Posl. Haken: Předloha, která nám je
předložena k projednávání, jest
jen předlohou rozpaků a nemohoucnosti vládní
většiny. My se nebudeme zabývati nemocí
vládní většiny, jako pan dr Meissner,
ale raději se podíváme při této
příležitosti na vývoj zákonodárství
v tomto státě, zejména pokud se týče
hospodářských a sociálních
otázek dělnictva, i pokud se týče
organisace veřejné správy.
Mladá česká buržoasie nebyla v polovici
XIX. století tak hospodářsky silná
a vyvinutá, aby mohla usilovati o samostatný nacionální
stát. Proto se přihlásila k říši
Habsburků. Již v r. 1848 ukázali se Češi
jako spolehlivý kontrarevoluční element,
dusíce po boku carismu revoluční hnutí
v Uhrách a ve Vídni. Od této doby přes
Palackého až po Kramáře byla
politika české buržoasie rakušácká,
monarchistická a reakční.
Utvoření samostatného československého
státu není výsledkem revolučním,
nýbrž dítkem imperialismu. Svými zahraničními
akcemi postavili se Češi na stranu dohodových
imperialistů a jejich vítězstvím byl
zpečetěn i osud Rakousko-Uherska. Mravní
či vojenská pomoc Čechů Dohodě
nebyla tak velká a nebyla také pro utvoření
Československa rozhodující. Rozhodujícími
byly plány a potřeby dohodových imperialistů.
Ty vyžadovaly oslabení soupeřova, t. j. Německa.
Došlo tak k rozbití Rakousko-Uherska jako nástroje
německého imperialismu. Na jeho troskách
vytvořil si západoevropský imperialismus
státy a státečky, jež by sloužily
jeho zájmům, to jest aby byly v prvé řadě
odbytištěm vývozu kapitálu i výrobků
a konečně i exponentem jeho dalších
cílů.
Západoevropský imperialismus v čele s Anglií
byl nucen od r. 1917 bojovati proti novému nepříteli
daleko nebezpečnějšímu: sociální
revoluci.
Češi jsouce svým zahraničním
odbojem na straně Dohody, dostali se do boje s proletářskou
revolucí. Byť i došlo pouze k nepatrným
srážkám proletářsky ozbrojených
sil s českými legionáři v Rusku, přece
nelze popříti velký kontrarevoluční
význam českých ozbrojených formací.
Jako nástroj dohodových imperialistů měly
- i ruské legie kontrarevoluční charakter,
ač je pravda, že se v nich projevovaly tendence sympatisující
s ruskou proletářskou revolucí. Dělnické
vrstvy, jež v legiích znamenaly početně
velmi mnoho, byly vítězstvím Dohody v zajetí
měšťácké ideologie, v zajetí
přehnaných ilusí o měšťácké
demokracii.
Tyto dělnické a socialistické elementy legií
nedovedly se postaviti na třídní a revoluční
základnu, vymaniti se z vlivu měšťáckých
vůdců a dáti se do služeb sociální
revoluce. I revoluční tendence se ukazovaly v legiích,
byly však i násilím buržoasním
vedením likvidovány, ovšem samo sebou se rozumí,
pod tlakem dohodových imperialistů.
Jako každá imperialistická válka, tedy
i válka v letech 1914 až 1918 byla válkou reakční.
Už tím byly legie vtlačeny do reakční
úlohy. Ovšem pravý smysl války byl jim
zakrýván líbivými hesly, jež
měla vzbuditi iluse a válce dáti morální
podpory.
Tak Masaryk líčil poslední válku
jako zápas pokroku a demokracie proti pruské panovačnosti
a rozpínavosti.
Ve spise "Nová Evropa" vykládá
to velmi podrobně. Čeští vojáci
v legiích byli skutečně ovládáni
ilusí, že jsou bojovníky za pokrok, lidovládu,
sociální spravedlnost. Zejména v Rusku, kde
šlo o to, aby se nepostavili na stranu proletářské
revoluce, bylo buzení ilusí a falšování
válečných cílů Dohody velmi
důležitým činitelem. Ve velmi význačné
úloze vystupuje ovšem Masaryk a Wilson.
Dnes je až příliš jasně viděti,
že světová válka let 1914 až 1918
byla zápasem dvou imperialistických skupin, válka
lupičská a reakční. Dnes tím
jasněji vyniká bankrot soc. demokratické
internacionály, její neschopnost v boji proti imperialistickým
válkám. Proletariát se nesmí už
státi válečným materiálem buržoasie.
On musí sledovati své třídní
cíle a každé nesnáze buržoasie
využíti k svržení jejího panství
občanskou válkou.
Z potřeb imperialismu vznikla po světové
válce řada států a státečků,
jež jsouce vět šinou hospodářsky
i politicky neschopny samostatného života, jsou předmětem
vykořisťování kapitálově
silných mocností a jsou opěrnými body
imperialismu a reakce. Jestliže v počátcích
šlo o zeslabení imperialistických možností
Německa, ke konci světové války i
po jejím skončení jest úkolem těchto
států a státečků, býti
hlavním nástrojem imperialistů proti Sovětovému
státu. Všecky tyto státy a státečky
jsou finančně, hospodářsky i politicky
nesamostatné, svou celou existencí na dohodových
imperialistech závislé a tím už zajištěnou
oporou imperialismu a reakce.
Jaký smysl má Litva a Lotyšsko, diktatura Pilsudského
v Polsku a Horthyho v Maďarsku, krvavý režim
v Rumunsku, Bulharsku, Jugoslavii? Který z těchto
států a státečků může
mluviti o nějaké samostatnosti? Právě
v těchto státech je nejhorší sociální
a národnostní útisk. Ve všech těchto
státech jest u moci skupina vykořisťovatelů,
zlodějů, lichvářů a korupčníků,
jež pomocí státního aparátu terorem
ovládá ohromnou většinu, t. j. všechen
pracující lid.
Nejnovější doklad tohoto tvrzení je
případ vraždění oposičních
poslanců v bělehradské skupštině.
V Bělehradě vládne skupina buržoasních
korupčníků a násilníků
proti ubohému pracujícímu lidu a nesrbským
národnostem. Hlavní oporou jejich moci jsou Wrangelovci,
umístění v armádě a četnictvu.
Tato bělehradská vláda korupčníků
a násilníků, která opírá
svou moc pouze o násilnický státní
aparát, jejž má v rukou, aby odvedla pozornost
od svých korupčních afér i od poslední
vraždy, spáchané přímo veřejně
ve skupštině a předem připravené,
ohlašuje, aby zastřela své krvavé činy,
pogrom proti komunistům.
Jako v carském Rusku každý útok proti
lidu byl provázen přímo z vlády řízenými
pogromy proti židům, zrovna tak tato banda na Balkáně,
která má moc v rukou, užívá vyhlášení
pogromu proti komunistům, aby zastřela své
zločiny. A to jsou spojenci Československa! (Výkřiky
komunistických poslanců.)
Také Československá republika je dílem
imperialismu. Čechové uplatnili své národnostní
osvobození, ale nemohouce uskutečniti existenci
státu národního, vytvořili stát
šesti národností, stát plný národnostních
rozporů, stát národnostního útlaku.
Celkem dlužno říci, že zahraniční
i domácí nacionální osvobozovací
odboj Čechů byl veden maloměšťáky.
Velkoburžoasie neměla na něm účasti.
Dělnictvo, vedené reformistickými vůdci,
neprojevilo vlastního třídního postupu.
Vůdcovství nacionálního odboje získává
příslušník maloburžoasie prof.
Masaryk, nejbystřejší politik této
vrstvy, ale přece jen zostření třídních
protiv za války zrevolucionovalo dělnictvo a do
jisté míry i maloburžoasii. Masaryk se
vyrovnává se sociální revolucí
jako sociální reformista. Proto také nenalézá
Masaryk s počátku sympatií u buržoasie.
Za to získává sympatie zejména u vůdců
sociální demokracie a s nimi beze sporu i určité
části dělnictva.
Program ztělesněný již za hranicemi
ve Washingtonské deklaraci, pak v prvých projevech
Masarykových i v projevech prvních vlád,
ukazuje nám základnu ilusí, na nichž
měl býti budován nový stát.
Jest ovšem třeba, abychom si odmyslili fráse
přejaté z dob revoluce francouzské a bojů
Američanů za svobodu a přenesené,
do doby naprosto jiné, do doby imperialismu a sociální
revoluce.
Z vůle imperialistů a pod vedením maloburžoasie
vytvořil se nový stát československý
a nemohl míti jiného základu než kapitalistického.
Obě socialistické strany tento kapitalistický
základ akceptovaly a přijaly. Německá
sociální demokracie byla v oposici z nacionálních
důvodů a z důvodů maskovaného
levičáctví.
Bylo ovšem třeba nějak se vyrovnat s revoluční
vlnou, zastavit nebezpečí sociální
revoluce a uchopení moci dělnictvem. A tu sociální
reformisté vykonávají jeden z největších
činů pro buržoasii. Likvidují revoluční
nálady v dělnických masách, zasedají
do buržoasní vlády, budí přehnané
iluse v nový stát a utišují pracující
lid měst i venkova sliby dalekosáhlých sociálních
reforem.
První období lze nazvati se stanoviska dělnického
dobou ilusí a slibů a nadějí. Je charakterisováno
osobami: Masaryk, maloměšťák a
sociální reformátor, Švehla,
selský zeman s maloměšťáckou ideologií,
a Tusar, reformní socialista a maloměšťák.
Těžká buržoasie nemá vedení,
pravice je v oposici, zajišťuje své posice. První
zákonodárství nese se směrem maloměšťáctví
a sociálních reforem - a ovšem hlavně
slibů pro dělníky. Masaryk koná
první návštěvu po návratu do
vlasti pražskému dělnictvu přímo
v továrně a slibuje socialisaci. - Po 10 letech
už nejde k dělníkům, teď se kloní
Baťovi. To je tedy charakteristický jubilejní
motiv. - Buržoasní ministr Staněk zajíždí
do Kladna a slibuje horníkům v Kladně socialisaci.
- "Když ptáčka lapají, pěkně
mu zpívají"...
Není sporu o tom, že se prací reformistů
podařilo část dělnictva získat
a zapřáhnout do budování kapitalistického
státu. Jakmile se tak stalo, buržoasie cítí
se pevnější a začíná na
poli hospodářském upevňovat moc kapitalismu
i buduje buržoasní státní aparát,
jehož násilného tlaku používá
proti oné části dělnictva, jež
setrvala na třídním programu a ohrožovala
budování kapitalistického státu.
Tak došlo k první třídní krvavé
srážce v novém státě: na jedné
straně buržoasie podporovaná socialistickými
vůdci a donucovací buržoasní státní
aparát zorganisovaný pobočníkem Heinoldovým,
nynějším ministrem vnitra Černým
- a na druhé straně třídně
uvědomělé dělnictvo.
Těžká buržoasie nastupuje a ujímá
se vedoucí úlohy v budování státu.
Sociální reformisté a sociální
reformátoři ustupují do pozadí, ač
neustávají ani v této etapě býti
spojenci buržoasie v kapitalistické výstavbě
státu. Buržoasie oceňuje jejich úlohu
a pomáhá k udržení jejich posic proti
třídně uvědomělému dělnictvu.
Je jasné, že stabilisace kapitalistického státu
je možná pouze ústupky dělnické
třídy a zvýšením jejího
vykořisťování. Finanční
plán Rašínův vytváří
základnu pro stabilisaci.
Není sporu o tom, že v Československé
republice od počátku uplatňuje se i zahraniční
vliv západoevropských kapitalistů, a to nejen
v politice zahraniční, zejména ve směru
proti Sovětskému svazu, nýbrž i v politice
vnitřní. Československá republika
stává se nástrojem imperialismu, oporou kapitalistické
reakce, oblastí vývozu francouzského, anglického
i amerického kapitálu a odbytištěm výrobků
těchto kapitalistických skupin.
Zvýšené vykořisťování
dělnictva jeví se stlačováním
jeho životní úrovně. Za souhlasu a pomoci
reformistických vůdců jsou stlačovány
mzdy dělníků i platy státních
a jiných veřejných zaměstnanců,
požadována jest zvýšená výkonnost,
nastupuje vlna drahoty. Touha dělnictva po rozhodujícím
hlase v závodech ve formě dělnických
rad po vzoru ruské revoluce je ošizena reformistickými
vůdci zákonem o závodních výborech.
Tíha nezaměstnanosti je sňata na návrh
reformistů zavedením gentského systému
s beder státu a přeložena na odborové
organisace. Odborovým organisacím dělnickým
jest působením reformistů stírán
třídní, bojovný charakter a jsou z
nich dělány podpůrné spolky. Dělnictvo
brání se pod vedením komunistické
strany a revolučních odborů zbídačování
a zvyšovanému vykořisťování,
propuká několik stávek, zejména horníků
na Ostravsku, ale většina z nich nekončí
kladným výsledkem pro zrádné chování
reformistických, politických a odborových
vůdců, kteří boj úplně
vyřadili z programu dělnického hnutí.
Nízké mzdy, vzrůstající drahota,
daňový systém přesunující
daňová břemena s beder finanční,
průmyslové i agrární buržoasie
na široké masy pracujícího lidu, zostřované
vykořisťování rozšiřuje
třídní rozpory a budí nespokojenost.
Přes to buržoasie postupuje v konsolidačním
plánu a novými racionalisačními metodami
podpírá stabilisaci kapitalistického hospodářství,
ovšem stále za plné součinnosti reformistů.
Bechyně sám v "Právu Lidu"
doporučuje buržoasii zavádění
racionalisačních metod. Buržoasii není
tajno, že stupňované zbídačování
pracujícího lidu bude buditi nespokojenost a odpor,
jenž, bude-li organisovaně a plánovitě
veden, může býti překážkou
ve stabilisačním úsilí a může
dokonce ohrožovati její vládu. Proto buduje
ohromný donucovací státní aparát
a dává jej plně do služeb své
násilnické třídní politiky.
Zesiluje vliv vysoké byrokracie ve státní
správě, u soudů atd., rozmnožuje a vojensky
organisuje četnictvo a státní policii a opatřuje
tyto sbory nejmodernějšími technickými
prostředky i mechanickými zbraněmi. Zákonem
o používání zbraní četnictvem
a policií umožňuje četnictvu a policii
snadné používání zbraní
proti lidu.
Za pomoci reformních socialistů, ba dokonce k jejich
návrhu, usnáší buržoasie celou
řadu výjimečných zákonů
namířených proti pracujícímu
lidu a usnadňujících jeho persekuci. Je to
především zákon na ochranu republiky,
zákon o tisku a zákon o teroru. Oklešťují
se politická práva lidu, vojínům vzato
je volební právo.
Přicházíme do třetí etapy,
jíž právě prožíváme.
(Výkřiky komunistických poslanců.)
Buržoasie dostává se plně k moci.
Tlakem radikalisujícího se dělnictva, jemuž
šupiny illusí padají s očí, dostávají
se socialističtí vůdcové z vlády.
Česká buržoasie, jež zatím dobyla
monopolního postavení ve vykořisťování
pracujícího lidu a upevnila v bankách, v
průmyslu i ve velkých zemědělských
celcích svou moc, rozšiřuje svou politickou
základnu, dorozumívá se s buržoasií
menšinových národností, přibírá
i některé strany maloburžoasní, zejména
slovenské luďáky a stranu živnostenskou
a zesiluje útoky proti pracujícímu lidu na
všech polích. Agrární strana, vedená
zbohatlými sedláky, kteří strhli na
sebe ohromnou finanční a hospodářskou
moc nejen v zemědělství, nýbrž
i v bankách a průmyslu, a představují
nejreakčnější kapitalistický
živel, má vedení. Agrární cla
posilují finančně její situaci, ale
mají v zápětí ohromné snížení
životní úrovně pracujícího
lidu měst i venkova.
Kongruou a pravidelnými dary ve státním rozpočtu
zajišťuje si buržoasie pomoc a spojence v církvích,
zejména v církvi katolické. Školu a
výchovu dává jim pod dozor. Uzavírá
smlouvu s papežem.
Nastupuje období zesílené kapitalistické
reakce na poli hospodářském, sociálním,
politickém i kulturním. Ta projevuje se zákonodárstvím,
ale zejména praksí.
Ruku v ruce s útoky na existenci a práva pracujícího
lidu je stupňován teror, jejž buržoasie
provádí pomocí násilnického
státního aparátu. Přibývá
zákonných i mimozákonných opatření
výjimečného rázu proti lidu. Ta vyplývají
nejen z poměrů vnitrostátních, k upevnění
kapitalismu a zabezpečení nadvlády buržoasie
a k zvýšení jejich zisků, nýbrž
i ze situace mezinárodní.
Imperialismus je spjat s válkou. Rozpory mezi imperialismem
a proletářským státem, Sovětským
svazem, ženou imperialistické státy do války
proti Sovětům. Válka proti Sovětům
je imperialisty pod vedením Anglie pilně připravována.
Konečně jsou tu rozpory i mezi jednotlivými
kapitalistickými státy. I ty stupňují
válečné nebezpečí den ke dni.
Kapitalistický svět je ve znamení zbrojení
a válečných příprav. Překážkou
imperialistických snah je Sovětský svaz,
je osvobozenské hnutí koloniálních
a polokoloniálních národů, je revoluční
mezinárodní hnutí proletariátu. Proto
imperialisté shodně usilují o zničení
sovětů, o potlačení hnutí v
koloniích i o zdeptání proletářského
revolučního hnutí.
V souhlase s těmito mezinárodními tendencemi
imperialistů a v jejich službách postupuje
buržoasie a její vláda v Československu.
Pod tlakem a dohledem západních imperialistů
udržuje Československo nepoměrně velkou
brannou moc, zbystřuje její výcvik a nejmoderněji
ji vyzbrojuje. Tajně i veřejně jsou činěna
všechna opatření k usnadnění
mobilisace a k vedení války.
Vytlačování pracujícího lidu
z rozhodování, omezování jeho politických
práv, snaha, aby neměl možnosti projevu, oklešťování
práv samosprávy, centralisace moci do rukou spolehlivých
služebníků buržoasie, t. j. vysoké
byrokracie, censura, porušování poslanecké
imunity u komunistických poslanců, znehodnocování
parlamentu konfiskacemi řečí atd., to všechno
jsou průvodní zjevy, přípravy československé
buržoasie na válku po boku imperialistů a cesty
k možnosti potlačování každého
odporu pracujícího lidu. Zatím co třídní
tlak buržoasie proti pracujícímu lidu stupňuje
a pracující lid přirozeně radikalisuje,
socialističtí vůdcové, i když
jsou v tomto okamžiku ještě mimo vládu,
jsou neustálými spojenci kapitalistů. Ba
vidíme, že čím buržoasie teror
a útoky na pracující lid zesiluje, tím
úžeji se k ní socialističtí vůdcové
vinou Hospodářský i politický boj
vůbec vyřadili ze svého programu. Tu a tam
sice matou dělníky prázdnými gesty
a frásemi, aby se zalichotili radikálním
a nespokojeným náladám v lidu se projevujícím,
ale v podstatě i v oposiční situaci jsou
ochránci a budovateli kapitalistické stabilisace,
podporovateli imperialismu, nositeli štvanic proti sovětům
a proti revolučnímu dělnickému hnutí.
I v nynější situaci předhánějí
se v loyálních projevech ke státu, t. j.
k buržoasii, poněvadž buržoasie je stát.
Den ke dni zuřivěji brání, ať
hospodářským, či politickým
bojům dělnictva, a když propuknou, zrazují
je. Místo třídního boje, jejž
vyřadili, obírají se mělkými
politickými kompilacemi a čachry a hledají
cesty do vlády. Když již sloužíme
myslí si socialističtí vůdcové
- tož ať také alespoň jsme u žlábku.
Charakteristickým dokladem této analyse je dnešní
řeč p. dr Meissnera, řeč, kterou
můžeme nazvati kandidátní řečí
do vládní většiny. Pan dr Meissner
tak okatým, tak přímo ponižujícím
způsobem nabízí sebe a svou stranu jako státotvornou
do vládní většiny, s takovým
krvácejícím srdcem tu mluví, že
tu buržoasie odstrkuje takovou státotvornou stranu,
jakou je sociální demokracie, pláče
nad tím, že ta buržoasie je stranická,
že je třídní - ovšem on to slovo
"třídní" a "buržoasní"
nevyslovuje, to vyšlo již dávno z marxistického
slovníku, na to zapomenul. Ale on se dovolává
loyality, citu a milosrdenství dnes, po tolika letech zkušenosti
dělnické třídy v mezinárodním
měřítku, kdy marxismus porazil již tyto
iluse prvních utopistických socialistů Fourriera
a Saint Simona, dnes dovolává se milosrdenství
buržoasie, kteréžto věci jsou dávno
teoreticky a konečně i prakticky překonány.
Dnes vystupuje tu dr Meissner v podobě nejčernějšího
oportunisty, dovolává se citu, spravedlnosti a loyality
buržoasie. Zapomíná na ty všechny ohromné
třídní rozpory, které tu jsou, volá,
aby nějak buržoasie tyto rozpory, jež se tu vytvářejí,
zmírnila, prosí přímo, aby je zmírnila,
prosí ji v zájmu státu, v zájmu svém
vlastním, i v zájmu jejím. Právě
tato dnešní řeč dr Meissnera ukazuje,
jak sociální demokraty pálí už
ta oposiční židle; ačkoliv celá
jejich oposice byla jenom maskovaná, bačkorová,
přece jen už i tato maskovaná oposice je pálí
a oni tlačí se otevřeně ke službě
buržoasie.
Pan Bechyně na nás v této sněmovně
několikráte vykřikoval: "Počkejte,
až my budeme v oposici, my vám ukážeme
teprve, jak se oposice dělá. Vy to nedovedete."
No, teď jsme viděli dvě věci: jednak
jak se sociální demokracie chová ve vládě
a jednak, jak se chová v oposici. Dělnictvo má
tu obě zkušenosti už prožité. (Výkřiky
komunistických poslanců. - Posl. Remeš:
Máte strach, až se klepete!) Kol. Remeši,
zrovna tady mám zprávu. Vy se ovšem nemusíte
klepat, poněvadž, jak se nám sděluje,
byla včera policie připravena i na dělnictvo
"ringhofferovky" a je příznačné,
kde se policii, připravované řezat do dělníků,
dostalo úkrytu. Policejní oddíly byly schovány
v domě soc. dem. sekretariátu na Smíchově.
(Výkřiky komunistických poslanců.
- Posl. Remeš: Který pak je to sekretariát?
- Tam žádný sekretariát a žádný
dům soc. demokratů není!)
Předseda (zvoní): Prosím o
klid. (Výkřiky komunistických poslanců.
- Posl. Remeš: Kdo vás to mystifikoval?)
Posl. Haken (pokračuje): To přece
není nic tak zlého, na to jsme už zvyklí.
(Výkřiky komunistických poslanců.)
A tak má buržoasie v Československu pouze jediného
nepřítele: revoluční, třídní
dělnické hnutí, organisované v komunistické
straně. (Posl. Bechyně: Na zdar!)
To vy říkáte "na zdar". To jste
chytil od "Sokola", kol. Bechyně. My,
sociální demokraté, jsme to před válkou
neříkali, říkali jsme, že je
to pozdrav měšťácký. Ten jste převzali
i s celou měšťáckou ideologií.
(Posl. Bechyně: Tak na zdar!) Vy jste to říkal,
poněvadž jste byl národním sociálem
a zůstal jste jím. (Hlasy: Národním
dělníkem!) Ano, národním dělníkem.
Jako v mezinárodním měřítku
zesilují imperialisté kampaň proti komunistické
internacionále, tak i čsl. buržoasie zesiluje
útoky proti komunistické straně. Zklamaly
všecky naděje a spekulace v její rozklad, v
její proměnu v bezvýznamnou sektu. A ty naděje
měl i kol. Bechyně, když už je
tu přítomen. (Posl. Bechyně: Je vidět,
že mám na vás veliký vliv!) Ne na
nás. Kol. Bechyně měl již celou
koncepci politickou vytvořenou jenom z rozkladu komunistické
strany. Psal o tom již r. 1925 za "Bubnikiády":
komunistické straně jest odzvoněno, teď
se rozpoltí. Pracoval k jejímu rozpoltění,
ovšem on i ministerstvo vnitra, a buržoasie celá.
Doufal to bylo v jeho plánu - že většina
dělnictva se odtrhne a přejde k reformistům
a že zůstane tady pouze malá sekta. O té
Bechyně říkal: ta nebude škodlivá,
ať si tu je, tu lehko zkrotíme, když nám
bude překážeti. (Výkřiky komunistických
poslanců.)
Tedy pan Bechyně jistě při té
své koncepci nějaké dělnické
levičácké vlády spekuloval s rozkladem
komunistické strany v zájmu buržoasie. (Výkřiky
posl. Bechyně.) Komunistická strana je a zůstala
masovou mohutnou stranou, největší stranou
dělnickou v tomto státě, pevnou a ukázněnou,
strhující k sobě sympatie čím
dále tím větší části
pracujícího lidu měst i venkova. (Posl.
Bechyně. V každém mzdovém hnuti je viděti
ty sympatie! - Výkřiky komunistických
poslanců. Hluk.)
Předseda (zvoní): Prosím o
klid. (Výkřiky komunistických poslanců.)
Posl. Haken (pokračuje): Tak daleko došli
vůdcové sociální demokracie, ano,
že organisují stávkokaze. (Výkřiky
posl. Bechyně a komunistických poslanců.)
Předseda (zvoní): Prosím o
klid. (Výkřiky posl. Bechyně. Výkřiky
komunistických poslanců.)