Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Nyní přicházím k ceně cukru. Nedávno snažil se kol. Adámek pohnutými slovy vyložiti, že si koalice získala velikou zásluhu tím, že se vládě podařilo pohnouti cukrovarníky k tomu, aby neponechali zdražení cukru v platnosti v plném rozsahu. Již v rozpočtovém výboru poukázal jsem na to, že by vláda a vládní většina, jež jen poněkud dbá své pověsti a své prestyže, byla nucena postupovati zcela jinak, než učinila tato vláda a tato většina. Osmička se v přítomnosti odborných ministrů usnesla, že za žádných okolností nestrpí zvýšení cen cukru. Několik dnů na to diktovali cukrovarníci zvýšení ceny cukru a místo, aby vláda cukrovarníky donutila použitím všech mocenských prostředků, které měla po ruce, aby opět úplně odvolali zvýšení cen, dříve než se snad někdo pustil do vyjednávání se zástupci cukerního průmyslu, jednalo se přes zachování zvýšených cen s cukerními průmyslníky, a dnes líčí zástupcové vládních stran jako ohromný úspěch, že se jim podařilo pohnouti cukerní průmyslníky, aby něco slevili se zvýšení cen. Při tom však zamlčují, jak vysokých částek vláda musela použíti, aby k tomu cukerní průmyslníky pohnula. Jak kol. Adámek, tak také včera pan dr Černý, snažili se nám vysvětliti, jak velikými dobrodinci jsou cukerní průmyslníci. Cukrovarníci nejen že prý nyní nejmilostivěji upustili od provedeného zvýšení a spokojili se se zvýšením o 25 haléřů, nýbrž přinesli prý také státu a jeho obyvatelstvu ohromné oběti v době lepší konjunktury a je prý nespravedlivé, jestliže při poradě o rozpočtu oposice tvrdila, že cukrovarníci strčili do kapsy ohromné zisky, neboť prý cukrovarníci věnovali státu miliardy, čímž bylo umožněno zaopatřiti lid tohoto státu ve dnech převratových levnějšími potravinami. Jen těmito dary cukrovarníků bylo prý možno snížiti cenu mouky a chleba.

Kol. Adámek poukázal na to, že těchto ročních 220 milionů Kč bylo darem cukrovarníků, kteří je věnovali vládě ne ve formě nějaké nucené dávky nebo daně, nýbrž ve formě dobrovolné dávky. Při tom bylo opět opomenuto prohlásiti, že tato dávka byla cukrovarníky placena za určitých podmínek a že tyto určité předpoklady byly, že cena cukru musí býti zachována, a nebyli to cukrovarníci, kteří státu poskytli dar, nýbrž spotřebitelstvo, jež muselo nésti náklad. Tato dobrovolná dávka cukrovarníků plynula z kapes spotřebitelstva.

Nejen cena cukru a cla, nýbrž také daně, jež u nás byly a jsou vybírány, vedou spolu k tomu, že se živobytí pracujících tříd v tomto státě zhoršuje. Také páni z německých vládních stran žalují na vysoký tlak daní, který svou politikou spoluzavinili a spoluzpůsobili. Kdo však nejvíce mají příčinu k žalobám, to jsou příslušníci dělných tříd, kteří jako spotřebitelé jsou ohromně zatěžováni a kterým daňová reforma nepřinesla vůbec úlevy. Podívejte se na číslice státního rozpočtu, na jednotlivé druhy daní, a srovnejte dávky, jež většinou nese třída dělnická a z části třída majetná a budete moci viděti, jak ohromné břemeno uvaluje se přímými daněmi na pracující třídu. Při takových srovnáních dělají to pan ministr financí a zástupcové vládních stran obyčejně přirozeně jinak než my. Vyhnou se srovnání přímých a nepřímých dávek, srovnání daní spotřebních a jiných daní. Srovnávají raději daně obchodní, aniž béřou zřetel na to, že jimi spolu ohromně trpí spotřebitelstvo. Přirozeně sestavujeme při srovnávání přímých a nepřímých daní jednotlivé druhy daní poněkud jinak, než se obvykle ráčí panu ministru financí. Podíváme-li se nyní na výtěžek přímých daní, při čemž hned chci prohlásiti, že i u přímých daní máme takové, kterými je zatíženo dělnictvo, a také takové, jež zcela dobře mohou býti počítány k daním nepřímým, shledáváme podle rozpočtu na r. 1929 daň důchodovou v částce 1050 milionů Kč, všeobecnou daň výdělkovou - uvádím ty částky jen okrouhle - 175 milionů Kč, zvláštní daň výdělkovou 221 milionů Kč, daň pozemkovou 128 milionů Kč, domovní daň činžovní 90 milionů Kč, daň rentovou 105 milionů Kč, daň tantiémovou 12 milionů Kč, dohromady s doplatky na vybrané daně v částce 19,600.000 Kč, úroky z prodlení 70 milionů Kč, při těchto přímých daních výnos 1888 milionů Kč. Při nepřímých daních vidíme naproti tomu daň z obratu, včetně podílu zemí, v částce 1982 milionů Kč, cla včetně podílu silničního fondu 1200 milionů Kč, daně spotřební 1689 milionů Kč, daň z lihu okrouhle 204 miliony Kč, dávky ze železniční dopravy 806 milionů Kč. Spočítáme-li všechny tyto dávky, poplatky z dopravy a jiné, jakož i zisky z monopolů, při čemž chci prohlásiti, že nejde o výtěžek, nýbrž o skutečný zisk, přijdeme na sumu 8.143,640.000 Kč. Srovnáme-li nyní přímé a nepřímé dávky, musíme prohlásiti, že v r. 1929 činí podle rozpočtu přímé daně 18.8%, proti nimž stojí 81.2% daní nepřímých. (Německé výkřiky: Slyšte! Slyšte!) Ještě zajímavější je srovnání, přibéřeme-li k srovnání číslice z r. 1927, roku před berní reformou. V tomto roce bylo procento přímých daní podle státního rozpočtu 22%, proti němuž stálo 78% na daních nepřímých. Generální zpravodaj dr Hnídek přiznal, že skutečný výnos četných daní je větší, než je uvedeno ve státním rozpočtu. To víme a nalezli jsme to přece také potvrzeno při účetní závěrce za r. 1927, jež nám tentokráte k naší potěše byla předložena zároveň se státním rozpočtem pro r. 1929. Podle účetní závěrky za r. 1927 mohli jsme zjistiti, že u nepřímých daní bylo možno konstatovati zcela značný vyšší výtěžek oproti státnímu rozpočtu na r. 1927. U daně obratové činil vyšší výtěžek asi 33,970.000 Kč, u cel 323,959.000 Kč, při cukru 18 1/2 milionu Kč, při dani nápojové 29,314.000 Kč, při dam z masa 4,768.000 Kč, u poplatků 212,000.000 Kč, u tabákové režie 254 miliony Kč. To jsou zcela značné vyšší výnosy a shledáváme je - což je příznačno - jen u nepřímých dávek. U přímých dávek jich v této větší míře nenalézáme. Vidíme naopak, že na př. všeobecná daň výdělková podle účetní závěrky za r. 1927 zůstala pozadu za státním rozpočtem o 198 milionů Kč, daň pozemková o 70 milionů, domovní daň činžovní o 12 milionů, daň válečná o 169 milionů. Zvýšení proti rozpočtu ukázalo se jen při dani důchodkové 18 milionů, u daně příjmové 41 milionů, u úroků 61 milionů Kč, takže podle účetní závěrky za r. 1927 mohli jsme zjistiti u přímých daní menší výnos o 338,146.000 Kč. Oproti tomu je vyšší výnos u nepřímých dávek zcela značný. Víme již, že snížený výnos při nepřímých daních bylo nutno si vysvětliti hlavně tím, že předpisy nebyly vydávány včas, takže příjem nemohl odpovídati. Na druhé straně víme však také, že ministr financí, jak nyní přiznal pan generální zpravodaj, dělal u příjmů, jmenovitě u nepřímých dávek, rozpočet velmi opatrně, nejen proto, aby si utvořil zálohy, nýbrž proto, aby při poradách o státním rozpočtu neukazoval tak zřejmě, s jak velikými příjmy se počítá z nepřímých daní a aby tak příkře neukázal rozdíl mezi výnosem přímých a nepřímých daní. Nepřímé daně znamenají v r. 1929 tím větší vyšší zatížení obyvatelstva, přihlížíme-li k důsledku daňové reformy, jenž je v těchto číslicích vyjádřen.

Nyní však víme, že může dojíti a dojde k snížení břemen jen tehdy, až se naučíme šetřiti, až se vše to, co se radí obcím, samosprávným sborům vůbec, bude dělati v prvé řadě ve státním hospodářství. Poukázal jsem již na to, kde se má šetřiti. A podíváme-li se do státního rozpočtu, zda se zde dělá pokus šetřiti, kde by se šetřiti mělo, kde by to stálo za to, musíme na to odpověděti záporně. Na militarismus je i letos opět v kapitole národní obrana zařazena částka 1.4 miliardy. (Předsednictví převzal místopředseda Zierhut.) Při jednání o zákoně o výzbrojním fondu poukazovali jsme na to, že těžké bezpráví, které se páše na lidu, nespočívá v tom, že se povoluje fond na výzbroj, a že lze s fondem na výzbroj hospodařiti bez kontroly, nýbrž v tom, že se tímto zákonem o výzbrojním fondu zavádí stabilisace vojenských výdajů. Do zákona bylo pojato ustanovení, že na vojenské výdaje nemá býti vydáváno více než 1.4 miliardy. O snížení vojenských výdajů není řeči. Již tenkráte jsme řekli, že je nebezpečí, že tato částka pojatá do zákona o fondu ozbrojovacím nezůstane jako nejvyšší částka, nýbrž jako trvalá částka a že nikdy nesejdeme pod tuto částku. Při tom musíme prohlásiti, že v letošním rozpočtu se nevydávají na vojenské účely jen 1.4 miliardy, v podrobné rozpravě dokážeme četné jiné částky, jež vlastně patří do kapitoly militarismu, jsou však zahaleny pod jiné položky.

Tedy ani řeči o šetření, pánům ani nenapadá šetřiti. Mluvím-li však o kontrole nad užitím vyzbrojovacího fondu, nemohu nechati beze zmínky jednu episodu z rozpočtového výboru. Jeden z příslušníků vládních stran prohlásil, že by bylo třeba, aby vláda podávala alespoň rozpočtovému výboru zprávu o použití fondu vyzbrojovacího. (Výkřiky na levici.) Když jsme při jednání o vyzbrojovacím fondu ve výboru žádali, aby vláda byla povinna klásti účty, zamítli němečtí příslušníci vládních stran tento náš návrh.

Žádné úspory na poli militarismu, za to však úspory v jiných oborech. Ve státním rozpočtu na r. 1929 zůstaly celkem číslice oproti r. 1928 beze změny až na malé výjimky. Tu vidíme také, kde se šetří. Je to zvláště ministerstvo sociální péče, jehož výdaj pro r. 1929 proti r. 1928 byl snížen. V r. 1928 vykazuje se 865,804.611 Kč, v r. 1929 požadavek činí 835,261.361 Kč, tedy o 30,543.250 Kč méně než v r. 1928. A kde se šetří? 24.8 milionů má být ušetřeno na válečných poškozencích. Pan zpravodaj a důvodová zpráva uvedli, že již bylo úspor docíleno, jak možno viděti z účetní závěrky; a poněvadž skutečný náklad byl prý menší než v minulých létech, mohl býti proto zařazen do rozpočtu požadavek snížený o tyto částky. My však víme, že se těchto úspor nedosahuje úmrtím válečných poškozenců, nýbrž škrcením prováděným při péči o válečné poškozence. Místo, aby se vyhovělo oprávněnému požadavku válečných poškozenců po reformě zákona o válečných poškozencích: snižování nákladu tím, že se více než dosud prohlašují při sociálně-lékařských prohlídkách váleční poškozenci za takové, kteří již důchodu nepotřebují. Také stavební péče snižuje se o 7 milionů, jako by již nebylo bytové nouze, jako by nebylo třeba více než dosud věnovati na tento účel z příjmu státního. Ale i jinak vidíme v rozpočtu ministerstva sociální péče zcela zajímavá data a zajímavé nedostatky. Před nedávnem vedli jsme boj proti zhoršování a o zlepšení sociálního pojištění. I komise odborníků, složená z představenstva Ústřední sociální pojišťovny, uznala zaopatření starých osob vyloučených z pojištění pojetím do pojištění za možné. Ministerstvo sociální péče nechtělo o oprávněném a naléhavém požadavku po pojetí těchto osob do pojištění ničeho slyšeti a ohlásilo, že ještě v letošním roce má prý býti tato důležitá otázka upravena zvláštním zákonem. Marně však pátráme ve státním rozpočtu po částce, kterou by stát zařadil k účelům zaopatření přestárlých. § 257 zákona o sociálním pojištění obsahuje pro stát povinnost zařaditi 100 mil. korun pro účele léčebné péče. Vládní koalice měla úmysl zprostiti při novele zákona o sociálním pojištění vládu, nebo stát, tohoto výdaje ve prospěch lidu. Nyní nebyla novela přijata tak, jak ji koalice předložila a zůstává na dále v platnosti závazek státu nésti část nákladu na účele léčebné péče. Marně jsme se při poradách a při usnášení o rozpočtu namáhali, abychom docílili, aby alespoň část této částky byla zařazena do rozpočtu pro r. 1929.

Stejně to vypadá, odbočuji-li od kapitoly "sociální péče", s úpravou požadavků staropensistů. Všechny strany a také příslušníci vládních stran došli snad již k přesvědčení, že posledním zákonem nebyla provedena konečná úprava požadavku staropensistů a že se nesluší vyčkávati s konečnou úpravou, až ti tak těžce poškození staropensisté vymrou. Avšak přes to, že nejen u nás, kteří jsme v oposici a tohoto požadavku se se vším důrazem zastáváme, nýbrž i u jiných stran, mohlo proniknouti přesvědčení, že je nutno něco učiniti, marně jsme se namáhali, abychom dostali do státního rozpočtu nějakou částku na tento účel.

V kapitole "Ministerstvo sociální péče" byl také, chceme býti spravedliví a uznati to, při kapitole péče o mládež zařazen náklad vyšší o 1 mil. korun. Uvážíte-li však, co bude na druhé straně při péči o mládež použitím zákona o finančním hospodaření obcí vyškrceno, doznáte mi, že to není ani kapka na horký kámen, co se má vyšším výdajem jednoho milionu v péči o mládež napraviti. Podívejte se v rozpočtech obcí a okresů na ty škrty a zjistíte, že téměř u všech rozpočtů samosprávných sborů byly v prvé řadě škrtány tyto výdaje na péči. Četné organisace této péče, jež nemají běžných, pevných příjmů, jsou odkázány na tyto podpory a nejsou-li do rozpočtu zařazeny, jsou nuceny zastaviti svou činnost. Bylo by povinností státu, aby v tomto směru zasáhl a musíme prohlásiti, že rozpočet ani v tomto směru nečiní příslušného opatření.

Právě před chvílí mohli jsme slyšeti z úst kol. Adámka, příslušníka strany lidové, patentovaného křesťana, že prý útoky, jež přednáší oposice, jsou nespravedlivé, že to není tak zlé, jak to líčí oposice. Je-li prý třeba u samosprávných sborů škrtů, tedy proto, poněvadž prý se rozpočty samosprávných sborů zcela libovolně zvyšovaly, aby se dostaly příděly z dotačního fondu. To je zakrývání nepřátelského skutku, které provádějí příslušníci vládních stran i v tomto směru. (Výkřiky na levici.)

Povšimneme-li si tedy činnosti koalice, vlády, jež nám tento státní rozpočet předkládá k schválení, poněkud blíže, musíme zjistiti na poli sociální politiky zpátečnictví, omezování té trošky sociálně-politických vymožeností, kterou nám přinesla revoluční doba, avšak nejen ožebračování dělné třídy, omezování sociální politiky, nýbrž také těžké zpátečnictví na poli politickém. Budeme míti příležitost dokázati v podrobné rozpravě svými řečníky, jak to vypadá se zákonodárstvím a s prováděním zákonů převzatých ze starého Rakouska. Chci uvésti jen jeden příklad: Není to ostuda pro držitele moci v tomto státě, musíme-li při jubileu desetiletého trvání tohoto státu prohlásiti, že celá řada policejních zákonů převzatých ze starého Rakouska v tomto státě ještě nejen platí, nýbrž, že se tyto zákony provádějí zde příkřeji, než tomu bylo ve starém Rakousku v posledních desetiletích před převratem? Nechci ztráceti mnoho slov, a chci ukázati jen na zákon spolkový a shromažďovací, který nejen ještě trvá, jak byl převzat ze starého Rakouska, nýbrž který je u nás mnohem tvrději a přísněji prováděn, než tomu bylo ve starém Rakousku. Podívejte se na provádění censury, trestního zákona tiskového, včera jsme se opět dožili jednoho příkladu. Náš ústřední list "Der Sozialdemokrat" byl včera opět jednou zabaven a pročítáme-li toto zabavené místo, tážeme se, zda by to ještě v republice mělo býti možné a řekneme, že se ani ve starém Rakousku, ani za války nevyskytovaly takové konfiskace, jako byla včerejší.

Mluvím-li již o tom, že se nic nezlepšilo, chci mezi jiným také prohlásiti, že se dosud nepodařilo proraziti se zákonem o zvláštním zacházení s osobami v politické vazbě, ba naopak, i v tomto směru se to zhoršilo proti tomu, jak tomu bylo dokonce ve starém Rakousku. Byly zvláštní předpisy pro zacházení s politickými vězni, třeba ne v zákoně samém, tedy alespoň podle nějakého předpotopního císařského nařízení, jež však u nás v Československu bylo ve chvíli, kdy byl zaveden zákon na ochranu republiky, zbaveno účinnosti pro ony osoby, jež byly odsouzeny podle zákona na ochranu republiky.

Nemáme tedy skutečně příčiny, abychom byli spokojeni s činností koalovaných stran, s rozpočtem, který nám předložila vládní koalice, nýbrž máme plný důvod použíti příležitosti jednání o státním rozpočtu k tomu, abychom této vládě znovu a znovu vyslovili nedůvěru.

Na konec chci se ještě zcela krátce zabývati formální stránkou. Pan zpravodaj zdůraznil ve své zprávě písemně a také ve svém referátu, jak důkladně byl tento rozpočet v poradách projednán, že nebyla omezována řečnická svoboda, že každý mohl mluviti tak dlouho, jak chtěl. Zdůraznil dále, jak mnoho schůzí bylo svoláno a jak dlouho schůze trvaly. Tato statistika byla nám odevzdána ve zprávě rozpočtového výboru. Pan zpravodaj musel však sám doznati, že v budoucnosti bude třeba dáti rozpočtovému výboru k projednání rozpočtu přece jen delší dobu, a musel tedy nepřímo doznati, že jednání bylo rozpočtového výboru nedůstojné. Ve zprávě se také uvádí, že se konala 14hodinová schůze. Neříká se však, že se týž den konaly dopoledne i odpoledne schůze rozpočtového výboru a že tedy členové rozpočtového výboru, kteří přišli přesně - čemuž ovšem u většiny vždy tak nebylo - seděli ve výboru od 9 hodin dopoledne - schůze byla stanovena na 8 hodin - až do druhého dne do 4 hodin do rána. Byla to předposlední schůze rozpočtového výboru, a nejbližší schůze na to byla svolána opětně již na 8 hodin ráno. Táži se vás, ve kterém státě by to ještě bylo možno při projednávání tak důležitého předmětu, jako je státní rozpočet?

A nyní několik slov ke hlasování. Pan zpravodaj prohlásil, že i tentokráte opět musely býti všechny pozměňovací návrhy zamítnuty s výjimkou jediného na změnu finančního zákona, aby se přišlo s jubilejním darem, který mnohým ovšem přinese zklamání, aby nebyl rozpočet přiveden z rovnováhy, a že na druhé straně byla vládě přikázáním resolucí dána možnost, aby mohla přihlédnouti k předneseným přáním. Nemohu tu minouti tuto příležitost, abych nepromluvil také několik slov o tomto prazvláštním postupu. Pan zpravodaj a také různí zástupci stran většiny prohlásili, že usnášení se na resolucích je vlastně něčím zcela bezúčelným, neboť prý se většina dokonce jednohlasně usnesla na resolucích, jichž vláda naprosto nerespektovala. Proto prý se nepokládá za tak důležité, aby se kladla váha na hlasování o resolucích. Je prý také nepříjemné, mají-li býti resoluce odmítnuty. Chápu již, že by německým a také mnohým českým příslušníkům vládních stran bylo nepříjemno hlasovati pro mnohé resoluce, když k tomu nedostali od Osmičky schválení. Bylo by jim bývalo také nepříjemno hlasovati proti nim. Aby se tomu nyní vyhnuli, zahájili v rozpočtovém výboru zcela novou taktiku. O resolucích se vůbec nehlasovalo, nýbrž prostě bylo usneseno, aby všechny tyto podané resoluce byly přikázány vládě. Vláda může nyní s resolucemi dělati, co chce. Táži se: není to nedůstojné sněmovního sboru vzdávati se práva jemu příslušejícího a není to v rozporu se všemi demokratickými zásadami a se všemi sněmovními zvyky, přenechává-li se vládě, aby podle volné libovůle soudila a jednala o přáních poslanců a stran? Je samozřejmé, že si na příště takové jednání, zvláště v plenu sněmovny, při resolucích k rozpočtu nemůžeme dáti za žádných podmínek již líbiti.

Nyní přišel rozpočet do sněmovny. Nemůže rovněž býti řeči o důkladném projednávání jeho v rozpravě všeobecné a zvláštní. Včera se započalo se všeobecnou rozpravou, jež má býti v pondělí skončena a hlasování o celém rozpočtu musí býti skončeno v pátek. V podrobné rozpravě zbude na všechny kapitoly, jež jsou spojeny v jedné skupině, pro každou skupinu nejvýše jeden den. Táži se, kde je zde možno věcně a důkladně projednati rozpočet, tím méně, když se přece všeobecná rozprava spojila s jinou rozpravou, což nesporně odporuje ustanovením jednacího řádu. Přihodí-li se v jiné zemi tak smutná událost, jako je ohromné stavební neštěstí, jehož svědky jme byli zde v Praze, jež vyžádalo si oběti as 50 mrtvých, uspořádá se ve sněmovně dotyčné země smuteční schůze nebo alespoň promluví předseda sněmovny v první schůzi plena ex presidio několik slov politování a soustrasti. Při takové příležitosti se dále zaujme stanovisko k tomu, co se přihodilo, ovšem v jiné formě, než tomu bylo u nás. Nestačí, že nám pan ministr veřejných prací prohlásil, jaká opatření vláda činí nebo zamýšlí učiniti, aby se takovým případům v budoucnosti zabránilo. Bylo by bývalo povinností předsedy vlády, který je zároveň ministrem sociální péče, aby při takové příležitosti povstal a prohlásil, co hodlá vláda podniknouti, aby zabezpečila patřičnou podporu příslušníků obětí této katastrofy. Místo, aby učinil to, co by bývala vyžadovala slušnost, prohlašuje nám jeden ze zástupců vládních stran, že vládní strany učinily všechna potřebná opatření. Omezily se na to, že se v rozpočtovém a soc. politickém výboru usnesly na resolučním návrhu. Místo, aby se zde ve veřejné schůzi již prohlásilo, že vláda má v úmyslu vyhověti požadavkům vzneseným v sociálně-politickém a rozpočtovém výboru, a místo, aby se byla věc ukončila, jak to předpisují §§ 64 a 65 jedn. řádu, bylo jednání o stavebním neštěstí smíšeno s jednáním o státním rozpočtu. Nemůžeme jinak, než proti takovému postupu, na kterém se ráčily strany většiny v Osmičce usnésti, co nejrozhodněji protestovati. (Souhlas a potlesk čsl. a něm. soc. demokratických poslanců.)

Místopředseda Zierhut (zvoní): Slovo dále má pan posl. dr Klapka.

Posl. dr Klapka: Slavná sněmovno! V zasedání, konaném dne 7. září 1928, vylíčil pan ministr financí několika hesly situaci našeho hospodářství, měny a financí a zdůraznil tak nepřímo jednu věc: souvislost veřejných financí s celkovým hospodářským vývojem státu. Charakteristikou dosavadního vývoje dle pana ministra jsou: Měna je v pořádku a stabilisována, organisace finanční správy je úplná, státní finance jsou v rovnováze, národní hospodářství pracuje v plném proudu, peněžnictví zůstává pevnou páteří národního hospodářství. Jedno jest konstatovati s radostí, že pan ministr financí dr Engliš zůstává, pokud jde o naše národní hospodářství, naprostým optimistou i když nynější koalice vystřeluje na ministra financí rány z nejtěžších hmoždířů. Dovolte, abych prozkoumal ve všeobecné debatě rozpočtové důvody optimistického nazírání pana ministra dr Engliše a zjistil, zda jsou opodstatněny skutečnou národohospodářskou situací.

Předpokládám, že ministr financí nepatří k těm, kteří - abych užil slov Lassalleových - chtěli by míti ze státu pouhého "nočního hlídače". Tato smíšená kasta vyznavačů manchestrovského liberalismu v nejprimitivnějším smyslu je u nás velmi četná; patří mezi ni jak zástupcové bankovnictví a průmyslu, tak i ti, kdož hlásají solidaritu a křesťanství v nebi, nikoli na zemi. Pan ministr náleží k těm, kteří, jak sám prohlašuje, stavějí státní hospodářství - v podstatě solidaristické - na národním hospodářství individualistickém. A odtud jeho úsilovná snaha zameziti vše, v čem by bylo sebe menší nebezpečí pro nynější řády hospodářské a sociální. Odtud jeho usilovná a přímo dravá snaha po expansi obchodní a průmyslové, která jej nechává slepým vůči problémům distribučním. Jestliže však ministr financí hájí velmi houževnatě - a já mu to nemám za zlé - časopisecky i odborně své právo k uplatnění svých národohospodářských názorů v resortu ministerstva financí, jest jeho povinností, aby se stejnou houževnatostí uplatňoval své názory vůči všem činitelům ve státě. Abych mluvil konkrétně: staví-li se ministr financí houževnatě na obranu zákona, kterým se znemožňuje sociální péče veřejných svazků, poněvadž prý její expanse zatěžuje výrobu, jest jeho povinností, aby se postavil se stejnou odvahou proti cukrovarníkům, jestliže činí útok na státní pokladnu. Jsou naši cukrovarníci takovými chudáky? Jejich uzávěrka - uzávěrka České společnosti pro průmysl cukerní za 44. správní rok 1926/27 vykazuje - po odpisech 6,793.034 Kč 30 h a po dotacích fondů - čistý zisk 5,450.362 Kč 49 hal. Správní rada dostává tantiému přes půl milionu korun a páni akcionáři dostávají slušnou dividendu 17 1/2%.

Slavná sněmovno! Věřím, že ten, kdo je zvyklý na dividendu 17 1/2%, nerad se spokojí s dividendou 4%. Ale dovolte, je tu stát a poplatnictvo k tomu, aby tyto dividendy doplňovaly? Pan ministr financí musí měřiti stejně bohatým jako chudým a nesmí míti odvahu říkati nepříjemné věci jen těm, kdož jsou sociálně slabí, po případě těm, kdo hájí zájmy vrstev hospodářsky utlačených.

Je velmi krásné mluviti o stabilisování měny, o stabilisaci rozpočtu a o aktivní obchodní bilanci. Ale nesmíme zapomínati, že tyto výsledky jsou plodem jak kapitálu, tak práce. A zjišťujeme-li, na čí zádech se vykonal stabilisační proces v republice Československé, vidíme, že se tak nestalo na zádech kapitálu, nýbrž dělnictva. Naše deflační úsilí měnové odpykali veřejní a soukromí úředníci a dělnictvo. Náš rozmach průmyslový děje se opět na účet této kategorie lidí. Slavná sněmovno! Náš dělník jest jedním z nejhůře placených dělníků na světě. Je hůře placen než dělník v Rakousku, Italii, Francii, Španělsku, Švýcarsku, Německu, Anglii, Holandsku, Švédsku, Dánsku, Norsku a Americe. Německý dělník má o  3/4 větší mzdu než dělník československý, a přece s námi Německo velmi úsilovně konkuruje. Kde je příčina? V nedostatku racionelní výroby a moderní organisaci odbytu. Jestliže sama "Hospodářská politika" v posledním čísle loňského ročníku uznala "převážně nízkou úroveň mezd", mluvila pravdu; a tak skutečně z velké konjunktury, ve které jsme, dělnictvo nemá více, nežli že není nezaměstnaných; že se tedy lidé najedí - ale - jak dále budu mluviti - špatně najedí.

Pan ministr financí měl by se tedy více věnovati tomuto problému, který nazýváme distribučním. Měl by si při sledování národohospodářských zájmů přisvojiti - snad některými perhoreskovaný - Wagnerův sociálně-politický názor na veřejné funkce. "Méně nerovná distribuce důchodů" učí své žáky anglický profesor Dalton, "jest právě tak žádoucí, jako zvýšení produkce". Jestliže se hlásá průmyslový mír, jestliže se tvrdí, že s hlediska hospodářského je výroba - kapitál, management, práce - jedním celkem, jestliže se nadšeně komentuje hlasování tří milionů anglických dělníků ve Swansea pro průmyslový mír, pak musíme důrazně hájiti spravedlnost distribuční a spravedlivý podíl práce výrobního činitele.

Může se mi namítnouti: zde je stát bezmocným. Tak mluví paní Třesohlavá v "Národě" a pan ministr Šrámek, který je rovněž jen pro zbraň domluvy a dohody. Tak mluví "noční hlídač" Lasalleův. Ale nesmí tak mluviti vláda, nesmí tak mluviti ministr financí. Ministr financí musí si uvědomiti, že jen spravedlivé, reální mzdy mohou jej ospravedlniti k potlačení výdajů kolektivně prospěšných. Jenom tenkráte, byla-li reálná mzda veřejných a soukromých zaměstnanců taková, že by mohli z ní pečovati o veškeré své potřeby sociální, kulturní a hospodářské, bylo by možno přikročiti k radikální redukci těchto výdajů v rozpočtech veřejných svazků. Ale statistiky dokazují, že platy a mzdy nejsou dostatečné. Vylučování položek na chudinství, sociální péči, zdravotnictví, školství atd. z veřejných rozpočtů znamená, že omezujeme námezdní vrstvy na uhájení holé existence. Znamená však - podvazujeme-li školství, zdravotnictví, sociální péči - že podlamujeme zdraví a kulturu národa, znamená, že se dopouštíme neodpustitelného hříchu na nejcennějších nehmotných statcích lidu. Slavná sněmovno! V tom právě spočívá vada našeho hospodářského smýšlení, že produktivnost a neproduktivnost výdaje lišíme podle okamžitého hmotného zisku. Tak učinil i pan generální zpravodaj ve výboru rozpočtovém dne 24. září 1928, kde mluvil o šetrnosti ve "výdajích neproduktivních, nerentabilitních". Kde je kriterium? Jestliže v Londýně následkem špatného zásobování vodou umíralo v letech šedesátých na 10.000 lidí ročně cholerou a jestliže tato děsná nemoc po vybudování řádného vodovodu vymizela, šlo o výdaj "neproduktivní, nerentabilitní?"

Slavná sněmovno! V díle "Handbuch der Finanzwissenschaft" vykládá náš ministr financí, jaká má býti hranice veřejných výdajů. Pokládá za ni v prvé řadě veřejný zájem, který má positivně určiti veřejné podnikání. Co však máme rozuměti tímto veřejným zájmem? Podle mého soudu vystupuje v popředí veřejný zájem a jest povinností státu zasáhnouti vždy, kdykoli se zneužívá svobody soukromohospodářské na úkor celku.

Vidíme na stavebních katastrofách, kam vede, nechá-li se svobodný průběh soukromokapitalistické dravosti. Dochází k ničení národního majetku a ztrátě lidských životů. Tisíce bytů nelze obsaditi pro vysoké činže a desetitisíce lidí nemá kde bydleti. Může ještě dnes někdo tvrditi, že není veřejný zájem v tom, aby velké komuny koupí stavebních pozemků a stavbou domů brzdily toto řádění spekulace? Což budeme vždy váhati s rozhodnutím, co je veřejný úkol, tak dlouho, až nám budou věci padati na hlavu?