Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Místopředseda Zierhut (zvoní): Slovo dále má pan posl. dr Keibl.

Posl. dr Keibl (německy): Vážené dámy a pánové! Po dlouhém úsilí a námaze byla konečně rozřešena otázka Švehlova nástupnictví. Pan ministr Udržal se dnes představil sněmovně jako nově jmenovaný předseda vlády a tak politická mezihra, která trvala dosti dlouho a odehrávala se většinou ve tmách "osmičky" a meziministerských porad, se konečně skončila. Habemus papam - máme nového papeže - i když se sám označuje jen jako jistý druh místodržitele stále ještě za nemocného považovaného pana předsedy vlády m. s. Švehly a projevuje naději, že nemocnému bude znovu možno chopiti se otěží vlády. Ale zdá se, že toto řešení není konečné, jest zřejmé, že v obličeji nejen pana předsedy vlády, nýbrž i celého kabinetu lze pozorovati četné stařecké vrásky, které ukazují, že stále ještě působí síly, aby zkrátily život této vlády, takže lze říci, že nohy těch, kteří tuto vládu vynesou, stojí již přede dveřmi. Lze přece pochopiti, že při napětích, která se projevují v lůně vlády a většinových stran, lze definitivní řešení najíti tím tíže, když přece stále jest možno, že budou nové volby, zvláště když čas již dosti pokročil a jisté strany naléhají, aby byly vypsány nové volby. (Posl. dr Schollich [německy]: Parlamentarismus ukazuje jistou sešlost věkem!) Ano.

Vracím-li se ještě jednou ke hře intrik, která se odbyla, musím konstatovati, že se vítězem nestal nynější předseda vlády, nýbrž vlastně p. ministr Šrámek, jenž, jak všichni víme, patří k nejoblíbenějším a přede všemi nejváženějším mužům vlády a parlamentu.

Nuže, jak jest zvykem, pronesl i pan předseda vlády dnes před sněmovnou vládní prohlášení. V posledních letech měli jsme již často příležitost slyšeti vládní prohlášení a moci říci: Úhrnem jsou všechna naladěna na tentýž ton; četnými slovy a krásnými frázemi opisuje každá vláda svůj příští pracovní program; ale žádné nebylo dosud tak všeobecné jako právě vládní prohlášení nynějšího pana předsedy vlády. Co uvedl jako cíl své politiky, jehož dlužno se domáhati, jsou ve skutečnosti jen velké zásady, abych tak řekl hesla, jimž snad bude scházeti obsah, poněvadž jde jen o to, aby se něco řeklo a při tom aby se tím mínilo něco zcela jiného. Vyloupne-li se jádro ze všech těchto pletichářských slov, přijde se na to, že všechno zůstává při starém, že podle osvědčeného vzoru p. Švehly budeme prostě vládnouti dále, jak jsme vládli dosud. Je-li to skutečně - jsem přesvědčen, že jest tomu tak - jádrem vládního prohlášení a vůlí těch, kteří mají vládu v rukou, jest pro nás samozřejmé, že se my němečtí nacionálové musíme k této vládě chovati právě tak jako k vládám dřívějším. I proti této vládě, která chce veplouti do staré plavební dráhy dřívějších vlád, budeme musiti hájiti práva svého národa a pravděpodobně se dovíme, že za této vlády právě jako za dřívějších vlád nebude dne, kdy by zájmy německého národa nebyly zde omezovány a ohrožovány, takže se proti této vládě právě tak jako dříve budeme musiti postaviti přísně do obranného postavení a budeme musiti hájiti práv našeho národa všemi prostředky, které máme po ruce. Ovšem, se svého stanoviska neměl nepravdu, neboť jako český předseda vlády může přece se svého stanoviska jistě pohlížeti na četné úspěchy, jež jeho předchůdce a všichni ti, kdož zde byli dříve před ním, pro český národ a v jistém směru pro čistě český stát získali. Česká vládní soustava, která od založení státu s podivuhodnou důsledností zůstala stále stejná, vykazuje nepochybně velké úspěchy pro český národ. A musím říci, že právě od té doby, kdy se Čechům podařilo do své vládní káry zapřáhnouti tři německé strany, stalo se tempo mnohem rychlejší, takže Češi mohli pro sebe mnohem více získati než v uplynulých 8 letech. Uvědomíme-li si, co vše nám dosud přinesl český režim, shledáme, že to jsou zcela pěkné a krásné věci. Platnost německého jazyka byla v uplynulých letech úřady stále více omezována a dokonce i v samosprávných sborech, práva samosprávných sborů okresních a zemských byla během let skoro úplně zničena a veškerý veřejný život byl vydán všanc české byrokracii. Českému vládnímu umění se podařilo zabrati nám část německého pracovního místa, vypuditi německé státní zaměstnance a státní úředníky většinou z jejich služby, porušiti všeobecné volební právo, rozmrhati národní majetek ve prospěch zcela zbytečné branné moci a zahraniční propagandy, celý německý hospodářský život učiniti závislým na trustu českých bank, rdousiti německé školství a dále je potlačovati, ačkoliv poměry, za nichž snad kdysi bylo by formálně oprávněno zmenšiti počet školních tříd, se již dávno změnily. Musíme-li si dnes stěžovati, že se správní reformou byrokracie v okresích a na venkově a nepřímo také ve městech stala samovládnou, můžeme právě v poslední době uvésti celé množství případů, které plně potvrzují toto mínění, jež jsme projevili již kdysi při poradách o návrhu tohoto zákona. Nemusím dlouho ukazovati na rozličné škrty, které nadřízený úřad učinil v obecních a okresních rozpočtech a které samosprávným sborům, pokud lze o nich ještě vůbec mluviti, znemožňují vykonávati své úkoly. Musím s tohoto místa poukázati, že se teprve v poslední době v Chomutově uráčilo panu okresnímu hejtmanovi rozpustiti tamější, řekl bych dobrovolně jmenovanou správní komisi města Chomutova a Horní Vsi, poněvadž se odvážila neusnésti se na tom, co od ní pan okresní hejtman očekával a čeho žádal. (Různě výkřiky posl. dr Schollicha a dr Lehnerta.) Zajisté, kdybychom tento případ vylíčili v interpelaci a kdyby došla na ni odpověď, poukazovalo by se na neomezenou moc, kterou zákon dává okresnímu hejtmanovi, bylo by vše nalezeno krásným a v pořádku. Ale to není podstatou věci. Podstatou věci jest, že jest ponecháno vůli okresního náčelníka učiniti takové opatření, třebas by se při tom nedotázal nějakého jiného úřadu, jak to bylo předepsáno ve starém Rakousku, jen proto, poněvadž jeho vůle nebyla beze všeho splněna. To jsou divné vyhlídky do budoucnosti. Tu jest oprávněna starost, že to, co se zde stalo na jednom místě, bude příkladem a že se vůbec s okresními zastupitelstvy bude zacházeti tak, že když lidé, kteří tam sedí, zvolení a jmenovaní, neučiní vše, co chce okresní hejtman, prostě rozpustí okresní zastupitelstvo a těmto lidem, jak jest na to skutečně v zákoně pamatováno, odejme mandát.

Jest to velice divné: Dokud jsme o těchto věcech mluvili, dokud jsme theoreticky konstatovali to, co se nyní začíná projevovati ve skutečnosti, naše německé obyvatelstvo se skoro o tuto věc nezajímalo. Prostě nevěřilo, že něco takového jest možné; a nyní když se tyto případy množí, svolávají se schůze a nyní se žádá od členů sněmoven, aby to znemožnili, aby zakročili a podobné věci zamezili. (Výkřiky na levici.) Jako by nám bylo možno změniti tyto věci, zabrániti jim. To jest možné jen tím, že se obyvatelstvo konečně doví, co mu bylo zákonodárstvím r. 1927 způsobeno, a z toho při volbách vyvodí důsledky. (Výkřiky posl. Knirsche.)

Předseda vlády doufá, vyčetli jsme to z jeho vládního prohlášení, že může udržeti starý Švehlův kurs, že všechno půjde takřka ve starých kolejích. Tu již musíme říci, že zde musíme dáti pozor. Neuplyne snad - již jsem to uvedl - ani dne, abychom se nemusili dověděti, že právo našeho národa jest zkracováno. Brzy to bude jako v uplynulé době návrh zákona, který v nějakém ustanovení obsahuje skrytý útok na naše zájmy, brzy to bude nějaký výnos vlády, nějaké opatření státního úřadu, a jak víme, dokonce i obsah nějakého slavnostního spisu nebo školní knihy, mimoúřední chování některého vysokého státního funkcionáře a dokonce i způsob, jak se u nás vymáhají a vybírají daně. To všechno jsou věci, které nás učí, že nejsme zde rovní mezi rovnými, naopak, že se ve skutečnosti s námi nakládá jako s kolonisty a přistěhovalci, že jsme státní občané druhé třídy.

O některých věcech rád bych promluvil podrobněji. Jest přímo neuvěřitelné, jak vypadají naše školní knihy pro nižší školy a jaký duch naplňuje naše školní knihy, jenž se pak má naočkovati našim dětem. (Výkřiky posl. dr Schollicha.) Nedávno jsem dostal do rukou učebnici zeměpisu pro občanské školy a našel jsem tam, že všechna města, která neleží zcela v německém jazykovém území, jsou tam uvedena jen českými jmény. Tak se žáci učí, že se Labe spojuje s Vltavou u Mělníka nad Labem, že nedaleko odtud jest Roudnice, všechna samozřejmá německá označení jsou vymýcena, v této knize se přednáší čistě český zeměpis. A teprve dějiny! I po této stránce se dějiny padělají ve velkém, dětem se náš německý národ líčí jako národ, který nikdy v dějinách nemohl dáti pokoje, vždy souseda ohrožoval, zatím co pronásledovanou neviností byla česká holubičí povaha. (Výkřiky na levici.) Ještě něco jiného. Úmyslně se nevydávají četné školní knihy, takže v německých gymnasiích a občanských školách není učebných pomůcek a učitelé jsou nuceni vyučovati prostě bez jakékoliv pomůcky. Že pak vyučování trpí, že výsledky vyučování musejí býti podprůměrné, jest samozřejmé a na člověka to přímo působí tak, že to jest vlastním účelem.

Teprve včera jsem se dověděl zcela pěkné věci o způsobu, jak se zachází s německými klinikami v Praze. Německé kliniky jsou většinou ve Všeobecné nemocnici, která jest starou nadací a podléhá správě zemského výboru. Má ředitele a ten rozlišuje zcela přesně mezi německými a českými klinikami, ba dokonce mezi německými a českými nemocnými. Stalo se, že na německé klinice byl náhodou vysoký český ministerský úředník. Ten byl ex offo, ačkoliv to nikdo nepředepsal, zcela jinak stravován než jiní, a teprve když příslušná klinika naléhala na to, aby aspoň v této místnosti nemocní - jest to jediná místnost, a to jest velice zvláštní, polovice této místnosti jest klinikou a patří ministerstvu vyučování, druhá polovice jest nemocnicí a patří zemskému výboru (Posl. dr Schollich [německy]: Čára křídou dělí obě polovice!) jest mezi nimi čára křídou - neviděli rozdílu ve stravě, na nátlak správce oddělení bylo zavedeno stejné stravování.

Dnes jsou na německé chirurgické klinice takové poměry, že nelze ani operovati ani konati ambulance, poněvadž všechno zamrzlo. Celý vodovod zamrzl, a to proto, poněvadž ve sklepě již po týdny jest rozbité okno a přes to, že to prof. Schloffer několikráte hlásil řediteli nemocnice, tato okenní tabulka se zásadně nedává spraviti. V ambulatoriu nelze úřadovati, protože se okno nezavírá. Při 20 stupních mrazu jest okno otevřeno více než na 30 cm, jest nabobtnalé, nedá se zavříti, vnitřní okno jest připevněno starým motouzem a pohybuje se sem a tam. (Různé výkřiky na levici.) Toho nelze napraviti, poněvadž se ředitel nemocnice zdráhá vyjíti vstříc německé klinice.

Snad jest pánům známo, že při přelíčení s vrahem albánského vyslance byly postřeleny dvě osoby, mezi nimi italský novinář. Tyto obě osoby byly na vlastní přání přeneseny nikoliv na českou, nýbrž na německou kliniku. To nebylo panu řediteli vhod a vydal úkaz, podle něhož prof. Schloffer má platiti útraty za tyto dva lidi z vlastních peněz, poněvadž patří na českou kliniku. Prof. Schloffer prohlásil, že jest ochoten to zaplatiti. Do dneška nebyly z toho vyvozeny důsledky. (Výkřiky na levici.) Styděli se učiniti poslední krok.

To jsou jen zcela nepatrné příklady z nové doby, z nichž lze vyvozovati, že se toto dvojité nakládání nezastaví ani před nemocnými, při čemž krátkozrakost vedoucích úředníků jest tak velká, že nepoznávají, že tím nejsou tak dalece postiženi němečtí studenti nebo německý profesor nebo asistenční lékař jako sami nemocní, kteří velkou většinou patří k české národnosti. Pánové, v této souvislosti musím promluviti o tom, že my, ačkoliv čítáme zde 3 1/2 milionů lidí, ve státní službě nemáme skoro nic co říci, že není možné naše vlastní lidi dostati do vyšších míst ve státní službě. S tohoto místa bylo již častěji ukazováno, že v ministerstvech nelze skoro ani nalézti Němce, a nemusíme choditi ani až k ústředním úřadům, můžeme zůstati již u druhých stolic, a když se tam rozhlédneme, najdeme, že tam buď není žádný Němec nebo že jest jich tam velice málo a že ti nečetní, kteří tam jsou, jsou zaměstnáni zcela podřízenými pracemi. Skutečně odpovědného místa Němec nemá. Nemůže je míti a nesmí je míti, poněvadž by to bylo proti soustavě, oné soustavě, která se podle mínění vládnoucích tak skvěle osvědčila, že i německé strany nemohou nic jiného než ji podporovati.

A nyní, pánové, co můžete říci i o tonu - i to sem patří - jímž příležitostně mluví český tisk, kdy všeobecně promlouvá o poměru mezi Čechy a Němci v tomto státě! A musím říci, že my Němci vlastně můžeme býti do jisté míry vděční českému tisku za jeho upřímnost, neboť z něho slyšíme lépe a zřetelnějšími slovy, jak česká veřejnost a český lid smýšlí o Němcích a o nás, než z úst předsedy vlády nebo dokonce z úst presidenta státu, neboť i zde jest přece často příležitost, která činí nutným dotknouti se těchto otázek. A tu slyšíme slova a fráze a jest dosti lidí, kteří skutečně věří, že se zde ovzduší vyjasňuje; ale když nasloucháme tam, kde jak bych řekl, se tato věc projednává upřímně, v českém tisku, víme zcela podrobně, jak se s námi zachází v tomto státě a jak se musíme postaviti k tomuto státu a k jeho vládám. Pánové, právě v poslední době se vyjádřil o těchto poměrech i vynikající český politik. Pan dr Kramář proslovil velkou řeč, se svého hlediska, v níž navázal na dopis, napsaný, jak se domnívám, ještě za války, v němž se ukazuje, že nebyl zrovna nadšen charakterem Němců. Nechci opakovati, co jest v tomto dopise, odmítáme to jistě jako zcela divné mínění, ledaže by se tak dnes posuzovalo chování německých vládních stran a s tohoto stanoviska mluvě měl pan dr Kramář pravdu. Zde měl pravdu, doznáváme, ale jsou zde ještě jiní, kteří mají přece poněkud neohebnou šíji a jen tak beze všeho neběží ke žlabu. A praví-li p. dr Kramář, že Němcům musí býti milejší, když dostanou jasnou a upřímnou odpověď než takové fráze, jsme mu docela vděční, a proto jsem poukázal na ton českého tisku, jenž jest vším, jen ne smířlivý. I p. dr Kramář tvrdí, že se zde věci nemohou změniti, prohlašuje ideu československého Švýcarska za dětskou fantasii, myšlenku na to jako hřích proti českému svatému duchu. Nuže, pánové, to jest ideologie z r. 1918, smýšlení, jež vysvítá ze známých slov: "Jsme vyrovnáni", "S rebely se nevyjednává", "Zde není menšinové otázky, zde jest jen všeobecná, státní otázka, stát jest českým národním státem. Stát musí býti udržen v této formě a s touto vlastností, ať to stojí co chce a všechno, co se sem nehodí, bude úplně vymýceno".

Nuže, dámy a pánové, obraz nebyl by úplný, kdybychom nechtěli pohlédnouti i na zahraniční politiku, již proto, poněvadž nás dnes pan předseda vlády i po této stránce ujišťoval, že vláda bude přihlížeti i k tomu, aby stát, jenž jest státem vývozním, dostal své zboží do ciziny, a že učiní vše, aby podporovala možnost vývozu. Nuže, zahraniční politika se ztělesňuje v p. ministru zahraničních věcí dr Benešovi; i on má dnes svou tradici, a když pohlížíme na 10 let jeho úřední činnosti, najdeme ho všude tam, kde jde o to štváti a popuzovati proti němectví a zvláště proti Německé říši. Malá Dohoda byla přece založena jen za tím účelem, aby mohla na východě Německo držeti v šachu. Když Horní Slezsko, ačkoliv chtělo zůstati u Německa, bylo připojeno k Polsku, má za to Německo co děkovati p. dr Benešovi a jsou-li nesmířitelní protivníci myšlenky připojení Rakouska k Německu, jest to p. dr Beneš. (Posl. Krebs [německy]: Jenž hrozí válkou a jest předsedou mírové komise!) Ano, on praví: Připojení k Německu znamená válku. Vidíme-li čtyři poslední mezinárodní konference a intriky provozované za kulisami, jest hlavním činitelem p. dr Beneš. Povídá se, že se p. dr Beneš uchází o místo generálního tajemníka Svazu Národů v Ženevě. Nuže, kdyby tomu tak bylo, zahnízdila by se tam ovšem tato politika a pak by mělo Německo před tímto tribunálem ještě těžší postavení než do dneška.

Ale rozhodně lze ze všech těchto jen v hrubých obrysech naznačených skutečností konstatovati, že p. dr Beneš není naprosto přítelem Německé říše ani přítelem němectví i v tomto státě a jeho postup myšlenek jest týž jako všech ostatních vedoucích státníků tohoto státu. I když pan předseda vlády o tom nic neřekl, přece víme, že právě tento stát v minulosti a přítomnosti nepropásl ani jediné příležitosti, aby Německé říši nezasazoval jednoho bodnutí jehlou za druhým, a ze ji dokonce zřetelně dává pociťovati jistou politickou převahu, která existuje jen proto, poněvadž poválečné poměry zatlačily Německou říši do velice smutné úlohy. Ale při provádění všech těchto věcí se usnášejí zákony, které jsou namířeny jen proti Německé říši. Připomínám zde znovu zákon na ochranu domácího trhu práce, zákon o výkupu markových priorit, samé zákony, jejichž tendence směřuje jen proti Německé říši a které přímo znemožňují uzavříti obchodní smlouvu s Německem, ačkoliv veškeré zdejší hospodářství německé jako české volá po upravení poměru obchodně právní povahy s Německem, ačkoliv toho zdejší hospodářství nezbytně nutně potřebuje, poněvadž tento stát jest přece většinou odkázán na vývoz. A když pan předseda vlády prohlásil, že bude přiměřeně podporovati tento požadavek vývozu, pak jest to všeobecně jen hluchá fráze, neboť týmž dechem byl by musil zároveň oznámiti, co zamýšlí učiniti, aby zlepšil poměr k Německé říši, k našemu přímému sousedu a nejlepšímu zákazníku. Ale na tuto otázku byl by asi zůstal dlužen odpověď. K tomu patří i celá věc s brannými zákony a abych tento obraz doplnil, musím ještě jednou citovati kol. Špačka, jenž kdysi, když jsme konali porady o branných zákonech, upřímně prohlásil, že československý stát potřebuje své branné moci jen k tomu, aby se chránil proti přemocné Německé říši. Tam jest nepřítel, nanejvýš lze k tomu počítati ještě Maďarsko, ale Německo jest důvodem, proč Československo nemůže postrádati silného a vycvičeného vojska. A místo aby vláda aspoň ze slušnosti, když by to již nemínila upřímně, byla tehdy podala nějaké uklidňující vysvětlení, tehdejší ministr války a nynější předseda vlády, jakož i pan ministr zahraničních věcí se zahalili mlčením a tím ukázali, že jsou zcela téhož mínění jako kol. Špaček. A také dnes jsem slyšel několik slov, z nichž jsem usoudil, že i dále pan předseda vlády bude zvláště přihlížeti k vybudování československé branné moci, dostaneme snad ještě nové úvěry na výzbroj nebo ještě nové podobné zákony, při čemž dlužno se znovu tázati, jaký vlastně účel to všechno má v dnešních dobách.

Pan předseda vlády v této souvislosti zručně jako vnadidlo vyložil možnost, že služební doba bude moci býti snížena. To ho má učiniti zřejmé populárním v těch vrstvách, které těžce snášejí dlouhou dobu vojenské služby. Ale nevím, co se skrývá za touto frází. Porozuměl-li jsem jí dobře, má to znamenati, že takové zkrácení vojenské služební doby jest možné jen tehdy, bude-li poskytnuta dostatečná bezpečnost, aby déle sloužící poddůstojníci byli dobře umístěni. Tyto dvě věci snad nějak souvisejí a bylo by zajímavo dověděti se, co tím mínil. To jsou všechno záhadná slova, která nepatří do vládního prohlášení. Míní-li to předseda vlády vážně se svým úkolem a cítí-li sílu především v sobě a za sebou, aby skutečně něco mohl učiniti a skutečně mohl něco poskytnouti, pak nepotřebuje 6 nebo 7 listů a nemusí podávat: tak dlouhé nezřetelné vládní prohlášení, pak stačí několik málo pádných vět, jak si představuje vládu v tomto státě. Ale slov se rovněž užívá jen k tomu, aby se zakryly myšlenky. (Předsednictví se ujal předseda Malypetr.)

Pan dr Beneš označoval mírové smlouvy vždy jako něco, nač se nesmí sáhnouti. To jest nedotknutelná zásada nynější doby a celé budoucnosti a zřejmě se jich nesmí nikdo dotknouti tak dlouho, dokud nedosáhnou svého účelu, totiž úplně zotročiti německý lid a všechny jiné menšinové národy v tomto státě. Ale ve chvíli, kdy se zdá, že by příslušníci některého menšinového národa mohli z nich vyvozovati pro sebe práva, která se p. dr Benešovi a jeho lidem nehodí do krámu, jak to ukázal nedávno vydaný zatímní rozsudek v haagském procesu o vyvlastněné maďarské velkostatky, pak dá úředně a svým tiskem prohlásiti, že on a československá vláda přece učiní to, k čemu mají chuť, a že se po této stránce nebudou držeti mírových smluv. To jest pak ovšem něco jiného. Chtějí si z koláče vždy vybírati jen hrozinky. Bude otázkou, může-li to tak jíti dále. Ale jedno z toho vyplývá: Zdejší vládní soustava, která směřuje proti právům menšin v tomto státě, má býti za všech okolností udržena a nedá-li se to již učiniti se zdáním nějakého práva, pak to tedy půjde i bez toho zdání. (Výkřiky na levici.)

Musím promluviti ještě o tom, jak se zachoval celý český tisk, který zřejmě byl po této stránce inspirován československou vládou, k návrhu německého říšského ministra věcí zahraničních dra Stresemanna, aby menšinová otázka byla nyní rozvinuta před Svazem Národů v Ženevě. Konec konců se tam praví: "Poněvadž u nás není vůbec menšinových otázek, nebudeme prostě spolupracovati. Dr Beneš má a dá Stresemannvi co proto, jako dal Stresemannovi co proto polský ministr věcí zahraničních." Tak a podobně znějí hlasy tisku z českého tábora a z toho dlužno rovněž usuzovati, jak se lidé nyní vládnoucí vůbec stavějí k této otázce. (Posl. dr Lehnert [německy]: A německé vládní strany?) Jest zcela jasné, že účast Němců na vládě musí v cizině buditi zdání, že zde není skutečně menšinových otázek, a to jest proto pro nás velice politování hodné. Přes to všechno, přes to, že pan dr Kramář, veškerá veřejnost, vláda a ani pan předseda vlády nechtějí dnes nic věděti o nějaké menšinové otázce, neboť se o ní nezmínil ani slovem, přes všechno zapírání tato otázka přece existuje a bude vyžadovati svého rozřešení a rozhodnutí. Správné jest, že se tato otázka nedá rozřešiti najednou a že vyžaduje docela jiného smýšlení než jakého jest ještě dnes český lid. Nedávno konaly se zde v Praze debatní večery o této věci a zde se ukázalo, že jak Němci tak i Češi navzájem se nemohli shodnouti. Zde musejí především příslušníci českého národa a také česká vláda nahlédnouti, že není přípustné menšinovou otázku snad chtíti tak načíti a rozřešiti, jak to chtěly učiniti mírové smlouvy. Menšina a menšina sama sebou není nikdy táž. Jsou nepatrné menšiny, které roztroušeně žijí na cizím území a s nimiž ovšem dlužno jinak nakládati než tak, jak se nakládá s kmenem našeho lidu, jenž přes všechny ztráty v poslední době bydlí přece v sevřeném území a opírá se o velkou Německou říši jako o svou mateřskou zem a proto ho vlastně nelze považovati vůbec za menšinu v technickém smyslu toho slova. (Souhlas na levici.) Když tedy označuji tuto otázku jako otázku menšinovou, činím to jen proto, abych to označil přesným a stručným slovem. Jsem si však úplně vědom, že vlastně vůbec nemusíme býti podrobeni obyčejné ochraně menšin. Máme nárok na to, aby se s námi zacházelo jako s rovnoprávným národem, a to nejen tak, aby každý z nás jako individuum měl jistá práva, nýbrž musíte jednou uznati, že i veškerý národ musí míti jistá kolektivní práva, že tedy dlužno na něj pohlížeti jako na druh korporace. K tomu ovšem dnešní doba snad ještě není zralá. Ale vidíme-li, jak se zde vládne a jak se jen zde může vládnouti, musíme si přece říci, že všechna tato opatření, z nichž jsem vyňal jen část, nejsou přece ničím jiným než násilnými opatřeními; a násilím vládnouti trvale nějakému státu neznamená přece vládnutí. Také to ani není možné. Především selhává tento druh vlády v hodině nouze, a jest přece pravděpodobné, že ani tomuto státu nebude vždy slunce svítiti tak, jak jest tomu nyní, a že i na tento stát přijdou těžké časy, v nichž se bude musiti dovolávati všech občanů tohoto státu. Pak se ukáže, zdali ti, s nimiž se po léta a desítky let tak špatně nakládalo, přijdou tak ochotně, aby pomohli tento stát chrániti.

Nuže, pánové, jest možné, že se německé vládní strany, když vstoupily do vlády, domnívaly, že učiní první krok ke sblížení Němců s Čechy. Ale dnes přece musíme říci, že všechno to, co si snad tehdy představovaly, se nedostavilo. Tvrzení, která zde byla uvedena, mají přece jen za účel zakrýti nedostatek faktů; ale německým vládním stranám do dneška ještě nenapadlo vyvoditi z toho nějaké poučení. Naopak v poslední době využily přímo svého postavení ve vládě snad po prvé k tomu, aby si z jedné skutečnosti získaly zvláštní výhody, a to jest skutečnost jmenování při posledních volbách zemských a okresních.

To jest jedna věc, při níž skutečně bylo viděti, že německé vládní strany mají jakýsi vliv na vládu; po prvé a naposled; neboť tento vliv to byl, jenž jim přinesl onen nepatřičný počet mandátů, jež získaly daleko přes míru toho, nač mohly míti nárok. Pravil-li jsem v úvodě svých vývodů, že celá správa byla vydána všanc byrokracii, pak jmenování při posledních volbách jsou toho přímo vzorným příkladem. Dnes již mluvil obšírně o této věci kol. Jung a nechci zase opakovati jednotlivé případy. Vždyť to jest stále totéž. Oposice nedostala nic, hodné vládní strany všechno. Ale jest mou povinností, abych i se stanoviska své strany co nejostřeji protestoval proti tomuto postupu. Musíme se však dále ohraditi i proti tomu, že na př. na Moravě byly německým členům zemského výboru přiděleny jen zcela podřadné referáty a že se tam vůbec pokoušeli platnost německého jazyka jako jednacího jazyka omeziti, ba vůbec skoro znemožniti. (Posl. dr Schollich [německy]: Německý školní referát nám vzali. Moravské vyrovnání bylo mnohem lepší než jest dnes, v dobách rovných mezi rovnými!)

Česká vláda a předseda této vlády se nyní musí tázati, chtějí-li i dále nedbati této menšinové otázky nebo chtějí-li konečně jednou byť i jen krokem zaváděti zde nějaké zlepšení. Neboť tato menšinová otázka trvá dále přes všechno zapírání a čím déle se odkládá, tím těžší bude její řešení. Již dříve jsem tvrdil, že menšinové otázky nelze rozřešiti v té formě, jak si to představovaly mírové smlouvy. Ale vždyť to jest docela jasné. Právě jako každý člověk má jistá osobní práva, která ho především činí osobností, která ho především činí schopným býti právním podmětem, tak i národní kmen má taková práva, jichž mu na prosto nelze upírati. Jakou míru mají tato práva obsahovati, jak mají působiti, jak mají býti zakotvena v zákonodárství některého státu, jsou-li jen částí správy nebo celou správou, jsou-li rázu osobního nebo územního, o tom rozhodovati má vlastně právo jen příslušný národ a nemusí si dáti nic vnucovati od jiného národa. To jsou mravní zásady, které jsme vždy hájili a které jsme pod pojmem sebeurčovacího práva vždycky hájili a i nyní ještě hájíme. (Souhlas na levici.) Neupustíme od tohoto práva sebeurčení a mýlí se na př. vážený kol. Jung, domnívá-li se, že snad teprve stísněni volebním výsledkem nebo snad jinými stranami o něčem lepším poučeni jsme se odhodlali spokojiti se zde s nějakou samosprávou. To jsou věci, jichž nelze vzájemně zaměňovati. Právo sebeurčení jest teoretickým požadavkem, cílem, jejž si někdo vytýčí, jehož chce dosáhnouti. Řekl bych, že to jest ideál. Proti tomu stojí prakse, denní život, prakse politika, jak se musí přizpůsobiti jednotlivým denním událostem, tomu, co se stalo, a musí činiti opatření, aby se stále více přibližoval tomuto velkému cíli, to, co se jedním slovem jmenuje taktika. Na čáře taktiky leží také samospráva. Jest přece zcela samozřejmé, že moje strana, kdyby jednou šlo o to, aby byla zde německému národu přiznána nějaká práva samosprávné povahy, jistě by i při tom spolupracovala, a jest to přímo podceňování, které se nám činilo v posledním volebním boji, že bychom byli tak zabedněni, že kdybychom nedostali všechno, pak bychom nepřijali vůbec nic. Musím se s tohoto místa proti tomu ohraditi a trvati na tom, že jsme vždy v právu sebeurčení viděli obsaženu možnost nějaké samosprávy, že jsme však nepovažovali za nutné stále přesně vysvětlovati, co rozumíme tím nebo oním, poněvadž život - a politika jest přece jen jednou stránkou života - nedá se tak přesně určiti a lépe se hodí velké úkoly opisovati jen velkými pojmy. Pan předseda vlády vyložil zde četné úkoly své vlády; ale o jiných, které by také měl a má, nemluvil, a mezi nimi jest také řešení menšinové otázky.