Chtěl bych říci jenom tolik - je to přirozeno
- že jako v každém oboru, tak i ve školství
vidíme dva tábory: Jeden bude reformační,
který bude chtíti více méně
radikálnější změny a reformy,
bude tvořit určité plány, a druhý
bude konservativní, který bude míti posici
velmi pohodlnou, bude to chtít držet tak, jak to je,
ničím nehýbat. Snad ještě by
staří páni chtěli změniti maturitu,
která se jim zdá moc mírnou a lehkou, a vrátiti
se k těm starým krásným dobám,
na které vzpomínají při černé
kávě, při doutníku nebo dýmce,
když maturovali ještě i z náboženství,
řečtiny, latiny a matematiky. Jim se zdá,
že dnešní žák má toho naloženo
velmi málo, a mně se zdá, že ti staří
často si myslí, že naše mladá generace
je rozhodně hloupější nežli staří
páni, či spíše obráceně:
ti staří páni si vždycky myslí,
že jsou chytřejší nežli mladí,
kdežto mladí si to myslí naopak.
Chtěl bych zde zdůrazniti jednu věc: Vnější,
organisační stránka této reformy je
jistě velmi důležitá, ale na to bych
ani tak mnoho nechvátal. Když už chceme zde tvořiti
ze zásady nové formy našeho školství,
chtěl bych, aby se udělala práce důkladná,
ať se to tam prodebatuje se všech stran, ať se
o tom mluví se všech stran a ve všech možných
vztazích a ať se vytvoří skutečně
nový typ české školy, která bude
schopna vychovávati řádně novou generaci.
Ale vedle té nové vnější organisační
stránky kladl bych důraz na vnitřní
- a tu nám nic nepřekáželo, abychom
v té formě, jaká jest, vytvořili nového
ducha ve školství a do těch forem organisačních,
které jsme převzali ze starého státu,
nalili nový směr, nového usilování
pedagogických reforem a nového českého
života, který se konec konců projevil velikou
národní revolucí a velikou změnou
v našem národním životě, když
jsme dobyli svého státu a když máme
před sebou velké, těžké úkoly.
Jestliže bylo několikráte řečeno,
že v 66. roce Prusku válku vyhrál pruský
učitel, myslím, že náš stát
a naši odpovědní činitelé si
musí dvojnásobně uvědomovati, že
bezpečnost republiky a vývoj našeho politického
a kulturního života mají konec konců
v ruce naši učitelé, poněvadž ti
nám budou vychovávati příští
novou generaci. (Potlesk poslanců čsl. strany
nár. socialistické.)
A to jsou ty cíle, za kterými jdeme. Chceme, aby
školství bylo tak vypraveno a uzpůsobeno, aby
nám skutečně dovedlo nového člověka
a nový český život vypěstovati
od základu. (Tak jest! Výborně!) A
když řekneme demokracie - máme to slavnostně
zdůrazněno i v ústavě, že všechna
moc pochází z lidu - a když chceme míti
demokracii v životě státním a veřejném,
musíme míti především demokracii
ve škole. (Výborně!) A tu bych šel
do vnitřní reorganisace. Jenom několik námětů,
poněvadž se nemůžeme opravdu podrobně
těmi věcmi obírati. Chtěl bych míti
demokracii ve škole. Na jednu věc upozorním:
když učitelé a profesoři dají
známku, je to soud, je to rozsudek, a někdy rozsudek
velmi těžký, který rozhoduje o celém
životě žáka a rozsudek, který rozhoduje
o osudech celé rodiny. A prosím, podívejte
se na soud. Tam proti každému rozsudku má odsouzenec
právo, aby podal opravné prostředky řádné
i mimořádné, dává se mu možnost
celé řady opravných prostředků,
jenom u nás ve škole je naprosto nedemokratický
režim. Jakmile někdo je určitým způsobem
klasifikován, nemá možnosti, i kdyby měl
sebe větší námitky, a odůvodněné,
proti tomuto soudu se jakýmkoli způsobem brániti.
Tedy absolutismus toho nejkrajnějšího vzoru.
Mohl bych ze své praxe uvésti vám řadu
případů, jak se nespravedlivě klasifikovalo,
jak se docela žáci handicapovali, a mohl bych jmenovati.
Já nebudu tyto věci zde uváděti, a
neuvádím je proto, že bych chtěl celkovou
úroveň našeho profesorstva a školství
snižovati, ale vyskytly se takové mimořádné
případy, a my musíme míti v našem
vnitřním zřízení školském
taková opatření, abychom proti takovému
zneužívání absolutismu mohli žáka
a jeho rodinu ochrániti. (Výborně! Potlesk
poslanců čsl. strany nár. socialistické.)
Tedy o tom bychom mohli mnoho mluviti. Já bych chtěl
veřejnost klasifikace, já bych chtěl, aby
zde byla připuštěna v určitém
případě, kde by byly pro to podmínky,
možnost přezkoušení, a aby byla připuštěna
možnost konstatovati, jestli se skutečně zde
nestala křivda.
Tvrdím ještě jednou: známka je rozsudek.
A jestliže v celém našem civilním i trestním
řádě je velice pečlivě postaráno
o to, aby rozsudek mohl býti přezkoušen a mohlo
se jíti k vyšším instancím, žádám,
aby i ve školství byla možnost prostředků
opravných. Ve školství je žák vydán
na milost a nemilost jednotlivce. Tuto věc zdůrazňuji
hlavně v souvislosti s našimi veřejnými
poměry a s naším veřejným životem.
My jsme za předchůdce nynějšího
p. ministra měli velkou debatu v kulturním výboru
a tam se mluvilo o těchto věcech. Byl to p. předchůdce
tohoto pana ministra školství, který zdůraznil,
že on za žádnou cenu nepřipustí,
aby školství bylo zpolitisováno, že nepřipustí,
aby se do školství zaváděla politika.
Ale já vím a znám případy,
že se do školství politika zavádí,
že se tam dokonce svádějí i polemiky
politického rázu, mohl bych i jmenovati, a že
se tam určitým způsobem vyhrožuje žákům,
kteří nesouhlasí s tím nebo oním
docentem v jeho politických názorech. Vím,
že to konec konců může míti vliv
i na klasifikaci. A poněvadž víme, jak to při
tomto absolutismu učitelském a profesorském
vypadá, zajisté můžeme připustiti
možnosti, že by se určitým nespravedlivým
způsobem z politických důvodů postupovalo
proti některým žákům a jejich
rodinám. Mám takové doklady, nebudu je uváděti
zatím, ale mohl bych posloužiti určitými
případy.
Když mluvím o vnitřní reorganisaci,
chtěl bych se dotknouti toho institutu, jemuž se říká
maturita. My, když jsme studovali, říkali jsme:
maturita není žádný špás.
Dnes ta tvrdost maturity byla trochu zmírněna. Já
bych chtěl dnes jenom upozorniti na důsledky, řekl
bych hospodářské, které se často
s tímto institutem spojují. Tak na př. ten,
kdo udělá maturitu většinou hlasů,
není přijat do státního úřadu,
ku dráze nebo k poště. Když víme,
jak se často náhodně klasifikuje, jak k takovému
"většinou hlasů" se žák
někdy dostane, aniž by věděl, proč,
vidíme, že je zde třeba reformy. Upozorňuji
na př. na zkušenosti z praktického školství
průmyslového. Když ředitel továrny
chce přijmouti absolventa vyšší průmyslové
školy, nedívá se na vysvědčení
maturitní, to pro něj neznamená nic, ale
vyžádá si od žáka poslední
dvě nebo tři vysvědčení semestrální
a kromě toho se ředitele ptá a chce míti
posudek profesorů z určitého předmětu.
Když ředitel továrny přijímá
mladého technika, jak vyjde z průmyslové
školy, chce vědět, jak se tento kandidát
vyzná na př. v rýsování, v
mechanice atd. Maturita však pro něho neznamená
nic. To je potom doporučení. Zde jest určitý
úkol školy, která svého žáka
zná a může ho rekomandovati. Řekněte,
není-li to proti zdravému rozumu, když na konci
osmého roku žák dostane vysvědčení,
a profesor, který ho má osm let, uznává
ho za dostatečného, při maturitě pro
něho nehlasuje a žák dostane maturitní
vysvědčení "většinou hlasů".
Sedm nebo osm let procházel a najednou pro dvě otázky
profesor ho neuzná za dospělého. Tu je potom
skutečně na místě otázka, zdali
profesor klasifikuje toho žáka, nebo také sebe
a svou práci takovým způsobem. To je potom
vlastně klasifikace sebe sama, je to porážení
sama sebe. V tom je logika, když ve Francii se dělá
bakalareat na universitě, když maturita je universitní
zkouškou. Tam se nezkouší jen žák,
ale i píle profesorů, kteří ho 8 let
připravovali. Ale když profesoři, kteří
8 let žáka vychovávali, uznali na semestrálním
vysvědčení, že je schopen, ale při
maturitě pro dvě otázky hlasují proti
němu a zmaří mu tím postup v praktickém
životě po maturitě, to potom dovolte, abych
to řekl otevřeně, je nesmysl. Tyto věci
jsme mohli dávno dělati po převratu, aniž
bychom potřebovali měniti organisační
základ školy. Já bych maturitu v té
formě, jak je u nás, odstranil. Já neříkám
přímo, jak bych tu věc reformoval, ale zavedl
bych na př. ostřejší celkové
zkoušky v posledních dvou ročnících,
po př. bych tam delegoval zkušební komisaře
z jiných škol, a když by někdo chtěl
maturitu udržeti jako zkoušku způsobilosti pro
vysoké školy, ať se přesune tato zkouška
na universitu nebo na techniku a ať zkoušejí
jiní lidé než ti, kteří měli
žáka 7 let a dovedli ho do nejvyšší
třídy, uznávajíce ho za dostatečného.
Tedy vidíme, že bychom mohli dělat věcných
reforem dlouhou řadu. Upozornil bych na jednu věc:
Dnes ku dráze na př. se přijímají
lidé za vlakvedoucí, kteří mají
4 měšťanky. Ministerstvo nepřijme člověka,
který má čtvrtou měšťanku,
když ji skutečně nevyseděl ve škole.
Když udělal zkoušku, jak je to dovoleno, když
ukáže, že vědomosti požadované
ovládá, ústav vědomosti pro čtvrtou
měšťanku potvrdí, třebas skutečně
čtvrtou měšťanku nenavštěvoval.
Avšak ke dráze ho nepřijmou. Dobře,
na ministerstvu si udělali nějaké měřítko,
měli tam těch případů hodně.
Ale jeden úřad tak desavouuje druhý. Jestliže
škola uzná, že žák má vědomosti,
tedy mu to přece nemůže upříti
žádný úřad, který tomu
nerozumí. Mně se stal takový případ:
žák, který byl přijat do dvouleté
průmyslové školy, ačkoliv dělal
čtvrtou měšťanku ústně,
neseděl tam, který prodělal s dobrým
prospěchem druhý ročník průmyslové
školy, nebyl přijat na ministerstvu železnic,
poněvadž nevyseděl čtvrtou měšťanku
v lavici. To znamená, že profesoři na dvouleté
škole průmyslové, kteří toho
žáka učili a dali mu dobré známky,
byli patrně neschopní, poněvadž žáka
příliš pěkně klasifikovali, ale
pán, který přijímal žádost
v ministerstvu železnic podle dnešních předpisů,
to neuznal - protože čtvrtá měšťanka
nebyla vysezena v lavici. To je duch dnešního režimu,
zde vidíte pravý opak toho, co my bychom chtěli,
co jsme očekávali, že nám přinese
revoluce a nový duch: ne vyseděti to ve škole,
ne zbyrokratisovati školství, ale dívati se
na věcné znalosti, na povahu a vlastnosti člověka.
Dnešní škola stále memoruje, vychovává
pouze biflanty, a není přeháněním,
nýbrž je to zkušenost z dlouhého pozorování
vyšlá, co řeknu: vidíme, že obyčejně
primusové ze střední školy nemohou nic
svésti na universitě. Proč? Poněvadž
tam je učili, aby seděli nehnutě ve škole,
měli ruce na lavici, aby nemrkli ani napravo ani nalevo,
a hlavně, aby samostatně nemyslili. Stará
rakouská škola to měla v zásadách,
tam nesměl býti žák vychováván
ke kritice, nýbrž jen aby opakoval, co se mu nadiktovalo.
A teď přijde na universitu člověk, který
byl zvyklý dostávati výborné jen proto,
že něco do slova od puntíku k puntíku
nabifloval. Když přijde takhle vychovaný nebo
spíše nevychovaný student na universitu nebo
techniku, dostane stohy knih a má si z nich vybrati to
podstatné a má se naučiti samostatně
mysliti. Když se teď od něho žádá,
aby dovedl kriticky, to je vědecky mysliti, poněvadž
vědecká rutina nezáleží vlastně
v ničem jiném než v kritickém odhadování
fakt a příčinné souvislosti, je v
koncích, nesvede to a ztroskotá.
Vidíme často, že primusové, tak zvaní
hodní žáci, na universitě ztroskotali,
kdežto žáci, kteří bojovali s profesory
na střední škole, kteří trochu
samostatněji vystupovali, v pozdějším
boji životním projevili silnější
individualitu a to na vysokých školách a v
praktickém životě znamená daleko více.
(Potlesk poslanců čsl. strany nár. socialistické.)
Chtěl jsem jen ukázati na to, co jsme všechno
už mohli dělati i při zachování
dosavadního organisačního rámce, a
když to uzavru, přicházím k tomu, co
jsem řekl na začátku. Naše ministerstvo
by se bylo ještě nerozhoupalo k nějaké
větší práci, kdyby učitelstvo
a široké vrstvy veřejné nebyly zakročily
v posledním roce a kdyby se ve veřejnosti nebylo
ozývalo tak často volání po reformě
školské.
Bohužel musím konstatovati, že při předloze
pomocných škol se nám zde projevila dosti trapným
způsobem nejednotnost učitelstva a organisací
učitelských samotných. Myslím na čl.
IV zákona č. 306, kde se zásadně stanovilo
- a to byla veliká vymoženost učitelstva -
že uprázdněná místa učitelů,
kteří mají dobrou kvalifikaci, budou obsazována
podle stáří. Tento důležitý
principielní názor, toto stanovení čl.
IV bylo v této předloze opuštěno.
Tady byl učiněn průlom do velké vymoženosti
učitelstva. Vím, že i tato vymoženost
má některé stinné stránky,
ale je s druhé strany jasné, že tato zásada,
která učitelstvo staví nad libovůli
určitých místních i vyšších
úřadů, je tak veliká, že my ji
musíme za každou cenu držeti. Vzpomínám
si, co mi po převratu řekl jeden německý
učitel. Řekl, že je vděčen Československé
republice, poněvadž jej osvobodila z moci hejtmana
a faráře. Myslím, že dnes by již
tento svůj výrok pomalu odvolával. Když
se díváme na zákon o reformě správní,
vidíme, tam už se moc hejtmana velmi zesiluje. Ale
proto tím spíše učitelstvo bude museti
dbáti, aby tato jeho životní zásada
byla zachována.
V této předloze se opouští. Přiznávám,
že v tomto případě jsou určité
skutečnosti, které vedly Svaz učitelů
pomocných škol, že se proti tomu vyslovil. Ale
přece jen se měly obě organisace dohodnouti,
poněvadž působí velmi nepříjemným
dojmem, když ústřední organisace učitelská
pošle deputaci do kulturního výboru, abychom
tento článek škrtli, kdežto ústřední
organisace pomocného školství žádá,
abychom jej neškrtali, ale co nejrychleji tuto předlohu
odhlasovali. To jsou věci velmi důležité,
na které musíme upozorňovati my jako politikové.
Když máme vyhovovati v takových zásadních
věcech odborovým organisacím, jistě
máme v prvé řadě právo, abychom
od nich požadovali, aby se odpovědné organisace
především dohodly samy a neměly protichůdné
názory. V tom je ovšem bohužel obtíž
a nesnáz politická. Myslím, že máme
dobrou příležitost, abychom také ukázali,
že při různých nesvárech vina
leží často jinde, než v politických
organisacích a v politické práci.
Že tyto naše zásady a to, co zde prohlašujeme,
je velmi důležité, na to mne upozorňuje
případ, který právě v poslední
době z pomocných škol mně přišel
do rukou. V Plzni působí Břetislav Slavík,
ředitel pomocných škol v Plzni. Ten byl podle
výnosu ministerstva školství a nár.
osvěty r. 1928 jmenován pro tříleté
období členem zkušební komise pro školy
obecné a měšťanské v Plzni jako
examinátor pro ruční práce chlapecké
a vyučování dětí zanedbaných
a slabomyslných. Na to 9. března obdržel od
ředitelství učitelského ústavu
v Plzni toto oznámení: "Ministerstvo školství
a nár. osvěty výnosem ze dne 12. února
1929, č. 9325/29-I, jmenovalo na zbytek nynějšího
funkčního období, trvajícího
až do konce škol. roku 1930/31, jiného examinátora
pro vyučování dětí slabomyslných
a zanedbaných, v důsledku čehož je vaše
funkce ve zdejší komisi nadále omezena na zkoušky
z ručních prací chlapeckých."
Tím, samo sebou se rozumí, tento učitel se
cítí dotčen. Napřed dostal určitou
funkci, pak se mu béře a proč? Byl dotčen
proto, poněvadž výchovu dětí
zaostalých na mužském učitelském
ústavě vede již více let. To se rozumí,
že on se před svými kandidáty cítí
degradován. Na jeho místo byla jmenována
za examinátorku učitelka, ředitelka pomocných
škol, která je služebně mladší.
Dělala příslušnou zkoušku až
r. 1918. (Výkřik s galerie pro posluchače:
To je lež! - Výkřiky poslanců
čsl. strany nár. socialistické.)
Místopředseda dr Buday (zvoní):
Prosím galeriu, aby sa nemiešala do jednania.
Posl. Moudrý (pokračuje): Slovo lež
je velmi silné slovo.
Konstatuji tyto věci, které zde mám písemně
doloženy. Ale i kdyby stáří nerozhodovalo,
ptám se, když se jednou takovému učiteli
určité místo svěří,
proč se mu neponechá do konce funkčního
období, proč se mu škrtá, proč
se odvolává s místa, na které byl
jmenován? (Posl. Bergman: Pravděpodobně
rozhoduje politická legitimace!) Patrně a velmi
pravděpodobně zde působily politické
vlivy a my máme nový doklad toho, kam by to vedlo
v učitelstvu, kdyby zákony, které si vymohlo
- mám na zřeteli zejména článek
IV - se zrušily a jak by dopadli za dnešní vlády
všichni učitelé, kteří se opovážili
pracovati ve veřejném životě trochu
pokrokovým způsobem.
Při této předloze upozornil bych ještě
na vysoce politickou resoluci čís. 9; navrhl ji
pan kol. Sivák a zní: "Ministerstvu
školstva a národnej osvety sa ukladá, aby čím
skôr vypracovalo a zákonodarnému sboru predložilo
návrh na sriadenie krajinskej školskej rady pre Slovensko."
Tato resoluce byla odhlasována v kulturním výboru.
Konstatuji při tom, že se rozdělila vládní
většina a že pro tuto resoluci nehlasovali všichni
členové vládní většiny
české a že tato resoluce byla odhlasována
většinou oposice, tedy také pomocí hlasů
německých oposičních poslanců.
Zde dochází k tomu, na co jsme upozorňovali
hned, když byl rušen odhlasovaný zákon
o župách. Slovenská strana ludová přichází
s požadavkem v resoluci odhlasovaným, aby se zřídila
zemská školní rada na Slovensku. Jest to přirozený
a důsledný krok, jakmile se tam zřídilo
zemské zastupitelstvo či jak tomu říkají,
zemský sněm, že přirozeně žádají
další čin a chtějí zemskou školní
radu, a myslím, že krok za krokem budou se domáhati
toho, aby se tak postupně vytvořila autonomie, jak
ji chtěli. (Výkřiky.)
Tedy to jest politický důsledek zákona o
politické správě. Kdybychom byli udrželi
župní zřízení, nemuselo dojíti
k rozdělení a tříštění
správy do takových důsledků, jak se
nyní krok za krokem děje.
Dovolte, abych řekl ještě na konec několik
slov k událostem, které se týkají
ministerstva školství a které velmi hlučným
způsobem zainteresovaly celou veřejnost. Myslím
na případ ministerstva školství s nadačními
domy a na ostřihomské miliony. Když se nám
konečně po dlouhé době dostalo možnosti,
abychom mluvili k předloze ministerstva školství,
myslím, že jest potřebí, abychom o těchto
věcech mluvili, neboť ministerstvo školství
se nestará jen o vychování, není jen
největší autoritou pedagogickou, ale jest také
úřadem správním, který nese
určitou zodpovědnost v hospodářství
státním. Jistě bych mohl uvésti mnoho
podrobností o připravovaném a později
zmařeném obchodu s nadačními domy,
ale nechávám si je na pozdější
dobu; taková věc se někdy velmi dobře
hodí. Chci říci jen tolik:
Jak to působí, řekněme, na celou veřejnost,
jak to působí i na žactvo nejvyšších
i nejnižších škol, když v novinách
čte, že ministerstvo školství, které
je jistě a má býti tou nejvyšší
pedagogickou a tedy také mravní autoritou, nedovede
se náležitým způsobem očistiti
z nařčení, které bylo veřejně
řečeno, nedovede se očistiti z podezření,
které bylo vysloveno při známém obchodu
s nadačními domy. Mně stačí
že zde byl úředně přiznán
tento obchod, ale pak že byl úředně
zrušen a že to bylo pak veřejně a opět
úředně prohlášeno. To myslím,
že stačí každému člověku,
který o těchto věcech klidně a věcně
přemýšlí.
A když mluvím o tom Ostřihomu, řekl
bych, že zde byly a měly býti především
uváženy důvody politické, neboť
je přece jasno, že tyto hospodářské
věci se budou vyřizovati mezi státy a proto
také měly býti ponechány jednání
mezi státy. Já bych rád věděl,
jaké důvody rozhodovaly, aby se vůbec jednalo?
Ten dotaz bych položil, proč tuto věc zcela
isolovaně provádělo ministerstvo školství
samo? Myslím dále, že když byl schválen
známý modus vivendi, o kterém bylo mnoho
psáno a mluveno, že nikdo neměl práva
vydávati peníze Československé republiky
a posílati je do ciziny.
A na konec bych měl ještě dotaz, zda poukázání
těchto milionů se stalo se souhlasem a vědomím
ostatních kompetentních činitelů?
To jsou stručně formulované otázky,
ze kterých, myslím, vyplývá docela
určitě naše stanovisko. Zdůrazňuji
to, poněvadž se v novinách, i v oposičních,
věc často sváděla na vedlejší
kolej, a to proto, že skutková podstata, která
je obsažena v těchto třech otázkách,
nebyla tam dosti jasně právě v souvislosti
se státním hospodářstvím zdůrazněna.
(Výkřiky posl. Bergmana.)
Skončil bych svůj referát tím, čím
jsem začal: ty poměry, jak jsem je vylíčil
v našem školství, a jež vidíme také
po řadu let v ministerstvu školství, hlavně
pak od r. 1925, jsou výsledkem ducha, který vládne
ve vládě dnešní českoněmecké
majority, která nechala stranou všecky národní
divergence a diference jen proto, aby se shodla na svém
konservativním programu. Od vzniku této vlády
vidíme, že reakční, konservativní
duch pracuje proti revolučním ideálům
našim a že tento reakční duch se projevuje
nejen ve veřejné správě, ale právě
také ve školství, jak jsem dokázal.
My uznáváme, že tato předloha je velmi
důležitá, vítáme, že konec
konců tento důležitý obor našeho
školství už byl také upraven, přesto
však máme určité námitky, které
projevujeme v našich opravných dvou návrzích.
Především stojíme proti tomu, aby onen
důležitý článek, který
učitelstvo zachraňuje před nezdravými
politickými vlivy, byl pokud možno podvracen. Jinak
uznáváme, že tato předloha je velmi
důležitá a náš klub bude pro ni
hlasovati. (Potlesk poslanců čsl. strany nár.
socialistické.)
Místopředseda Buday (zvoní): Ďalším
rečníkom je p. posl. Zeman. Dávam
mu slovo.
Posl. Zeman: Slávna snemovňa! Nastolená
predloha zákona o pomocných školách
je predlohou nepolitickou, ale je prirodzené, že na
tomto mieste i z takejto predlohy vytĺka sa politický
kapitál; že i takáto príležitosť
používa sa k tomu, aby sa kde-kto napadol, aby kde-komu
urvalo sa z politickej popularity a prenieslo sa to na káder
iných politických prívržencov. (Předsednictví
se ujal předseda Malypetr.)
Pánovia! Bolo a je šťastím, že dnes
ešte na 50% platí ten zlatý zákon
pre školu vôbec, že politika nepatrí do
školy, hoci u nás celou silou vnáša sa
nielen škola do politiky, ale skutočne i politika
tiská sa do školy.
Dovoľte, pánovia, aby som len niekoľko slovami
reflektoval na referát predrečníka, ktorý
z príležitosti nastoleného zákona zaoberal
sa s konzervatizmom, ktorý vládne v ministerstve
školstva a ktorý "konzervuje rakúsku školu"
v republike Československej.
Pánovia! My Slováci, ktorí sme najkonzervatívnejší
práve v otázkach školstva, máme o tomto
názore svoju zvláštnu mienku. Keď si predložíte
menoslov ministrov, ktorí dosiaľ rezort školstva
spravovali, vidíte, že sú to vo väčšine
socialisti, tedy krajní pokrokári, ktorí
pre zrevolučnenie, zmodernizovanie a zradikalizovanie školy
vykonať mohli čo v ich silách a schopnostiach
bolo. Po troch ministroch, Habrmanovi, Bechyňovi
a Markovičovi nachádzame ministrov i
z našej strany, ale takých mužov, ktorí
vo verejnosti našej platia viac-menej za pokrokových.
Tedy vedenie školy v duchu a správe bolo skutočne
v rukách pokrokárskych, natoľko, že to
konzervativné Slovensko, ktoré bálo sa o
svoje školy, že prípadne prílišným,
rýchlym radikalizmom rozklad mohol by sa nielen v škole,
ale i v širokých vrstvách ľudových
vyvolať. A preto máme príčinu, aby sme
stále a stále prízvukovali opatrnosť
v otázkach školských. Prízvukovaný
konzervatizmus na Slovensku vyzerá tak, že na istom
reálnom gymnáziume riaditeľ každým
počiatkom školského roku predčítal
len ten paragraf malého školského zákona,
ktorý vzťahoval sa na oslobodenie od vyučovania
náboženstva a chodenia do kostola, ako by chcel zdôrazňovať
pred žiactvom, tým malým a ešte menším,
že je tu nová doba, kde je úplne zbytočné
starať sa o náboženstvo, o kostol atď. Miesto
prízvukovaného paragrafu, tak často spomínaného
a opakovaného práve radikálnymi pokrokármi
na Slovensku, stávalo sa často, že vyvolávané
boly skutočné poruchy v riadnom chode na školách.
My, ktorí sme celým úsilím pracovali
na konsolidácii Slovenska, aby sme poruchy vo verejnom
živote odstránili, mali sme mnoho, mnoho roboty, aby
sme okrem verejnosti práve týchto radikálnych
pánov profesorov rozumnými dôvody upozorňovali,
aby upustili od toho svojho rýchleho modernizovania školy,
aby radšej volili cestu evolučnú, vývojovú,
cestu zdravú a správnu, (Poslanec Chvojka: Cestu
pravdy, řekněte!) áno, cestu pravdy,
ktorou človeka vychováme k ucelenému svetonázoru,
ale žiadnym deštruktivizmom a žiadnym zbrklým
radikalizmom. (Výborně! - Výkřiky
posl. Chvojky.)
Školská otázka nielen v republike Československej,
ale vôbec na celom svete je veľkým a ťažkým
sociálnym a kultúrnym problémom. Nedávno
odbývaná u nás anketa, ktorá vznikla
nie z násilia, ale zo skutočnej potreby, dokumentuje,
že ministerstvo zaoberá sa týmito otázkami,
ako zreformovať školu, ako ju priviesť na tú
výšku, kde dnešná škola v živote
má svoje poslanie. Bolo tu povedané, že anketa
nemala výsledkov. Ale anketa mala vo dvoch smeroch výsledok,
že totiž o našej školskej sústave ustálila,
že potrebuje reformy a v druhom smere, že treba reformy
i samým profesorom, v hlave i v údoch. To je, prosím,
po čom volá doba, ktorá vyviesť chce
školu zo starých tradicionálnych, konzervatívnych
krážov na úroveň modernú, prispôsobiť
ju k životu a v tejto škole založiť podmienky
skutočnej praktickej výchovy, ktorá by odpovedala
potrebám každodenného života.
Pánovia! Je veľmi zaujímavé pozorovať
vývoj školstva v historii vôbec, ako ono na
rozličných stupňoch, v rôznych dobách
usilovalo o výchovu človeka, cez dobu radovej a
triednej školy po školu liberálnu. Ako ona preberala
tie staré tradicionelné motívy, využívala
to, čo k povzneseniu vkusu, charakteru a povahy zdalo sa
dobrým. Každá doba v minulosti i prítomnosti
mala svoju školskú otázku, volalo sa v minulosti
a volá sa i dnes nielen u nás, ale na celom svete.
Áno, škola má svoje staré byrokratické
šimle, škola stredná i ľudová má
svoje staré konzervatívne základy, ktoré
práve sú tým tlačiacim momentom, ktorý
znesnadňuje taký vývoj, aký by sme
očakávali. Sú tu nielen didaktické,
metodické, pedagogické príčiny, ale
celý systém, a nielen systém, ale sama celá
sústava školy. V schopných profesoroch, učiteľoch,
pedagogoch, vychovávateľoch treba hľadať
ten zárodok budúcej lepšej doby, keď nám
škola ukáže novú tvár. Vidíme,
že vývoj školský nesie sa k slobodnému
učeniu. Spojené štáty americké
svojimi večernými kurzy, svojimi slobodnými
akademiami, svojimi naukobehy chcú podať občanovi,
čo najnutnejšie k životu potrebuje.
U nás ešte vždy pridržujeme sa starej klasiky,
latiny, u nás máme klasifikačné cenzúry,
máme maturity, zkúšky atď., tak že
škola skôr podobá sa nejakej intelektuálnej
súťažnej cenzúrnej inštitúcii
pre výber človeka, pre selekciu jednotlivca, než
skutočnému výchovnému a pedagogickému
ústavu.
Na stoloch máme zákon o pomocných školách,
ktorý odstrániť chce veľkú medzeru,
zaplniť chce citeľný nedostatok v sústave
našich škôl tak po stránke kultúrnej,
ako aj sociálnej. Dosiaľ práca o výchovu
a opateru menejcenných, slabomyseľných väčšinou
konala sa charitatívnymi ústavy. A tu treba dnes
pribiť, že obrovský diel tejto práce prevzaly
na seba cirkvi! Konaly túto prácu ochotne a na tomto
poli vykonaly svoje veľké sociálno-kresťanské
poslanie. Ale množením sa práve tých
nerestí, ktoré v našej spoločnosti vyvoláva
alkoholizmus, veneria, podvýživa a iné nedostatky,
ktoré deň po dni sa množia, dnes presahujú
už možnosť a nosnosť týchto charitatívnych,
humanitných ústavov a preto volá sa po organizácii
pomocných škôl.