Posl. Bechyně (pokračuje): Poslouchej,
chlapče, ústa vám ještě fungují,
ale páteř je přeražena. To už vám
nepomůže nic. (Výkřiky posl. Mikulíčka.)
Tedy dovolte mi, abych pokračoval. My stojíme zásadně
na půdě demokratického parlamentarismu a
všechno, co je s to, tuto půdu kypřiti, vzdělávati,
jsme ochotni podporovati. A tu máme řadu stížností
na dosavadní způsob, jakým se u nás
parlamentární život nese. O věci jsem
se již vyjádřil v tisku, dovolte, abych tu
některé věci jen připomněl.
Pro nás socialisty je naprosto nesnesitelno, aby se příprava
zákonů dělala s takovou provokativní
jednostranností, v jaké si zalíbila dnešní
vládní koalice. Je pro nás naprosto nesnesitelné,
aby na př. při přípravě lihového
zákonodárství šel t. zv. referentský
zákon dříve k lihovarskému kartelu,
k průmyslnickému svazu, k zájmovým
korporacím zemědělským, nežli
k vládě nebo nežli snad k příslušnému
ministerstvu. (Výkřiky.) Je pro nás
naprosto nesnesitelné, aby se při cukerní
otázce jednalo s kartelem cukerním, s kartelem řepařů,
se svazem průmyslníků a snad i s bankami,
zatím co při řadě jiných věcí,
jež se přímo dotýkají vrstev
pracujících, vrstev konsumentských, nebraly
se žádné ohledy. Rozumí se samo sebou,
že při každém zákoně záleží
hlavně na průběhu účinků
tohoto zákona. Zcela souhlasím, když odpovědná
vláda chce slyšeti všechny, jichž se zákony
dotýkají, ale pak je naprosto nepřípustná
jednostrannost, která zná jen organisace mocných,
která zná jen zájmy bohatých, která
jim popřává sluchu, která jim dělá
pomyšlení a při tom docela studeně,
provokativně ignorují se zájmy druhých,
kteří jsou přece na tomto zákonodárství
interesováni velikou mírou.
Chce-li pan ministerský předseda v tomto ohledu
způsobiti nápravu, chce-li zavésti v této
věci spravedlnost, chce-li v přípravném
stadiu zákonodárné práce slyšeti
také vrstvy, jichž zástupci jsme my, pak má
celou naši sympatii a celou naši podporu.
Za druhé: nemůžeme snésti stav, aby
se Národní shromáždění
řadu týdnů a měsíců
nesvolávalo, ať jsou sebe naléhavější
práce. (Výkřiky posl. Zeminové.)
Je to silný argument, když pan předseda
sněmovny může říci jednomu z
našich kolegů: "Já bych moc rád
tu sněmovnu svolal, ale jsou tam zedníci."
(Veselost.) Ano, což kdyby si někdo z pánů
zamazal gatě od těch zedníků? Pánové,
se sněmovnou se nejedná vážně
a sněmovna nemá dosti připravené práce.
Je přece samozřejmé, že sněmovnu
vede ne presidium, presidium obstarává jen technické
záležitosti, politické vedení sněmovny
náleží vládě a vláda může
vésti sněmovnu jen tenkráte, když pro
ni má práci. My bychom si živě přáli,
aby ze schůzí sněmovny stala se normálně
fungující instituce, aby každý poslanec
a senátor věděl, v kolik hodin ráno
sněmovna začíná a v kolik hodin odpoledne
končí. Vřele bychom si přáli,
abychom také my, poslanci, mohli disponovati svým
časem mimo zasedání. Naprosto odmítám
- dnes jsme již dále, než jsme byli na počátku
- noční schůze s věčným
rozčilováním, s věčným
neklidem. (Posl., Myslivec: Ale k tomu poznáni
přicházíte trochu pozdě!) Pozdě,
ale přece. Větší radost v nebi nad jedním,
pokání činícím... atd., jak
to praví bible.
Prosím, pánové, zde je zapotřebí
změny. My jsme přece v-docela jiné situaci,
než jsme byli před 5 nebo 6 lety. Tenkráte
jsme neměli vůbec žádné státotvorné
oposice v tomto státě. Tenkráte jsme měli
buďto zásadní negativismus nebo komunistický
teror. Dnes se poměry od základu změnily.
Dívejte se na klid socialistického středu,
na jeho rozumné posuzování věcí.
(Výborně! - Výkřiky komunistických
poslanců.) Vážení pánové,
ten pokřik zleva nemůže nikoho zmýliti,
dnes je situace zcela jiná, je také jiná
pro parlamentarismus a dnes je čas, abychom dostali do
těchto věcí pořádek. Hledá-li
pan min. předseda v této věci součinnost
s oposicí, nebude tlouci na zavřená vrata.
(Výkřiky posl. Mikulíčka.) Rozumíme
tedy pozvání pana min. předsedy k součinnosti
tak, že chce ve spolupráci se všemi lidmi dobré
vůle, jimž záleží na normálním
fungování parlamentarismu, pokusiti se o ozdravění
dnešních nezdravých poměrů, a
po té stránce nabízenou ruku docela přijímáme.
Nám záleží zásadně na
dobrém fungování parlamentarismu. (Výkřiky
posl. Hakena.) Až dosud nikdo na místo parlamentarismu
nedovedl postaviti nic jiného, leda diktaturu. (Výkřiky
čsl. poslanců soc. demokratických a poslanců
komunistických. - Místopředseda Zierhut
zvoní.)
Ale, pánové drazí, dejte si říci,
to není tak důležité, co vy říkáte!
Po tom dnes ani pes neštěkne, dejte si říci.
(Veselost.) Pánové, to je velmi upřímná
rada. Nemáte co mluviti už ani do záležitostí
dělnických. Podívejte se na textilní
stávku! (Výkřiky komunistických
poslanců.) Pánové, dejte si to říci,
vašeho teroru se nikdo nebojí, nikdo na světě!
(Výkřiky posl. Mikulíčka.)
My stojíme o normální fungování...
(Posl. Haken: Stávkokazi!) Až povedete stávky
proti kapitálu, nebude stávkokazů. Když
vedete stávky pro "revoluční" nesmysl,
pro "revoluční" frázi, rozumné
dělnictvo za vámi nepůjde. (Výborně!
- Potlesk čsl. soc. demokratických poslanců.
- Posl. Haken: Zvýšeni mezd není požadavek
dělníků?) Ale vám nešlo o
zvýšení mezd, nýbrž o revoluční
zdivočení massy, o nic více. Nemáte
do záležitostí dělnické třídy
co mluviti. (Výborně! - Potlesk socialistických
poslanců.) Jste odbytá veličina! (Výborně!
- Potlesk socialistických poslanců. -
Výkřiky posl. Mikulíčka.) Ještě
jednu takovou stávku, jako byla textilní a pakujte
svých pět švestek!
Paní a pánové! Jak jsem řekl, na místo
instituce parlamentární demokracie nikdo neumí
postaviti nic jiného leda diktátora. A tu přicházíme
k věci, která věru zasluhuje obecné
pozornosti. My jsme řadu let docela zřejmě
podporovali v táboře naší majetné
třídy touhu po t. zv. silné ruce. Viděli
jsme zřejmé i tajné podporování
fašistických tendencí, zažili jsme zřejmé
i tajné podporování zpronevěřilého
generála. Stále a stále při těžkých
situacích a při krisích se znovu tyto tendence
vynořují. Bylo by na čase, aby se tyto spekulace
definitivně pohřbily. Podívejte se, prosím,
na celou řadu diktatur, jak v Evropě od konce války
vznikly. Jedna společná vlastnost všech těchto
diktatur je každému zřejmá: diktatury
jsou možné jako vládní systém
jenom tam, kde není uvědomělé a dosti
silné pracující třídy, která
vyznává socialistické zásady. (Výborně!)
Vezměte si Italii! Italie krom své severní
části je země drobné buržoasie,
malého zemědělce. Pracující
třída, třída průmyslového
proletariátu, nevytvořila tam vlastně žádné
velké, pevné a trvale organisované moci.
Vezměte si Polsko. Tam máme co činiti s diktaturou
nedonošenou. I tam charakter země je převážně
zemědělský, maloměšťanský,
tam silná průmyslová třída,
rozložená pravidelně po státním
teritoriu, vlastně neexistuje. A síla socialismu
v Polsku kotví více v zemědělském
proletariátu, než v proletariátu městském,
kterého tam ve velké masse není. - Vezměte
si diktaturu ve Španělsku. Tam rovněž
nebylo a není velikého průmyslu a není
tam také mocně organisované proletářské
třídy. (Posl. Myslivec: Všichni diktátoři
vyšli ze socialistické školy!) Alexandr také?
A na druhé straně se podívejme na státy,
které mají ustrojení agrárně-průmyslové
nebo průmyslově agrární. Tu je patrno,
že mocná a uvědomělá proletářská
třída tvoří takovou protiváhu,
že ani v nejhlubších státních krisích
nemůže se diktátor prosaditi. Klasický
toho příklad je v Německu. Stát, který
se po převratě nalézal v úplném
rozvratu, jehož celý hospodářský
život byl zničen, jehož duch byl demolován,
stát, národ, který se octl na kolenou a který
dával průchod nejfantastičtějším
nadějím, ten si věděl rady s diktaturou
zleva i s diktaturou zprava. Dnes máme před sebou
jiné Německo, demokraticky upevněné
a republikánsky smýšlející. Tam
je myšlenka diktátora levého nebo na diktátora
pravého mrtva.
Vezměte si Rakousko, stát z poloviny agrární
a z poloviny průmyslový s rudou Vídní
v čele, s vlastní organisovanou průmyslovou
třídou..Rakouský kancléř pokoušel
se jednotnou antimarxistickou listinou vyvolati všecky síly,
které směřují proti socialismu, a
usměrniti je do jedné linie. A dnes? Tato politika
ztroskotala. Dosavadní kancléř opouští
koncepci své dosavadní politiky.
V podobné situaci jsme my. Zde je diktatura prostě
nemožná, je nemožná zleva, je nemožná
zprava. Průmyslový proletariát je svým
počtem, svou organisovaností a vzděláním
faktorem, o něj se rozbije každý pokus o diktaturu.
Jsme přímo odkázáni na parlamentní
soužití, jsme přímo odkázáni
na demokratickou metodu. Proto nám na parlamentarismu,
na zdravě fungujícím Národním
shromážděním záleží.
Když tak mluvím o diktatuře a parlamentarismu
a když se zmiňuji o fašismu, nemohu přejíti
jednu událost, která těchto dnů naplňuje
sloupce novin. Je to znovuzřízení papežského
státu. Tato věc souvisí s tematem. Paní
a pánové, neváhám říci,
že znovuzřízení papežského
státu je záležitost církve a nemám
žádné potřeby, abych se mísil
do záležitostí církve. Jednu věc
však musím říci. Tady jde o spolek papežství
s italským fašismem. (Tak jest!) To není
věc náboženství, to je věc politiky.
Myslím, že je velmi příznačná
jedna okolnost. Od samého sedmdesátého roku
pokoušel se italský král i jeho nástupce
o smír s Vatikánem. Papežství odmítalo.
Od sedmdesátého roku vystřídalo se
v Ř mě mnoho vlád, z nichž většina
byly vlády liberální a některé
aspoň podle nátěru konservativní.
Tyto vlády zámožných tříd
nabízely vyrovnání papežské stolici
a byly by jistě poskytly papežství totéž,
co poskytl dnešní režim. Papežství
odmítalo. A teprve, když byl zničen liberální
stát, teprve, když byla zničena italská
svoboda, svoboda italského lidu, když byla zničena
demokracie v Italii, když byla zničena občanská
práva a s nimi také právo na svobodu svědomí,
teprve když odpadlík Mussolini zničil samotný
pojem občanského demokratického státu
a když dosadil k vládě nad Italií systém
diktatury proletariátu, jemuž už Karel Marx říkal
"Lumpenproletariát", teprve v té chvíli
přichází papežství a uzavírá
svůj politický kompromis s touto vládou a
s tímto systémem. Papežství neimprovisuje
svou politiku... (Posl. Myslivec: Obnovuje svůj právní
stav!) - který mohlo obnoviti před 40, 50 roky,
ale který obnovilo teprve v situaci, když byl zničen
demokratický stát. Papežství dělá
politiku á la longue. Známe obratnou, zkušenou
a úspěšnou vatikánskou diplomacii. Činí-li
to papež, pak má při tom jistě svoje
cíle. Nejvyšší vedení katolické
církve přibližuje se Mussolinimu. Vydává
ho za muže Prozřetelnosti. Čtěte včerejší
papežovu řeč ke katolickým intelektuálům
milánským. Mussolini - to jsou slova papežova
je muž Prozřetelnosti. Prozřetelnost ho vyslala.
Tedy papežství uzavírá svůj kompromis
s fašismem. Nemohu vyloučiti mínění,
že to činí z politických důvodů.
Patrně se domnívá, že jako v Italii,
tak také ve všech ostatních evropských
státech stane se fašistická ideologie oficielní
ideologií mocných tohoto světa.
Máme příčinu se domnívati,
že papežská stolice tu hledá ještě
větší sblížení a kompromis
s tou třídou, která "jest vzdělaná",
jak praví fráze, která jest zámožná
a která se rodí s ostruhami na nohách, aby
těm druhým, těm chudým mohla jezditi
po zádech.
Je-li toto cílem onoho kompromisu, k němuž
v Římě došlo, tu musíme říci:
Nemáme obavy. Vidíme i v katolickém lidu
docela jiný proces, než ten, jenž nyní
probíhá v Římě. V Německu
stává se předsedou katolické poslanecké
frakce vůdce německých křesťanskosociálních
odborových organisací Stegerwald, který nedávno
před tím pohrozil své straně, že
jest rozhodnut stranu rozštěpit, rozseknout, odvésti
z ní dělnictvo, bude-li pokračovat ve své
kapitalistické politice. (Hlasy: To snad Stegerwald
neřekl!) Těmito slovy to neřekl, ale
docela určitě v Essenu - přečtěte
si to znovu, pane kolego - hrozil založením nové
lidové strany s křesťanským sociálním
charakterem, pakliže by centrum dělalo politiku zámožných
tříd.
Také u nás nám již něco řekl
2. prosinec, také nám již něco řekla
řada mzdových zápasů dělnictva,
kdy křesťanské sociální svazy
a organisace nehledají ochrany u podnikatelstva, nýbrž
hledají záštitu starých silných
dělnických organisací. Ať se tedy spojuje
hlava církve s hlavou fašismu, my o smýšlení
drobného lidu katolických dělníků
nemáme žádných obav. Na této
cestě chudý katolický lid své církevní
vůdce následovat nebude.
Paní a pánové, blížím
se ke konci svého výkladu. My socialisté
máme čas čekat. Počkáme, v
jakém smyslu bude učiněno tělem, co
zde bylo včera s této tribuny prohlášeno.
Ale to chceme zdůrazniti opětně se vší
jasností a se vší určitostí:
Na nikoho nespoléháme než sami na sebe. (Výborně!)
Tvořte si svou koalici! Úkolem naším,
úkolem všech socialistů je, vytvořiti
si mohutnou, silnou koalici všech dělníků,
všech lidí, kteří pracují za
mzdu, za plat, všech lidí, na jejichž práci
spočívá budova dnešní společnosti.
Nespoléháme na žádné dary, nespoléháme
na žádnou blahovůli, spoléháme
sami na sebe. Velice stojíme o solidaritu všech socialistických
stran a jejich přátel. Velice stojíme o solidární
a proto zvolné budování levého bloku
a o solidaritu tohoto bloku. Velice stojíme o to, aby svazky,
které byly navázány mezi československou
a německou soc. demokracií byly zesilovány,
aby rostly v solidaritě boje, v solidaritě práce.
(Potlesk čsl. a něm. soc. demokratických
poslanců.)
Paní a pánové, v tomto státě
jest pracující třída mocným
činitelem. Naším úkolem jest, abychom
tohoto činitele mocného ve výrobním
procesu, mocného v konsumním procesu vyzbrojili
vzájemnou solidaritou, dobrou myšlénkou také
v politice, abychom bok po boku tento stát připravili
na cesty, jež vedou k novému společenskému
zřízení a k novému uznání
práce, která všechno tvoří a
na níž všechno stojí. (Výborně!
- Potlesk poslanců čsl. strany soc. demokratické.)
Místopředseda Zierhut (zvoní):
Slovo má dále pan posl. Haken.
Posl. Haken: Na cestě k upevňování
kapitalismu v Československu nutno konstatovati v uplynulých
dvou letech znatelné pokroky. Síla československého
kapitálu vzrostla. Průmyslová výroba
překročila předválečnou úroveň
a ani zemědělská výroba se v tempu
neopožďuje. Banky, průmyslové podniky,
velká zemědělství vykazují
značné zisky, posílené koncentrací
finančního kapitálu i výroby, kartelisací
a trustisací a zabezpečené celní a
daňovou soustavou.
Česká buržoasie získavši hegemonního
postavení, dohodla se s buržoasií ostatních
národností tohoto státu na společném
postupu ve stabilisaci kapitalismu, fašisaci státu
i imperialistické expansi. Před tímto velikým
a společným cílem ustoupila národnostní
nevraživost. Rozpory v Hlinkově straně
jsou posledním kvasem aktivismu v buržoasních
stranách a jejich výsledkem bude posílení
konsolidace a nosnosti buržoasního tábora.
Velmi důležitou složkou v budování
kapitalistického státu jsou socialistické
strany všech odstínů a národností
v Československé republice. S postupem aktivismu
v buržoasním táboře menšinových
národností přihlašují se i její
socialistické strany čím dále otevřeněji
k aktivní práci na upevňování
kapitalismu. S upevněním kapitalistického
řádu sjednotila se a zkonsolidovala buržoasní
fronta a rozšířila se o socialistické
strany. Buržoasní tábor je rozdělen
sice na dva bloky "pravicový" a "levicový"
- názvy tyto stvořil p. Bechyně a
staly se obecným užíváním - ale
je v základních otázkách na budování
kapitalistického státu, imperialismu, přípravě
na válku, fašisaci státu úplně
jednotný. Občasné přestřelky
mezi oběma bloky buržoasní fronty jsou buď
manévrem k oklamání mass nebo mají
kořen jiný - ve stranické rivalitě.
Oba bloky vykonávají určitou funkci k dosažení
téhož cíle: k upevnění kapitalismu.
Ale poněvadž stabilisaci kapitalistického hospodářství
možno uskutečňovati jedině na účet
pracujícího lidu za cenu jeho zbídačení
a zotročení, jsou oba bloky jak pravicový,
tak i levicový třídními nepřáteli
dělnictva. Levicový blok buržoasní zahrnující
v sobě socialistické strany, je tím nebezpečnější,
že budí v dělnictvu určité iluse.
Dosavadní výsledky stabilisace kapitalismu a s ní
související racionalisace jsou pro pracující
lid zhruba tyto: 1. Po hospodářské a sociální
stránce úžasné zbídačování
a vykořisťování pracujícího
lidu v průmyslu, veřejné dopravě,
kancelářích, drobných živnostech
i v zemědělství. Racionalisační
metody, uplatňované čím dále
tím tvrději, jsou bičem k pohánění
dělníků a zaměstnanců právě
tak jako nesnesitelné daně u pracujících
rolníků a drobných živnostníků.
Sociální opatření jsou v rukou buržoasie,
jejich tíha však na bedrách dělnictva
a nemají ani tak účel sociální
ochrany, jako připoutání pracujících
k podniku a ke kapitalistickému státu. Uvádím
jen jako příklady sociální pojištění
podpory v nezaměstnanosti, dovolené atd.
Dnešní výdělek dělníkův
nekotví v pevné zajištěné mzdě,
nýbrž v premiích a pokutách o nichž
rozhoduje zaměstnavatel. Leč nejen výdělek,
nýbrž i celá existence dělníkova
nikdy nebyla tak labilní, tak na libovůli zaměstnavatelově
závislá, jako nyní.
Při zvýšeném vykořisťování
je samozřejmé, že nejvíce trpí
ženy a mládež. Čím dál tím
více nassávají zaměstnavatelé
do svých závodů žen a ženské
i mužské mládeže, jež se lehčeji
přizpůsobuje novým metodám pracovním,
jež však je při stejném, někdy
i větším pracovním výkonu méně
placena.
Uvážíme-li, že celková úroveň
mzdová je nižší než úroveň
předválečná - podle statistiky Mezinárodního
úřadu práce je Československo, pokud
se týče výše mezd, na 14. místě
a po něm následují jen balkánské
státy a fašistická Italie - že drahota
životních potřeb i bytů stoupá,
že daňová tíha byla přesunuta
na pracující vrstvy obyvatelstva, že dělnictvu
se strhují ze mzdy kromě daní a příspěvků
pojišťovacích též časté
pokuty, jež jsou určitým systémem k
snížení výdělku, vidíme
otrocký stav milionů pracujícího lidu.
Ovšem v důsledku racionalisačních metod
i při abnormální konjunktuře tohoto
období zůstává značný
počet pracujícího lidu vyřazen z práce
a trpí buď občasnou či trvalou nezaměstnaností.
Po politické stránce přinesla konsolidace
kapitalistického hospodářství vzrůst
politické moci buržoasie. Buržoasie plánovitě
vyřazuje dělnictvo jako politického činitele,
jmenovitě pod heslem "odpolitisování".
Pod tímto heslem bylo odňato volební právo
vojákům, pod tímto heslem byla sdělána
tak zv. reforma veřejné správy a okleštěna
pravomoc zastupitelstev. Nyní je raženo heslo "odpolitisování"
odborových organisací dělnických ve
státních i soukromých podnicích, jež
neznamenají nic jiného než vytvoření
organisací zaměstnavatelských a ubití
každé organisace třídního charakteru,
jež neznamená nic jiného než fašisaci
závodů. Již teď vnucují zaměstnavatelé
i závodním výborům praxi, že
ony jsou jedině k tomu, aby proti dělnictvu hájily
zájmy podnikatelů.
Fašisační snahy, jež se nepokrytě
uplatňují ve státní správě,
jsou prosazovány i v podnicích státních
a soukromých. Jejich iniciátorem je finanční
kapitál a jejich nositelem je jak blok "pravicový",
tak i "levicový".
V pravicovém bloku - abych užíval stále
terminologie posl. Bechyně - má vedoucí
úlohu agrární strana, jež přesto,
že ovlivňuje značnou část drobného
venkovského lidu, jest stranou nejtěžšího
finančního kapitálu. V levicovém bloku
má vedoucí úlohu "Hrad" a massu
dávají mu socialistické strany. Jak hospodářsky,
tak i politicky postupují obě tyto buržoasní
skupiny k témuž cíli: k otevřené
diktatuře buržoasie, k fašistické diktatuře.
Ohromnou úlohu v hospodářském, sociálním
a politickém -zbídačení dělnictva
hrají socialistické strany. Buržoasie je plně
získala pro výstavbu kapitalistického státu,
pro konsolidaci kapitalistického hospodářství,
jakož i pro aktivní účast ve fašisačním
procesu. Jestliže jsou socialistické strany nyní
v parlamentní oposici, není jejich oposice - a jejich
řečníci to i v této debatě
otevřeně říkají - buržoasii
nepřátelská, už z toho principielního
důvodu ne, že není třídní.
Můžeme sledovati krok za krokem, že právě
tak, jako když byli socialisté ve vládě,
i když ve vládě nejsou, nejen že neruší,
nýbrž činně podporují snahy kapitalistů.
Třídně uvědomělé a třídně
postupující dělnictvo má proti sobě
jednotnou frontu buržoasie, jež je viditelně
politicky představována právě tak
Udržalem, Hodžou, Kramářem,
Hlinkou, Najmanem, Spinou, Mayr-Hartingem
jako Masarykem, Benešem, Hamplem,
Bechyní, Frankem a dr Czechem.
Právě tak, jako když byli socialisté
ve vládě, i teď vyřadili socialističtí
vůdcové političtí i odboroví
boj proti kapitalistům na poli hospodářském
i politickém. Aby nerušili kapitalistickou výstavbu
státu a jeho fašisaci, lépe řečeno,
aby mohli aktivně v obou směrech pracovati, dorozumívají
se s buržoasií. Svých organisací politických
a odborových používají k prosazování
plánů buržoasie v masách dělnictva.
O mzdách, sociálním zákonodárství
atd. dorozumívají se s kapitalisty. Že toto
dorozumívání je vždy ku prospěchu
kapitalistů i při zdánlivých jejich
ústupcích, je prokázáno ve všech
případech. Uvádím pouze sociální
pojištění a mzdová jednání
reformistických organisací ve všech odvětvích.
Poslední případ bylo jednání
v průmyslu textilním.
Oprávněný požadavek textilního
dělnictva, percentuelní zvýšení
mezd a novou úpravu jejich pracovních poměrů
hodili reformisté přes palubu a dorozuměli
se s fabrikanty opět na drahotní výpomoci.
Nejen že tato výpomoc je nedostatečná,
neboť drahoty nijak nevyrovnává, nýbrž
neznamená nic, když racionalisační vykořisťovatelské
metody zůstávají v plné platnosti.
Zejména zůstal systém premií a pokut,
jimiž má zaměstnavatel možnost příjem
dělníků a dělnic libovolně
stanoviti.
Libovolné pokutování přadlen továrny
Klazarovy ve Dvoře Králové bylo bezprostřední
příčinou stávky tohoto oddělení.
A zatím co statečné dělnice odpověděly
stávkou a stávkovaly bez ohledu na politickou a
odborovou příslušnost, vpadli jím reformističtí
sekretáři vzad a snažili se závodu nepříjemnou
stávku likvidovati úmluvou s fabrikanty bez vědomí
a za zády stávkujících smluvenou.
V ní předpisují reformističtí
sekretáři přadlenám, že nebudou-li
dodržovati pořádkových předpisů,
ztratí nárok na premie, a naopak mohou býti
pokutováni v prvém případě
1 Kč, v druhém případě 2 Kč,
ve třetím případě 5 Kč
a v dalším propuštěním podle §u
82 ž. ř. Reformističtí tajemníci
a důvěrníci rozkazovali přímo
svým stávkujícím členům,
aby protokol uznali a šli do práce. Může
někdo pochybovati, že toto není práce
pro kapitalisty? Není tu viditelného zřejmého
dorozumění reformistických organisací
s fabrikanty? Není to přímo vyložená
zrádcovská úloha reformistických organisací
v zájmu kapitalistů? Pan Bechyně tu
ve své řeči řekl, že když
rudé odbory a naše strana vyzývala dělníky
k boji za zvýšení mezd v odvětí
textilním, že to nebyl boj proti kapitalistům,
nýbrž že prý to byl, jak to psaly zvláště
v "Právu Lidu", politický puč.
Pan Bechyně zde řekl jinými slovy
totéž. Tedy jestliže dělnictvo žádá
v důsledku drahoty, v důsledku zdražení
životních potřeb, v důsledku zvyšování
pracovní intensity v závodech oprávněně
percentuelní zvýšení mezd, tento požadavek
pokládá sociální demokrat pan Bechyně
nikoli za boj proti kapitalistům, nýbrž
za politický puč. Proč? Aby se buržoasii
tímto tvrzením, touto argumentací zavděčil,
aby tu buržoasii otevřeně prohlásil,
že soc. demokraté nejsou pro zvýšení
mezd, protože pro ně nejsou také kapitalisté
a že mohou kapitalisté klidně spáti,
poněvadž soc. demokraté budou vždy na
stráži proti tomu, aby dělnictvo požadavek
zvýšení mezd nezvedlo. Ovšem soc. demokrati
Bechyně a Stivín otevřeně
v "Právu Lidu" - snad dříve ještě,
než buržoasie začala uplatňovat tento
systém - doporučovali buržoasii, aby racionalisační
systém také v Československu byl co nejrychleji
zaveden. Tehdy uvědomělé dělnictvo
pod vedením textilní sekce MVS nastoupilo boj za
zvýšení mezd a proti racionalisačním
metodám. Boj hroznou situací textilního dělnictva
plně odůvodněný. Co dělali
reformisté? Denně psali a mluvili o komunistickém
puči - totéž potvrdil i posl. Bechyně
v dnešní své řeči - vybízeli
ke stávkokazectví, jež také prováděli
a organisovali, ba dokonce platili sami z pokladen svých
organisací, takže stávkokaze nemusel platiti
ani zaměstnavatel. Ani listy kapitalistů "Národní
Listy", "Venkov", ani štvavý fašistický
"Večer" agrární neukázaly
se tak odhodlanými v obraně zájmů
textilních baronů, jako to právě projevilo
"Právo Lidu" a "České Slovo"
i orgán německých soc. demokratů Sozialdemokrat.
Sledovali jsme pozorně jak listy měšťácké,
tak i listy reformistických stran v průběhu
tohoto nástupu k boji a shledali jsme tento fakt, o němž
jsem právě mluvil. Nejen že reformisté
sami bojovat proti kapitalistům nechtějí,
nýbrž padají v zad bojujícímu
dělnictvu na obranu kapitalistů všude tam,
kde se dělnictvo odhodlá k boji. Je nepopíratelno,
že reformisté mají dosud určitý
vliv na značnou část dělnictva. Ten
uplatňují různými způsoby.
A pan posl. Bechyně příliš domýšlivě
již s tribuny o něm mluvil. Tvrdíme, že
tento vliv je přechodný, neboť není
vůbec myslitelno pro člověka, který
není tak zažraný do služeb kapitalistů,
jako posl. Bechyně, že by zvýšené
vykořisťování a zotročování
dělnictva a v důsledku toho rozšiřování
třídních protiv nevyvolávalo třídní
napětí a odhodlanost k boji. Leč odklon mass
od reformistů, čili z tábora buržoasie
neuskuteční se rázem, to nám je známo.
Bude dílem celého procesu v dělnické
třídě, v němž vedoucí
úlohu bude a musí míti komunistická
strana a příslušné odbory. Nesmí
je svésti s této cesty ani počáteční
nezdary, ať vyplývají z příčin
objektivních či subjektivních. Jsme také
tak kritičtí, že uznáváme mnoho
subjektivních nedostatků a vad, které se
snažíme odstraniti a napraviti tak, aby jak komunistická
strana, tak i revoluční odbory byly s to upoutati
massy a vésti je v boji proti kapitalistům a proti
vůli reformistů. Kapitalistický útlak,
zostření třídních protiv a
čím dále tím větší
uplatnění fašistických metod musí
nezbytně přivoditi radikalismus mas a odhodlanost
k boji. Jsme bezesporně na počátku periody
politických bojů pracujícího lidu.
Dělnictvo do nich půjde i proti vůli socialistických
vůdců. Úplný srůst finančního
kapitálu a podnikatelů se státem má
za následek, že státní donucovací
aparát zasahuje plně a všemi prostředky
proti dělnictvu. Pan Bechyně mluvil o tom
ve své řeči velice plačtivým
hlasem, že prý dnešní vláda neptá
se o radu ve svém postupu ani pana Bechyně,
ani pana Frankeho, nýbrž že se táže
zaměstnavatelských organisací, že se
ptá kartelů, že se ptá Svazu bank a
že to jsou její poradci. Pan Bechyně naivně
se domnívá, že tento fakt lze odstraniti zvýšením
parlamentarismu, jak on zdůrazňoval, zavedením
opravdového parlamentarismu, kde by všechny vrstvy
byly ukonejšeny, parlamentarismu o spravedlivém zákonodárství,
parlamentarismu, který by se dotazoval také pracujících
vrstev před svými počiny. Tento náhled
pana posl. Bechyně je dětsky naivní
a pan Bechyně nechce přiznati fakt, že
v dnešním státě, i v tak zv. demokratickém
státě, kde ještě formálně
funguje jakýsi parlament, vlastně vládne
kapitál, že vládne Svaz bank, že vládnou
kartely a trusty, které prostě diktují zákonodárství,
poněvadž vláda jest jejich vládou a
poněvadž celý stát jest jejich státem.
Ten fakt nelze překonati zvýšením parlamentarismu,
nýbrž lze jej jedině a jedině překonati
třídním bojem pracujícího lidu.
Mluvil jsem o srůstu státního aparátu
donucovacího se státem a o silnějším
stále zakročování státního
aparátu proti dělnictvu. To jsme viděli všude
tam, kde dělnictvo odhodlalo se k boji za své požadavky.
To jsme viděli ve stávce horníků v
severních Čechách i na Kladně. To
se také objevilo ihned, jakmile se textiláci chystali
k boji. Fabrikanti měli hned k disposici čety četníků,
jež hnaly stávkující do práce.
Máme zprávy o několika případech
zranění bajonetem, způsobených četníky
na tvářích dělníků.
Čím dále ostřeji postupuje státní
násilnický aparát v zájmu kapitalistické
třídy proti dělnické třídě.
Tento čím dále ostřejší
postup rovněž souvisí s okolností, že
kapitál úplně srostl se státní
mocí a že buržoasie prostřednictvím
státního aparátu uplatňuje tuto moc
proti dělnické třídě.