Dosiaľ štát tých, ktorí následkom
svojej menejcennosti, zaťaženosti upadli do zločinnosti,
odbavoval obyčajne trestnicou, väznicou. Dnes cestou
školy hľadíme posbierať i tie najmenejcennejšie
jednotky ľudskej spoločnosti, učiniť ich
užitočnými, postaviť ich do služieb
ľudstva a dať im snesiteľné miesto v ľudskej
spoločnosti.
Zákon tento je teda popri svojom vysokom humanitnom úkole
v prvom rade zákonom sociálnym. Keď iné
štáty: Anglicko, Nemecko, Rakúsko už dávno
postaraly sa o sriadenie pomocných škôl, o zaopatrenie
svojich najbiednejších, duševnej opatery najpotrebnejších,
prichádzame i my, aby organizovali a sriaďovali sme
pomocné školy v našej milej československej
vlasti. Pomocné školy, ktoré v našich
obciach a na našich vidiekoch posbierať majú
tie deti, ktoré boly dosiaľ posmeškom, vyvrheľom,
ako by poznamenané v ľudskej spoločnosti, my
tento zákon vítať musíme bez rozdielu
politických strán teplým, horúcim
srdcom, poneváč podáva ruku a dosiahnuť
chce úľavu tam, kde dosiaľ rozmnožovala
sa bieda.
Pomocné školy sriaďované majú byť
pri verejných obecných školách ako jednotriedne
alebo viactriedne školy, podľa počtu duševne
menejcenných. Ustanovuje sa počet na 20 a predloha
hovorí, že v obciach a v okresoch starosť o nich
má mať autonomná správa. Predloha hovorí,
že na Slovensku a v Podkarpatskej Rusi prispeje štát
svojou pomocou, aby vedľa štátnych škôl
boly tu sriadené školy pomocné, aby náklad
na tieto aspoň čiastočne prijal na seba štát.
Tu, pánovia, musím vyzdvihnúť, že
historia školstva na Slovensku je celkom odlišná
od školstva v historických zemiach. Tam neplatí
to, čo môj predrečník povedal, že
je šťastie, že škola oslobodená je
od hejtmana a farára. Na Slovensku boli to práve
farári, ktorí zachránili školu verejnú,
školu národnú pri materinskom jazyku, (Výkřiky
posl. Chvojky.) ktorí zachovali ju pri svojskosti a
tak pripravovali generáciu k revolučnej dobe, tak
že Slovensko prevziať mohlo drahé dedičstvo
a svoj diel v oslobodenej československej vlasti. (Výkřiky.)
Ja hovorím o cirkevných školách,
ktoré boly školy autonomné a ktoré bez
rozdielu konfesie chránily materinskú reč,
chránily slovenský jazyk. A my voláme po
honorovaní tohoto fakta, ktorý je neodškriepiteľný
vzdor všetkej nechuti a nesympatie v oči cirkví,
uznať sa musí, že cirkvi prinášaly
tu národu a verejnosti ohromné obeti.
A my pri tejto príležitosti chceme a dovolávame
sa úpravy tak, ako táto otázka si to za slúži.
Uprílišnený radikalizmus mohol by tieto veci
v koreňoch poškodiť. Že dosiaľ nevyriešila
sa otázka školstva, toho príčina nie
je v tom, že by ministri neboli pokrokoví, že
by boli konzervatívni, ale je to práve táto
rozmanitosť a rozlišnosť škôl na Slovensku.
A tu, ak budú sriaďovať sa pomocné školy,
i tieto pomocné školy musia sa k faktičnému,
reálnemu, skutočnému stavu prispôsobiť.
Budeme dovolávať sa štátnej podpory preto,
poneváč obce na Slovensku dosiaľ zaťažené
sú veľkými školskými bremenami.
(Výkřiky.)
Udržovanie škôl na Slovensku presahuje nosnosť
týchto chudobných obcí, a preto výdatná
štátna pomoc je rozhodne nutná. Toto vedia
nielen v ministerstvách, kde denne prichádzajú
žiadosti a dovolávajú sa výdatnej štátnej
pomoci, ale i s tohoto miesta volám k vám, pánovia,
aby ste týmto otázkam a potrebám s veľkým
porozumením vyšli v ústrety. Ja verím,
že iba láskou, trpezlivosťou a porozumením
dá sa táto školská otázka na
Slovensku pokojne, uspokojive riešiť.
Zemské školské rady, po ktorých sa volá,
sú tou istou požiadavkou, ako to máte v Čechách
a na Morave. Pristupuje sa k ním nie preto, aby niektorej
politickej strane sa vyhovelo, ale aby našiel sa ten zvláštny
spôsob rozuzlenia ťažkej otázky školstva
práve na Slovensku. Úfame, že v rámci
školskej rady táto podarí sa docieliť.
Keď organizovať budeme pomocné školy pri
štátnych školách, tu prízvukoval
by som zásadu, ktorú vo vývoji školskom
sledujú praktickí Američania. Takú
školu predstavujeme si ako takú dielňu, takú
pracovňu, kde vyškolené dieťa vyjde hneď
na postať života k svojmu chlebu. Škola táto
má nielen úkol výchovný, ale bude
musieť obstarať živnosť žiactvu, ktoré
z tejto školy bude vychádzať. Preto i vyučovacia
doba musí byť odlišná od vyučovacej
doby verejnej školy. Samozrejme, že z ťažkých
úkolov a zo samého predmetu učiva vyplýva,
že i samé učiteľstvo musí byť
ináč kvalifikované po stránke pedagogickej
a metodickej, ale bude musieť byť aj ináč
honorované. A toto tiež i náš zákon,
ktorý máme nastolený, uznáva mimoriadne
honorovanie za mimoriadne ťažkú prácu
v pomocných školách. Či to bude dostatočné,
či ten úspech, ten efekt týchto pomocných
škôl v tom rámci zákona, ktorý
je nastolený, zodpovie všetkým tým požiadavkám,
ktoré od neho očakávame, ukáže
budúcnosť. Ale, pánovia, nemožno stavať
sa proti tomuto zákonu a nemožno nevítať
tento zákon s veľkou radosťou. Odstraňuje
skutočne zúfalé, ťažké sociálne
zlo, umiestňuje jednotlivca do snesiteľných
pomerov a zabezpečuje i tým sociálne najslabším
aspoň čiastočne snesiteľnú budúcnosť.
Tieto školy nesmú tedy zostať len hypokrizou
spoločenského svedomia, ale musia sa stať skutočnou
psychickou ozdravovňou, ktorá spoločnosti
vráti práceschopných údov a bude uľavovať
ľudskú biedu a jeho utrpenie. Keď i ja predlohu
zákona podoprieť chcem mojou prímluvou k vám,
vážení pánovia, opätovne apelujem
na to a vraciam sa k tomu, čím som začal:
nezpolitizujme otázku školskú do článkov.
Viete, pánovia, a vieme i my, že i u vás, v
historických zemiach, práve prílišným
pokrokovým snažením nekoná škola
ten svoj úkol tak, ako to očakávate, že
ukazujú sa poruchy a nespokojnosti i v Čechách,
nielen na tom zapadlom, rozsiahlom, hodne zanedbanom Slovensku.
V školskej otázke treba dobrej vôle, porozumenia
celého občianstva a všetkých tried,
všetkých vrstiev a všetkých složiek
politických, a aby školskú otázku konečne
vyriešily pomerom primerane tak, ako to život sám
ukladá, ako to život sám žiada. Žiadny
prekotný radikalizmus, ktorý by zasahoval do najcitlivejších,
najťažších a najsvätejších
požiadaviek národa, ale aby zodpovedal mentalite,
svetovému názoru a súčasne pokrokovým,
životaschopným a svojím životu prispôsobeným
poslaním vychovával národ na tú výšku,
ku ktorej by sme si všetci priali dospieť.
Pánovia, dovoľte ešte jeden moment aby pribil
som v tejto debate. Mnoho sa vytýka a mnoho kritizujú
sa otázky školské. Ale práve tým
pánom, ktorí patria do profesorského cechu,
pripomeniem dnes, že neškodilo by v našej škole
viac toho ideálneho nacionalizmu, ktorý skutočne
široké vrstvy ľudové učil by láske,
vlastenectvu, porozumeniu a súčinnosti v bratskej
jednote.
Končím túto reč a odporúčam
slávnej snemovni, aby si predlohu osvojila jednohlasne
a aby uzákonením tohoto návrhu poskytla pomoc
tým, ktorí po tom najviac volajú, tým
sociálne najbiednejším. (Potlesk.)
Předseda (zvoní): Dalším
přihlášeným řečníkem
je paní posl. Kirpalová. Uděluji jí
slovo.
Posl. Kirpalová (německy): Slavná
sněmovno! Včera demonstrovalo v Československu
za své požadavky tisíce a tisíce dělníků
a dělnic. Všude měly demonstrace velmi důstojný
a klidný průběh. Jen v Mariánských
Lázních zlíbilo se státní policii
porušiti klidný průběh demonstrace,
neboť děti, které se zúčastnily
demonstrace pod ochranou a péčí svých
rodičů, z průvodu násilně odvedla.
Nemůžeme ani dosti odsouditi postup státní
policie, která sáhla k této násilnosti,
jistě na vyšší příkaz. V
tomto státě se jako vždy měří
dvojím loktem. Kdežto na příklad procesí
o Božím Těle mohou se děti klidně
účastniti a jsou pokud možno ještě
státní policií chráněny, při
našich demonstracích jsou děti z průvodu
násilně vyváděny. Dnes prohlašujeme
se vší energií, že nejsme ochotni nechati
si příště zasahovati do svých
práv, do našich rodičovských práv.
Než se budu zabývati zákonem o pomocných
školách samým, musím se se vší
energií postaviti proti reakčnímu výnosu
moravské zemské školní rady ze dne 20.
února 1929, čís. 134. Tento výnos
obsahuje pokyny pro provádění kvalifikačního
řízení a jest nejen neslýchanou provokací
učitelstva, nýbrž veškerého svobodně
myslícího obyvatelstva. Poznáváme
iniciátory a inspirátory tohoto výnosu, rozeznáváme
ducha naší školní správy. Oněch
málo svobodomyslných vymožeností, jichž
se dostalo po válce učitelstvu, má býti
opět zrušeno. Ve starém Rakousku bylo učitelstvo
jak politicky tak také osobně nesvobodné.
Služební kvalifikace byly projednávány
v důvěrných schůzích, slovo
"projednávány" v uvozovkách - a
učitelé neměli možnosti brániti
se proti nespravedlivé kvalifikaci, na niž často
mělo vliv osobní a stranické záští.
Poněvadž kvalifikace byla základem pro obsazování
učitelských míst, byla část
učitelstva nucena otrocky se podřizovati a častokráte
politicky se prostituovati. Nyní má býti
tento duch mezi učitelstvo opět násilně
vnesen, poněvadž učitelé, jejichž
svoboda jest nyní částečně
zajištěna § 4 zákona čís.
306/20, nemohou býti nyní jiným způsobem
podrobeni a učiněni politicky nesvobodnými.
Učitelé mají se státi opět
povolnými lokaji svých představených.
Ani zde se nezastavujete před revidováním
revolučních vymožeností. Staré
Rakousko opět ožívá.
Okresní školní inspektoři dostali pro
vyplňování kvalifikačních tabulek
mezi jiným tyto pokyny: "V tomto bodě budiž
zvláště posouzeno chování učitele
ve veřejnosti. Zvláště dlužno přihlížeti
k tomu, do jaké míry a jak souhlasí chování
učitele s ustanoveními učitelské pragmatiky
a zda jeho chování nevzbuzuje ve veřejnosti
pohoršení. Při tom nebudiž dbáno
politické činnosti učitelů, pokud
jest v souhlase s ustanoveními předchozího
odstavce. Ale každá činnost namířená
proti státu budiž co nejpřísněji
posuzována..."
V těchto ustanoveních chybí jen ještě
jedno: Denuncianti dostanou prémie! Toto nařízení
není nic jiného než lapačka na učitele.
Učitelé se stávají psanci. Co všechno
nevzbuzuje v tomto státě pohoršení?
Boj za školní samosprávu, boj proti svévolnému
rdoušení škol, proti zkerikalisování
školy, za zlepšení životních poměrů,
boj proti svévoli a nadvládě může
vzbuditi u některých představených
pohoršení a vésti k tomu, že ten či
onen učitel dostane špatnou kvalifikaci. Občanští
žoldnéři v čele s klerikály beztoho
již soustavně a promyšleně štvou
proti svobodnému učitelstvu. Školským
programem klerikálů není jen zklerikalisování
školy, nýbrž jest také namířen
proti svobodnému učitelstvu, neboť se žádá,
aby při vyučování bylo zakázáno
přednášeti různé protikřesťanské
názory a aby učitelé byli po té stránce
náležitě kontrolováni. Učitelé
mají býti tedy opět podrobeni katechetům.
A to se nazývá reforma!
Jest veřejným tajemstvím, že dnes jest
mnoho učitelů trýzněno jen proto,
že mají odvahu míti vlastní mínění
a netajiti se svým politickým smýšlením.
Místo aby bylo činěno vše, aby poměr
mezi učiteli a školním úřadem
byl založen na přátelství a důvěře,
má býti zavedena opět otrocká podřízenost
a zaseta oprávněná nedůvěra.
Tato nová násilnost musí pobouřiti
veškeré učitelstvo a spojiti je ke společnému
boji proti takovým reakčním a nedemokratickým
opatřením. Jednu věc však říkáme
učitelstvu: Na spolupráci a podporu občanských
stran nebudete moci počítati při svém
boji. Neboť o přátelském smýšlení
měšťáků ke škole a učitelstvu
zajisté jste se již náležitě přesvědčili.
Naproti tomu nepotřebujeme však prohlašovati,
že sociálně demokratická strana byla
vždy upřímným a energickým obhájcem
zájmů učitelů, jest a zůstane.
A tento boj povedeme dále neztenčenou silou.
A nyní k zákonu samému.
Projednávaný návrh zákona jest opět
jen nedokonalé dílo. Jak málo vážně
posuzuje vláda, či spíše koaliční
strany, úpravu pomocného školství, dokazuje,
že porady trvají od r. 1920. Jde-li o zákon
nepřátelský dělnictvu, jde-li o to,
aby byla zavedena cla, zvýšena kongrua, aby cukrobaronům
byly refundovány miliony korun obchodových daní,
to mají páni velmi naspěch. Jest příznačné,
jak se u nás projednávají a vyřizují
tak důležité otázky pedagogického,
zdravotního a sociálního účelu.
Od r. 1920 zakročoval Svaz německých učitelů
pomocných škol společně s českým
spolkem pro péči o slabomyslné u ministerstva
školství a národní osvěty, aby
byl vydán zákon, jímž by bylo pomocné
školství jednotně organisováno a postaveno
na pevný podklad. Právem se poukazovalo, že
v Anglii mají zákon o pomocných školách
již od r. 1899 a ve Francii od r. 1909. Ve starém
Rakousku vycházely sice již od r. 1869 výnosy
a nařízení umožňující
a doporučující zřizování
zvláštních tříd pro slabomyslné,
než zákonná úprava provedena nebyla.
V jednotlivých místech byly sice zřízeny
pomocné školy, ale bylo jich příliš
málo. Rozšíření pomocného
školství a zřizování nových
tříd přinesl roku 1919 výnos zemské
školní rady pro Čechy, jímž zemský
správní výbor oznamuje ministerstvu školství
a národní osvěty, že v konkrétních
případech převezme náklady na zastupování
učitelů, kteří dostali dovolenou,
aby mohli učiti na pomocných školách,
na účet okresního školního fondu.
Jest nepopiratelnou zásluhou oněch obcí a
místních školních rad, které
uznaly cenu pomocných škol a častokráte
nejen zařadily do školních rozpočtů
dostatečné částky na věcné
potřeby, nýbrž i povolily pomocným školám
přídavky a rozdílný plat pomocných
učitelů zvýšily na plat stejně
služebně starých odborných učitelů.
Uvážíme-li však, že podle sčítání
r. 1921 bylo německých duševně zaostalých
školních dětí 6000, z nichž 5400
potřebuje vzdělání v pomocných
školách, a uvážíme-li, že
v německém jazykovém území
jest jen v 30 místech 59 pomocných tříd,
s rozhořčením vidíme, že při
nejvyšším počtu 15 dětí
v jedné třídě může docházeti
do pomocných škol jen 885 dětí, kdežto
4515 dětí buďto se nesmí účastniti
školního vyučování nebo musí
docházeti do beztoho již přeplněných
tříd řádných škol. V českém
území není to o mnoho lepší.
V praksi to znamená, že duševně méněcenné
děti, které musí choditi do řádných
škol, ničemu se nenaučí, neboť
učitelé přes nejlepší vůli
nemohou se těmto dětem věnovati, jelikož
duševně zaostalé dítě vyžaduje
zvláštního způsobu vyučování.
Tyto děti však překážejí
také učiteli v práci a trpí tím
vyučování zdravých dětí.
Zvláštních škol a tříd jest
však dále třeba ještě také
z tohoto výchovného důvodu: Tyto ubohé,
politování hodné děti, k nimž
se příroda zachovala macešsky - příčiny
tohoto zjevu nechci dnes rozbírati ani zkoumati - trpí
dvojnásob, neboť jsou většinou kamenem
úrazu, neboť zdravé děti se jim častokráte
bez zlého úmyslu na cestě do školy nebo
ze školy vysmívají a je tupí. Sociální
a hospodářské důvody mluví
pro zřizování a podporování
pomocných škol. Nejvznešenějším
úkolem jest vychovati duševně méněcenné,
aby se stali užitečnými členy společnosti,
aby se sami uživili, 70% až 80% těchto dětí
dalo by se jistě zachrániti, kdyby byly včas
odborně vychovávány a ošetřovány.
Větší náklad na tuto školu znamená
v pravém slova smyslu úsporu. Mezi prostitutkami
jest velké procento slabomyslných dívek,
které mohly býti častokráte zachráněny,
kdyby se jim byla neuzavřela cesta k vlastní výživě.
Věznice, chudobince byly by méně zaplněny,
mnohý méně nadaný člověk
neběhal by na stará kolena jako tak zvaný
vesnický blázen, kdyby tito politování
hodní lidé nebyli bývali v dětství
a v době mládí přenecháni náhodě
a kdyby pro ně byly bývaly dány podmínky,
které by jim byly umožnily naučiti se něčemu,
aby mohli později v životě obstáti v
těžkém boji o živobytí.
Nyní chci pronésti několik slov k zákonu
samotnému. Není nám naprosto žádnou
zárukou, že se pomocné školství
od základu změní. Zákon sám
má velmi mnoho nedostatků a nepřihlíží
k sociálním a kulturním nutnostem. Především
žádáme, aby pomocné školy byly
státní zřízení, to jest, aby
stát hradil celý náklad. Dále žádáme,
aby pomocné školy byly řízeny zvláštními
odborníky, aby měly vlastní budovy a vlastní
tělocvičny, hřiště a dílny.
Co však praví po této stránce §
3? Podle §u 3 tam, kde místní okolnosti nedopouštějí
zřízení samostatných pomocných
škol, lze pomocné třídy spojiti s obecnou
školou jako zvláštní její oddělení.
Oč vládě jde? Podle výnosu ministerstva
školství a národní osvěty z 25.
září 1925 má již nyní
učitel pomocných škol na jednotlivých
připojených pomocných třídách
míti vlastní kabinet, zvláštní
učebné pomůcky hodící se pro
vyučování, vlastní žákovskou
knihovnu, zvláštní učitelskou knihovnu,
která by obsahovala léčebně pedagogické
spisy. Učitel pomocných škol má vésti
zvláštní kroniku učitelů pomocných
škol a konati všechny práce, které musí
konati správce samostatné jednotřídní
pomocné školy. Úmysl vlády jest průhledný.
Opět se šetří na nesprávném
místě. Ministerstvo školství požaduje
všechny tyto práce, ale nechce za ně platiti.
Navrhovatelům nejde o nic jiného, než aby se
ušetřily funkční přídavky.
Proti připojení k pravidelné škole mluví
ještě jeden důležitý moment. Lze
žádati od správců obecných škol,
aby byli pedagogickými rádci učitelům
pomocných škol? Nikoliv! Neboť aby jimi mohli
býti, musili by míti nejen praktické zkušenosti,
nýbrž jest k tomu také třeba horlivého
studia léčebně pedagogických otázek.
Nelze však nutiti žádného správce,
aby konal tato odborná studia, zvláště
když většině školních správců
nezbývá na to času. Připojená
pomocná škola ke škole pravidelné musí
se státi časem obtíží. Také
vysmívání a tupení duševně
méněcenných dětí zdravými
dětmi, o němž jsem již dříve
mluvila, jest důležitým důvodem a mluví
velmi rozhodně proti připojení pomocných
škol ke škole řádné.
Nejdůležitější otázkou jest
ustanovení počtu žáků pro jednu
třídu. Podle vládního návrhu
jest ustanoveno, že nejvyšší počet
dětí ve třídě má býti
20. Vtírá se právem otázka, zda to
vláda myslí vážně s výchovou
a vyučováním duševně zaostalých
dětí. Slova "jest obtížno vychovati"
již praví, že se s každým dítětem
má a musí jednati jinak. Ale jen ve velmi řídkých
případech se podaří učiteli
dosíci nějakého úspěchu, musí-li
vyučovati 20 dětí. Jen lidé nemající
pocitu odpovědnosti mohou dáti svůj souhlas
s §em 5. K tomuto paragrafu podali jsme pozměňovací
návrh a žádáme, aby počet žáků
byl snížen z 20 na 15.
Při této příležitosti upozornila
bych ještě na další nebezpečí.
Nejen, že učitelé, kteří i při
velmi malém počtu dětí konají
strašlivě těžkou a nervy vysilující
práci - musíte se jednou podívati na vyučování
v pomocné škole, abyste to dovedli posouditi - i veškerému
pomocnému školství, které jest teprve
ve vývoji, hrozí, že bude zdiskreditováno.
Což neztratí rodiče těchto dětí
důvěru ke škole, uhlídají-li,
že učitelé nemohou u dětí dosíci
žádného úspěchu? Jen při
malém počtu žáků může
škola něco vykonati. Jest také neodpovědné,
žádá-li se od učitelů, aby pracovali
nad své fysické a duševní síly.
Dříve nebo později musí se zhroutiti.
Na tom, zda přijmete nebo odmítnete tento paragraf,
závisí nejen blaho tisíců a tisíců
ubohých stvoření, nýbrž na tom
také závisí vývoj školství.
§ 7 umožňuje, aby do pomocné školy
byly přijaty také děti z cizího obvodu,
jestliže jejich přijetím počet dětí
v jedné třídě nepřesáhne
20. Jinak mohou býti přijaty jen se svolením
vydržovatele školy. Děti z cizího obvodu
mohou, avšak nemusí býti přijaty. Není
tedy záruky, že děti, které bydlí
mimo školní obec, mohou docházeti do pomocné
školy. Dlužno si tedy přáti, aby se obvod
pomocné školy vztahoval na všechny okolní
osady. Pak by ovšem musily býti také vybudovány
předpoklady, aby rodiče mohli posílati své
děti do pomocné školy. Je-li častokráte
již velkou obětí, jestliže rodiče,
kteří bydlí ve městě, kde jest
škola, vodí děti do školy a ze školy
je opět musí odvésti - většinou
přece jde o dělnické rodiče - stane
se jim přímo nemožným dovésti
děti do školy, musí-li konati cestu ke škole
pouliční drahou nebo dokonce po železnici.
K tomu účelu bylo by třeba zříditi
ve městě internáty, v nichž by se děti
mohly ve volné chvíli zdržovati pod odborným
vedením a dozorem, kde by se však také mohly
zároveň stravovati. Náklad na vydržování
takovýchto internátů musily by platiti obce
nebo okresy a kde je to možno, musili by rodiče dětí
hraditi část útrat sami.
Školní povinnost má býti rozšířena
od 6. do 16. roku věku, aby bylo možno lepší
výchovné vzdělání, které,
jak lze prokázati, u duševně méněcenných
dětí postupuje mnohem pomaleji než u dětí
normálních.
Poukázala jsem již na to, že učitelé
pomocných škol musí konati neobyčejně
těžkou službu, že jsou na ně kladeny
neobyčejně těžké, nervy vysilující
požadavky a jest tedy požadavek, aby učitelé
pomocných škol byli na roveň postaveni učitelům
na školách pro hluchoněmé, nejen oprávněný,
nýbrž i samozřejmý. Chcete-li míti
spokojené učitelstvo, které se s chutí,
radostí a láskou věnuje tomuto neobyčejně
těžkému úkolu, musíte nejen na
papíře uznávati jeho práci, nýbrž
nesmíte mu práva, která mu náleží,
omezovati nebo dokonce upírati. Jsou-li peníze na
zvýšení platů duchovních, vyhazujete-li
ročně miliony na militarismus, darujete-li bankám
a cukrobaronům miliony, musíte míti také
peníze na skutečně vykonanou práci.
Ještě bych řekla několik slov ke zřizování
škol. Zřizování povinných škol
neukládá se bohužel vůbec za povinnost.
Osudné slůvko "může" táhne
se §em 12 jako černá nit. Ministerstvo ví
velmi dobře, proč nemůže ukládati
obcím povinnost, aby všude, i když jest nutnost
prokázána, zřizovaly pomocné školy.
Navrhovatelé vidí veliký zločin, jehož
se dopustily koaliční strany přijetím
zákona o obecních financích a jsou si toho
také vědomi, že i kdyby to zákon výslovně
ustanovil, obce by vůbec nebyly s to vzíti na sebe
nová břemena. Zrušení zákona
o obecních financích a postátnění
všech škol byla by jediná cesta, jak podporovati
a budovati pomocné školství. Zůstane-li
nynější znění §u 15, musí
býti zrušeny pomocné školy, které
ve třech po sobě následujících
letech neměly průměrně za rok ani
12 žáků. Kdyby byl přijat, znamenalo
by to, že by často ani všechna okresní
města nemohla míti pomocné školy. Jest
tedy naléhavě nutno, aby při tříletém
průměru byl počet žáků
snížen na 8. Již v kulturním výboru
jsem upozornila, že tento paragraf jest vůbec velmi
nejasný, neboť neříká, zda se
do tohoto počtu započítávají
také děti z cizího obvodu. To uznal také
tam přítomný pan zástupce vlády
a bylo tedy usneseno, že se v důvodové zprávě
řekne, že se započítávají
také děti z cizího obvodu. Toto řešení
nás ovšem nemůže uspokojiti. Důvodová
zpráva není žádný zákon.
Ještě jednou vyslovuji obavu, že kdyby byl tento
paragraf prováděn, mnoho škol by musilo býti
uzavřeno, neboť tento paragraf úplně
jasně praví: "musí" nikoliv "mohou"
býti zavřeny, jestliže počet žáků
během tří let nedosáhne průměrně
počtu 12.
V této souvislosti poukazuji na ministerský výnos
starého Rakouska ze dne 7. května 1907, v němž
se praví: "V menších místech, v
nichž nejsou dány ani předpoklady pro zřízení
pomocné třídy, lze, je-li toho třeba,
uvažovati o zavedení vyučování
pro slabomyslné děti po několik hodin v týdnu
mimo pravidelnou dobu vyučovací." Tedy již
před 20 lety se snažili umožniti zvláštní
vyučování i nejmenšímu počtu
slabomyslných dětí. Jako vždy, tak také
zde se jde nazpět. Nyní musí býti
zrušena škola, jestliže ve třech po sobě
následujících letech nemá 12 žáků.
To jest přece neodpustitelný, ba neodpovědný
krok nazpět. Od r. 1920 pracuje se o návrhu zákona.
Domnívali bychom se přece, že ministerstvo
nashromáždilo zatím zkušenosti a že
více využilo kulturního pokroku pomocného
školství jiných států, zvláště
Německa, Švýcarska a Rakouska. Bohužel
se to nestalo.
Ještě na jednom příkladu bych prokázala,
jak Československo ve školství jde nazpět.
R. 1922 byl přijat zákon, podle něhož
rodinné školy mají býti ponenáhlu
postátňovány. Vítali jsme tento zákon,
poněvadž jsme se domnívali, že jest nejvznešenější
povinností státu převzíti školy
do své ochrany a správy, ovšem se zachováním
plné kulturní samosprávy. Nyní se
najednou upouští od zásady postátnění
škol. Osudný § 18 praví: "Prokáže-li
se, že soukromá škola (třída) pomocná
úplně vyhovuje potřebě výchovy
a vzdělání všech dětí
ve školní obci, které jsou povinny choditi
do pomocné školy (třídy), zemská
školní rada může povoliti na základě
žádosti školní obce a za souhlasu vydržovatelů
soukromé pomocné školy (pomocné třídy),
aby se v takové obci nezřizovala veřejná
škola (třída) pomocná." Odstavec
3 ukazuje, kdo jest u vesla, ale jako blesk ukazuje také
nynější vládní kurs. Místo
aby se pravilo, že tam, kde jest veřejná pomocná
škola, nesmí se zříditi soukromá
pomocná škola, činí se právě
opak. A příště bude to tak: Jestliže
na příklad obec zažádá o zřízení
pomocné školy a vydržovatel soukromé pomocné
školy vznese odpor, nesmí se v tomto místě
zříditi žádná veřejná
pomocná škola. Již v kulturním výboru
jsem upozornila na tento nemožný stav. Vládní
zástupce prohlásil, že toto ustanovení
není nic nového a že podobné ustanovení
má také starý říšský
školní zákon z roku 1869. Toto tvrzení
není správné. Podle ustanovení starého
říšského školského zákona
může býti obec na svou žádost zbavena
povinnosti zříditi veřejnou školu, je-li
již v obci soukromá škola. Tedy právě
opak. Podle říšského školního
zákona může býti obec osvobozena od
zřízení školy, podle nynějšího
zákona nesmí obec školu zříditi,
i když chce, jestliže tomu odporuje vydržovatel
soukromé školy. Nemám naprosto příčiny,
abych hájila autoritu vlády nebo ministerstva, ale
jest průhledné, odkud vítr věje a
jakému vlivu podlehly tyto instance. Dnes již prohlašujeme,
že se se vší energií postavíme
proti zamýšlenému zklerikalisování
nejen pomocných škol - neboť v tomto paragrafu
nejde o nic jiného nýbrž všech škol
a že zahájíme boj všemi možnými
prostředky. Odst. 3 §u 18 znamená však
také přímo znásilnění
mnoha rodičů. (Předsednictví převzal
místopředseda Horák.) Zákon ustanovuje
povinou docházku do pomocných škol, to tedy
znamená, že rodiče musí posílati
dítě do soukromé školy, není-li
v místě veřejné školy pomocné.
Může se však státi, že rodiče
bez vyznání mohou býti nuceni, aby posílali
své dítě do klerikální školy.
To jest nemožný stav, jejž nemůžeme
ani dosti potírati.
Již dříve jsem řekla, že finančním
rdoušením obcí a okresů, způsobeným
zákonem o obecních financích, jest znemožněno
ukládati samosprávným svazkům dnes
ještě nová školská břemena.
Zákon mluví tedy jen o fakultativním zřizování
pomocných škol. Pan kol. Dubický našel
však východisko, jak by se daly zřizovati pomocné
školy. Pan kol. Dubický jako zpravodaj ukazuje
na dobročinnost. Tak vypravoval v sociálně-politickém
výboru, že v jeho rodném městě
chtějí si zříditi pomocnou školu.
Byly již zahájeny sbírky, ale bude to přece
jenom trvat hodnou dobu, než bude lze položiti základní
kámen, poněvadž se dary pomalu scházejí.
Ubohé děti! Nestanou se z nich zatím starci,
nepodlehnou mnohé z nich v těžkém boji
o živobytí? Mohli bychom však také kol.
Dubického litovati, že si dělá
tolik naděje, že se sejde tolik darů, aby bylo
lze skutečně zříditi pomocnou školu.
Ještě bych upozornila na několik důležitých
otázek, které úzce souvisí se zákonem.
V mnoha místech byly zavedeny lékařské
prohlídky, v mnoha místech ustanoveni školní
lékaři. Jest samozřejmým požadavkem,
že duševně méně nadané děti
musí býti podrobeny stálé lékařské
kontrole, ale že pro zkoumání dětí
musí býti ustanoveni lékaři s psychiatrickým
vzděláním. Tento požadavek nepotřebuji
jistě více odůvodňovati.