Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Jsem přesvědčen, že ministerstvo soc. péče nebude jmenovati tyto orgány bezhlavě a bez návrhů z řad všech zájemníků. Jsem přesvědčen, že právě tento postup zjedná v pojišťovací ústavy důvěru.

A tu jsem u otázky parity. Parita dnes zavedena nebude. Nebudeme míti paritu, jak se po ní volalo dříve z různých stran, budou pouze společné schůze orgánů představenstva a dozorčí rady, kterým bude vymezena jistá kompetence usnášecí a nikoliv vedoucí. Představenstvo bude dále převážnou většinou v rukou dělnictva. To je právě to, co jsme chtěli zachrániti pro dělnictvo, určitý vliv v pojišťovacích ústavech dělnických z důvodů mravních i věcných.

Vážení pánové, musím zde říci, že agitace pro paritu postrádala namnoze věcného podkladu. Jako jeden z důvodů se uvádí, že je placen příspěvek stejným dílem. Ale to je po mém soudu názor mylný. Je pravda, že je platí číselně po polovině. Dělnictvo však dává to ze své kapsy, z minima své životní mzdy, ale továrník, podnikatel platí to na účet konsumentů, na účet mzdy, ceny výrobků, tedy nedává to přímo ze svého. To postihne tedy zase dělníka jako konsumenta. Lidová strana nebyla iniciátorkou parity, nýbrž uznávala v principu morálního práva dělníkova na ústavy, které si má spravovati sám.

Nemocenské svazy, vážená sněmovno, jsou otázkou, která jest ještě pořád poněkud politicky bolavou. V návrhu výboru soc.-politického stanoví se prodloužení života svazů ještě na 5 roků nezávazným způsobem, pak nastupují zemské úřadovny, které přejmou kompetenci a činnost svazů. Nemohu říci, že by byly svazy dnes už zbytečnými orgány. Musím prohlásiti, že svazy vykonávaly veliký kus práce pro dobro a výchovu pojištěnců a orgánů pojišťovacích. Odezírám od politického prostředí, které tam a sem tam panovalo a které bylo často překážkou klidnější práce ve svazech. Také se domnívám, že do svazů přijde nový duch jmenováním správních orgánů. To všechno by mně více méně stačilo, aby svazy byly zachovány dále při životě, ovšem situace politická je taková, že jsme musili po té stránce učiniti kompromis mezi názorem: svazy udržeti a svazy zrušiti. To je postup, který jistě je slušný a který také odpovídá výslednici našeho dohodování a jednání mezi oposicí a majoritou.

Přicházím k dalším otázkám, které se týkají sporných věcí v organisaci, nemocenským pojišťovnám. Prohlašuji, že vládní návrh původně zakazoval nové pojišťovny. Vládní návrh původně stál na stanovisku, že není třeba nových pojišťoven. Bohužel, tento návrh byl za jednání ještě doplňován pod vlivem požadavků některých koaličních stran a dnes máme v tomto nově upraveném návrhu možnost zřizování pojišťoven živnostenských a gremiálních v omezeném počtu. Je to opět výsledek politické konstelace dnešní vládní většiny a jednání v koalici, ač přesto musím říci, že se nám podařilo zameziti nekonečné rozbíjení pojišťovacích ústavů.

Oposice nemá práva vytýkati vládním stranám, že pojišťování tříští. Oposice si jistě pamatuje dobře, že r. 1920 v Národním shromáždění revolučním to bylo, kdy se jednalo o tříštění pojišťování nemocenského. Tenkráte, vážená sněmovno, byli to republikáni, kteří žádali za to, že ustoupili od poměrného hlasovacího práva, od socialistů výpalné: zřízení zemědělských pojišťoven pro jejich vlastní účely zemědělské.

Tam je začátek tříštění pojišťování nemocenského vůbec, tam je ten kořen, který byl nasazen ne naší vinou, nýbrž vinou tehdejší t. zv. rudozelené koalice. Tříštění pojišťování není tedy vinou vládní většiny, my pouze tomuto dalšímu tříštění bráníme. Jsem přesvědčen, že tento stav je pouze stavem přechodným a že přijde doba, kdy pojišťování skoncentrujeme úplně a kdy bude v republice jednotné pojišťování nemocenské, úrazové a starobní a invalidní, ovládané jednotnými ústavy. A také mohu říci, že lidová strana bude pracovati v tom směru, aby k tomu došlo pokud možno v nejbližší době.

Původní vládní osnova dotýkala se okruhu pojištěnců tím, že vylučovala řadu pojištěnců z pojišťování. Šlo o dělníky sezonní, o dělníky t. zv. mladistvé do 16 roků a dělníky podomácké. Nemohu líčiti, co všechno k tomu vedlo, ale musím, vážené shromáždění, uznati, že k tomu byly vážné důvody: zejména jistá nespokojenost mezi těmi pojištěnci a také byla obava, že budou pozbývati práce pro veliké náklady pojišťovací, což vedlo nás k tomu, že jsme se touto otázkou zabývali.

Není pravda, že šlo o jeden milion pojištěnců, šlo nejvýše o 300 až 400 tisíc pojištěnců. Dnes bohudíky můžeme říci, že i tento počet byl upraven jinak, a to v §u 248 vládní osnovy, který nařízením dovoluje vládě vypouštěti určité kategorie z pojišťování za jistých zvláštních okolností. To tedy je značný odklon od původní vládní osnovy a znamená prospěch pojištěnců.

Hájili jsme od počátku zásadu, abychom zavedli nižší třídu, která by umožňovala pojištění pro jisté kategorie špatně placených a znemožnila žádané vylučování z pojišťování těch neb oněch skupin. A dnes také toto stalo se skutkem, dnes i po této stránce předloha vyhovuje požadavkům obou stran a řeší tuto otázku uspokojivě.

Přecházím k otázkám nemocenských dávek. Schválili jsme v našem výboru soc.-politickém t. zv. jedenáctou třídu. Tato jedenáctá třída, bohužel, nebude schválena asi vládní většinou, to musím loyálně prohlásiti (Slyšte!), poněvadž nebylo zde pro to ani souhlasu odborné komise při Ústřední soc. pojišťovně. Právě také tam se vyvinula agitace proti tomuto ustanovení výboru soc.-politického, které bylo odhlasováno v poslední schůzi úterní, a poukazuje se na to, že to znamená zatížení průmyslu o 9 mil. Kč. Odborníci praví, že máme v 10. třídě 260 tisíc pojištěnců a do vyšší třídy jedenácté by přišlo 60%. Najíti tuto úhradu znamená také ovšem zvýšení nemocenských příspěvků, a to je právě těžko ve chvíli, kdy se jedná o zlevnění pojišťování vůbec. (Posl. Langr: Bylo by lépe to zrušiti vůbec!) Nám se jedná o zlepšení a nikoliv o zrušení.

Další ustanovení týká se dávek pojištění nemocenského. Místo třídenní karenční doby zavádíme dvoudenní. To znamená ovšem velikou výhodu pro pojištěnce.

Poukazuji dále na to, že nemocenské pojišťování chceme sanovati. Nemocenské pojišťovny jsou dnes v krisi. Vidím to v Ústřední sociální pojišťovně každou chvíli, že jim povolujeme zvýšení příspěvků až na 6% proti původním 5¹/₂%, jak je stanoví dnešní zákon.

To znamená, že obnos dnešních příspěvků nestačí namnoze na plnění dávek nemocenského pojišťování. Nám je to jasné. Já nevidím v této sanaci, kterou děláme tímto zákonem, snad mimořádný dar oposici nebo pojištěncům, nýbrž národohospodářskou nutnost a také finančně-státní potřebu, aby ústavy zůstaly v pořádku a aby byly řádně spravovány a plnily své zákonné úkoly. (Výborně!)

Dávky pojištění invalidního a starobního se značně zlepšují. Nebudu je počítati snad zvláště obšírně; o tom zde mluvil zvláště pan referent výboru, kol. Malík, ale řeknu stručně, že když zavedeme osnovou důchod pro vdovy při dvou dětech, rušíme dosavadní obtíž nabývání důchodů osob starších 65 roků a když také dobu čekací zkracujeme o jeden rok, znamená to jistě veliké zlepšení nároků ze starobního a invalidního pojištění, i pro vdovy a sirotky.

Při této příležitosti je potřebí ovšem oceniti se strany oposice výhody, které získává společně s námi pro dělnictvo a zaměstnance.

Poukazuji také zvláště na významné ustanovení v osnově, které se týká léčebné péče. V dnešním zákoně máme 100 mil. Kč pro účely léčebné péče, pro potírání nemocí různého druhu, nemocí specielních. Tento peníz ovšem podmíněn je státním rozpočtem, a je potřebí, aby byl povolován na tyto účely aspoň po částech. Bylo úmyslem vlády peníz tento v zákoně škrtnouti a použíti ho na jiné účely ve formě státních dotací pro ministerstvo zdravotnictví, pro účely péče charitativněsociální. I po této stránce jsme dosáhli zlepšení osnovy, že jsme 100 mil. Kč zachránili pro Ústřední sociální pojišťovnu na léčebnou péči všeobecnou.

Je pravda, že komise při Ústřední sociální pojišťovně měla jiné úmysly a snažila se, aby nám předložila ještě jiná zlepšení po stránce léčebné péče. Bohužel, nebylo tolik času a propočtů, abychom mohli tyto věci zahrnouti do vládní osnovy. Ale vím, že tak učiníme, až nadejde vhodná příležitost v době pozdější. Zbývá nám, vážené shromáždění, otázka osob přestárlých (šedesátiletých), kterou nemůžeme vyřešiti touto osnovou. Ústřední sociální pojišťovna nám navrhovala, abychom ony osoby, které z pojištění byly vyloučeny pro vysoké stáří přes 60 let, pojistili také v tomto zákoně povinně. Ministerstvo sociální péče prohlásilo několikrát, že otázku tu bude řešiti zvláštním zákonem o zaopatření osob starších. Je v tom samo sebou jistý rozdíl, o tom není sporu, ale já poukazují k tomu, pakli socialisté, kteří s námi společně r. 1924 tyto osoby vyloučili, poněvadž v nich viděli drahé risiko pro důchod invalidní a starobní, to chtějí dnes řešiti nebo napravovati, ovšem na účet zase jen pojištěnců, že je to laciná reklama a nevidím v tom věcného jednání se strany oposice. Dnešní vládní většina může ubezpečiti také oposici a celou slavnou sněmovnu, že i v této otázce bude hledati východisko a najde-li úhradu, že také tuto otázku vyřeší ve smyslu návrhů Ústřední sociální pojišťovny.

Otázka léčení důchodců, vážená sněmovno, je rovněž věcí, která je vyřazena z návrhů odborné komise a ponechána pro dobu pozdější. Jde o značný finanční náklad, což znamená pro pojištěnce nové zatížení příspěvkové. Slyšeli jsme odbornou komisi ve zvláštní poradě a bylo nám řečeno, že léčení důchodců znamená za 2-3 léta přes 3¹/₂ mi. Kč a za 20 let až 50 mil. Kč ročně větší náklad na pojištění invalidní a starobní. Tato číslice nás poněkud překvapila a oposice musila o tom přemýšleti, můžeme-li tento peníz žádati od pojištěnců znovu novými příspěvky. Ta věc je zatím nevyřešena, ale jsem toho přesvědčení, že důchodce nebude vydán na pospas nemoci bez ochrany. Jsem jist, že jednak velká část jich bude pracovat při jistém zaměstnání i jako důchodci, budou míti nároky na léčebnou péči z nemocenské pojišťovny a pokud budou zbaveni práce vůbec, pak nutno případně užíti prostředků Ústřední soc. pojišťovny, které budou tomuto účelu zvlášť věnovány. Tato otázka dá se řešiti při dobré vůli ve prospěch důchodců.

Nechci dlouho zdržovati, slavná sněmovno, ale chci se zmíniti krátce ještě o otázce jednání mezi oposicí a vládní většinou, které bylo vedeno po dlouhou dobu a mohu říci, že jsem úplně za jedno s dr Wintrem v tom. když prohlásím, že i nám se jednalo o to, abychom našli parlamentní předpoklady pro klidné jednání o této osnově, že jsme chtěli dosáhnouti sblížení mezi majoritou a oposicí také pro budoucnost a zvláště v roce letošním, v roce jubilejním. Pan dr Winter ovšem toto jednání posuzuje pesimisticky, neboť se mu zdá, jako by jednání bylo bezúčelné a bezvýznamné. V tom se s ním úplně rozcházím. Přiznávám i oposici, zvláště socialistům, že potřebují zvláště před volbami, aby dali najevo jistou nespokojenost a jistý, řekl bych, neklid. Prosím, považuji to tedy více méně za jakousi taktickou otázku.

Padlo zde slovo "věrolomnost". Vážená sněmovno, to je slovo velmi ostré, které vlastně znamená: nevěřiti příště jednáním nebo poradám a taková jednání prostě do budoucna podceňovati. Slovo "věrolomnost" bylo by tenkráte oprávněné, kdyby se porušilo dané slovo s kterékoli strany. Prohlašuji zde, vážená sněmovno, že jednání bylo velmi obtížné, uváží-li se, že koalice sdružuje v sobě osm stran tak různorodých zájmů a stanovisek a že bylo potřebí koalici vésti často zápasy o jistá stanoviska mezi průmyslem a zemědělstvím, mezi dělníky a zaměstnavateli. Na vaší straně byla práce jednodušší. Vy jste vedli jednání za dvě strany, vy jste mluvili za strany, které pevně za vámi stojí, poněvadž nemáte co činiti s potížemi mnoha stran v takovéto posici. Naše jednání podléhá vrchnímu schválení politické osmy jako orgánu parlamentárního pro vládní většinu, a když ta osma něco změnila nebo opravila, pak není to porušení slova, je to obvyklý slušný postup parlamentární. Proto odmítám s tohoto místa výrok o věrolomnosti a mám za to, že oposice tento názor musí opraviti ne snad z důvodů potřeby vládní většiny, nýbrž z důvodů politické morálky, která musí býti s obou stran považována za princip parlamentarismu a parlamentární potřeby naší demokracie.

Bylo zde také mluveno o otázce úrokové míry. Nejsem povolán k tomu, abych otázky ty zde řešil. Pan prof. dr Macek jako poslanec oposiční strany v dopolední své řeči projevil velký nesouhlas s otázkou úrokové míry podle řešení vládní komise. Oposice žádala po nás, abychom vyslechli v soc.-politickém výboru odborná prohlášení zástupců buďto Národní banky nebo ministerstva financí. Nebylo tomu přání přímo vyhověno, ale přes to všechno vyžádali jsme si několik dobrozdání, i Národní banky i ministerstva financí, a mohu říci, že i guvernér Národní banky, jehož prohlášení využívala oposice proti vládní osnově v jejích finančních základech, vyjádřil se velmi neurčitě o obou sazbách úrokové míry. Řekl sice, že pravděpodobnější je úrok 4¹/₄% než 4¹/₂%, ale tento svůj názor nemohl přesně doložiti pevnými propočty, poněvadž je to otázka teoretických výzkumů, otázka konjunkturální finanční politiky, otázka politiky bursovní a p. (Posl. dr Winter: Vy jste mu nedovolili, aby mohl veřejně promluviti!) Kdyby bývalo, pane kolego, jen na mně, tedy byl bych to připustil. (Posl. dr Winter: Výtka netýká se vás, pane předsedo výboru!) Ale myslím, že věc byla zbytečně tak daleko rozviřována. V tom tedy byla jaksi hlavní příčina, že jsme se bránili tomu, abychom věc nerozdmychávali diskusemi nebo polemikami odborníků před forem parlamentárním. Přes to všechno máme zkušenosti s dnešní úrokovou mírou v Ústřední sociální pojišťovně. Sleduji tam přece věci velmi dobře a mám o tom přesné informace. Prohlašuji, že úroková míra v Ústřední soc. pojišťovně dnes znamená průměrně 5¹/₂%, jež získáváme dnes bezpečně z peněz Ústřední soc. pojišťovny. A za dnešních poměrů finančních, kdy máme ustálenou valutu a poměry na peněžním trhu jsou stále klidné a pevné, netřeba se obávati jakéhokoliv poklesu úrokové míry v neprospěch ÚSP. (Posl. dr Macek: Proč, pane kolego, pojišťovací ústavy počítají se 4%?) Já, pane kolego, mluvím o tom, jak je to dnes v ÚSP. Tam není obav, že by nastal rapidní pokles, a kdyby ten případ nastal, zakročili bychom jistě zákonným způsobem a zabezpečili základ finanční politiky ÚSP.

Přicházím ke konci svého stručného projevu, který jsem považoval za nutný přednésti, a prosím, aby celé jednání bylo posuzováno v konečném závěru objektivně a správně. Jsem také jedním z těch, který bojoval proti chybám v novelisaci, k tomu se přiznávám, a ještě před prázdninami nebyl bych připustil tuto novelisaci s tak klidným svědomím. Dnes však mohu prohlásiti i za naše dělnictvo a stranu, že otázka novel sace zákona o soc. pojištění vyřídila se způsobem příznivým pro pojištěnce i pro kategorie zaměstnavatelů zvláště špatně postavených a že znamená pro stát uklidnění poměrů. Pakli na straně oposice budou věci posuzovány stejně spravedlivě a klidně, netřeba se báti výtek dělnictva, které naopak bude vítati tento krok, který byl podniknut i za součinnosti oposice. (Potlesk.)

Místopředseda Horák (zvoní): Dále je ke. slovu přihlášena paní posl. Landová-Štychová. Dávám jí slovo.

Posl. Landová-Štychová: Dámy a pánové! Jsou dvě z mnoha otázek, které zajímají dělnickou a zejména ženskou veřejnost více než průhledná hra se zlepšením soc. pojištění, a to: jak pochodí v novele soc. pojišťovacího zákona ženy, mládež a děti a jaké budou účinky byrokratisace soc. pojišťoven n a léčebnou péči? Vláda totiž sama už jaksi pochopila svou taktickou chybu, které se vůči socialistickým stranám dopustila ve svém původním návrhu novelisace a v projevech svých představitelů sama uznala, že netřeba zatím mluviti hned o odbourání soc. pojištění, že stačí zbyrokratisovati správy pojišťoven, postaviti je pod nadvládu své třídy, spoutati socialistické strany malými ústupky a většími sliby, které netřeba ovšem plniti, že stačí bagatelisovati komunistické návrhy nebo je vůbec umlčet, že stačí roztříděním pojištěnců roztříštiti jejich dílčí zájmy a tak znesnadniti pro budoucnost jejich společný postup a pak že je možno přikročiti k hlavnímu účelu této novelisace - k postupnému odbourání soc. pojištění pro nejširší vrstvy pracujícího lidu vůbec. Je na to přece času dosti a k odbourávání sociálních reforem stačí napotom také pouhé vládní nařízení. Neboť stačí-li na odbourání občanských svobod, rovnoprávnosti všech vrstev občanstva, proč pak by vám nestačilo na pouhou sociální reformu, kterou za všech okolností podceňujete? Že budou socialistické strany snad opět ve vládě zastoupeny, na věci naprosto nic nezmění. Budou odbourávati s sebou, nanejvýše ve zpomaleném tempu a bude více mlhavých problémů a více odborných traktátů. Buržoasní strany se budou zase učiti umění, jak lze po dobrém lépe dosáhnouti cíle, než provokační otevřeností, jak jste si v poslední době navykli.

Průběh jednání o soc. pojištění nám jasně ukázal, jakými nulami jsou poslanci vládních stran, ať v plénu soc.-politického výboru nebo ve výboru užším anebo v plénu parlamentním. Ani tak význačný člen agrární strany, jako je p posl. dr Zadina, nesměl projeviti ve výboru své mínění o nedostatcích novelisace - šlo tehdy o nedostatky v léčebné péči a jeho slib, že se o různých nedostatcích může ještě jednati a že bude se o něm snad jednati. byl p. zpravodajem na místě kategoricky odmítnut. Oposice mluvila, vládní poslanci mlčeli a ke konci už se jim ani do výboru nechtělo chodit. Jen když se mělo hlasovat. šli, aby dokumentovali stanovisko agrární strany vyjádřené "Venkovem", totiž, že vláda nepotřebuje výkladů a důvodů, že jí stačí, když má většinu.

Nevážnost, s jakou byla novelisace projednávána, jevila se také ve způsobu, jakým bylo o jednotlivých paragrafech hlasováno ve výboru. Bez pořadu vzata hned ta, hned ona partie paragrafů a poslanci neměli ani možnosti přezkoušeti, zdali si jednotlivá ustanovení navzájem neodporují. Vládní návrh byl vlastně p. zpravodajem ve výboru jen improvisován. Celé části předlohy projednány byly na polovic, mnohé vypadly z projednávání vůbec. Patří k nim jednak polovičatě řešený problém vdovských rent, dále otázka pojištění žen a mladistvých vůbec, jakož i organisace léčebné péče, která vypadla z jednání vůbec. My žádáme, jak už jsme zdůraznili ve výboru, bezpodmínečné pense pro všechny vdovy po pojištěncích, jako je tomu u úřednictva. Proč? Jednak se stanoviska práva pojištěncova, jednak dále proto, že při stále trvající nezaměstnanosti, kterou jsou především postihovány zejména stárnoucí dělnické ženy, jest taková renta záchranným ostrůvkem v dobách nejhorších. Dále proto, že výdělky žen jsou dnes nepatrné a nejisté. Vždyť se pořád štve na ženy, že jsou zaměstnány, že ubírají práci a místa mužům atd. A konečně proto také, že renta je za všech okolností příliš nízká a nestačí k živobytí.

Jak cynické je stanovisko vlády k této otázce, o tom svědčí výše vdovských rent, kolísající mezi 650 Kč až 2700 Kč ročně. Nelze posuzovati tento problém jen se stanoviska finančního, se stanoviska hromadění reserv pro tajné účely vlády. Uznejte, že vdovské renty jsou tak jako tak v té výši, jak jsou stanoveny, nedostatečné pro dnešní drahotní poměry. Byly by nedostatečné i pro ženy zdravé, které si mohou najíti k doplnění nějaký výdělek. Ale je-li renta podmíněna 75% pracovní neschopností nebo stářím od 65 let, co to znamená? To znamená, že dělnické ženy se většinou nedožijí věku 65 let. Vždyť úřední statistika sama nám zjistila průměrný věk v dělnických vrstvách na 50 roků. Za druhé ze 75% práce neschopná žena je vlastně invalida, potřebující ošetření a péče, kterou je nutno také odměnit, a odměna 50% při nižších rentách je pro dnešní poměry naprosto nedostatečnou, i když bude snad práce neschopným vdovám také přiznána. Ptám se vás, pánové, kde je tu jaká republikánská rovnoprávnost? Žena po vysokém hodnostáři dostane pensi bezpodmínečně, a kdyby jí bylo třebas jen 16 let a byla nejen zdravá a práce schopná, nýbrž vůbec i jinak existenčně zabezpečena. Také pro sirotky po vyšších úřednících platí docela jiné měřítko než pro sirotky dělnické. Poskytuje se jim renta až do konce studií na vysokých školách vedle různých úlev a výhod mimořádných. Nevyčítáme to, ale vytýkáme vám, pánové, že u vás dělník, dělnická žena a jejich děti jsou znehodnoceni jako méněcenná vrstva. společnosti, ku které netřeba míti velkých ohledů. Včera to tu konstatovala také pí. kol. Pechmanová a já připojuji k tomu na vysvětlenou: Ano, vaším stanoviskem, pánové, je, že dělník se svou rodinou jest vší psotě zvyklý a že není radno ho rozmazlovat zvyšováním jeho životní úrovně. (Výkřiky komunistických poslanců.) Chcete, aby se v bídě otužil, poněvadž víte dobře, že váš řád nikdy nemůže poskytnouti dělnické a vůbec pracující třídě slušnou a bezpečnou existenci. Toto sociální pojištění už samo o sobě je toho dokladem.

Vezměme si na př. otázku rodinného pojištění, v němž je obsaženo pojištění mateřské. Ač naléhavě potřebuje zlepšení, vůbec se o něm v soc.-politickém výboru nejednalo.

Jak nedostatečnou je u nás zejména péče o matku a dítě, která úzce souvisí nejen s organisací veřejné správy, nýbrž i se sociálním pojištěním, o tom bylo velmi výstižně promluveno na valném sjezdu "Československé ochrany matek a dětí" letos v dubnu. Bylo konstatováno, že nynější veřejné péče o matku a dítě ani zdaleka nevystihuje skutečnou potřebu. Jako příčiny toho byly uvedeny doslovně tyto: především naprostý chaos v úpravě veřejné péče o dítě a matku, dále jako důsledek toho naprostý nedostatek přehledu o působnosti a kompetenci jednotlivých veřejných úřadů a konečně nedostatek peněz, jež veřejná správa státní nebo samosprávná smí podle zákazu zákona č. 77 z r. 1927 na péči o matku a dítě věnovati.

Tato trpká slova byla pronesena zemským vrchním radou dr Bohuslavem Laušmanem, přednostou právního ochranného oddělení při zemském ústavě pro péči o dítě v Praze. A stejně jiný známý odborník z ministerstva soc. péče, pan dr Kubišta, konstatuje ve svém referátu na sjezdu okrskových odborů a spolků Čsl. ochrany matek a dětí v únoru t. r. konaném, že ačkoliv poslankyně socialistických stran už v prvních letech republiky podaly 4 propracované návrhy o povinném mateřském pojištění a péči o dítě, nebylo z nich uskutečněno nic, vyjma ochranu kojenců zákonem č. 171 z 3. července 1924, podle něhož matka kojence do 4 měsíců stáří nesmí býti přijata za kojnou, dále podpora v mateřství podle nynějšího pojišťovacího zákona č. 221 z 9. října 1924 a ochrana nemanželské matky podle §§ 167 a 168 občanského zákona. To je všechno.

Poněvadž podpora v mateřství je podle pojišťovacího zákona omezena na poměrně malé procento žen, zůstává tu velký okruh působnosti samosprávě a dobrovolným korporacím. Docela podle receptu pana náměstka min. předsedy Msgr. Šrámka, který je velkým nepřítelem soustavné veřejné péče o matku a dítě a při každé příležitosti zdůrazňuje mravní prospěšnost čilé a soustavné svépomoci občanské.

Ačkoli pan ministr Šrámek zřídka popřeje nám potěšení, aby tu poseděl a odpověděl přímo na otázky poslanců, přece jen si dovolím na jeho adresu a hlavně - já to přiznám beze všeho - na adresu jeho voličů takovou všetečnou, bolševicky demagogickou otázku: zda by nebylo velmi účelné a vysoce mravné, kdyby takovou čilou a soustavnou svépomoc bez dotací a subvencí ze státní pokladny pěstovala především katolická církev s církvemi ostatními, dále vládní strany politické, zejména strana lidová, agrární a živnostenská. Náš bolševický rozum opravdu nechápe, proč je nemravné vzít ze státní pokladny peníze na vybudování soustavné ochrany matek a dětí (Výkřiky komunistických poslanců.) a proč není nemravné, pohlcují-li sta milionů Kč různé církve a vlivné kruhy vládních stran a konečně i neplodný režim militaristický a policejní.

Moje otázka v měšťáckém parlamentě zůstane ovšem jen otázkou t. zv. řečnickou, nikdo se jí nebude zabývati, nanejvýš tisk našich socialistických soudruhů a bratrů uveřejní svou šablonu o demagogických, nevěcných referátech komunistických poslanců. V sovětské republice změní se ovšem taková otázka ve vážný návrh, v návrh uskutečnitelný.

Počítejme, prosím, kolik by stála řádně vybudovaná péče o matku a dítě u nás. Podle výpočtů v návrhu bývalé posl. soudružky Malé asi 3 miliardy Kč. Úhrada dala by se krýti jednak příspěvky všeobecně povinného mateřského pojištění a zbytek by byl uhrazen státem a obcemi. Tak podobně se to dělá v Rusku. Spočteme-li, co už pohltily u nás během těch 10 let církve, co stojí kongrua, kolik set milionů už bylo vyhozeno v subvencích a darech soukromým osobám jako podpory velkoprůmyslu a zemědělství, v daňových odpisech a slevách, uvážíme-li, že jen pozemková daň byla snížena ročně o celých 58 mil. Kč, uvážíme-li, kolik representují za 10 let i jiné podobné nevinně vypadající věci, zjistíme velmi snadno, že tímto osvědčeným způsobem ulehčeno bylo státní pokladně za 10 let částkou, která daleko převyšuje 3 miliardy, žádané námi na soustavné vybudování ochrany matek a dětí. A je ostudným faktem, že ač v původním zákoně sociálně-pojišťovacím byla v § 257 zdůrazněna také nutnost budování útulků pro rodičky, kterých tu máme naprostý nedostatek - podle zprávy Ústředního pojišťovacího ústavu máme nejvýše 2000 lůžek, ač by jich bylo potřebí nejméně 7000 pro roční počet 350 až 400.000 porodů, což by vyžadovalo náklad 200 mil. Kč - a přesto že bylo vládě povoleno 100 mil. Kč na tento účel, na vybudování léčebných ústavů vůbec, nestalo se nic. Tento úvěr vyčerpán nebyl, nedošlo od slov k činům, ustanovení zákona prostě nebylo provedeno.

Léčebná a profylaktická péče u nás prostě se neřeší, neboť z téhož stanoviska mravního prospěchu občanské svépomoci chce pan ministr Šrámek odbýti také tuto otázku. Léčebná péče a profylaktická péče o pracující vrstvy patří dnes beze sporu k nejdůležitějším otázkám a opatřením sociálním naší doby vůbec. Můžeme říci, že i v kapitalistickém státě má svůj národohospodářský význam, i když v tomto kapitalistickém státu zdraví a život lidský nemají nejmenší ceny - ovšem vyjma životy kapitalistů a hodnostářů - protože špatná organisace výroby a spotřeby zaviňuje přeplnění pracovního trhu a činí miliony lidských existencí přebytečnými. Zejména ovšem má taková péče svůj kategorický význam pro dělnictvo.

Nezaměstnanost a špatné mzdy snižují životní úroveň, následuje podvýživa, chudokrevnost, tuberkulosa. Lékaři nestačí varovat před nebezpečím nákazy, která nezná a to je jediná spravedlnost přírody - společenských hranic a ohledů. Nákaza plíží se i do sídel boháčů, a to v drahých tkaninách a luxusních předmětech vyráběných podvyživenými, špatně léčenými proletáři. A vedle toho nedostatečná, špatná, naprosto povrchní léčebná péče - jako šalebný efekt sociálního cítění, kterým se chlubí vaše společnost.

Vezměte si odborný výklad k otázce léčebné péče v nové úpravě sociálního pojištění, který byl také uveřejněn v květnovém dvojčísle časopisu "Sociální služba". Mimo jiné je tam též zdůrazněna naléhavost ústavní léčby tuberkulosních. Jak už jsem se zmínila, podle § 257 původního zákona č. 221/1924 měla býti ihned uskutečněna léčebná zařízení pro tuberkulosní nemocné, zejména pro případy chirurgické a pro nemocné lupusem. Pro tyto nemocné měly býti zařízeny i útulky v případech zvlášť těžkých, kdy viditelné znaky ne moci znemožňují postiženému výdělečnou práci mezi ostatními zdravými dělníky.