Za autonomiu Slovenska bojovali sme 8 rokov v najkrutejšom
režíme. Tie najelementárnejšie občianske
práva nám boly odopierané. Shromaždenia
nám nepovoľovali, ak sa kde-tu podarilo predsa len
povolenie získať, rozbíjali nám tieto
pri asistencii četníckej a pri spoluúčinkovaní
štátnych úradníkov. (Tak je!) Nášho
vodcu bez rozsudku na 9 mesiacov zavreli. Boli sme národom
bez práv. Národ náš za politické
presvedčenie bol šikanovaný a zatváraný.
Takto to trvalo 8 dlhých rokov. Každý náš
poslanec bol vykričaný za zradcu a iredenta. Konečne
našli sa statoční Česi á la dr
Kramář, ktorí nahliadli, že to
s tou slobodou na Slovensku ďalej tak nemôže ísť.
Štát bol v úzkych a potreboval aj naších
síl, aby sme ho podopreli. Napriek tým zlým
zkúsenostiam z minulosti zasadli sme si s vedúcimi
čelnými politiky a dohodli sme sa o vstupe do vlády.
Vláda sama, vidiac neudržateľnosť župného
systému, na náš požiadavok uviedla v život
krajské sriadenie. Naša strana, aby ukázala
ako doma, tak aj v cudzozemsku, že nemá protištátné
tendencie, ba naopak, chce tento štát a stojí
za ním za každých okolností, vstúpila
do vlády, dokazujúc takto svoju spoľahlivosť
a štátotvornosť nad slnko jasnejšie. Slovenská
ľudová strana vstupom do pražskej vlády
neupustila zo svojho politického programu, žiadajúceho
politickú autonomiu Slovenska, ani čiarky. (Posl.
Fedor: No, no!) Ani čiarky. Jedine k vôli celku
štátu suspendovala na rok svoj program a čo
splátku na požiadavok politickej autonomie uspokojila
sa dočasne so zavedením zemskej správy. (Posl.
dr Schollich [německy]: Vy si dáte to vlastenectví
dobře zaplatiti!) Páni Nemci spoluvstúpili
do vlády a myslím, že preto nemajú práva
vykrikovať "gut bezahlt", dobre zaplatení.
To by si museli svojím krvným bratom, ktorí
prv vstúpili do vlády, vykrikovať, ale nám
to nie je oprávnené. (Tak je!)
Však hoci sme my prijali tento zákon ako dočasnú
čiastočnú splátku na samosprávu,
nám nevyhovuje, je pre nás právne úzky.
Máme v ňom nové rúcho, ale je nám
na naše vyvinutejšie národné údy
právne primalé. Tento zákon má pre
nás tú výhodu, že určil konečne
hranice Slovenska a sjednotil správne náš,
po rôznych dolinách a po východe roztrhaný
národ v jedon národny celok, dávajúc
mu pri tom aspoň aké-také právo samosprávy.
Konečne pre začiatok snáď dosť,
veď dom sa tiež naraz nepostaví. Máme
teraz určené hranice, máme rámec,
a my chceme teraz dať tomuto rámcu obsah, politickú
autonomiu. My sme nikde a nikdy, vstupujúc do vlády
- márne to na nás vykrikujete - nepovedali, že
sa nášho programu a jeho hlavného bodu, požiadavku
politickej autonomie pre Slovensko, vzdávame. To sme nepovedali
a nepovieme. (Posl. Fedor: Čo ste teraz hovorili, aká
je to autonomia, keď nemáte toľko práva!)
Ale pri tom tento štát je náš. Keď
mňa otec bije, zostava mojím otcom, lebo je otcom
krvným. Preto tento štát milujeme, i keď
kritiku v oči nemu povieme.
Požiadavok slovenskej autonomie nie je nič nového,
je jedine obnoveným požiadavkom naších
dávnych predkov, naších praotcov. Chcem rozvinúť,
aké právné základy máme na
politickú autonomiu. Naší predkovia už
za starého Uhorska, keď sa k tomu len príležitosť
hodila, požadovali autonomiu pre Slovensko. Tak Hurban, Štúr,
Hodža, ba ešte aj predtým niektorí na
sneme r. 1848, keď sa slovenské sedliactvo z poddanstva
oslobodilo, žiadali pre Horné Uhorsko "Felsö
Magyarország", autonomiu. Za svoju slobodu tasili
aj meč, ktorý pohyb známy je v slovenskej
historii ako povstanie Hurbanovo proti maďarskej vláde
za oslobodenie Slovenska zpod jarma maďarského.
Ďalej r. 1861 znova podali slovenskí národovci
kráľovi požiadavok autonomie v Martinskom memorande,
žiadajúc oddeliť horné Slovensko ako autonomnú
čiastku. Ferdiš Juriga roku 1918 prehlásil
v maďarskom sneme, 12. októbra, tedy hodne pred prevratom,
že žiada slobodu slovenskému národu na
základe práva samourčovacieho. 30. októbra
1918 v Martine slovenskí národovci pripojili sa
deklaráciou k bratom Čechom, utvoriac s nimi jedon
štát v predpoklade, "že sa slovenská
vetva československého národa bude môcť
národne i kultúrne slobodne vyvinovať".
Najhlavnejším právnym zdrojom a základom
pre požiadavok politickej autonomie je tu však právoplatná
smluva 2 bratských národov, t. zv. Pittsburgská
dohoda, ktorá bola robená pre nás a nie pre
amerických Slovákov, lebo tí tam majú
slobody dosť. Nemuseli si to tedy písomne zaisťovať
prof. Masarykom, ktorý vtedy nebol kandidátom pre
prezidentstvo Ameriky, ale budúceho československého
štátu. A tak jeho podpis tejto smluvy viaže v
oči nám a nie v oči americkým Slovákom,
ktorý toto smluvné zaistenie robili pre nás
a nie pre seba, lebo smluva hovorí: "Podrobné
zaradienia ponechávajú sa oslobodeným Čechom
a Slovákom v budúcom štáte", to
značí, že napísaná smluva platí
každopádne; ako sa to však prevedie dopodrobna,
ponecháva sa na naších volených poslancov.
Minister Markovič r. 1920 prehlásil, že
Slováci dostanú autonomiu až po 10. roku založenia
štátu. Teda ako člen vlády učinil
so strany tejto závažné prehlásenie,
a teraz nech vláda a český bratský
národ postará sa o to, aby táto politická
autonomia a dané sľuby boly do života uvedené.
Ale keďby týchto mnou vzpomenutých dokumentov
ani nebolo, mali by sme menšie právo na autonomiu?
Veď je to prírodné právo každého
národa. Pán prezident Masaryk vo svojej knihe
"Svetová revolúcia", a pán zahraničný
minister Beneš tiež vo svojích memoároch
"Světová válka a naše revoluce",
valne dokazujú, že svetová vojna bola vedená
západnými mocnosťami za oslobodenie malých
utlačených národov. Heslo Wilsonom vydané
znelo: "Samourčovacie právo každému
národu". A my, ktorí sme sa tisíc rokov
za svoje národné jestvovanie museli krvou potiť,
ťažko boriť, nám sa tohoto požehnania
šľachetnej demokracie a výdobytku západnej
kultúry nemá ujsť za podiel?
Naša strana tohoto roku podala slávnej snemovni návrh
na uvedenie do života politickej autonomie podľa Pittsburgskej
dohody. Ráčte ju do života uviesť. Stále
hovoríte Slovákom: "Chceme ako brat bratovi
to najlepšie". Tu máte príležitosť
dokázať skutkom, že nám dáte slobodu,
že nám dáte čo nám patrí.
Lebo nemýľte sa, od požiadavku politickej autonomie
nikdy neustúpime, nikdy ustúpiť nemôžeme
a nesmieme. Nás dar nesvedie, nás hrozba nezlomí,
et si fractus illabatur orbis, nos impavidos ferient ruinae. (Posl.
Fedor: Už ste odstúpili dávno! Kde máte
autonomiu?) Pane poslanec, vy o právoch slovenského
národa nemáte čo hovoriť. Máme
rôzné cesty, chceme niečo iného než
vy, nepleťte to dohromady. Dnes už vývody uvedené
inými stranami v oči politickej autonomie slovenskej
neobstoja, lebo dnes Slovensko je spoľahlivé, dnes
Slovák s radosťou a povznesenou dušou bude oslavovať
10. výročie tejto republiky v nádeji, že
starší brat Čech dá mladšiemu plnoletie
a odovzdá mu jeho majetok, zdedený po praotcoch,
a povie: "Spravuj si svoje" - a tak spojení páskou
nerozlučiteľnou v bratskej láske budeme spolunažívať
v jedinom nerozdeliteľnom štátnom celku.
Pánovia, predložený rozpočet prijímame.
Len toľko mám poznamenať, že tieto debaty
o rozpočte maly by sa viesť nie vtedy, keď je
rozpočet hotový a keď sa už na tom rozpočte
nič meniť nedá, lež pri jeho sostavovaní.
(Tak je!) Poněváč tento štátny
rozpočet síce len málo, ale predsa len dáva
Slovensku toľko, aby mohlo žiť, preto rozpočet
prijímame a moja strana, ku ktorej prináležím,
za tento rozpočet bude hlasovať. (Výborně!
- Potlesk ľudových poslanců slovenských.)
Místopředseda Slavíček (zvoní:)
Dále má slovo pan posl. dr Keibl.
Posl. dr Keibl (německy): Jestliže již
v minulých letech projednávání státního
rozpočtu všem stranám dalo příležitost,
aby stanovily svůj poměr ke státu, k vládě
a k vládnímu systému zde oblíbenému,
pak považujeme to my němečtí nacionálové
v letošním roce za tím více potřebné,
poněvadž se československý stát
chystá oslaviti své desetileté trvání.
Naše duševní oko zírá zpět
na ony dny, kdy v pozdním podzimu 1918 došlo ke zhroucení
středních mocností. Nebylo ani tak vojenské,
jako sociální, hospodářské
a mravní. Po válce, jaké dříve
nikdy lidské pokolení nepoznalo, po válce,
v níž všecky německé kmeny prováděly
hrdinské činy, jichž velké činy
opěvané v pověstech všech národů
nikdy nedosahují, v níž obětovaly miliony
svých nejlepších synů pro společnou
vlast, podlehly nouzi, hladu a dobře vypočítané
válečné lsti svých nepřátel.
Chceme dnešního dne vzpomenouti v úctě,
lásce a věrnosti svých padlých německých
synů a bratří, zvláště
když není nikdo z vládnoucích v tomto
státě ochoten, položiti třeba jen zelenou
větvičku vděčné vzpomínky
na hrob německého vojáka. Vidíme,
že po zhroucení vzniká jakýsi způsob
interregna, který se klamně vydává
za slavnou revoluci. Z něho se vytváří
během roku 1919 různé nástupnické
státy po starém Rakousku, mezi nimiž na základě
uzavřených mírových smluv také
tato republika. Mírové smlouvy mají sice
rozličná jména, avšak dějiny
jednou o nich podají společný, zničující
úsudek. Teprve uzavřené mírové
smlouvy vytvořily právně tento stát.
Proto je oslava tohoto roku vlastně vůbec neoprávněná,
zvláště pro nás sudetské Němce
naprosto bezvýznamná, a to tím spíše,
když naše sídelní vlast, na niž s
oprávněnou hrdostí omezujeme pojem své
vlasti, ode dnů převratu až do podepsání
mírové smlouvy St.-Germainské podle svobodné
a jasně vyřčené vůle veškerého
sudetskoněmeckého obyvatelstva byla integrující
částí státu rakouského.
Zdejší stát vedl mírové jednání
i jménem sudetských Němců, aniž
byl jimi zplnomocněn, ba aniž byl kdy takové
plné moci hledal. Kdyby bylo možno na taková
právní jednání použíti
pravidel občanského práva, musilo by se konstatovati,
že zde došlo k jednání bez příkazu,
které neodpovídalo ani vyřčené
vůli zastupovaných, ani nedopadlo k jejich prospěchu,
takže zůstalo pro ně bez právního
účinku. Sami tehdejší čeští
vyjednavači pociťovali tento nedostatek, avšak
jednoduše přes to přešli, ba i strpěli,
že do počátku svých státních
dějin vpravili falšování dějin
- tím, že do úvodu smlouvy st.-germainské
z 10. září 1919 dali zařaditi: "Vzhledem
k tomu, že národové Čech, Moravy a jedné
části Slezska, jakož i národ Slovenska
z vlastní vůle rozhodli o svém spojení
v trvalý svazek za účelem utvoření
jednotného, suverenního a samostatného státu
pod názvem Československá Republika a toto
spojení skutečně provedli" - a ve své
smluvní listině učinili řadu pokryteckých
slibů, jež zrušiti byli již od počátku
rozhodnuti. (Předsednictví převzal místopředseda
Stivín.)
Na uskutečnění ústavy, na základním
zákonodárství prvního roku nesměli
jsme my sudetští Němci bráti nijakého
podílu. Slovo "s rebely nevyjednáváme"
zní nám ještě právě tak
hlasitě do ucha, jako označení za kolonisty
a přistěhovalce. Jako mnohdy v dějinách
nabyla i zde vrchu moc nad právem. Stojíme však
na půdě svého národního práva,
jež jsme oblékli v pojem práva sebeurčovacího,
přiznáváme se dnes, právě jako
tehdy, kdy jsme po prvé vstoupili do této síně
jako svobodně zvolení zástupci lidu, ke společenství
s velikým německým národem a prohlašujeme
znovu, že blaho národa nám vždy půjde
nad blaho státu. A i kdyby se sami sudetští
Němci z jakýchkoli důvodů chtěli
zříci našich dějinně odůvodněných
právních nároků, pak by volalo množství
prolité německé krve místo nás
o práva našeho národa, bledí duchové
padlých ve válce a 4. března 1919 by nám
připomínali naši povinnost. Proto považujeme
to právě se zřetelem na blížící
se státní jubileum za nutné, poukázati
znovu na slavnostní státoprávní ohražení,
jež jsme prohlásili v tomto parlamentě 1. a
9. června 1920. My němečtí nacionálové
prohlašujeme, že i nadále chceme si je učiniti
základem naší politiky. Avšak my němečtí
nacionálové uznáváme, že skutečný
život vyžaduje svých práv. Tvrdé
dějinné skutečnosti nás nutí,
abychom se s nimi vyrovnali. Aniž bychom též
vydali všanc sebe menší ze svých národních
právních nároků, zvláště
našeho velkoněmeckého vztahu, účastnili
jsme se již v minulosti parlamentní práce tak
dalece a do té míry, pokud jsme s dobrým
svědomím mohli z toho očekávati národní,
hospodářský a sociální prospěch
pro německý národ všeobecně a
pro sudetsko-německý národní kmen
zvláště. Jsme ochotni činiti tak i v
budoucnosti. Nemůže a nesmí se nám to
však vykládati jako jakýsi způsob obratu
naší politiky nebo jako mlčky zřeknutí
se našeho sebeurčovacího práva. Proti
takovému podvrhování budeme se uměti
bránit kdykoli a proti komukoli s bezpečností
čestného a v přesvědčení
věrného muže.
Budeme bojovati právě jako v minulosti proti vládnímu
systému v tomto státu vládnoucímu
všemi prostředky, jež máme po ruce, budeme
stále poukazovati na to, že tento stát následkem
okolnosti, že Francie mu byla u kolébky kmotrou, dostal
zcela určité dějinné poslání,
jemuž může dostáti jedině tím,
že se ve své vnitřní a zahraniční
politice bude vždy družiti k nepřátelům
Němectva. Nadále budeme ukazovati na to, že
dějiny československého státu neobsahují
nic jiného než dlouhou řadu zákonných
a správně-právních opatření,
aby práva německého národa byla trvale
zkracována, ba namnoze ničena a že tento vládní
systém se naprosto nezměnil tím, že
od nějaké doby německé strany sedí
ve vládní většině a němečtí
ministři na vládní lavici: naopak, že
tím docela podstatně přibral na ostrosti,
nebezpečnosti a škodlivosti. Boj, který musíme
vésti, jest tudíž namířen nejen
proti nynějšímu vládnímu systému,
nýbrž i proti jeho největší opoře,
německým vládním stranám.
Dáme-li uplynulým desíti letům přejíti
v hospodářském ohledu před naším
duševním zrakem, musíme konstatovati, že
Němectvo všude, nejen u nás, nýbrž
i v říši, je v trvalém poklesu, zvláště
co do jeho světového uplatnění. To
přirozeně naplňuje všecky jeho nepřátele
zdejší i venkovské jakousi škodolibou
radostí a potutelně přihlížejí
k často marným pokusům německého
národa, aby se opět pozvedl. Oni však pánové,
kdož věří, že se snad tím,
že německé bytí potlačují,
domohou nějakých výhod pro sebe, jsou asi
na omylu, poněvadž německý národ
a jeho bytí obsahují v sobě většinou
bytí evropské kultury. Německá píle,
německé organisační umění
a německá věda jsou pojmem všeho toho,
co vidíme před sebou jako evropskou kulturu, jako
produkt dlouholetého vývoje a na čem budujeme
svoji hospodářskou a politickou existenci. Zmizí-li
německé bytí, zmizí i západoevropská
kultura a s ní jediná opora a základ všech,
kdož obývají evropskou oblast a půdu
i tohoto státu. A proto nemůžeme se postaviti
do řady oněch, kteří se chystají
odíti ve slavnostní háv, slaviti skvělé
slavnosti, aby oslavili desetileté trvání
tohoto státu. Víme, že těchto deset
let, jež jsme ztrávili v tomto státě,
nebylo ničím jiným, než nepřetržitou
trnitou cestou, a proto nemáme podílu na tomto státním
jubileu. Myslíme jen na svůj národ, na to,
co nás jako národní ideál oduševňuje.
Pro tuto myšlenku chceme pro náš národ
žíti, chceme mu býti věrnými
v minulosti a také v budoucnosti. (Potlesk poslanců
něm. strany národní.)
Místopředseda Stivín (zvoní):
Dalším řečníkem je pan posl.
Hackenberg. Uděluji mu slovo.
Posl. Hackenberg (německy): Dámy a
pánové! Nynější rozprava o rozpočtu
ukazuje zcela správně úpadek parlamentarismu
v Československu. Není divu, že se jeví
taková neúčast při rozpravě
o rozpočtu, když již předem víme,
že se nic nedá měniti na státním
rozpočtu a na jeho jednotlivých položkách,
po případě, že většina za
žádných poměrů nebude souhlasiti
s nějakou změnou státního rozpočtu.
Pan zpravodaj dr Hnídek zdůraznil ve svém
referátě v plenu sněmovny, že to je
sice zlá závada, jež projednávání
státního rozpočtu ochromuje, že však
doufá, že časem bude možno také
tuto závadu odstraniti a že v pozdější
době budou prý možny také změny
státního rozpočtu. Domnívá
se, že tato pozdější doba nastane teprve
pak, až rovnováha rozpočtu státního
nebude již moci býti ohrožena provedenými
snad změnami - na což ovšem budeme museti jistě
čekati ještě několik let.
Po třetí přichází nynější
vláda a vládní koalice do sněmovny
se státním rozpočtem. Máme nyní
přezkoumati, jak dalece vláda a nynější
vládní koalice vyhovuje potřebám obyvatelstva
státním rozpočtem a jak dalece plní
strany, jež patří k vládní koalici,
sliby, jež daly svým přivržencům
a které vyslovovaly, pokud byly v oposici, při tehdejších
poradách o státním rozpočtu také
ve formě požadavků. Jestliže nyní
všechno to, co zástupcové nynějších
německých vládních stran požadovali
při projednávání státního
rozpočtu v oné době, kdy ještě
neseděli ve vládní většině,
srovnáváme s tím, co se od té doby
splnilo, musíme prohlásiti, že se německým
aktivistům nepodařilo proraziti ani s jediným
z jejich požadavků. První řečník
pro státní rozpočet byl příslušník
německých vládních stran, a to kol.
Eckert z německé strany živnostenské.
Poslechl jsem si jeho řeč k státnímu
rozpočtu s velikým zájmem, a podíváme-li
se nyní na to, co měl co pověděti
k státnímu rozpočtu, nebylo to uspokojení,
které cítí se státním rozpočtem
a jeho jednotlivými položkami, jakož i s programem
vlády a vládní koalice, jenž přece
státním rozpočtem má býti vyjádřen,
nýbrž také tento zástupce německé
vládní strany nalezl jako řečník
pro rozpočet jen trpká slova kritiky státního
rozpočtu. Je třeba právě v nynější
době vzíti to, co řekl německý
řečník k státnímu rozpočtu,
pod lupu, aby se lidu venku ukázalo, jak si německé
aktivistické strany tropí blázny z lidu.
Kol. Eckert mluvil o daňovém tlaku, jenž
je pro lid téměř nesnesitelný a prohlásil,
že daňová reforma nepřinesla ještě
to, co se od ní čekalo. Daňová reforma
nepřinesla úlev, jež přivrženci
kol. Eckerta a německých vládních
stran od ní očekávali a nepřinesla
ani ty úlevy, jež se německé vládní
strany snažily svým přivržencům
namluviti jako úspěch své politiky. Těžce
nesly, jestliže jsme venku na schůzích kritisovali
činnost vládní koalice, těžce
nesly, když jsme problašovali, že daňová
reforma přinese zlé zklamání. Kdykoliv
jsme na schůzích měli příležitost
k debatě se svými odpůrci, se zástupci
německých vládních stran, pokoušeli
se tito pánové v těchto schůzích
odůvodniti, že náš útok je nespravedlivý,
že daňová reforma přináší
mnohá zlepšení a že se daňovou
reformou ulehčí nemajetnému lidu ve státě.
Tvrdili jsme stále a stále znovu, a říkáme
to ještě dnes, že úleva může
nastati jenom tenkráte, jestliže se započne
ve státním hospodářství šetřiti
na pravém místě, totiž tam, kde to stojí
za to, kde je možno ušetřiti větší
částku, dále tam, kde šetření
je v zájmu obyvatelstva a nepřináší
mu žádné škody.
Při všech poradách o státním
rozpočtu, kterých jsme se zúčastnili
a také při poradě o daňové
reformě poukázali jsme na to, že pramen, kde
může a má býti šetřeno,
je militarismus, že se musí šetřiti při
nákladu na vojsko, že se má konečně
uskutečniti to, co při vytvoření tohoto
státu bylo přislíbeno a co také v
revolučním národním shromáždění
bylo přichystáno. A nyní pokusili jsme se
také při poradě o nynějším
státním rozpočtu stejně jako v dřívějších
letech docíliti, aby se se šetřením
počalo tam, kde se šetřiti dá, a tam,
kde by to bylo v zájmu obyvatelstva. Podle branného
zákona, přijatého v revolučním
národním shromáždění,
měla býti služební doba postupně
snižována a v r. 1927 zavedena 14měsíční
služební doba. Nedošlo k tomu, poněvadž
nynější koalice s hlasy zástupců
německých vládních stran se usnesla,
aby byla ponechána 18měsíční
služební doba. Stará koalice neměla
pro to většiny, poněvadž ve všenárodní
koalici nehlasovali zástupcové socialistických
stran pro ponechání 18měsíční
služební doby. To bylo znamenité, slyšeti
nářky kol. Eckerta na vysoká břemena
způsobená militarismem a slyšeti, jak vyslovuje
požadavek, že je nutno, aby byla omezena, aby bylo možno
uleviti lidu. Není to první z příslušníků
německých vládních stran, který
vyslovil takový požadavek; slyšeli jsme v rozpočtovém
výboru nářky kol. Oehlingera z křesťansko-sociální
strany nad militarismem, nad náklady militarismu a rovněž
slyšeli jsme od vůdce svazu zemědělců,
kol. Windirsche v rozpočtovém výboru,
že vojenská břemena jsou pro obyvatelstvo státu
nesnesitelná. Avšak nejen to, kol. Windirsch
šel ještě dále a prohlásil, že
jsme se právě při ponechání
18měsíční služební doby
a při vytvoření náhradní zálohy
dožili trpkého zklamání. To, co jsme
předpovídali při jednání o
zákoně o ponechání 18měsíční
služební doby, že totiž těch, kteří
budou účastni výhody 12nedělní
služební doby v náhradní záloze,
bude jen nepatrný zlomek a že pro masu bude dále
platiti 18měsíční služební
doba, stalo se skutkem. A teď troufají si pánové,
kteří spolupřispěli k tomu, že
zůstalo při 18měsíční
služební době, pronášeti žaloby,
stížnosti proti břemenům militarismu,
pánové, kteří sami hlasovali pro militarismus.
Ztratili právo žalovati na těžká
břemena, jež povolili, na výzbrojní
fond ve výši 315 milionů ročně,
pro který hlasovali, ztratili právo kritiky v té
chvíli, kdy hlasovali pro náklad na vojsko, nejen
pro řádný výdaj, nýbrž
také pro výzbrojní fond.
Celní a hospodářská politika je kapitolou,
kterou pracující lid v tomto státě
byl těžce poškozen. Promluvím ještě
o tom, jak se daří pracujícímu lidu
v tomto státě. Mluvím-li nyní již
o clech a jejich důsledcích, tedy jen proto, abych
poukázal na to, že jsme včera mohli slyšeti
s lavic příslušníků vládních
stran od kol. Eckerta, že je velikým nebezpečím
pro lid v tomto státě, pokračuje-li se v
politice vysokých ochranných cel. A toto těžké
poškození obyvatelstva spáchaly strany, které
hlasovaly pro zavedení pevných cel, čímž
došlo k zdražení životních potřeb,
titíž příslušníci vládních
stran, jejichž zástupci včera mluvili proti
této celní politice v tomto státě.
Kol. Eckert mluvil také včera proti vysokým
výdajům ministerstva zahraničních
věcí a stěžoval si do vysokých
výdajů representačních, jež dělá
ministerstvo zahraničních věcí, slova,
jež jsme byli zvyklí slyšeti od těchto
pánů, pokud byli v oposici, jež slyšeti
od nich však nyní musí býti pro nás
překvapením, když sedí ve vládě
a hlasují pro všechny položky rozpočtu.
Kol. Eckert také přiznal, že německé
vládní strany nebyly s to, aby docílily nějakých
hmatatelných úspěchů ani v ohledu
jazykovém. Pěl žalobnou píseň,
jak těžké je pro německé poslance
v této sněmovně sledovati jednání
a porady o rozpočtu, neboť nebylo prý dosud
vyhověno ani přání německých
stran, aby německým poslancům byly dány
překlady nejdůležitějších
návrhů a při státním rozpočtu
alespoň důvodové zprávy. Ani toho
nemohli němečtí příslušníci
vládních stran docíliti a ukazují
tím také, jak málo úspěšnou
byla jejich činnost v této koalici.
Vedle všech těchto otázek promluvil včera
kol. Eckert také o tom, že ve spravedlivé
rozřešení otázky školské
možno doufati jen tenkráte, dojde-li konečně
ke školské samosprávě, a vedle těchto
zásadních otázek vykládal také,
že i německé školství v tomto státě
je těžce poškozováno, že se nevyhovuje
ani nejoprávněnějším požadavkům
Němců. Jako příklad uvedl hudební
školy, jež nejsou přiměřeně
subvencovány, mezi nimi také ty, jež jemu,
jako poslanci dotčeného kraje, měly zvláště
ležeti na srdci. Zapomněl však se zmíniti
o tom, že my jsme podali také v tomto směru
při jednání i o letošním státním
rozpočtu opět mnoho pozměňovacích
návrhů a že my jsme to byli, kteří
jsme také ve svých pozměňovacích
návrzích žádali, aby tyto školy
a zvláště, poněvadž jsem tento
příklad uvedl, také hudební škola
v Bečově, byly podporovány vydatněji
než dosud, a zapomněl podotknouti, že zde tento
požadavek kladl a označil jako bezpráví,
že mu nebylo vyhověno, ale že hlasoval proti
tomuto návrhu podanému námi jako stranou
oposiční. Zde žádá více
podpory a tam, kde je to na místě, hlasuje proti
takovému návrhu, jenž měl přinésti
pomoc. Když jsem to kol. Eckertovi ve výkřiku
vytkl, mínil, že nás trefil zvláště
tím, že nám předhodil, že my, němečtí
sociální demokraté jsme hlasovali v rozpočtovém
výboru pro návrh posl. Remeše o německé
universitě v Praze. Nepopírám, že jsme
hlasovali pro návrh, aby jedna položka u německé
university byla snížena. Ať se jen pan kol. Eckert
podívá a bude moci při tom zjistiti, že
to není jen návrh českých sociálních
demokratů, pro který jsme hlasovali, nýbrž,
že jsme my sami podali takové návrhy již
při dřívějších rozpočtových
poradách, totiž na škrtnutí položky
na bohosloveckou fakultu německé university, což
jen zcela odpovídá našim zásadám
o odloučení školy od církve. Neprovinili
jsme se při tom žádnou zradou, jak se nám
pokouší namluviti kol. Eckert, nýbrž
zaujali jsme jen, věrni svým programovým
zásadám, stanovisko také k této otázce.
Již dříve jsem se zmínil, že nejen
kol. Eckert, nýbrž i kol. Windirsch,
vůdce příslušníků svazu
zemědělců, a kol. Oehlinger, jeden
ze zástupců křesťanských sociálů,
pronášeli pohnutými slovy při projednávání
státního rozpočtu žaloby německého
lidu, a také kol. Hodina ze svazu zemědělců
vyložil v delší řeči v rozpočtovém
výboru, že potřebám a požadavkům
německého obyvatelstva stran vybudování
školství dosud nebylo vyhověno. Němečtí
aktivisté provozují tedy dvojakou hru: zde kritisují
státní rozpočet a poměry v tomto státě,
ničím však nepřispívají
k tomu, aby byla způsobena změna poměrů,
se kterými jsou nespokojeni.
Neprojednáváme jen tento státní rozpočet,
jejž nám letos po třetí předložila
tato vládní koalice, slyšeli jsme také
z úst zpravodaje a různých řečníků
pro rozpočet, že projednávání
letošního státního rozpočtu má
zvláštní význam. Přicházíme
k desetiletému jubileu trvání republiky a
kol. Hnídek jako generální zpravodaj
vyslovil politování, že právě
letos prý musí býti státní
rozpočet promrskáván, že pro porady
o státním rozpočtu nebylo výboru poskytnuto
potřebného času. Kol. Eckert zaujal
také stanovisko v otázce jubilea a byl to právě
příslušník německých vládních
stran, právě kol. Eckert, který tu
mínil, že Němci v tomto státě
nemají příčiny oslavovati s radostí
státní jubileum. Tento názor vyslovil člověk,
který sedí ve vládní koalici. Musíme
nyní zkoumati, zda máme nějaký důvod
radostně slaviti státní jubileum my, příslušníci
dělnické třídy. Generální
zpravodaj o rozpočtu kol. Hnídek vyložil,
které zákony v tomto státě byly vytvořeny
v uplynulých 10 letech a poukázal zvláště
na zákony, na nichž se usneslo Národní
shromáždění v poslední době.
Pohlédneme-li nyní trochu zpět, musíme
prohlásiti, že příslušníci
dělnické třídy nemají příčiny
býti spokojeni a nemají také příčiny
s radostí přistupovati 28. října k
jubileu a zúčastniti se projevů. Hospodářské
poměry jsou podle řeči generálního
zpravodaje o rozpočtu svrchovaně příznivé.
Počet nezaměstnaných je značně
menší než byl. Máme vysokou konjunkturu,
naše poměry se stabilisovaly. Podařilo se nejen
stabilisovati měnu, nýbrž také přivésti
do pořádku naše státní hospodářství,
máme aktivní hospodářství,
ba, vykázali jsme v rozpočtu letos dokonce dosti
značný přebytek v částce přes
35 milionů Kč. Shledáváme mnoho závistníků
nejen v cizině, nýbrž ukazují se také
četní závistníci doma, poněvadž
se držitelům moci v tomto státě podařilo
zavésti takový pořádek v poměrech
v tomto státě. (Výkřiky na levici.)
Tu je třeba vyložiti, na čí útraty
byla stabilisace umožněna. Je pravda: Máme
dobrou konjunkturu ovšem již opětně upadá
a v jednotlivých oborech průmyslových se
již znatelně jeví krise a opět se vzmáhá
nezaměstnanost. Měli jsme tedy dobrou konjunkturu,
počet nezaměstnaných skutečně
poklesl. Podívejme se trochu, jak se vede plně zaměstnanému
dělnictvu v dobré konjunktuře. Máme
stabilisovanou měnu, nemáme však přiměřené
kupní síly, schází kupní síla
lidu, poněvadž příjem není v
žádném patřičném poměru
k cenám zboží. Mzdy dělníků
stouply proti době před válkou sedminásobně,
ceny zboží, zvláště však předmětů,
potřebných k živobytí dělnictva,
stouply desateronásobně a ještě daleko
více. Nastalo zchudnutí dělnické třídy.
Masa dělníků neměla užitku z
dobré konjunktury, nýbrž byli to kapitalisté.
Jsme zajisté odkázáni na vývoz, a
to tím více, čím méně
můžeme odbýti uvnitř státu. Čím
je menší kupní síla obyvatelstva vlastního
státu, tím je menší odbyt a tím
silnější je nutnost vyvážeti. Později
při cukru budeme míti příležitost
poukázati na to, k jaké těžké
škodě došlo snížením vývozu,
můžeme však poukázati také na to,
že by nebylo třeba vývozu takovou měrou,
kdybychom byli s to, abychom docílili uvnitř státu
většího odbytu. Srovnáváme-li,
co se spotřebuje v jiných státech ve zboží,
v němž máme takový přebytek,
musíme zjistiti, že u nás není možnosti
spotřeby v přiměřené míře,
poněvadž příjmové poměry
dělnictva tomu neodpovídají. Místo
aby se nyní nuznému obyvatelstvu ve státě
pomohlo a aby se zlepšilo životní postavení
dělnické třídy, nevěděla
tato koalice nic jiného, než zavedením cel
způsobiti další zhoršení životního
postavení dělnictva. Dnes hořekují
jednotliví zástupcové vládních
stran nad škodlivými důsledky této pochybené
celní a hospodářské politiky.