Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Nejhorší nedopatření přihodilo se však kolegovi Zajičkovi tím, že veřejně obviňuje ze lži ministra dr Engliše, který je na od chodu s ministerského křesla. Dr Engliš prohlásil r. 1926 v rozpočtové rozpravě výslovně, že béře odškodnění invalidů rovněž do programu úsporných opatření, že však nepomýšlí nikterak na zhoršení invalidního zaopatření nesociálním způsobem. Engliš prohlásil, že chce všem těm, kdo bérou invalidní rentu zcela neprávem, nebo jejichž výdělečná činnost činí braní důchodu zbytečným, důchod vzíti, těmito ušetřenými částkami zvýšiti důchody těžkých poškozenců na člověka důstojnou výši a při tom ještě přirozeně dosíci úspor pro státní pokladnu, jichž prý hodlá použíti pro staropensisty. Tento plán finančního ministra narazil tenkráte na odpor oposice, byl však vládními stranami vzat s pochvalou na vědomost. Dnes však líčí kol. Zajiček ministra financí Engliše jako člověka, který chtěl soustavně zhoršovati invalidní péči, a počítá to za úspěch německých vládních stran, jež domněle prý zabránily, že Engliš neučinil své černé plány skutkem. Bylo by skutečně zajímavo slyšeti pana ministra financí Engliše, co řekne k tomuto vylíčení pana posl. Zajička. Tuto odpověď by si mohl pak dáti za rámeček také pan posl. Tichý, který rovněž vylíčil pana ministra financí jako škůdce péče o invalidy, kterému v tom bylo zabráněno německými vládními stranami.

Pan posl. Schubert svedl při této příležitosti také veškerou vinu za to, že německé vládní strany ještě nemohly ubohým válečným poškozencům pomoci, na české vládní strany. Tu vnucuje se člověku přece jen otázka, proč se německé vládní strany v otázce válečných invalidů nepostavily zcela prostě na stranu německých a českých oposičních stran. Tu byla by se utvořila ve sněmovně většina, která by ve vzácné jednomyslnosti byla vyřešila problém invalidní péče přímo skvělým způsobem. Neříkejte prosím, že by to nebylo možno. V politice je všechno možno, a kde je vůle, tam je i cesta. A kdyby nynější vláda byla při tom padla, nemusilo nám to také dělati žádnou starost. Byla by se ihned utvořila nová většina, jež by byla bývala ochotna říditi kormidlo státní lodi.

Pan posl. Schubert prozradil však ještě zcela zvláštní recept z politické kuchyně vládní koalice. Jestliže totiž jeden zástupce v osmičlenném výboru, kterému musejí býti nejprve předloženy všechny návrhy zákonů, podá námitku proti nějaké zákonné předloze, musí býti tato vzata z denního pořadu. Poněvadž v tomto osmičlenném sboru není tedy vůbec přehlasování, bylo tak tím vyvráceno jeho kolegou v koalici Schubertem tvrzení posl. Zajička, který chtěl omlouvati neúspěch vládních Němců jejich číselnou slabostí. Je jen prazvláštní, že stále německé vládní strany podléhaly tomuto českému vetu, když chtěly pomoci válečným poškozencům. Naproti tomu nebylo o německém vetu v osmičlenném výboru žádné známky, když ministr Udržal přinesl celou kytici vojenských předloh, když ministr Černý vynalezl správní reformu a ministr financí Engliš nás obdařil zákonem o finančním hospodaření obcí. Proč nezabránily německé vládní strany svým vetem těmto a jiným pro nás Němce škodlivým zákonům? Máme právo zvěděti, zda jde zde o zradu německých vládních stran spáchanou na životních zájmech německého národa v tomto státě, či zda snad mají právo veta v osmičlenném výboru jen Češi, ne však Němci, což by bylo prazvláštní ilustrací k tvrzení o "rovných mezi rovnými". Bojím se, že ani jeden zástupce, ať německých, ať českých vládních stran na tyto otázky neodpoví. Ti pánové ukryjí se za úřední tajemství vládní koalice a chtějí se při tom ještě obestírati nymbem tajné diplomacie. Spekulují však chybně, doufají-li, že nikdo to nebude pokládati za zbabělý útěk od odpovědnosti.

Sliby, které německé vládní strany učinily válečným poškozencům 31. května, uskutečnily tím, že v tomto týdnu potíraly zcela bezohledně a zmařily všechny pokusy oposičních stran, aby provedeno bylo zlepšení předloženého návrhu zákona. Německé vládní strany zvítězily nad oposicí. Německé vládní strany sice předstírají, že nemají moci, aby válečným poškozencům pomohly, avšak ukazují, že mají tolik moci, aby znemožnily každou pomoc ve prospěch válečných invalidů. Jmenují to účastí na moci, my to jmenujeme trestuhodným zneužitím nepatrných zbytků moci.

Ministr Šrámek a německé vládní strany jsou hodny jeden druhého. Žádný neplní daného slova. A na těchto lidech závisí osud válečných poškozenců.

Tak vypadá v jubilejním roce sociální politika v Československém státě. (Potlesk poslanců něm. strany národní.)

Předseda (zvoní): Dalším přihlášeným řečníkem je pan posl. Simm. Dávám mu slovo.

Posl. Simm (německy): Dámy a pánové! Řečníkem právě přede mnou byla právem kritisována okolnost, že po celou dobu jednání o vládním návrhu předloženém k projednání ministr sociální péče, tedy ministr příslušného resortu, se ve sněmovně neobjeví. Již při jednání sociálně-politického výboru o tomto zákonu, jakož i při jednání rozpočtového výboru byla vznesena stejná stížnost. Pokusili jsme se nyní pomoci této stížnosti kol. Horpynky trochu k provedení formou návrhu tím, že jsme navrhli, aby schůze sněmovny byla přerušena, dokud ministr sociální péče neuzná za hodno námahy do sněmovny přijíti. Složitý jednací řád nám ovšem neposkytl možnosti, abychom viděli, že se tohoto návrhu předsednictvem alespoň trochu dbá, avšak snad nalezne předsednictvo samo také možnost dodati této výzvě, která již několika řečníky byla vznesena na předsednictvo, aby ministr sociální péče byl povolán k jednání ve sněmovně, důrazu ve formě provedení tohoto návrhu. (Výkřiky posl. inž. Junga.) K předloženému vládnímu návrhu zákona zaujal jsem stanovisko již v sociálně-politickém výboru a jestliže jen krátce, myslím, že jsem přece jen dostatečně výrazně vyjádřil mínění své a své strany o této věci. Opakuji výrok učiněný při poradách ve výboru, kterým, jak se domnívám, více než chování vlády k předloženému zákonu je charakterisováno mínění, jež vrcholilo ve větě, že dnešním vládním stranám, že dnešní koalici vůbec schází nutná vážnost, aby o nějaké veliké otázce bylo upřímné a uspokojivě jednáno. (Souhlas na levici.) Přijetím předloženého zákona kráčí vládní strany jen dále v pověstném systému provisorií, jenž byl zaveden, aby se vyhnuly velikým otázkám. S tímto systémem setkáváme se při zákonodárství o válečných poškozencích, jak jsme jej mohli pozorovati před nepříliš dlouhou dobou při jednání o otázce pensistů v této sněmovně, a jak jsme jej mohli pozorovati při dalších zákonných pracích, jak byly vyřízeny dnešní vládní koalicí. (Posl. inž. Jung [německy]: Stavební ruch!) Tak jest, při stavebních zákonech, při zákonech o nájemném a pod. (Posl. inž. Jung [německy]: Dělá-li někdy zákon, jako zákon o finančním hospodaření obci, je to slátanina!) Právě chtěl jsem to říci, co kol. Jung ve výkřiku poznamenal. Provisorium nebo něco, co je opravdu špatného a ledabylého, to je činnost dnešní vládní koalice; provisoria nebo zákony jako zákon o finančním hospodaření obcí nebo zákon o správní reformě, zákony, které nejsou proveditelny a musejí býti novelovány, než mohou býti prováděny. Ničím jiným tedy, než opět provisoriem, je tento předložený zákon, a na tomto prohlášení nemění ničeho okolnost, že toto provisorium tentokráte platí půl roku, do 30. června 1929, místo dřívějšího na celý rok. To je celý smysl nynější práce koalice, jenž v zákonodárství o válečných poškozencích vrcholí v lapidární větě čl. I tohoto předloženého zákona, který tu praví: "Působnost §u 2, odst. 1., zákona ze dne 20. února 1920, č. 142 Sb. z. a n., o požitcích válečných poškozenců, ve znění zákona ze dne 25. ledna 1922, č. 39 Sb. z. a n., se změnou stanovenou zákonem ze dne 10. dubna 1924, č. 79 Sb. z. a n., prodlužuje se až do nové úpravy, nejpozději do 30. června 1929." (Výkřiky.) To je ta celá moudrost, dámy a pánové, jež také ještě z tak mnohých jiných prací a činností dnešní koalice vychází, je charakterisována zvláště tímto zákonem. (Posl. inž. Jung [německy]: Nejlépe je udělati jediný zákon s ustanovením: Vláda může dělati co chce!) To by bylo nejlepší, alespoň by nám to ušetřilo bezvýslednou a hnusící se práci, kterou, bohužel, musíme konati. Při svých dřívějších řečech k problému válečných poškozenců poukazovali jsme již na to, jak neudržitelným se ukazuje vůbec zavedení hranice příjmové, kterou je vázán příjem důchodu, a jak při této úpravě československý stát kráčí osamocen a sám v řadě států, jež mají zákony o péči o válečné poškozence, a jak toto osamělé postavení, které zaujímá při projednávání celého komplexu invalidní otázky, přivádí přímo ad absurdum. Žádný stát nezavedl takové zákonné úpravy, všude je uskutečněna námi žádaná zásada, že důchod přísluší tomu, kdo pro celek přinesl oběť poškození na těle, bez ohledu na příjem, který si dodatečně v občanském životě dovedl opatřiti. Vyslovili jsme dále mínění v tom směru, že by mohlo býti přípustné nejvýše dobrovolné zřeknutí se důchodu. Německo sice v jisté formě zavedlo zákonem jakousi hranici příjmovou pro válečné poškozence, přece však hranice příjmová pro válečné poškozence je v říšsko-německém zákoně stanovena daleko výše a tak uspořádána, že při dosažení stanoveného příjmu neztrácí se celý důchod, nýbrž pouze nastane jisté odstupňování v jeho přiznání. Přídavek pro těžké poškozence, místní přídavek a vyrovnávací přídavek se vyplácejí v Německu dále bez ohledu na výši osobního příjmu válečného poškozence. Jak to však nyní ve skutečnosti vypadá s péčí o válečné poškozence v Československu? Od r. 1920, tedy po 8 let, zápasí váleční poškozenci v Československé republice o zlepšení zákonité péče o válečné poškozence, jež původním zákonem z r. 1920 nebyla vyřešena. Novela z r. 1922 přinesla jen nepodstatné změny původního zákona, ponechala především příjmovou hranici, jež zákonem ze dne 10. dubna 1924 ke všemu byla ještě z 6000 Kč snížena na 5000 Kč. Vybéřeme-li ze zaopatřovacího zákona jen několik ustanovení, jako na př. o výši sazeb důchodů, ukazuje se ta celá bída, jež obklopuje otázku válečných poškozenců, dostatečně jasně. Tak dostává na př. u nás 100%ní válečný poškozenec včetně drahotní přirážky denně 9.60 Kč, 25%ní invalida se započtením drahotní přirážky 2.22 Kč, prosím, 2.22 Kč, válečná vdova 50%ty výdělku nezpůsobilá s drahotním přídavkem 2.46 Kč, úplný sirotek 2.40 Kč, polosirotek a předek 1.67 Kč. Ptám se vás: Nejsou tyto sazby vysměchem ohledům, jež musí přece každý míti právě vůči válečným invalidům? (Posl. inž. Jung [německy): Snad se dokonce ještě něco strhuje!) Rád bych se také dále otázal, zda takové číslice nejsou ilustrací našeho tvrzení o lži sociálního státu, za který se Československá republika zde i v cizině vydává? Ptám se vás: Kdo by se jen odvážil jinak odpověděti na otázku, kterou jsem zde položil, než v tom smyslu, jako musíme to dnes činiti my, když jsme to již několikráte učinili bez výsledku?

Avšak ke správnému posouzení jednání s československými válečnými poškozenci dojdeme přece jen teprve tenkráte, jestliže studujeme venku v životě ustanovení platných zaopatřovacích zákonů při jejich praktickém použití. Toto praktické použití venku v životě ukazuje ubohost a bídu válečných poškozenců lépe, než se nám ukazuje ustanoveními zákona. Výsledek takového studia provádění našich platných špatných zákonů o válečných poškozencích na venkově je posledním důvodem našeho rozhořčení a vnitřního pohnutí, se kterým dnes mluvíme. Venku nemůžeme sdostatek vyslýchati žaloby, jež jsou nám svěřovány, zvláště o stálých revisích minulých let, jež velikému počtu válečných poškozenců, kteří by dokonce podle zákona o hranici příjmové měli nárok na důchod, snížily sazbu jejich výdělečné nezpůsobilosti tak, že je vyloučily ze zaopatření důchodem, a k tomu přistupuje nad to tento zákon, který je zde dnes prodlužován, o hranici příjmové, kterou je vázáno vyplácení důchodu, předloha zákona, jež pak, pokud možno, činí nárok válečného poškozence na zaopatření ilusorním. Válečný poškozenec hospodářsky nesamostatný, tedy dělník nebo zaměstnanec, nesmí denně vydělati více než 27.42 Kč, chce-li si zachovati nárok na důchod. U hospodářsky samostatně činného válečného invalidy je nejvyšší výdělek stanoven 13.71 Kč. Do těchto sazeb, to nesmí býti zapomenuto, nutno započítati však příjem příslušníků válečného poškozence, kteří s ním žijí ve společné domácnosti. Ptám se: Myslíte opravdu, že válečný poškozenec samostatně hospodářsky činný může žíti s ročním příjmem 5000 Kč, dnes při zdraženém živobytí, při stoupající drahotě všech životních potřeb, při stoupající činži, myslíte opravdu, že válečný poškozenec může s těmito 5000 Kč vystačiti? Bude se musiti pokusiti, aby mohl krýti holý život, aby si opatřil vyšší příjem, překročí tedy při svém příjmu hranici příjmovou, zvláště tenkráte, jestliže jeho příslušníci jsou ochotni spoluvydělávati - a to musí v praktickém životě, ať chtějí či nikoliv. Pak však je konec s důchodem pro válečné poškozence. Pak se stalo požívání důchodu ilusorním.

Jestliže však toto praktické použití venku v životě mohu pozorovati na stech a tisících v žalostných případech, pak musím se stále tázati, zda vláda nevidí v takovém vývoji svůj cíl, cíl, který právě chce splniti takovým zákonodárstvím! Pánové, možno pozorovati případy, že válečný invalida, úplně výdělku nezpůsobilý, který nemůže vykonávati naprosto žádné práce, byl vyloučen z výplaty důchodu jen proto, poněvadž výdělek jeho příslušníků přesahuje zákonitou hranici příjmovou. (Posl. Geyer [německy]: A vyplacené, avšak spotřebované požitky musejí býti vráceny!) Oběť válečného invalidy, kterou tento přinese společnosti obětováním svého zdraví, nedochází v takových křiklavých případech, jež jistě snad mohou býti případy hraničnými - avšak vyskytly se - žádné protihodnoty, ani té protihodnoty, jež snad v československém zákonodárství o péči o válečné poškozence byla válečným poškozencům takřka zajištěna. Tyto neslýchané případy, pánové, volají po nápravě a promlouváme zde o steré starosti, o steré bídě, kterou venku v praktickém životě pozorujeme, a tlumočíme na tomto místě pocity tisíců a tisíců lidí, jež v jejich nitru musí vyvinouti se přímo v pobouření a nevoli nad takovým zacházením.

Přezkoušení příjmových poměrů válečných poškozenců, přezkoušení, jež je důsledkem tohoto zákona, na kterém se dnes usnášíme, děje se často za největších šikan v nejpřísnější formě. (Posl. Geyer [německy]: Zdravotní odvody!) Ano, to je ten pravý výraz! Nemocenská pokladna, zaměstnavatel, berní úřad, musejí vejíti v činnost, aby přezkoušeli spolehlivost příslušných vlastních údajů válečného poškozence o jeho příjmu, a běda, jestliže snad vyskytne se rozdíl mezi údaji válečných poškozenců a údaji jmenovaných činitelů! Běda, zjištění takového rozporu může míti pro válečné poškozence za následek dalekosáhlé útisky. (Posl. Geyer [německy]: Důchod se opět odnímá se zpětnou platností!) Co týrání vyskytuje se v praxi při poskytování podpor a zápůjček. Žádá-li válečný invalida o podporu v tísni, jež ho postihla, nebo o poskytnutí zápůjčky k založení existence, vstupuje tato revisní prohlídka, o které jsem právě mluvil, do triumfálního stadia. Dodatečná lékařská prohlídka je prováděna pak v 999 případech z tisíce tak, že dojde ke snížení procent výdělečné neschopnosti, jen aby výše požadované zápůjčky mohla býti co nejvíce omezena. Na zápůjčku však musí válečný poškozenec přes takové šikanosní, přísné řízení u revisní prohlídky obyčejně čekati dlouhou dobu, mohou uplynouti dva roky, než válečný poškozenec dostane od úřadu konečné rozhodnutí, a to je opět v 99 případech ze sta odmítavé a nepříznivé.

Z informace svazu německých válečných invalidů vybírám: To je případ, který může býti prokázán a přál bych si, aby tento případ, jehož jméno později mohu jmenovati, byl přítomným zde snad zástupcem vlády zaznamenán. 60%ní válečný poškozenec žádal o podporu v nouzi. Na tuto žádost následovala obvyklá revisní prohlídka, při které výdělečná neschopnost uchazečova byla snížena na 45%. Proti tomu podáno bylo jako ve všech případech praxe odvolání k zemské odvolací komisi, ovšem bez výsledku, neboť tato komise potvrdila prvé rozhodnutí. Po dlouhé době dostal pak válečný poškozenec vyřízení své žádosti, z něhož bylo možno poznati, že podle zákona ze 4. prosince 1925 se mu podpora v nouzi nedává, poněvadž nemůže prokázati výdělečnou neschopnost aspoň 50%. Nyní je účel revisní prohlídky, jež musí předcházeti každému poskytnutí zápůjčky, jasným. Tato revisní prohlídka má pravděpodobně jen ten účel, aby ve všech případech stlačila výdělečnou neschopnost pod 50%, aby žádosti válečných poškozenců mohly býti ve všech případech odmítnuty. Zmíněný výnos totiž stanoví, že dary a zápůjčky invalidům s chirurgickým zraněním smějí býti poskytnuty jen tenkráte, je-li výdělečná způsobilost snížena aspoň o 50%, u invalidů s onemocněním vnitřním je stanovena hranice na 40%, u vdov musí zde býti tři nezaopatřené děti ve stáří pod 16 let, u předků je udělení podpory vázáno teprve na dosažení 60. roku věku atd. Tito lidé nedostanou ovšem na své četné podané žádosti ničeho, právě pro praxi, jak jsem ji nyní vylíčil.

Stálé revisní komise a rigorosní přezkoušení příjmu válečných poškozenců vede k předpisování přeběrků na důchodech, o kterých se kol. Geyer zde v jednom výkřiku zmínil. Pánové, tato praxe, požadovati od válečných poškozenců přeběrky zpět, nabyla přímo katastrofálních forem, jež můžeme v praktickém životě pozorovati, katastrofálních forem, jež rovnají se zničení existence mnoha set a tisíců válečných invalidů. A ačkoliv při požadování přebraných důchodů se objevují takové katastrofální důsledky, postupuje se bezohledně zabavováním a pohrůžkami exekucí. Proti těmto opatřením, pánové, protestuji s tohoto místa co nejostřeji a vyslovuji naději, že bude konečně upuštěno od této praxe, jež tisíce a tisíce válečných poškozenců, kteří si nevědí rady, jak by přijaté přeběrky, které přirozeně spotřebovali, mohli splatiti, uvádí do pochopitelného neklidu, do neklidu, ve kterém nejeden sáhl po zbrani nebo oprátce, aby se odpravil, aby skončil toto bídné živobytí. (Posl. inž. Jung [německy]: Ve starém Rakousku nepožadoval stát náhrady za takové věci!) Mohli bychom si přece mysliti, že by se zde mělo v praxi používati i zásady, že váleční poškozenci přijímali přeběrky jistě v dobré víře. Proto tomu snad není možno ničeho namítati.

Zvláštní stížnosti zasluhuje také metoda, jakou se vystupuje proti válečným poškozencům trafikantům. Zjistili jsme řadu válečných slepců a válečných poškozenců úplně výdělku neschopných, kteří, protože mají tabáční trafiku, nedostávají ani haléře důchodu. Podle §u 4 požitkového zákona, nevyplácí se za všech okolností, jestliže příjem z trafiky převyšuje příjem z důchodu o 100% K tomu přistupuje zlá kapitola o přidělování společníků, jichž se používá venku k tomu, aby válečnému poškozenci bylo přijaté dobrodiní, přidělená trafika, tak zoškliveno, že dobrovolně jednou tohoto dobrodiní se vzdá. (Posl. Geyer [německy]: A přijde o oboji, o trafiku a o důchod! - Posl. inž. Jung [německy]: Nebo se mu odpírá státní občanství, nemá-li tohoto státního občanství, případ Sláma ve Znojmě!)

Předseda (zvoní): Prosím o klid. Prosím pana řečníka, aby pokračoval. (Posl. inž. Jung [německy]: Nebo chtěli jej znásilniti, aby posílal své dítky do české školy!)

Posl. Simm (pokračuje): To je však věrohodné, co kol. Jung zde praví.

Pro takový postup proti válečnému poškozenci béře se důvod ve státně-finančním kategorickém imperativu pana ministra financí.

Pánové, ministerstvo nár. obrany dostalo od r. 1919 přes 20 miliard veřejných peněz pro svůj účel. Péče o válečné poškozence vy žádala si ve stejné době 5 miliard korun čsl. Částky zařazené v těchto minulých létech do státních rozpočtů na péči o válečné poškozence byly jen nepřesné, byly namnoze pouze na oklamání. Nebyly vyplaceny. Část těchto peněz přišla jako úspora zpět do státní pokladny. Tak r. 1920 byla na péči o válečné poškozence zařazena částka 945 milionů Kč, ve skutečnosti v tomto roce byl zákon o zaopatření schválen a mnohem později teprve proveden. Důchody pro válečné poškozence byly běžně poukazovány teprve v létech 1921, 1922 a 1923. Doplatky dostaly se do rukou důchodců teprve od 1. května 1920. Tak uše třena byla r. 1920 a v pozdějších létech potom značná část peněz zařazených do rozpočtu. Že je to pravda, vysvítá také z toho, že by celé částky byly v této době spotřebovány k účelům péče o válečné poškozence a že by byla vláda musela požadovati při správném provádění značné dodatečné úvěry. Ve skutečnosti byl však žádán jen jedenkráte dodatečný úvěr několika málo milionů, za což se ministerstvu sociální péče ještě dnes dělají výtky.

Pan ministr financí poukázal při projednávání státního rozpočtu pro rok 1928 na to, že musí býti na všech stranách šetřeno. Úspora z kapitoly péče o válečné poškozence měla býti ovšem věnována jiným účelům sociálním. Jak dalece se to stalo, nemohu zde zkoumati, naším názorem je jen zdůraznění skutečnosti, že rozpočet pro rok 1928 byl vyvážen na útraty válečných poškozenců. Prohlašujeme k tomu, že je to kruté, právě na válečných poškozencích ušetřiti schodky státního rozpočtu. Osud chystané reformy v oboru zákonodárství o válečných poškozencích, jež byla chystána pro rok 1928, byl nám však již tenkráte jasným, když jsme před časem slyšeli mluviti pana ministra financí k problému péče o válečné poškozence.

Jest ku podivu, že pan ministr financí vlády, jež se se svými stranami - a bylo zde vyloženo, že se všemi svými stranami - válečným poškozencům slovem zaručila, že tento finanční ministr sám může takovou vládu kompromitovati, její plány zcela zvrátiti. (Výkřiky posl. inž. Junga.)

Tyto plány byly: Celý komplex invalidní otázky měl býti od základu novelisován. Již r. 1926 bylo to takřka zaručeno. Když tenkráte návrh zákona na prodloužení ustanovení o výši hranice příjmové vyvolal živou rozpravu ve sněmovně, byly podány v závěru jich v sociálně-politickém výboru iniciativní návrhy posl. Zajička, Schuberta a Čuříka, o kterých dnes v rozpravě byla již několikráte řeč. Sociálně-politický výbor navrhl ovšem r. 1926 ve schůzi rozhodující o zákoně o hranici příjmové pro válečné poškozence, že vládní návrh tisk 632 má býti schválen, byla však přece ve spojení s ním přijata resoluce: "Vláda se vyzývá, aby co nejdříve novelisovala zákon o válečných poškozencích a aby při tom pokud možno největší měrou přihlížela k požadavkům vysloveným zvláště v iniciativních návrzích tisky 549, 557 a 698." Co se stalo z toho "co nejdříve"? (Posl. inž. Jung [německy]: Zákon o certifikatistech!) Tak jest, zákon o certifikatistech a mnohý milion výdajů pro vojenské účely místo výdajů na péči o válečné poškozence. Uplynuly téměř dva roky od zmíněného stanoviska sociálně-politického výboru ve formě návrhů posl. Zajička, Schuberta a Čuříka a opět je celý komplex otázky válečných poškozenců zneuznáván a z něho pouze jako opakování práce konané pravidelně v posledních létech předkládá se k projednání zákon o hranici příjmu pro válečné poškozence.

Takové chování vlády může býti snad označeno jako úplné porušení daného slibu a je možno snad označiti za více než pochopitelné, rozněcují-li se vášně osob tím postižených. Na to jsem upozornil kol. Schuberta zvláště v sociálně-politickém výboru, když jako jediný řečník německých vládních stran sice promluvil, avšak místo, aby nějakou formou vyjádřil postup myšlenkový k problému, o němž se jednalo, nezabýval se ničím jiným, než polemikou s listem svazu německých válečných poškozenců "Der Kriegsverletzte". To byl také potom důvod mé otázky ke kol. Schubertovi v sociálně-politickém výboru, otázky znějící, zda by neměl co říci k problému samému projednávané předlohy? Musím již zde prohlásiti, že bych byl učinil moudřeji, kdybych mu tuto otázku nebyl položil. (Výkřiky posl. inž. Junga.) Neboť výsledkem této otázky byla tato odpověď: "To přenechejte jen nám, to je věcí celé koalice." Tak pan kol. Schubert, který po celá léta vystupoval jako nadšený obhájce válečných poškozenců až do chvíle, kdy dostala se mu do rukou možnost, aby svou teorii k otázce válečných poškozenců prakticky provedl.

A kol. Zajiček? Můj ty Bože, on, který neméně byl vřelým přímluvčím pro problém válečných poškozenců v mnohých řečích, ignoruje dnes tento problém tak, že se svou stranou nedává již vůbec ani vysílati do schůzí, ve kterých se alespoň o tomto problému hovoří. A on přece po celá léta o tom také hovořil. Je nepochopitelno, že při tom necítí, jak se sám diskvalifikuje, jestliže si takovým způsobem vede.

Dnes jsou kol. Schubert a Zajiček zapřaženi do téže spekulace, které holduje již stále ministr financí. Spekulují společně s ministrem financí na automatické vyřešení problému válečných poškozenců umíráním válečných invalidů. Musím již říci, je mi toho líto, ale musím to říci, že jistě nemají nepravdu, míní-li, že v příštím roce, dojde-li k nějakému zásadnímu řešení této otázky, vyjde to levněji než v letošním roce, a že za dvě léta by to stálo ještě méně, a že za pět let snad by se jejich stanovisko výdajů sneslo se státně finančním kategorickým imperativem, kterého i oni nyní tak přísně poslouchají. Ba, tak nepravdu ti pánové nemají. Mám před sebou zde statistiku svazu německých válečných poškozenců o úmrtích v určitém zcela krátkém období v poslední době z řad organisovaných ve Svazu německých válečných poškozenců. Přečtu jen závěr zprávy o období od 1. července 1924 do 31. srpna 1927. V tomto období zemřelo z řad organisovaných v tomto svazu: 917 invalidů, 338 vdov, 424 předků, 13 sirotků, celkem tedy 1494 členů. Pováží-li se, jak tuberkulosa, srdeční choroby, rakovina a vnitřní onemocnění, jakož i sebevraždy u invalidů ze zoufalství nad projednáváním tohoto problému, v poslední době se rozmnožily, pak možno za to míti, že v nepříliš dlouhé době bude problém válečných poškozenců vyřešen. Spekuluje-li se však na to, že se tento problém vyřeší tak automaticky, prohlašuji zde se vší otevřeností, že to je hra s ohněm, jež se zde provozuje. Příklad nejsmutnější ignorace, který se zde dává, zůstane - a právě to měla by odpovědnost státu uvážiti v kruzích válečných poškozenců a nad to ve vší budoucnosti nezapomenut a vzpomínka na tento příklad může každé chvíle v budoucnosti ožíti tak silně, že tím mohou býti popleteny koncepty, pro jichž provedení bez závady se v budoucnosti jednou vyžaduje zájem. Myslím, že již nemusím říci více, myslím, že těmto mým slovům je rozuměno.

V jiných státech jsou spravedlivější a chytřejší, tomuto problému jde se na kloub poněkud s větší vážností. Pravím: Spravedlivější a chytřejší. Polsko a Jugoslavie zlepšily velmi značně v poslední době své zákony o válečných poškozencích. Rakousko provedlo na jaře 1927 9. novelu a Německo v témže roce 5. novelu k platnému zákonu o válečných poškozencích. U nás nechává se platiti starý nedostatečný zákon, ač ke zvýšení vší té ostudy se již dvakráte mezinárodní konference válečných poškozenců a svazů bojovníků, a to konference v Ženevě a ve Vídni, zabývaly výslovně československým zákonem o péči o válečné poškozence a po velmi podrobné orientaci usnesly se na projevech ve prospěch československých válečných poškozenců. Usnesení druhého mezinárodního sjezdu v Ženevě bylo československé vládě oznámeno dopisem ze dne 3. listopadu 1926. Vláda dosud na tento dopis neodpověděla. Třetí mezinárodní sjezd ve Vídni v minulém roce přijal však usnesení, které pro zajímavost přece jen chci vložiti do stenografického protokolu své řeči. Toto usnesení znělo: "Mezinárodní sjezdy válečných poškozenců a svazů bojovníků, jež zasedaly 18. a 19. září 1925 a 30. září, 1. a 2. října 1926 v Ženevě, obrátily se usneseními na vládu Československé republiky, jakož i na československou veřejnost, aby upozornily na obtížné postavení, v jakém se nacházejí oni státní příslušníci, kteří válkou byli oloupeni o svou výdělečnou schopnost a obživu, a aby vyslovily naději, že vláda Československé republiky bude ochotna co možno rychle uvésti odškodnění obětí války v soulad se všeobecnými zásadami přijatými mezinárodním sjezdem. Mezinárodní sjezd ve Vídni dne 29. a 30. září a 1. října 1927 konstatuje, že československá vláda dosud bohužel této žádosti nevyhověla a necítila se povinnou zákony o zaopatření svých válečných poškozenců pronikavě novelisovati a přizpůsobiti je mezinárodním zásadám péče o válečné poškozence. Konstatuje dále, že zaopatření válečných poškozenců československých je zcela nedostatečné a nemůže býti označeno jako člověka důstojné. (Předsednictví převzal místopředseda Slavíček.) Varuje vládu Československé republiky před úmyslem zkrátiti nynější naprosto nedostatečné zaopatření, protože to muselo by vésti k strašné katastrofě v řadách válečných poškozenců. Očekává od vlády a od sněmovny Československé republiky, že zaopatření válečných poškozenců bude co nejdříve upraveno tak, jak se sluší na kulturní stát, kterým přece Československá republika je."