Z čísla ze 16. června byl zabaven článek
pojednávající o jihotyrolské otázce:
"Také útrapy sudetsko-německého
lidu, jenž má býti stejnými prostředky
oloupen o svůj svéráz, jsou článkem
v nekonečném řetězu úkonů
odpravňovacích, řetězu, který
nám ukovala zpupná moc a její uchvatitelé."
Stejně zabavena byla zpráva o zasedání
obecního zastupitelství v Harzdorfu, kde se praví:
"Dále bylo německými sociály
uvedeno na přetřes zadávání
bytů v obecním domě a při tom zjištěno,
že členové obecního zastupitelstva,
přináležející německým
koaličním stranám, chtějíce
vyhověti p. Pekárkovi, přenechali
jedné straně byt v obecním domě, aby
do uprázdněného tak bytu mohla se nastěhovati
česká strana. Kde jsou pak národní
zájmy?"
Jsou to vesměs zprávy, které jistě
nevybočují z rámce dovolené kritiky
a přes to propadají zabavení právě
tak, jako se zde ve sněmovně řeči
poslanců - jež jsme včera slyšeli - jednoduše
presidiem sněmovny zabavují. Tak to tedy vypadá
s demokracií!! Hospodářské poměry
nejsou lepší. Víte, že v těchto
dnech ministr obchodu Novák poukázal na to,
že jdeme vstříc těžkým hospodářským
časům. V kulturním ohledu nelze jistě
zaznamenati od 10 let žádného pokroku, a naše
vysoko vyvinuté školství podobá se dnes
zbořeništi, velká otázka školské
reformy a více jiných věcí zůstalo
dosud nepovšimnuto. Na sociální otázku
nikdo si netroufal, jediné sociální pojištění
muselo býti novelisováno v poměrně
krátké době, důkaz to, že první,
původní znění bylo nesprávné.
Také národnostní poměry, jak jistě
můžeme tvrditi, v těchto 10 letech se nezlepšily.
Nepodařilo se odstraniti a vyřešiti boj mezi
Němci a Čechy na této půdě,
také tento spor nebyl vyřešen, třebaže
dnes zasedají také německé strany
ve vládě. Methody se namnoze změnily, systém
zůstal stejný. (Předsednictví převzal
místopředseda Slavíček.)
Bylo by zajímavo předvésti v této
souvislosti několik příkladů, by se
ukázalo, že se na systému docela nic nezměnilo,
ač jsou německé strany ve vládě.
Poukazuji na př. k tomu, že jsem se obrátil
r. 1921 v jazykové otázce na ředitelství
státních drah v Olomouci se žádostí,
aby bylo oznámeno stanovisko a aby bylo jednou stanoveno,
jak mají zníti nápisy ve stanicích
a nápisy ve vagonech a v jak řeči mají
býti. Ředitelství státních
drah odpovědělo tehdy dopisem z 31. srpna: "Jazyková
úprava stanic a orientačních nápisů
řídí se vždy podle národnostních
poměrů obce, po které jest stanice pojmenována.
Poněvadž v obci Studénce není 20%ní
německá menšina, mohou tam býti umístěny
podle 8. odstavce §u 2 jazykového zákona pouze
jednojazyčné nápisy." Nato oznámil
jsem ředitelství státních drah olomoucký
případ a tázal jsem se, proč na stanici
olomoucké není německých nápisů.
Dostalo se mi tehdy, r. 1921, odpovědi, že o dvojjazyčných
nápisech a orientačních tabulkách
v Olomouci nebylo dosud proto rozhodnuto, poněvadž
nejsou ještě známa úřední
data o sčítání lidu ve Velké
Olomouci podle sčítání lidu, provedeného
v únoru t. r. "K dotazu, učiněnému
u statistického státního úřadu
v Praze bylo ředitelství sděleno, že
se pracuje na materiálu o sčítání
lidu a že data o sčítání lidu
z Moravy a Slezska budou teprve průběhem r. 1922
publikována. Po této publikaci bude tato otázka
definitivně rozhodnuta." To bylo v r. 1921. Zatím
bylo sčítání lidu a to prokázalo
nepochybně, že v Olomouci jest asi 70% Čechů
a 30% Němců, přesto však nebyla dodnes
provedena změna nápisů. Olomouc má
také ještě dnes vesměs jednojazyčné
české nápisy. Právě tak nebyly
ještě změněny nápisy v Břeclavě
a Podmoklí a bylo nám dožíti se toho,
že v Břeclavě stkví se sice francouzský
nápis, nikoli však německý.
Bylo nám v poslední době dožíti
se toho, že zástupce min. předsedy Šrámek
při zahajování výstavy kultury
v Brně neuznal za vhodné, aby pronesl také
několik německých pozdravných slov
jménem vlády. Poukázal jsem v interpelaci
dále k tomu, že poštovní razítko,
jehož při této slavnostní příležitosti
bylo použito, má nápis francouzský a
český, nikoli však německý. V
posledních dnech na př. dal okresní silniční
výbor v Hranicích vyvěsiti ve všech
obcích okresu orientační tabulky, a to pouze
ve státní řeči, ač jest v okresu
celá řada pouze německých obcí.
Vidíte tudíž, že také v jazykové
praksi nenastala žádná náprava přes
to, že německé strany mají účast
ve vládě. A přece mají německé
vládní strany odvahu namlouvati stále trpělivým
svým voličům, že dosáhly již
dalekosáhlých úspěchů a že
i v budoucnosti možno se jich nadíti. Postupují
podle pozoruhodné taktiky; omlouvají, okrašlují
vše, co se s české strany děje a předstírají
vymoženosti, kterých tu není. Tím vědomě
jest klamána německá veřejnost i voličové.
Připomínám, že posl. Hodina ze
svazu německých zemědělců na
krajském sjezdu v Bruntále dovedl udiveným
landbündlerům říci: "Bund der Landwirte
pracuje dnes o to, aby osnova o školské reformě
byla upravena pro nás, Němce, v přijatelné
formě. Zdá se, že naši odpůrci
nevědí, ač by jim to muselo býti známo,
že již zákonem o správní reformě
jest zaručena autonomie našeho školství
a že dojde již k jejímu provedení."
Nevím, jak dospívá posl. Hodina k
tomuto názoru, neboť žádný znalec
nové správy podle zákona svého času
přijatého nebude moci nijak vyvoditi z něho
závěr, že jest v něm implicite zaručena
autonomie našeho školství a že dojde již
k jejímu provedení. (Posl. dr Koberg [německy]:
Toto zjištění není ničím
jiným, než nešikovným manévrem
na oklamání!) Naopak, velmi šikovným
manévrem, vypočteným pro hlupáky,
kteří tomu věří a spoléhají
na slova svých zvolených vůdců. Rok
od roku jsou kruhy obyvatelstva jež se po tolika slibech
a prázdných slovech staly přece již
poněkud netrpělivými, přímo
zaslepovány těmito údaji, pravý stav
věci zastírajícími, takovýmito
klamnými poznámkami. Není sporu, že
podobných manévrů jest čas od času
potřebí, aby byl upraven lepší výhled
do budoucnosti a aby také byli drženi na uzdě,
kdož snad přece poněkud hlouběji vidí
a nenechají se oklamati. Tak a nejinak dlužno rozuměti
slovům Hodinovým. Bude-li tedy správní
reforma odložena až k 1. prosinci nebo jak lze se snad
obávati, dokonce ad Kalendas Graecas, táži
se pana posl. Hodiny, jak to pak vypadá se školskou
autonomií, se školskou autonomií, jež
po jeho názoru jest zahrnuta ve správní reformě?
Jak jest to se směnkou, kterou pan ministr Hodža
svého času vystavil v rozpočtové
debatě dne 9. listopadu 1926, tehdy, když vládní
strany byly teprve zcela krátký čas ve vládě
a bylo tudíž nezbytno učiniti něco pro
německou veřejnost, když tehdy pan ministr
Hodža mluvil o tom, že školská autonomie
bude již vydána 1. červencem 1927? Tenkráte
už jsme o tom pochybovali, připomenuli jsme ještě
vícekráte panu ministrovi jeho slib. Nemohli jsme
ho ovšem pohnouti, aby vystoupil ze své reservy a
aby udal nám aspoň nové datum. Dnes arciť
víme, že to byl také pouze jen slib, neboť
od 1. července 1927 uplynul již rok a také
dnes neslyšíme ničeho o školské
autonomii. Arciť vynořila se na jaře osnova
školské autonomie, osnova, která vyvolala ve
všech německých krajích výkřik
rozhořčení, když přišel
ve známost její obsah. Ministerstvo prohlásilo
ovšem tehdy, že tato osnova není autentickou,
že podkladem jejím jest pouze materiál elaborátu,
který pozdějším elaborátem, vyhotoveným
počátkem prosince, stal se bezpředmětným.
"Právo Lidu" dovedlo tehdy sděliti, že
tuto osnovu vypracoval ministerský rada Bucek, že
má čís. 103.005/27/I a že obsahuje 149
paragrafů, že tam jest výslovně uvedeno,
že tato školská reforma má vstoupit: v
platnost již 1. července 1928. Osnova tu tedy jest
a byla pravděpodobně později odvolána
pouze vzhledem k nebezpečným požadavkům,
resp. ustanovením, která vyvolala bouři nevole
v obyvatelstvu. Nechci se zabývati jednotlivostmi této
osnovy. Avšak jest přece více než příznačno,
že cílem této osnovy nebylo rozmnožiti
vliv obyvatelstva na úpravu školy a školskou
správu, nýbrž že jí mělo
býti umožněno dalekosáhlé odnárodnění,
dalekosáhlé zbyrokratisování a konečně
zklerikalisování školské správy.
Duch demokracie byl z této osnovy naprosto vyhoštěn.
Za svobodně volené zástupce nastupuje jednoduše
neomezená diktatura předsedova právě
tak, jako v rámci správní reformy. Také
zde dává se jedině byrokracii moc do rukou.
Vliv zástupců obyvatelstva snižuje se na minimum,
vliv učitelstva, jež mělo dosud právo
svobodné volby, úplně se vyřazuje,
toto právo jeho se ruší a nahrazuje se jmenováním
školských odborníků vládou. Od
r. 1870, tudíž po dobu již půl století,
měli učitelé možnost, vysílati
své zástupce do okresních školních
úřadů dle svobodné volby. Po uplynutí
půl století zůstalo Čechům
vyhrazeno, aby odstranili toto důležité ustanovení
a nahradili je jmenovacím právem vlády.
Zajímavo jest však, že se nyní ruší
školskou reformou jediná vymoženost z doby převratové,
neboť ve všech místních, okresních
a zemských školních radách mají
opět zasedati také zástupci náboženských
vyznání, při čemž se ponechává
vládě, aby počet zástupců těch
libovolně rozmnožila. Tuto osnovu slušelo však
také s národního stanoviska bezvýhradně
odmítnouti, poněvadž byla v ní ustanovení
takového dosahu, že byla oprávněna obava,
že v místních, pokud se týče
v okresních a zemských školních radách,
a to dokonce i v německé sekci zemské školní
rady bude česká většina, že tudíž
německé školství bude naprosto vydáno
všanc. K tomu družilo se ještě jedno ustanovení,
které již předem muselo býti odmítnuto:
Všichni členové zemských, okresních
a místních školních rad měli
býti mocni českého jazyka, t. j. jinými
slovy, že veliký okruh obyvatelstva a učitelstva
byl již předem vyloučen z účasti
v těchto místních školních radách
a z volby do nich. Tak tedy vypadala ve skutečnosti osnova
národní školní autonomie, vypracovaná
v ministerstvu Hodžově a přes to nestyděly
se německé vládní strany napsati ve
svých listech velikými literami slova: "Dojde
ke školní autonomii." Německé vládní
strany chtěly prohlásiti tuto osnovu za zvláštní
úspěch své činnosti. Jest samozřejmo,
že učitelská organisace, ba celá německá
veřejnost byla nucena podniknouti ihned útok proti
podobné úpravě německé školní
správy a zaujmouti stanovisko, že jest lépe
setrvati při dosavadním stavu, než touto reformou
ještě více zkrátiti německé
školství německými hlasy.
V této souvislosti chci zjednati jasno také v příčině
jiného úspěchu německých vládních
stran v oboru školství, který se nyní
při každé příležitosti také
ve venkovských schůzích předkládá
důvěřivým voličům, totiž
v příčině tvrzení, že
se poměry v oboru školství značně
zlepšily od té doby, co zasedají německé
vládní strany ve vládě, a to tím
způsobem, že bylo otevřeno již několik
set nových tříd. Také ministr Hodža
poukázal v rozpočtovém výboru
k tomu, že bylo v Čechách v posledním
roce otevřeno 398 školních tříd,
z toho 173 německých. V "Deutsche Presse"
a v "Landpost" lze se příležitostně
mnoho dočísti o těchto úspěších
Němců na poli školském. Zjišťuji
pouze, že nelze zde vůbec mluviti o nějakém
úspěchu. Německé školství
kleslo především častým rdoušením
a rušením tříd již na nejnižší
bod. Bylo přirozeným zjevem, že rozmnožený
počet dítek - neboť účinky války
lze již ohledně obecních škol pokládati
za překonané - měl nezbytně automaticky
v zápětí znovuotevření školních
tříd. Kromě toho byl již podle §u
5, odst. 6 zákona z 13. července 1922, počet
dětí ve školních třídách
s 80 v rámci malého školského zákona,
jak víte, snížen na 60 v tomto roce jest to
číslice 70 - což má rovněž
automaticky v zápětí, že musí
býti otevřena řada nových tříd.
Není tudíž na místě, honositi
se velikými úspěchy v oboru školství.
Naopak, s obavou dlužno pohlížeti do budoucna,
poněvadž není vyloučeno nebezpečí,
že bez ohledu na účast německých
vládních stran mají býti - jak se
proslýchá - v nejbližší době
německé měšťanské a střední
školy v rozsáhlé míře rdoušeny,
pokud se týče zrušeny. Slyšeli jsme již
včera, že také ostatní německé
školské požadavky v příčině
vysokého školství nebyly dosud splněny.
Upozorňuji v této souvislosti, že nemáme
dodnes také německou vysokou obchodní školu,
jež prý měla býti již loni zřízena,
a že nelze zhostiti se též obavy, že nebude
ani v příštím roce aktivována.
Tak vypadají tedy, velectění, úspěchy
německých vládních politiků.
S tím si ovšem neláme příliš
hlavu pan Windirsch a společníci. Provozujíť
přece československou státní politiku.
Pro národní myšlenku nezbývá
jim více nic, což jasně a zřetelně
dal Windirsch najevo výsměchem nad sudetsko-německým
bojem za svobodu. Slyšeli jsme v poslední době,
že při pověstném zájezdu do Bělehradu
zahájil tam sbírku na české školství,
jistě obraz to pro bohy, uvážíme-li
a přihlížíme-li k tomu, že pro
německé školství v Jugoslavii pravděpodobně
nic nepodnikl a nic mu pro tento účel nezbývá.
(Výkřiky na levici.) Tak pohlížejí
tedy němečtí vládní politikové
na národní myšlenku, o níž užil
právě nyní v jižní Moravě
Masaryk tak krásných slov: "Láska",
pravil Masaryk, "k zděděné půdě,
k mateřské řeči a k vlastnímu
národu jest dána samou přírodou, jest
oprávněná a cenná." (Výkřiky.)
Nechci usuzovati, proč použil Masaryk těchto
krásných slov, slova ta měla však jedině
za účel zastříti před německou
veřejností skutečné poměry.
Jest však přece jen zajímavo, že Masaryk,
ač realista, ač jest povýšen nad těmito
věcmi, přece nikdy nepřestal přiznávati
se k národnímu celku a považuje tuto lásku
k zděděné půdě, k mateřské
řeči a k národu za něco veskrz oprávněného
a cenného. Pronesl pak dále v této souvislosti
větu: "Hájiti práva národních
menšin jest záslužným skutkem. V republice
nesmí býti nikdo uloupen svému národu.
Tato zásada platí stejně pro všechny
národy." (Výkřiky.) Slova, krásná
slova, kde mluvil o tom, že nezbytno chrániti práva
národních menšin. Považujeme se za ochránce
těchto práv našich německých
menšin, kdežto na druhé straně německé
vládní strany vydávají naprosto všanc
toto důležité právo. Vždyť,
velectění, co si máme o tom mysleti, jestliže
oproti těmto povznášejícím slovům
takového Masaryka postavíme ona slova a s
nimi je srovnáme, ona slova, jež pronesl vůdce
německého venkovského lidu Křepek
ve schůzi svazu německých zemědělců
v Litoměřicích, v polabské župě?
Podával tehdy přehled o vývoji aktivismu
a o tom, jak při jeho rozpravách se Švehlou
došlo ke vstupu do vlády. Křepek pravil
tehdy: "Národnostní otázky jsou pro
svaz zemědělců významu druhořadého,
pokud vůbec z jeho programu nezmizí." To jest
jinými slovy, že pro zemědělce národnostní
otázka nic neznamená, pro ni jim nic nezbývá,
stavovské zájmy, zájmy vlastní kapsy,
jsou jim nade vše. Jest příznačné,
jak jsem teprve nyní zjistil, že vedoucí orgán
svazu německých zemědělců "Deutsche
Landpost" ve své zprávě z 31. května
vynechal toto místo, styděl se asi za tato slova
svého vůdce, která se mu přece nehodila
do krámu, resp. která by čtenářům
otevřela oči.
Co říkají tomu německé vládní
strany, poukázal-li Kramář ve své
poslední řeči v Lounech výslovně
na to, že účast německých stran
ve vládě nepodmiňuje nijak změnu myšlenky
o národním státě. Pravil: "Němci
musí ovšem věděti a dobře též
vědí, že tento stát jest a zůstane
národním státem a že nemůžeme
upustiti od tohoto zásadního stanoviska." Přes
to, že tedy zásadně prohlašují
koaliční strany, že myšlenky národního
státu nelze zviklati, že nesmí býti
též v budoucnosti nic měněno na základech,
na nichž jest stát vybudován, přes to
nemyslí německé vládní strany,
že jest pod jejich důstojností, aby poskytovaly
tomuto státu přípřež. Češi
mohou se, pro bůh, s tohoto hlediska radovati, až
budou zakrátko oslavovati své jubileum, že
se jim podařilo v krátké době 10 let
zapřáhnouti Němce pro své účely,
že se jim podařilo, co si před 10 lety ani
ve snu nepředstavovali, dostati je do vlády, aniž
by jim poskytli nějakého ústupku. Bude to
podivuhodný obraz, až budou pak dne 28. října
1928 konány jubilejní slavnosti, budou-li při
tom Němci statisty, budou-li Spina a Mayr-Harting
nuceni mlčeti, až bude vyhráváno
"hrom a peklo". Jest to tragický osud, jestliže
Němci při této popravčí službě
ještě sami pomáhají. Snad bylo tak nutno
pro naše budoucí povznesení, abychom prošli
též touto těžkou potupou a ponížením.
Češi se však mýlí, domnívajíce
se, že účastí německých
stran ve vládě jest současně vyřízena
též německá otázka v tomto státě.
Zůstává tak jako dříve nevyřešena,
ba jest, jako již dříve, osudovou otázkou
pro tento stát. Světové dějiny kráčejí
dále neúprosně a důsledně.
Nezastaví se ani před Československou republikou
a jejími velkými státníky. Přemýšleti
o budoucím osudu tohoto státu, není úkolem
ani mým, ani mé strany, jako vůbec ne úkolem
sudetsko-německého lidu, zvláště
když byl tento stát utvořen proti němu,
proti jeho vůli. Jest na zodpovědných státnících
této republiky starati se o:to a zjednati předpoklady,
aby mohl jednou tento stát před výrokem světových
dějin čestně obstáti. Na německé
vládní strany dopadne však celá tíha
zodpovědnosti, kdyby měla vzejíti našemu
lidu z přechodné příslušnosti
k tomuto státu důsledkem osudné jejich politiky
těžká újma na národním
jeho svérázu. (Potlesk poslanců něm.
strany národní.)
Místopředseda Slavíček (zvoní):
Uděluji slovo dalšímu řečníkovi,
panu posl. Štětkovi.
Posl. Štětka: Paní a pánové!
Bylo starým zvykem, že se v domě oběšencově
nemluvilo o provaze, který konec konců je posledním
prostředkem před katastrofou. Zde se však projednávají
zákony, které neznamenají nic jiného,
než takový prostředek před katastrofou,
která je neodvratná. Vedle projednávaného
návrhu zákona o reformě veřejné
správy, kterým se odkládá do prosince
vynesený rozsudek na zaškrcení samosprávy,
byl zde před týdnem projednán zákon
"o placení rakouských dluhů", které
vedle jiných, dosud veřejnosti neznámých
dluhů, zadrhují Československo do smyčky
světového kapitálu a jeho žraloků.
Je to tedy jeden z mnoha článků světového
kapitálu, z jehož příkazu byla v Československé
republice prosazena nejen reforma veřejné správy,
daňová reforma, nýbrž i finanční
novela zákona o samosprávných svazcích.
Činí se sice všechny pokusy, uvolniti Československo
z této mezinárodní kapitalistické
smyčky, ale všechny pokusy a prostředky až
dosud použité prodlužují jen těžké
dýchání dodělávajícího
režimu, nemohou jej však zachrániti před
katastrofou.
Pan zpravodaj posl. dr Hnídek k vládnímu
návrhu zákona "o rakouském dluhu"
na poznámku soudr. Mikulíčka ujišťoval
sněmovnu, že už máme všechny dluhy
dobře spočítané. Zapomněl však
dodati, že jsou tyto dluhy nekonečné, před
veřejností úzkostlivě tajené.
Tato odpověď p. zpravodaje mě vede k tomu,
abych zvrátil toto odvážné a nepravdivé
tvrzení a dokázal na příkladech, že
dluhy Československa jsou nekonečné, dosud
nespočitatelné a že stát, země,
okresy a obce nalézají se ve finančním
krachu.
Československo nejen že převzalo dluh po starém
Rakousku, nýbrž má vedle toho celou řadu
dluhů již přiznaných ve státním
rozpočtu, které representují 35 miliard Kč.
Mimo to má Československo dluhy, o nichž se
velmi málo mluví. V popředí dluhů,
které přijdou do Československa, jako když
hrom uhodí, bude vyúčtování
světové války, které již dva
roky připravuje reparační komise pro Československo
a jehož výši nazval býv. poslanec a několikanásobný
ministr Jiří Stříbrný při
jedné rozpočtové debatě v této
sněmovně přímo katastrofální.
Tato druhá část dluhu, veřejnosti
dosud neznámého, se očekává
se zatajeným dechem a možno ji odhadnouti rovněž
na 35 miliard Kč. Dluhy Československa se tedy pohybují
okolo 70 miliard Kč. Československý stát
dluží však více. Vedle celé řady
dosud neznámých dluhů dluží samosprávným
svazkům, okresům a obcím, ba dokonce dluží
i dělníkům a zaměstnancům.
Těchto dluhů státní správa
neuznává, ba dokonce popírá a stíhá
každého, kdo by uplatňoval své právo
a žádal také povinnost od státní
správy, aby své dluhy platila.
Daňová reforma byla prosazena jako jeden z třídních
prostředků kapitalistického vydírání.
Přinesla s sebou nejen nový způsob drancování
kapes pracující třídy a malých
poplatníků, ale přinesla s sebou také
vybírání bezúročných
půjček na účet okresů a obcí,
dokonce i od dělníků a zaměstnanců.
Nová daň důchodová, zejména
srážkový systém, dal úplně
pod uzávěru dělníkovu mzdu a zaměstnancův
plat nejenom zaměstnavateli, nýbrž i finanční
správě.
Nebylo náhodné chování a postup socialistických
vůdců, zejména sociálně demokratických,
při projednávání daňové
reformy, která byla připravována 4 léta.
Když došlo k jejímu projednávání
ve sněmovním výboru a komunistická
strana odhalila její třídnost, její
katastrofální důsledky pro pracující
třídu, když komunistická strana zahájila
proti daňové reformě, jmenovitě proti
srážkovému systému, boj a volala do
společného boje dělníky všech
socialistických stran a celou pracující třídu,
vůdci socialistických stran přiskočili
na pomoc vládní většině nejenom
v parlamentě, ale přímo zakázali svým
příslušníkům bojovati proti daňové
reformě a srážkovému systému
daně důchodové z mezd a platů s komunisty
na veřejných pro jevech a v továrnách.
Komunistická strana a její parlamentní frakce
navrhovala a všemi prostředky bojovala za škrtnutí
srážkového systému při dani důchodové.
Navrhovala úplné osvobození od daně
důchodové z příjmů pro svobodné
do 12.000 Kč, pro ženaté 16.000 Kč a
odstupňovaně za každého dalšího
příslušníka 2000 Kč.
Proti tomuto požadavku dělnické třídy
postavila se nejenom buržoasie, nýbrž i vůdci
socialistických stran. Jako důkaz spáchané
zrady na dělnické třídě, jako
historický do klad stojí zde článek
"Práva Lidu" ze dne 4. února 1927, psaný
tedy v době boje, vedeného komunistickou stranou
proti daňové reormě a srážkovému
systému. V tomto článku se praví:
"Komunisté pro pětinásobné zvýšení
dělnických daní!", a pokračuje
se: "Včera poprvé podali komunisté resoluční
návrh k daňové reformě. Komunisté
navrhli včera v rozpočtovém výboru
sněmovny, aby paragrafy berní osnovy, pojednávající
o dani srážkové, byly prostě škrtnuty.
Kdyby byl přijat komunistický návrh na škrtnutí
paragrafů o srážkové dani, dělníci
by pak musili platiti daně dle sazby všeobecné,
která je daleko vyšší než sazba daně
srážkové a daň by byla mnohdy v rodinách
až do 4 členů 5 až 6kráte vyšší.
Dále se praví: "My ovšem komunistům
rozumíme, proč jsou pro odstranění
daně srážkové, která je přece
jen značná vymoženost."
Tak tedy psali soc.-demokratičtí vůdci v
době boje proti srážkovému systému.
Když však se počala dělníkům
a zaměstnancům v závodech srážeti
daň důchodová z hubených mezd a platů,
a to ještě v několikanásobné
výši, když dělníci a zaměstnanci
se přesvědčili o té velké "vymoženosti",
kterou Právo Lidu dne 4. února 1927 tak vychvalovalo
a když dělníci a zaměstnanci v důsledku
této zlodějny počali se bouřiti, přiskočilo
"Právo Lidu" na pomoc buržoasii po druhé
na uklidnění dělníků, kteří
byli rozhořčeni nad srážkovým
systémem, o čemž svědčí
jako historický doklad článek "Práva
Lidu" ze dne 2. března 1928, kde se pod velkým
nápisem "Vlčí jámy" praví:
"Zvláštní ustanovení v zákoně
o dani důchodové vztahující se na
služební požitky (mzdy) je temným koutem,
který je sice osvětlován blikavým
světélkem nižší sazby daňové,
ale k světélku tomu dostanou se buď jen šťastlivci
nebo chytráci, jimž se podaří vyhnouti
se nastraženým vlčím jámám."
Dále se v článku pokračuje: "Tak
při pronikavějších mzdových odklonech
se stane, že srážka daňová činí
daleko více než daň podle všeobecných
ustanovení při stejné celoroční
mzdě, při čemž má poplatník
právo žádati, aby mu vrácen byl tento
obnos, který přesahuje daňovou všeobecnou
sazbu." (Výkřiky.)
Pokračuje se dále: "Z toho plyne, že nižší
daňové sazby při dani srážkové
jsou bludičkou, za kterou se marně honí dělníci
mající pohyblivou mzdu a že nemají výhod
žádných proti jiným poplatníkům,
ač platí daň předem, ba jsou i ve
velké nevýhodě, ježto eventuelní
přeplatky vrátí se jim jen tehdy, jestliže
na jiné dani nic nedluhují."
Pokračuje se: "Než posuďme, jak se tu osvědčuje
ona chvála na spravedlnost zákona, tak vykřikovaná.
Nízké sazby daně srážkové
a progrese, to byly ony zásady, na něž se pěly
chvalozpěvy!"
Pisatel tohoto článku tady ovšem zapomněl,
že to bylo "Právo Lidu" a jeho vůdci,
kteří nejen daňovou reformu a srážkový
systém vychvalovali, ale přímo dělníky
od boje proti daňové reformě odváděli.
Že dělníci byli oklamáni a vůdci
soc.-dem. zrazeni, dokazuje uzávěr tohoto článku,
kde se praví: "a tak budou velké tisíce
případů, kdy dělník platil
daň, aniž by platit byl povinen, ježto nedosáhl
příjmu dani podrobeného. Zejména budou
to četné případy u rodin vícečlenných."
Tento plačtivý článek vůdců
sociálně demokratických končí
ne výzvou k boji proti daňové reformě
a srážkovému systému, nýbrž
konejší dělníky voláním
do vládních řad: "Napravte nespravedlivost!"
Přes všechny tyto překážky a zradu
reformistických vůdců vedla komunistická
strana boj proti daňové reformě, zejména
zahájila komunistická strana boj za vrácení
neprávem srážených daní z mezd
a platů dělníků a zaměstnanců.
Po 6měsíční smutné zkušenosti
s daňovým systémem, který se stal
pro pracující třídu nemilosrdným
systémem daňového vyssávání,
z nepřehledné řady oprávněných
stížností od dělníků a
zaměstnanců, které nám docházely
a stále docházejí, bylo potvrzeno stanovisko
komunistické strany československé k daňové
reformě, zejména ke srážkovému
systému, který se ukázal jako nový
způsob okrádání pracující
třídy.