Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Také při restrikci státních zaměstnanců docházelo k četným nespravedlivým činům proti invalidům. Proti jasnému znění zákona restrikčního, že neschopnost fysická, utrpěná ve válce, nemůže býti důvodem k propuštění ze státní služby, bylo v mnohých případech přece jen této příležitosti restrikce použito proti invalidům a mnozí invalidé byli také ze státní služby propuštěni. Jak možno potom od byrokracie očekávati, že bude respektovati legionářské zákony nebo resoluce Národního shromáždění o přijímání invalidů do státních služeb? Jako doklad toho, jak je zachováván legionářský řád, uvádím jeden z nesčetných dopisů (čte):

"Prosím tě dnes jménem Jednoty v Blovicích o radu a pomoc v tomto případě:

U zdejšího soudu bylo vypsáno místo zřízence. V konkursu bylo uvedeno, že je to místo pro ženatého. Konkurs skončil dne 25. února 1928. V té době přišly 4 žádosti, 3 legionáři, a jedna nelegionáře svobodného, ale který měl u pana rady Jos. Vondráka velikou protekci.

Mezi žadateli legionáři byl i náš jednatel Jan Karas, ruský legionář. Je ženat, otcem 2 dětí a 30%ní invalida se třemi měšťankami a úřednickým průkazem. Ač lhůta konkursní končila se 25. února 1928, bylo místo obsazeno až 1. června 1928, při čemž všichni legionáři na výsměch všem zákonům o legionářích byli pominuti a místo obdržel Josef Mencl z Boušova u Blovic, nelegionář a nevoják, neinvalida, který se c. k. armádě ani v nejhorších dobách světové války nehodil.

Obsazení provedeno bylo okresním soudcem Josefem Vondrákem, ochráncem zákona v našemu okresu, k velké spokojenosti všech občanů blovických, náležejících ke smetánce města. Zdrženo bylo proto, aby se zatím jmenovaný Mencl mohl 7. dubna oženiti. Stěžovali jsme si dne 4. června 1928 v kanceláři legií, ale víme, že vyřízení bude zdlouhavé a neuspokojující a že by tento, křiklavý přehmat zasluhoval ráznější odplaty, protože už je to v Blovicích druhý případ (první byl s obecním strážníkem minulého roku a dosud se vleče), kdy byl hrubě zákon o legionářích porušen."

Takových dokladů bychom mohli snésti řadu.

Před několika dny obdrželi jsme od legionářů-invalidů amerických memorandum, které rovněž je dokladem bezohledného postupu proti invalidům vůbec. Ve Spojených státech amerických bylo 113 invalidů legionářů, z nichž 77 dostávalo válečnou rentu. Republikánské úřady zredukovaly počet ten na 46, ačkoli řada takto postižených bratří je těžce invalidní, jak svědčí o tom zmíněné memorandum Československé obce legionářské v Clevelandu z letošního května.

Memorandum trpce si stýská, že válečné invalidní renty byly vzaty s neobyčejnou krutostí, bez práva těžkým invalidům, kteří nezištně sloužili své vlasti a nyní jsou za to smutně odměněni neuvěřitelným nevděkem. Jak asi působily zprávy na americké legionáře, že tyto úřady a tato vláda ochotně a ráda prosazuje ve sněmovně předlohu o pensích rakouských generálů, možno si představiti.

Ve svém včerejším projevu na Mikulovsku pan president republiky při podnětu z republikánské strany opětně spravedlivě ocenil význam pozemkové reformy. Všichni se s ním shodujeme v ocenění významu tohoto velikého díla, ale nemůžeme tu zamlčeti, že byl také republikánskou stranou učiněn pokus - často se zdarem, bohužel - zneužíti tohoto velikého díla ve prospěch pouze jedné strany, a to republikánské a jejích stoupenců. Své moci a vlivu v pozemkovém úřadě a zejména na komisariátech strana tato velmi často zneužívala i proti invalidům a legionářům. Vládní nařízení, podle něhož přídělový zákon měl býti vykládán blahovolně k válečným poškozencům a legionářům, bylo soustavně porušováno a větší platnost při přídělu měla mnohdy legitimace Domoviny než vládní nařízení.

Invalidé a často také legionáři se zákonným přednostním právem zhusta ztratili se v seznamu žadatelů. Celkem možno říci, že váleční poškozenci i legionáři na venkově při veliké transakci půdní mohli býti zabezpečeni jinak, než se stalo, a málo bylo přihlíženo k příkladům ze států jiných, na př. Jugoslavie, kde otázka opatření půdy invalidům byla řešena velkoryse a mnohem štědřeji.

Touto předloženou osnovou hodlá se pravděpodobně sněmovní majorita zhostiti své povinnosti k invalidům příliš snadno. Invalidé ovšem tím nejsou překvapeni. Pod tlakem veřejného mínění vláda sice na čas upouští od slibovaného snížení důchodů, ale nevyrovnává nespravedlností, které drahotními poměry se projevily. Rozhodla se ušetřiti na válečných poškozencích cestou administrativní, lékařskými prohlídkami, snižováním procent pracovní neschopnosti. Kromě toho omezuje velmi radikálně povolování zápůjček pro invalidy zemskými úřady. Šetří se i na protésách. Je nám známo, že na př. bylo uloženo referentu v zemském úřadě pražském ušetřiti do září na protésách půl milionu Kč. Mezi invalidy ovšem takováto opatření budí roztrpčení, zejména když vidí, jak vláda přímo úporně v posl. sněmovně prosazovala kongruu a pense rakouským generálům a jak se u těchto osob a stavů rozdávalo štědrou rukou a nestanovila se pro ně žádná hranice příjmová.

Den ode dne proniká v řadách pracujících vrstev vědomí toho rozdílu, jaký je mezi vládou dnešní a dobou, kdy socialismus podílel se na státní moci. Pěkně vyjádřil toto cítění invalida Mráz z Klatov: "Vzpomínáme rádi těch, kdož měli pro nás smysl a o naše potřeby zájem a kdož byli v prvé řadě lidmi a potom teprve ministry." Víme, koho tím myslil.

Od nastoupení této koalice nebylo pro invalidy učiněno nic, naopak tito žijí ve stálém strachu z pohrůžek, jak jsme také slyšeli z úst referenta soc.-politického výboru, že důchody jejich budou sníženy. A přece pan ministr soc. péče je hlavou této vlády a má dosti moci, aby prováděl soc. reformy v duchu opravdu křesťanském; mezi ně počítáme také dobrou úpravu poměrů válečných poškozenců.

Bilance soc. politiky této černozelené koalice je velmi smutná. Neprojevuje se ani jediným kladným činem, naopak projevuje snahu novelisovati ta zákonná opatření, která socialismus za své účasti ve vládě prosazoval. Bohaté podárky rakouským generálům nepovažujeme ovšem za sociální činy, naopak upozorňujeme na rozdíl v praksi: invalidům vláda přislíbila redukci nepatrných důchodů, generálům bohaté zvýšení.

Z velkého programu a hrdého postoje při nástupu této vlády nezůstalo nic, kromě projevené nepřízně k sociálnímu a politickému právu malého člověka. Koalice honosí se svojí jednolitostí a granitovou pevností i silou. V oboru sociální a také kulturní politiky tato síla projevila se jen ve slovech, činy její vzbudily v širokých vrstvách jen hněv. Ukázalo se, že spojená českoněmecká buržoasie nemá ani sociálního ani kulturního programu a v tom směru nemůže státu ani lidu nic dáti. Může pronášeti veliké projevy a sugestivní řeči, ale na nivách sociální a kulturní politiky může jen paběrkovati. Radikálního evolučního kulturního pokroku se bojí, sociální pokrok ve svém třídním sobectví nenávidí.

Její složky klerikální svoji pozornost obracejí více do Karmelitské ulice místo do paláce ministerstva soc. péče. Kulturní radikalismus chce novelisovati, sociální pokrok nejen že zastavila, ale snaží se jeho kolo úporně obrátiti zpět. Ani krůček kupředu v péči invalidní, za to v péči bytové, stavební, v sociálním pojištění jde bezohledně nazpět a ruší to, co na poli soc. péče vykonali soc.-demokratičtí ministři, porušujíc k tomu ještě úmluvy a závazky. Není iniciativy, ani plánu, ani dobré vůle, je tu pouze reakce. Zavdala lidu mnoho příčin k nespokojenosti. Pustila uzdu třídnímu zájmu a sobectví, které kořistí z poměrů v samostatném státě, nejen že novelisuje sociální a kulturní pokrok, ale odnímá lidu i politické právo.

Na poli kulturním projevila velký program a žádný čin. Na poli sociálním špatný program a špatné skutky. Zdražení činží, snížení místních přídavků veřejným zaměstnancům, zhoršení sociálního pojištění. Svůj postup zahájila vláda sebevědomým gestem a tvrdým protisociálním pochodem: odhlasovala cla, kongruu, protilidovou reformu veřejné správy, okleštění samosprávy a korunovala své dílo generálskými pensemi.

Svoji moc, kterou jí lid poskytl ve volbách r. 1925, prohospodařila v činech protilidových a proto důvěru občanstva ztratila. Tito hospodáři špatně hnojili, orali i zasévali, proto sklidí také chatrnou žeň a obžínky letos na podzim budou neveselé. Zapomněli, že stát skládá se převážně ze dvou vrstev: z producentů a z konsumentů, že vládá má zájmy jejich udržovati v souladu. Tato vláda obdělávala pouze nivu producentů, na políčko dělníků a konsumentů nasypala krup.

Svou činností prospěla ovšem socialismu neobyčejně. Strany, které lovily hlasy v řadách chudých lidí, obnažily svoji pravou tvářnost, a tak dělnictvo, veřejní zaměstnanci, invalidé měli příležitost poznati své přátele i nepřátele.

Socialismus opětně po tomto období dočasné reakce sbírá svoje síly, aby pracoval pro sociální a kulturní pokrok a také aby bojoval proti zbrojení a pro pacifikaci světa.

Invalidé pochopitelně jsou vášnivými stoupenci míru proto, poněvadž jsou obětí společnosti, která jim často v náhradu za ztracené a ochromené zdraví odpírá právo na důchod, jejž možno vlastně zváti almužnou.

Nejvíce důsledků, zla a neřestí války pociťují právě její oběti. Zmrzačení vojáci, špatně živení sirotci, ustarané matky, toť živé memento, jež ukládá společnosti lidské usilovati o pevnou a trvalou pacifikaci světa. Tento úkol dosud chápou a plní jen socialisté. Chudí lidé pravidelně sami nesou peklo války na svých bedrech. Ve svých mírových snahách mají oporu pouze v socialismu a demokracii. Je nutno stále opakovati, že světová válka vyžádala si nejen na životech miliony obětí, ale že také hospodářské ztráty jsou nespočitatelné. Hospodářství národů a států se zhroutilo na řadu let, miliony rodin byly rozvráceny, veřejná morálka je ponížena, mravní demoralisace a otrlost, zvrácené projevy hrubé síly budí dokonce obdiv. Přes to připravují se soustavně další krveprolití a neštěstí. Přes zákaz vyrábějí se fosgenové plyny na otravování lidí, budují se tajné továrny ve státech, jež měly býti odzbrojeny, zbrojí se tajně i veřejně a opětně hrubá síla má nastoupiti na místo smírných jednání.

Invalidé a všechen proletariát sledují tyto přípravy s obavami a musejí shromažďovati svoje síly, aby odrazili tento útok brutální síly reakce, aby zabezpečili lidstvu mír a nedopustili nekonečnému rozmnožování obětí války, které svůj kalich utrpení vypily až na dno. Hodlají se věnovati tvořivé práci ve prospěch lidstva, k jeho povznesení sociálnímu a kulturnímu. Práce ta je však možná jen tehdy, bude-li utvrzena pacifikace společnosti a světa. (Potlesk poslanců čsl. soc. dem. strany dělnické.)

Místopředseda Zierhut (zvoní): Dávám slovo dalšímu řečníku, p. posl. Horpynkovi.

Posl. Horpynka (německy): Dámy a pánové! Dnes předložen byl sněmovně k projednání a schválení zcela krátký zákon, jenž vlastně sestává jen z jedné věty. Krátkost tohoto návrhu zákona jest však v opačném poměru k ohromnému zklamání a rozhořčení, jež musí vzbuditi v řadách politování hodných válečných invalidů. Od r. 1920 slibují zástupcové vlády a jednotlivých vládních stran válečným invalidům, že bude vydán zcela nový a veliký zákon o zaopatření, jenž vyhoví všem jejich oprávněným požadavkům a přáním. Po dlouholetém čekání a vyčkávání dovídají se váleční invalidé konečně dnes, v prostřed příprav k jubilejním slavnostem na oslavu 10letého trvání republiky, že zaslouží právě jen jedinou větu, jež jejich zákonem upravenou bídu, jejich nouzi a všechny dosud na nich páchané šikány prodlužuje o celý další rok, až do 30. června 1929. Tak vypadá ten jubilejní dar, který vláda demokratické republiky z klína ministerstva sociální péče, v jehož čele stojí římskokatolický kněz, umí dáti oněm lidem, kteří náležejí k hospodářsky nejslabším, protože v boji o denní chléb jsou omezováni následky poranění, které si odnesli z bojů a bitev, do kterých je vehnal rozkaz státní vrchnosti. Je zbytečno ztráceti mnoho slov o této věci. Doufejme, že válečným invalidům a příslušníkům jejich rodin konečně dojde trpělivost a že najdou správnou odpověď vládním stranám při nejbližších volbách, jež, doufejme, budou se konati ještě v tomto kalendářním roce. Je to vinou všech vládních stran, jestliže tak nestoudným způsobem jsou váleční invalidé sociálně politickým zákonodárstvím doháněni na pokraj zoufalství. Je to však také ostuda pro všechny vládní strany, jestliže Československo, tento stát v srdci Evropy, dnes, 10 let po skončení války vyznamenává se tím, že dává válečným poškozencům v poměru ke všem jiným státům nejhorší zaopatření. Až v říjnu t. r. budou dnem i nocí ozývati se vlastenecké fráze, pak měli by také váleční invalidé se ozvati, aby každý věděl, co v poměrech v tomto státě je pravda a co klam.

Bude-li dnes vládní návrh tisk 1575 učiněn zákonem, jsou postiženi nejen váleční invalidé. Postižen je také sněm, který stojí zde před celým světem v celé své nahotě a ostudě. Neboť způsob, jak vláda a jednotliví ministři zacházejí s touto sněmovnou, je neslýchaný a nepřihází se snad v žádném civilisovaném státě. Již r. 1926 byly jednotlivými stranami předloženy sněmovně iniciativní návrhy na novelisaci zákonů o péči o válečné poškozence, mezi nimi také návrhy německých a českých vládních stran, takže ministr sociální péče zná zcela dobře formu, v jaké si přejí politické strany míti změněny zákony, upravující péči o válečné invalidy. Ministr soc. péče však dosud tyto iniciativní návrhy ignoroval a vládní koalice nesměla se odvážiti zahájiti jednání o svých vlastních návrzích. 20. listopadu 1926 byl ve všech výborech poslanecké sněmovny a senátu, jakož i v plenární schůzi obu sněmoven přijat resoluční návrh podaný německými a českými vládními stranami jednomyslně - tedy všemi stranami -, který vybízí vládu, aby co nejdříve novelisovala zákon o válečných poškozencích a aby pokud možno v největší míře přihlížela k požadavkům obsaženým v iniciativních návrzích poslanců vládních stran. Ministr soc. péče nedbal této jednotné vůle obou sněmoven Národního shromáždění a během půl druhého roku nepodnikl vůbec ničeho, aby tomuto resolučnímu návrhu vyhověl. To je hanebný, důstojnost sněmovny urážející způsob, jestliže ministr Šrámek předkládá dnes sněmovně návrh zákona, který ve svém původním znění má prodloužiti právní působnost nezměněného zákona o péči o válečné poškozence až do dalšího opatření, tedy na neurčitou dobu. Nemohu se dosti diviti, že vládní strany přijímají bez odporu toto chování ministra Šrámka, provokující celou sněmovnu.

Zpravodaj o tomto vládním návrhu, posl. Vávra, se styděl doporučiti soc.-politickému výboru přijetí takového zákona a sám navrhl, aby toto neomezené prodloužení bylo omezeno konečnou lhůtou do 30. června 1929, poněvadž prý podle informací ministerstva soc. péče bude možno do té doby dohotoviti nový, konečný zákon. Za těchto poměrů počaly předevčírem porady o vládou předloženém zákonu o zaopatření válečných invalidů.

V celém světě je samozřejmým zvykem, že odpovědný ministr se zúčastní všech sněmovních zasedání, ve kterých se jedná o předloženém jím návrhu zákona. Ministr Šrámek se minulého úterý o zasedání soc.-politického výboru nedostavil. Ani jedna oposiční strana nepodala návrhu, aby se ministr do výboru dostavil, aby podal vysvětlení nutná pro jednání. Jsme již tomu zvyklí, že vládní strany odmítnou takový návrh na rozkaz ministrův, je-li ministrovi nepříjemno mluviti a odpovídati ve výboru. Vždyť mi jeden český kolega ve výboru odpověděl na dotaz, zda jeho strana podala takový návrh, aby ministr přišel, doslovně "Co by měl takový návrh za účel, když ho sem nedostanete, ani když ho z kanonu vystřelíte!"

Velmi jsem se divil, že ministr Šrámek necítí sám potřeby podati sněmovnímu výboru některá vysvětlení, aby již předem znemožnil útoky proti němu snad namířené. Proto požádal jsem poslance Malíka, který právě soc.-politickému výboru předsedal, aby telefonicky zpravil ministra Šrámka, že jeho přítomnost ve výboru je žádána. Odůvodňoval jsem svůj požadavek tím, že podle řeči zpravodaje posl. Vávry mají všichni přítomní členové sněmovny pochopitelný a pro odhlasování termínování zákona nutný zájem zvěděti, jak dalece podařily se přípravné práce pro nový zákon o válečných poškozencích, dále, jak probíhají jednání zvláště s ministerstvem financí. Konečně bylo by k upokojení kruhů válečných invalidů, kteří mají o věc zájem, třeba, aby pan ministr Šrámek podal některé vysvětlivky o podstatných ustanoveních nového zákona. Také bych si byl přál závazného prohlášení ministrova, zda a jakým způsobem zamýšlí přibrati k spolupráci při budování nového zákona hlavní organisace válečných invalidů. Přítomnosti ministra Šrámka ve výboru bylo by bývalo naléhavě třeba však také vzhledem k oběma resolučním návrhům vládní koalice. Podle našich vlastních zkušeností, jak se ministr Šrámek přenáší přes resoluční návrhy usnesné sněmovnou, musil výbor věděti, jak ministr zamýšlí dbáti oněch válečných invalidů, kteří bez vlastní viny zmeškali přihláškovou lhůtu a tedy kterým se nedostalo důchodu podle práva jim příslušejícího, dále, zda je ochoten při určitých poměrech příjmových zrušiti již předepsané vrácení vybraných důchodů. Výbor musil věděti, zda ministr je ochoten oběma těmto resolučním návrhům vyhověti, dále, zda to může provésti nařízením, či zda předloží sněmovně k tomu účelu novelu zákona, jež bude v určité lhůtě vypracována.

Taková vysvětlení může dáti jen odpovědný ministr. Prohlášení ministerského úředníka jsou nezávazná a mimo to nemá to pražádného účelu disputovati o takových věcech s úředníkem, který konečně přece jen musí prováděti to, co mu ministr nařídí. Jestliže však má býti ministr přesvědčen, musí býti osobně přítomen rozpravě.

Bohužel, nevyhověl posl. Malík mému přání a ministra Šrámka nezpravil, že žádá se jeho přítomnost v soc.-politickém výboru. Nemohu panu posl. Malíkovi ušetřiti výtku, že tím sabotoval věcnou práci v soc.-politickém výboru. Výsledek byl, že strany vládní většiny zamítly bez odůvodnění všechny pozměňovací návrhy oposice a přijaly zákon v předložené formě.

Stejné přání, aby byl pozván ministr Šrámek, opakoval jsem pak včera v rozpočtovém výboru, ježto také v tomto výboru byl zákon o válečných poškozencích na denním pořadu. Předsedající posl. Bradáč dal o tom zpraviti osobního tajemníka ministra Šrámka, bohužel s tím výsledkem, že ministr se ani včera, ani dnes do rozpočtového výboru nedostavil. A nyní při plenární schůzi není také přítomen, přichází jen k hlasování.

Tak troufá si zacházeti se sněmovnou poslanec, jenž svou stranou byl vyzdvižen na ministerské křeslo. Tak rozumí ministr Šrámek výroku presidenta státu Masaryka, že demokracie je diskuse. Pováží-li se, že ministr Šrámek nedává na interpelace a dotazy členů sněmovny vůbec žádné odpovědi, ani tenkráte ne, když jsou mu v tom směru při jednání o státním rozpočtu činěny předhůzky, pak musíme si ovšem učiniti úsudek, že ve zlém úmyslu zachází opovržlivě s členy sněmovny, kteří věcně pracují, čímž se přímo proviňuje porušením povinnosti ministra, kterou přísahou na sebe vzal. Popírá-li však ministr Šrámek, že takový úmysl má, pak můžeme si jeho chování vůči sněmovně vysvětliti pouze výrazem: zbabělost. A o témž ministru Šrámkovi psaly před nedávnem denní listy, že činí si nárok, aby se stal trvalým ministerským předsedou, kdyby Švehla byl snad donucen vzhledem k své těžké chorobě se svého úřadu odstoupiti. Tu by se opravdu osvědčilo přísloví: "Přece jen nepřijde nic lepšího."

Jestliže ministr soc. péče Šrámek, který je nyní také zástupcem ministerského předsedy, tak zachází s otázkou péče o válečné poškozence, můžeme se ještě diviti, jestliže německé a české vládní strany se tímto chováním svého vedoucího ministra cítí povzbuzeny k tomu, aby také bagatelisovaly tento problém? České vládní strany činily to ode dávna, německé strany naučily se tomu velmi rychle, od té doby, co zaujaly místo u vládního stolu. Kdyby řečnická lhůta v této sněmovně nebyla předsednictvem stále omezována, pak bylo by možno přečísti a připomenouti nynějším německým vládním stranám řeči posl. Schuberta a různých řečníků německé křesťansko-sociální strany lidové, které přednášeli v této sněmovně v době, když jejich strany byly ještě k vládě v oposici. Bylo by to zábavné a zároveň poučné, neboť by to ukázalo žasnoucímu světu, jak důkladně se mohou změniti názory a dialektika lidí, je-li jim dovoleno zaměniti hořký, suchý chléb oposice za tučný vládní žlab. Mají-li německé vládní strany ještě dnes troufalost tvrditi, že trvají na svých dřívějších požadavcích ohledně péče o válečné poškozence, pak je to prázdnou frásí a vlastní jejich činy kárají je za lži. (Předsednictví se ujal předseda Malypetr.)

Ubozí váleční invalidé kladli tak veliké naděje v to, když 3 německé strany vstoupily do české vlády, strany, které vždy předstíraly, že tak energicky se zastávají zájmů vál. poškozenců.

Jak byly tyto naděje vyhnány do výše, když německé vládní strany r. 1926 podaly oba iniciativní návrhy tisky 557 a 549 a tak daly válečným invalidům naději, že jejich přání bude v nejbližší době splněno. Dnes vědí váleční invalidé, že s jejich bídou byla provozována jen ubohá, stranicko-demagogická hra vzhledem na příští volby do obcí.

Nejubožejším dokladem politiky sudetských Němců je však protokol, který uveřejnili němečtí váleční poškozenci o své rozmluvě s německými vládními stranami ze dne 31. května t. r. ve svém svazovém listě "Der Kriegsverletzte", roč. X, č. 6 z 10. června t. r. Pan posl. Schubert ze Svazu zemědělců označil sice v prohlášení podaném soc.-politickému výboru v úterý tento protokol v mnohém ohledu za nesprávný a zkroucený. Přenechávám vládním stranám milerád, aby se se svazem německých válečných invalidů dohodly, co v tomto protokolu je nesprávného nebo co bylo válečnými invalidy špatně pochopeno. Chci zde zdůrazniti jen takové jednotlivosti, jejichž správnost mně nikdo z vládních stran neuvede v pochybnost a jež jsou více povahy politické.

Pan posl. Zajiček prohlásil, že německé vládní strany nemohly přání válečných poškozenců proto rychle splniti, protože tvoří jen 20% v koalici a že stojí oproti 80%ní přesile českých stran. Tato výmluva není příliš původní, poněvadž jsem ji slyšel již více než před rokem z úst ministra Mayr-Hartinga, který ji, jak se zdá, vynalezl, a nyní obchází s toutéž výmluvou pan sen. dr Medinger ve schůzích křesťansko-sociální strany a omlouvá tím bezvýslednost německé vládní politiky. Toto vytáčení musím označiti jako velmi otřelé. Německé vládní strany věděly při svém vstupu do vlády před 2 lety, jak vypadá číselná jejich síla v poměru k Čechům. Měly tedy povinnost, aby od samého počátku upravily svůj program a svou taktiku podle těchto poměrů sil, zvláště však, aby využily napjatých poměrů mezi českými stranami k posílení svého vlastního postavení. Snad byla by bývala prospěšnou také takticky chytře zeřízená souhra mezi německými vládními a oposičními stranami, k čemuž, jak je dokázáno, německé oposiční strany z počátku byly ochotny, což však bylo vládními stranami výslovně a veřejně odmítnuto. Němečtí aktivisté však své síly přecenili, raději vše vsadili na jednu kartu českého přátelství, šli do nejostřejšího bojovného stanoviska proti německým stranám oposičním, tedy proti příslušníkům vlastního národa a tím se sami při svém bezplánovitém tlačení se do vlády již předem připravili o všechen vliv. Je také směšno chtíti v demokratické vládě - a o takovou jde přece podle názoru německých vládních stran - činiti politický výsledek závislým na číselné síle. To přece neznamená nic jiného, než chtíti do demokratického systému vpašovati diktaturu počtu. Právě však v demokratickém systému jsou přece poměry zcela jiné. Moc ministra v ministerské radě závisí jedině a pouze na jeho osobnosti, na jeho skutečné schopnosti a jeho politickém talentu, na jeho schopnosti se uplatniti. Právě tak závisejí úspěchy politiky strany nejenom na její číselné síle, jako spíše na její cílevědomé a energické taktice, jež ovšem předpokládá u vůdce strany určitý politický talent a jisté oko v chápání politické situace. Odvozuje-li kol. Zajiček neúspěch německé vládní politiky z poměrné síly německých vládních stran proti jejich českým protihráčům, uznává tím zároveň, že tyto německé strany ani nevysílají do ministerské rady správné osoby, ani že nezaujaly správnou taktiku. Tím však dává za pravdu nám, kteří od samého počátku jsme vybudovali svou kritiku německé vládní politiky na tomto důvodu.

Pan posl. Zajiček poukazuje také okázale na to, že zákon o válečných poškozencích, proti němuž se ještě dnes jako špatnému stavíme, byl spolupracován českými socialistickými stranami, kterým se za jejich účasti na vládě nepodařilo dosíci zlepšení tohoto zákona. Jsem dalek toho, abych chtěl nějak hájiti nebo ospravedlňovati politiku socialistických stran. Mohu však pouze konstatovati tu skutečnost, že dosavadní zákon o válečných poškozencích byl ovocem kompromisu mezi českými měšťáckými a českými socialistickými stranami, jenž s přirozenou nutností musí na sobě nésti chyby a vady kompromisu. Alespoň však české socialistické a měšťácké strany dostaly dohromady cestou kompromisu zákon, tudíž vykonaly skutečné dílo. Kompromis mezi německými a českými měšťáckými stranami nevykázal ani ničeho kladného, ani ničeho záporného, nýbrž pouze výsledek nulu. Měšťácky konservativní vládní většina uzavřela kompromis, aby se docela nic nedělalo a aby nynější stav péče o válečné invalidy zůstal zachován do dnešního dne beze změny. Hanlivý poukaz na domněle špatnou práci socialistů neomlouvá však naprosto nečinnosti německých vládních stran, kterou ony samy tak rády zakrývají jménem aktivismus.