Musím proto s tohoto místa dožadovati se rozlišování
u poplatníků, když budou kritisovati, kdo zavinil
vysoké zdanění důchodovou daní
těch lidí, kteří případně
ani nikdy dani z příjmu nepodléhali. Podle
zákona o daních důchodce, který z
vlastního hospodářství důchod
těží, není zdaněn důchodovou
daní, má-li důchod 7.000 Kč. Také
žádný důchodce, který podléhal
dani z příjmu, nebyla-li mu vyměřena
nad 7.000 Kč základna příjmová,
nefatoval, nepřiznával se k zdanění
daní důchodovou docela podle duchu zákona.
Ti poplatníci, kteří neměli příjem
6000 Kč, nefatovali přirozeně také.
Ale v posledních dnech v měsíci září
dostávali platební rozkazy na daň důchodovou
i ti zemědělci, kteří zdanitelný
příjem dříve nemívali. To jest
platební rozkaz na daň důchodovou za poplatní
rok 1927. Co bude na r. 1928, dovíme se také až
rokem příštím. Nikdo na berních
správách, pokud jsem měl možnost zjišťovati,
nevzal v úvahu fassi poplatníků. (Posl.
Sedláček: To je přímý podkop
proti koalici! Hlasy: To činí berní správy
úmyslně - proti koalici!) Páni
tam činí poznámky, že to znamená
přímý podkop pod vládní majoritu
a já chci tomu věřiti. (Potlesk.) Někdo
se stará o to, aby zákon, který dal tolik
práce, zákon o daních přímých
byl brán jako bič na vládní majoritu
v době volební, až budeme voliti do zemí
a okresů. (Potlesk a výkřiky poslanců
čsl. strany lidově.) Já vám, pánové,
ukáži z té tabulky, kterou mám po ruce,
jak byl poslán z Prahy na český východ
pokyn, kolik mají býti daní důchodovou
zdaňováni zemědělci, v krajinách
řepných do výměry 5 ha má býti
zemědělci daní důchodovou zdaněn
výnos 2050 Kč. (Slyšte!) U takového
chalupníka v řepném kraji, třebas
by to bylo blízko Polabí, nebo na Polabí,
zdaňuje se důchod 2050 Kč. Nevím,
dal-li si vůbec někdo práci, aby vypočítal
hrubou tržbu z těchto 5 ha pozemků. Při
tom nesmí býti zapomínáno, že
to všechno není osázeno jenom řepou,
nýbrž také jinými plodinami, nesmí
býti zapomínáno, že zákon nám
dává právo srážek a že máme
také právo tyto srážkové položky
od hrubého výnosu odpočítati, a proto
nedovedu nikterak chápati, že by zbylo takovému
pětihektarovému chalupníku v řepné
krajině přes 10.000 Kč, které podléhají
pak zdanění. Ale řeknete mi: To je bohaté
Polabí. Prosím, já vám ukáži
na chudé hory, v nadmořské výšce
700 m. Páni z Prahy posílali tabulku, že v
takové pohorské krajině - pahorkatině
- má býti brán základ pro zdanění
u domkářů, chalupníků, rolníků,
nebo jak je chcete kdo nazvati, od 5 do 10 ha výměry
v první třídě horských okresů
950 Kč, v nadmořské výšce 700
až 800 m 800 Kč po 1 ha. (Slyšte!) Kdo
zná hospodaření v takové pahorkatině
českomoravské, nedovede si představiti, jak
je vůbec možno z nevýnosné půdy,
kde žito se nedaří, brambory mrznou, kde daří
se pouze oves, vytěžiti z 10 ha 8000 Kč zdanitelných
daní důchodovou. To je po srážkách
zdanitelné.
Velmi často se stává - řadu podobných,
platebních rozkazů jsem měl v rukou - že
se zapomíná na ten paragraf o dani důchodové,
kde jsou povolovány srážky na početné
rodiny, kde jsme se usnesli, že při důchodu
do 26.000 Kč sráží se na první
2 členy 10% a na každého dalšího
20%. Na to se vůbec zapomíná, výměnky
se neodpočítávají. Jak potom my, poslanci
vládních stran, můžeme přijíti
mezi tento lid a hájiti tento zákon a říkati,
že je dobrý, když administrativa státní
takovýmto způsobem proti nám, kteří
neseme zodpovědnost za to, co se děje ve státě,
pracuje? (Potlesk.)
Nebudu podrobně ty tabulky probírati, opakuji jenom,
že je to velmi bolestné. Podle rozpočtu je
legislativně vyhověno, podle výsledků
faktických starají se berní orgány,
aby na dani důchodové vybraly ještě
více nežli bylo preliminováno a důsledek
bude takový, že jestliže jsme naříkali
dříve, že úřady finanční
v našem státě jsou zatíženy ohromnou
spoustou rekursů, bude tomu v dohledné době
ještě hůře, poněvadž bude
se každý poplatník brániti proti tomu,
co se na něm žádá a co se mu ukládá.
(Výkřiky poslanců čsl. strany lidově:
A k tomu každý rekurs musí býti kolkován!)
Pánové, to je všecko pravda. Zákon jsme
odhlasovali a musíme si říci: nostra culpa.
V zákoně stojí, že každý
rekurs musí býti kolkován. Ve starých
zákonech bylo - to jsme převzali - že rekurs
nezastavuje povinnost placení eventuelně vymáhání
předepsané daně. To všechno máme
ze zákonů, které jsme převzali a které
jsme nostrifikovali.
Zmíním se ještě o jedné věci.
Bylo si stěžováno - a i v našem klubu
jsme včera o tom jednali - že jsou zdaňováni
funkcionáři společenstev, kteří
pracují svépomocně pro své bližní
v družstvech. Není rozdělována mzda
a není také rozděleno to, co snad by vyplývalo
z funkce člena představenstva nebo dozorčí
rady. Všechno se započítává do
čistého výnosu družstva. Berní
fiskus zdaňuje však čistý výnos
družstva, který toto nikdy nemělo a ani míti
nebude, zdaňuje něco, čeho zde fakticky není.
Po této stránce musí se státi náprava,
poněvadž ze zákona toto zdaňování
družstev nevyplývá. (Výkřiky
posl. Sedláčka.)
Mluvím-li již o berní reformě, nemohu
si odepříti, abych nepromluvil ještě
několika slovy o tom zákonu druhém, který
s berní reformou souvisí, totiž o zákonu
čís. 77 z loňského roku. Byl jsem
referentem o tomto zákonu a cítím velmi často
osten, i na mě osobně mířený.
Vím a také jsem se tím jako referent netajil,
že v mnohých městech a okresech bude krise,
až vstoupí v platnost tento zákon a až
bude omezena moc předpisovati přirážky
k přímým daním. Uvedl jsem řadu
případů, mně velmi dobře známých,
kde obec, která má 200 tisíc korun daňovou
základnu, má 2200% obecních přirážek
k dani pozemkové. Ukázal jsem, že taková
obec nebude schopna života, neposkytne-li jí stát
podporu. Ve výboru i zde bylo velmi mnoho mluveno o škrcení
samosprávy. Tehdy, když jsem zákon doporučoval,
byl jsem nazván funebrákem, hrobařem. Musí
mně proto býti nyní dovoleno říci
několik slov k tomuto zákonu. Všichni, kteří
jsme pro ten zákon hlasovali, jsme byli přesvědčeni,
že tu a tam bude určitý nedostatek, určitá
kalamita. Krise musí býti, má-li nastati
zdravý stav. Žádný nemocný není
najednou zdráv, prodělá nemoc, krisi a pak
se teprve uzdravuje. To se, prosím, stane i v naší
samosprávě. Tu a tam ke krisi dojde a musí
k ní dojíti. Přátelé, nezapírejme
si to, nezastírejme před sebou pravdu! Kdo pracoval
v autonomii v obcích a okresích, dobře ví,
jak se mnohdy bez rozmyslu, rozvahy a odpovědnosti peníze
vyhazovaly. Ne tomu, co je potřebné pro společnost,
co vyplývá z titulu zákona, nýbrž
tomu, co není nutné, co je zbytečné,
má překážeti zákon o limitu obecních,
okresních a zemských přirážek.
Má to býti ne zaškrcení samosprávy,
nýbrž poučení, že každý,
kdo peníze vydává, musí si býti
vědom, že vydává peníze cizí
a ne své, a ten, jehož peníze jsou vydávány,
je donucován touto cestou starati se, jak se s jeho penězi
hospodaří.
Opatřil jsem si data z revisní kanceláře,
která probírá rozpočty obcí
a okresů u nás v Čechách. Chtěl
jsem věděti, kolik milionů bude na ten vyrovnávací
fond dáno, kolik bylo těch, kteří
žádali a o kolik žádali. Mohu prozraditi,
že žadatelů bylo hodně. Žádalo
207 okresů a toliko 6 okresů v Čechách
nežádalo o vyrovnavací kvotu na sanování
svého rozpočtu. Okresy žádaly 307 mil.
Kč, 2572 obce žádaly na vyrovnání
svých rozpočtů 330 mil. Kč, požadavek
byl tedy celkem 637 mil. Kč, ale vyrovnávací
fond, daný Zemskému výboru k disposici, je
pouze asi 120 mil. Kč. (Slyšte!) Poněvadž
to činí ani ne 1/5,
není jinak myslitelno, než že revisní
kancelář musela v těch rozpočtech
obcí a okresů hledati položky, které
nejsou nutné, které se mohou škrtnouti, a že
musila také označiti ony položky příjmové,
které lze zvýšiti. Nehájím vše,
co revisní kancelář dělá, poněvadž
páni, kteří to dělali, neznají
podrobně hospodářství obcí
a okresů a funkcionáře, kteří
rozpočty sdělávali a nemohou tedy přesně
věděti, co v takovém rozpočtu může
anebo nemusí býti, nemohou označiti, že
nějakou položku příjmovou je možno
zvýšiti a že jinou zase je možno škrtnouti.
Proto revisní kancelář požádala
autonomní korporace, aby vysvětlily, co je nutno
v rozpočtu ponechati a co je možno škrtnouti;
a to také obce i okresy dělaly. Tento týden
mohli jsme již čísti v novinách, že
zemský výbor okresní rozpočty už
rozesílá, že je s nimi hotov. Zajímavý
je také údaj, že 2/3
obcí v Čechách nežádaly o příspěvek
z vyrovnávacího fondu, že tedy zákon
o limitu přirážek dotýká se toliko
1/3 obcí v Čechách.
Některé položky v rozpočtech - a já
se to zase nebojím říci, poněvadž
takové položky dovedu v rozpočtech i ukázati,
měl jsem takové rozpočty případně
v rukou - jsou nafouknuty. Na př. viděl jsem rozpočet,
kde byla potřeba dříve vždy cca 70 tisíc,
ale v rozpočtu, který byl poslán revisní
kanceláři, resp. Zemskému výboru se
žádostí o příspěvek z
vyrovnavacího fondu, byla tato položka nafouknuta
na 108 tisíc, ač dříve potřeba
70.000 byla stabilní a během posledních 5
let se neměnila. Jsou-li takovýmto způsobem
rozpočty dělány, pak klidně řeknu,
že zde není vůbec pocitu mravní odpovědnosti
vůči společnosti lidské. (Tak jest!)
Žádá se něco, co je prostě
nemožné a pak se nadává na vládu
a na většinové poslance, na všechno, co
representuje stát, poněvadž nelze v takovýchto
případech vyhověti. Limit - opakuji - není
proto, aby byla samospráva zaškrcena, nýbrž
aby hospodárnost byla povzbuzena. Pokud tento zákon
nevešel v platnost, měli všichni poslanci plné
ruce práce se žádostmi o snížení
daní, všude se naříkalo na vysoké
platební rozkazy. Tenkráte se též poukazovalo
na to, kdo je vlastně tím, který zvyšuje
daňová břemena. Mám zde náhodou
jeden takový starý platební rozkaz na r.
1925, kde předpisuje se základ výdělkové
daně 36 Kč - je to z bohaté obce na českém
Polabí - a efekt platebního rozkazu byl 453 Kč.
(Slyšte!) Celý rozdíl mezi 36 korunami
a 453 korunami jsou různé autonomní přirážky.
A je-li těchto přirážek v oné
bohaté obci, která má obecní přirážky
poměrně ještě nepatrné, 1.150%,
pak si dovedeme představiti, co pro takového malého
živnostníka na vesnici, co pro takového zemědělce
znamená limit přirážek, když on
velmi často neměl ani práva ani možnosti
proti tomu se v autonomní korporaci obhájiti, co
se na jeho účet dělalo.
Přecházím ke kapitole jiné. Pan ministr
financí ve svém exposé, kdy nám doporučoval
rozpočet na r. 1929, zmínil se také o instituci,
kterou míní do života uvésti. Má
to býti Peněžní rada. Nepovažuji
se za kompetentního, abych o této věci s
této tribuny mluvil, ale musí mně býti
dovolena určitá připomínka.
V r. 1924 dělali jsme ve sněmovně sanační
zákony. Byla jich celá kytička. Mezi nimi
je také zákon č. 239, který ukládá
povinnost revidovati peněžní ústavy
akciové i peněžní ústavy s omezeným
ručením. Byl jsem mezi těmi osmi, kteří
podle §u 18 zákona č. 239 připravovali
stanovy a také řád pro Jednotu revisní
a důvěrnické sdružení v republice
Československé. Varuji pana ministra financí,
aby Peněžní rada, kterou má v projektu,
vypadla tak, jako vypadla ta revisní jednota. V revisní
jednotě v představenstvu z 15 členů
kromě jednoho autonomního činitele jsou všichni
ředitelé bank a podobně je tomu v dozorčí
radě. Tito pánové, kteří vedou
revisní jednotu a důvěrnické sdružení
čsl. peněžnictví, jsou vůdci
bank, které jsou touto Jednotou revidovány. Varuji
pana ministra, aby na tuto kolej přivedl zase Peněžní
radu, kterou chce zříditi. Zdá se mi, že
tyto zákony z r. 1924 se plně neosvědčily
a že pan ministr hledá nějaký nový
modus, kterým by vyšel z toho, co v r. 1924 bylo míněno.
(Předsednictví převzal místopředseda
Slavíček.)
Před rozpočtem venku i zde velmi mnoho bylo mluveno
o jedné velmi ožehavé otázce, a poněvadž,
když prováděna byla debata, neměl jsem
možnosti do věci té zasáhnouti, používám
této příležitosti, abych při
generální rozpravě o rozpočtu na r.
1929 se o ní zmínil.
Je to otázka velmi důležitá, s mnoha
hledisek velmi ožehavá, otázka cukerní.
Prohlašuji, že nejsem exponentem ani cukrovarníků
a že pro ně také mluvit nebudu, a nejsem ani
exponentem řepařů, aspoň ne potud,
abych jejich jménem byl oprávněn mluviti.
Zastupuji kraje, kde se řepa pěstuje, a proto musí
mně býti dovoleno, abych o věci, která
se voličstva týká, směl svůj
názor pronésti.
Především upozorňuji na to, co pan ministr
financí nám v rozpočtovém výboru
řekl. Na námitku jednoho oposičního
řečníka, když se mluvilo o velikých
výnosech cukrovarníků, prohlásil,
že stát vzal několik miliard z průmyslu
cukerního bez titulu zákona. Velmi dobře
se pamatuji, že r. 1926, když jsme dělali zákon,
kterým se zvyšovala cukerní daň, byl
jsem bičován téměř na každé
socialistické schůzi, že jsme inkamerovali
dávku, kterou ministr financí vzal bez titulu zákonného,
že několik miliard vzal z cukerního průmyslu
v době dobré konjunktury cukrovarnické, kterými
hradilo se zlevnění obilí a mouky pro slabé
konsumní vrstvy. To považuji za nutné přibíti
s tohoto místa. Byl veliký nápor pro i proti,
když cukrovarníci zdražili začátkem
měsíce září cukr a když
se k nim připojili i ti, kteří zprostředkovali
mezi cukrovarnickým průmyslem, mezi rafinerií
a konsumentem. Bylo to zdražení neúměrné
a neodůvodněné a můžeme si klásti
za zásluhu, i když jest dnes vláda a vládní
většina kaceřována, že se nám
podařilo umluviti cukrovarníky, aby to zdražení
nedrželi, nýbrž šli s cenami dolů.
To považujeme za zásluhu, a to proto - ať je
to příjemno nebo nepříjemno - poněvadž
nemáme prostředků, abychom zasahovali do
soukromého podnikání toho kterého
jednotlivce. (Hlasy: Ale máme zákon, kterým
musíme chrániti průmysl, aby to nedělal!)
Máme různé zákony, které
nejsou z činnosti naší, a nikdo nebude popírati,
že zákony tyto mají také neblahé
následky. Těch je také dost.
Chci jenom poukázati na jednu velmi důležitou
věc, na kterou nebylo vždycky pamatováno, když
se o cukerní krisi a zdražení cukru mluvilo.
Podle tabulek Státního úřadu statistického
bylo v republice Československé řepou cukrovou
oseto letos 269.950 ha, loňského roku 294.231 ha.
Vidíme, že - i kdyby to Kubánci nebyli diktovali
a kdyby se to bylo řepařům nevsugerovávalo
- byl by tak jako tak pokles osevné plochy, na které
jest pěstována cukerná řepa. Letos
jest osevná plocha o 25.000 ha menší.
Díváme-li se na tabulku další, vidíme,
že pšenicí - a o pšenici jako poměrně
hodnotném produktu v zemědělství musíme
mluviti, chceme-li mluviti o náhradě za pěstování
řepy - loňského roku oseto bylo 577.986 ha
pšenicí ozimou, 63.652 ha pšenicí jarou.
Letošního roku, kdy pokles osevu plochy řepou
cukrovou je tak markantní, bylo oseto 586.857 ha pšenicí
ozimou a 64.305 ha pšenicí jarou. To stoupnutí
u osevu plochy pšenicí není tedy relativní
tak, jako je pokles osevu řepou. A kdybychom chtěli
počítati, že jenom 1/3
poklesu osevné plochy, která patřila řepě,
byla věnována pšenici, vidíme, že
i tak je zde určitá ztráta národního
majetku. Počítáme-li, že výnos
pšenice po 1 ha podle tabulek Státního úřadu
statistického loňského roku byl 17.2, letos
17.58 - tedy o něco výnos stoupl - násobíme-li
tím to výnosem, který Státní
úřad statistický uvádí, výměru,
která byla pšenici plus věnována a počítáme-li
zkrácenou osevnou plochu věnovanou cukerní
řepě jako minus, vidíme, že je zde ztráta
pro zemědělce velmi citelná. Nemůže
nikdo nutiti zemědělce, aby pěstoval to,
co mu vynáší méně. Není
zde zákona - a nebude zachováván, i kdyby
byl - který by diktoval zemědělci, co musí
síti a jak toho hodně musí síti. Zde
jsou hospodářské a přírodní
poměry silnější nežli lidská
vůle! (Potlesk.)
Počítáme-li výnos pšenice tak,
jak Státní úřad statistický
uvádí, 17.5 q, a násobíme-li jej horentní
cenou, kterou zemědělec-producent nikdy nedostane,
180 Kč za 1 q, vychází výnos po 1
ha 3150 Kč. U řepy, když zase beru průměr
Státního statistického úřadu
a násobím průměrnou cenou řepy
16 Kč, přicházím k výnosu 4323
Kč po 1 ha, jeví se zde tedy ztráta 1300
Kč na 1 ha. Výsledek bude cítiti ve výnosu
daní. Nemůže nikdo nutiti, aby zemědělec,
který trží o 1300 Kč po 1 ha méně,
platil tak horentní daň obratovou. (Posl. Chalupník:
Zato to musí platit konsument ve zdraženém
cukru!) Pane kolego, tedy vy jste pro to, aby to zemědělec
platil sám? (Posl. Chalupník: Ne, rozděliti
to!) To chceme také my, správně rozděliti
zatížení podle nosnosti a ne je přesunouti
na bedra jedna, a v důsledku toho se také musíme
hájiti, aby to nebylo přesunuto jen na naše
bedra.
Padla zde i jinde slova: otevříti hranice dovozu
našeho vlastního cukru. Víme přece,
že zkonsumujeme toliko 1/3
cukru u nás vyrobeného. Máme řádu
propočtů, z nichž vidíme, co ten který
stát cukru vyrobí a zkonsumuje. Přicházím
k závěru: Ano, pusťme sem náš cukr
zpět, můžeme to udělati, to právo
máme, ale nesmí býti zapomínáno,
že v tom okamžiku, kdy zrušíme clo a náš
cukr půjde zpět, dáme ránu svému
cukernímu průmyslu. (Výkřiky posl.
Šamalíka.) Můžete říci:
Nezáleží nám na něm.... (Posl.
Srba: Nezáleží nám na tom, zdali si
pan Mandelík odepíše 50 milionů!) To
je pravda, osobně nám nezáleží
na nikom, ale musíme se dívati na celek. Mám
zprávu z Moravy, že rafinerie v Hrušovanech není
zaměstnána, 1500 dělníků je
bez zaměstnání. To je jen jedna rafinerie.
Pustíme-li sem bezcelný dovoz cukru z ciziny, byť
to byl i cukr náš, znamená to, že naše
rafinerie nebudou zaměstnány. (Posl. Chalupník:
o 1500 dělníků máte starost, ale o
milion jich nemáte starost!) Pane kol. Chalupníku,
to není jen jedna rafinerie, těch je daleko více
než jedna v republice. (Výkřiky posl. Srby.)
Já jen poukazuji na fakt, který by vzniknouti
mohl, nezaměstnanost rafinerií, nezaměstnanost
surováren. (Posl. Srba: To nemá s dělníky
nic co dělati, to jsou keťasské zisky!) Jestliže
nebudou zaměstnány surovárny, nemůže
rolník pěstovati řepu. Je pravda, že
se může jedna třetina půdy podle statistických
tabulek věnovati pěstování pšenice,
že pak nemusíme tolik pšenice a mouky z ciziny
dovážeti - snad to bude národohospodářsky
dobře pro některé vrstvy - ale zdali ten
efekt finanční pro stát bude tak blahodárný,
o tom si dovolím pochybovati. Jestliže po dva roky
můžeme vystačiti s vlastní výrobou
cukru, znamená to, že za tyto dva roky ztratíme
zahraniční trh pro náš cukr. Tedy to
je plus? (Posl. Srba: Buďto se vydělává,
a pak pustíme cukr za hranice, nebo se prodělává,
a pak nebudeme vyhazovati peníze za hranice!) Pane
kolego, já nehájím cukrovarníky, já
mluvím o faktech, která se jeví, když
se na tuto věc podíváme se stanoviska národního
hospodářství.
Zmínil jsem se o této věci proto, ne abych
playdoval pro zvýšení ceny cukru - jsem proti
tomu - nebo abych playdoval pro cukrovarníky, nýbrž
jen proto, abych ukázal na nebezpečí, které
se mohlo uskutečniti, kdyby se bez rozmyslu postupovalo,
jak bylo žádáno.
A nyní mně dovolte ještě několik
slov k jedné věci. Když loňského
roku jsme projednávali státní rozpočet
ve výboru rozpočtovém, tu pan min. předseda
dr Švehla, který k naší lítosti
není ještě zdráv a nemohl se zúčastniti
projednávání rozpočtu letošního,
doporučoval, a po něm jiní páni ministři,
pěstování tradice. Tradice je, velectění
pánové, velice cenná věc, velmi mnoho
se o ní mluví a velmi mnoho se doporučuje.
Promiňte mi však osobní poznámku, že
nevidím pěstování tradice v tom, když
jest omezován třebas tiskem referent, aby nemohl
říci své poznámky a výtky ke
kapitole rozpočtu, se kterou si dal práci, a aby
byl posměšně nazýván za to Vendelínem,
jak se to v jistém časopise mně stalo. Nic
bych si z toho nedělal, poněvadž nedělá
hanbu ten, kterému se toto jméno dává,
nýbrž ten, který jej hanobí. Odmítám
útoky "Českého Slova", které
na mne byly podniknuty proto, že jsem měl odvahu ukázati,
co v rozpočtu máme a co můžete každý
viděti v kap. 2 finančního zákona.
Pěstování tradice si nesmí nikdo představovati
tak, že nám, kterým nebyla dána možnost
po převratě, abychom spoluvládli a své
lidi do státní administrativy dostali, dnes spoluúčast
na administrativě tohoto státu upíral (Výborně!),
to právo nám ponecháno býti musí.
Stát není zde proto, aby byl okupován jednou
nebo dvěma stranami. Stát je pro všechny. V
ústavě máme zaručeno právo
svobody, můžeme mluviti, kritisovati a své
návrhy přinášeti. To právo si
nedáme nikdy a nikým vzíti. (Výborně!)
Spěji ke konci svých vývodů a prohlašuji:
třebaže naše strana je ve vládě
a má v této vládě své exponenty
a třebaže budeme hlasovati pro přechod k debatě
specielní a pro rozpočet, neříkáme
tím, že jsme plně spokojeni se vším,
co v našem státě je a že by něco
nemohlo býti ještě lepší. Mám
zde několik specielních případů,
které však nebudu uváděti, ponechám
je pánům kolegům do specielní debaty
k jednotlivým resortům. Jenom řeknu, že
se budeme snažiti, aby ve státě, ve kterém
neseme břímě dne i horka, uspořádány
byly věci tak, abychom si opravdu mohli říci:
Ten náš stát je rájem ne na pohled,
nýbrž ve skutečnosti. (Potlesk.)
Místopředseda Slavíček (zvoní):
Uděluji slovo dalšímu řečníku,
jímž je p. posl. dr Szüllö.
Posl. dr Szüllö (maďarsky): Ctená
snemovňa! Desiaty rozpočet republiky chce byť
zrkadlom, ako sa táto republika konsolidovala, či
dosiahla toho cieľa, pre ktorý bola stvorená.
Republika táto je výslednicou inej koncepcie než
Rumunsko a Jugoslávia. Tieto založené boly
na zásade, na ktorej spočíva Wilsonov rezón:
že totiž národy, patriace k tej istej rase, majú
byť spojené v jeden národný štát.
Československo bolo z rozkúskovanej monarchie stvorené
preto, aby národnostné boje, ktoré v prostriedku
Europy odbúravaly monarchiu, boly skončené
a aby bol tu jeden štát, ktorý v dôsledku
svojho demokratického rázu nebude ohniskom v strede
Europy, a aby tu bol štát, zaklinený medzi
Nemcov, a aby tu bola určitá etapa francúzskej
svetovládnej politiky.
Československý štát aj skutkom rozlišuje
sa od dvoch nástupníckych štátov balkánskych,
lebo ak pozeráme na Rumunsko, vidíme, že tam
je obrovský celok vysokého procenta Rumunov, spojených
v obidvoch častiach Rumunska rovnakou krvou, týmže
náboženstvom a tou istou rasovosťou. V Jugoslávii
tiež je kompaktná jednotnosť v rase juhoslovanskej,
rozdielom je tu iba náboženstvo. Veď každý
vie, kto zná Jugosláviu, že tam je tá
istá krv, ten samý jazyk a nanajvýš
v náboženstve sú rozdiele. Ak je pravoslávom,
vtedy je to Srb, ak je katolíkom, vtedy je to Horvat, a
ak je mohamedánom, vtedy je to Turek.
V Československu však ani jediná rasa nemá
predominantnej väčšiny. Československo
inkorporuje v sebe osem národností, a to českú,
slovenskú, nemeckú, maďarskú, rusínsku,
rumunskú, poľskú a židovskú, ktoré
majú všetky rôzné náboženstvá,
rôznu rasovú povahu a majú naprosto rozličné
ašpirácie.
V tomto štáte tedy, keby on chcel byť demokratickým,
musely by byť všetky tie štátoprávné
a politické inštitúcie, ktoré by boly
v stave vyvážiť diferencie a rivalitu medzi týmito
rôznymi národnosťmi a rasami. Tento štát
musel by byť taký, aby nebol presýtený
tými chybami, ako bolo staré Rakúsko so svojími
veľa národnosťmi, čo potom viedlo k tomu,
že na koniec sa srútilo. Chybou Rakúska bolo,
že všetko odkladalo, že sa neodvažovalo veci
riešiť, lebo nemalo dostatočnej energie a sily
k tomu, aby mohlo v týchto otázkach rozhodovať,
avšak nemalo ani dosť sebakázne k tomu, aby v
chúlostivých otázkach mohlo mlčať.
A keď teraz pozerám na zástoj štátu
Československého, vidím, že ani táto
republika neodvažuje sa niečo radikálne riešiť,
nie je v stave niečo zamlčať, tedy Československo
začína hrať vo svete ten samý zástoj
ako Rakúsko.
V rozpočte prejavuje sa vedomie, aby v ňom stvorené
boly všetky záruky, ktoré by jestvovanie štátu
zaistily. Toto hľadá vládny režím
v armáde, to hľadá v moci úradnej byrokracie,
to v propagande, vo spojencoch, avšak nehľadá
to v láske svojích národov. Štát
sleduje politiku absolútnej moci. Dokazuje to každá
položka rozpočtu, ja však poukázať
chcem len na exorbitantnú veľkosť rezortu vojenského
a zahraničného.
Československá republika predstavuje sa všade
tak, že ona je depozitárom demokracie. Že čo
je demokracia, to som už počul vo veľa prejavoch
s rôznych kompetentných miest Československa:
Voľnosť diškusie atď., avšak jedno musím
tu pribiť, a to je, že či je demokratický
tento štát, kde parlamentarizmus nahradený
je osmičkou, či je demokratický tento štát,
kde najväčšia kvota všetkých výdavkov
vynakladá sa na brannú moc a na útraty vládneho
režímu, a či je demokratický ten štát,
kde sa činia rozdiele medzi rasou a rasou. Že rozdiele
tu sú, to ničím nie je dokázané
lepšie ako tým, že vo službách štátu
v obrovskom procente zamestananí sú len Česi,
Slovák je len kde-tu, a Maďari i Rusíni vôbec
nie sú vo službách štátu.