Předseda: Malypetr.
Místopředsedové: inž. Dostálek,
dr Buday, Horák, Slavíček,
Stivín, Zierhut.
Zapisovatelé: Bečko, Vávra.
239 poslanců podle presenční listiny.
Zástupci vlády: náměstek min. předsedy
dr Šrámek; ministři Černý,
dr Gažík, dr Hodža, dr Mayr-Harting,
dr Nosek, inž. L. Novák, dr Spina,
dr Srdínko, Udržal; za ministerstvo
soc. péče min. rada dr Brablec.
Z kanceláře sněmovny: sněm. tajemník
dr Říha; jeho zástupci Nebuška,
dr Mikyška, dr Záděra.
Předseda (zvoní): Zahajuji 164. schůzi
poslanecké sněmovny.
Přistoupíme k projednávání
prvého odstavce pořadu, jímž jest:
1. Zpráva výborů sociálně-politického
a rozpočtového o vládním návrhu
(tisk 1225) zákona, jímž se mění
a doplňuje zákon ze dne 9. října 1924,
č. 221 Sb. z. a n., o pojištění zaměstnanců
pro případ nemoci, invalidity a stáří
(tisk 1777).
Budeme pokračovati v rozpravě započaté
ve 162. schůzi sněmovny dne 19. září
1928.
Přihlášeni jsou ještě tito řečníci:
na straně "proti"' pp. poslanci Schäfer,
dr Macek, Tučný, Schmerda,
Bečko, dr Franke, Vrtaník,
Johanis, Landová-Štychová, Tomášek,
Elstner, Vobecká, dr Gáti;
na straně "pro" p. posl. dr Viškovský.
Dávám slovo panu posl. Schäferovi.
Posl. Schäfer (německy): Slavná
sněmovno! V sociálně politickém výboru,
který se po měsíce zabýval novelou
o sociálním pojištění, byli členové
německých vládních stran zticha. I
ve dnech, kdy podrobně a rozčileně bylo jednáno
o nejdůležitějších částech
novely, nebylo slyšeti slova od německých členů
Svazu zemědělců a od křesťanských
sociálů. Ke všem věcným projevům
k novele mlčeli, zůstali tiše, když jim
bylo vytýkáno, že návrh zákona
o sociálním pojištění je nepřátelským
a nenávistným útokem proti dělnické
třídě, nebránili se proti tomu, když
jim bylo vykládáno, že vůbec nedbají
zkušeností v oboru sociální politiky
a že při projednávání otázky
sociálního pojištění dávají
se vésti jenom svým protisociálním
názorem, svým nepřátelským
smýšlením proti jakékoliv zdravé
a dalekosáhlé sociální politice.
Nyní se obraz trochu změnil. Zde v plénu
posl. sněmovny členové německých
vládních stran svůj hlas zase našli.
Nyní vidíme, jak člen svazu zemědělců
ze sociálně politického výboru vystupuje
a vydává se za účastníka zlepšení,
která byla provedena na původní novele. Tu
přichází posl. Tichý za německou
stranu živnostenskou a říká nám,
že se mnohému naučil v sociálně
politickém pod výboru a v poradách tohoto
výboru a že vzdal se mnohého omylu od té
doby, co tato jednání prodělal.
Také on si přisvojuje účast na zlepšení,
na nových předpisech předlohy, o nichž
má nyní rozhodnouti sněmovna. A konečně
třetí zástupce z německých
občanských vládních stran, křesťansko-sociální
poslanec Zajiček chce najednou veřejnosti
namluviti, že němečtí křesťanští
sociálové od počátku vystupovali proti
plánům min. Šrámka, a domnívá
se, že zlepšení nezpůsobila oposice, ani
socialističtí dělníci, ani dělníci
odborové a politické organisace, nýbrž
že je to především zásluhou německých
křesťanských sociálů. Vyjímá
se to trochu divně, když po celý rok - déle
než rok je otázka sociálního pojištění
na programu - nebylo slyšeti takových tónů
ani v křesťansko-sociálním tisku, ani
na křesťansko-sociálních schůzích.
S výjimkou hlasů odborového tisku křesťanskosociálních
dělníků nebylo v tisku německých
křesťanských sociálů nikdy slyšeti
tak slavnostní a určité zdůraznění
stanoviska, o němž včera posl. Zajiček
vypravoval sněmovně, že prý od počátku
ovládalo smýšlení křesťansko-sociálních
politiků. Avšak pan posl. Zajiček byl
velmi opatrný, když posuzoval tuto část
řeči mého kolegy Tauba. Úplně
přehlédl, že po prvních nepřátelských
a nenávistných projevech tisku křesťansko-sociálního
proti požadavkům dělnické třídy
na poli sociálního pojištění
postavili se křesťansko-sociální dělníci
a zvláště jejich orgán "Christlichsoziale
Textilarbeiterzeitung" ve Svitavách ostře proti
plánu parity v nemocenských pokladnách, jakož
i proti zkrácení důchodů, proti zrušení
svazů, a že teprve potom, když křesťansko-sociální
dělníci se bránili proti plánům
ministra Šrámka, trochu klidněji se
zdůrazňovalo nenávistné smýšlení
proti dělníkům.
Promluvím ještě o tom, jak nutno včerejší
vývody posl. Zajička hodnotiti. Nejprve řeknu
několik slov o historii tohoto návrhu.
V říjnu minulého roku byl jednoho dne v posledním
okamžiku najednou předložen tento návrh
poslanecké sněmovně. Vezmeme-li si k ruce
tehdejší návrh a zkoumáme-li jeho ustanovení,
nemůžeme než potvrditi úsudek, který
byl tehdy všeobecně v dělnické třídě
vyslovován: Návrh o sociálním pojištění
jest vyzývavým útokem proti dělnické
třídě. Vysmíval se všem zkušenostem,
které byly v jiných zemích udělány
s pojištěním nemocenským, starobním
a invalidním, přenesl se přes všecky
známé úsudky o podstatě sociálního
pojištění, o jeho úkolech a organisaci
a byl jednostranně diktován vědomím
moci nové občanské koalice, která
byla ustavena ve chvíli, když němečtí
agrárníci chtěli míti svá cla
a křesťanští sociálové považovali
zvýšení kongruy za nezbytnou státní
potřebu. Byl jednostranným, brutálním
a bezohledným diktátem, který tu byl připraven,
a ať nám nikdo dnes nepřichází
s tím, že od počátku byly jednotlivé
koaliční strany, tak němečtí
křesťanští sociálové, přesvědčeni,
že předloha musí býti důkladně
přepracována. Události v sociálně
politickém výboru dokazují opak. V několikatýdenních
poradách v sociálně politickém výboru
nebylo jediné známky, z níž by se dalo
souditi, že by koalici a také německým
většinovým stranám záleželo
skutečně na tom, aby provedly dobrou a potřebnou
novelisaci sociálního pojištění.
Ve výboru samém pak vůbec nic takového
znáti nebylo. V březnu 1928 vystoupil min. Šrámek
v soc. politickém výboru s řečí,
v níž hájil návrh o sociálním
pojištění, a to návrh původní.
V této řeči pravil: Vláda stojí
úplně za tímto návrhem, je pro ni
otázkou cti, návrh musí se státi zákonem
a vláda trvá na tom, aby tento zákon byl
v poslanecké sněmovně vyřízen
do 1. července 1928. Tehdy měl odvahu říci:
Návrh, který vláda k sociálnímu
pojištění podala, znamená záchranu
myšlenky sociálního pojištění;
a vydával se za státníka, kterému
jde o to, aby sociálnímu pojištění
dostalo se teprve skutečně oné formy, kterou
musí míti, nemá-li býti celé
zařízení diskreditováno. Msgr Šrámek
mluvil tehdy v sociálně politickém výboru
tak určitě, tak rozhodně a tak vyzývavě
proti oposičním stranám, že to mohl
udělati jenom v přesvědčení,
že za ním stojí vládní koalice.
Kdyby tomu bylo jinak, kdyby již tehdy bylo bývalo
min. Šrámkovi známo, že jedna koaliční
strana, němečtí křesťanští
sociálové, za žádných okolností
nedají se použíti pro zhoršení
sociálního pojištění, pak by
nikdy nemohl mluviti tak vyzývavě. Kdyby již
tehdy min. Šrámek nebyl projevoval tak zcela
vůli a přesvědčení koalice,
pak by bylo bývalo nutno to konstatovati, avšak řeč
ministra Šrámka byla tehdy německými
křesťansko-sociálními členy výboru
přijata s jásotem, oni souhlasili s pevným
a určitým prohlášením min. Šrámka,
a víme, že v následujících schůzích
řekl referent, český agrárník
Malík, a předseda výboru, opětovně:
Návrh musí býti rychle projednán,
výbor prý nemůže čekati, až
odborná komise Ústřední pojišťovny
bude se svým posudkem hotova, k návrhům Ústřední
pojišťovny že možno přihlížeti
jen tehdy, dojdou-li včas, aby zákon mohl býti
vyřízen ve sněmovně ještě
před 1. červencem 1928. To neznělo tak, jako
by bylo dosti dobré vůle přistoupiti k takové
velké práci věcně, nýbrž
z takových projevů bylo nutno dovozovati, že
je pevnou vůlí koalice - a bylo také - proraziti
s novelou původní, využíti brutálně
nynější moci v parlamentě, která
ovšem opírá se jenom o několik hlasů,
aby bylo zprzněno dílo, které jim od začátku
bylo z celé duše protivné. Již jednou
dříve jsem poukázal na to, že když
sněmovna odhlasovala zákon o sociálním
pojištění, někteří čeští
občanští politikové prohlásili,
že jsou pyšni na to, že vytvořili tak velké
sociálně politické dílo. S tou pýchou
nebylo to tak zlé, jinak by nebylo možno, aby hned
po začátku platnosti zákona o sociálním
pojištění počalo i v tisku českých
občanských stran, tehdejších účastníků
všenárodní koalice, pusté štvaní
proti sociálnímu pojištění. Německé
strany občanské, agrárníci, živnostníci
a také křesťanští sociálové
přece nikdy neprojevovali v tomto parlamentě zvláštní
lásky k sociální politice, a nikterak nepřekvapovalo,
když po 1. červenci 1926 štvalo se v tisku německo-občanském
proti sociálnímu pojištění ještě
mnohem hůře než v občanském tisku
českém. Cílem tohoto štvaní byla
novela k sociálnímu pojištění.
Toto pojištění mělo se důkladně
zohyzditi.
Nyní promluvím o tom, jak vypadaly v podstatě
útoky, které byly podnikány v této
věci proti dělníkům. Oba řečníci
německých koaličních stran včera
a předevčírem opětovně řekli
a to právem, že zákon o sociálním
pojištění, který byl r. 1924 odhlasován
a nabyl účinnosti r. 1926, nebyl také bez
vady, že měl značné nedostatky a že
není ani mezi socialistickými stranami nikoho, kdo
by to mohl popříti. Zajisté, zákon
o sociálním pojištění z r. 1924
byl odhlasován již v době, kdy občanské
strany v Československu velmi získaly na politické
moci. Kdybychom byli mohli snad v letech 1920 a 1921 řešiti
otázku sociálního pojištění,
bylo by mnohé dopadlo jinak. Avšak od r. 1920/1921
odehrály se některé události pro dělnictvo
nepříznivé. Politická moc občanských
kruhů vzrostla. Dělnická třída
nestála r. 1924 již tak pevně za požadavky
sociálně politickými, které týkaly
se sociálního pojištění, jako
tomu bylo před několika lety. Již politováníhodné
roztržení socialistického dělnického
hnutí, zeslabení moci odborových a politických
organisací bylo aktivní položkou pro postup
občanských stran ve všenárodní
koalici. Ony mohly ve všenárodní koalici dělati
jakémukoliv rozumnému podnětu zcela jiné
obtíže, než to bylo možno dříve.
V té chvíli, kdy potom r. 1925 jak české,
tak německé měšťáctvo získalo
vliv ve sněmovně, kdy vyšla z voleb vyslovená
občanská většina, přenesly se
české občanské strany bez váhání
a rozmýšlení přes to, co bylo o sociálním
pojištění sjednáno s českými
stranami socialistickými. Není mojí věcí,
abych o tom mnoho mluvil, jenom jsem na to poukázal, poněvadž
také jeden z německých občanských
řečníků k sociálnímu
pojištění dotkl se této věci
a mínil, proč pak socialistické strany ve
všenárodní vládě nevytvořily
hned zákona ve všech směrech bezvadného,
proč jsou ve starém zákoně obsažena
ustanovení, jež se potom ukázala nikoliv bezvadnými.
Proti tomu nutno namítnouti, že jde při tom
výlučně o ustanovení, která
stala se skutkem pod tlakem svazů zaměstnavatelských
a českých občanských stran zde ve
sněmovně. Nyní ovšem se již nebojuje
ve vládní koalici o to, jak daleko se má
vyjíti vstříc dělníkům,
jak mají býti v zákoně zajištěny
sociálně politické požadavky dělnické
třídy. Dnes se odehrávají v koalici
boje o věci jiné. Politika nynější
vládní koalice směřuje k tomu, aby
majetným vrstvám bylo ulehčeno v daních
a aby nemajetným širokým vrstvám dělnickým
bylo ukládáno stále více břemen.
Když jsou v koalici nejednotni a vedou spory, pak jde obyčejně
ve sporu o to, jak velký má býti podíl,
který chce každá jednotlivá z občanských
skupin získati pro sebe z utlačovací politiky
proti třídám dělných, pracujících
tříd. Když agrárníci přišli
s požadavkem vysokých potravních cen, když
potom došlo k dohodě, tu přihlásili
se křesťanští sociálové
a žádali zvýšení kongruy. Když
v daňové reformě mělo se některé
skupině z majetných vrstev dostati úlevy,
která pro ni znamená ulehčení, hlásily
se ty druhé, které ovšem také chtěly
míti svůj podíl na těchto úlevách
vůči třídě dělnické.
To je dnes boj, jaký se v koalici odehrává.
Jinak jest jednotná. Všecky nynější
koaliční strany stojí na stejném stanovisku,
pokud jde o poměr k třídě dělnické
a k celému hospodářskému životu.
Jsou bez rozdílu přívrženci soukromého
kapitálu a jejich politické myšlení
a jednání je namířeno výlučně
proti třídě dělnické. V tom
jsou jednotny.
Nyní nám chtějí vypravovati, že
křesťanští sociálové v koalici
hned v prvních dnech, když vešla ve známost
původní novela, vytáhli do boje, aby bojovali
proti zločinnému pokusu zhoršiti sociální
pojištění. Tomu nevěříme.
Všecko, co jsme mohli pozorovati od té doby, co jsme
viděli od října 1927, dokazuje opak a teprve
když bylo slyšeti výkřik mas dělnických,
teprve když dělnická třída bez
rozdílu národnosti pranýřovala tento
atentát na stará práva, když dělníci
v mocných projevech prohlásili, že si nedají
nikdy a nikde líbiti takové jednání,
teprve potom jste byli nuceni zabývati se námitkami
proti původní novele a zkoumati je. A jestliže
po dlouhých poradách byla zlepšena, jestliže
nám předložený zákon. návrh,
který máme dnes vyříditi, vypadá
jinak, sociálně politicky lépe než návrh
první, pak je to výlučně zásluhou
boje dělnické třídy proti hanebnému
počínání, vybudovati v desátém
roce Československé republiky a ve čtyřicátém
roce trvání nemocenského pojištění
takové nemocenské pojištění na
němž by neměli dělníci již
zájmu, které by neznamenalo nic jiného než
novou doménu pro průmyslníky a podnikatele,
aby dali dělníkům pocítiti svoji moc,
takové nemocenské pojištění,
které by neznamenalo nic jiného, než že
se agrárníkům splnilo jejich nejvroucnější
přání, jež projevili, aby dostali dělníky
také v nemocenském pojištění
úplně pod svůj vliv.
Pan posl. Schubert pravil, že požadavek zemědělských
nemocenských pokladen jest spravedlivý a že
pro zemědělství znamená to odstrčení,
když dosud bylo zřízeno jen tak málo
zemědělských nemocenských pokladen;
mínil, že to nutno napraviti, že on spatřuje
v návrhu vůbec jenom splátku na požadavky
zemědělské u pojištění
sociálního a nemocenského. My v tom nevidíme
také nic jiného. Domnívá-li se však
pan posl. Schubert, že v pozdějších
dobách bude možno sociální pojištění
zhoršiti tak, jak se to tentokráte nepodařilo,
pak se mýlí. Ostatně je to pro všecky
otázkou, o níž nutno uvažovati. Pan posl.
Schubert nám zde říká, jak
soudí o sociálním pojištění
zemědělci, které zastupuje, jak soudí
o něm velcí sedláci. Jemu je zcela lhostejno,
jak je posuzují dělníci. Což pak zemědělští
dělníci chtějí vlastní zemědělskou
nemocenskou pokladnu? Od r. 1917 jsou v Československu
pojištěni nuceně proti nemoci. V letech od
r. 1919 až do vydání zákona o sociálním
pojištění byli zemědělští
dělníci v okresních nemocenských pojišťovnách,
nuže my přece trochu přijdeme ve styk s dělníky,
také s dělníky zemědělskými.
Avšak není nám známo, že by někdy
mezi zemědělským dělnictvem vypukla
rebelie proti tomu, že jsou společně ve stejné
organisaci nemocenského pojištění s
dělníky průmyslovými a živnostenskými.
Naopak, kde jsme se zemědělských dělníků
tázali a kde oni mohli mluviti bez jakéhokoliv vlivu,
čeho si přejí v otázce nemocenského
pojištění, vyslovili se pro to, že zemědělští
dělníci nepotřebují zvláštních
nemocenských pokladen, které by z mnohých
důvodů nebyly ničím jiným,
než posicemi Svazu zemědělců a strany
agrární. Jistě není důkazem
nutnosti zřizovati zemědělské pokladny,
že po nich volají vždy jenom zemědělští
zaměstnavatelé a nikdy dělníci. Dnes
jako vždy hájíme názor, že nemocenské
pojištění má býti organisováno
jednotně, že dělníci mají býti
bez rozdílu sloučeni v jedno nemocenské pojištění,
ať již jsou dělníky zemědělskými
anebo průmyslovými. A na ženevské mezinárodní
konferenci práce nebylo přívrženců,
jak míní posl. Schubert, samostatných
zemědělských pokladen, naopak za odporu zemědělských
podnikatelů musil mezinárodní úřad
práce předložiti k nemocenskému pojištění
dvě konvence. Pan posl. Schubert měl by si
obě konvence prohlédnouti a našel by tu, že
konvence pro nemocenské pojištění zemědělského
dělnictva souhlasí doslova s konvencí o nemocenském
pojištění dělnictva průmyslového
a živnostenského. A našel by dále, že
v zásadních otázkách nemocenského
pojištění zaujala mezinárodní
konference práce zcela jiné stanovisko, než
jaké tu hájil on.
Kdyby byla koalice chtěla odstraniti vady dosavadního
zákona, byla by se musila dáti cestou jinou. Má-li
býti takové dílo vytvořeno, nesmí
se jíti především přes ty, kteří
o něm pracují. Že jsme za porad o novelisaci
sociálního pojištění dostali
protinávrhy důkladně promyšlené,
že se nám dostalo konečně elaborátu
ve všech částech propracovaného, to
nebylo způsobeno snahou koalice poznati názor odborníků,
nikoliv, výbor Ústřední pojišťovny
musil se ohraditi proti tomu, že koalice přešla
nejdůležitější zařízení
sociálního pojištění, totiž
ústřední ústav, při tvoření
takového návrhu zákona, a odborná
komise Ústřední pojišťovny bez
vyzvání, v obavě o budoucnost sociálního
pojištění, podjala se této těžké,
skutečně velmi cenné práce. A jak
s ní bylo s počátku jednáno? Musili
jsme opět slyšeti: My nemůžeme na to čekati,
co odborníci řeknou, my jsme vázáni,
aby zákon byl k 1. červenci 1928 hotov, nemůžeme
čekati na porady a věcné úvahy, které
se konají v odborném výboru Ústřední
pojišťovny. Ba, nynější vládní
koalice si takové otázky neztěžuje,
ta ovládána jsouc nenávistí proti
dělníkům je hned hotova. Vždy zase nutno
zdůrazniti: Tak nedbale, tak lehkomyslně a tak frivolně
nebyl ještě v žádném parlamentu
světa vypracován vládou a vládními
stranami takový návrh. V každém jiném
parlamentě by se styděli tak postupovati, pociťovali
by to jako urážku zdravého lidského
rozumu, když by se někdo domníval o shromáždění
poslanců, že má k takové osnově
dáti svůj souhlas proto, že to koalice považuje
za tak dobré. Ano. vy jste nechtěli měniti
ani písmeny, pro vás to bylo zajisté všecko
dobře promyšleno, a němečtí živnostníci,
křesťanští sociálové a zemědělci
byli jednotni v tom, že nebude-li novela uzákoněna
tak, jak byla předložena, ne bude moci existovati
stav živnostenský, nebude moci existovati zemědělství,
při čemž podnikatelé ještě
prohlásili, že také oni prý musí
klásti váhu na to, aby novela byla přijata
bez podstatných změn.
Dnes přichází většina a praví:
Co chcete? My jsme přece předložili zcela jiný
zákon, dnešní předloha obsahuje řadu
zlepšení. To učinil posl. Schubert,
posl. Tichý, s tím se chlubil posl. Zajiček.
Ve skutečnosti však to není jejich zásluha.
Můžeme klidně říci, že je
to výsledkem tuhého, vášnivého
boje dělnické třídy za zachování
sociálního pojištění, proti ohrožení
jeho a současně je to také dílem těch
mužů z představenstva sociální
pojišťovny, kteří v dlouhých poradách
dnem i nocí novým návrhem odstrašili
občanské strany, pokud ony dovedly vážně
uvažovati, od jejich úmyslu, takže jednotlivci
z nich si teprve uvědomili, že to, co se chystali
učiniti, je vlastně hanebností, s níž
by si slávy nezískali.
Slavná sněmovno! Orientace občanské
koalice je vůbec nepřátelská politice
sociální. Od převratu hraje sociální
politika, sociální správa ve všech státech
význačnou roli. Není státu, vyjma
země černošské, kde by také občanské
strany spolu nepracovaly, aby se rozvíjelo zákonodárství
sociální. Ve velkých společnostech
pro podporování sociální politiky
sedí nejen sociální demokrati, nýbrž
i politikové občanští, pozorujeme všude,
že každým rokem se pracuje o zlepšení
sociálně politických zařízení.
Není tedy naprosto žádnou hanbou, když
Československo zlepšuje zákon z r. 1924, který
na některých místech opravy potřebuje.
V Německu byl říšský pojišťovací
řád od svého vzniku již velmi často
opravován, do roku 1918 byla provedena řada zlepšení
a dnes podrobuje se v Německu říšský
řád pojišťovací novému přezkoumání
a bude ve velkém rozsahu změněn. Avšak
když pozorujete sociálně politickou práci
jiných parlamentů a jiných vlád, vidíte
jedno: Všude čerpají se zkušenosti, všude
přihlížejí k tomu, co bylo pozorováno
při provádění zákona, všude
v sociální politice béře se zřetel
ke třídě dělnické. S takovou
příkrostí jako u nás však nepostupuje
proti sociálně politickým zařízením
žádný stát, vyjímaje snad Balkán.
Vezměme jeden bod tohoto návrhu: Kdo je oprávněn
rozhodovati v nemocenském pojištění?
Strana živnostenská praví: My platíme
100% příspěvků, proto nesneseme pojištění
učedníků proti stáří
a invaliditě. Sedláci, příslušníci
Svazu zemědělců, přijdou s tím,
že zemědělství je tak zatíženo,
že je náklady na starobní a invalidní
pojištění utlačují, v jeho rozvoji
mu překážejí. Ba dokonce na podzim r.
1927 agrární časopis "Scholle"
v Broumově přišel s tím, že prohlašuje,
že pojišťovací povinnost v zemědělství
má počínati teprve 30. rokem věku.
(Německé výkřiky: Slyšte!
Slyšte!) V agrárním tisku byly takové
bláznivé myšlenky a nápady opravdu projednávány.
Pak při požadavku parity přicházejí
s tím: Ano, my přece platíme polovici příspěvků
na nemocenské pojištění, proto musíme
míti přiměřený vliv, proto
nutno zjednati paritu. To je názor, s nímž
my nejen nemůžeme souhlasiti, nýbrž s
nímž nesouhlasí ani občanští
sociální politikové a národohospodáři
a souhlasiti nemohou. Není správné považovati
částku, kterou platí podnikatel na starobní,
invalidní a nemocenské pojištění
za příspěvek podnikatelův. Podle názoru
národohospodářů a občanských
sociálních politiků staršího
data, má dělníkova mzda obsahovati nejen
udržovací náklady pro zdraví, nejen
náklady na živobytí, nýbrž má
býti mzdou životní, kterou nutno dělníku
dáti. Tak píše v několika svých
dopisech Riccardo jinému národohospodáři
v letech 1811 až 1823 na jednom místě: "Dělnické
mzdy by měly býti a budou za skutečně
dobrého systému tak vysoké, že nejen
postačí pro dělníka a jeho rodinu,
když je plně zaměstnán, nýbrž
měly by mu také umožniti úspory pro
mimořádné případy." A
v téže době pravil občanský národohospodář
a spolutvůrce občanské sociální
politiky Sismondi: "Dělnická mzda není
jenom odškodněním za práci a její
trvání vypočtěné podle hodin,
ona jest důchodem chudého člověka.
Proto musí vystačiti nejen na jeho živobytí
za aktivity, nýbrž i za doby, kdy práci nekoná.
Musí vystačiti pro nemoc a stáří
právě tak, jako pro léta mužná,
pro nemoc právě tak, jako pro zdraví, pro
dny potřebné k odpočinku a k udržení
sil právě jako pro dny pracovní." Co
tkví v tomto prohlášení o dělnické
mzdě? Mzda má dělnictvu umožniti, aby
žil nejen z ruky do úst, nýbrž má
mu vůbec umožniti život. Mzda má vystačiti
na vydržování rodiny. Nuže, podívejme
se dnes na mzdy dělnické. Je takový případ
v kapitalistickém světě, co občanští
politikové a národní hospodáři
více než před 100 lety označovali za
nutné při placení dělnických
sil? Členové rodiny musí vydělávati
také, poněvadž muž nemůže
uživiti děti a manželku ze svého výdělku.
Vy však řeknete: "To jsou staré poznatky,
dnes uvažují občanští národohospodáři
zcela jinak." Avšak ani to nesouhlasí. Křesťansko-sociálnímu
poslanci Zajičkovi budiž hned řečeno,
že vůdce křesťansko-sociálních
odborově organisovaných dělníků
jest stejného názoru, že pojišťovací
příspěvek jest částí
pracovní mzdy a že proto podnikatelé nemají
vůbec práva žádati, aby mohli rozhodovati
výlučně, jakým způsobem má
býti použito pojišťovacích peněz.
Neboť o to jim jde při zavádění
parity. (Posl. Pohl [německy]: Také na příspěvek
podnikatelův vydělává dělník!)
Ovšem, podnikatel neplatí příspěvků,
pokud dříve dělník svojí prací
nezískal k tomu potřebné hodnoty, pojišťovací
příspěvek je tedy částí
dělnické mzdy. Avšak tu praví Bedřich
List, občanský národohospodář
a sociální politik německý, že
sociální politiku nutno posuzovati jako produkt
výrobních sil. Nesmí tedy býti posuzována
tak, jak rádi činí sekretáři
podnikatelů. "Člověk je společenským
statkem," prohlašuje, "každý, kdo používá
lidské pracovní síly, ručí
společnosti za její existenci, zachování
a náhradu." Co tím říká?
Tím říká, že podnikatel, který
používá lidské pracovní síly,
je povinen společnosti pečovati o to, aby tyto síly
nebyly ničeny, pečovati o to, aby byly udržovány,
poněvadž jsou statkem společnosti a jest naprostou
povinností podnikatelovou dbáti a pečovati
o to, když mzdy nestačí, aby zákonem
byla umožněna všecka takováto zajištění,
aby bylo dbáno o to, aby pracovní síla, je-li
ohrožena nemocí, byla zase obnovena.
Avšak také podnikatelé myslí zcela jinak,
než naší národohospodáři
z řady zemědělců a německých
křesťanských sociálů. Arnošt
Abbe, zakladatel Zeisových podniků v Jeně,
praví: Pojišťovací příspěvky
tvoří část mzdy. Náležejí
k produktivním výlohám a je bezprávím
od podnikatele, jestliže snad z tohoto titulu pojišťovacích
příspěvků dělá si nároky,
které přísluší jen dělníkům.
Pojišťovací příspěvky jsou
částí mzdy nutnou k zachování
existenčního minima. Konečně i to,
čím stát přispívá na
provedení starobního a invalidního pojištění
z příjmů, jež má, ani to není
obětí majetných tříd. Největší
část státních příjmů
plyne z jiných pramenů. To nejsou majetné
třídy, to nejsou podnikatelé a velkoagrárníci.
Mnohý nese ovšem daně na berní úřad
a mnohý musí podle zákona daně odváděti.
Avšak to jsou ti, kteří daně odvádějí,
nikoliv ti, kdo je vydělávají. Z důvodu
pouhé účelnosti zachycují se nepřímé
daně hned u pramene. Majitel cukrovaru neplatí daně,
kterou jako daň cukerní v Československu
musíme nésti, nýbrž spotřebitelé.
Tak je to u všech životních potřeb a je
to opovážlivostí státní správy
požadovati nemírný vliv z té skutečnosti,
že přispívá na starobní a invalidní
pojištění, a přiváděti
celé sociální pojištění
pod svrchovanost finančního ministerstva. Je to
neslýchaný útok na samozřejmá
práva třídy dělnické a pojištěnců,
když finanční ministerstvo, když státní
správa nyní najednou chce se také zde vměšovati.
(Výkřiky posl. Hackenberga.) Čím
stát přispívá na starobní a
invalidní renty, pochází z pramenů,
které zatěžují spotřebitele a
největší částí spotřebitelů
jsou dělníci. A dělníci jsou v plném
právu, když říkají, že státu
náleží právo dozoru, že má
dbáti, aby byl zákon prováděn, že
však nemá zasahovati do správy peněz,
které byly opatřeny od pojištěnců,
a nepřímými daněmi zase zatěžují
kapsy spotřebitelů. Výdaje na sociální
účely náležejí k nejnezbytnějším
a k nejjednodušším nákladům každé
hospodářské činnosti a to je názor,
který je sdílen občanskými národohospodáři,
k němuž se však křesťanští
politikové ovšem nikdy nepřiznají.
Nyní chci ještě zcela krátce promluviti
o tom, co jsme slyšeli včera od zástupce německé
křesťanské sociální strany. Bylo
nám tu řečeno, že taktika socialistických
stran zveličovala. Prý jsme v obraně zamlčeli,
že zákon odhlasovaný r. 1924 měl vady.
My jsme to nezamlčeli, a vy byste byli měli také
naši pomoc, kdybyste byli chtěli tyto závady
odstraniti. Především však bylo upozorněno
na to ještě dříve, než se zákon
prováděl, že ustanovení o předpisech
příspěvků pro nemocenské pojištění
bude podnětem velkých sporů a obtíží.
K tomu také došlo. Zákon obsahoval ustanovení,
že příspěvky nutno platiti jenom za
dny pracovní, kdežto podle našeho mínění
mají býti předpisovány pojišťovací
příspěvky za celou dobu trvání
pracovního poměru podrobeného pojištění.
A co se z toho stalo? Podnikatelé opírali se o toto
ustanovení, požadovali, aby byly příspěvky
předpisovány jen za dny pracovní, a i tehdy,
když přestávala částečná
zaměstnanost a v mnohých podnicích pracovalo
se zase naplno, pokoušeli se ještě připraviti
nemocenské pokladny o jeden příspěvkový
den v týdnu. Mnozí prostě 8hodinovou pracovní
dobu, která je denně předepsána, provedli
tak, že dali pracovati v 5 dnech 48 hodin, takže tu
bylo právě jen 5 pracovních dnů, a
proto se zpěčovali, aby jim byly předpisovány
pojistné příspěvky za šestý
den. Ústřední pojišťovna ve svém
posudku na to poukázala a podala návrhy, aby byl
tento stav odstraněn. Nebylo však k nim vůbec
hleděno. Malé zlepšení, které
bylo provedeno, nepostihuje nikterak jádra věci.
I za nynějšího zákona bude podnikatelům
možno odhlásiti pátého dne v týdnu
práci, čímž získají dva
dny pojišťovacích příspěvků,
poněvadž dají pracovati 48 hodin podle anglického
způsobu v pěti dnech. V takovém případě
pak neplatí za sobotu a neděli příspěvku
žádného a stačí, učiní-li
přihlášku teprve v pondělí.