Předseda: Malypetr.
Místopředsedové: Horák, dr
Buday, inž. Dostálek, Slavíček,
Stivín, Zierhut.
Zapisovatelé: dr Petersilka, Petrovič.
185 poslanců podle presenční listiny.
Zástupci vlády: min. předseda Udržal;
ministři dr Labaj, dr Mayr-Harting,
dr Nosek, inž. Novák, dr Spina,
dr Šrámek, dr Štefánek,
dr Tiso.
Z kanceláře sněmovny: sněm. tajemník
dr Říha; jeho zástupci Nebuška,
dr Mikyška.
Místopředseda inž. Dostálek (zvoní):
Zahajuji 197. schůzi poslanecké sněmovny.
Dovolenou dal jsem na dnešní schůzi posl. Schusterovi
pro neodkladné záležitosti.
Došly odpovědi na dotazy. Žádám
o přečtení.
Zástupce sněm. tajemníka dr Mikyška
(čte):
Odpovědi:
min. vnitra na dotaz posl. Kurťaka o nezákonitém
postupu okr. úřadu v Sevljuši při ohlašování
veř. schůzí (č. D 1347-II),
min. pošt a telegrafů na dotaz posl. inž. Kalliny
o neudržitelných poměrech u vejprtského
poštovního úřadu, těžce
poškozující výdělečný
život (č. D 1382-II),
předsedy vlády a min. vnitra na dotaz posl. inž.
Nečase o úpravě služebných a
hmotných poměrů obecních a obvodních
notářů na Slovensku a Podkarpatské
Rusi (č. D 1182-II).
Místopředseda inž. Dostálek:
Počátkem schůze byly tiskem rozdány
odpovědi.
Zástupce sněm. tajemníka dr Mikyška
(čte):
2115. Odpověď vlády na interpelaci inž.
Nečase a soudr. o předložení zákona
o stavebním řádu (tisk 2031).
2116. Odpověď předsedy vlády na interpelaci
posl. Johanise, Brodeckého a soudr. o prodeji nadačních
domů na Příkopě a v Panské
ulici (tisk 2029).
2117. Odpověď vlády na interpelaci posl. inž.
Nečase, Koudelky, Karpíškové a soudr.
o vládní stravovací akci na Podkarpatské
Rusi a podpoře hladovějící Vrchoviny
(tisk 2030).
2159. Odpověď vlády na interpelaci posl. Procházky,
Buřívala, Tučného a druhů,
že se železničním zaměstnancům
upírají práva na tak zv. slovenskou výhodu
(tisk 2054).
2160. Odpověď ministra vnitra na interpelaci posl.
Kršiaka a druhů o rozpuštění obecního
zastupitelstva ve Vyšném Medzevu (tisk 2043).
2203. Odpověď vlády na interpelaci posl. inž.
Nečase, Koudelky, Kříže a soudr. o potřebě
zvýšené kontroly nad hospodařením
cizích zahraničních koncesionářů
na bývalém panství Schönbornově
na Podkarpatské Rusi (tisk 2032).
Místopředseda inž. Dostálek (zvoní):
Přistoupíme k projednávání
prvého odstavce pořadu, jímž jest:
1. Zpráva výborů kulturního, soc.-politického
a rozpočtového o usnesení senátu (tisk
1938) k vládnímu návrhu zákona (tisk
sen. 700 a 760) o pomocných školách (třídách)
(tisk 2105).
Budeme pokračovati v rozpravě započaté
ve včerejší 196. schůzi posl. sněmovny.
Přihlášeni jsou ještě řečníci:
na straně "proti" pí. posl. Landová-Štychová,
na straně "pro" pan posl. dr Feierfeil.
Uděluji slovo p. posl. dr Feierfeilovi.
Posl. dr Feierfeil (německy): Slavná
sněmovno! Jménem klubu, ke kterému patřím,
prohlašuji, že budeme hlasovati pro projednávaný
návrh. Domníváme se, že naše školy
dlužno zaříditi způsobem po stránce
pedagogické nejlepším. Návrh snad má
nedostatky, které velmi dobře známe, ale
celkem lze v něm pozorovati pokrok, přiblížení
k zásadě, kterou zastáváme, a proto
budeme pro návrh hlasovati.
Z návrhu zdůrazňuji zvláště
§ 6, jenž mluví o přikazování
dětí takovým školám. Žádá
se v něm, aby se úředně zjišťovalo,
že dítě pro nedostatek duševních
schopností nemůže býti v obecné
škole s náležitým prospěchem vzděláno.
Toto zjištění bude nezbytné, ale jím
bude toto ubohé stvoření označeno
jako něco méněcenného a toto znamení
bude na něm zaisté lpěti po celý život
jako znamení Kainovo. Tímto zjištěním
jsou postiženi i rodiče. Proto kdy se již nelze
vyhnouti tomuto úřednímu zjištění
- a že se mu nelze vyhnouti, nahlížíme
- přece bych žádal, aby se dělo pokud
možno nejhumánnějším způsobem.
K §u 7 návrhu bych rád poznamenal, že
obsahuje krutost, které se měl vyhnouti. Ustanovuje
se v něm, že se takové méněcenné
děti mohou přijímati do pomocné školy
až do počtu 25 jen ze školní obce samé,
ve které byla tato pomocná škola zřízena.
Ale bez dalších těžkostí nemůže
se do pomocné školy dostati dítě, které
patří k obci, kde není pomocné školy.
Domníváme se přece, že by mělo
býti v zákoně jasně a zřetelně
vysloveno, že takové děti, které ve
své domovské obci nemají pomocné školy,
rozhodně bez těžkostí a bez zřetele
na nejvyšší počet 25 mají býti
přijaty do nejbližší pomocné školy
v okrese.
Od té doby, co nový ministr školství
jest v čele vyučovací správy, máme
dnes po prvé příležitost promluviti
o školských otázkách. Proto považujeme
za vhodno právě z tohoto podnětu znovu vysloviti
své základní požadavky v oboru školství,
od nichž nemůžeme ustoupiti. Tyto požadavky
jsou rázu národnostně-lidového a osvětově-kulturního.
Po stránce národnostně-lidové budiž
právě při této příležitosti
znovu konstatováno, že dnes tak jako dříve
jsme a zůstáváme důsledně zástupci
a podporovateli národnostní školské
samosprávy. 3 1/2
milionů sudetských Němců má
skutečně již pro svůj počet,
naprosto nehledě ke všemu jinému, nárok
na tento nejpřirozenější kulturní
požadavek školské samosprávy. Když
před 2 lety ministr školství, který
právě odstoupil, převzal svůj úřad,
hned s počátku prohlásil - a doznávám,
že nás to velice uspokojilo, ale potom byli jsme tím
hůře zklamáni - že podá návrh,
jímž se zřizuje školská samospráva
na národnostním základě. To bylo bývalo
něco přirozeného, ale víme, jak se
během měsíců stále více
ustupovalo od tohoto slibu, až konečně nezbylo
nic jiného, než několik skoro bych řekl
- bezobsažných frází o nastávající
školské reformě. Jest prostě nepochopitelné,
že by se mohl někdo domnívati, že se navždy
spokojíme se stavem, jaký jsme nalezli, když
jsme vstoupili do vlády. Nelze si pomysliti, že bychom
měli věčně klidně přijímati
stav, že na nejvyšším místě
vyučovací správy, jak tomu je dnes, není
ani jediného německého úředníka
a již dokonce není tam německého úředníka
na vedoucím místě. Záleží
nám na tom, abychom to znovu nyní vyslovili. (Výkřiky
posl. inž. Kalliny.)
V této souvislosti rád bych dále ukázal
na toto: Cestu ke školské samosprávě
musí doprovázeti přezkoušení
českého menšinového školství
v našem německém území. Dlužno
konečně učiniti přítrž
jeho přebujení. Žádáme statistického
seznamu o stavu těchto škol a abychom mohli prozkoumati
jejich nutnost, seznamu, kolik německých dětí
dochází do těchto českých menšinových
škol a jakou cestou se do těchto škol dostávají.
Při této příležitosti rád
bych dále zdůraznil, že od vlády očekáváme,
že při povolování nových tříd
ať pobočných nebo definitivních bude
s našimi obecnými školami zacházeti liberálněji,
než tomu často bylo dosud. Nelze prostě pochopiti,
jak se stále ještě může stávati,
že se tu a tam uprostřed školního roku
prostě zavírá některá německá
pobočná třída, když snad jedno
nebo dvě děti scházejí. Zvláště
budeme obraceti svou pozornost na to, aby v kritických
letech, která nyní nastala pro naše měšťanské
školy pro nepatrný přírůstek
dětí z válečných let, nebyly
naše měšťanské školy nebo jednotlivé
třídy zavírány pro tento přechodný
zjev. Ke každému případu, o němž
se po této stránce dovíme, zaujmeme přiměřené
a zřetelné stanovisko. Ještě jednu okolnost
rád bych v této souvislosti zdůraznil. Právě
pro toto rušení škol a zavírání
tříd se stává, že dnes absolventi
našich ústavů pro vzdělání
učitelů po zkoušce dospělosti musejí
čekati 3, 4, 5, ba dokonce 6 let, než dosáhnou
nějakého prozatímního ustanovení.
Uvážíme-li, že to jsou veskrze lidé
patřící k oněm vrstvám obyvatelstva,
které vůbec jen za největších
obětí mohou dáti své syny studovati,
stává se tato věc přímo tragickou.
Čekati na první prozatímní ustanovení
3, 5 a 6 let, když tito mladí lidé vykonali
svou povinnost, jest již ze sociálního hlediska
něco nesnesitelného a jak se zdá, bude to
u středních škol ještě horší.
Očekáváme od vyučovací správy
a zvláště od nového ministra školství,
že nebude slepým k tomuto zjevu.
Náš druhý základní požadavek
ve školství týká se osvětové
a kulturní stránky. Máme zájem na
tom, aby se vyučování náboženství
v našich školách dostalo toho významu,
jaký mají míti jeho účinky
zvláště pro pozdější život
žáků. A víme - a nemlčeli jsme
k tomu, povznesli jsme proti tomu svého hlasu - že
v době, kdy ministerstvo vyučování
mělo výlučně českou správu,
docházelo množství výnosů, které
omezovaly náboženské stanovisko, takže
na jeho účinek nebylo lze pomysliti: výnosy,
které byly přímo výzvou k učitelům
a žákům, když se dovedlo čísti
mezi řádky, aby nedbali vyučování
náboženství, výnosy, které toto
vyučování tak omezovaly, že dnes ve
vyšších třídách našich
středních škol jest vyučování
náboženství zcela zrušeno, zatím
co na ústavech pro vzdělání učitelů
jest úplně zrušeno až na jednu hodinu
v prvém ročníku. To jest stav, jenž
jest pro nás a pro mnoho tisíc státních
občanů nesnesitelný. Žádáme,
aby se to změnilo, aby se náboženství
v životě našich škol přiznal význam,
jenž mu podle mínění všech velkých
vychovatelů všech národů a dob přísluší.
Kdybychom toho nemohli dosáhnouti, kdybychom poznali, že
jsme trvale odkazováni na pozdější dobu
a že zde nenastane změna, pak budiž i zde řečeno,
co jsme řekli již jinde: Pak nastane rozluka tak,
že bude platiti: Zde tábor těch, kterým
se líbí škola bez náboženství,
a tam tábor oněch, kteří chtějí,
aby na našich školách bylo náboženství
zachováno. Skutečně nechceme nikoho nutiti
do tohoto tábora, nesmíme však také
připustiti, aby již z demokratických důvodů
statisíce státních občanů,
jimž náboženství při výchově
jejich mládeže jest hlavní věcí,
byli dále znásilňováni.
Nyní, dámy a pánové, rád bych
se v této souvislosti dotkl ještě jedné
věci. Nám jako německým vládním
stranám nečiní se pro rozličné
popichování, jež tu a tam zakoušíme,
vždy lehkou věcí hlasovati pro vládní
návrh. Poukazuji po této věci na rozřešení
teplické obecní krise, jak jest nám známa
z novin. Krise tato začala se asi před 3 měsíci
tím, že dosavadní starosta Hirsch odstoupil,
bohužel okresní politická správa, pokud
ještě byla vyhlídka na úspěch,
nenařídila volby nového starosty. Tímto
protahováním došlo to tak daleko, že by
pak volba byla bývala marná a konečně
nezbylo nic jiného, než rozpustiti obecní zastupitelstvo,
což také okresní politická správa
nařídila. Když se někde takto rozpustí
obecní zastupitelstvo, pak jest podle ustanovení
zákona možné dvojí: Buď musí
býti jmenována správní komise s předsedou,
kterého jí dá vláda, nebo také
s předsedou, kterého si sama zvolí. Správní
komise vede správu obecních věcí.
Ale může býti také ustanoven vládní
komisař se skoro absolutní mocí, neboť
poradní sbor, jenž se mu snad přidá,
nemá hlasovacího práva. Jest zřejmé,
že strana, která hájí demokratickou
zásadu, musí rozhodně trvati na tom, aby,
když se již takový případ stane,
byla jmenována správní komise. Pro Teplice
bylo by to bývalo něco snadného, neboť
teplické obecní zastupitelstvo nebylo rozpuštěno
pro nějakou nečestnou činnost, správní
komise byla by se snadno dala sestaviti a tím více
dlužno litovati, že se to neučinilo. Neboť
místo ní byl dosazen vládní komisař,
ale nikoliv, jak to jest v takových případech
všeobecným zvykem, když již dojde na vládního
komisaře, že to jest úředník
stojící nad stranami - pro Teplice ovšem Němec,
neboť Teplice jsou z 90% německé - nýbrž
vládním komisařem byl jmenován vedoucí
sociálně-demokratický straník. To
musí vzbuditi náš podiv po více než
jedné stránce. Především pokud
jde o samu sociální demokracii. Jak mohla tato strana
považovati za shodné se svou demokratickou zásadou,
že z ní bude vybrán vládní komisař,
takže se znemožní jmenovati demokratickou správní
komisi? Jak považovala tato strana, která právě
na teplické radnici a v teplickém časopise
"Freiheit" podnikala přímo ničivé
útoky proti nynější vládě,
která nynější vládu potírá
až k smrti, za možné dáti této
vládě k disposici komisaře? To jest více
než nápadné. Skoro bychom se domnívali,
že všechno, co se po této stránce odehrávalo
na teplické radnici a v časopise "Freiheit",
byly divadelní hromy nebo kdož ví co. Ale konečně
jest to věcí strany, my však máme právo
o tom mluviti a budeme již o tom mluviti. Lituji jen, že
páni kolegové právě nyní zde
nejsou. Ještě více však musíme
žasnouti nad chováním teplické okresní
politické správy. Když již přikročila
k dosazení vládního komisaře, jak
mohla jmenovati vládním komisařem muže
patřícího ke straně, která
po léta považuje za svůj životní
úkol tuto vládu, jejímž orgánem
jest přece teplický okresní úřad,
zatracovati z celé duše? To jest rozpor, jenž
naléhavě vyžaduje řešení,
a tohoto řešení žádám jako
teplický křesťansko-sociální
poslanec jménem 30.000 voličů, kteří
mne sem před 3 lety vyslali z lounského volebního
kraje. K tomu chci ještě připojiti, že
toto stranické chování teplického
okresního zastupitelstva jest pro nás spojeno s
nevyléčitelnou ztrátou důvěry
k tomuto okresnímu úřadu.
Budu pro tento návrh hlasovati, ale nikoliv tak dalece
jako člen nynější vládní
strany, nýbrž z důvodů výchovných.
(Souhlas a potlesk poslanců něm. strany křest.
sociální.)
Místopředseda inž. Dostálek (zvoní):
Dalším řečníkem je paní
posl. Landová-Štychová.
Posl. Landová-Štychová: Vážená
sněmovno! Budiž mi při této příležitosti
dovoleno upozorniti s tohoto místa celou dělnickou
a pokrokovou veřejnost na význam a výsledky
protifašistického kongresu, konaného letos
začátkem března v Berlíně.
Tomuto referátu předesílám, že,
když se začátkem letošního roku
rozlétlo světem provolání francouzského
spisovatele Henri Barbusse, ve kterém signalisoval veliké
nebezpečí fašistické reakce, ohrožující
pracující vrstvy a všechen pokrok ve všech
kapitalistických státech, ozvaly se hlasy pochybovačů,
kteří tvrdili, že se toto nebezpečí
přehání. Ba vůdcové II. internacionály
vydali dokonce zákaz svým organisacím, aby
se protifašistického boje nezúčastnily,
ba orgány II. internacionály psaly o chystaném
protifašistickém kongresu buď nepřátelsky
nebo vůbec zamlčovaly celou akci. Co je též
typické u těch, kteří se jinak prohlašují
za odpůrce fašismu a za jediné vážné
obhájce a stoupence t. zv. demokracie, je fakt, že
nebezpečí fašistické reakce v t. zv.
demokratických zemích úplně přehlížejí,
ba popírají. Popírají souvislost fašisace
státní a veřejné správy i armády
se snahami kapitalistů udržeti a zabezpečiti
své třídní panství, popírají
souvislost reakce fašistické s reakcí hospodářskou
a kulturní. Naopak snaží se všechny reakční
zjevy vysvětliti jako prý nevyhnutelné následky
bolševického radikalismu. Jsou prý komunistickými
sekcemi přímo vyprovokovány.
Toto povrchní, ba lépe řečeno pokrytecké
tvrzení vyvrací však velmi ostře nekonečná
řada nepopiratelných fakt, která byla na
protifašistickém kongresu v Berlíně
doplněna a znovu potvrzena. Přes půltřetího
sta delegátů z 21 států, mluvčí
všech národů a pracujících vrstev,
zástupci různých dělnických,
lidových, sociálních a kulturních
organisací, proslulí spisovatelé, politikové,
vědátoři bez rozdílu politických
stran, na příklad z Francie Henri Barbusse, z Anglie
řada členů dolní sněmovny:
Wedgewood, Cook, Davis Maxton, z Německa prof. Einstein,
spisovatel Jacobi, Helena Stöckerová, z Rumunska Costa
Foru, z Maďarska hrabě Karolyi, z Československa
prof. Nejedlý a jiní, ti všichni vydali svědectví,
že nelze fašistické nebezpečí brát
na lehkou váhu a že nelze jako příčinu
uvádět radikalismus těch, kteří
jako revoluční avantgarda světového
dělnického hnutí první se postavili
do boje proti němu a až dosud nesou takřka
všecko jeho risiko.
Ze všech referátů, ať v plenu kongresu
nebo v jeho komisích, vyšlo jasně a naprosto
nezvratně najevo, že fašismus je v zemích
bílého teroru otevřeným a v zemích
t. zv. demokratických již dnes stěží
maskovaným nejdůslednějším systémem
diktatury kapitalistů nad celou třídou pracujících,
od dělníků počínaje, až
k malozemědělcům a pracující
inteligenci.
Všecky tyto vrstvy staly se obětmi nezhojitelné
krise kapitalistického výrobního a spotřebního
řádu. Pracující člověk
ve všech kapitalistických státech, zejména
ovšem ve státech vysloveně fašistických,
ocitá se takřka již v podobných poměrech,
jako otrok ve středověku. Svědectvím
toho na př. je nedávno vydaný agrární
zákon italský. Zakazuje se v něm venkovskému
dělnictvu přístup do měst bez zvláštního
a výslovného povolení úředního.
A je zajímavo, že t. zv. demokratická Francie
chystá se vydati zákon podobný, zavazující
mimo to i dělnictvo cizozemské na plné 3
roky, k zemědělské robotě.
A co jiného než nový způsob poddanství
znamenají strašlivá břemena daňová,
uvalená na malorolníky? Co jiného znamená
šílená metoda racionalisační
v závodech a v podnicích vůbec? Co znamená
stálý Damoklův meč restrikčního
zákona nad hlavami zaměstnanců? Co znamená
pravidelné zasahování státních
orgánů do mzdových zápasů dělníků,
vždy proti nim a ve prospěch kapitalistů? Co
znamená beztrestnost kapitalistů ať průmyslových
nebo agrárních, kteří ničí
tisíce dělnických existencí a ukrádají
svými spekulacemi z nejdůležitějších
životních potřeb milionů spotřebitelů?
To všechno svědčí nejen o stoupající
krisi kapitalismu, ale zároveň slouží
jako doklad podvodu a komedie, kterou buržoasie provádí
s hesly o demokracii, jako doklad holé skutečnosti,
kterak srostl celý státní aparát s
kapitalistickým, společenským řádem.
Mohlo by se zdáti podivným, nám komunistům
to ovšem podivným není, že se zastánci
buržoasní demokracie nepozastavují vůbec
nad tím, proč vlastně musilo vzniknouti dnešní
dělnické revoluční hnutí a
čeho je důsledkem, že ve všech epochách
lidských dějin vznikala hnutí, jichž
vůdcové a hrdinové viděli dále
kupředu než ostatní jejich současníci
a že z toho vyvodili i důsledky a stali se konečně
i psanci svých zemí. A tak je tomu i dnes. Jedině
revolucionáři nejen že jasně vidí,
ale také neúprosně odhalují zločinný
charakter kapitalistického pořádku. Je jistě
příznačné pro naši dobu, že
i samotní buržoasní odborníci poukazují
na hrozivě stoupající procento sociálních
chorob zaviněných nízkou životní
úrovní a způsobujících katastrofální
pokles schopnosti a výkonnosti ve všech odvětvích
práce. U průměrně 30letých
lidí jeví se silný pokles životní
energie. U nejmladších pokolení shledávají
lékaři hrozivé známky degenerace.
Prosím, ten fakt, že musí býti zakládány
pomocné školy pro úchylné děti,
je právě příznačný pro
vývoj poměrů v kapitalisticky organisované
zemi, neboť tyto úchylné děti, pro které
se pomocné školy zakládají, jsou oběti
zločinného společenského pořádku
a jsou jeho živou obžalobou. To jsou oběti degenerace.
Sami měšťáčtí odborníci
musí doznati, že tato degenerace u nejmladších
je nevyhnutelným následkem nízkých
mezd a platů, nedostačujících na opatření
životních potřeb, které drahota činí
nedostupnými, že tu rozhoduje strašlivá,
stále trvající krise bytová, nejistota
existence, nezaměstnanost a z toho všeho vyplývající
beznadějná chronická chudoba a konečně
zoufalství vedoucí k alkoholismu, podporovanému
dnešním pořádkem. Pomocnými školami
se to nespraví. Proletariát se musí jinak
brániti a také se brání, poněvadž
všechno živé se brání předčasné
smrti. Buržoasie to velice dobře věděla,
že se proletariát bude brániti, a proto se
zajišťovala již předem před očekávaným
jeho odporem. Ještě dříve, nežli
se dostavily všechny dnes uz zjevné katastrofální
účinky Davesovy obnovy a zabezpečení
kapitalistického řádu v Evropě, zabrala
buržoasie po převratu ve státech všechny
důležité posice pro zajištění
své třídní nadvlády, neboť
buržoasie nespoléhá na volby a hlasovou většinu,
nýbrž spoléhá jen na tvrdou, ozbrojenou,
železnou pěst. To ukazuje vývoj ve všech
kapitalistických státech ať vysloveně
fašistických, nebo těch s demokratickou dekorací.
Jaká byla na př. situace v Italii těsně
před vítězstvím Mussoliniho? Byla
silná socialistická strana a slabé hloučky
fašistů. A přes to fašisté zvítězili,
protože úřady, to je státní aparát
a celá buržoasie je podporovala. Mimo to měli
tím větší kuráž, čím
větší byla váhavost socialistických
vůdců. Naproti tomu socialisté sváděli
své masy k tomu, aby spoléhaly jen na volby. Nebrali
fašismus vážně. Ve volbách byli
fašisté poraženi, všechny obce byly v rukou
socialistů. Bologneský případ je názorným
příkladem reformistické zaslepenosti a zbabělosti.
Přes 20.000 lidí se shromáždilo k oslavě
socialistického volebního vítězství.
Z radnice vlaje rudý prapor, řečníci
mluví, vojsko asistuje a salutuje, a najednou řítí
se hlouček jednoho sta fašistů s huronským
řevem proti vojsku a dvacetitisícovému davu.
Začnou stříleti - vojsko i dav prchá
a socialističtí vůdci zmizejí. Ač
byli už den před útokem varováni, odmítli
učiniti přípravy na jeho odražení
a to byla předehra k pozdějším událostem,
ke známému pochodu fašistů na Řím
roku 1922. Tak začala éra bílé hrůzy
v Evropě, nikoli následkem bolševického
radikalismu, nýbrž následkem poválečného
rozvratu a faktické proradnosti reformistických
vůdců. Toto není prázdná these,
co tu říkám, to je draze zaplacená
skutečnost.
Jsou rozhodující chvíle v dějinách
lidstva, kdy minuta otálení a nerozhodnosti má
osudný význam na celá desetiletí,
snad i více, kdy tato minuta v jedné zemi rozhoduje
někdy i o všech státech ostatních. Otevřená
diktatura kapitalistů ve státech fašistických,
v Italii, na Balkáně, ve Španělsku,
v Polsku, Litvě, všelijak maskovaná diktatura
kapitalistická ve státech tak zv. demokratických,
to jsou důsledky takové proradnosti, jejímž
kořenem je buď politické pokrytectví,
nerozhodnost nebo zbabělost.
Během kongresu slyšeli jsme svědectví
mučedníků fašistického režimu,
jichž jména nesmí býti uváděna,
aby jejich rodiny nebo i vzdálení příbuzní
nestali se obětmi fašistické msty. Slyšeli
jsme o surovostech italských katů, s nimiž
závodí zvrhlí mučitelé v žalářích
balkánských, španělských, polských,
litevských. Všecko, co byl kdy o tom psáno,
bylo potvrzeno těmi, kdož sami na vlastním
těle zkusili. Slyšeli jsme o používání
všeho druhu metod mučení, z nichž nejlehčí
je trhání nehtů, hnusná strava, zima,
vedro, rušení ve spánku a pod. až ke smrtelným
mukám na elektrických mučidlech a úkladným
vraždám tam, kde nelze vynésti rozsudek doživotního
žaláře nebo trestu smrti.
Právě v této době stala se na jugoslávských
hranicích taková dvojnásobná politická
vražda bez rozsudku. Cituji zde telegram z "Večerníku
Práva Lidu" z 30. dubna, který zní:
"Sociálně-demokratická ťArbeiterwilleŤ
ve Št. Hradci oznamuje z rakouského pohraničního
místa Leutschachu na jihoslovanské hranici toto
vylíčení známého pohraničního
případu: Dva četníci přišli
se spoutanými dvěma komunisty do jihoslovanského
pohraničního místa a tam skutečně
pod hromadou bramborů našli asi 900 letáků.
Místo však, aby oba zatčené, kteří
- jak opakujeme - byli spoutáni na rukou, vedli zpět
do Mariboru, vedli je četníci do horské strže,
kudy protéká pohraniční potok. Bylo
1/26 hodiny večer
a plné denní světlo, kdy na rakouské
straně bylo slyšeti dvě rány výstřelů.
Četníci nechali mrtvoly ležeti v potoce a sami
se odebrali do Mariboru zpět. Podle tohoto vylíčení
máme zde co činiti se ťzastřelením
na útěkuŤ, které je až příliš
dobře známo z Německa a odjinud." Potud
"Právo Lidu" a já k tomu připomínám
tolik. Všechny listy u nás vítaly jugoslávský
převrat s velkým nadšením. Tento případ
však ukazuje, že pravdu jsme měli my, když
jsme zdůrazňovali fašistický jeho ráz.
Mohli bychom přinésti nesčetné podobné
případy zastřelení politických
vězňů pro útěk nebo pokus o
útěk a jiných hrůz fašistického
režimu. Ale to snad stačí. (Výkřiky
posl. Mikulíčka.)
Říká se, že toto se děje v zemích
bílé hrůzy a u nás že něco
takového není vůbec možné. Dnes
snad. Ale fašistická reakce je tu přece a nikdo
neví, kam až se může vyvinou ti, ponecháme-li
jí volné pole. (Posl. Mikulíček:
Přes 40 dělníků již zavraždili!)
I k tomu dochází. To je počátek
vývoje fašismu v Československu. Zatím
se ujímá a velmi nadějně postupuje
jak u nás, tak i v Rakousku, Švýcarsku a v
jiných zemích.
Bývalo tu kdysi právo asylu pro politické
emigranty. Dnes už platí u nás jen pro ruské
kontrarevolucionáře, kteří požívají
všech výhod, jako by byli státními zaměstnanci.
Čeho nelze dosáhnouti pro proletářské
studenty v Československu, to všechno dostane se kontrarevolucionářským
ruským studentům velmi snadno. Pro proletářské
politické emigranty z fašistických zemí
právo asylu vůbec už neplatí. Ve Švýcarsku
na př. jsou velmi často političtí
emigranti lákáni provokatéry na hranice a
tam vydáni na pospas fašistickým orgánům.
U nás se to mělo státi se soudr. Elekem Köblösem,
v Rakousku se soudr. Kuhnem.
Ale nejen to. V t. zv. demokratických zemích už
se též formují čety na způsob
fašistických tlup italských, v nich cvičí
se buržoasní mládež k vedení pouličních
bojů. V Rakousku jsou fašistické domobrany
- Heimwehren - u nás v Československu jsou to zejména
vysloveně fašistické selské jízdy
s dámskými oddíly jakýchsi selských
Amazonek, střelecké jednoty vedle polofašistických
Orlů a řady organisací, které jsou
na počátku vývoje k fašisaci. V tělovýchovných
organisacích má býti dokonce i školní
mládež podrobena: jakési militaristické
průpravě. Chystá se i jakási federace
všech těchto organisací, aby postupovaly podle
jednotného plánu.
Rovněž v Německu jsou silné a četné
organisace ozbrojených čet měšťácké
mládeže, kde ovšem tato mládež cvičí
se ve vedení pouličních bojů, a mládež
zproletarisovaných středních stavů
a i neuvědomělí mladí proletáři
tvoří samozřejmě jako vždy pouhý
disciplinovaný kanonenfutr.