Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

My však nezapomínáme poukazovati k tomu, že si přece občanská vládní koalice, když se sešla, vytýčila určitý program. Není zcela správné, že tato vláda, jak kol. Stivín prohlásil, neměla žádného programu, snad ho dnes již nemá. Měla ho však tehdy, myslím tehdy, když ministerský předseda dr Švehla se zmínil o "dějinném okamžiku", když pronesl slovo o "rovných mezi rovnými" a prohlásil tím zároveň, že začíná nové období v soužití obou národů v tomto státě, když poukázal především na tisícileté vztahy obou národů a když zcela jasně podával se z jeho řeči národně politický program. V tom však má kol. Stivín pravdu: Z tohoto národně politického programu nic nezbylo. Viděli jsme v poslední době vždy zřetelněji a zřetelněji, že občanské strany usilují jedině o to, aby vytvořily hospodářsko-politické a kapitalistické zákony, jež uvalují na masy obyvatelstva vždy větší a větší břemena, že však nikde nelze pozovati ani nejmenšího zdání skutečného vyrovnání od národa k národu. S prázdnýma rukama musí předstoupiti německé vládní strany, pokud jest to jejich programem a pokud měly podílu na politických událostech poslední doby, před německé voliče a tam doznati, že národně politická část programu o rovných mezi rovnými nebyla splněna. Jestliže však p. kol. Stivín přednesl dnes do jisté míry obžalobu proti občanským stranám obou táborů a označil je za neschopné k vyřešení velkého národnostního problému, pak přece by se mu selo připomenouti, že také socialistické strany, pokud jsou ráže marxistické, nepodnikly dodnes ničeho, aby skutečně zahájily nebo navázaly národnostní vyrovnání. (Souhlas na levici.) Jak to dopadá, tážeme se dnes zde s tohoto místa, s mezinárodním dorozuměním těchto obou stran, jež chtějí býti mezinárodní? Nikdo nemohl dosud učiniti zkušenosti, že by bylo padlo jediné skutečné slovo, neřku-li, že by bylo něco podniknuto pro národnostní dorozumění na obou stranách, nebo lépe řečeno, u českých socialistických stran. Velectění pánové, myslíte, že Němci zapomněli na vše to, co zákonů bylo zde v této sněmovně proti našemu národu usneseno za součinnosti těchto pánů z českých socialistických stran? Myslíte, že jsme zapomněli na všecky školské zákony, na všecky ony zákony, jež uvalují ohromná vojenská břemena na široké vrstvy obyvatelstva, myslíte, že jsme zapomněli na ony neslýchané zákony, které se nazývají pozemkovou reformou v této zemi, které roztrhaly naši domovinu, které neponechaly naši domovinu lidem, kteří v ní pracovali, kteří z ní učinili to, čím je dnes, na zákony, které neponechaly naši domovinu Němcům, nýbrž přenechaly ji příslušníkům českého národa a tím na věčné časy vnesly národnostní boj až do nejposlednější vesnice. (Souhlas na levici.) Myslíte, pánové, že jsme na to zapomněli, že restrikční zákony, jimž padlo za oběť tisíce a tisíce německých státních zaměstnanců a železničářů, jsou dílem těchto pánů na socialistických lavicích? Ba ještě více, že se dokonce bývalý ministr Franke tím vychloubal a ve volební propagandě uplatňoval, že to byla jeho strana, jež prosadila, aby restrikční zákony byly provedeny s onou přísností a ostrostí, jež se projevuje nyní jako výsledek těchto zákonů v tisícerých zničených existencích, či myslíte, že jsme zapomněli, kdo povolal policii do této sněmovny? Byl to pan poslanec a tehdejší předseda Tomášek, který si dnes zde dole stěžuje do teroru jednacího řádu, jenž nejen že volal po policii, nýbrž i jako podomek, jako vrchní podomek v této sněmovně fungoval a každého, kdo se jen poněkud opovážil provésti v tomto sále něco, co porušovalo tak zvanou vážnost této sněmovny, dal vyvléci ven nebera zcela žádného zřetele, zda ten, jehož dal vyhoditi, nebyl snad soudruhem německého jazyka. Velectění, tito pánové z českých socialistických stran to přece byli, kdo se usnesli na zákoně na ochranu republiky, který projevuje dnes způsobem přímo neslýchaným účinky částečně i proti nim samým. Tito pánové to byli, kteří se také spolu usnesli na oněch zákonech, jež nazýváme zákony jazykovými, ba oni to byli, kteří stáli v popředí fungujíce a figurujíce jako popoháněči, kteří záští mezi oběma národy v této zemi vystupňovali až do nejvyššího žáru. Tito pánové z českých socialistických lavic si nesmějí dnes stěžovati, že jest takováto situace mezi oběma tábory. Jestliže si dnes pánové stěžují, že máme zde 42 nebo 45 komunistů - i pan kol. Stivín tak učinil - musí se udeřiti v prsa a říci: mea culpa, mea maxima culpa, vždyť přece páni socialisti spolupracovali s občanskými stranami, spolupracovali šovinisticky, tak šovinisticky, že se u velké části českého dělnictva dostavil samozřejmý následek jevící se v tom, že dělníci nechtěli již i z národních důvodů tuto politiku spolu provozovati. Byla to soc. demokratická strana, jež se postavila vždy nejen za všechny vojenské zákony, nýbrž i přímo jako popoháněč s bičem v ruce při tomto zákoně fungovala a musela také očekávati, že antimilitaristicky vychovaní příslušníci její strany nakonec přeběhnou do nejzazšího extrému komunismu. Pánové ze socialistických stran nesmějí zapomínati, že tento jejich postup vyvolal i ve vlastních jejich řadách pobouření. Připomínám den, kdy byl v této sněmovně usnesen zákon na ochranu republiky, připomínám, že byli z řad národně sociální strany vyloučeni oni poslanci, kteří se odvážili podle svého socialistického přesvědčení hlasovati proti zákonu na ochranu republiky, že tehdy zbaveni mandátu poslanci Vrbenský, Draxl, kol. Landová-Štychová, posl. dr Bartošek, poněvadž se odvážili vystoupiti proti zákonu o teroru. A tito pánové si dnes stěžují do byrokratismu, jemuž sami zjednali tuto posici, kterou dnes zaujímá, odvažují se dnes líčiti věc obyvatelstvu tak, jakoby neměli viny na všem tom, co se dnes děje. Nikoli, velectění! Věci dospěly přece mnohem dále, než jsou dnes. Víte, že byla přece doba, kdy i němečtí sociální demokrati byli nuceni před mezinárodním forem na sjezdu v Hamburce přednésti stížnost proti svým českým soudruhům, poněvadž poměry zavládnuvší v této zemi staly se před celým světem nesnesitelnými a neudržitelnými. Za všechny tyto věci, kteréž byly úplným shroucením každého opravdového socialistického dorozumění, každého opravdu národnostního dorozumění, odpovídají oni pánové, kteří zavinili toto shroucení a nesmějí si dnes stěžovati do věcí, jež takto nadešly. Musejí se opět udeřiti do vlastních prsou a říci: "Jak pak to změníme"? To by muselo býti jejich jedinou myšlenkou a jedinou jejich otázkou. Praví-li dnes, že občanská koalice v tomto státě není žádnou konsolidací státu, že občanská koalice není žádným národnostním vyrovnáním, budou míti asi pravdu, pak prohlašujeme však k nim, že nijak k tomu nepřispěli, aby napravili, co občanské strany pokazily, nýbrž naopak, že provedli ještě mnoho horšího, když byli ještě při moci, a že dnes nepodnikají žádných příprav, aby mohli zahájiti v tomto státě jinou politickou éru, přijdou-li opět k moci. Kol. Stivín prohlásil s této tribuny, že takový národ jako Němci v Československu, tudíž sudetští Němci, kteří představují čtvrtinu veškerého obyvatelstva, národ vysoce průmyslový, jenž vládne více než polovinou hospodářských prostředků a v držení je má, nemůže zůstati trvale stranou. Ano, a my pravíme: Tak velkého národa nelze také porobiti, ani těmi prostředky, se kterými se o to dříve pokusily socialistické strany. Nanejvýš zarmucujícím zjevem přece jest, že to, co předstírají občanské strany, že prý chtějí uskutečniti národnostní vyrovnání, nesvedou bohužel strany dělnické. (Posl. Knirsch [německy]: Mezinárodní socialistický sjezd v lednu se nesměl této otázky ani programově dotknouti!) Ano. Zde v zemi, kde by bylo lze v praksi uskutečniti zásady mezinárodní idee, nebo řekněme, pouze snášenlivosti a dorozumění dvou národů, dožili jsme se nejpotupnějšího zklamání, jaké jsme si mohli vůbec kdy představiti. Dlužno tu také říci, že naši němečtí sociální demokrati nedali v této souvislosti na jevo onu důslednost v postupu, jaká by také po našem názoru byla nutná pro rychlejší uklidnění v této zemi. Pravíme: Strany, které se již dnes bezpodmínečně podrobují diktátu socialistických stran, ač tyto ještě nejsou ve vládě, nesmějí se diviti, jestliže členové vládních stran dnes již ve všem tak povolují. Našim stanoviskem jest, že pánové budou pouze uceleným bojem sudetsko německého národa o vlastní jeho právo přivedeni k rozumu (Potlesk poslanců něm. strany nár. socialistické.), nikoli tím, bude-li se za nimi s prosbami běhati, nýbrž že se pánům těm dokáže, že nejsou v této zemi sami. (Potlesk poslanců něm. strany nár. socialistické.), že naše síla a velikost, o níž mluvil sám p. Stivín, postačuje, abychom si vlastní silou vybojovali v této zemi onu hospodářskou, politickou a národní posici, jež nám přinese národní samosprávu v naší domovině. (Výkřiky posl. Schweichharta.) Pane kol. Schweichharte, nebyl jste tu, když jsem o tom mluvil! Nesejde na tom, kdo jest hospodářsky silnější, nýbrž kdo jest politicky cennější a má politicky více síly nežli celé shnilé měšťáctvo. Dejte si to říci ode mne jako národního socialisty. (Posl. inž. Jung [německy]: Musíme pánům říci, že bychom se byli klidně podřídili jejich vedeni!) Ano. (Posl. inž. Jung [německy]: Běhali jste za českými soc. demokraty!) Jest dnes v této zemi nad slunce jasněji prokázáno, a neoddáváme se o tom nijak klamu, že myšlenka mezinárodního socialistického dorozumění utrpěla hanebnou ránu a že myšlenka o dorozumění ponese vůbec jen tehdy ovoce, bude-li vedena jinými prostředky, než se dodnes dělo. (Posl. inž. Jung [německy]: Pan sen. Niessner vydal kdysi leták "Nevolte muže s heslem ťPryč od ŘímaŤ dr Bodirského, volte katolíka Niessnera," aby dostal hlasy katolického obyvatelstva!) Museli jsme uvésti tyto zjištěné okolnosti, poněvadž jsme byli nuceni opraviti události, které kol. Stivín zkresleně přednesl.

Dovolte mi nyní několik slov ku předmětu, jenž jest dán na dnešní denní pořad. Tiskem 1845 má býti provedena řada změn a doplňků zákona o sociálním pojištění. Tento zákon senát vrátil posl. sněmovně a svědčí to o přímo bezpříkladné, lehkovážné zákonodárné práci, jaká jest v této sněmovně na denním pořádku, že bylo možno tak nepořádně vyříditi zákonodárné dílo tak velké a důležité jako jest sociální pojištění. Po měsíce zuřil boj o tento zákon, po celé měsíce byl čas, aby každý jednotlivý paragraf byl upraven, a na konec měly vládní strany dosti času, aby předložily sněmovně ku přijetí dobře kodifikovaný zákon, tím spíše, když ve sněmovně nebyly vůbec přijaty žádné pozměňovací návrhy a bylo proto zcela jasno, jak bude vypadati konečný text zákona. Nepodali jsme k nové předloze žádných pozměňovacích návrhů, z velice jednoduchého důvodu, poněvadž se od posledního usnesení o zákonu, týkajícího se sociálního pojištění, nezměnily mocenské poměry v této sněmovně a poněvadž ovšem nelze očekávati, že někdo z těch pánů, kteří při posledním usnášení hlasovali proti každému oposičnímu pozměňovacímu návrhu, bude dnes jinak jednati. Jestliže se tehdy mohlo s tím počítati, že se dělníci spokojí s důchody 100 až nejvýše 300 a 380 Kč, pak již tím méně dnes bude na tom něco měněno. Nepodařilo-li se prosaditi při jednáních měsíce trvajících v sociálně-politickém výboru nejdůležitější požadavky dělnictva, týkající se změny administrativy v sociálním pojištění, tím méně bude to ovšem možné dnes při formální revisi zákona. Neprojevila-li se tehdy ani nejmenší ochota, přiznati 800.000 německým dělníkům, kteří jsou pojati do sociálního pojištění, právo, aby si sami spravovali své nemocenské pokladny a miliardy, které splatí, na podkladě národnostního rozdělení, pak není dnes ani času ani možnosti dosáhnouti takovýchto změn zákona. Zůstal-li tehdy boj o tyto věci bezvýsledným, pak nezměněné mocenské poměry ani dnes nedopustí nějaké změny. Používáme proto dnes aspoň této příležitosti, abychom zcela krátce, jak jsem nyní řekl, vyložili své stanovisko a urgovali konečné vyřízení druhé důležité sociální předlohy. Jde o vyřízení zákona o pensijním pojištění zaměstnanců. Potřebovalo-li sociální pojištění dělnictva měsíce ke své novelisaci, můžeme o pensijním pojištění zaměstnanců prohlásiti, že toto čeká bohužel již od let na svou novelisaci. Čtyři roky zabývala se meziministerská komise poradami o zákoně o pensijním pojištění, vypracovala elaborát v každém směru výtečný, se kterým se povětšině ztotožňují jak zaměstnavatelé, tak zaměstnanci, označujíce jej za přijatelný. Bohužel předloha, jak byla vládou sněmovně podána a jak jest nyní předmětem porad sociálně-politického výboru, ponechala nepovšimnuta nejčetnější a nejdůležitější zlepšení meziministerské komise, nebo je vůbec škrtla. Již mnoho týdnů zabývá se sociálně-politický výbor opět tímto zákonem a celé týdny vázne projednávání, poněvadž se stále do porad vsunují nové umělé přestávky. Nyní náhle, pět minut před volbami politicky mimořádně důležitými, pět minut před tím, než obyvatelstvo s hlasovacím lístkem v ruce projeví své politické mínění, osudu však nezmění, nýbrž pronese jen politický názor o této vládě, jejích sociálních a národnostních výkonech, najednou se spěchá s projednáváním zákona o pensijním pojištění a jest to skoro tak, jak se praví v německém přísloví: "Lenoch se stává pilným večer." Večer začínáme jednati. Nevzpíráme se - nechceme, aby se nám nerozumělo - aby se nyní o tom jednalo. Zamlouvá se nám každá příležitost ke konečnému vyřízení tohoto zákona, jehož zaměstnanectvo tak dlouho a po mnohá léta žádalo, jsme ochotni jednati v každém čase. Ohražujeme se však proti tomu, aby sociálně-politický výbor konal své práce tak, jak je konal dosud. Svolají-li se členové sociálního politického výboru ke schůzi do Prahy, trvá-li tato schůze však sotva 15 minut a poslanci se opět pošlou domů, to vše jen proto, aby příštího dne byla zpráva v novinách, že výbor zasedal, pak musíme již říci, že jest to fraška sociálního zákonodárství, hanba pro sněmovnu a pro tuto celou legislativu.

Žádáme tudíž, aby přestala konečně takováto zdánlivá práce, abychom se v sociálně-politickém výboru dostali k vážné práci o pensijním pojištění zaměstnanců a aby bylo nám umožněno vyříditi již v nejbližší době zákon tak, jak to odpovídá zájmům zaměstnanectva této země. (Potlesk poslanců něm. strany nár. socialistické.)

Místopředseda Horák (zvoní): Dále má slovo pan posl. Škola.

Posl. Škola: K dovršení jubilejních oslav předkládá vláda předlohy reakčních zákonů, které svým charakterem a podrobností dokreslují obraz cílů a snah dnešní buržoasní většiny. Je to předloha zákona o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří a zákon o refundaci obchodových daní. Předlohy tyto, jež jsou předloženy k odhlasování sněmovně, jejich zřejmá protilidová tendence musí pobouřiti pracující třídy. Obě tyto předlohy přinášejí kapitalistům československým stamilionové úlevy.

Vládní předloha zákona, jímž se mění a doplňuje zákon ze dne 9. října 1924, č. 221 Sb. z. a n., je zřejmým důkazem úpadku a bezhlavosti měšťáckého parlamentarismu, podporovaného sociálními reformisty. Předloha tato prodělala, dříve než dostala se do sněmovny, pravou křížovou cestu. Po celé měsíce se čachrovalo za kulisami sněmovny mezi socialistickými a měšťáckými stranami o různé drobné ústupky, které žádali socialističtí reformisté na buržoasii. A výsledek celého tohoto čachrování byl, že buržoasní strany nedbaly škemrání soc. reformistů a odhlasovaly dne 22. září t. r. tento vládní návrh zákona ve znění, jak jej vláda předložila.

Nyní dostáváme předlohu tohoto reakčního zákona znovu do pléna sněmovny, jelikož senát předlohu tuto vrátil zpět vzhledem k různým stylistickým chybám v zákoně.

Vrácení předlohy dokumentuje, s jakou bezhlavostí měšťácký parlamentarismus "pracuje". Z jednání a čachraření soc. reformistů o soc. pojištění dělnictva vyplývá troufalost buržoasie, že v zápětí po jubilejních oslavách přináší tuto předlohu znovu ku projednání a odhlasování v celém jejím reakčním znění. Troufalost buržoasie v útoku na soc. pojištění je důsledkem jednání soc. reformistů, jež provedli r. 1924. Nemocenské pojištění dělnictva bylo r. 1924 v celé řadě případů zhoršeno přes to, že pojištění převzaté z dob Rakouska bylo naprosto nedostatečné. Jestliže za Rakouska hleděla buržoasie zákonem ze dne 30. března 1888, č. 33 ř. z., převaliti pojišťovací břemena na pracující třídu, děje se totéž obdobně i v Československu. Již tehdy byl přijímán tento zákon s určitou trpkostí a nedůvěrou od dělnické třídy, ač v této době nebylo předpokladu pro to, aby byl vykonstruován zákon, který vyhovoval dělnictvu v případě onemocnění a současně zabezpečoval jeho rodinu existenčně. Byl to důsledek neorganisovanosti a třídního neuvědomění dělnictva v době tvoření se tohoto zákona. Zákon z r. 1888 byl takový, na jaký se tehdy pracující třída mohla zmoci. O co změnily se poměry po stránce sociálního zabezpečení pracující třídy v Československu, ve státě, který je podle stálého tvrzení měšťáků a soc. reformistů státem demokratickým, kde se podle tvrzení samého presidenta Masaryka v jeho poselství jubilejním projevuje demokracie nejenom po stránce politické, nýbrž i po stránce hospodářské a sociální? V jakém směru se projevilo sociální zabezpečení dělnictva v Československé republice, která je republikou demokratickou, oproti absolutistickému bývalému Rakousku? Jakým způsobem bylo změněno nemocenské pojištění dělnictva v demokratické republice, v Československé republice? Co učinili t. zv. konstruktivní socialisté v r. 1924, kdy byli ve vládě? Za jejich účasti a s dohodou měšťáckých stran byly nároky, jakož i podpory nemocenské, které zaručoval starý rakouský zákon z r. 1888, zhoršeny. Co přinesl dělnictvu zákon ze dne 9. října 1 924, č. 221 Sb. z. a n., ve směru nemocenského pojištění? Přesto, že nemocenské pojištění bylo nedostatečné jak po stránce léčebné péče, tak i po stránce finančního zabezpečení rodiny onemocnělého pojištěnce, nebylo na této věci r. 1924 nic zlepšeno, nýbrž ještě zhoršeno. Bylo to zejména zrušení dvou nejvyšších tříd. Při čachrování, kterého se zúčastnili soc. reformisté z těch důvodů, aby byl zlomen odpor dělnických příslušníků těchto stran socialistických proti zhoršení soc. pojištění a kde na mohutných dělnických demonstracích byla bojovná nálada mezi dělnictvem, vésti boj za zlepšení soc. pojištění, bylo dělnictvo soc. reformistickými vůdci zrazeno tím způsobem, že tito vůdcové lámali boj dělnictva sliby, že jednáním s buržoasní vládou dají se dosíci na této vládě ústupky. Jak věc tato dopadne, na to jsme již v prvopočátku tohoto jednání soc. reformistické dělnictvo upozorňovali. Ani tak nepatrný ústupek, který žádali soc. reformisté na vládě, neobstál, a to zavedení XI. pojistné třídy. Přes slib, který byl soc. reformistickým vyjednavačům učiněn jak v soc.-politickém výboru, tak i v rozpočtovém výboru, nebylo toto jednání dodrženo. Stačilo objevení se tajemníka svazu průmyslníků ve sněmovně a celé jednání vlády se soc. reformisty bylo postaveno na hlavu. Ne vláda a parlament jsou tvůrci zákonů v kapitalistických státech, nýbrž zájmové kapitalistické skupiny jsou rozhodujícími činiteli při provádění zákonů, jak i v tomto případě jest zřejmě prokázáno. Byl dán souhlas k tomu, že podpora není vyměřována z plné mzdy pojištěnce, nýbrž z ²/₃ průměrné mzdy pojištěnce. Zavedením absolutní karenční doby, která byla r. 1924 stanovena 3 dny, když nemoc netrvá déle než 14 dnů, bylo tehdy odůvodňováno, že se tak děje z důvodů zabránění simulantství mezi pojištěnci. Toto zřejmě reakční opatření bylo přivoděno a schvalováno právě konstruktivními socialisty, kteří teprve nyní poznávají škodlivost tohoto ustanovení pro pracující třídu, což přiznal sám dr Winter jako býv. ministr soc. péče, který byl tvůrcem tohoto ustanovení. Toto přiznání dr Wintra musí býti názorným ponaučením, jakým přímo hanebným způsobem dovedou sociální reformisté obhajovati různá reakční ustanovení zákonů v těch dobách kdy jsou spoluúčastni ve vládě. Toho času nechtěli přiznati, že důvodem častého onemocnění dělnictva je zavádění racionalisace, nedostatečné opatření se strany živnostenské inspekce a snižování životní úrovně pracující třídy.

Toto jsou pravé příčiny častého onemocnění dělníků. Jak zpravodaj soc.-politického výboru posl. Malík, tak i tvůrce tohoto ustanovení dr Winter přiznali ve svých referátech, že počet nemocných déle než 14 dnů přes zavedení karenční lhůty 3denní se zvýšil a nikoliv snížil. Ovšem oba pánové, jeden jako druhý, neuvádějí pravé příčiny tohoto zjevu, nýbrž odůvodňovali to tím, že pojištěnci zůstávají déle než 14 dnů nemocní proto, aby dostali hrazenou podporu za 3. den nemoci a za neděle, čemuž ovšem sami zajisté nevěří. Kdo zná postup pokladničních lékařů v případě onemocnění dělníka, ví nejlépe, zdali takového prodloužení své nemoci pojištěnec dosáhl, nehledě k tomu, že nemocenská podpora, kterou obdrží, nedosahuje v mnohých případech ani 50% jeho mzdy. A co je § 82 živn. řádu? § 82 právě uvádí, je-li dělník nemocen déle nežli 4 neděle, že má zaměstnavatel právo na jeho propustění. Tehdy pánové úplně zapomněli na ustanovení § 82 živn. řádu. Tento § 82 živnostenského řádu se mstí dnes strašným způsobem nejen na dělnících zaměstnaných v závodech, nýbrž i na těch, kteří jsou zaměstnáni a jsou členy v závodních výborech. Máme celou řadu záležitostí k projednání u nejvyššího správního soudu. Jsou to případy, kde jsou dělníci, členové závodních rad, propuštěni v tom okamžiku, jakmile jsou nemocni déle nežli 4 neděle. Přes toto nespravedlivé ustanovení §u 95 o absolutní karenční lhůtě zůstává tato, a to ve lhůtě dvoudenní pro další dobu. Rodina onemocnělého dělníka má býti nadále trestána tím, že jest odepřena nemocenská podpora živiteli rodiny za 2 dny jeho nemoci. Není ovšem žádného opodstatněného důvodu, neboť dělník jako pojištěnec platí a musí platiti příspěvky nemocenské již od prvního dne nastoupení do zaměstnání. Proto také má nárok, aby mu byla vyplácena podpora od prvního dne jeho nemoci. Tento nárok je pojištěnci i nadále odepřen.

Novela zákona též nijak nemění reakční a nespravedlivé ustanovení §u 96, odst. 1. V §u 96, odst. 1 se říká, že nárok na poloviční dávku pojištěnce, který byl odkázán do ústavního léčení, mají příslušníci rodiny, žijící ve společné domácnosti s pojištěncem a jsou z převážné části odkázáni na jeho mzdu a nemají nároku na pojistnou dávku z vlastního pojištění. Na základě tohoto ustanovení zákona jsou odmítáni okresními sociálními pojišťovnami všichni příslušníci rodiny, kteří jsou v námezdním poměru a tím také samozřejmě pojištěni. Jak drastické ustanovení tohoto §u 95, odst. 1 je pro dělnickou rodinu, kde živitel rodiny je případně odkázán na léčení do nemocnice a žena do léčení odkázaného živitele této rodiny pracuje při polních pracích nebo v továrně za mzdu 8 nejvýše 12 Kč denně! Při této žebrácké mzdě musí živiti pak tato žena několikačlennou rodinu, aniž by jí byla přiznána poloviční podpora, jelikož je sama pojištěna.

I toto nespravedlivé ustanovení §u 96, odst. 1 zůstává v zákoně i nadále. Toto jsou výsledky kompromisu soc. reformistů s měšťáky čili konstruktivního socialismu. Důsledky ovšem pak odnese dělnická třída v tom okamžiku, kdy se buržoasie cítí sama dosti silná a dopouští se věrolomnosti na soc. reformistech za jejich služby, které po celý čas jejich účasti ve vládě buržoasii prokazovali. Nad touto "věrolomností" buržoasie naříkají soc. reformističtí vůdcové. Že prováděli a provádějí až dosud věrolomnou politiku s pracující třídou jak v hospodářských otázkách tak i soc. politických otázkách, jest jim věcí lhostejnou.

Proto také přistupuje měšťácká vláda k tomu, že zákon č. 221 z r. 1924 jako dílo kompromisu v celé řadě případů zhoršuje a vyřazuje celé skupiny pojištěnců ze zákona. V §u 6, odst. f vládního návrhu zákona tisk 1225 se praví: "Z povinného pojištění jsou vyňaty osoby, které nepřekročily 16 roků svého věku." Vyřazením těchto mladistvých osob ze zákona o soc. pojištění má se dostati zázračného léku pro drobné živnostníky, kteří nesvědomitou politikou nynější měšťácké vlády byli přivedeni na okraj záhuby. Zástupci živnostenské strany na oko bijí do velkokapitálu, jímž jsou drobní živnostníci ubíjeni, ale ve skutečnosti svojí reakční politikou v současné situaci pomáhají velkokapitálu tím, že v zákonodárných sborech hlasují pro veškeré předlohy zákonů, které přinášejí ohromné daňové úlevy kapitalistům. Nejlepším dokladem pro tuto politiku živnostenské strany je také známá daňová reforma, pro kterou zástupci živnostenské strany hlasovali a kde již se výsledky nyní v době účinnosti její mezi drobnými živnostníky začínají projevovati.

Pánové z vládní většiny, ve které jest zastoupena i živnostenská strana, stěžují si, že jsou doručovány poplatníkům platební rozkazy, v nichž se jim vyměřuje daň důchodová i výdělková 3 až 8kráte vyšší nežli před účinností daňové reformy. Samozřejmě, že v důsledku toho vzbuzuje tato tak vychvalovaná a drobnými živnostníky tak očekávaná daňová reforma bouři odporu. Jest před okresními a zemskými volbami, a tu je třeba, aby byla uklidněna hladina, která byla daňovou reformou mezi příslušníky živnostenské strany rozčeřena, třebas jen na čas, nežli budou provedeny tyto volby. K tomuto uklidnění doufají zástupci živnostenské strany použíti zhoršení soc. pojištění s vyloučením učňů do 16 let z okruhu pojištěnců. Tímto zásahem mají býti drobní živnostníci zachráněni. Bylo by třeba znáti, kolik jest těch živnostníků, kteří skutečně platí za své učně příspěvky na soc. pojištění. Těchto uznalých živnostníků jest malá část, kdežto velká většina je těch, kteří si od rodičů na učně dají platiti t. zv. učební příspěvek, třeba za celou učební dobu najednou. Učební příspěvek jest požadován proto, že podle zákona má platiti soc. pojištění za učně učební pán. Proto se zákonné ustanovení tímto způsobem také obejde. Přímo demagogií je tvrzení, že zaplacení příspěvku za učně se strany takového živnostníka tohoto zatěžuje. Většina živnostníků zaměstnává pouze učně, neboť učňovská síla jest jednou z nejlevnějších pracovních sil. Proto také se shledáváme s tím, že v celé řadě živnostenských podniků jsou zaměstnáváni pouze učňové a počet jich přesahuje mnohdy několikanásobně počet, který připouští živnostenský řád. A tu by měli pánové ze živnostenské strany široké pole působnosti, kdyby odstranili tento zavedený zlořád, který se již tak zakořenil a který má i důvod v konkurenční schopnosti nebo neschopnosti. Jinak může konkurovati živnostník, který zaměstnává a vykořisťuje jen učně, nežli živnostník, který zaměstnává dělníky. Vyřazení mladistvých osob do 16 let ze zákona o soc. pojištění nebude znamenati žádné vysvobození z tíživé situace drobných živnostníků, kteří dnes úpí pod daňovým útlakem uvaleným na ně buržoasií. Naopak opatření toto bude míti význam pro velké průmyslové podniky, které zaměstnávají velký počet mladistvých dělníků a dělnic, kde počet jejich dosahuje mnohdy 20 až 30 % z celkového počtu osazenstva v závodě. Příkladem mohou sloužiti podniky Baťovy, textilní a kovodělné závody, doly a pod. V těchto kapitalistických podnicích pracují tito mladiství dělníci a dělnice za pár haléřů. Nyní přes to, že vykazovaly tyto kapitalistické podniky ve svých bilancích zvýšené zisky, mají býti i tyto povinnosti placení příspěvků na soc. pojištění zbaveny.

Jakého ulehčení dostane se příkladně Baťovi, který obnos takto ušetřený na příspěvcích může vrhnouti proti zuboženým obuvnickým živnostníkům, kteří dnes jsou jeho konkurencí utlačeni tak, že se domáhají nápravy svoláváním protestních sjezdů, na kterých pak mluví zástupci živnostenské strany a kde pak jsou činěny různé sliby, že budou pracovati k nápravě. Tato náhražka ve formě novely soc. pojištění je pouze náplastí na ránu, způsobenou daňovou reformou a tím také drobní živnostníci zachráněni nebudou. O tom nás budoucnost přesvědčí a o tom jsou též přesvědčeni již dnes i páni zástupci z řad živnostenských. Celá tato akce vedená zástupci živnostenských stran není ničím jiným, nežli volebním manévrem, kterého chtějí pánové ze živnostenských stran použíti při zemských a okresních volbách. Proto také je působeno k tomu, aby ještě před těmito volbami byla novela o soc. pojištění odhlasována a mohlo jí býti použito jako agitačního prostředku v těchto volbách. Současně s přímým vyloučením mladistvých osob do 16 let dává novela soc. pojištění možnost, že mohou podle §u 248, odst. a), c) a d) býti vládním nařízením vyjmuty v pojistné povinnosti ty osoby, jejichž výdělek nedosahuje v určitém časovém období určité nejmenší částky tímto vládním nařízením stanovené. To znamená, že příslušné resortní ministerstvo, a to je ministerstvo soc. péče, bude zplnomocněno k tomu, aby tyto chudáky, kteří nemohli dosáhnouti výdělku, který bude stanoven vládním nařízením, potrestalo tím způsobem, že je prostě z pojištění starobního a invalidního vyhodí. Tyto oběti kapitalistického pořádku nemají pro kapitalistickou společnost žádné ceny, nejsou-li přímo vřazeny do kapitalistického vykořisťování.

Zde je na místě připomenouti projev presidenta Masaryka ze dne 28. října 1928, podle něhož láska k bližnímu a humanita v demokracii není již jen filantropií a almužnictvím, nýbrž odhodláním umožniti každému občanu slušné živobytí zákonodárstvím. (Výkřiky komunistických poslanců.)

Že by ustanovení o těchto chudácích bylo důkazem humanity v demokracii anebo lásky k bližnímu anebo že by umožňovalo slušné živobytí těmto chudákům cestou zákonodárnou, nebude přece chtíti president Masaryk tvrditi.