Na protifašistickém kongresu jsme tedy slyšeli svědectví o všech obměnách
kapitalistické diktatury a příprav k ní. A všechna ta svědectví delegátů
nejrůznějších světových názorů a politických směrů shodovala se v názoru
o všech nebezpečích, která z toho pro pracující třídu vznikají: Fašisace
závodů a odborů, korupce dělnických vůdců, zastrašování. Zejména ovšem
dohodli jsme se též o nebezpečí nové imperialistické války, namířené v
prvé řadě proti sovětskému Rusku. Ve všech kapitalistických státech se
horečně zbrojí a zároveň všechen buržoasní tisk přináší poplašné, vzájemně
si odporující zprávy proti sovětskému Rusku. A v tom právě je nutno viděti
podivuhodný úspěch protifašistického kongresu, že přes všechnu různorodost
a velké množství delegátů z nejrůznějších zemí - přes všechny pochybnosti
pessimistů o účelnosti kongresu - vyzněl v jednomyslně a s bouřlivým souhlasem
přijatých resolucích jako jednotná světová mezinárodní protifašistická
fronta. Fašismus odhalen tu až do samých základů, nikoliv jako dílo jednotlivce,
nýbrž jako sociální nutnost buržoasní třídy, objevující se v době, kdy
demokratické kulisy jsou už kapitalistickému panství na překážku, kdy kapitalismus
hledá už bez jakýchkoliv skrupulí poslední prostředky ke své záchraně.
Všemi delegáty zdůrazňována byla nutnost vésti boj proti fašismu v mezinárodním
rozsahu, jednotně, plánovitě a na podkladě třídního boje proti kapitalismu.
Boj proti fašismu jest současně bojem proti kontrarevoluci a tudíž také
bojem proti jakékoli polovičatosti, nerozhodnosti, zbabělosti a proradnosti,
zkrátka je bojem i proti reformismu v jakékoli jeho formě.
Nesmíme se lekati této nutnosti. Vzpomeňme, jak strašně platí národ
italský za zbabělost reformistů v Bologni - jak draze platíme proradnost
reformistů z doby převratu u nás a v celé Evropě. Toto drahé poučení musí
si pracující vrstvy uvědomiti a použíti ho. Neopakovat staré chyby, nezapomínat
jich.
Fašistická fronta proti nám stojící jest jednolitá, organisovaná ve
světovém měřítku. Co z toho pro všechny vážné odpůrce fašismu vyplývá?
To, že i protifašistická fronta musí býti jednotná a ve světovém měřítku
organisována.
A proto také bylo na berlínském kongresu všemi delegáty všech zúčastněných
zemí, národů a organisací rozhodnuto, před kongresem již ustanovené výbory
upevnit a zakládat nové tam, kde snad ještě nejsou. Proto žádá kongres
všechny poctivé stoupence protifašistického hnutí, aby vybudovali celou
síť protifašistických výborů ve všech okresích, v každé obci, i v nejzapadlejších
vískách a v každém závodě. Neboť je naléhavě třeba, aby nejširší vrstvy
pracujícího lidu byly varovány, dokud je čas, aby poznaly pravou podstatu
fašistické reakce, zejména té, která se dosud kryje širokým štítem t. zv.
demokracie, kde je jaksi teprve v počátcích svého vývoje.
Je toho třeba zejména v této době krise revolučního hnutí, kdy je do
určité míry ohrožováno únavou a skepsí stárnoucích pracovníků, kteří buď
přestali věřiti v nevyhnutelnost sociální revoluce, nebo se stávají obětí
záchvatů pochyb a bázně.
Protifašistický kongres uznal dále jednomyslně jako naléhavou potřebu
hnutí, aby byly svolávány za účelem rozšíření jeho poznatků a usnesení
protifašistické říšské a krajské konference, veřejné schůze a tábory lidu,
na nichž je třeba manifestovati nejen vyslovená již zásadní stanoviska
proti fašismu, kapitalismu a válečnému nebezpečí, ale i časové požadavky,
a sice: za politická práva dělníků a rolníků, za koaliční právo, za svobodu
tisku a svobodu shromažďovací, za svobodu projevů, za propuštění proletářských
politických vězňů a za právo asylu pro proletářské politické emigranty
z kapitalistických států.
Samozřejmě, že hlavním a rozhodujícím elementem v protifašistickém hnutí
jest dělnictvo v závodech, dělnická mládež a také velmi důležitým činitelem
je i proletářská mládež studentská, které je fašism politicky, hospodářsky,
sociálně i kulturně právě tak nepřátelským jako mládeži dělnické. Svědčí
o tom mimo jiné i poměry na středních a vysokých školách, o nichž zde promluví
příležitostně jiný náš řečník. Protifašistické výbory a jejich akce měly
by tedy býti podpořeny nejen všemi pracujícími vrstvami, ale zejména všemi
organisacemi dělnickými, revolučními organisacemi odborovými, družstevními,
vůbec sociálními, kulturními i tělovýchovnými.
A tu konstatuji před celou dělnickou veřejností, že to byla jediná komunistická
internacionála, která rozhodla ihned po provolání Henri Barbusse, aby komunistické
sekce ve všech zemích ze všech svých sil protifašistické hnutí podporovaly
a všech jeho akcí aktivně se zúčastňovaly, aby je tedy nechápaly jako nějakou
politickou konkurenci.
Tato opravdová pohotovost komunistické internacionály a jejích sekcí
je jistě pochopitelnou každému, kdo zná nesčetné oběti, které komunistické
strany ve všech kapitalistických státech přinášejí v boji proti kapitalismu
a fašistické reakci. Stačí tu jen malý výňatek ze statistiky Mezinárodní
Rudé Pomoci o obětech bílého teroru za léta 1925-1927, tedy za pouhé tři
roky. Za tyto tři roky bylo zavražděno a umučeno 87.621 obětí, zraněno
a ztýráno 95.333, zatčeno 301.076, k smrti odsouzeno 12.520, k doživotnímu
žaláři odsouzeno 286, k dlouholetému žaláři 63.553. Většina těchto obětí
jsou komunisté. Jak bychom mohli tedy státi bez účasti stranou, když tu
vznikne tak veliké světové hnutí, jako je hnutí protifašistické? Jak by
mohl poctivý, důsledný odpůrce fašismu bráti sobě účast komunistů v tomto
hnutí za záminku své vlastní neúčasti? A jak jinak by musilo dělnictvo
hodnotit takovou záminku, nežli jen jako přízrak buď povrchnosti nebo zbabělosti
a proradnosti?
Pak je tu ještě jedno veliké mezinárodní hnutí, které se rovněž ihned
postavilo protifašistickému boji k disposici, a to je Mezinárodní Rudá
Pomoc. Už z uvedené statistiky vyplývá její samozřejmý zájem a pohotovost
v této akci. Mezinárodní Rudá Pomoc dává tu k disposici světovému protifašistickému
boji celý svůj organisační aparát a vybízí zvláštní výzvou všecky své stoupence,
aby se nejen aktivně zúčastnili všech akcí protifašistických výborů, nýbrž
i aby zvláštními sbírkami ve všech vrstvách pracujícího lidu tento zahájený
ohromný zápas podepřeli a tak všemožně urychlili jeho vítězné zakončení.
Základní myšlenka Mezinárodní Rudé Pomoci jest tu uplatňována ve veliké
akci mezinárodní proletářské solidarity a vzájemné proletářské pomoci,
jak ji Mezinárodní Rudá Pomoc sama organisuje pro všechny oběti třídní
měšťácké justice a jejího třídního teroru, a to bez rozdílu stran.
Mezinárodní Rudá Pomoc obrací se tu zejména také do řad pracujících
žen, které až dosud tolik bohatství citu vyplýtvají nadarmo svou účastí
v měšťáckých organisacích filantropických a většina z nich nepromyslila
dosud, jakou tím páše křivdu na své vlastní třídě, na svých vlastních dětech
a zejména na tisících osiřelých dětech hrdinů protifašistického boje, pro
které chce Mezinárodní Rudá Pomoc vybudovati i u nás v Československu Dětský
domov. Budou to naše děti, budou to děti Rudé Pomoci Československa. Chceme
je vychovávati nejen jako mstitele jejich hrdinných rodičů, nýbrž celé
proletářské třídy, a zároveň také jako stavitele budoucího revolučního
řádu socialistického.
O vysloveně nepřátelském poměru fašismu k ženě jako k člověku, zejména
pak ovšem proti ženě pracující, budu zde moci, doufám, promluviti při jiné
nejbližší příležitosti. Dnes jsem chtěla hlavně upozorniti celou pracující
veřejnost na význam a výsledky protifašistického kongresu v Berlíně, který
objasnil naléhavost boje proti fašismu, jako hlavnímu orgánu kapitalistického
vykořisťování a akutního válečného nebezpečí. (Potlesk komunistických
poslanců.)
Místopředseda inž. Dostálek (zvoní): Dalším řečníkem je
pan posl. Hodina. Uděluji mu slovo.
Posl. Hodina (německy): Slavná sněmovno! Obsahem tohoto
návrhu zákona jest látka mimořádně velikého sociálního významu, neboť jím
má býti konečně zákonem zahájena veřejná péče o nejubožejší děti. Ačkoliv
musíme velmi vítati jeho uzákonění, přece jako zástupce Svazu zemědělců,
který se ujal zastupování zvláště zájmů německého venkovského lidu, musím
poukázati na jednu věc, z níž jest znovu patrno, že největší část našich
venkovských obcí má býti opět odstrčena. Zřízení pomocné školy jest závislé
na nejmenším počtu 20 dětí. Kde mohou býti takovéto pomocné školy zřízeny?
Jen ve městech, v nichž vzhledem k velkému počtu obyvatelstva lze opatřiti
právě požadovaný počet duševně a tělesně zaostalých dětí. Vesnice a zvláště
naše malé horské vesnice mají zůstati vyloučeny z dobrodiní tohoto zákona.
Není dosti na tom, že vzhledem k našim níže organisovaným školám máme nižší
úroveň všeobecného vzdělání, nyní má býti ještě také obcím odňata péče,
která má býti věnována nejubožejším chudákům z dětí. Což nemáme totéž právo
požadovati pro zaostalé děti rovněž tak péči jako město? Což spolužáci
duševně zaostalého dítěte na vesnici zacházejí s ním méně bezohledně než
ve městě? Žádáme, aby tato péče byla rozšířena také na venkov, aby tam
vyrůstající zaostalé děti nebyly ponechány zpustnutí a nepropadly zločinu.
Jest k tomu třeba veliké mateřské lásky, mimořádné oběti rodičů, aby takovéto
dítě bylo aspoň poněkud vycvičeno a pokud možno připraveno do boje za další
živobytí. Takovouto obět může však přinésti jen rodina s poměrně malou
domácností, poněvadž zde matka obětujíc se sama, jak jest to jen možno,
přece ještě najde chvíli, aby se mohla dítěti věnovati.
Jak je tomu po této stránce na venkově? Zde se k tomu nenajde chvíle
ani v domácnosti dělníkově, ani v živnostníkově, ani rolníkově. Při nedostatku
pracovních sil jest třeba každé ruky a oba rodiče musí všude zasahovati,
aby opatřili živobytí. Tu se stává, že nemají potřebného času pro dítě
potřebující dozoru a péče rodičů a toto duševně zaostalé dítě, přenecháno
samo sobě, vysmíváno a odstrkováno svými zdravými sourozenci, vyrůstá roztrpčeno
a v pozdějších létech - prožívajíc trpce tento výsměch a posměch - jest
přímo vháněno v náručí zločinu. Proto žádáme: dopřejte i duševně zaostalým
dětem z venkova, aby se jim dostalo tohoto dobrodiní! Ovšem v každé jednotlivé
obci nebo ve velké části venkovských obcí nelze zřizovati takovéto pomocné
školy. Nejen že na to není peněz, nýbrž není to ani možno a není na to
čas voditi duševně zaostalé děti případně do sousední obce nebo do sousedního
města do pomocné školy, poněvadž na venkově, kde jest nedostatek pracovníků,
není možno, aby rodiče vodili děti do pomocné školy. A přece bylo by lze
zjednati nápravu, kdyby bylo stejnoměrně postaráno jak o město, tak i o
venkov.
Pomocné školy buďtež sloučeny podle okresů a aby venkovské děti mohly
docházeti do této školy, buďtež zřízeny internáty. Tyto internáty buďtež
pod lékařským dozorem a budiž k nim připojeno ortopedické oddělení. Internát
sám budiž pak spojen s větším nebo menším zemědělstvím, aby děti v něm
vyrůstající byly přidržovány podle svých tělesných schopností k lehčím
zemědělským nebo zahradnickým pracím.
Tím se naučí tyto děti aspoň některým pracím, odpovídajícím jejich duševním
a tělesným silám. Vyučí-li se pak děti odrostlé škole v dílnách, připojených
k internátu, lehčím živnostenským pracím, bude leckteré toto dítě touto
péčí zachráněno pro lidskou společnost a bude samo s to podniknouti boj
za svou existenci. Bude na to jistě potřeba mnoho peněz. A přes to se to
dá provésti, je-li dobrá vůle. Miliony a sta milionů jsou vyhazovány na
stavby paláců nemocenských pojišťoven, sta a tisíce milionů jest hromaděno
u Ústřední sociální pojišťovny. Z těchto peněz budou uvolněny okresním
zastupitelstvím, která se jistě nebudou vyhýbati své povinnosti vůči těmto
ubohým dětem, potřebné peníze na mírný úrok a amortisaci.
Okresní internát pomocných škol bude časem vybudován tak, aby mohl přijmouti
všechny duševně a tělesně zaostalé děti z okresu a podle jejich schopností
připraviti je pro další život. Další možnost, jak získati na to peníze,
bylo by uložiti podnikům pracujícím s mimořádně velikými zisky, aby pro
tyto sociální účely přispívaly přiměřeným procentem.
Tomuto zákonu bylo velmi mnoho vytýkáno a tyto nedostatky budou jistě
časem potřebovati změny. Nemohu se však nikterak připojiti k tomu mínění
a jen pro levné vytýkání chyb nebo čistě z touhy po oposici tak příkře
kritisovati tento zákon. Tento zákon byl všude očekáván s touhou. Dnešním
hlasováním nabývá účinnosti zákona a právě sociálně nejslabším lidem přinese
ulehčení tím, že výchovou v pomocných školách tyto dorůstající děti budou
tak vzdělány, aby v pozdějších letech nepřipadly za obtíž ostatnímu obyvatelstvu
a aby byly schopné starati se o další svoji existenci. (Souhlas a potlesk
poslanců klubu Bund der Landwirte.)
Místopředseda inž. Dostálek (zvoní): Dalším řečníkem je
pan posl. Juran. Uděluji mu slovo.
Posl. Juran: Ve schůzi sněmovny konané dne 20. března t. r. upozornil
jsem na nebezpečí fašismu, které hrozí pracující třídě i u nás v Československu.
Upozornil jsem dělnictvo, že fašistický tábor se soustřeďuje kolem Masaryka,
v čemž právě se skrývá nebezpečí největší. Byl jsem nucen obejíti měšťácko-reformistickou
praxi, která rdousí revoluční tisk. Je samozřejmé, že toto tvrzení narazilo
na odpor nejen u buržoasie, nýbrž i u reformistů. Nelze se ovšem diviti
buržoasii a jejímu táboru, neboť Masaryk prokázal čsl. buržoasii
neocenitelné služby. Před válkou se sice Masaryk orientoval na dělnické
hnutí, více však na maloměšťáctvo, na národní maloměšťácký revoluční element.
Sociálním demokratům se nelze vůbec diviti, neboť Masaryk vykonával
značný vliv na orientaci této strany, najmě v otázkách týkajících se socialistické
revoluce.
O tomto poměru Masaryka k soc. demokratům píše redaktor brněnské
zhanobené "Rovnosti" Friedrich ve své knize "Masaryk
a soudobé otázky politické" takto: "Jeho kritika ruské listopadové
revoluce sehrála nemalou úlohu v životě čsl. soc. demokracie v letech 1918
až 1920, v zápase revolučního a oportunistického, reformistického směru
uvnitř této strany. Jeho projevy o bolševismu a diktatuře proletariátu,
učiněné bezprostředně před sjezdem soc. demokratů, na němž došlo i k organisační
roztržce mezi oběma směry, byly přímo určeny k tomu, aby podepřely posice
oportunistů autoritou Masarykovou, jež v těch dobách i v řadách
dělnické třídy byla mimořádně veliká. Masarykova kritika listopadové
revoluce dotýkala se v podstatě nejžhavějších otázek, proletářského hnutí,
které jsou stejně časové dnes jako před 5 a 6 lety. Byla to otázka, může-li
proletariát provésti socialistický převrat, je-li k tomu zralý či nikoli,
dovede-li spravovati průmysl, je-li prospěšná proň spolupráce s buržoasií,
skýtá-li mu parlamentní demokracie možnost započíti s výstavbou socialismu
atd., atd. Všechny tyto problémy jsou spjaty co nejúžeji s celým postupem
proletářského hnutí".
Dále píše Friedrich: "Přiznání Masarykovo, že zásadně nepokládá
komunismus za ideál sociální a socialistický, je pro nás cenné, odhalujeť
nám celou jeho posici v polemice proti bolševismu. Masaryk bolševismus
potírá především proto, že světový bolševismus sleduje cíle sociálního
a ekonomického komunismu. To je důležito věděti. Důležito především proto,
že soc. demokracie nejednou čerpá svoje argumenty proti komunismu (jako
politickému hnutí) u Masaryka, jenž prohlašuje, že proti sociialistickému
ideálu - komunistické společnosti - stojí zásadně. Masaryk principielně
stojí na půdě kapitalismu. Normální stav společnosti, politický a sociální,
nedá se uskutečniti - soudí Masaryk bez silného individualismu,
t. j. bez svobodné iniciativy jednotlivců".
Redaktoru Friedrichovi ovšem nevadilo propustiti článek ředitele brněnského
potravního spolku "Vzájemnosti-Včela", kterým se plně postavil
do služeb vládnoucí třídy a za který by se nemusil styděti ani fašista
Mussolini ani Pilsudski. Toto učení Masarykovo šlo ovšem reformistům k
duhu, neboť to byl i jejich argument proti komunistům.
Netvrdíme, že by u nás byly snahy přesně kopírovati fašismus italský.
Jiné formy fašismu vládnou v Italii, jiné v Polsku, jiné formy fašismu
zavádějí se u nás v Československu. Cíle jsou však všude stejné.
Psali jste, že tábor fašistů se nesoustředuje kolem Masaryka.
Proč jste se za to styděli? Naše tvrzení nám dosud vyvráceno nebylo. Nikdo
z vás nebude popírati, že ministr zahraničních záležitostí dr Beneš
nedal uvítati provedený monarchistický převrat v Jugoslavii. Nevyvrátili
jste, že v době, kdy Pilsudski nastolil fašistický režim v Polsku, chystal
Masaryk oktroj pro případ, kdyby komunisté nabyli takového vlivu
na proletariát, aby jej mohli vésti do rozhodujících zápasů.
Provokační postup Pilsudského proti poslancům sejmu nechává naše představitele
vládní moci úplně v klidu. Taktéž i postup polského ministra financí, který
překročil rozpočet o půlmiliardy zlotých, najmě ve vydání na armádu. Za
to tím více hradní tisk štve proti sovětskému svazu, proti vládě dělníků
a rolníků. Jak posuzovati vřelé uvítání Borise [Další slova byla usnesením
předsednictva posl. sněmovny ze dne 3. května 1929 podle §u 9, lit. m)
jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy. Viz str. 39 této těsnopisecké
zprávy], kde bylo zavražděno 25.000 rolníků a dělníků a 10.000 žalářováno?
Konference Malé Dohody, která se bude konati 20. května, má upevniti
nejpřátelštější styky s Rumunskem a Jugoslavií, zeměmi bílého teroru, má
upevniti svazek proti sovětské Unii. Poměr k fašistické Italii je zdvořile
diplomatický. V Italii upravuje Mussolini svůj poměr k papeži a v Československu
Beneš vybavuje římsko-katolickou církev neobmezenou mocí. Mezinárodní
organisace církevní je potřebna jak v Italii, tak také v Československu.
"Popolo d'Italia" 13. dubna píše, že papež vydal k svatováclavským
oslavám pastýřský list, v němž vyslovuje radost nad tím, že poměry katolické
církve v Československé republice se v posledních letech tak značně zlepšily.
Masaryk a Beneš i ostatní reformisté mohou míti skutečnou
radost z pěkného spolužití církve a jejich buržoasního státu, kterého si
tak vroucně přáli.
Fašismus je vláda finančního kapitálu, je to nejsurovější forma reakce.
Představitelem finančního kapitálu u nás je dr Preis, dr Hodač a jiní na
straně jedné, Sonnenschein, Zebisch na straně druhé. O těchto představitelích
finančního kapitálu nebude přece někdo tvrditi, že by nebyli blízci Hradu.
Co znamená Hodačem nabízená spolupráce kapitálu s odborovými organisacemi?
Tato spolupráce by znamenala vydati pracující třídu úplně na pospas dravému
kapitalismu, úplné zotročení pracující třídy.
Co znamená jmenování správních komisí v nemocenských pojišťovnách místo
vypsání voleb, které nebyly provedeny celých 16 roků?
Co znamená budování selských jízd? Korupce vůdců, kteří mají seslabovati
revoluční frontu proletariátu, rozrážeti jejich řady, má umožniti nastolení
fašistického režimu.
Pilsudski zkorumpoval část vůdců dělnické třídy komunistické strany
západoukrajinské. Hrad pomocí Haise a ostatních likvidátorů usiluje rozbíti
revoluční odbory a naše organisace. První květen ukázal, že komunistické
hnutí je nezdolné. Dělníci dali za pravdu straně. Měšťáci a likvidátoři
šeredně se zklamali. Místo slabých, prořídlých řad spatřili bojovné šiky
proletariátu. Přání Hradu zůstalo nesplněno. Proti persekuci dělnického
hnutí se Masaryk nepostavil nikdy. Persekuce byla hradním tiskem
přímo doporučována. "Lidové Noviny" volaly po zrušení předběžné
censury, po zabavování nákladů a trestání redaktorů. Fašismus se tímto
odhaluje v celé nahotě jako sociální nutnost, kdy demokratické kulisy jsou
na překážku. Boj proti fašismu je bojem pracující třídy proti buržoasii.
Jak strašně platí dělnická třída v Italii zbabělost a proradnost reformistických
vůdců! I u nás by buržoasie nemohla používati takových metod, kdyby se
neopírala o zrádné reformistické vůdce. Uvedu několik konkretních případů:
Členové zastupitelstva v obci Klepáčově za stranu komunistickou, kteří
byli zaměstnáni u fyrmi Daněk v Blánsku jako dělníci, byli nuceni vzdáti
se mandátů z rozkazu ředitele této firmy p. Kadlece. Bylo jim pohroženo,
neučiní-li tak, že budou propuštěni. Po resignaci byl do této obce nastolen
komisař, inženýr této firmy, za pomoci sociálních demokratů. V Kolbenovce
v Blánsku byli terorisováni členové MVS, kteří byli postaveni na kandidátku
při volbě závodního výboru. Dokonce byl jeden dělník propuštěn a 40 dělníků
vysazeno v oddělení vanovky. V Sudkově u Šumperku ředitel přádelny Seidlerovy
pohrozil dělníkům 30% snížením mezd, nebo že propustí dělnictvo, anebo
že dělníci musí zvýšiti výkon. S hodinkami v ruce sledoval výkon. Řada
dělnic, které byly takto donuceny k takovému vystupňování sil, přímo padla
do mdlob. Když to viděly starší dělnice, opustily závod.
Zaměstnavatelé porušují libovolně smlouvu. Rosická báňská společnost
odbourala horníkům drahotní přídavky, zaručené kolektivní smlouvou. Když
dělníci žádali zvýšení mezd a po odmítavé odpovědi vstoupili do stávky,
byla správou této společnosti podána žaloba k civilnímu soudu pro porušení
kolektivní smlouvy a zaplacení stávkou vzniklé škody ve výši přes čtvrt
milionu korun. Bylo žalováno nejen M. V. S., nýbrž i horníci, kteří byli
označeni jako členové stávkového výboru. Na dole Ferdinand byl okamžitě
propuštěn člen závodní rady H., který za onemocnělého řidiče jezdil s lokomotivou.
Musel ji napřed opraviti, čímž nastala ovšem porucha v odvážení uhlí a
hlušiny.
Jak postupuje železniční správa proti zaměstnancům.
Většina soudruhů je stíhána disciplinární cestou pro porušení §§ 18,
34 a 35.
§ 18 služebního řádu určuje služební povinnosti zaměstnance a zní:
1. Povinností zaměstnanců čsl. st. drah, jakožto zřízenců státu jest
zachovávati co nejbedlivěji platné zákony a nařízení a podle toho se zaříditi
jak ve službě tak i mimo ni.
2. Přísně se zapovídají agitace, které mohou vésti k uvolnění kázně,
podněcování personálu, tupení představených nebo nadřízených úřadů, ať
se jeví tato jednání v jakékoliv formě, jakož i účast na takových jednáních.
3. Zaměstnancům jest vyřizovati záležitosti a plniti úkoly, jichž vyžaduje
svěřená služba, věrně, pilně atd. Další odstavce nemají pro nás významu.
§ 34 služeb. řádu mluví o chování zaměstnanců mimo službu a zní:
Pro každého zaměstnance je příkazem, aby se choval i mimo službu slušně
a čestně a zdržoval se jednání, jež se nesrovnávají s povinnostmi povolání
převzatými vstupem do státní železniční služby, nebo se příčí přísné kázni,
nezbytné v železniční službě.
§ 35 ukládá zaměstnancům hlášení trestů, event. soudního vyšetřování,
bylo-li s nimi civilními soudy zavedeno.
Na základě těchto paragrafů služebního řádu byl disciplinárním senátem
v Košicích trestán propustěním soudruh Richard Pánek, definitivní dílenský
ve Vrútkách pro delikty obsažené v přiloženém originále disciplinárního
výměru. Pro porušení týchž paragrafů byli propuštěni definitivní zaměstnanci
další a to: soudr. Cihlář Václav, dílenský v Čes. Velenicích a soudr. Štroner
František, kancelářský pomocník v Milevsku, za to, že vyvěsili koncem r.
1927 čtyři plakáty vydané k 10. výročí sovětů. Cihlář trpí od r. 1923 tuberkulosou
plic, r. 1926 utrpěl ve službách dráhy v dílnách Čes. Velenice těžký úraz,
pádem se střechy přerazil si stehenní kosť, má 4 nezaopatřené děti, které
jsou rovněž tuberkulosní a tímto způsobem, propuštěním z trestu, zbaven
byl i nároku na pensi, ačkoliv není vůbec žádné práce schopen. Dále soudruh
Josef Novotný, telegrafista z Chomutova, byl propuštěn jako definitivní
zřízenec na základě disciplinárního rozsudku při ministerstvu železnic
za provinění uvedená v přiloženém výměru. (Předsednictví ujal se předseda
Malypetr.) Podotýkáme, že Novotný dne 5. a 6. nejel na Rudý den, nýbrž
k návštěvě nemocné manželky a do služby za sebe obstaral jiného zaměstnance.
Pokud se týče nespravedlivého rozdělení telegrafní služby, provedli
jsme na podkladě stížností tamního personálu intervenci u ředitelství Praha-Sever,
poněvadž rozdělení tamní služby skutečně odporovalo zákonu o osmihodinové
době pracovní. Pracovní doba těchto zaměstnanců byla upravena takto: Tři
zaměstnanci byli ustanoveni k vedení denníků při směnách 12 hodin služby,
24 hodin volno. Telegrafisté jsou rozděleni na dvě čety. Jedna četa koná
službu 12 hodin, načež následuje 12 hodin volno. A to se opakuje: 12 hodin
služba, 12 hodin volno, 12 hodin služba, 12 hodin volno, 12 hodin služba,
24 hodin volno, 12 hodin služba, 24 hodin volno, načež opět 12 hodin služba
a 12 hodin volno. Takto běží turnus dále a teprve za 18 dnů mají zaměstnanci
na vyrovnání přespočetných hodin volno 36 hodin. Tímto způsobem pracovala
četa na místo zákonitých 192 hodin během 28 dnů 264 hodin, tedy o 72 hodin
více. Stanici chomutovskou projíždí během 24 hodin 140 pravidelných vlaků
a telegrafisté obsluhují 10 linek. Průměrný počet telegramů za 24 hodiny
činí 250 a za jeden měsíc 16.202. K napsání těchto telegramů je zapotřebí
1558 stránek foliového formátu. Kromě této práce musí telegrafista opisovati
telegramy pro jednotlivé podřízené služebny v místě a napíší tak - kromě
již shora naznačených - během měsíce ještě dalších 16.264 řádků. Dále musí
doručovati telegramy do dílen a do výtopny a odtamtud telegramy přejímati.
Mimo to je jim uloženo vykonávati různé práce administrativní jako opravu
jízdních řádů, opisování rozkazů pro vývěsní tabule, vedení telegrafního
účtu, balení a ukládání proužků, zpracovávání výkazů o telegrafním výkonu,
třídění pošty, čištění telegrafních přístrojů atd. Při tomto výkonu náležel
podle prováděcího nařízení k zákonu o osmihodinové době pracovní na železnicích
(výnos min. žel. ze dne 26. července 1929, č. 5767) turnus 12/24, 12/24,
12/24, 12/36, t. j. po čtvrté směně 36 hodin volno. I při tomto rozdělení
služby pracuje telegrafista během 28 dnů 216 hodin tedy o 24 hodiny více
než předpisuje zákon. O těchto 24 hodin je připraven nařízením ministerstva
železnic. Když jsme na tento rozpor při své intervenci poukázali a žádali,
aby rozdělení služby bylo upraveno alespoň podle nařízení ministerstva
železnic, zahájilo ředitelství vyšetřování tímto způsobem: