Předseda: Malypetr.
Místopředsedové: Stivín, dr
Buday, inž. Dostálek, Horák,
Slavíček, Zierhut.
Zapisovatelé: Rýpar, Špatný.
173 poslanců podle presenční listiny.
Zástupci vlády: náměstek min. předsedy
dr Šrámek; ministři dr Gažík,
dr Hodža, dr Mayr-Harting, Najman, dr
Nosek, dr Srdínko.
Z kanceláře sněmovny: sněm. tajemník
dr Říha; jeho zástupce dr Mikyška.
Předseda (zvoní): Zahajuji 155. schůzi
posl. sněmovny.
Nemocí omluvil se posl. dr Rehák a dodatečně
na tento týden posl. Vološin.
Došly naléhavé interpelace. Žádám
o přečtení.
Zástupce sněm. tajemníka dr Mikyška
(čte):
Naléhavé interpelace:
posl. Slavíčka, Netolického, inž. Záhorského,
Langra, Moudrého a druhů vládě o příští
úpravě zákona o stavebním ruchu,
posl. Johanise a soudr. ministrům veř. prací
a financí, že se nevyplácí mzda za státní
svátky 1. květen a 28. říjen dělnictvu
zaměstnanému u stát. báňského
podniku v Příbrami,
posl. Brodeckého, inž. Nečase, Kleina, Chalupy,
Tayerle a soudr. vládě o revisi systemisace a provádění
platového zákona ze dne 24. června 1926,
č. 103 Sb. z. a n.
Předseda: Došly dotazy. Žádám
o přečtení.
Zástupce sněm. tajemníka dr Mikyška
(čte):
Dotazy:
posl. Kurťaka:
ministru soc. péče o udělení důchodu
předků Ivanovi Fizerovi a jeho manželce ze
Strojny (č. D 1184-II),
ministru financí o udělení povolení
pro prodej tabáku Michalu Lendělovi ve Vel. Komjatech
(č. D 1185-II),
ministru zahraničí, že Rumuni ve Velké
Tarně zabrali dvoujitrovou zahradu Alex. Bordakovi a jeho
bratřím z Malé Tarny (č. D 1186-II.);
posl. Knejzlíka ministru pošt a telegrafů o
zakoupení domu p. Lehnerta v Šumperku, Schillerova
tř. čís. 5 pro účely hlavní
pošty v Šumperku (č. D 1195-II).
Předseda: Došly odpovědi na dotazy.
Žádám o přečtení.
Zástupce sněm. tajemníka dr Mikyška
(čte):
Odpovědi:
předsedy vlády, min. školství a nár.
osvěty a min. zemědělství na dotaz
posl. Fedora o nostrifikácii tých vysokoškolskych
diplom, majitelia ktorých pred štátnym prevratom
boli poslucháčmi dajakej vysokej školy (č.
D 1014-II),
min. vnitra a min. financí na dotaz posl. Vološina
o poskytnutí náhrady duchovním a kantorům
na Podkarpatské Rusi a na Slovensku za koblinu zrušenou
zákonem č. 290/1920 Sb. z. a n. (č. D 1016-II),
vlády na dotaz posl. Sladkého o definitivním
vyřešení některých otázek
z dob těšínského plebiscitu (č.
D 1104-II).
Předseda: Počátkem schůze byly
tiskem rozdány vládní návrhy.
Zástupce sněm. tajemníka dr Mikyška
(čte):
1703. Vládní návrh zákona, jímž
se zřizuje Československá krupobitní
a dobytčí pojišťovna.
1706. Vládní návrh zákona o pensijním
pojištění soukromých zaměstnanců
ve vyšších službách. (Důvodová
zpráva bude dodatečně rozeslána poštou).
Předseda: Počátkem schůze byly
tiskem rozdány interpelace.
Zástupce sněm. tajemníka dr Mikyška
(čte):
1652. Interpelace:
I. posl. dr. Schollicha a druhů min. veř. prací
o jmenování silniční rady,
II. posl. Simma a druhů min. soc. péče, aby
byl podán návrh zákona o zřízení
smírčích výborů,
III. posl. Simma, Krebse a druhů vládě o
rychlé pomoci v krajích postižených
bouří u Broumova a Štětí,
IV. posl. dr. Schollicha a druhů min. spravedlnosti a min.
vnitra o rozšiřování bojkotového
letáku v Lipníku n. B.,
V. posl. Kurťaka a druhů min. školství
a nár. osvěty o nařízení civilní
správy Podkarpatské Rusi č. 34.208 ai 1928
o novém určení důchodů duchovních
řecko-katol. církve,
VI. posl. Kurťaka a druhů min. školství
a nár. osvěty o jmenování československých
učitelů na ruské školy v Podkarpatské
Rusi,
VII. posl. Kurťaka a druhů min. vnitra, že nebyly
povoleny schůze Autonomního zeměděl.
svazu v obcích velkosevljušského okresu (Marmaroš),
VIII. posl. Landové-Štychové a soudr. min.
vnitra a spravedlnosti o bezdůvodném zatýkání
a věznění dělníků, přespávajících
v noclehárnách, a o křiklavých poměrech
u okresního soudu v Karlíně,
IX. posl. dr. Klapky, Mikuláše, Zeminové a
druhů min. zemědělství o pomoci postiženým
živelními pohromami,
X. posl. Tučného, Netolického a druhů
min. spravedlnosti o ubíjení živnosti krejčovské
trestanci,
XI. posl. Hrušovského, Moudrého a druhů
vládě o zneužívání rozhlasové
stanice v Budapešti proti Československé republice,
XII. posl. Svobody a soudr. min. spravedlnosti o konfiskaci "Stráže
Socialismu" v Brně ze dne 1. května 1928,
XIII. posl. Chvojky, Pechmanové a druhů vládě
o náhradě škody obětem politické
persekuce za války,
XIV. posl. Bergmanna, Davida, Pechmanové, Chvojky a druhů
vládě o přeřazení Ml. Boleslavi
do skupiny "B" činovného stát.
zaměstnanců,
XV. posl. inž. Junga a druhů vládě o
zabrání budovy pražského soukr. ústavu
pro hluchoněmé na Smíchově.
XVI. posl. Schäfera a soudr. min. spravedlnosti o zabavení
časopisu "Der Bund" ze dne 18. června
1928,
XVII. posl. Katze a soudr. min. soc. péče, že
karlovarští stavební podnikatelé porušují
osmihodinovou dobu pracovní,
XVIII. posl. inž. Junga, dr Wollschacka a druhů min.
nár. obrany o vysokém procentu onemocnění
a sebevražd vojínů ve vojsku,
XIX. posl. Kurťaka a druhů min. zemědělství
o zpronevěření 136.626 Kč stát.
peněz Viktorem Mikšíčkem, okr. hajným,
XX. posl. Geyera, inž. Junga a druhů min. železnic,
aby byla znovuotevřena bývalá čekárna
na stanici Želina na trati místní dráhy
Kadaň-Kaštice (Vilémov-Doupov) v obvodu ředitelství
stát. drah Praha-Sever,
XXI. posl. Krebse, inž. Junga, Simma a druhů vládě,
aby lhůta pro poskytování daňových
slev pro novostavby byla prodloužena.
Předseda: Počátkem schůze byly
tiskem rozdány odpovědi.
Zástupce sněm. tajemníka dr Mikyška
(čte):
1691. Odpověď vlády na interpelaci posl. Zeminové,
dr Klapky, Špatného, Bergmanna a druhů o úsilí
cukerního průmyslu zvýšiti ceny cukru,
snížiti mzdy a platy zaměstnanců a převaliti
risiko cukrovarnické na jiné nezbytné denní
potřeby (tisk 1594).
1692. Odpověď vlády na interpelaci posl. Bergmanna
a druhů o nesrovnalostech slovenské a podkarpatoruské
výhody železničních zaměstnanců
a o odstranění těchto nesrovnalostí
(tisk 1593).
1693. Odpověď ministra pověřeného
vedením ministerstva zásobování, ministra
obchodu a ministra spravedlnosti na interpelaci posl. Zeminové,
Bergmanna, Špatného a druhů o neobyčejném
zdražování ovoce licitováním
při veř. dražbách ovoce (tisk 1592).
1709. Odpověď vlády na interpelaci posl. inž.
Nečase, Johanise, Kleina, Koudelky, Karpíškové
a soudr. o stále se množících úrazech
a neštěstích na stavbách a jiných
podnicích (tisk 1605).
Předseda: Výboru ústavně-právnímu
přikázal jsem vládní nařízení
ze dne
28. června 1928 o dalším přerušení
sporů, týkajících se některých
závazků obcí (měst s právem
municipálním).
Přistoupíme k projednávání
prvého odstavce pořadu, jímž jest:
1. Zpráva výboru pro dopravu a veř. práce
a výboru rozpočtového o usnesení senátu
(tisk posl. sněm. 1649) k vládnímu návrhu
(tisk sen. 646 a 663) zákona o nabytí místní
dráhy Votice-Sedlčany státem (tisk 1694).
Zpravodajem výboru pro dopravu a veř. práce
jest p. posl. Krejčí, zpravodajem výboru
rozpočtového p. posl. Křemen.
Dávám slovo prvému zpravodaji, p. posl. Krejčímu.
Zpravodaj posl. Krejčí: Slavná sněmovno!
Navržené převzetí dráhy Votice-Sedlčany
podle usnesení senátu, tisk zdejší 1649,
jest pokračováním postátňovací
akce z r. 1925.
Již rakouská železniční správa
snažila se, aby dráhy na území rakouském
byly v majetku státu, a rovněž československá
správa železniční postátnila
většinu drah, jako Buštěhradskou, Košicko-Bohumínskou
a nejpozději r. 1925 řadu místních
drah zákonem ze dne 25. června 1925, č. 156
Sb. z. a n.
Kdo studuje vládní návrh v senátě
v tisku 646 podaný a důvodovou zprávu k němu
připojenou, má dojem, jako by stát přinášel
určitý present okresu sedlčanskému,
který se zaručil za výpůjčku
u Zemské banky k opatření kapitálu
na výstavbu dráhy Sedlčany-Votice, avšak
přihlédneme-li k věci z blízka, vidíme,
že postátnění této dráhy
není pro stát nevýhodným, nýbrž
že jest nevýhodným pro společnost, která
dráhu tuto státu postupuje a že společnost
tato v zájmu rozvoje tamního kraje přinesla
vlastně těžké oběti.
S výstavbou dráhy této započato bylo
r. 1893. Stát udělil společnosti místní
dráhy koncesi listinou ze dne 16. května 1893, č.
95 ř. z., aniž se jakkoli zúčastnil
nákladů na stavbu. Důvody k výstavbě
této trati ležely v místních poměrech.
Krajina povltavská, ač jest to krajina hustě
obydlená, tvoří na železniční
mapě ještě dnes ohromné okénko,
postrádající jakékoli komunikace.
Před výstavbou dráhy ze Sedlčan do
Votic bylo toto okénko ještě větší.
Tak obnášela vzdálenost mezi stanicemi Příbramí
na jedné a Voticemi na druhé straně plných
60 km, mezi Březnicí a Heřmaničkami
55 km a napříč mezi Milevskem a Dobříší
70 km. Tato bezkomunikační Sahara není pouští,
nýbrž krajem do poslední šlépěje
půdy pečlivě obdělaným, krajem,
který má podmínky k rozvoji průmyslovému,
ohromné přírodní bohatství
v nepřeberných ložiscích vápence,
sklářského křemene, výborné
kamenické žuly, syenitu. Vedle toho má velice
cenný fond v pracovitém, fysicky zdatném
a morálně hodnotném a zachovalém lidu,
toužícím po výdělku, jehož
však se tomuto lidu nedostává, neboť nemá
možnosti za prací jinam dojížděti
a rozvinouti průmysl v této krajině není
dnes možno, neboť schází nejhlavnější
podmínka veškerého podnikání,
dovoz a odvoz.
Rakouská železniční správa, která
se chovala k českým krajům macešsky,
přirozeně ani tomuto kraji nepodala pomocné
ruky. Proto vytvořila se společnost s akciovým
kapitálem 280.000 Kč, která postavila první
etapu dráhy spojující Votice s Příbramí,
trať z Votic do Sedlčan. Tím ovšem celý
úkol její nebyl skončen, nýbrž
s výstavbou dráhy dále do Příbramě
a odtud přes Rožmitál do Plzně mělo
se postupně pokračovati. Trasovací práce
byly prováděny, rovněž vyvlastnění
pozemků bylo předsevzato.
Mezitím měl se v krajinách, jimiž trať
měla probíhati, opatřiti další
kapitál k pokračování ve stavbě.
Opatřování toho naráželo na obtíže
pro hospodářsky nepříznivá
léta, ale hlavně proto, že dráha Sedlčany-Votice,
která zatím byla uvedena do provozu, poskytovala
svými výsledky málo vábný příklad
k upisování.
Provoz na trati Sedlčany-Votice od počátku
byl společností svěřen státu.
Tento státní provoz nebyl pro dráhu štěstím.
Rakouská železniční správa hospodařila
na této trati na vrub společnosti podle hesla: z
cizího krev neteče.
Hlavní chybou této trati bylo, že byla příliš
krátká. Na 161/2 km trati
nemohlo se vydělati tolik, kolik stál personál
a ostatní potřeby, zvláště když
železniční správa vnutila místní
dráze, že ve stanici Votice musela udržovati
jednoho úředníka a jednoho zřízence
a je platiti; ti však pracovali vlastně pro státní
dráhu a nikoliv pro dráhu místní.
Při ředitelství státních drah
v Praze udržováno bylo celé oddělení
pro tuto dráhu na účet společnosti.
Společnost vypůjčila si na úhradu
stavebních nákladů u Zemské banky
1,096.000 Kč, ale za to musela u Zemské banky udržovati
a platiti jednoho úředníka pod titulem příspěvku
na správní výlohy.
Za těchto okolností nemohla ovšem dráha
prospívati. Bylo nutno zvýšiti tarify. Dráha
sama má 16.615 km délky, avšak v jízdních
řádech uvedeno jest 23 km a za těchto 23
km muselo se platiti jízdné za osobu podle tarifu
místních drah i dopravné za zboží.
Následkem drahoty dovozného vyhnul se této
trati každý, kdo jen mohl. Možno říci,
že z poloviny okresu zboží odváženo
bylo na trati jiné, přes to, že byly vzdáleny
15, 20 i více km. Tak na př. jediná fa Bratří
Bílkové, kruhové pece na vápno, které
dovezou 120 vagonů uhlí, ani jediný vagon
nevozí přes Sedlčany, nýbrž přes
Milevsko, které je vzdáleno 18 km - rovněž
tak je prováděn odvoz vápna - aneb přes
Heřmaničky vzdálené 25 km. Tím
se stalo, že vlaky jezdily prázdné, byly redukovány
co do obsahu i co do počtu a provoz místo zlepšování
se zhoršoval.
Tato okolnost byla rakouské železniční
správě vítanou příležitostí,
aby mohla nadále intensivněji se brániti
volání tamních krajů po výstavbě
dráhy. Poukazovala na to, že nedostatečný
provoz po dráze již stávající
neskýtá záruku za rentabilnost provozu na
další dílčí trati.
Okres sedlčanský garantoval zápůjčku
u Zemské banky. Tato záruka stala se okresu osudnou.
Roční výsledky provozu dráhy nestačily
na anuity ze zápůjčky a okres musel dopláceti
ročně 38.000 K i více. Proto v roce 1 902
uvolila se železniční správa hraditi
na tento garanční závazek 8000 K ročně
a země česká stejnou částku.
Aby však státní správa odstranila příčiny
nerentabilnosti provozu, o to nedbala, ba zdá se, že
jí nevýnosnost dráhy byla po chuti. Těch
8000 K zaplatila jako poplatek, jímž se vykupovala
z povinnosti výstavby další trati, k níž
ji zavazovalo nejen volání tamního obyvatelstva,
nýbrž i povinnost, jakou má stát k lidu
ve státě žijícímu.
Leč ani po převratu poměry se nezměnily.
Železniční správa československá
ponechala sice společnosti dotaci 8000 Kč ročně,
ale za to vnutila společnosti jiná opatření,
která dotaci tuto v neprospěch dráhy mnohokráte
vyvážila. Bylo to zejména propočítání
služebních let podle zákona zaměstnancům
místní dráhy, které dráze při
nadbytečném, jí vnuceném, personálu
přineslo břemena neuvěřitelná.
Ani za republiky nemohlo se Povltaví obývané
ryze českým a naprosto loyálním obyvatelstvem
dovolati výstavby dráhy, která by dráhu
sedlčanskou prodloužením trati k prosperitě
přivedla, ač se v prvých letech vyhazovaly
celé miliardy. Na miliardy vyplatilo se na podporách
v nezaměstnanosti, ale pracovitému a po výdělku
toužícímu lidu na Povltaví nedopřálo
se výdělku, který by mu byl plynul ze stavby
dráhy a z rozvoje průmyslu po uvedení dráhy
v provoz.
Neprospělo tomuto kraji ani to, že jeho zástupce
dr Zahradník byl ministrem železnic, nýbrž
místo účelné stavby nové trati
bylo za jeho ministrování započato se stavbou
druhé koleje z Benešova do Tábora, na niž
se vyhodily celé desítky milionů, která
však nebyla uskutečněna, a zdá se, že
nikdy již uskutečněna nebude.
Nelze říci při nejlepší vůli,
že by hospodaření železniční
správy za republiky bylo pro místní dráhu
Sedlčany-Votice příznivějším
než za Rakouska. Přes to, že dráha měla
hrubý příjem ročně cca 1,400.000
Kč, nestačilo to na vydání, které
dráze bylo účtováno. Zní to
skoro jako pohádka, že záložní
lokomotiva místní dráhy byla používána
ke službě státní dráhy v Táboře
pro pošinování za plat 13 hal. za hodinu, avšak
oprava této lokomotivy, vyžadující nákladu
přes 70.000 Kč, šla na vrub dráby, takže
by při 8hodinové pracovní době plných
200 let musela lokomotiva na tuto opravu vydělávati.
Naproti tomu za zašantročený vůz musela
si místní dráha občas dlužiti
vůz od státní dráhy a za provoz po
2 dny v týdnu musila platiti za tento vůz poplatek
za celých 30-31 dní, což činilo r. 1924
57.944 Kč, r. 1925 88.198.28, r. 1926 1 10.485.68 a za
půl roku 1927 24.066 Kč. Vedle toho platila místní
dráha správě stát. drah za půjčení
lokomotivy v r. 1925 25.555 Kč, v r. 1926 6.844.80 Kč
a za pololetí r. 1927 5.249 Kč.
Za těchto okolností dožadovala se společnost
místní dráhy již dávno, aby stát
dráhu tuto převzal do vlastnictví. Proč
se tak nestalo již r. 1925, kdy na 40 místních
drah bylo státem převzato, jest nám hádankou.
Snad to byla ta okolnost, že pro tuto dráhu bylo v
železniční správě udržováno
zvláštní oddělení se sekčním
šéfem a 3 úředníky, na což
musila tato dráha přispívati penízem
cca 50.000 Kč ročně (v r. 1925 49.787.80
Kč). Či snad ušla tato dráha paměti
tehdejšího ministra železnic Stříbrného?
Těžko věděti.
Dnes tedy předkládá se slavné sněmovně
návrh na převzetí dráhy Sedlčany-Votice,
byv dříve již schválen senátem.
Stát převezme dráhu tuto za těchto
okolností: Zaplatí či převezme pohledávky
Zemské banky v zůstatku 740.445.50 Kč, podle
výkazu uvedeného v důvodové zprávě
737.714.42 Kč, zaplatí dlužnou anuitu za rok
1928 54.000 Kč, promine společnosti svoji pohledávku
za zálohové krytí nedostatků dráhy
z předchozích let 801.487.61 Kč, uhradí
ze svého pasiva dráhy za r. 1928, odhadnutá
na 27.670 Kč, zaplatí sociétní poplatky
společnosti a likvidační výlohy 20.000
Kč, čili zaplatí na tuto dráhu celkem
1,643.603.11 Kč.
Díváme-li se na pohledávku státní
v částce 801.487.61 pod zorným úhlem
revise Zem. výboru z r. 1925, lze bráti tuto pohledávku
sty procenty v pochybnost. Zato získal stát trať
16.615 m dlouhou, takže 1 km trati s budovami a železničním
parkem přijde stát na necelých 100.000 Kč.
Odečteme-li však pohledávku státu, o
níž, jak jsem řekl, možno co do odůvodnění
a správnosti pochybovati, získává
stát 1 km za 50.000 Kč.
Uvážíme-li, že výstavba trati stála
před 35 lety 1,548.000 K, kterýžto náklad
byl státní správou schválen, vidíme,
že stát získává dráhu
tuto bezmála za předválečnou cenu,
správně řečeno pod tuto cenu, ale
platí měnou dnešní. Na úhradu
těchto potřeb bylo v rozpočtu již pamatováno.
Akciová společnost místní dráhy
ztrácí celý akciový kapitál
v částce 280.000 Kč a vzdává
se vůči státu jakýchkoli požadavků.
Dnes zdá se tato částka nepatrnou. Uvážíme-li
však, že obnos ten složen byl r. 1893, kdy za tento
kapitál bylo možno koupiti 20 selských statků
a po většinu let tento peníz nepřinesl
žádné dividendy a nyní jest ztracen
úplně, vidíme, že smlouva ze dne 23.
listopadu 1928 není pro společnost nijak příznivá,
naopak je příznivá pro stát.
Společnost však přece tuto smlouvu vítá,
ježto zbaví se dalších břemen.
Zejména okres sedlčanský zbaví se
břemene vyplývajícího z garančního
závazku. Kromě toho očekávají
zájemníci, že stát provede na dráze
této investice, jež společnost za dnešního
stavu provésti nemohla.
Zejména bude nutno, aby státní správa
nahradila nedostatečný osobní park vozy motorovými,
aby provoz byl hustší a hybnější.
Účelné by bylo také, aby provoz na
této trati vklíněn byl do provozu hlavní
trati dráhy Wilsonovy tím způsobem, že
by lokální vlaky jezdící z Prahy do
Benešova jezdily až do Votic-Veselky a odtud do Sedlčan,
aby pro tuto krátkou trať nebylo potřebí
udržovati zvláštního provozu, jinak nelze
očekávati, že by tato krátká
trať státu se vyplácela, jako se nevyplácela
společnosti.
Hlavně však bude nutno, aby urychlenějším
tempem řešena byla výstavba projektované
trati Plzeň-Brno, do níž tato trať zapadá.
Není pochybností, že k výstavbě
této dráhy dojíti musí. Vzrůst
hlav. města Prahy a nedostatečný prostor
pražských nádraží nutně
volá po zřízení vedlejší
dráhy, která by vedla sice nedaleko Prahy, ale veškerý
transitní provoz z českého západu
na východ vedoucí vedla mimo Prahy, aby tak provoz
potřebný pro zásobování Prahy
byl umožněn, jinak hrozí vážné
nebezpečí pro zásobování hlavního
města v případu mobilisace a válečných
zápletek, zvláště když hlavní
zbrojnice i střelnice naše jsou na českém
západě a event. bojiště může
býti na východě, kamž vede jediná
cesta přes Prahu, neboť o trati Domažlice-Jihlava
není možno vzhledem k nedostatkům stavebním
a horskému terénu uvažovati.
Slavné sněmovně byl již loni předložen
příslušný návrh zákona.
Litovati dlužno, že se zde vyplýtvalo drahně
času mluvením, často naprosto zbytečným,
se strany oposice, takže na tento zákon nezbylo času.
Považuji za těžký hřích
spáchaný nejen na krajích, jimiž dráha
tato má vésti, ale hlavně na bezpečnosti
státu, jestliže ani zákonodárné
sbory, ani příslušná ministerstva nestarají
se o zabezpečení provozu po délce republiky.
Zestátnění dráhy Votice-Sedlčany
dlužno vítati i z jiných důvodů.
Výstavba hydrocentrály ve Štěchovicích
a Slapech bude vyžadovati obrovského dovozu materiálu
stavebního. K tomu cíli má býti vystavěna
dráha z Davle podél Vltavy v délce 18 km.
Ježto vede krajinou krajně nepříznivou,
přes skály a rokle, bude vyžadovati nákladu
přibližně 30 milionů Kč. Po postátnění
dráhy Sedlčany-Votice bylo by daleko levnější
a účelnější prodloužiti
tuto dráhu ze Sedlčan do Kamýka a odtud nákladními
čluny po vodě materiál dopravovati, ježto
by se tím získala doprava pro celou úpravu
vodní trati až do Kamýka a po výstavbě
vodní trati zbyla by zde trať spojující
paroplavbu s jednou hlavní tratí, prodloužením
pak z Kamýka do Příbrami i s tratěmi
západními, což by přispělo k
rozvoji vodoplavby a k netušenému povznesení
širého kraje.
Uvedl jsem všecky závažné okolnosti, které
odůvodňují převzetí místní
dráhy Votice -Sedlčany státem, a žádám
slavnou sněmovnu, aby návrh výboru pro dopravu
schválila. (Souhlas.)