Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Předseda (zvoní): Dalším zpravodajem k osnově tisk 2092 - za výbor rozpočtový je pan posl. Pekárek. Dávám mu slovo.

Zpravodaj posl. Pekárek: Slavná sněmovno! Již předcházejícími pány referenty bylo zdůrazněno, že vláda předkládá sněmovně k projednání opětně provisoria, jimiž se řeší ochrana nájemníků a podpora stavebního ruchu.

Ovšem zdůrazňuje se v důvodové zprávě k těmto provisoriím, že lhůty, o kterou se dosavadní zákony prodlužují, má býti použito k tomu, aby vytvořen byl spolehlivý základ pro jednotný, široce založený bytový zákon.

Když jsem odůvodňoval zákon čís. 44 z r. 1927, neváhal jsem tehdy zdůrazniti, že právě proto, že otázka stavebního ruchu je stále živou otázkou, poněvadž stavební ruch je trvalou složkou hospodářského života, je zapotřebí, aby otázka tato byla řešena dlouhodobým, široce založeným zákonem. Ale když rozpočtový výbor, jehož jménem mám čest mluviti, měl poznovu příležitost, aby dnes jednal o provisoriu na dalších 7 měsíců, je to jen opětovným důkazem složitosti tohoto problému, v němž prolínají se jak hospodářské, tak finanční a sociální zájmy, ale také problému, který ve své podstatě je velevýznamnou otázkou mravní. Uvažme, že s výhodami, jež byly určeny pro sociálně slabé, současně se také svezli ti, kdož byli soc. silnější, a zda je skutečně mravně odůvodnitelné, abychom udržovali na trvalo tento stav. Nesmíme také zapomínati, že řešení tohoto problému je vždy provázeno jistou resonancí politickou, která se projevovala, když se zejména projednával zákon o ochraně nájemníků v této slavné sněmovně.

To vše ukazuje, jak je to finančně, sociálně i politicky komplikovaný problém a že bude přirozeně zapotřebí dlouhé doby a veliké opatrnosti na všechny strany, máme-li vytvořiti dílo na dlouhou dobu, jež by vyhovovalo a jehož by nebylo zapotřebí novelisovati. A já chci očekávati, jak také ostatní páni referenti zdůraznili, že připravovaný zákon bude znamenati skutečně spravedlivé zvážení zájmů jak nájemníků, tak majitelů domů, i podnikatelů staveb, že bude výsledkem spravedlivého rozvrhu, že bude takovým zákonem, že každý bude donucen, aby svojí přiměřenou hřivnou přispěl k dosažení díla dokonalého.

Slavná sněmovno! Názory hospodářských činitelů na předpoklady regulace bytového trhu a stavebního podnikání shodují se v jednom a shodují se tak názory nejen zástupců občanských stran. nýbrž i zástupců stran socialistických. Máme-li totiž dojíti k normálním poměrům, je zapotřebí dopomoci domovnímu majetku ku právní jistotě a je třeba zajistiti přiměřenou rentabilitu tohoto majetku. Cesta k zajištění právní jistoty domovního majetku, myslím, jest jasně dána a myslím, že o této cestě je mezi všemi členy sněmovny nebo alespoň mezi valnou většinou pp. členů sněmovny jasno. Je třeba zlikvidovati konečně otázku nájemnickou, je nutno přispěti zákonem k tomu, aby opětovně, jako dříve, nastoupila mezi majitelem domu a nájemníkem svobodná, dobrovolná nájemní smlouva. Cestou k rentabilitě domovního majetku, k rentabilitě prováděných staveb je návrat k předválečné úrokové míře, a je také dostatečné osvobození daňové, dávkové, poplatkové a přirážkové. Mluvilo se při projednávání všech dosavadních zákonů také o významnosti stavebních úlev a veškeré dosavadní zákony obsahují ustanovení o dočasné suspensi stavebních řádů. Je pravda, vážení pánové, že stavebními úlevami jsme dosáhli nižšího nákladu stavebního, ale my jsme toho nižšího nákladu stavebního dosáhli současně na účet kvality staveb, a že toto bylo nebezpečným opatřením a hospodářsky škodlivým opatřením, ukázala právě letošní zima. Ukázalo se, že to, co pro majitele bytu bylo po stránce stavebního nákladu úlevou, je dnes pro něho velkým vydáním, resultujícím z vysokého nákladu na otop a z toho, že předčasně bude nucen prováděti velké, nákladné opravy domovního majetku, který byl nedostatečně po stránce kvality vybaven. (Posl. inž. Záhorský: To platí také o ministerských budovách!) Také.

Jeden moment nutno po mém soudu vyzdvihnouti, že totiž z dnešní občanské většiny byl do bytového zákonodárství vnesen názor, že je hospodářsky nerentabilní, aby se řešila podpora stavebního ruchu přímými příspěvky ze státní pokladny. Příspěvky těmi zatížena byla pokladna státní, zatíženo bylo poplatnictvo a zůstala nevyřešena otázka bytová. (Posl. dr Winter: To způsobila stabilita cen a nikoliv občanská většina!) Pane kolego, stabilita cen v oboru stavebním nepřihlížela k mimořádné situaci loňského roku, táhla se řadu roků a byla již v té době, kdy vy jste již byli ve vládě, a nevnesli jste do tohoto podnikání řečeného významného momentu. Jisto je, že těmi finančními obětmi nebude odstraněna nouze bytová. Nechci tvrditi, že těch příspěvků nebylo třeba. Po válce byly poměry velmi prekérní, bylo málo osob, málo jedinců, málo podnikatelů, kteří byli způsobilí nésti po stránce finanční risiko, vyplývající z tehdejší mimořádné situace. Ovšem neváhám připojiti, že velké risiko vyplývalo z toho, že přímo po válce zavedli jsme ochranu nájemníků a zároveň nejistotu do domovního majetku.

Jest věcí velmi jednoduchého matematického pochodu, abychom zjistili, že jakmile se začíná uplatňovati na trhu bytovém konkurence, stává se rentabilita obytných budov, pořízených za dnešních stavebních nákladů a my loňského roku stavěli jsme za cenu dvanáctkráte vyšší než se stavělo před válkou - velmi vratkou, kalkulujeme-li s dosavadními výhodami v osvobozování daňovém, dávkovém, přirážkovém a poplatkovém, v osvobození daňovém na 15 roků u staveb neprivilegovaných a na 25 roků u staveb privilegovaných. To je velmi významná otázka, kterou nutno uvážiti a která bude museti býti jistě uplatněna při řešení rámcového bytového zákona, poněvadž jediné tehdy, mám-li zaručenu dostatečnou a trvalou rentabilitu, mohu získati pro podnikání stavební soukromého podnikatele, který přece nikdy se neodhodlá k tomu, aby pro dočasnou výhodu, maje naději na budoucí ztráty, ukládal své peníze do stavebního podnikání.

Nesmíme zapomínati, že je důležitá otázka rentability i u privilegovaných staveb malobytových. Uvažme, jaké pobouření budí na příklad u majitelů těchto privilegovaných staveb, když ať již z jakéhokoliv důvodu je nucen ten, kdož reguluje celý podnik, žádati po nich, aby zaplatili více než původně jim říkal a než původně předpokládali. Podívejme se na poslední události na Spořilově a máme velmi eklatantní příklad, jak nutno opatrně postupovati v takových věcech.

Opakuji, že s tímto názorem jsem se netajil při projednávání dosavadních zákonů o stavebním ruchu a že se netajím s ním ani nyní a předpokládám, že právě ta doba, po kterou bude platiti daňové osvobození, bude zvláště uvažována v novém zákoně.

Ale jedna věc zasluhuje úvahy. Zmínil jsem se již na počátku své řeči o ní, když jsem mluvil o mravním významu tohoto problému. V přímé souvislosti s významem daňových výhod jest zároveň otázka, že při povolování úlev daňových užitek z nich mělo nejen podnikání bytových staveb, ale daleko význačnější výtěžek mělo podnikání luxusních obchodních paláců. Tato otázka je velmi významná pro posouzení účasti kapitálu na podnikání staveb. Má-li kapitál možnost, aby v luxusních stavbách paláců došel význačnějšího, lepšího, vyššího svého zúročení, pak přirozeně odvrací se od umístění ve stavbách malobytových a je tedy třeba uvážiti i tuto otázku při řešení budoucího zákona rámcového.

Vytýká se - a v rozpočtovém výboru, i včera v soc.-politickém výboru byla o tom řeč - že prý ani soukromým podnikáním, jak my zdůrazňujeme, nepodařilo se doposud odstraniti bytovou nouzi. Pravda, doposud se nepodařilo odstraniti bytovou nouzi, ale faktem je, že soukromým podnikáním za tu poměrně krátkou dobu, po kterou se uplatnilo, bylo pořízeno mnohem více než z těch vysokých nákladů, které na řešení této otázky věnoval stát.

Ale proč se nepodařilo také ještě vyřešiti úplně otázku bytovou? Z těchto důvodů: Tehdá v počátcích, když stát věnoval velmi značné částky na regulaci bytové otázky, nešlo předem při postavení domů vždycky o to, aby se těm, kdož bytů neměli, jich dostalo. Ve velikém počtu případů šlo o přelívání obyvatelstva z obcí do obcí. Máme řadu venkovských měst, kde vznikly celé nové domovní čtvrtě za podpory státní a při tom se obce, které jsou v přímé souvislosti s tímto městem - lze říci, že je toliko skok z této obce do města - o podstatnou část obyvatel vylidnily. Byty, opuštěné těmito obyvateli, se novými obyvateli nenaplnily a tedy tím, že v tom městě byly nastavěny kolonie domů, se bytové nouzi neodpomohlo. Ale neodpomohlo se jí také proto, že jsme řešili dvě otázky současně, totiž otázku bytové nouze a otázku bytové kultury. Není mým úmyslem mluviti proti snahám zlepšiti bydlení. My, slavná sněmovno, před válkou jsme byli, pokud se týče bytové úrovně, bytové kultury, za největším počtem států evropských o jižních státech nemluvím - byli jsme za těmi státy, kde skutečně otázce bydlení se věnovala péče. Je tedy přirozenou povinností naší republiky činiti vše možné, aby i u nás kultura bytová udržovala stejný krok s ostatními státy, když v mnohých věcech dovedli jsme udávati sami i tón. Tedy právě tím, že jsme tyto dva problémy směšovali, že mnoho lidí, kteří po léta bydleli snad méně nákladně, teď bydlí lépe a při tom de facto jejich bytů použito pak nebylo, se stalo, že celý efekt té naší péče o odstranění bytové nouze neznamená skutečné, plné odpomožení nedostatku bytů.

Bylo zdůrazňováno, i p. kol. Dubickým, že v otázce stavebního podnikání velevýznamnou je spekulace se stavebními pozemky. Také jsem již v této slavné sněmovně o tom mluvil a volal po opatření, aby zamezena byla spekulace se stavebními pozemky. Domnívám se však, že na každou otázku je nutno se dívati jaksi s vyššího, poněkud nestranného hlediska, a soudím, že tam, kde jde o skutečně mravní problém - a toto je také mravní problém, když někdo přímo zneužívá výhodnosti svého postavení k tomu, aby se obohatil na útraty svých spoluobčanů je povinností těch činitelů, kteří mají kráčeti v čele pokroku a dávati pokyny, jak se má celý národ chovat, aby i v tomto směru šli dobrým příkladem napřed. Ale, vážení pánové, když soukromý majitel pozemků vidí, že obec dovede velmi dobře zneužívati vlastnictví pozemků, kterých nabyla za velmi levnou cenu, k tomu, aby pozemek prodala velmi draho, pak se nemůžeme diviti zištnosti soukromníka, když využívá mimořádné konjunktury k svému obohacení. Vždyť v listech jsme měli příležitost čísti, zač prodávají budovy veřejní činitelé. V daném případě nelze ovšem mluviti o ceně budovy, nýbrž pouze o ceně pozemku, poněvadž budova se zbourá, koupila se jenom proto, aby se zbourala a na místo ní se postavila budova nová, luxusní, daleko rentabilnější. Když vidíme, že i veřejní činitelé neváhají sáhnouti k tomu, aby pozemky prodávali za vysoké ceny, jak můžeme žádati na soukromém podnikateli, aby byl mravnější než ten, kdo ho má vésti?

Vážení pánové! Dopoledne jsem měl příležitost poukázati na připravovaný návrh zákona o novelisaci dosavadního zákona o státní regulační komisi. Návrh zákona tohoto je tuším ještě v mezi ministerském jednání, ale pokud mám informace, tímto novým zákonem se na př. pražské obci dává přímo monopolní právo k tomu, aby mohla hospodařiti s pozemky na území Velké Prahy. Kdo nám ručí za to, že tak, jako to dělala Pražská obec až dosud, ve zvýšené míře to nebude dělati později, až bude míti toto monopolní právo, když se jí dokonce umožňuje, aby se zmocnila za levný peníz spousty pozemků, neboť na př. v zákoně se uvádí, že proti dobré zvyklosti užívání obecné ceny má se pražské obci dostati pozemků za užitkovou cenu? Vždyť já mohu vlastniti ohromný komplex pozemků, kterých neužívám, které jsem prostě pronajal někomu za nepatrnou úplatu, a teď může přijíti obec Pražská a na základě zákona, který připouští, aby se nejvyšší užitková cena zvýšila o 200%, požadovati, aby se tento pozemek stal jejím vlastnictvím, ačkoliv já jsem třeba ani ¹/₁₀% skutečného výnosu z toho pozemku neměl, kdežto obec by mohla žádati daleko více, než skutečně za něj zaplatila, poněvadž zkušenosti ukazují, že se tímto soukromokapitalistickým názorem neváhá říditi obec i tam, kde jde o dosažení zisku. Tedy i tato otázka musí býti do budoucna řešena.

Již kol. Dubický zde zdůraznil obsah předložené prodlužovací osnovy. Uvedl, že v §u 1 se prodlužuje platnost dosavadních ustanovení o vyvlastňování pozemků; že se v §u 2 prodlužuje platnost hlavy V zákona č. 43/1928 Sb. z. a n. na stavby započaté do 31. října 1929 a že státní záruka ze 150 mil. se zvyšuje na 200 mil. Kč. V §u 3 jedná se o prodloužení platnosti daňových a poplatkových úlev. V §u 4 se praví, kdyby pro státní správu vznikly z titulu tohoto zákona mimořádné výdaje, že neopomene si je v rozpočtu na r. 1930 přiměřeným způsobem zajistiti.

O problému, o kterém jednáme a o kterém se všichni řečníci, tedy i já, zmínili, dalo by se ještě velmi mnoho mluviti, ale já se omezuji toliko na stručné poznámky, které jsem uvedl a žádám slavnou.sněmovnu jménem rozpočtového výboru, aby po provedené debatě vládnímu návrhu zákona, kterým se doplňuje zákon č. 43/1928 o stavebním ruchu, dala ústavní schválení. (Souhlas.)

Předseda (zvoní): Zpravodajem o osnově tisk 2090 je za nepřítomného p. posl. Myslivce pan posl. Al. Petr. Dávám mu slovo.

Zpravodaj posl. Al. Petr: Slavná sněmovno! Vládní návrh zákona tisk 2044, kterým se prodlužuje účinnost zákona ze dne 28. března 1928, čís. 45 Sb. z. a n., o odkladu exekučního vyklizení místností, je podáván v souvislosti s prodloužením zákona na ochranu nájemníků a stavebního ruchu.

Nebudu opakovati důvody; jsou tytéž, které jsem uvedl v referátě o prodloužení zákona o ochraně nájemníků, a proto navrhuji slavné sněmovně, aby zákon schválila ve znění navrženém vládou a schváleném soc.politickým výborem.

Předseda (zvoní): Přikročíme ke společné rozpravě. Podle usnesení předsednictva navrhuji pro společnou rozpravu řečnickou lhůtu 50 minut. (Námitky nebyly.)

Námitek není. Navržená lhůta je přijata.

Přihlášeni jsou řečníci na straně "proti" inž. Nečas, Schuster, Bolen.

Dávám slovo panu posl. inž. Nečasovi.

Posl. inž. Nečas: Slavná sněmovno! Vládní většina přichází dnes opět s provisoriem stavebních zákonů a tak vidíme nyní po 10letém trvání republiky, že problém bytový, podpory stavebního ruchu i ochrany nájemníků stále ještě nebyl rozřešen a že v mnohém směru je přímo hrozivý.

Za daného stavu věcí omezuje se klub soc. demokratický na pozměňovací návrhy k předloženým osnovám. Navrhujeme, aby ochrana nájemníků byla prodloužena netermínovaně až do definitivní úpravy bytových zákonů, dále pak, aby podpora všeobecně užitečným stavebníkům byla zvýšena ze 200 milionů na 300 mil. Kč. Předkládáme též sněmovně soc.politickým výborem přijatou resoluci posl. Johanise, aby při příští úpravě stavebního ruchu postavila vláda sociálně zdravotní spolky ve věci podpor na roveň družstvům a obcím. Není snad třeba tento samozřejmý požadavek ve sněmovně zvláště odůvodňovati.

Budiž dovoleno, abych za klub soc. demokratický dotkl se několika problémů, které s projednávanými osnovami souvisí.

V poslední době vedena byla některými vládními stranami a tiskem soustavná kampaň proti zákonu o ochraně nájemníků, žádáno okamžité zrušení zákona a operováno při tom řadou falešných cifer a dokladů.

Jeden z vůdců koaličních stran a politik jinak seriosní mluvil na veřejné schůzi a napsal v novinách, že v Praze je kolem 10.000 volných bytů. Stavitelé českoslovenští ve své manifestační schůzi konané 17. února t. r. konstatovali, že ke dni 1. července 1929 bude ve Velké Praze asi 4.000 provozoven a bytů volných a projevili názor, že při předpokládaném přírůstku obyvatel a počtu rozestavěných budov bude celková potřeba bytů ve Velké Praze k tomu dni úplně kryta.

Vidíme tedy, že jeden z ochránců domácích pánů udává cifru 10.000 volných bytů, stavitelé však ve své schůzi 4000 bytů. (Posl. Johanis: Obec tvrdí, že chybí jich 30.000!) Společenstvo stavitelů udává další cifru, poněvadž podle něho bude počet všech nepronajatých bytů v Praze resp. těch, které budou volny na trhu v polovině r. 1929, celkem 3.000, z toho polovina bytů obytných.

Z těchto si odporujících cifer je zřejmo, jaká jest nespolehlivost a jaký zmatek jest u těch, kdo mohou býti považováni za osoby vážné. Nemluvím o tisku neodpovědném.

Nepřátelé nájemníků a ochránci kapitálu a podnikatelů brali za podklad svých útoků Velkou Prahu. Přidržím se tedy také tohoto případu.

Není pravda, že má Praha dostatek volných bytů a že je po krisi. V Praze panuje naopak velká bytová nouze a masy pracujícího obyvatelstva nemohou, i kdyby byly byty nakrásně volné, je vůbec najímati. Dnes třeba platiti v Praze za 1pokojový byt s kuchyní 4500 Kč i více, což je pro většinu obyvatelstva za dnešních mzdových a drahotních poměrů cifra nedostupná. Proto rozmohlo se v Praze, bohužel, stavění jednopokojových bytů, "Wohnküche", což je znamením velkého úpadku kultury nejen bytové, nýbrž i veřejného zdravotnictví a celkové úrovně obyvatelstva. Při tom z jednopokojového bytu o jedné místnosti třeba platiti 2500 Kč ročně, rovněž tedy částku pro značný počet obyvatelstva nejhůře situovaného nedostupnou.

Kolonie na periferii Prahy a nouzová obydlí jsou stále těžkou obžalobou proti těm, kdo mluví o dostatku obydlí v Praze.

Všem pak bez rozdílu, kdo mluví o možnosti okamžitého odbourání ochrany nájemníků a odvolávají se právě na příklad Velké Prahy, ukazujeme na tuto okolnost: podle úředních, odborných, pro středoevropské poměry platných údajů je průměrná a předpisům veřejné hygieny odpovídající hustota bydlení 250 obyvatel na 1 ha. Ve Velké Praze je však dnes průměr 568 obyvatel na 1 ha, tedy více než dvojnásobný proti odborně přípustnému a zdravotně odpovídajícímu průměru. Žižkov pak vykazuje dokonce hustotu 1204 obyvatel na 1 ha, tedy převyšuje 5krát přípustný průměr.

Tato strašná mluva čísel poráží všechny umělé konstruktéry dat a cifer, dokazující. že je už po bytové krisi. Ostatně - a to platí pro Prahu stejně jako ostatní města, i pro venkovský proletariát, bydlící často pod úrovní člověka - jediná důkladnější prohlídka přesvědčí, i kdyby nebylo právě uvedené zdrcující mluvy čísel, kolik je chudáků bydlících ve sklepních děrách, dílnách, starých stájích, dřevěných boudách, lidí bydlících na půdách a v barákových i jiných koloniích, i v přeplněných malých bytech. Takové ubikace jsou ovšem semeništěm nejrůznějších nemocí, hlavně tuberkulosy, i jiné hmotné a mravní bídy.

Zrušiti zákon o ochraně nájemníků, nemá-li dojíti k těžkým otřesům hospodářským i sociálním, je jen tenkráte možno, bude-li nejen dostatek bytů, nýbrž budou-li tyto byty za dosažitelné ceny.

Za lehkomyslné nutno považovati, jak se hovoří o možnosti zrušení zákona o ochraně nájemníků a jak se ukazuje na to, že státní zaměstnanci by byli odškodněni zvýšením platů. Za prvé je podle přibližného odhadu z nájemníků jen 12% státních zaměstnanců. Což soukromí zaměstnanci, dělníci, živnostníci nebudou stejně těžce postiženi? A těch je 88%. Za druhé není přece možno řešiti i u státních zaměstnanců tuto otázku povrchně drahotním přídavkem, zvýšení musilo by se díti u základního platu, což předpokládá nutně změnu zákona č. 103/26. Ti, kdo by chtěli v této věci ustoupiti, zrazují zájmy dělnictva, živnostníků, soukromých zaměstnanců, i zaměstnanců státních, když se mají, jak tisk referuje, státní zaměstnanci odbýti zvýšením přídavků a ne základního služného.

Za neodpovědné možno považovati mluvení o zrušení ochrany nájemníků, pokud tu není záruk, že by držitelé starých domů nepřizpůsobili své činže drahým činžím z novostaveb - a držitelé nových domů budou pak míti své vysoké nájemné zajištěno tím, že nižší nájemné ve starých domech zmizí. Tu by prospěch z věci měli jen domácí páni, nastalo by zdražení bytů atd. Pro nás byl, je a bude bytový problém nejen otázkou hospodářskou, nýbrž též velikou otázkou sociální, zdravotní a ve svých důsledcích i mravní. Proto klademe tak veliký důraz na řešení těchto problémů státem a samosprávou i družstvy a proto zavrhujeme soukromokapitalistické řádění, které tak zde, bohužel, přede mnou vyzdvihovali v různých formách všichni páni zpravodajové a které nás přivedlo ke krachu a způsobilo tolik zel.

Velké stavební náklady s nesmírnými zisky spekulantů znemožňují dnes pronajímání i těch bytů, které by náhodou byly volné, a vedou proto k těžké krisi. Důrazně proto dnes opakujeme staré své návrhy směřující k potření těch soukromokapitalistických výstřelků, jež způsobují všeobecně známá zla. Žádáme o vydání zákona proti kartelům, o vydání a provádění ostrých protilichevních zákonů a předpisů týkajících se zvláště lichvy se stavebními hmotami, žádáme dále vydání vyvlastňovacího zákona čelícího zločinné lichvě se stavebními pozemky; žádáme dále, aby stát pracoval všemožně ke snížení úrokové míry, neboť to velmi rozhoduje o výši stavebního nákladu. Žádáme, aby stát odstranil protekční cla na stavební hmoty a snížil tarify na ně, zvláště na dřevo ze Slovenska a Podkarpatské Rusi.

Pokud jde o osvobození daňové a dávkové, žádáme, aby bylo uděleno především obcím a družstvům a aby domovní třídní daň byla slevována také uživatelům bytů, bydlícím ve vlastních domech. Dnes je vlastně činžovní daň z největší části spotřební daní nájemníků, neboť je na nájemníky převalována.

Těžce nutno vytknouti, že na příklad obci plzeňské a tím všem druhým, byla dvakráte ministerstvem vnitra a financí vrácena žádost, aby novostavbám o malých bytech byla slevena dávka obecní. Právě malých bytů je nutně třeba.

V posledních dnech i při jednání ve výborech snažili se někteří pánové líčiti dobrodiní soukromého podnikání ve věcech stavebních. K ilustraci, kam vede takové soukromokapitalistické podnikání, jež směřuje jen k obohacení jednotlivců a věci bytové posuzuje jen s hlediska egoistického, uvádím jediný toliko případ, který je jedním z mnohých a jenž přímo provokuje.

Jde tu o zločinnou lichvu králodvorské cementárny. Případ ten uvádím proto, že jde tu jednak o ohromný podnik, jenž je rozhodujícím faktorem na trhu cementu a stavebních hmot, jednak též proto, že v poslední době vyskytují se stále určitější zprávy o tom, že i stát za pomoci silničního fondu chce se státi i při stavbách silničních velikým odběratelem. Nedotýkám se zatím dalšího pozadí věci.

Podle bilance z r. 1928 se zisk cementárny proti r. 1925 zdvojnásobil. Roku 1925 činil 28,445.000 Kč, r. 1927 již 57,373.000 Kč, při čemž ještě veliká část zisků se ukryla do investičních nákladů, jimiž byla továrna zmodernisována a zracionalisována. Tři šichty dělníků pracovaly nepřetržitě dnem i nocí na vybudování novostaveb. Dělníci jsou v cementárnách mizerně placeni, cement před válkou za 3.50 K prodávaný stojí dnes v cementárně 33.51 až 40 Kč. Při tom dnes kurs papírů cementárny stoupl z pouhých 750 z r. 1920 na 4545 v r. 1928. tedy šesteronásobně. Podivné je však. že položka "daně a veřejné dávky" klesla u královodvorské cementárny proti dřívějším letům z 8.6 mil. na 5.5 mil. Kč.

Nevyzývá tento případ sám jednak k opatření protilichevnímu, jednak k tomu, aby se stát chopil - alespoň pro potřebu vlastních staveb - iniciativy a sám si v režii opatřoval potřebné stavební hmoty, a stejně i obce a samosprávné celky?

Budiž dovoleno zmíniti se dnes dále o otázce, která je skvrnou Prahy, jejím nejtemnějším stínem, to je o problému kolonistů. Po periferiích Prahy je rozseto kolem 12.000 největších chudáků, lidí deložovaných, bez přístřeší, na dlažbu vyhozených a těch, kdo za nynějších mzdových poměrů jsou na tom nejhůře. Jak vyhlíží bydlení v těchto koloniích a s jakými potížemi kolonisté zápasí. bylo zástupci soc. demokratické strany již zdůrazněno v parlamentě 21. června m. r. Ve věci kolonistů je třeba bezodkladné pomoci a zákroku státu. Nepředstavujeme si ovšem řešení problému kolonistů jako komunisté. kteří v "Rudém Právu" z 5. března o věci píší takto: "Barákové kolonie! Spíše by se měly zváti koloniemi trestaneckými, ostrovy slzí. mučírnami! Jest jich velmi mnoho na periferiích krásné,.zlaté" Prahy. K nejhroznějším dojista patří Deckerovy baráky, kolonie města Prahy v Nuslích. Sociální péče rozdělila mnoho dětí z těchto baráků po různých ošetřovatelnách, a přece jich ještě tolik se mučí bez ochrany a bez pomoci. Ve Slatinách jsou baráky, které těžko nazvati lidským obydlím. Jsou to spíše hnojníky. Na zdích je jinovatka. Děti doslova mrznou v postelích, místo co by se měly proháněti teple oděny v přírodě a pak usednouti ve vytopené světnici k dobré večeři, jak je jejich právem. Rodiče nemají pro ně ani dostatečného oděvu, ani výživné potravy a nemají také uhlí, aby vytopili světnice. Neodvažují se děti pustiti z postelí. Je utrpením pobýti v mrazivé místnosti, není možno odvážiti se ven."

Jedněmi ústy mluví takto komunisté o strašných poměrech v koloniích kolem Prahy, týmiž ústy však volají po tom, aby tyto příšerné přímo ubikace byly zachovány, a pořádají pro zachování těchto kolonií i schůze a tábory.

Sociální demokracie žádá, aby se definitivně a jasně prohlásilo, které kolonie se dají držeti. Těm ať jsou všechna práva zajištěna. Pro ostatní kolonisty buďtež vybudovány slušné a řádné byty. Soc. demokratická strana podává dnes interpelaci v tom směru, aby vláda přikročila ihned k předložení a uskutečnění zákona asanačního, jímž by se všem kolonistům opatřila moderní a požadavkům hygieny odpovídající kolonie, jestliže z důvodů regulačních nebo technických a zdravotních mají býti určité kolonie zrušeny.

Za všech okolností je třeba učiniti konec nynějšímu trapnému postavení kolonistů, kteří za poslední krvavý groš vybudovali si jakous takous střechu nad hlavou na periferii města a kteří stále nevědí, co s nimi bude dále. Kolonistům je třeba jistoty, nynější jejich postavení a hrozby nad nimi se vznášející vhánějí je do zoufalství. Je tedy nezbytně třeba ihned stanoviti, které kolonie zůstanou zachovány, a ty patřičně adaptovati a umožniti vybudování v každém směru lidské, opatření vody, kanalisace, elektriky, plynu i cest a chodníků, pokud pak kolonie budou zrušeny, ihned na základě asanačního zákona vybudovati moderní, náhradní kolonii.

Ke konci budiž dovoleno upozorniti na to, že předložení dnešních důležitých osnov zákonných považujeme v nynější provisorní formě za čin diktovaný politicko-taktickými motivy a za akt rozpačitosti vyplývající z dnešního stavu koalice. Vzpomínáme dnes na starý návrh posl. Remeše, který již v r. 1921 navrhoval ve věcech bytových řešení dlouhodobé a definitivní za pomoci fondu "bydlící nebydlícím". Kdyby nebylo tenkráte ministerstvo financí pohřbilo tento věcný, a jak dnes zkušenosti ukazují, správný návrh, mohla býti naše republika ušetřena toho zjevu, že je jediným ze států evropských, kde se stále ještě vysoce důležité problémy bytové řeší krátkými a nešťastnými provisorii. (Potlesk poslanců čsl. strany soc.-demokratické.)