Posl. Schäfer (německy): Slavná
sněmovno! Říšský svaz válečných
poškozenců, vdov a sirotků po padlých
vojínech poukázal v jedné ze svých
zpráv k tomu, že jest v Československu na 250.000
lidí odkázaných na péči o válečné
poškozence, kteří jsou členy tohoto
říšského svazu. Kromě toho jest
ještě statisíce lidí, kteří
buď nemají peněz, aby přistoupili k
této organisaci, nebo z jiných důvodů
se jí straní. Jde tudíž o mnoho statisíců
lidí, kteří projednávanou právě
předlohou jsou opět voděni za nos, ze kterých
předloha tropí si smích a dává
zřejmě na jevo, že státní správě
a nynějším vládním stranám
jest úděl a osud těchto nešťastníků
úplně lhostejným. Kdyby tomu bylo jinak,
byla by nám musila býti předložena v
červnu předloha zákona, přizpůsobující
péči o válečné poškozence
změněným poměrům, drahotním
poměrům nastalým od r. 1921. Kdykoli se mluvilo
s válečnými poškozenci nebo jejich zástupci,
vždy bylo jim prohlašováno, že jest sice
potřebí času, že však jistě
bude v nejbližších měsících
takovýto zákon parlamentu předložen.
Jedné deputaci válečných poškozenců,
která jednala s německými vládními
stranami, vykládal poslanec Zajiček, že
malý zákon o hranici důchodu platí
pouze do 30. června 1928, to že prý jest vymoženost,
a to vymoženost německých vládních
stran, neboť původně prý zamýšlela
vláda pojmouti do zákona prodloužení
do 31. prosince. Bylo prý úmyslem stanoviti delší
termín pro platnost tohoto zákona, čímž
by reforma péče o válečné poškozence
byla oddálena. Zástupci organisací válečných
poškozenců byli až dosud lidmi nadmíru
věřícími. Mohli jsme to viděti
zejména tehdy, když v prosinci 1927 bylo v sociálně-politickém
výboru jednáno o péči o válečné
poškozence. Navrhli jsme tehdy, aby iniciativní návrhy
z června 1926 byly učiněny předmětem
porad a když byl návrh ten zamítnut, žádali
jsme, aby byla vláda vyzvána připraviti do
8 dnů návrh zákona o péči o
válečné poškozence. Mezitím co
jsme v soc.-politickém výboru o tom jednali, byl
k zástupcům německých vládních
stran před zasedací síní vznesen dotaz
od válečných poškozenců, jak
pokročilo jednání o návrzích
zákona, jež byly podány v souhlasu s organisacemi
válečných poškozenců a k jejich
žádosti. A tehdy bylo zástupcům organisací
válečných poškozenců řečeno:
"Zasadíme se o to, aby byla co nejdříve
provedena novelisace péče o válečné
poškozence, avšak není přirozeně
možno, aby vláda splnila do 8 dnů tak veliký
úkol a předložila sněmovně návrh
zákona, to prý nejde, to prý je demagogie
sociálních demokratů, žádá-li
se něco takového." A našli se tehdy skutečně
zástupci válečných poškozenců,
kteří se domnívali, že jest to skutečně
těžký úkol pro ministra Šrámka,
že dlužno ponechati ještě vládě
času. Naše návrhy byly ovšem přehlasovány.
V květnu byla opět deputace organisace válečných
poškozenců u vládních stran a skromně
připomenula to, co jim bylo slíbeno, avšak
dostalo se jim opět odpovědi, jež vyzněla
právě tak, jako odpovědi dřívější.
Vždyť s vymožeností, záležející
prý v tom, že zákon o hranici důchodu
byl usnesen pouze na dobu 6 měsíců, s touto
vymožeností vychloubal se z tohoto místa již
po řadu měsíců před tím
křesťansko-sociální posl. Zajiček.
Pronesl tehdy v jedné řeči - jest potřebí
citovati ono místo - toto: "Dovolte mi otevřené
slovo". Vystoupí-li křesťanský
sociál, aby promluvil otevřené slovo a je-li
známo, jaký úkol mají splniti v koalici
němečtí křesťanští
sociálové, třeba býti zvědavým
na to, co vyjde na jevo; slyšme tedy otevřené
slovo: "Že náš resoluční návrh,
domáhající se toho, aby vláda předložila
co nejdříve řádnou novelu k péči
o válečné poškozence, že tento
náš resoluční návrh nebyl respektován,
naprosto neschvalujeme a není u nás nálady,
aby novelisace byla ještě více oddalována."
To řekl v prosinci 1927. "Proto zařídili
jsme, aby byl zákon prodloužen pouze na půl
roku a nikoli, jak stálo ve vládní předloze,
na jeden rok." To označoval Zajiček
v prosinci 1927 již jako vymoženost! A v době,
kdy bylo jisto, že novelisace zákona o válečných
poškozencích nebude v této sněmovně
provedena před 30. červnem a také nynější
vládou docela ani zamýšlena nebyla, označuje
opětně válečným poškozencům
za vymoženost politiky německých vládních
stran, že bylo usneseno prodloužiti zákon pouze
na 6 měsíců. Tentokráte postupují
vládní strany jinak. Neurčují vůbec
již žádné lhůty. Váleční
poškozenci budou nejen 6 měsíců dále
voděni za nos, nýbrž může to trvati
ještě déle. Jinou stylisací tohoto zákona
uplatňuje se nyní snaha vyhnouti se nepříjemnosti,
že by bylo nutno v prosinci 1928 opětně navrhnouti
prodloužení, že by opětně byla
ve sněmovně připamatována ostuda,
že váleční poškozenci jsou opětovně
klamáni, v omyl uváděni, obelháváni.
Není to nic jiného, než obelhávání
válečných poškozenců, obelhávání
této skupiny nešťastníků o tom,
co bylo na nich až dosud spácháno. Německé
vládní strany usnadňují si však
tuto věc způsobem nanejvýše jednoduchým.
Prohlašují k válečným poškozencům:
"Co chcete od nás, nemáme většinu
v koalici, jsme tam menšinou, jež arciť nemůže
nic prosaditi". Když křesťanští
sociálové, členové Svazu zemědělců
a živnostenská strana podali v roce 1926 známé
návrhy zákona, tu již věděli,
že půjdou do vlády, tu byli již v parlamentní
většině, tu napomáhali již k tomu,
aby se životní poměry pracující
třídy v Československu zdražily, přispěli
svou celní politikou k tomu, aby také úděl
válečných poškozenců se zhoršil,
aby bída této skupiny lidí se ještě
zvětšila. Podali tedy ve sněmovně návrhy
zákona v době, kdy již věděli,
že potom, vstoupí-li do vlády, budou nuceni
podříditi se tomu, co bude jim s druhé strany
diktováno. Vždyť jiného smyslu nemůže
vůbec míti omluva pánů Zajička,
Schuberta a Tichiho, než: my bychom přece
rádi chtěli, ale spojené s námi české
občanské strany nemají pro to srdce. České
občanské strany, s nimiž zasedáme ve
vládě, jsou tak brutální, tak úzkoprsé,
tak zpátečnické ve svém sociálním
nazírání, že nechtějí
ani souhlasiti se zlepšením péče o válečné
poškozence. Prohlašujíť ještě
k válečným německým poškozencům:
"Musíte se postarati, aby čeští
váleční poškozenci zapůsobili
na české občanské strany." Prosím
však, pánové, páni poslanci Stenzl
a Windirsch, nevím, kdo ještě z
německých poslanců zasedá v "osmičce",
mají přece blíž k rozhodujícím
politikům nynější vládní
většiny a tam měli by dostáti úkolu,
který si sami vytkli, ujišťujíce válečné
poškozence: "Podnikneme vše, aby také konečně
byla zjednána náprava, aby váš úděl
konečně se zlepšil." (Posl. Hackenberg
[německy]: Co říkají k tomu české
občanské strany, že mají samy na tom
vinu?) Posl. Tichi a Zajiček a také
posl. Schubert ujišťují, že prý
mají porozumění pro bídu válečných
poškozenců, že jsou ochotni podniknouti vše
pro její zmírnění, že však
ti zlí koaliční spojenci, čeští
agrárníci, čeští klerikálové,
Slováci, čeští národní
demokrati jim v tom překážejí. Na nich
jest vina, že zákon o péči o válečné
poškozence nedoznává zlepšení,
jež byla opětovně slavnostním způsobem
připověděna a slíbena.
Vzpomeňme jen těch schůzí válečných
poškozenců, v nichž opětovně na
tribunu vystoupili zástupci německých i českých
vládních stran, vzpomeňme jen projevů
německých křesťansko-sociálních
poslanců, projevů členů Svazu zemědělců
ve schůzích válečných poškozenců,
jak tam slavnostně ujišťovali že si ničeho
vroucněji nepřejí a že jim nic tolik
na srdci neleží, než aby dopomohli válečným
poškozencům konečně ke zlepšení
jejich údělu. To bylo v četných schůzích
válečných poškozenců slibováno
způsobem nanejvýš slavnostním. Ano,
slibuje-li se něco takového a podpisují-li
se kromě toho ještě návrhy zákona,
které mají zjednati pomoc válečným
poškozencům, pak jest úkolem dotčených
zástupců, aby to v koalici, k níž náležejí,
také prosadili. (Posl. Hackenberg [německy]:
Pak by se však muselo také pro všechna zlepšení
hlasovati!)
Úmyslem křesťanských sociálů
a členů Svazu zemědělců jest,
aby svými projevy uklidnili válečné
poškozence a odvrátili jejich pozornost od své
viny. Co se děje ve vládní koalici a co se
páše na povel osmičky, za to odpovídají
nejen české vládní strany, za to stíhá
odpovědnost také německé agrárníky,
křesťanské sociály a živnostníky.
To by tak bylo pěkné, aby tři německé
strany v koalici soustavně páchaly mrzký
čin na pracující třídě,
soustavný mrzký čin na demokracii a aby se
mohly ukrývati za rouškou povinnosti a prohlašovati:
"Na nás není viny, to jsou ti druzí,
ti všichni to způsobili. Co by na nás bylo,
dostalo by se vám pomoci." V "osmičce"
nemusí se však prý státi vždy to,
co si přeje většina. Stačí prý
odpor jedné strany, aby byl zamítnut návrh
zákona. Proč nebylo použito tohoto práva?
Řada zákonů, jež znamenají závažný
krok nazpět, byla usnesena za pomoci německých
občanských stran, jež zasedají ve vládě,
zákonů, jež přispěly ke zhoršení
údělu válečných poškozenců.
Poukazuji na zákon o déle sloužících
poddůstojnících. I tu byly v šanc vydány
důležité zájmy této skupiny.
Vzpomínám toho, že řada zákonných
opatření, jež hospodářsky těžce
dolehla na pracující třídu a přirozeně
tím závažněji postihuje válečné
poškozence, byla provedena za součinnosti tří
německých stran. Proč se proti tomu nepostavily
německé vládní strany? Byly vždy
v popředí, napomáhaly co nejhorlivěji
ke každému zhoršení demokratických
zařízení, ztotožnily se přímo
se zpátečnickou politikou nynější
koalice. Ať nám proto nechodí s tím,
že ti druzí jsou tím vinni! A také váleční
poškozenci takovýmto způsobem se neuklidní,
nýbrž budou trvati na tom, aby byly dodrženy
slavnostní sliby jim dané.
Z této rozpravy dlužno zaznamenati ještě
některé velmi pozoruhodné jednotlivosti.
Mezi jiným poukázali váleční
poškozenci k tomu, že Československo má
dosti peněz, jde-li o jiné věci. Proč
nelze sehnati těch několik milionů potřebných
k tomu, aby se zlepšil úděl válečných
poškozenců? Jeden ze zástupců válečných
poškozenců dovolil si poukázati na úvěry
pro vojenské zbrojení, pro něž, jak
víme, s nápadným přímo nadšením
hlasovali také členové Svazu zemědělců,
křesťanští sociálové a živnostenská
strana. Nad tím se poněkud rozčilil zástupce
živnostenské strany posl. Tichi. To prý
nemá nic společného s otázkou válečných
poškozenců a muselo teprve jedním ze zástupců
válečných invalidů býti k tomu
poukázáno, že to velmi úzce s tím
souvisí. Povolují-li se miliardy ministrům
národní obrany pro válečné
účely, pak neměly by býti odpírány
peníze na zlepšení údělu válečných
poškozenců. Copak vlastně chtějí
váleční poškozenci? Žádají
něco, co jim nepatří? To, na čem se
ve svých schůzích usnášejí,
nesrovnává se snad s únosností státu,
nemůže to stát poskytnouti? Jsou neskromné
jejich požadavky? V přirovnání k poměrům
v jiných státech, jest to, co se zde žádá,
nejen oprávněné, nýbrž i velmi
skromné. Žádný ze států,
jež mají zaopatřovati válečné
poškozence, neplatí tak nízké podpory,
jak je stanovilo Československo pro válečné
poškozence, 45% denního výdělku vyučeného
dělníka činí renta, kterou dostává
úplný invalida. Z toho mají býti lidé
živi, z toho mají často ještě vydržovati
členy svých rodin. Každý poslanec dostává
dopisy z kruhů válečných poškozenců,
v nichž se líčí trpký úděl,
ve kterém tito žijí. Mám po ruce dopis
úplného invalidy, jenž líčí
svůj stav těmito slovy: Byl uznán 100% za
nezpůsobilého k práci následkem zranění
utrpěného ve válce. Tato pracovní
nezpůsobilost byla pak po přehlídce odhadnuta
na 75%, později na 65%. Dnes dostává onen
muž 210 Kč měsíčně, z
toho musí platiti za byt 65 Kč, zbývá
mu tudíž 145 Kč, jež mají vystačiti
na živobytí pro něho a jeho ženu. Člověk
ten snaží se najíti práci, dosáhl
toho, že může občasně pracovati
v jistém sezonním podniku. Musí však
vždy, než jest přijat, podávati prosebné
žádosti, musí jíti žebrotou k dotčenému
podniku a tu vždy musí vyslechnouti poznámku:
"Náš podnik není přece asylem pro
válečné invalidy." Jen když vždy
stále žebrá, přijmou ho na několik
týdnů, má pak opět na nějaký
čas zaměstnání, avšak potom musí
zase vystačiti se 145 Kč. Takovýchto případů
je do tisíců.
Zástupcům válečných poškozenců,
kteří byli u německých vládních
stran, bylo řečeno: "Co máte proti německým
vládním stranám, proč rozšiřujete
proti nim letáky a agitujete ve schůzích
proti nám? Musíte čekati, až se k tomu
dostaneme, abychom splnili svůj slib. Učinili jsme
přece již něco pro vás. Že péče
o válečné poškozence v Československu
nebyla ještě více zhoršena, jest naším
dílem." Představte si, co by se mohlo státi,
kdyby se pomýšlelo zhoršiti ještě
zavedenou u nás péči o válečné
poškozence. Co lze ještě zhoršiti? Ostatně
není tomu tak. O válečné poškozence
pečuje se a s poškozenci těmi zachází
se dnes hůře než před léty; sociálně
lékařské prohlídky jsou jen k tomu,
aby byli váleční invalidé připraveni
o část své renty, kterou dosud dostávali.
(Předsednictví převzal místopředseda
Horák.) Nepravdivým jest tudíž tvrzení,
které bylo honosně proneseno k válečným
poškozencům. Postup proti válečným
poškozencům od měsíce k měsíci
se zhoršuje. To, co zaviňují křesťanští
sociálové, němečtí agrárníci
a živnostníci v péči o válečné
poškozence, na to patrně nezapomenou ti, kdož
jsou tím poškozeni. Také způsob, jak
v této otázce postupuje ministr sociální
péče, vzbuzuje rozhořčení.
Nebudeme se však o tom šířiti. Jest to
jeho zvykem, že se před rozpravou o těchto
vážných věcech ztratí. A pak
konečně zeptejte se jednou německých
vládních stran, jak s nimi zacházejí
jejich koaliční ministři. Není to
naší věcí, my nejsme samojediní
dotčeni postupem ministra Šrámka, který
při poradě o takovéto předloze neuznává
potřebným, aby se ujal slova a podal zprávu,
kdy zamýšlí vláda předložiti
novelu k zákonu o válečných poškozencích.
Není to jen nevážnost k oposici, dotčeny
tím musí se cítiti nejen strany, které
jsou proti této vládě v oposici. Především
měly by vládní strany a tu především
opět německé vládní strany
naléhati na to, aby to, o co dříve, jsouce
v oposici, nesčíslněkrát usilovaly,
bylo také ministry koaliční vlády
dodrženo. Co dnes vláda v péči o válečné
poškozence podniká, není ničím
jiným, než soustavným výsměchem
a podvodem, který byl od let páchán na válečných
poškozencích. Oddáváme se naději,
že ti, kdož tak strašně jsou tím
postiženi, pochopí, jakou správnou odpověď
dlužno dáti na takový postup. (Potlesk poslanců
něm. strany soc. demokratické.)
Místopředseda Horák (zvoní):
Ke slovu je dále přihlášen pan posl.
Bergmann. Uděluji mu je.
Posl. Bergmann: Slavná sněmovno! Předložená
vládní osnova prodlužuje platnost hranice příjmu
vylučující z nároku na důchod
válečných poškozenců, stanovenou
při činnosti hospodářsky samostatné
na 5000 Kč, při činnosti hospodářsky
nesamostatné na 10.000 Kč, proti dosavadní
zvyklosti nikoliv na jeden rok, nýbrž až do nové
úpravy, t. j. na neurčito.
Když v prosinci minulého roku projednávali
jsme osnovu zákona ze dne 17. prosince 1927, č.
179 Sb. z. a n., podala oposice resoluční návrh,
kterým se mělo uložiti vládě,
aby do určité lhůty předložila
osnovu nového požitkového zákona válečných
poškozenců. Některým vládním
stranám byla tato resoluce nepříjemnou a
proto dohodla se nakonec vládní většina,
že prodlouží platnost zákona ze dne 16.
prosince 1926, č. 235 Sb. z. a n., pouze do 30. června
1928.
Zpravodaj soc.-politického výboru posl. Petr
prohlásil 15. prosince 1927 v plénu sněmovním,
že předložený vládní návrh
zákona o hranici příjmu, vylučující
z nároku na důchod válečných
poškozenců, nezavádí ani věcně,
ani obsahově žádnou novotu, pouze prodlužuje
nyní platný zákon o půl roku a že
z toho důvodu nebude se obsahem zákona dlouho zabývati,
zvláště také ne proto, že vláda
uznávajíc vzhledem ke změněným
hospodářským poměrům za nutné
přizpůsobiti zákon těmto poměrům,
předloží během 1/2
roku posl. sněmovně k projednání novelisaci
zákona o válečných poškozencích.
Navrhl tedy, aby vládní návrh byl schválen
ve znění zprávy výboru soc.-politického
s tím, že na místo termínu účinnosti
zákona do 31. prosince 1928 stanoví se termín
účinnosti jeho do 30. června 1928.
Jak neupřímným byl tento politický
tah vládní většiny, zejména pak
čsl. strany lidové, jejíž příslušník
je nejen ministrem soc. péče, nýbrž
i náměstkem předsedy vlády a jejíž
příslušník jako referent doporučoval
právě zkrácení lhůty účinnosti
dosavadního stavu proti vládní osnově
pouze na 1/2 roku z důvodu,
že vláda předloží novou osnovu
zákona o požitcích válečných
poškozenců, jak vůči oposici parlamentní,
tak zejména vůči válečným
poškozencům, svědčí okolnost,
že shledáváme se s vládní osnovou,
která nejen že není novelisací požitkového
zákona válečných poškozenců,
nýbrž dokonce prodlužuje nynější
neudržitelný stav na dobu neurčitou, ačkoliv
již v prosinci minulého roku podle prohlášení
p. posl. Petra uznávala vláda změněné
hospodářské poměry a nutnost novelisovati
zákon o válečných poškozencích.
V důvodové zprávě vymlouvá
se vládní většina, že vláda
nemohla předložiti nový zákon požitkový,
poněvadž přípravné práce
k tomuto zákonu nebylo prý možno dosud skončiti.
Bylo by však upřímnějším,
kdyby vládní většina přiznala,
že má již dávno nejen přípravné
práce skončeny, ale i připravenu novou osnovu,
s kterou si netroufá na veřejnost, zejména
ne v letošním jubilejním roce, poněvadž
tato osnova připravuje značné zhoršení
starého požitkového zákona a zamýšlí
zbaviti nároku na důchod válečné
poškozence s 20 až 35% invaliditou.
Péče o válečné poškozence
v našem státě trpí nesoustavností
a špatnou organisací. Je přirozeno, že
hlavním odvětvím péče o válečné
poškozence je zákonitá úprava důchodu
a k němu měla by se přimykati soustavná,
pečlivě organisovaná péče zabezpečení
válečných poškozenců buď
poskytnutím půdy, umožněním živností
a řemesel, propůjčením trafik, léčením
válečných poškozenců, vdov i
sirotků, jakož i pozůstalých a opatřováním
potřebných prothés. K této soustavné
péči bylo by třeba nejen finančních
prostředků, ale také řádné
dotace úřadů pro péči o válečné
poškozence.
Úřady pro péči o válečné
poškozence trpí naprostým nedostatkem úřednictva.
Zemský úřad v Praze měl 30. června
1923 v evidenci 397.862 přihlášených
válečných poškozenců. Od 1. května
1920 do 30. června 1923 vydal 385.685 výměrů
a poukazoval 217.778 měsíčních důchodů.
K této práci měl ještě rozsáhlou
péči charitativní, léčebnou,
osamostatňovací, prothésní, zvláštní
péči o slepce a zejména sociálně-lékařské
prohlídky. Průměrně denně docházelo
do Zemského úřadu kolem 1200 podání.
Na zdolání této práce měl 1.
ledna 1923 326 úředníků a 30. června
1923 424 úředníky. Agenda tohoto úřadu
a péče o válečné poškozence
vůbec se nesnížila, nýbrž naopak
zvýšila se některými zatím vydanými
zákony. Přesto však při systemisaci
služebních míst r. 1927 bylo pro všechny
úřadovny péče pro válečné
poškozence v celé Československé republice
systemisováno pouze 653 úřednických
míst, z toho téměř polovina pomocné
kancelářské služby.
Některé okresní úřadovny pro
péči o válečné poškozence
byly zrušeny. Za těchto poměrů není
pak divu, že agenda těchto úřadů
vázne a nelze péči o válečné
poškozence soustavně prováděti, i když
se v úřadovnách permanentně pracuje
přes čas a úředníci jsou nuceni
bráti si práci domů. Nelze se také
diviti, že dochází pak k případům
jako na Vinohradech.
R. 1923 zemřel válečný invalida Fr.
Brandejs z Vinohrad, aniž se dočkal vyměření
svého důchodu. Vdova po něm domáhala
se důchodu vdovského již v polovině
r. 1923, žádajíc též doplatky za
svého muže. Vyměření důchodu
stalo se teprve v květnu 1927 (Slyšte! Slyšte!)
po nesčetných urgencích. Doplatky po
muži jí vyměřeny byly až v září
1927 a poukázány okresnímu pozůstalostnímu
soudu na Vinohradech. Soud odevzdal věc finančním
úřadům k vyměření dědických
poplatků, vdově předepsán byl poplatek
100 Kč, ačkoliv dosud ani haléře neviděla,
a když ho nemohla zaplatiti, byla exekvována a zabaveny
jí v chudičkém bytě hodiny a skříň.
(Slyšte!) Kolik takovýchto případů
dalo by se uvésti! Takováto sociální
péče o válečné poškozence
jest přímo cynickým výsměchem
lidskosti.
Zaměstnanci úřadoven pro péči
o válečné poškozence konají obětavě
svoji povinnost a historie ocení jednou obrovskou práci
těchto zaměstnanců, kteří neúmornou,
avšak špatně placenou prací vybudovali
státu úřady a úřadovny, jež
jsou dnes chloubou resortu ministerstva soc. péče.
Přesto, že se okresní úřadovny
plně osvědčily, byly mnohé z nich
zrušeny z důvodů úsporných, ke
škodě řádného provádění
soc. péče. Mluví se o dalším
zrušení okresních úřadoven, snad
dokonce o jejich zrušení vůbec.
Sociálně-lékařské prohlídky
jsou metlou válečných invalidů, vdov
a předků. Již dnes jsme svědky toho,
že ze zapadlých končin, postrádajících
alespoň obstojné komunikace, musí těžký
invalida, staří lidé neb churavějící
válečná vdova vydati se na cestu, jež
je spojena s bolestným vydáním finančním
i s útrapami fysickými, aby ve vzdálené
úřadovně hledali pomoci aneb dostavili se
k pravidelné sociálně-lékařské
prohlídce.
Dojde-li k dalšímu zrušení okresních
úřadoven, stanou se sociálně-lékařské
prohlídky přímo postrachem válečných
poškozenců, kteří budou musiti z nejzapadlejších
míst republiky dojíždět do vzdálených
hlavních měst a býti několik dnů
na cestě.
Sociálně-lékařské prohlídky
nejsou ani sociálními, ani lékařskými,
poněvadž jsou spíše týráním
nešťastných obětí světové
války a poněvadž se úředně
lékařům nařizuje, že musejí
procento invalidity soustavně snižovati. Lékař
prohlíží invalidy s chorobami a defekty menšími
právě tak, jako invalidy těžké
a podivuje se tomu, že přichází opět
k prohlídce člověk bezruký, beznohý,
nebo jednooký atd. Klasifikace stávají se
postupem doby krutými, ne vinou lékařovou,
nýbrž pokyny úřadů, jimiž
hledí se stlačiti nejen procento invalidity, nýbrž
i počet válečných poškozenců
vůbec a dosíci odnětí důchodů.
Připravovaná novelisace požitkového
zákona má dovršiti zhoubné dílo
vyloučením 20 až 30%ních poškozenců,
tudíž téměř 70% skutečných
invalidů z dobrodiní zákona důchodového.
Je mylný názor, že invalidé méněprocentní
nepotřebují důchodu, neboť statistika
o jejich úmrtnosti tento názor zřejmě
potírá.
Péče o válečné poškozence
v Československé republice pokulhává
za touto péčí v jiných státech,
neboť požitky válečných poškozenců
Československé republiky jsou u srovnání
těchto požitků v jiných státech
nejmenšími. Německo, Rakousko, Polsko, Italie
i Francie má již od r. 1920 v platnosti zákony
o povinném zaměstnání určitého
procenta válečných poškozenců
jak v podnicích státních, tak i v podnicích
veřejnoprávních a soukromých. V našem
státě dosud podobný zákon přijat
nebyl. V Italii, v Německu, Jugoslavii, Francii, Rakousku,
Belgii a Americe je průměrný příjem
válečného invalidy, vdovy i sirotků
daleko větší nežli u nás.
Ačkoliv jsme vydali od r. 1919 do r. 1926 na péči
o válečné poškozence 3.703,312.279 Kč,
nedosáhli jsme, aby osud válečných
poškozenců v Československé republice
vyrovnal se poměrům v jiných státech,
i když počet válečných invalidů
soustavně klesá. A klesá také soustavně
v důsledku sociálně-lékařských
prohlídek procento invalidity.
Zabezpečení válečných poškozenců
poskytnutím půdy vykazuje v našem státě
velké mezery, neboť nepřidělili jsme
válečným poškozencům ani tolik
půdy, kolik jí zůstalo pro zbytkové
statky, ba namnoze byli váleční poškozenci
při provádění pozemkové reformy
úplně odmítnuti a půda byla přidělena
uchazečům jiným.
Neumožnili jsme v dostatečné míře
zařízení živností a řemesel
válečným poškozencům, poněvadž
poskytování nutných půjček
bylo úplně zbyrokratisováno a zešněrováno
tak přísnými podmínkami, že tisíce
poškozenců, kteří by se byli v živnosti
a v řemeslech uchytili, kdyby jim včas byly poskytnuty
potřebné k tomu prostředky, musili se zařízení
živností a řemesla vzdáti a zůstati
odkázáni na nedostatečný důchod.
Z vojenských kantin, kde mohli najíti mnozí
poškozenci obživy, zřídili jsme zátiší
a tím připravili mnoho válečných
poškozenců o existenci. Nyní dokonce objevují
se snahy změniti, po případě zrušiti
císařské nařízení ze
dne 7. prosince 1915, čís. 364 ř. z., a předpisů,
platných na býv. území uherském,
o úlevách při nastupování živností,
nařízení č. 3053 z r. 1916 o modifikování
a doplnění jednotlivých ustanovení
živnostenského zákona následkem války,
nařízení č. 5351 z r. 1915 o výjimečné
úpravě učební doby v živnostech
a obchodech následkem války, nařízení
č. 1784 z r. 1917, jímž se vykládá
nařízení o úlevách, nutných
následkem války, čímž bychom
opět znemožnili tisícům válečných
poškozenců založení živnosti nebo
obchodu.
Zadávání trafik válečným
poškozencům je předmětem protekčního
čachrování. Nemožný postup finančních
úřadů při zadávání
trafik byl již tolikrát předmětem kritiky,
jak v tisku, tak i v parlamentě, ale nápravy jsme
se dosud nedočkali, jak o tom svědčí
následující případy:
1. Trafikantce Č. v Praze II. nemůže býti
přidělen společník-válečný
invalida do trafiky prostě proto, že si toho jeden
vysoký pán v ministerstvu financí nepřeje,
ačkoli jmenovaná má z trafiky hrubého
zisku 39.600 Kč a přiznává se jí
čistý zisk 21.000 Kč a mimo to pobírá
přes 800 Kč měsíční
pense. Děti má zaopatřeny, v prodejně
má prodavačky, a ačkoli sama ničeho
nedělá, béře 2500 Kč měsíčně
z trafiky a vysmívá se všem ministerským
nařízením, poněvadž ministerstvo
financí jí již po tři roky nepřiděluje
společníka, ačkoli v jiném případě,
má-li válečný invalida s pětičlennou
nezaopatřenou rodinou takový zisk z trafiky, se
s ním úřady tři roky nemazlí,
nýbrž přidělí mu prostě
společníka, a nepodrobí-li se okamžitě
nařízení, vypoví mu trafiku, i kdyby
umíral hlady. (Výkřiky čsl. poslanců
nár. socialistických.)
2. V Dobrušce vlastní dosud sklad tabáku nejbohatší
obchodník a hotelier R. Záležitost vždy
dospěje až k ministerstvu financí a tam se
z milionáře udělá nuzák, který
prý je odkázán jedině na příjem
ze skladu tabáku. (Výkřiky.) Restauraci,
hotel a velkoobchod se smíšeným zbožím
má k tomu na přilepšenou. Máť on
vysokého "strýčka" v tabákové
režii.
3. Ve Velvarech odkázal trafikant Š. milionové
jmění s velkoobchodem své jediné,
40leté dceři a šel na ministerstvo financí
jako žebrák prositi, aby mu byla trafika ponechána,
jinak že by přišel obci na obtíž,
ačkoliv obec dala vyjádření, že
trafiku nepotřebuje.
4. Prozatímní trafikant M. ve Zbraslavi se chlubí,
že zadání trafiky jemu se musí dostati,
poněvadž jeho bratr je prý velmi dobře
znám se všemi referenty ve vyšších
finančních úřadech. Že je na
tom něco pravdy, vyplývá z toho, že
přes nařízení vypsání
této trafiky zůstal spis kdesi na Zemském
finančním ředitelství vězeti
a čeká se patrně, až se naň zapomene.
5. Přímo do nebe volající případ
o nemožných poměrech je zadání
trafiky rozvedené statkářce B. J., která
dostává 800 Kč alimentů od svého
muže a od okresního finančního ředitelství
presentem k rozvodu trafiku ve Vršovicích, na třídě
krále Jiřího. Proti zvyklosti nebyl dotázán
v tomto případě ani Zemský úřad
pro péči o válečné poškozence
v Karlíně, aby prý nedělal námitek,
že paní J. není válečným
poškozencem.