Jsou ještě jiné věci, o nichž by
se byl pan předseda vlády mohl zmíniti ve
svém prohlášení; především
víme zcela podrobně, že vláda jest čistě
agrárnická a že by se velice ráda pokusila,
kdyby skutečně mohla - a také se pokouší,
pokud může - tento agrárnický kurs sledovati
až do nejzazších mezí. Při tom
musí ovšem naraziti na protilehlé zájmy
průmyslu a dělnictva, zvláště
když agrárnické zájmy a sociální
cítění většinou nemají
příliš mnoho společného; a z
toho již vyplývají rozdíly a napětí,
ačkoliv uznávám, že v tomto státě
jest i ta nesrovnalost, že právě němečtí
a čeští průmyslníci dosud stejně
hledali ochranu svých zájmů u českých
velkoagrárníků. Zdali ji nalezli, to jest
ovšem jiná otázka. Ale přece již
dnes jest zcela jasné, že se zákony jako berní
zákony z r. 1927 a proslavená správní
reforma nedají trvale udržeti. To vidíme již
dnes. Že by bylo možno je novelisovati, o tom pan předseda
vlády ve svém prohlášení nic
neřekl. Má se snad s těmito neblahými
zákony hospodařiti dále? Pak jsou ještě
jiné věci. Právě v nejvlastnějším
oboru předsedy vlády, v oboru vojenském,
jest zcela neuvěřitelné hospodářství.
Podíváme-li se na státní účetní
uzávěrku z letošního roku, nalezneme,
že právě jeho obor značně překročil
rozpočet, při čemž toto překročení
není naprosto odůvodněné. Ba, kdyby
tomu bylo jen v jednom roce, ale vojenský obor překročuje
svůj rozpočet každoročně pravidelně.
A tu proboha nelze mluviti o tom, že je všechno v pořádku,
a pan předseda vlády nám neprozradil nic
o tom, že se má zde zavésti pořádek.
Zcela podobně jest tomu u železnic. Vždyť
jest to přece do nebe volající, kolik milionů
se zde prohospodařilo jen neblahou elektrisací pražských
nádraží. I o tom by se mělo jednou v
parlamentě promluviti. Na všechny možné
věci není v tomto státě peněz.
Ve chvíli, kdy jde o to, aby se působilo kulturně
nebo sociálně, stále se říká:
Není úhrady. Ale když se zde prohospodaří
miliony - údaje kolísají mezi 70 a 140 miliony
- tu zde není nikdo, kdo by těmto věcem udělal
přítrž. I to by byl vděčný
úkol pana předsedy vlády trochu zde tyto
věci vysvětliti. Pak máme otázku ochrany
nájemníků. Nechci dnes načínati
tuto otázku, ale není možné řešiti
ji jen provisoriemi, není možné, aby zákon
o ochraně nájemníků, který
ztrácí účinnost posledního
března, byl prodloužen snad jen na 3 měsíce.
Jest naléhavě nutno vypracovati návrh zákona,
jenž by jak majetníku domu, tak také i nájemníku
přibližně podal obraz vývoje v příštích
letech. Neboť není to jen otázkou majetníků,
nýbrž i nájemníků, sociální
otázkou prvního řádu, která
se stejně týká dělníka jako
zaměstnance. Při tom dlužno učiniti
opatření, aby i zaměstnanci mohli podle okolností
překonati tuto dobu zvýšeného nájemného.
Ale pochybuji jak o dobré vůli pana předsedy
vlády, ujmouti se skutečně všech těchto
věcí a úspěšně je rozřešiti,
tak i o jeho moci. Neboť stařecké zjevy lze
zřetelně pozorovati. Kdyby jisté strany,
které již dnes jsou přímo připraveny
vstoupiti do vlády, prohlásily hned tuto ochotu,
vypadala by vláda docela jinak, než jaká jest
dnes. Právě jen tím, že nátlak
těchto stran není dnes ještě dosti silný,
žije tato vláda. Ony jí umožňují
vůbec předstoupiti před sněmovnu.
Ve chvíli, kdy tento nátlak zesílí,
musí se vláda přetvořiti. Jest tedy
jen provisorium a mimo to ještě špatné
provisorium, neboť na místě starých,
skutečně nedobrých věcí nestaví
vůbec nové, nýbrž chce přímo
dále pokračovati ve starém špatném
směru. To nás nemůže pohnouti, abychom
pohlíželi na vládu se zvláštní
důvěrou, naopak nedůvěru, kterou jsme
chovali až dosud ke každé české
vládě a musíme chovati tak dlouho, dokud
nepřikročí ke spravedlivému řešení
zdejší národnostní otázka, tuto
nedůvěru chováme i k nynější
vládě a proto nemůžeme ani upustiti
od svého oposičního chování
ani nějak hlasovati pro vládní pro hlášení.
(Potlesk poslanců něm. strany národní.)
Předseda (zvoní): Slovo má
nyní p. posl. Kurťak.
Posl. Kurťak (rusky): Slavná sněmovno!
Po světové válce podkarpatoruský lid
od Popradu k Bílé Tise se stal svobodným
a nezávislým, stal se pánem svého
osudu a poněvadž jest podle dějin domorodý
v této zemi, užil práva sebeurčení
a dne 8. května 1919 dobrovolně se připojil
k Československé republice pod podmínkou,
že Československá republika přizná
a zajistí karpatoruskému národu, žijícímu
na jih od Karpat, nejširší hospodářskou,
kulturní a politickou autonomii.
Toto rozhodnutí československá vláda
ráda přijala a na základě tohoto rozhodnutí
byla na mírové konferenci v Saint Germain dne 10.
září 1919 uzavřena mírová
smlouva, která se zárukou velkých spojeneckých
států, Československé republiky a
pod ochranou Svazů Národů zajistila Podkarpatské
Rusi zemskou samosprávu.
Od podepsání mírové smlouvy saint-germainské
uplynulo 9 let a r. 1929 uplyne první desítiletí
od té doby, kdy Podkarpatská Rus žije v hranicích
Československé republiky, ale autonomie nebyla dosud
provedena. Místo provedení nejširší
autonomie Podkarpatské Rusi od Popradu až k Tise ve
spravedlivých národopisných hranicích
pokračuje tato plánovitá centralistická
politika československé vlády, která
úmyslně směřuje již od r. 1920
k odkládání autonomie Podkarpatské
Rusi a v plném tempu a bez omezování sílí
myšlenka na jediný český národní
stát, s úplným českým režimem,
českým úředním jazykem, českými
úředníky, českými školami
v čistě ruských obcích a s českými
politickými stranami, které na autonomií
Podkarpatské Rusi úředním terorem
a korupcí monopolisují pro sebe politický
život.
Vrcholem této centralistické politiky, směřující
proti saint-germainské mírové smlouvě
bylo provedení reformy správy. Staré samosprávné
župy byly zničeny, na jejich místo byl postaven
zemský úřad, místo autonomního
sněmu jsme dostali zemské zastupitelstvo s českým
agrárně stranickým diktátorem-presidentem,
jenž svou řeč na prvé schůzi
zemského zastupitelstva přes ostré protesty
pronesl jen v českém jazyku - a s českými
referenty.
Práva ruského guvernéra byla přenesena
na zemského presidenta a na ministerstva. Guvernér
zůstal proti mírové smlouvě a ústavě
bez patřících mu práv.
Ruské území na západ od Uže zákonem
o reformě správy bylo připojeno ke Slovensku
se slovenským úředním jazykem a slovenskými
úředníky. Místo, aby byly určeny
ruskoslovenské hranice, psaly se knihy, podle nichž
ruský národ na území nynějšího
Slovenska nemá práva na toto území,
neboť Rusíni jsou zde pouze přistěhovalci,
kteří se zde usídlili až v pozdějších
stoletích a během století se většinou
poslovenštili.
Obyvatelstvo Podkarpatské Rusi, které vytrpělo
na svém území, kde byla válečná
fronta, všechna příkoří hospodářského
a sociálního života za války, po válce
nedostalo spravedlivé náhrady válečných
a rumunských škod, provedení spravedlivé
pozemkové a lesní reformy, úlevy na daních,
které jest nuceno platiti od r. 1917, t. j. z dob maďarského
režimu, a to na základě falešných
důkazů. falešných protokolů a
falešných katastrů za asistence úředníků
v 80% negramotných, jakož i defraudantů, kteří
tak zacházejí s obyvateli Podkarpatské Rusi,
jakoby to byla nějaká kolonie.
Při nespravedlivé výměně peněz
chudý karpatoruský lid ztratil 315 mil. korun ve
prospěch Československé republiky.
Československá vláda spravuje autonomní
Podkarpatskou Rus jako pokořenou a dobytou kolonii. Vláda
ničí Podkarpatskou Rus po stránce kulturní,
politické a hospodářské. V každoročních
rozpočtech a účtech ani slovem není
zmínky zvlášť o Podkarpatské Rusi.
Pan předseda vlády ve svém prohlášení
úplně zapomněl na autonomní Podkarpatskou
Rus, z čehož vyplývá, že československá
vláda i napříště zamýšlí
spravovati Podkarpatskou Rus jako kolonii, tak nemilosrdně,
jako dosud. Část úředníků,
kteří působili při volbách
nikoliv jako úředníci, nýbrž
byli českými agrárními agitátory,
dnes ve svých úřadech i dále pokračuje
v pronásledování ruského národa.
Se zřetelem na to, že tyto nespravedlivé vztahy
české vlády k autonomní Podkarpatské
Rusi trvají dále, já jménem svých
nespokojených voličů vyslovuji svou rozhodnou
nedůvěru k československé vládě
a budu hlasovati proti prohlášení pana předsedy
vlády.
Předseda (zvoní): Dalším
přihlášeným řečníkem
je p. posl. Buříval. Dávám
mu slovo.
Posl. Buříval: Slavná sněmovno!
Projednávání účetní
závěrky na r. 1927 je důležitým
aktem poslanecké sněmovny, kde se obyčejně
porovnávají položky hospodaření
za rok, který pochopitelně byl také státním
rozpočtem projednán. Naše strana nebyla již
aktivně účastna na státním
hospodářství, ba hlasovala proti většině
položek státního rozpočtu. Nejsme tedy
odpovědni za vše, co se za tu dobu stalo.
Nemám v úmyslu zaměstnávati se důsledky
tohoto hospodaření, jak se projevují v sociálně
hospodářském působení na občany
našeho státu. O tom promluví řečníci
našeho klubu. Nebudu se zaměstnávati neblahými
důsledky protilidových zákonů: celně
kongruovým, zákony daňovými, všemi
těmi zákony, které pohřbily naši
samosprávu, zákony s tendencí protisociální,
nýbrž budu se stručně zaměstnávati
pouze otázkami, týkajícími se určité
části našich občanů, kteří
dnes velmi těžce snášejí poměry
přivolané režimem, který se nastolil
u našich státních podniků a našim
státním občanům u těchto podniků
zaměstnaným uškodil.
Výsledky státních podniků nelze zkoumati
ze závěrečného účtu.
K účtu připojeny jsou jen účty
provozní. Účty rozvážné
připojeny nejsou. Proč je tomu tak? Proč
v jedenáctém roce trvání státní
samostatnosti nejsou stanoveny hodnoty majetkových součástí,
převzatých od Rakousko-Uherska? Tvrzení,
že státním podnikům dostalo se pro rok
1927 jednotné formy rozpočtové a staly se
tím podkladem pro porovnání částek
ve státním rozpočtu uvedených, není
správné, jelikož částky v rozpočtech
státních podniků nepodléhají
finančnímu zákonu a povolené částky
v rozpočtu podnikovém jsou pouze kalkulační.
Toliko služební platy zaměstnanců mají
povahu úvěru administrativního rozpočtu
vůbec. Podle vládního nařízení
čís. 206/24 jsou při podnicích zřízeny
fondy obnovovací a reservní fond všeobecný.
Zajímá mne, v jaké výši tento
obnovovací fond je u našich železnic a koresponduje-li
tento fond s fondem jiným, na př. s fondem investičním?
Úhrada investiční potřeby byla čsl.
státním drahám r. 1927 povolena v částce
143,107.578 Kč. Hospodářství čsl.
státních drah končilo v letech 1925 až
1927 takto: R. 1925 byl zisk 77,354.617 Kč, r. 1926 byl
zisk 121,758.209 Kč, r. 1927 157,441.333 Kč.
Jak bylo použito těchto zisků? O tom nás
poučuje závěrečný účet
v míře velmi nedostatečné. V závěrečném
účtu figurují ministerstva pošt a telegrafů
a železnic pouze svým účtem ústředních
úřadů, jak pokud se týče příjmů,
tak i výdajů. A tu z vysvětlivek 651 až
656 se dovídám, že vyšší náklady
upotřebeny byly na platovou úpravu ve výši
3,277.672.31 Kč. Ale vysvětlivka 651 mluví
také o úsporách získaných tím,
že nedošlo k povýšením a k postupům
vedle úspor, že tarify nebyly vydány vlastním
nákladem a pod.
O dosažených úsporách v účtu
provozním, to jest vlastně tam, kde se peníze
vydělávají, není ani jediné
zmínky, ze závěrek účetních
nedovídáme se pranic, a tu ovšem máme
právo se tázati, zda by nebylo záhodno vedle
těch vysvětlivek, které jsou připojeny
ke státnímu závěrečnému
účtu, učiniti zvláštní
vysvětlivku o provozních účtech tam,
kde vlastní hospodářství se objevuje,
jakým způsobem zejména v neprospěch
nižších zaměstnanců se provádí.
Víme, že právě r. 1927 započala
se prováděti poněkud pronikavějším
způsobem racionalisace práce a že právě
od té doby zaznamenáváme tendenci ministerstva
železnic, aby výkony byly pokud možno dvojnásobné
a aby tím dosaženo bylo značných úspor.
Od té doby, od r. 1927 pociťujeme ve značné
míře, i přes to, že v r. 1926 byla ukončena
restrikce personálu, omezování pracovních
sil, a to nejen jako důsledek restrikční,
ale jako pokračování v úsporné
tendenci. (Výkřiky posl. Bergmanna.) A vládní
nařízení č. 15 z 5. března
1927, které tak neblahým způsobem se rodilo,
přináší nám o tom další
důkazy, že totiž na místa zaměstnanců,
kteří byli u železniční správy
v poměru definitivním, nabrala se spousta zaměstnanců
provisorních, kteří ovšem visí
ve vzduchu a podléhají libovůli těch
nejposlednějších přednostů. (Výkřiky
posl. Sladkého.)
Pokud jsem z denních časopiseckých zpráv
informován, zaměstnával se výbor koalovaných
stran příčinami častých srážek
na našich železnicích a vyslovil názor,
že prý jediným lékem pro zamezení
srážek na drahách je odpolitisování
zaměstnanců. A "osmička" se domnívá,
že tímto způsobem pro příště
bude se jezditi na našich drahách bezpečněji.
Pánové učinili si to velmi snadné:
vyhoditi všechny zaměstnance, kteří
se hlásí k určitému socialistickému,
politickému programu a usaditi na tato místa příslušníky
vládních stran. A zdá se, že jim o nic
jiného nejde. Nezkoumali protizákonné poměry
v železniční dopravě, nezkoumali bídu
železničních zřízenců,
která od roku 1927 se vzmáhá, se stoickým
klidem odmítají ve výboru a ve své
většině akci za drahotní přídavek,
nezkoumají stav našich železnic po stránce
technické Vizme zejména případ nymburský,
který nás velmi jasně o tom přesvědčil,
jak nedostatečné je technické zařízení
u našich drah. (Tak jest!)
Pánové pranic nestarají se o odstranění
křivd způsobených zákony a vládními
nařízeními, jimiž zaměstnanci
drah byli citelně poškozeni, ať již systemisací
nebo odnětím práva na dříve
zaručená práva na jmenování
úředníků určitého statu.
Vyčítá se stát. zaměstnancům,
že stát roku 1926 věnoval na úpravu
platů 700 mil. Kč a zapomíná se, že
bankám na sanování dala vláda své
doby 1640 mil. Kč, a to jako bohatý present. O tom,
jakým způsobem byla částka 700 mil.
vydána, nemáme dosud pražádných
zpráv a marné je naše dotazování
v rozpočtovém výboru pana ministra financí,
aby velmi jasně a určitě řekl, jakým
způsobem došlo k rozdělení této
částky.
Prostě máme tu co činiti se systémem.
Systém je vinen a chcete-li, obchodní systém,
který se stal přímo vražedným.
Zpožďování vlaků ohrožuje
bezpečnost a důsledek tohoto zpožďování
jest ovšem všechno, co jsme ve své interpelaci
své doby jasně a určitě naznačili.
Kdo razil v "osmičce" heslo, že je třeba
železničáře odpolitisovati? Znajíce
pana dr Kramáře z dřívějších
dob, kdy rovněž vydával hesla o vyžíračích
republiky, o přílišném počtu
zaměstnanců drah, který zatěžuje
státní rozpočet, domníváme
se, že i toto poslední heslo vyšlo z jeho hlavy.
Ministr železnic neměl odvahy odporovati a přišlo
mu to vhod, že bylo nalezeno východisko z nouze. Pan
ministr železnic Najman neřekl, které
jsou to vlastně příčiny stále
se množící nespokojenosti zaměstnanců.
Neřekl, že ministerstvo svým postupem od r.
1926 bezpočtukráte projevilo, že nemá
smyslu pro oprávněné potřeby zaměstnanců
a pro klidný vývoj poměrů ve státě.
Zaměstnanci mají v živé paměti
rok 1927. Policie, četnictva, státního zastupitelstva,
po případě i vojska mělo býti
použito ke zdolání spravedlivého hnutí
zaměstnanců proti oktroji ve formě zákonného
vládního nařízení čís.
15 z 5. března 1927.
Zastavení dovolených, povolání těch,
kteří byli na dovolené, přísná
kontrola nemocných pomocí železničních
lékařů a špiclů, nejpřísnější
dohled a dozor, suspendování, trvalé odstranění
ze služby, zostřená revise tratí, pokuty,
trestání, zápověď účasti
na schůzích, práce přes čas,
to vše mělo potlačiti hnutí, které
ve své podstatě bylo spravedlivou obranou zaměstnanců
proti křivdám na nich spáchaných.
Stanovisko ministerstva železnic ke všem časovým
otázkám bylo veskrze zamítavé.
Úředníci a přednostové na stanicích
nejsou administrativními pracemi přetěžováni;
mohou se prý zcela věnovati službě dopravní
a dozorčí. U mužstva vlakového neprodlužují
nevhodné turnusy opožďování vlaků
nákladních a nezpůsobují překročení
osmihodinové doby pracovní, zrušování
strážních stanovišť se prý
neděje tak příliš překotně
a není prý kamenem úrazu všechno to,
co my ve své interpelaci prý pravíme. Techničtí
úředníci rovněž nejsou spokojeni
se systemisací a jistě není také pravda
to, co uvádíme, že vládní nařízení
č. 15 neodpovídá zákonu č.
103 tím, že určitá část
úředníků statu III a) a III b) postavena
byla mimo zákon a zřízena pro ně
zvláštní gážistická
kategorie. (Výkřiky posl. Bergmanna.)
Ale projevuje-li se tato nespokojenost u zaměstnanců
vyšších, jak jsme o tom přesvědčeni
a často slýcháme, je tím pochopitelnější,
že ta nespokojenost u nižších zaměstnanců
je mnohem větší a odůvodněnější.
Platový zákon č. 103 a systemisace měly
napraviti křivdy, způsobené v posledních
letech zaměstnancům železnic. Tak jsme to slyšeli
z úst pana min. předsedy Švehly. A vládní
nařízení č. 15 a prakse projevená
byrokracií nás přesvědčila
přímo o opaku. (Výkřiky posl. Procházky.)
Byrokracie, která se pozvolna uchopila panství,
za nynějších poměrů ukázala
svou tvář, jakmile se uchopila vlivných míst
v ministerstvech.
Zaměstnanci železniční byli první,
kteří jasně prokázali, že ve
státní službě a v podnicích státních
musí býti uplatněna zásada zodpovědnosti,
schopnosti a výkonnosti. Konali tuto povinnost a konají
ji až dodnes, a to za neobyčejně těžkých
okolností. Zaměstnanci železniční
jsou pro pořádek ve státě (Tak
jest!), jsou pro to, aby ve státním podniku
byli zaměstnáni poctiví a pilní zaměstnanci.
Snesli své doby zákon č. 394, snesli i zákon
restrikční, očekávajíce, že
tím usnadní posici státní administrativě,
ale zklamali se, neboť systemisace, jakou dnes máme,
znamená arciť fiksování poměrů
personálu státní administrativy, avšak
znamená také otevření bran libovůli
dokořán. (Výborně! - Potlesk
poslanců čsl. strany nár. socialistické.)
Máme smysl pro vybudování nové administrativy,
ovšem nemůžeme pochopiti, že by tato výstavba
měla se díti jen na účet nejnižších
zaměstnanců. Prakse ukáže, byla-li zjištěna
správně skutečná potřeba a
jak daleko zabezpečí klidný chod. (Výkřiky
posl. Sladkého a Procházky.)
A poněvadž se dnes ví na základě
prohlášení, které ve výboru rozpočtovém
učinil pan ministr financí dr Engliš,
že systemisace není dnes již problémem
finančním, nýbrž věcí
resortu, činí zaměstnanci právem za
tuto špatnou a je poškozující systemisaci
zodpovědno ministerstvo železnic. (Tak jest!)
Je třeba, aby byla provedena revise systemisace, revise,
která by měla v zápětí zlepšení
osobních poměrů zaměstnanců,
zejména ve službě provozní, revise,
podle které by základní platy, zejména
u nižších kategorií zaměstnanectva
a dělnictva, byly zvýšeny, protože dosahují
pouze 2/3. cenové
hladiny, revise, která by t. zv. gažistickou skupinu
bývalého statu III a) a III b) zařadila do
hodnostních tříd, a dále, aby dnešní
systemisace byla zrušena a místa ve službě
státní rozvržena byla podle skutečné
potřeby po předběžném slyšení
zástupců odborových organisací.
Utrpení zaměstnanců jest dnes velmi značné.
Myslím, že situace našich železnic následkem
třeskutých mrazů přesvědčila
nás o tom, že práce zaměstnanců
této kategorie zasluhuje plné pozornosti naší
veřejnosti. Služba u dráhy jest velmi těžká,
velmi namáhavá, jak se ukázalo zejména
v době nynějších mrazů. Pánové,
o tom mluviti bylo by jistě velmi záslužné,
ale trvalo by přes příliš dlouho, než
by člověk vyčerpal tuto materii. (Posl.
Bergmann: Pro koho bys mluvil, když jsou zde při projednávání
státní účetní uzávěrky
prázdné vládní lavice!) Bohužel,
že je tomu tak i při takovém aktu, jako jest
státní účetní uzávěrka.
My jsme ukazovali v častých případech
při projednávání státního
rozpočtu, že zejména oceňování
práce a úkonů zaměstnanců železničních
jest velmi kruté, nespravedlivé, že nehodnotí
velkou zodpovědnost a fysickou námahu. Nechť
si pánové jen povšimnou práce takového
pošinovače za dnešních poměrů.
Byl jsem sám svědkem, kdy pošinovač,
který měl palcové rukavice při posunování
vozů, nenechal tam jen rukavici, nýbrž i kůži.
A před několika dny vytáhli z budky ubohého
muže, který byl celý zkřehlý
a onemocnělého zavezli jej okamžitě
do nemocnice, poněvadž nebyl s to, službu vykonávati.
Pánové dovedou, když jedou ve vlacích,
nevlídně mluviti o tom, že jest ve vagonech
zima a činí za to zodpovědna nejen strojvůdce,
ale i průvodčí personál, dovedou velmi
nevlídně mluviti o těchto poměrech,
ale nevšímají si života a utrpení
lidí, kteří tuto práci vykonávají,
a třeba i křivě obviňují tyto
zaměstnance z toho, co bylo zaviněno správou
železniční.
Několikráte jsem poznamenal, že zákon
o 8hodinové době pracovní se nedodržuje.
Pánové nechtějí tomu věřiti,
není prý to tak zlé, že se zpracování
turnusů děje na základě jízdních
řádů, podle kterých se jezditi nemůže.
Nechtějí tomu věřiti a jest zajímavé,
že to spadá do rámce, ve kterém usuzují,
že průvodčím podle turnusů přikázáno
jest ve službě 6 hod. 53 minut. Ve skutečnosti
věc vypadá jinak, poněvadž se nepočítá
s ohromným zpožděním vlaků. My
jsme ve své interpelaci jasně a určitě
řekli, kolik tisíc hodin jest odpracováno
nad 8hodinnovou dobu pracovní. Dovolené natavenou
se neudílejí anebo se omezují. Na papíře
sice je přiznáno zaměstnancům železničním,
že mají právo na určitý počet
dnů v době jednoho roku na zotavenou. Bohužel,
to je pouze na papíře, ale via facti nejsou s to,
jich vyčerpati, poněvadž je nedostatek personálu.
(Výkřiky.) A pan ministr železnic přece
říká, že vlastní příčinou
katastrof a nehod na drahách není nedostatek personálu.
Prý jsou zde jiné příčiny.
(Výkřiky.)
V poslední době se velmi mnoho mluví o železničních
katastrofách a jejich příčinách.
Velmi těžce se pociťuje, že prý se
zpožďují vlaky. Zpožďují se
osobní vlaky i rychlíky o 4 až 5 hodin. Osobní
vlaky se zpožďují zejména na jednokolejných
tratích. Co je toho příčinou? Zpožďování
nákladních vlaků. Jestliže se zpozdí
nákladní vlak na jednokolejné trati, musí
se pochopitelně vyčkati na křižování
a v důsledku toho zpozdí se i osobní vlak.
Nemluví se přirozeně o příčinách
neštěstí v tom smyslu, jak je třeba,
jak jsme na to my často a často poukazovali. Mluví
se o příčinách zcela jiných
a pan ministr železnic jest jeden z těch, kteří
v častých případech říkají,
že to, co my mluvíme, není správné,
že by příčinou těch nehod a srážek
byl nedostatek personálu. Připomínám
panu ministrovi železnic, že v tom spočívá
veliký rozdíl, jestli úkony železničního
personálu, ať je to úkon výhybkáře,
posunovače, telegrafisty, strážníka
nebo kohokoli jiného, jsou vykonávány spolehlivými
a routinovanými zaměstnanci, anebo výpomocným
dělníkem. Viděli jsme to v Zaječí
i v jiných případech. Třeseme se strachy
a obavou, vidíme-li, jak na místo definitivních
zaměstnanců železničních přicházejí
výpomocní dělníci, mající
povinnost konati touž službu se stejnou odpovědností
jako ti, kteří jsou ve službě definitivními.
(Výkřiky.)
Další příčinou zpožďování
vlaků je nedostatek technických zařízení.
O tom není sporu. Nespokojenost zaměstnanců
je vyvážena touto vlastní příčinou.
Zapomíná se, že služba železniční
musí se konati za velmi nevlídných okolností,
za mrazu, za neproniknutelné mlhy, za deště
a pod. Za těchto okolností je práce mnohem
těžší.
Má-li býti nespokojenosti zaměstnanců
ulomen hrot, máme jediný recept, o kterém
mluvíme po celý rok 1928. Je třeba přikročiti
ihned k novelisování vládního nařízení
č. 15 z 5. března 1927. Jest potřeba přikročiti
k novelisování zákona č. 103/24. Jestli
nový pan ministerský předseda myslí
to s politikou našeho státu a vývojem poměrů
v našem státě vážně a poctivě,
je nutno, aby pokud možno nejrychlejším způsobem
došlo k řádnému vyřešení
této otázky, která je příčinou
všech neblahých poměrů. (Posl. Procházka:
O tom jsme nic ve vládním prohlášení
neslyšeli!) O tom pochopitelně ve vládním
prohlášení nic není. Divím se,
když přece toto vládní prohlášení
spolukoncipoval pan dr Kramář, který
má vždy plná ústa lásky ke státním
zaměstnancům, že je nedoplnil tím, aby
se jednalo také o této otázce. (Výkřiky
posl. Bergmanna.)
Nedávno jsem slyšel od vedoucího úředníka
ministerstva železnic, že ministerstvo železnic
zaměstnává se soc. politickým problémem,
že prý chystá nový služební
řád pro zaměstnance. (Výkřiky.)
Zdá se mi, že ministerstvo železnic bude
chtíti právě v tomto služebním
řádu něco učiniti, co by nejen potvrzovalo
stanovisko §u 27 býv. služebního řádu,
nýbrž ještě zostřovalo služební
řád po stránce pracovní doby, poněvadž
je to dávné a kýžené přání
pánů z ministerstva železnic, aby v tomto směru
něco učinili. Chystá se prý dokonce
i provedení vládního nařízení
čís. 15 do všech důsledků. (Slyšte!)
Chystá se prý nové opatření,
pokud se týče stejnokrojů. (Posl. Bergmann:
Na to tak příliš nespěcháme.
- Posl. Procházka: Instrukce čís.
XIV!) Ano, tato instrukce čís. XIV doposud ještě
platí, a sice výhody, které se přiznávají
v instrukci čís. XIV, pánové nepřiznávají
zaměstnancům, zato ovšem upírají
jim nárok na oděv, který jim přísluší.
Vláda chce prý také provésti nový
předpis ohledně naturálních bytů.
(Výkřiky.)
Zdá se, že stát a zejména státní
podniky chtějí se přidružiti k těm,
kteří budou zdražovati činži. A
chystá prý ještě řadu menších
věcí. Tomu všemu říká
ministerstvo železnic - sociální program ministerstva
železnic. My ovšem máme na věc zcela jiný
názor, my se bojíme, že v tom všem je
nové čertovo kopýtko, a žádáme
důtklivě již předem, aby zaměstnanci
byli nejen slyšeni, nýbrž zejména aby
námitky jejich byly také plně respektovány,
(Výborně!) poněvadž dosud se
tak neděje. Víme z prakse našich důvěrnických
výborů, že sice páni z ministerstva
železnic přicházejí do těchto
výborů a slyší tam různé
stesky a přání členů ústředního
výboru důvěrnického, ale nakonec to
znamená, že je to pouze házení hrachu
na stěnu a - skutek utek. Pánové přecházejí
přes to k dennímu pořadu. (Výkřiky
posl. Bergmanna.)
Volá se nyní velmi často po tom, aby došlo
k pronikavé změně, pokud se týče
organisace. Já se divím, že páni po
všech těchto smutných zkušenostech přicházejí
teprve dnes k tomuto přesvědčení.
My jsme tuto novou organisaci navrhovali již dávno.
(Výkřiky.) Často jsme navrhovali způsob
nový, a to již od r. 1920 podáváme návrhy
na zřízení dohlédacího úřadu,
neboť nemůžeme pochopiti, že ministerstvo
železnic má býti zároveň exekutivou,
úřadem výsostním a úřadem
dozorčím. (Výkřiky posl. Bergmanna.)