Račte vzíti, paní a pánové,
na vědomí, že odpověď na soc. demokratickou
interpelaci se strany ministerstva zahraničí daná
rovněž jménem vlády zněla přesně
tak, jako na první interpelaci, jen s jistým taktickým
dodatkem, který retoval soc. demokracii před komunismem;
jinak ve věci samé nic neměnila. Z toho je
viděti, že všechny strany československé
kromě komunistické byly v té věci
solidární. Tento důležitý akt,
který bude ještě hráti svou úlohu
v historii, byl bezelhůtný, jak dotazy, tak odpověď
ministrova, čili je ještě v platnosti. Připomínám
to proto, že pozoruji, když odpovídá naše
vláda na interpelace, ať z té nebo oné
strany proti ruské emigraci směřující,
že odpovídá, jako by již neměla
pevnou půdu pod nohama a zatím ji má, poněvadž
toto všechno je v platnosti a je zachováno v archivech
zde a všude a vytištěno ve všech legálních
formách. Proto bych si přál odpovědi
se strany našeho zahraničního ministerstva
a všech ostatních našich ministrů i celé
vlády jasnější, určitější
a také, řekl bych, kurážnější.
Pravím to proto, že každé nevlídné
slovo vyvolává v ruské emigraci jistý
nepokoj, jako by neměli pevnou půdu pod nohama.
Prohlašuji zde: Ať její školní mládež
čerpá v klidu své elementární
vědomosti a ať její studenti středoškolští
i vysokoškolští si v klidu a bezpečí
dokončují svá studia, ať ti, kteří
jsou zaměstnáni, dále klidně pracují,
a ti, kteří jsou již hotovi, ať v klidu
hledají soběstačné zaměstnaní,
neboť mají tolik hrdosti, aby odlehčili, řekl
bych, státní pokladně.
V rozpočtové debatě hrála ovšem
také úlohu otázka Sovětů, uznání
Sojuzu S. S. R. či neuznání jich de jure.
Na tu otázku odpověděl pan ministr dr Beneš,
že sám je pro uznání de jure, ale protože
určité koaliční složky nebyly
téhož mínění, nedalo se nic dělat.
Doufá však že věci stále takové
nebudou a že se ta otázka vyřeší.
Opomíjím tento, řekl bych, zvláštní
způsob, mně teď prozatím stačí,
že on osobně je pro uznání. Mě
to interesuje proto, že současně v krátké
době učinil výrok státní tajemník
Spojených Států amerických Kellogg
právě v této věci. Výrok zněl:
Systematické vměšování sovětských
agentů do vnitřních záležitostí
Spojených Státu nevedlo k nějakým
vážným důsledkům, ale je naprosto
samozřejmé, že takovéto zasahování
nebude vláda honorovati uznáním de jure.
A jaké je to vměšování do vnitřních
věcí Spojených Států amerických?
Kellogg to vypočítal: Účast sovětských
agentů na stávkách, agitace mezi vojskem
a vůbec ničivá činnost na území
Spojených Států amerických.
Táži se, paní a pánové, čím
se liší činnost zdejších komunistů
od činnosti a agitace komunistů ve Spojených
Státech amerických? Naprosto ničím;
snad že jest ještě bohatší než
ve Spojených Státech.
Vím, že jsme již ztratili možnost primátu
v uznání sovětské republiky de jure
- my si rádi potrpíme na primáty. V náhradu
za to jsme poznali zkušenosti, jichž nabyly ty státy,
které uznaly, totiž Anglie a Francie. Ty toho trpce
želí. Tedy hledíc do budoucnosti, paní
a pánové, národní demokracie nebude
nikdy mezi těmi, kteří by dávali souhlas
ministru zahraničnímu k uznání de
jure. Doufám a očekávám, že nebudeme
osamoceni v tom a pokud se týče ministra, žádný
ministr, který je si vědom svého slibu ministerského,
který má svědomí a úctu ke
svému povolání a ke své úloze
státní, nedá souhlas. Specielně nedá
souhlas k tomu uznání de jure ministr nár.
obrany, nikdy nedá svolení ministr školství,
nikdy nedá svolení ministr veř. prací
a nikdy nedá svolení ministr vnitra.
Abych ukončil partii o zahraničním ministerstvu,
učiním ve vší stručnosti dva
projevy. Vítáme s vnitřním ulehčením
a s netajenou radostí obnovení spojenecké
smlouvy s královstvím Srbů, Chorvatů
a Slovinců a přejeme si vroucně, aby vnitřní
konsolidace obou spojeneckých států spojenectví
tomu dodala pravé váhy.
Účinná účast, jakou byl jat
náš národ ve všech svých složkách
a bez rozdílu stran při katastrofální
pohromě Bulharska, svědčí, že
jest mu jeho obyvatelstvo opětně slovanským
národem a že mu není lhostejný ani jeho
vnitřní stav, ani jeho mezinárodní
položení.
Dovolte mi, abych přešel k ministerstvu vnitra. Na
adresu pana ministra vnitra mám zde několik žádostí,
a ty pronáším zde pro jejich závažnost
veřejně.
Žádám ho: 1. Aby nedovoloval bez možnosti
sebeobrany prováděti proti bezpečnosti stráži,
případně proti četnictvu, to, čeho
jsme byli opětně svědky v Praze po úterním
pohřbu.
2. Aby ušetřil bezpečnostní stráž
oné zahanbující asistence, němé
a bezmocné, jako jsme ji viděli při jistém
průvodu týž úterek.
3. Aby nepřipouštěl zneužívání
pohostinství Prahy a celé republiky k takovým
poradám, jaké se vykonaly v Praze koncem května
t. r. a počátkem června o zřízení
Ukrajiny jako samostatného státu. A konečně
4. aby uvažoval se vší vážností
a opravdovostí, jak by se vyhovělo oprávněnému
požadavku domácího ruského obyvatelstva,
aby mohlo čísti také ve svém jazyku
zákony, jež musí poslouchati.
O dvou věcech se zmíním podrobněji.
Paní a pánové, na Slovensku platí
ještě uherský tiskový zákon,
jak jsme jej přejali i s ustanoveními, že se
tam musí složiti u každého periodického
politického tiskopisu kauce. Mám před sebou
české vydání uherských trestních
zákonů, které z nařízení
ministerstva spravedlnosti upravil dr Josef Oskar Worel, min.
rada, dr Josef Ettel, advokát a soudní tlumočník,
a dr Albert Milota, min. tajemník. Vyšlo nákladem
ministerstva spravedlnosti r. 1919. Na str. 152 čteme v
§u 16 sice něco o kauci. Po tomto §u 16 následují
paragrafy, které dávají podrobnosti, a ejhle,
§ 18, který měl dáti podrobnosti o složení
kauce, vypadá takto: § 18, v závorce: "týká
se kauce časopisecké". Věc sama je však
vynechána. Rozuměli jsme tomu, že ministerstvo
spravedlnosti via facti požadavek složení kauce
vymycuje a chce rovnost a stejnost s námi. Také
skutečně jsme byli poučeni, že dokonce
z bývalé civilní správy na Slovensku
vyšel interní pokyn, ať se nepožaduje u
politických periodických časopisů
kauce, a tak se to také skutečně praktikovalo.
Jak tedy máme rozuměti tomu, když jeden týdeník
politický v Prešově dostane rozkaz, že
musí složiti kauci 10.000 Kč? Když se
vydavatel odvolá a podá stížnost k ministerstvu
vnitra, dostane zamítnutí s nařízením,
že dokud nesloží kauci 10.000 Kč nesmí
dále týdeník vydávati. Či opravdu
se to nařídilo proto, že je to ruský
týdeník v Prešově?
Dále, jak si máme tyto nesrovnalosti vysvětliti,
tuto publikaci ministerstva spravedlnosti, onen interní
pokyn, který dala svého času bývalá
slovenská civilní správa o neskládání
kauce, fakt, že ten týdeník opravdu 4 roky
bez kauce klidně vycházel? Žádám
p. ministra vnitra, aby nám dal veřejný výkaz
o tom, které periodické politické tiskopisy
na Slovensku mají zaplacenou kauci a od kdy, protože
mám obavu, a té bych se rád zbavil, že
tu jde o nějakou předvolební šikanu.
(Předsednictví převzal místopředseda
Stivín.)
Dále měl bych otázku na p. ministra pro sjednocení
zákonů a organisace správy, zda nemyslí
že již přišla hodina ke sjednocení
tiskových zákonů, či zdali ještě
myslí, že nepřišla.
Ministerstva vnitra se týká také jedna záležitost
z Podkarpatské Rusi. Je to zbytek středověkých
nařízení, která se jmenují
rokovina a koblina. Předpokládám, že
vám je známo, oč běží,
ale řeknu aspoň jistý fakt. Rokovina a koblina
je poplatek věřících kněžím,
učitelům a kantorům. Byl i na druhé
straně Karpat, to je v Haliči, ale haličský
sněm tuto otázku vyřídil anebo poskytl
právní a finanční možnosti, aby
se mohla likvidovati zemským zákonem již r.
1873, dne 29. května, tedy ještě za Rakouska.
Tenkráte byli pověřeni prováděním
toho zákona ministři vnitra, vyučování
a kultu, spravedlnosti a financí. Do r. 1918, do převratu,
byly odpovědny před dějinami staré
Uhry, že to všechno tam nechávaly. Po převratu
jsme my odpovědni, není-li ještě dodnes
ta otázka vyřízena. Je pravda, že r.
1920 jsme odhlasovali zákon, a ten zákon byl i publikován
ve sborníku, který prostě prohlásil
rokovinu a koblinu za zrušenu. Jenže tam bylo dále,
že sněm Podkarpatské Rusi určí
míru i způsob výkupu a pokud se tak nestane,
aby se mohly individuelně výkupy prováděti,
že vydá vláda zvláštní nařízení.
Sněm Podkar. Rusi dosud není, tudíž
ani žádný zákon a ani vláda žádného
nařízení nevydala. Tudíž zákon
z r. 1920, jenž způsobil opět mnoho zmatku,
zůstal bezcenným kusem papíru.
Můj pokus z r. 1926 řešiti tuto záležitost
v souvislosti a jaksi na účet kongruového
zákona uvízl v ústavně-právním
výboru změnou konstelace v Nár. shromáždění
a ve vládě. Překvapující výnos
civilní správy z 9. května 1928 tuto otázku
znovu uvedl na forum veřejné diskuse. Zase byly
podány žaloby od učitelů neb kněží
atd., opět hrozí exekuce, vše se má
znovu opakovati. Apeluji na ministerstva, která jsou interesována,
to jest ministerstvo vnitra, školství a financí,
a žádám je, aby zřídila vládní
oddělení, které bude míti jedině
tuto věc na starosti a nic jiného. Jinak, kdyby
se o to staralo kulturní oddělení ministerstva
školství, vše se rozplyne v množství
prací. Tedy zvláštní oddělení,
které bude míti na starosti především
statistiku, finanční rozpočty atd. a které
bude míti oprávnění, kdyby přišlo
na to, že bez veřejné moci nelze výkup
vůbec udělati, poněvadž běží
o veliké sumy, aby zřídilo veřejnou
pokladnu atd. To jsou věci, jichž konečné
vylikvidování může trvati na sto roků,
ale musí se s nimi konečně začíti.
Upozorňuji ještě na to, že Společnost
národů již má úmluvu o zrušení
otroctví, že pod její § 5 se tato rokovina
a koblina dá vměstnat, a již to opravdu hrálo
úlohu. Tedy raději dříve, abychom
z toho neměli žádnou újmu, poněvadž
tyto přežitky nám neslouží ke cti
a ani církvím, jichž se týkají.
Přicházím dál. Každý resort
má v Československé republice nějakou
svoji bolest. Má-li ji ministerstvo veř. prací
v silnicích a jejich mizerií, má ji ministerstvo
spravedlnosti v nedostatku soudců, z něhož
vznikla celá krise soudnictví. Tento nedostatek
jest resortně i morálně takové váhy,
že jeho řešení a odstranění
by mohlo a mělo absorbovat svého šéfa
úplně a ještě by mu ani čas nestačil.
Ale musil by se mu ovšem věnovati plně a nesměl
by při tom sloužiti ničemu jinému, zejména
ne stranické politice a politice vůbec, a obzvláště
politice, která vybíhá z rámce dnešní
koalice, z rámce jejích možností a její
nosnosti.
Postihujeme v našem soudnictví bohužel i specielní
krisi, vzešlou odtud, že sám pan ministr spravedlnosti
se pouští do veřejných polemik s nejvyšším
soudem o jazykové věci. (Souhlas.) Táži
se, bylo-li by něco podobného možno v jiném
státě a v jiné vládě? Táži
se dále nezávisle na odpovědi na tuto otázku,
může-li to zvýšiti vážnost
soudnictví, chuť a oddanost u soudců k vlastnímu
povolání?
Snad chtějí někteří činitelé
u nás opravdu udělati z Československa domov
pro obyvatelstvo celé t. zv. střední Evropy.
Takový plán by se jim mohl do jisté míry
podařiti, ale na konec tohoto procesu mohl by se náš
vlastní národ ocitnouti zde bez vlastního
domova a přístřeší v tom smyslu,
že by nebyl nikde svým pánem, všude by
byli ti, s nimiž by se musil děliti o stát
i o vládu v něm, všude by byli pozorovatelé,
spolurozhodovatelé, poručníci a příživníci.
Jsou dva resorty v dnešní konstelaci t. zv. německé.
Jeden imponuje svým rozpočtem, to je ministerstvo
veř. prací. Rozpočet na r. 1928 činí
714 milionů, na r. 1929 712 milionů. Při
tom počet systemisovaných míst 2150. Druhý
resort imponuje svou prestiží. Paní a pánové!
Vy to dobře víte, čím soudnictví
v historii našeho státu bývalo, jaké
se těšilo úctě a renomé a také
dobře víte, jak naše právnická
věda byla znamenitě pěstována již
ve středověku atd. Tedy býti ministrem spravedlnosti
v takovémto státě s takovou tradicí
je, řekl bych, největší vyznamenání.
Druhý resort imponuje tedy svou prestiží a
svou rozsáhlou sítí nižších
i nejvyšších instancí, jichž jest
přes 500, rozprostřených po celé republice
a ani jeho rozpočet nepatří k nejmenším.
Vykazuje na r. 1928 299 mil. a na r. 1929 308 milionů a
systemisovaných zaměstnanců 9940.
Za dva roky od vstupu Němců do vlády - a
těm Němcům byla dána právě
tato dvě ministerstva - se změnily poměry
dotud, že klub pana dr Spiny nečítá
již 24 členy jako na podzim r. 1926. Zatím
jej totiž opustilo 5 Maďarů a za nimi pak šel
pan kol. Nitsch, zemědělec a poslanec spišských
Němců. Tu si vzpomínám, paní
a pánové, jak jsme se několikráte
již chlubili před veřejností, že
jsme vlastní svou politikou a taktikou k jinojazyčným
celkům tyto spišské Němce zachránili,
poněvadž by byli bývali ve starém Uhersku
úplně pomaďarštěni. Mluvil jsem
tam sám s těmi Němci na Slovensku a vím,
že již počítali s tím, že
není možno vůbec sebe národně
zachrániti. A najednou mají tam školy, kterých
neměli v Uhrách, mají poslance, o kterých
se jim nezdálo atd., ale podívejte se, opouštějí
vládní kluby a zakládají svůj
vlastní. Nitsch je tam jako hospitant. Zda nejsme oprávněni
vůči všemu tomu říci, že
německá povaha nesnese pocitu uznání
a vděčnosti? (Souhlas.) Již nám
dělali tito spišští Němci jisté
obtíže a bojím se, že nám je budou
dělati stále. Klub der Deutschen Landwirte má
tedy dnes pouhých 18 členů, se 13 členy
klubu pana ministra dr Mayr-Hartinga 31, to jest
ze 75 poslanců německé národnosti
je to menšina - 41.3%.
Takovýmto holým konstatováním předvedu
ještě některé další věci.
Ministr dr Spina v Šumperku se vyslovil takto: "Trpká
byla pro nás také nejobtížnější
úloha, kterou jsme musili zmoci, totiž vychovávati
český šovinismus vzrostlý do nemožné
míry, k myšlence součinnosti."
Nezdá se vám, pane ministře dr Spino,
že máte blíže k šovinismu u svého
kolegy dr Schollicha, než k domnělému
šovinismu českému, který není
ničím jiným než hájením
práva ve vlastní domovině?
Pan Mayr-Harting v Jihlavě na sjezdu své
strany takto formuloval aktivní program Němců:
1. zásadní změna jazykového zákona,
2. národní školní autonomie, 3. zastavení
postátňování lesů, 4. němečtí
odborní přednostové.
Pan posl. Windirsch, předseda klubu Bund der Landwirte,
v rozpočtovém výboru mluvil proti velké
cifře rozpočtu ministerstva nár. obrany a
horoval pro jeho snížení. Jestliže p.
ministr projevil jednou politování, že nemá
dosti peněz na manévry, prohlásil v rozpočtovém
výboru posl. Windirsch, že tohoto politování
s p. ministrem nesdílí právě tak jako
nesdílí jeho mínění, jež
vyslovil v Brně, že v mezinárodních
konfliktech nevítězívá vždycky
ten, na jehož straně stojí právo, nýbrž
ten, který má moc.
Pan posl. Oehlinger, člen klubu p. min. Mayr-Hartinga,
v témže rozpočtovém výboru při
kapitole ministerstva zahraničí mluvil o odzbrojovací
komedii, o desítiletých berlích páně
ministrových, t. j. o Francii a Malé Dohodě,
kteréžto berle začínají již
prý trouchnivěti. Dále p. kol. Oehlinger
pokáral p. ministra zahraničí pro jeho výrok,
že "Anschluß" je válka, a dožadoval
se "samostatné neutralitní politiky" československé,
nezávislé a na konec hned popoháněl
p. ministra blíže k Německu.
Teď je nám ovšem úplně jasno, když
jsme si to klidně předvedli, proč vládní
Němci, členové dnešní vládní
majority, raději o sobě mluví jako o aktivních
Němcích, než o vládních členech
dnešní majority.
Vzniklo pracovní a hospodářské souručenství
p. dr Rosche s dr Kafkou, jimž se podařilo
dostati k sobě skupinu živnostenskou z klubu Bund
der Landwirte p. ministra dr Spiny. Má to býti
nová prasklina tohoto klubu, či nějaká
vyšší taktika? Musíme vyčkati vývoje
budoucnosti.
Abych ukončil tuto partii, statisticky je dokázáno,
že jest překročena všechna míra
požadavků saint-germainské úmluvy o
ochraně jinojazyčných zlomků v našem
státě, že Němci mají více
škol, než jim početně přísluší,
že mají všecky školy počínaje
od školy mateřské až po vysokou školu
universitní a technickou, že mají totéž
právo volební, jako my a počet poslanců
odpovídající jejich početní
síle. Tedy všude úplná rovnoprávnost,
nic výjimečného. Jíme všichni
stejně z jednoho talíře a přece ustavičně
nářky na mezinárodních forech. Vidíme,
že jim nejde o toto, nýbrž o něco jiného,
aby totiž všecky značky, které činí
z našeho státu stát národní a
slovanský, byly smazány, aby neexistovaly a abychom
přestali býti státem národním
a slovanským. Je to tedy pokračování
myšlenky německé tak, jak se jevila, třeba
byla jinak nazývána, před válkou a
jež se teď zase regeneruje.
Dne 7. října stal se v Podkarpatské Rusi
jakýsi historický den. V ten den byla odhalena nová
budova kulturního spolku "Prosvity" (ukrajinského).
A ejhle, tu již všecky masky byly sňaty a ukázala
se pravá tvář, bylo viděti ukrajinské
prapory u školní mládeže a všude
tam, kde se tak cítilo, i na domech. Přišli
delegáti i poslanci ukrajinští na polském
sněmu z Haliče, sice pozdě, ale uplatnili
se pod maskou nějaké jiné schůze atd.
Jeden slavnostní řečník, který
přišel z Haliče, ve své řeči
poukázal na přání Ukrajinců
z Haliče a Podkarpatské Rusi po spojení obou
zemí, - tedy i Haliče a Podk. Rusi - v rámci
Veliké Ukrajiny.
Tato "Prosvita" se těšila vždy neobyčejné
přízni režimu, který vládl nad
Podk. Rusí. Tato "Prosvita" dostala od našeho
státu od převratu několik milionů
na to všecko. Tedy my jsme si tam vlastně tu iredentu
dělali, tito Ukrajinci všichni jsou přistěhovalci
z Haliče, ruský domorodý živel je loyální,
smýšlení státotvorného, má
Československou republiku rád.
Na západě až v Praze se stalo to, čeho
jsem se již dotkl. Koncem května a začátkem
června byla zde veliká porada separatistů
ukrajinských (Petljurovců), a na této poradě,
která trvala několik dní, - naše úřady
o ní docela dobře věděly - byli účastni
delegáti maďarští, italští
a polští. Na této poradě se stala příprava
pro proklamaci Ukrajiny jakožto samostatného státu,
byla hned zvolena prozatímní vláda a vláda
ta byla hned oznámena zvláštními notami
po všech státech a také ji dostal náš
zahraniční ministr. Včera jsme o tom podali
interpelaci na něj, protože to směřuje
proti Rusku, je to krátce namířeno pro další
jeho seslabení, tak aby Rusko, až by se zbavilo Sovětů,
nebylo zde úplně již v té síle,
mohutnosti a s těmi možnostmi jako před válkou.
Mezinárodně mluví se stále o starém
skutečně Balkáně, jaká je to
ještě stále nebezpečná půda.
A odpůrci versailského, trianonského a st.-germainského
míru mluví o tom, že se vlastně zbudoval
takový nový Balkán ve střední
Evropě. A hle! Zde fakticky pod patronancí jistých
i vládních proudů v některých
státech a za mlčenlivého přihlížení
státníků některých států
se chce na obrovském teritoriu ruském skutečně
vytvořit takový nový Balkán, a to
jen pod pretextem, že se zmaří bolševictví.
Jsem přesvědčen, že to spíše
může vyzníti v pravý opak, jako tomu
bylo tehdá za války mezi Polskem a Ruskem, kdy se
i odpůrci bolševismu, Rusové, hlásili
do rudé armády, že prý jako vlastenci
musí jíti hájiti rodné otcovské
teritorium proti nepříteli. Vyčkáme,
jak nám pan ministr zahraničí dr Beneš
na to odpoví. Pokud víme, není touto akcí
a touto poradou nijak nadšen.
V Podk. Rusi se mnoho udělalo, to je nesporné, jenom
že já jen nepočítám to, co se
udělalo, já to také vždy vážím.
Proto mně ani tak neimponuje školská statistika,
která říká, že je tam tolik a
tolik nových škol atd., že už má
skoro každá vesnice školu. Není to vždycky
pravda, taková vesnice má třeba školní
budovu, ale nemá učitele anebo zase má učitele,
ne však budovu, ta byla rozbita za války a nebyla
dosud postavena. Jak pravím, já to vše vážím,
i vidím, že se tam nevyučuje po rusku, nýbrž
nějakou novou řečí, že se tam
zřejmě chce i počešťovat, že
se tam zakládají české školy
v ryze ruských vesnicích. V některých
případech se i stalo, že ruské děti
opustily tu školu, poněvadž nerozuměly.
Tedy bych řekl: Pozor! Výslovně apeluji na
pana ministra školství dr Hodžu, poněvadž
znám jeho smýšlení o ruském národě,
jeho slovanské smýšlení. Ten apel vyznívá
jak pro Podkarpatskou Rus, tak také pro Slovensko. Pane
ministře, dokažte skutkem, že jste Slovanem a
přítelem ruské kultury a ruského národa.
Dejte každé ruské vesnici na Slovensku a na
Podk. Rusi školu v ruském jazyku. Získáte
si vděk a přispějete k tomu, aby z toho obyvatelstva
na hranicích se vypěstili Chodové ruští
na obranu naší republiky, na obranu našich hranic,
jako byli čeští Chodové na Domažlicku.
Konstatuji zde rád, že se konečně provádí
pakt, který byl zjednán za onoho času mezi
zahraničním ministerstvem jugoslavským a
naším v příčině pravoslaví
na Podkarpatské Rusi ve směru srbské jurisdikce,
že ministerstvo s porozuměním a blahosklonně
vychází vstříc biskupu dnešnímu,
který tam je, Serafínovi, a že tato otázka
může býti konečně vyřízena
v klidu a ke cti státu a k spokojenosti lidu.
Má se teď obsaditi, paní a pánové,
místo vicepresidenta v Podkarp. Rusi a tu vznikla jaksi
hnutí mezi lidem, aby bylo obsazeno Rusem. Dostal jsem
otázku od jednoho pana ministra, zdali to pokládám
skutečně za možné. Řekl jsem:
Věcně úplně za možné,
podle saint.-germainské smlouvy o Podkarp. Rusi za zcela
oprávněné, v té smlouvě je
zajisté, že se pokud možno mají obsazovati
úřady domácím ruským obyvatelstvem.
Tato možnost zde jest. Řekl jsem také tenkráte:
Pane ministře, sluší se politikovi dívati
do budoucnosti. Je-li dnes takový a takový režim
na Slovensku a Podparpatské Rusi proti ruskému obyvatelstvu,
nemyslíte, že tím okamžikem, až v
Rusku padnou sověty a národ se ujme sám své
vlády, nastane také obrat v této československé
politice proti Rusku? A pan ministr řekl: To také
asi bude. Řekl jsem: Je moudřejší a
rozšafnější tomu předcházeti
a jestliže mají vážnou osobu tito Rusové,
můžete se beze všeho za ni přimluviti.
Přednesl jsem, paní a pánové, zde
některá přání, žádosti
i upozornění, učinil jsem i některé
výtky, to netajím, ale učinil jsem tak nikoli
ze zásadné oposice jako někteří
řečníci přede mnou. Všechno to
jsem učinil z lásky ke státu našemu
a z lásky k němu dáváme také
naše hlasy pro tento státní rozpočet,
aby vláda mohla obstarávati jeho správu.
Na konci dovolte mi říci tato slova: Jsme v předvečer
dovršeného desítiletí obnovené
naší státní samostatnosti. Ohlížíme
se po oné pětici mužů, z nichž
první čtyři provedli převrat 28. října
1918 a jichž všech pět podepsalo a vydalo prvý
zákon republiky. Ohlížíme se a nevidíme
zde ani jediného z nich. Jejich lidské i politické
osudy vyvolávají hlubokou naši účast,
spolu však povzbuzují k vážnému
uvažování. Z těch osob, zcela přirozeně,
se snadno dostaneme k úvahám o samotném státě,
jeho přítomnosti i jeho budoucnosti. V jubilejních
dnech všeobecné radosti i pýchy osoby uvažující
kéž jsou oněmi, kteří svou promyšlenou
a pevnou prací přispějí k zabezpečení
vnějšímu i k národní solidaritě
uvnitř! A kéž i k tomu, aby vláda věcí
národa byla nepodmíněně zase v jeho
rukách! (Výborně. Potlesk poslanců
čsl. strany nár. demokratické.)
Místopředseda Stivín (zvoní):
Dále má slovo p. posl. dr Stern.