Páni byli s tohoto místa pozváni více
než jednou, aby se podívali na stavební bytovou
politiku ve Vídni, aby se alespoň podobným
způsobem i zde pracovalo. Pak by bylo bývalo možným
vystříhati se alespoň nejhorší
bídy, spáchané zanedbáním a
zkomolením sociální bytové myšlenky
zde v tomto státě na širokých vrstvách
obyvatelstva.
Těchto několik a nikterak vyčerpávajících
poznámek charakterisuje většinovou hospodářskou
politiku a politiku sociální dostatečně.
Ale na tomto poli se páni ještě jaksi omezují.
Naproti tomu popouštějí uzdu svým reakcionářským
choutkám úplně, jde-li o to, aby byly zdeptány
politická svoboda a poslední zbytky demokracie.
Při této příležitosti zvedáme
protest proti opětovnému zastavení oposičních
časopisů, proti reakcionářskému
opatření, které co nejostřeji odsuzujeme,
ačkoliv jde o listy, které nás co nejnenávistněji
potíraly. Zvedáme rozhodně protest proti
událostem, které se všude odehrály při
ustavení zemských a okresních zastupitelstev
a jež potvrdily náš názor, že správní
reforma znamená úplné zbavení samosprávy
práv a její bezpodmínečné podřízení
byrokracii a zřejmě prokazuje, že správní
reformou vytvořené poměry jsou naprosto nesnesitelné
i pro nejvládnější funkcionáře
samosprávy.
Rád bych však uvedl ještě několik
příkladů z nejnovější
doby a z posledních let, jež ukazují, jakou
nevážnost přináší tato vláda
vstříc všem zásadám demokracie.
Na př. v městě Chomutově měly
býti volby před rokem. Chomutov je v československých
poměrech veliké město. Místo však
aby byly nyní konečně obecní volby
vypsány, používá okresní úřad
nicotné záminky, aby dokonce správní
komisi rozpustil a dosadil do Chomutova absolutně vládnoucího
dozorce. Právě tak skandálně chová
se státní správa v Jáchymově,
kde měly býti volby obecní již před
dvěma lety, avšak jednoduše se nevypisují,
při čemž se zemský úřad
vymlouvá na úřad okresní a tento opět
na úřad zemský. (Výkřiky
na levicí.) Takové skutečnosti a mnoho
podobných charakterisují panství byrokracie
nad lidem demokratické prý republiky, ukazují,
že vládě práva lidu nejen nejsou ničím,
nýbrž že je přímo nenávidí.
Ptáme se však: Cítí se vláda
skutečně dosti silnou, aby byla s to po všech
svých politických porážkách a
při všech svých vnitřních rozporech
dále pokračovati ve své dosavadní
politice násilí? Má to smysl dupnouti si
a mluviti o pevnosti, zatím co je většina ve
skutečnosti hluboce rozervána? Jakou ubohou roli
hraje přec vláda, hraje zvláště
ministr spravedlnosti vůči panu presidentovi Popelkovi!
Nechceme zasahovati do neskončeného soudního
řízení, ačkoliv nepochybně
objednané projevy důvěry posledních
dnů by nás opravňovaly nechati takové
ohledy stranou. Musíme však se vším důrazem
poukázati, že je to jednoduše justiční
skandál, není-li vláda s to zjednati náležitou
úctu právnímu názoru nejvyššího
správního soudu, který je přec konečně
také jedním z našich nejvyšších
soudů, ve věcech jazykových však jedině
kompetentní instancí. V Československu, jak
se ovšem zdá, jest omezen respekt před soudními
výroky na takové rozsudky, jež jsou vládnoucí
většině právě příjemné.
Tato vládní většina odvažuje se
mluviti o konsolidaci a pevnosti, zatím co její
slovenské křídlo ukazuje symptomy přímo
rozkladu. Agrární strana se odvažuje s konfliktem
Hodža - Šrobár v těle chlubiti
se svým kvetoucím zdravím. Vládní
většina se odvažuje ve svoji siláckou
chlubivost pojmouti slovenskou stranu ľudovou v době,
kdy Juriga a Tománek jsou vyhazování.
Se zvláštním zájmem musíme se
však postaviti vůči německým
aktivistům z těchto vládních stran.
Švehla, muž, který národnostní
problém uznal ve svém vládním prohlášení
alespoň za hodný zmínky, odstoupil, co mohou
německé vládní strany očekávati
od Udržala? Na to nechceme se však ptáti
ani p. Udržala, ani p. Spiny nebo p. Mayr-Hartinga,
poněvadž jsme před několika dny dostali
obšírnou zprávu od p. dr Kramáře.
Pan dr Kramář pohladil německé
aktivisty slovy po tváři, ale marně by někdo
třeba s lupou hledal v jeho sedm sloupců dlouhé
řeči nějaký positivní popud
k řešení všech palčivých
otázek. Pan dr Kramář dělá
- a to je stanovisko celé české části
koalice - jakoby vládní účast aktivistů
jaksi nosila svou odměnu v sobě, takže ten,
jemuž je co nejmilostivěji dovoleno bráti účast
na vládě, nemá dále čeho požadovati.
Myslíme však, že účast ve vládě
znamená odpovědnost, a že onen, jenž béře
na sebe tuto odpovědnost, musí také zkoušeti,
zda je s to ji nésti. Tu musíme opravdu říci,
že německé vládní strany nejsou
s to tento způsob vlády, jak se nyní již
dva a půl roku provádí, ospravedlniti před
svými voliči. Pan dr Kramář utěšuje
Němce, že jim nemají býti vzaty instituce,
které drží. Slabá útěcha,
ale i ta působí jen jako trpká ironie právě
v době, kdy jsou německé úřadovny
pensijní pojišťovny odsouzeny k zániku,
a právě ve dnech, kdy byly poslední zbytky
národnostního rozdělení školství
v moravské zemské správě odstraněny
jedním škrtem pera. Ovšem, o národnostním
rozdělení, o národní autonomii nechce
p. dr Kramář nic věděti. Pouhá
myšlenka na teritoriální autonomii vyvolává
v jeho poděšené fantasii obraz státního
rozpadu, ačkoli přec jde o jednoduché administrativní
podrozdělení státního území
a ačkoliv, což jest hlavní, nic by tak nepřispělo
ke skutečné konsolidaci státu jako největší
volnost vývoje jeho národních menšin.
Velikou myšlenku kulturní autonomie odbývá
však p. Kramář hrdopyšně
jako nějaký daňově technický
nesmysl. V domě oběšencově nemá
se mluviti o provaze a ve většině, která
vytvořila zákon o obecních financích,
o přirážkovém nonsensu. Co se však
kulturní autonomie dotýče, jest uskutečněna
v Estonsku, tak jest učiněna skutkem malou spolkovou
zemí Korutany pro nepatrnou slovinskou menšinu a proto
není vůbec pochyby, že může býti
uskutečněna také v Československu.
My sociální demokrati stavíme proti slovům
p. dr Kramáře usnesení socialistické
dělnické internacionály, která právě
ve své poslední schůzi exekutivy znovu posílila
požadavek autonomie a úplné volnosti kulturního
vývoje menšin a která nás tím
opět utvrdila ve vědomí, že naše
národní politika není nacionální,
nýbrž socialistická, že se snaží
rozřešiti národnostní problém
nikoli se stanoviska jedné národnosti, nýbrž
se stanoviska smírného spolužití všech
národností a v třídním zájmu
proletariátu, jenž chce se svým sociálním
a hospodářským osvobozením vybojovati
si i svoji národní a kulturní svobodu. Můžeme
s velikou radostí konstatovati, že vyhlídky
tohoto boje se stávají na všech stranách
opět příznivější, že
naše řady rostou, že semknutí socialistických
sesterských stran se stává užším,
že se dělnická třída konsoliduje.
Jsouce si toho vědomi, můžeme klidně
přihlížeti, jak si reakcionářská
většina všelijakými taktickými
umělými obraty a úskoky chce zajistiti ještě
šibeniční lhůtu, můžeme
klidně přihlížeti, jak se ukončuje
proces jejího dohospodaření. S rozvážnou
trpělivostí, ale též s rozhodnou bojovou
hotovostí hledíme vstříc onomu stále
více se přibližujícímu dnu, kdy
zasadíme tomuto systému smrtelnou ránu. Budiž
však řečeno se vším důrazem,
že od 2. prosince, nechť se páni sebevíce
krčí, byl tento měšťanský
blok poražen, většinou lidu odmítnut.
Pan ministr války jest zde jen předsedou zkrachované
společnosti, systém, jemuž předsedá,
udělal u voličstva politický bankrot. Panstvo
se zdráhá tento konkurs ohlásiti, jest však
zde, nedá se již zapříti. Vedou zde
tento obchod proti cti a víře, proti smyslu ústavy,
proti lidu, jehož řeči si neváží,
jako rušitelé ústavy, tak zde stojí
dnešní vláda. Setrvání u moci,
vyzývání lidu měšťanským
blokem může jeho pád zdržeti, tím
katastrofálnějším stane se mu později.
(Souhlas a potlesk poslanců něm. strany soc.
demokratické.)
Předseda (zvoní): Dalším
přihlášeným řečníkem
je p. posl. Bechyně. Dávám mu slovo.
Posl. Bechyně: Paní a pánové!
Mám čest oznámiti jménem klubu, jehož
jsem členem, že změnou na premierském
křesle nezměnil se poměr československé
sociální demokracie k vládě panské,
černozelené koalice.
Již ve chvíli, když se tato koalice tvořila,
mluvili jsme k ní a o ní řečí
téměř biblicky jasnou a prostou. Jest naší
dobrou vlastností - dovolte, abych to konstatoval - že
nazýváme lidi a věci jejich pravými
jmény, a tak věrni této zásadě
jsme od samého počátku této koalici
a o ní řekli, že to je vláda nahého
třídního režimu, že to je vláda
velkostatkářstva, velkoprůmyslnictva, velkobankéřstva,
velkoobchodnictva a kleru. A tato naše charakteristika byla
potvrzována den ze dne, měsíc po měsíci
po více než dvě léta. My jsme také
zcela jasně řekli, že za takového režimu
a za takové vlády nemá socialismus v tomto
státě jiného úkolu, nežli tento
režim potírati a potříti. Po celou tu
dobu nepouštěli jsme se do žádných
parlamentních kombinací a spekulací; měli
jsme jediný cíl a jediný úkol: tuto
vládu v otevřeném boji poraziti. (Výborně!)
Tento úkol se nezměnil ani tím, že
do čela starého kabinetu postaven byl nový
muž, jehož některé dobré osobní
vlastnosti neváhal po jeho jmenovaní podtrhnouti
ani oposiční tisk.
V říjnu 1926 stál na tomto místě,
odkud nám včera pan ministerský předseda
Udržal přednášel svůj program,
Antonín Švehla a představoval nám
svoji vládu. V tehdejším vládním
prohlášení nalézalo se několik
vřelých vět na adresu oposice. Bývalý
pan min. předseda Švehla velmi vřele
zval i nás socialisty ke spolupráci. My již
tenkráte jsme si kladli otázku: Je to omyl? Je to
ironie? Je to sebe klam? Neboť pan min. předseda Antonín
Švehla velmi dobře znal ducha koalice, kterou
nevytvořil, nýbrž kterou jenom převzal.
Velmi dobře věděl, že tato koalice se
zrodila z ducha odporu, ba z ducha nenávisti k socialismu,
k socialistickým stranám, a do velké míry
také z ducha odporu k pracující třídě
vůbec. (Tak jest!)
A přece pan min. předseda jménem této
koalice zval nás k součinnosti. K součinnosti
v čem? V zápase s pracující třídou,
k součinnosti proti zájmům této třídy?
To jistě ne. Myslím, že nejsme daleko od pravdy,
řekneme-li, že výzva Švehlova k
součinnosti oposice nebyla ničím jiným
než vypovězením boje tehdejšího
min. předsedy onomu duchu koalice, z něhož
se zrodila a který jsme označili za protisociální,
reakční a protistátní. (Tak jest!)
Pan min. předseda Ant. Švehla velmi dobře
věděl, co zdědil z rukou pana ministra školství,
pana ministra soc. péče a vůdce sněmovní
frakce národní demokracie. Pan min. předseda
Švehla velmi dobře chápal, jaký
je charakter této koalice, která dosud trvá.
Když nás socialisty zval ke spolupráci, nemohli
jsme tomu rozuměti jinak, než že je si vědom
svého těžkého úkolu v této
koalici. A on také tento úkol zcela nepochybně
přijímal, on pokládal za svou státnickou
povinnost překonávati brutální diktát
cifry, brutální instinkt buržoasie státnickou
rozvahou a státnickým rozumem. (Výborně!)
Paní a pánové! V posledním dnu minulého
roku jel jsem se svým přítelem a předsedou
soc. demokratické strany posl. Ant. Hamplem do Hostivaře
na Švehlů v statek. Nebyla to cesta politická
- pociťovali jsme jenom potřebu, těžce
nemocnému člověku vysloviti své novoroční
blahopřání. Na té cestě jsme
se dívali na dělnická předměstí,
na chudé obce, jimiž Ant. Švehla po řadu
desítiletí procházel a která pozoroval.
Snad tyto cesty dělnickými proletářskými
čtvrtěmi přispěly u Švehly
k tomu, že měl smysl pro ustrojení tohoto
národa, že viděl nejenom sedláka na
jeho gruntě, ale také ony vrstvy, jež jsou
závislé na prosperitě průmyslu. Ant.
Švehla měl celkový pohled na stát,
na národ, měl státnický názor
na funkci vlády, byl prost vší jednostrannosti,
a proto jistě duch koalice, do jejíhož čela
byl postaven, byl něčím, co jej i děsilo.
Ale nebylo mu dopřáno, aby podnikl souboj s tímto
duchem. Velmi brzy byl se svého místa odvolán.
Byl odvolán skoro bych řekl vyšší
mocí. Snad to bylo zasažení Prozřetelnosti,
která si přála, aby se třídní
instinkty majetných lidí, kteří se
zmocnili vlády nad tímto státem, ukázaly
před národem v plné nahotě, aby se
vybily. A snad to také byla vůle Prozřetelnosti,
aby v čele takového režimu stanul náš
starý přítel Msgr. Šrámek.
Bůh snad chtěl kompromitovati onen směr,
který si říká křesťanský
solidarismus, chtěl snad ukázati na to, že
za vlády muže církve může se instinkt
kapitalismu vyzuřiti, je-li dovoleno toto příkré
slovo s této tribuny.
Msgr. Šrámek a jeho politický profil
to jsou věci v našem státě obecně
známé. Myslím, že mu nekřivdím,
když řeknu, že jeho duchovní páteř
je utvořena z vládychtivosti. To není ani
žádná příhana. Každý
člověk, který něco chce a myslí,
že něco dovede, chce se dostati k moci a chce vládnouti,
My, sociální demokraté, a myslím,
všichni socialisté naprosto nepatříme
ke kverulantským minoritním náturám.
Nám nedělá žádné potěšení
pomyšlení, že bychom měli vždy jen
resonovat, protestovat, odmítat. My máme raději
tvůrčí, kladnou práci a přímý
vliv než sebe krásnější oposici.
Neváhám to říci, ovšem všechno
v náležitých poměrech a za náležitých
předpokladů.
Msgr. Šrámek zasedl na toto křeslo.
Vznikla otázka, kdo tam vlastně sedí. A mnozí
si mysleli: Zasedla tam církev. Nuže, pánové,
to bylo jedno z velikých překvapení. S Msgr.
Šrámkem, ačkoliv je mužem církve,
na toto křeslo církev nezasedla. Přece nikomu
neušlo, že náš politický katolicismus,
ačkoliv se octnul v čele vlády, nerozvinul
žádného svého konfesijního programu.
Neuplatňoval, aspoň ne veřejně, žádných
svých radikálně konfesijních požadavků.
(Posl. Zeminová: Leda kněžské platy!)
Ano, ale to nebylo za vlády Msgr. Šrámka,
to bylo ještě za vlády úřednické.
Prosím, na tomto křesle seděl sice muž
církve, ale neseděla tam církev, naopak,
já jsem s velikým zájmem pozoroval, jak lidová
strana velmi tlumila ve svém vlastním nitru všechny
záchvěvy konfesijního radikalismu. Možná,
že po straně byla by velmi ráda prosadila,
aby zmizela známá nařízení
ze školského oboru, značená jmény
Habrman - Šusta. Snad po straně dostal
Msgr. Šrámek některé sliby od
velmi liberálních politiků v tomto ohledu,
ale veřejně nic takového nebylo. A přece
každé křeslo bylo za vlády Msgr. Šrámka
obsazeno dvojmo, jednou pro veřejnost a jednou tajně,
aby se to nevědělo. Kdybych měl nějaké
jméno, které by charakterisovalo agrární
kapitalismus, tak bych to jméno řekl. Vymyslím
si je: byl to možná p. František Navrátil.
Tedy na tomto křesle veřejně seděl
Msgr. Šrámek a tajně p. František
Navrátil. Vedle něho seděl tam p. Löwenstein,
p. Sonnenschein a snad ještě jiní pánové.
Jako v ministerstvu soc. péče měli jsme dvojité
obsazení, tak i ve všech ostatních ministerstvech.
Za této vlády, kterou značil svým
jménem Msgr. Šrámek, vládl docela
zřejmý kapitalistický zájem, a nás
to stálo velmi tvrdé zápasy, než jsme
předchůdce p. ministra Udržala přesvědčili
o tom, že stát má své určité
ustrojení a že vedle lidí bohatých jsou
tu také ještě jiné vrstvy a že
na práci a konsumu těchto vrstev spočívá
celá společenská budova. (Tak jest! Výborně!
Potlesk poslanců čsl. soc. dem. strany dělnické.)
Nyní tedy přichází nový muž.
My jsme včera z jeho úst slyšeli v podstatě
stejné tony, jako v říjnu 1926 z úst
Antonína Švehly. Také on nalezl vřelá
slova pro součinnost s oposicí. Chce vyhledávati
nejenom součinnost, nýbrž i přátelství
s oposicí. Šel dokonce tak daleko, že oposiční
kritiku, oposiční kontrolu postavil na stupni hodnocení
výše než sebe přísnější
sebekritiku vlády. Pan min. předseda Udržal
dokonce oposici prosil, aby hodně kritisovala, sliboval
vděčnost za kritiku, ovšem samozřejmě
myslil, a řekl to také, na kritiku věcnou,
která má za účel spolutvořiti
a ne jenom bourati. Dovolte mi říci, že nepochybujeme
ani v nejmenším o poctivé a dobré vůli
nového pana min. předsedy. A dovolte mi také
říci, že problém součinnosti
nezáleží na státotvorné oposici,
nýbrž že je to problém koalice a vlády.
Až si pan min. předseda Udržal prohlédne
dědictví, které převzal, tu nepochybně
shledá, že musí začíti znovu
a od začátku. Především má
vládu, za kterou stojí pouze menšina obyvatelstva.
(Tak jest! Výborně!) Ve sněmovně
má ještě pětihlasovou majoritu - nevím,
není-li to od včerejší operace v ľudovém
klubu už majorita jen tříhlasová. To
uvidíme. Pan min. předseda za druhé přejímá
výkonný úřednický a zřízenecký
aparát téměř úplně rozrušený.
Výkonný aparát do ohromné většiny
je nespokojen se způsobem, jakým se provedl platový
zákon a systemisace. Poplatníci dívají
se nedůvěřivě na prsty berním
úředníkům a nechtějí
rozuměti jejich daňovým předpisům.
Situace berního úřednictva je nesmírně
obtížná a těžká. Nová
veřejná správa, která byla s takovým
aplombem uvedena v život, začíná se
rozbíhati, a panu min. předsedovi zajisté
neušlo, že koleje, po nichž tato nová správa
počíná běžeti, jsou namířeny
proti vládě a proti značné části
byrokratického aparátu. Těchto dnů
jsme se dožili, že se sešli všichni volení
členové zemského zastupitelstva na Moravě
a usnesli se všichni společně a solidárně
na ostrém protestu; byl to vlastně protest proti
vládě. Zde již bylo mluveno o situaci, v níž
se nachází naše samospráva, která
rozhodně nechce nésti již svěrací
kazajku, do níž byla vtěsnána zákonem
čís. 77.
Taková je situace, za níž přejímá
pan min. předseda vládu. Ale to není vše.
Vláda sama v sobě je nemocná. Podobá
se nemocnému člověku, který se rozhodl,
že chorobu přechodí; ale ještě
není zcela jisto, zda se mu to podaří. Každému,
kdo sledoval vývoj veřejných věcí
od 2. prosince, je přece jasno, že to, co nám
včera pan ministerský předseda přednášel
jako program koaliční vlády, přece
není její nejvážnější
slovo. Včera jsme velmi bedlivě naslouchali, co
pan min. předseda řekne o vzájemném
poměru národnostních stran ve vládě.
Neslyšeli jsme ani slova. Zato dnes dává "Bund
der Landwirte" publikovati ve všech novinách,
které jsou mu přístupny, svoje včerejší
usnesení, že se domáhá provedení
školské autonomie. (Slyšte!)
Paní a pánové! Myslíme, že "Bund
der Landwirte" se této věci domáhá
právem. Vždyť to přece byl člen
vlády, který ve své úřední
funkci a na úřední půdě prohlásil,
že školská autonomie národnostní
v tomto státě je nezbytností. To jest přece
oficiální program ministerstva školství.
A jak to, že tento program jest vezen v tomto případě
koalicí jako kontraband? Proč se má vézti
v resoluci některého klubu v novinách, proč
nemá býti docela otevřeně a poctivě
prohlášen také ve vládním programu?
Slyšeli jsme o 8 punktech národně demokratických
požadavků. Jak to, že tyto požadavky hrají
roli v naší žurnalistice, že hrají
roli v agitaci u majitelů domů, u stát. úředníků,
u zaměstnanců a veřejných zaměstnanců,
ale jak to, že nehrají roli ve vládním
prohlášení? (Výborně!) Víme,
že strana pana min. předsedy roztočila s velkou
vášní kolo agitace pro t. zv. ochranu živočišné
výroby, pro t. zv. ochranu dobytkářství.
Vždyť přece víme, že tento požadavek
tvoří nyní, abych tak řekl, centrum,
okolo kterého život v koalici se otáčí.
Jak to, pánové a dámy, že strana pana
min. předsedy může tento požadavek dávati
autoritativně, téměř diktátorsky
na pořad veřejného života, a jak to,
že věc, prý tak důležitá,
tak dalekosáhlá, neprorazila si cestičku
do vládního programu, do vládního
prohlášení?
Slyšíme o řadě požadavků
velmi důležité složky dnešní
vládní majority, o požadavku katolických
stran. Snad to náleží k znamenité diplomacii
politického katolicismu, že tyto požadavky chová
u sebe jako své sladké tajemství a nejde
s nimi na veřejnost. Ale jak to, že jsme se z vládního
prohlášení nedověděli ani slova
o této věci? Mně se zdá, že v
jednom směruje situace pana min. předsedy Udržala
stejná, jako byla situace premiera dr Ant. Švehly
v říjnu, když nám tehdy představoval
svoji vládu v této sněmovně. Ľudová
strana stála mimo. Také strana národně
demokratická ve vládě nebyla, měla
k vládě "poměr volné ruky".
A panu min. předsedovi, mluveno zcela lidsky, nezbývalo
pro oposici mnoho času, protože se musil obírati
svou vlastní koalicí a vlastní majoritou.
Mně se zdá, že v podobné situaci je
také dnešní pan min. předseda. Mně
se zdá, že také ještě neví,
podaří-li se mu ten přimrzlý koaliční
vlak, který zůstal trčeti na kolejích
v závěji, od koleje odtrhnouti a dáti mu
jiný směr, pohyb a rozum.
Vážení pánové! Máme co
činiti s nemocnou koalicí, s neschopnou koalicí,
máme co činiti s vládou, která nevládne,
máme co činiti s vládou, která ještě
pořádně neví, dožije-li se zítřejšího
dne.
Vzali jsme sice na vědomí prohlášení
pana min. předsedy, že odmítá myšlenku
na volby. Dobře - slovo slyšíme, zvěsti
nevěříme, počkáme, jak to dopadne
a zda tato koalice bude přece jen schopna nějaké
práce a bude-li přece schopna zůstati u kormidla
státní lodi.
Situace koalice dnes a situace koalice r. 1925, 1926 a 1927 je
něco podstatně odlišného. Tato koalice
dnes už není nesena oním výbojným,
bezohledným duchem, jakým byla nesena ve svých
počátcích.
V tomto slzavém údolí všechno stárne,
všecko chabne a tak vidíme na těle vládnoucí
koalice ne už první, ale snad poslední příznaky
stárnutí a stařeckosti, už to jsou hluboké
vrásky na čele, už to jsou šediny. Za
tři roky se tato koalice opotřebovala. Ona dovedla
vládnout majoritou ve sněmovně, ale nedovedla
usměrniti mysle venku. Obyvatelstvo, voličstvo obrátilo
se proti ní. A já se domnívám, že
i když se této koalici podaří prodloužiti
o něco svůj život, že přece jen
pracuje k posledním věcem člověka.
Svou Sturmund Drangperiodu má rozhodně už za
sebou.
Paní a pánové! Pan min. předseda ohlásil
na konci svého výkladu boj s katastrofou mrazu.
Dovolte mi říci, že jsme postrádali
včasného zakročení vlády v
této věci. (Tak jest!) Hleďte: Loňského
roku navštívilo jedno z takových přírodních
neštěstí slovanský stát, Bulharsko
- zemětřesení v Plovdivu. Á tempo
našli se u nás lidé, kteří, jati
soucitem, vypsali veřejné sbírky ve prospěch
slovanských bratří. Dověděli
jsme se, že tento apel na lidský a slovanský
soucit měl úspěch. V tomto týdnu ohlásily
"Národní Listy", že sbírka,
která vynesla 160.000 Kč, byla v Plovdivu užita
určitým způsobem. Když spadl dům
na Poříčí, okamžitě se
sebraly statisícové částky... (Posl.
Mikulíček: Ale není o nich ještě
vyúčtováno, trpící dostali
málo nebo nic!) Nevím. Dochází-li
na pražských ulicích k demonstracím
a když policejní stráž dobře, zouřaduje"
demonstranty - jak zní terminus technicus policie, "máti
pečlivé" - čteme vždy v určitém
tisku: to se musí odměniti! A už jsme také
viděli vypsány sbírky pro tyto "stramm"
strážníky. (Předsednictví
převzal místopředseda Zierhut.)
Což pak tato mrazová katastrofa se ve svých
účincích nerovnala alespoň katastrofě
v Bulharsku? Což pak tato katastrofa se ve svých účincích
nerovnala a nerovná katastrofě na Poříčí?
Což pak nemáme k těm dovolte, abych řekl
to slovo - hrdinům práce, kteří za
sibiřských mrazů setrvávají
na lokomotivách, na brzdách, kteří
setrvávají v krutých mrazích v továrnách,
alespoň takové závazky jako vůči
policii, která rozhání demonstranty na ulicích?
(Výborně! - Potlesk čsl. soc. demokratických
poslanců.)
Prosím, paní a pánové, to, co tu říkám,
neříkám na adresu pana ministerského
předsedy, protože to je opravdu nový muž
v tomto úřadě. Nemáme však v
republice ministerstvo soc. péče? (Výkřiky.)
Nemáme zde ministerstvo zdravotnictví? (Výkřiky:
To jsou kněží!) Nebylo jejich povinností,
aby se ujaly iniciativy? (Skandál!) Nebylo jejich
povinností jako duchovních, aby vydali k veřejnosti
veliký apel, aby probouzeli křesťanské
city lásky a lidské solidarity? Nebylo povinností
našich vlastenců, aby se okamžitě, třeba
pod heslem národní solidarity obrátili k
bohaté veřejnosti a pomáhali vyživiti
lidi, kteří v pravém slova smyslu umírají?
(Výkřiky.)
Dovoluji si vám oznámiti ze své volební
župy případ, který byl zjištěn:
Železniční zřízenec, který
byl po 4 dny ve službě, za celé ty 4 dny neměl
v žaludku ani jediného teplého sousta. (Slyšte!)
Paní a pánové! Tady je půda, na
které vy lidský soucit a také povinnost byla
měla ukázati, seč jest. (Výkřiky
posl. Mikulíčka.)
Myslím, že tato věc ukazuje... (Posl. Krejčí:
Copak udělali socialisté na radnici pro ty mrznoucí?)
Pane kolego, co udělali socialisté na radnici?
To je právě hrůza celé věci:
Sevřeli jste obce zákonem č. 77/1927 do svěrací
kazajky, vzali jste jim možnost sociální pomoci,
a dnes jsou zde následky! (Výkřiky.)
Slavná sněmovno! Vzpomeňte si na události
z konce minulého roku. V Německu v Poruří
snad 15 železobaronských rodin vyhodilo z práce
230 tisíc kovodělníků. Vzpomeňte
si, co učinila německá vláda. Obcím
v celém výlukovém obvodu jako první
pomoc přikázalo se 160 mil. v našich penězích.
Kde my máme zde takové zakročení?
Kde máme nějakou iniciativu ministerstva soc. péče?
Kde máme souhlas ministerstva financí? Jaké
to máme vedení, když se katastrofální
zjevy, jako je dnešní mráz, dostávají
pozdě do ministerských prohlášení,
aniž by při tom úřady resortní
konaly svou povinnost? (Výkřiky posl. Mikulíčka.)
Na této věci tedy vidíme, že duch koalice,
ač to už není duch ofensivy, zůstává
přece duchem mrazu, duchem cizoty vůči všemu,
co v tomto státě pracuje a trpí. (Tak
jest! Výborně! - Potlesk čsl. soc.
demokratických poslanců.)
S tímto duchem počítáme a také
nespoléháme na žádnou, ani křesťanskou
ani národní lásku. Pracující
třída bude míti jenom to, co si vymůže,
co si vybojuje vlastní silou a vlastním zápasem.
(Výborně! - Potlesk čsl. soc. demokratických
poslanců.)
Náš poměr ke koalici se nezměnil, je
týž, je to poměr boje, a náš cíl
zůstává týž, jak jsme jej vytýčili
před třemi lety. A teď přichází
pan minist. předseda a zve nás k součinnosti.
(Výkřiky posl. Mikulíčka.) Pro
tuto koalici nemáme zbytkem docela nic, ale jsme ochotni
ke každé součinnosti, která bude schopna,
obnoviti normální fungování našeho
demokratického parlamentarismu. Prosím, zde jsme
přístupni, zde jsme ochotni ke každé
diskusi a každé součinnosti. Náš
parlamentarismus normálně nefunguje, a já
se nedám klamati tím milým přijetím,
jehož se včera dostalo panu min. předsedovi.
Pokud se pamatuji, je to první ministerský předseda
a nebo lépe řečeno první politický
ministr po třech letech, který v této slavné
sněmovně nebyl ukřičen. Zde včera
ani nejkrajnější levice neuspořádala
jeden ze svých zdařilých sněmovních
rudých dnů. (Veselost. - Posl. Mikulíček:
Odhlasovali jste restrikci platů a restrikci veřejných
zaměstnanců, a teď ty vaše zločiny
mají důsledky v katastrofě železniční
a mzdové!)
Já jsem se dopustil ledajakých restrikcí,
ale restrikce rozumu jako vy jsem se ještě nedopustil.
Náš parlamentarismus - vracím se ke své
myšlence... (Výkřiky posl. Mikulíčka.)