Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Ďalej tiež učitelia na tomto poli stiesnenosti snažia sa pomôcť veľkostatkárom, ktorí veľkostatkárom školopovinné deti dávajú k dišpozícii. Takýto prípad stal sa v Čabaj Čapore, kde veľkostatkár Reis požiadal učiteľa Lieskovského, aby mu dal k dišpozícii deti, ktoré na repných lánoch majú sbierať chrobákov a ktorým za hodinu platí 60 hal. Učiteľ tejto žiadosti veľkostatkára vyhovel a deti chodia na role od jedenásť do troch hodín odpoludnia a po repných lánoch sbierajú chrobákov. Takýchto prípadov je celý rad, ktoré tuná dopodrobna uvádzať nebudem. Je to zločin najvyššieho druhu, za ktorý menovaný učiteľ mal by byť trestaný prepustením zo zamestnania a proti ktorému, keďby vám záležalo na týchto proletárskych ďeťoch, museli by ste použiť najostrejších prostriedkov. Na jednej strane takýmto spôsobom zneužívajú sa proletárske deti, na druhej strane oslavujete, usporadujete deň matiek a detí, kde pod národnými fangličkami v ozdobených autách necháte prevážať deti meštiakov. Táto paráda zakryť má tú ohromnú biedu zemedelského robotníctva a robotníctva vôbec ? Túto krikľavú biedu ale nezakryje vám žiadna národná fanglička ani paráda, bieda zemedelského robotníctva prekričí všetky vaše oslavy a parády. Chovanie sa vaše jasne dokazuje, že vám na týchto ubohých proletárskych deťoch nezáleží a že sami pričiňujete sa k tomu, aby pomáhali ste ničiť zemedelské proletárske deti a aby ste im zasadili poslednú ranu v ich už tak biednom živote.

Je charakteristické, ako zachovávajú sa meštiacke a soc.- demokratické časopisy k zemedelskému boju a tiež k tejto biede zemedelského proletariátu, ktoré zemedelský boj snažia sa malicherniť a charakterizujú to, ako by zemedelský boj na Slovensku bol boľševickým pučom. Prím medzi týmito meštiackymi a soc.- demokratickými časopisy hrajú sociálni demokrati s ich plátkom "Robotnícke Noviny", ktoré záškodným a priamo urážlivým spôsobom snažia sa písať o oprávnenom boji zemerobotníctva, ako by tento boj bol snáď len bojom jednotlivcov komunistickej strany čs. a bojom o prestiž vedenia komunistickej strany. Sociálni demokrati samozrejme že by boli bývali radšej, keďby tento boj zemerobotníctva bola viedla Haisova klika, poneváč v tej videli záruku, že by im v tomto boji nebola u škodila. To, čo spravili sociálni demokrati, je zločin najvyššieho druhu, poneváč podľa ujednanej kolektívnej smluvy, ktorú podpísali, dali zamestnávateľom možnosť, aby zemedelské robotníctvo vykorisťovali do najvyššej miery. Aby veľkostatkárom umožnili zlomiť boj zemerobotníctva, do stávkových oblastí nakomandovali si celý rad tajomníkov, ktorí denne chodia po dedinách, aby zemerobotníkov od boja zastrašovali. Ako súdení sú títo zradcovia zemerobotníctva, dokazuje to, že staly sa prípady, že na verejnej schôdzi nedostavil sa im ani jeden robotník a páni tajomníci s veľkým nosom z týchto dedín museli odtiahnuť. S týmto fiaskom neuspokojili sa a schôdzu svolali znova, na ktorú dostavilo sa im asi 20 ľudí, ktorí po prvom vyslovení slova "komunistov", korporatívne opustili miestnosť s poznámkou, že takých rečníkov, ktorí opovážia sa i len zmieniť sa o komunistoch, počúvať nebudú, a pán tajomník vo svojom referáte musel pokračovať 4 stenám. Taká bola odpoveď na zradu, ktorú sociálni demokrati spáchali na zemedelskom proletariáte.

Ja ale musím vyzdvihnúť tiež politickú stránku tohoto boja, tým viac, keďže vidím, že meštiacke časopisy snažia sa utíšiť a zmalicherniť tento zemedelský boj, a preto sociálni demokrati po tejto stránke majú pravdu, keď píšu, že tento boj zemerobotníctva je tiež i bojom politickým a prišiel včas, aby vrazil klin do štabilizačného procesu československého kapitalizmu, keďže vidíme, že v poslednom čase snaží zblížiť sa český kapitalizmus ku slovenskému kapitalizmu, aby takto československý kapitalizmus navzájom upevnil si svoje základy pre veľkorysé plány ako na poli štabilizačnom v procese hospodárskom, tak na poli politickom, a je zjavné, že pri tomto štabilizačnom procese vťahované sú všetky meštiacko-kapitalistické strany, nachádzajúce sa na území Slovenska. A dnes vidíme, že v tomto štabilizačnom procese hlavnými pomocníkmi sú Hlinka, Hodža, Szentiványi, ktorí robia asistentov pri upevnení štabilizačných základov československého kapitalizmu.

Zahraničný minister B e n e š v tomto štabilizačnom procese snaží sa tiež pomáhať, čo prezradil vo svojom referáte pri 10. výročí Štefánikovej smrti v Bratislave, ktorý prezradil jeho veľkorysé plány pre budúcu imperialistickú vojnu, vyzdvihnul strategický význam slovenského územia v prípade útoku na Sovietské Rusko. Reč Beneša adresovaná bola slovenským kapitalistom a tiež politickým stranám a mala hlboký politický význam nielen pre čsl. kapitalizmus, ale tiež i proletariát, o ktorého kožu v reči ministra Beneša sa jedná. Dnes nám je už celkom jasné, že čsl. buržoázia úplne zaraďuje sa do imperialistickej fronty proti SSSR, že pri týchto veľkorysých plánoch čsl. kapitalistom prišla zemedelská stávka ako ohnivá sprcha, na ktorú pri prevádzaní štabilizačného procesu českos!ovenskí kapitalisti vôbec nepočítali. A zo strachu československého kapitalizmu súčasne dostali tiež strach i sociálni demokrati, lebo veľmi dobre vedia, že ak proletariát účtovať bude s kapitalistami, tak pri jednej príležitosti vyrovná si účet tiež s reformistickými zradcami, ktorými zapredaný bol proletariát kapitalistom.

Práve v týchto dňoch odbavoval sa agrárny sjazd v Prahe, na ktorom usnesené bolo, že v zemedelstve nesmie sa stávkovať, a myslíme, že to viedlo úrady k tomu, aby vojakov komandovaly na stávkolomecké práce, ako stal sa prípad na Trnavsku, kde vojaci solidarizovali a zbratrili sa so stávkujúcim zemerobotníctvom a stávkolomeckú prácu veľkostatkárom odopreli prevádzať. Títo vojaci, ktorí sú synovia proletárskych rodín a ktorí vychovaní boli v týchto tuberkulóznych hniezdach o hlade a smäde, nebudú robiť stávkolomeckú prácu, ale postavia sa na pomoc zemedelskému robotníctvu, aby boj zemerobotníctva skončený bol víťazne.

Zemedelská stávka je len jedno ohnivo v reťazi bojov, ktoré proletariát v budúcnosti na základe ohromného útlaku proti svojím vykorisťovateľom a proti celému kapitalistickému poriadku československému bude musieť zahájiť. Tento boj rozšírený musí byť v medzinárodnom merítku proti spojenému kapitalizmu celého sveta. Proletariát musí vystúpiť medzinárodne, aby štabilizačný proces kapitalizmu na úkor robotnej triedy zastavil, preto i po tejto stránke zemerobotnícky boj má hlboký politický význam a tak ho musí chápať tiež proletariát. Zemedelský boj nie je len bojom zemedelcov, je to boj celej robotníckej triedy, je signálom priemyselného proletariátu, ktorý trpí rovnakým spôsobom a preto zemerobotníctvo vyzýva tiež priemyselné robotníctvo vo všetkých odvetviach, aby v jeho ťažkom zápase bolo mu nápomocné ako po stránke finančnej, tak morálnej. Preto zemedelská stávka je prvým signálom, ktorý k boju vyburcovať má všetkých ubiedených otrokov továrieň, na stavbe a bani, aby svojím hromovým hlasom zavolali do celého sveta: "Do boja vstaňte, otroci!"

Proletariát nie je oslobodený ani na poli národnostnom. Okolnosti, v akých žije a ako sa s ním jedná, dokazujú mu jasne, že proletár vlasti nemá, že vlasť je len tých, ktorí okradli proletariát o zdravie a fyzickú silu, slobodu a kultúru, a charakteristická bola odpoveď jedného robotníka z Ďarmöt, ktorý povedal četníkovi, keď proti robotníctvu drze zakročoval: "Dobre, pane strážmajstre, vy dnes hájite tých, ktorý nás vykorisťujú, prijde čas, keď nás budete potrebovať a volať, aby sme šli chrániť vlasť, a my potom odkážeme vás na veľkostatkárov, ktorým vy dnes nadržiavate, nech idú tí chrániť vlasť, matku zem, veď tá nám je len macochou a vy ste jej pomocníci."

Tak znela odpoveď jednoduchého robotníka, ktorý žije v zapadlej dedine, odrezaný od sveta. Ale táto odpoveď je jasná a charakterizuje nielen smýšľanie tohoto robotníka, ktorý to vyslovil, ale charakterizuje mienku celej robotníckej triedy, a preto myslím, že most, ktorý stavá zahraničný minister dr. B en e š proti SSSR, bude mať slabé základy a že tento most smetú prúdiace sa vlny nespokojnosti robotníckej triedy, aby svojím pričinením dobyli si takú vlasť, akú dnes majú proletári v Sov. Rusku, ktorú potom hájili by si pred každým, kto chcel by siahnuť alebo poškodiť túto vlasť, svojím životom. Príde čas, že medzinárodná buržoázia bude musieť siahnuť k týmto prostriedkom, ak bude chcieť udržať sa pri živote a proletariát príjme vnútenú mu zbraň, aby touto zbraňou vydobyl si svoje skutočné oslobodenie, a keďby československej buržoázii zemedelský boj i podarilo sa zlomiť, proletariát nedá sa odstrašiť od komunistickej strany ani prehraným bojom, ale ešte lepšie a pevnejšie zkoncentruje si svoje sily okolo komunistickej strany, aby pod jej vedením dobyl si skutočného oslobodenia ako na poli hospodárskom, tak na poli kultúrnom a tiež sociálnom. Nech žije boj zemedelského robotníctva! Nech žije zemedelský proletariát! Nech žijú rudé odborové organizácie! Nech žije rudá odborová Internacionála! (Potlesk poslanců komunistické strany.)

Místopředseda Zierhut (zvoní): Dále má slovo p. posl. Špaček.

Posl. Špaček: Vážení pánové! Prosím, aby mi sněmovna prominula, že podle uložení našeho poslaneckého klubu musím zde učiniti prohlášení, které není v bezprostřední souvislosti s předmětem, o němž jednáme. Zákonná osnova o pracovních koloniích je ve zprávě motivována také větou, že denní zkušeností jest prokázáno, že bezpečnost života i majetku jest v době poválečné stále víc a více ohrožována. Snad právě tato jediná věta může býti úvodem ke slovům, která z uložení klubu musím zde pronésti o jisté věci a události, která nás a velkou část československého národa znepokojila, to jest o zprávě, která se před několika dny ocitla ve vídeňském časopise "Neue Freie Presse" a která přešla potom do německého tisku v našich zemích, nejvíc ovšem jsouc ventilována oním německým tiskem, který stejně jako "Neue Freie Presse" jmenovitě za války nemohl nikdy najíti dosti persekučních prostředků, kterými by byla potlačena beztak skrovná práva našeho národa v době předválečné, práva národa, který státní politickou osobitost těchto zemí, které dnes tvoří Československou republiku, založil a který i dnes ji udržuje.

Já a náš poslanecký klub máme na mysli zprávu o rozmluvě berlínského profesora Wolfa s panem presidentem republiky, podle níž vyslovil pan president republiky ochotu našeho státu jednati eventuelně o revisi některých bodů, některých úseků naší státní hranice. Z uložení našeho poslaneckého klubu prohlašuji, že jsme vítali dementi, které podala k této zprávě naše korespondenční tisková kancelář. Byli bychom si ovšem přáli, aby bylo přišlo daleko dříve. Ale i kdyby nebylo přišlo, prohlašujeme důrazně, že nevěříme, že pan president republiky byl by se vyjádřil tak, jak to bylo uvedeno ve zprávě časopisu "Neue Freie Presse". Nevěříme tomu jmenovitě my, kteří jsme si velmi dobře vědomi, jak velikou prací a jak velkým životním dílem přispěl president republiky, aby tento náš samostatný stát československý v dnešních svých hranicích skutečně vznikl. A nevěřím tomu jmenovitě já, který jsem byl při tom, když pan president republiky s jinými osobnostmi našeho zahraničního odboje o hranicích republiky uvažoval. Nevěřím tomu já, který jsem byl při tom, když se hranice tyto - minimální, jak je dnes máme - formulovaly, vzbuzujíce ovšem podstatné obavy o národohospodářské, strategické, obranné, železniční, dopravní atd. zájmy příští republiky, budou-li jen takové jako jsou právě nyní. Jsou-li však takové, jako jsou nyní, znamenají pro nás skutečnost, která nemůže býti nikdy měněna žádnými snahami cizími a která nemůže býti za žádných okolností činěna předmětem nějakých revisních snah anebo nějakých revisních jednání, jmenovitě ne za účasti naší. (Výborně!) Odmítáme na celé čáře stálé znepokojování nového mezinárodně-právního a mezistátního pořádku ve střední Evropě se strany maďarské. (Výborně!) Pánové, kteří kopali hrob svobodě jiným národům celé tisíciletí, na které jsou tolik hrdi, pánové, kteří neměli pro práva slovenského, rumunského, německého a ruského národa v bývalém Uhersku naprosto žádného pochopení, kteří i dnes, volajíce po revisi ustanovení o ochraně menšin a po revisi státních hranic, nezřídili pro své menšiny slovenské, rumunské, německé a ruské, pokud je mají ve svých hranicích, ani jedinou obecnou školu s vyučovacím jazykem rumunským, slovenským, německým, ruským, neřku-li nějaké gymnasium anebo nějaké vyšší učeliště, ti pánové, kteří svůj vlastní lid surovým způsobem hospodářsky i kulturně utlačovali a utlačují, nemají naprosto mravního oprávnění k tomu, aby znepokojovali stále svět a střední Evropu a jmenovitě sousední státy voláním, že se jim stala nějaká křivda a že je povinností veškeré mravně a kulturně cítící Evropy tuto křivdu napraviti, zvláště tím, že by dnešnímu Maďarsku přisoudila na nějaké nové mírové konferenci anebo na nějaké, zvlášť k tomu účelu svolané konferenci, jiné hranice, než jaké dnes Maďarsko vlastní vinou, podle vlastní zásluhy a z dobré vůle těch činitelů, kteří na mírové konferenci rozhodli, ještě má. (Výborně!) Prohlašujeme, že naše státní hranice pokládáme za hranice vyměřené tak úzce, že nemohou býti naprosto žádným způsobem a nikdy a za žádných okolností za naší vůle a s naším souhlasem změněny a naše státní území zmenšeno. Naše státní hranice, jmenovitě na Slovensku, ale i jinde, byla, jak jsem řekl, vyměřena s velikými ztrátami oněch aspirací, které jsme měli na mysli, když jsme o hranicích našeho státu uvažovali a jednali.

Víte všichni, dámy a pánové, že naše zájmy žádaly, aby naše státní hranice byla posunuta daleko na jih, na příklad na Košicku, nebo aby byla posunuta z důvodů strategicko-obranných, které nejsou jen důvody obrannosti naší, nýbrž které mají také sloužiti k udržení státního pořádku zřízeného mírovými smlouvami v celé Evropě, na Novohradské vrchy. Víte, že jsme upustili od přirozeného - i národopisně, nejen komunikačně důležitého rozšíření našeho státního území - nebo bývalého území českého království - ve směru k Hejšovině, víte, že jsme dostali naprosto nemožný úsek, ani národopisně nevyhovující, na Hlučínsku, že jsme dostali jen nepatrnou část toho, co nám nezbytně mělo býti dáno na Vitorazsku, tedy v krajích, které historicky k našemu území a k naší státní jednotě politické patřily.

Jestliže jsme utrpěli tyto ztráty, nemůže nikdo spatřovati při vymezení našich státních hranic dnes nějaké násilí proti sobě. A prohlašujeme, jestliže pánové se strany maďarské razili heslo: "Nem, nem, soha !" - že nemáme a to jiné odpovědi, než: Ne, ne, nikdy neupustíme od našeho dosavadního území (Výborně!) a nedovolíme, aby jakékoliv jednání z jakékoliv strany a jmenovitě z nějaké rothermerovské bylo naše státní území někým zmenšováno, aby se činily pokusy, urvati něco z toho, co máme. (Výborně!)

Vážení pánové! Jestliže v této věci je nutno konečně promluviti zcela energicky hlavně s tohoto místa a jestliže to činím jménem našeho poslaneckého klubu, nečiním to jenom pro uklidnění mysli všech věrných a poctivých Čechů a Slováků a všech věrných a loyálních menšin v tomto státě, jichž bych si přál, aby hojně bylo, nýbrž činím to i proto, poněvadž myslím, že jsme povinni upozorniti naší evropskou a světovou veřejnost, že by byl čas, aby tomuto systematickému křiku neoprávněných diktátorů dnešního Maďarska nevěnovala naprosto žádné pozornosti a dala jim zjevnými skutky najevo, že jejich křik nemůže míti žádného positivního mezinárodního následku a výsledku.

Jsme rádi, že zrovna v této době za účasti a z iniciativy odpovědného zahraničního ministra našeho státu došlo k novému utvoření onoho mezinárodního svazku, který má zabezpečiti nedotknutelnost našich státních hranic a našeho státního území naproti gentrickému Maďarsku. Jsme rádi, že zrovna v těchto dnech došlo k novému utvrzení našich spojeneckých smluv s Jugoslávií a Rumunskem a jsme velmi povděčni jak zahraničnímu ministru rumunskému, tak zahraničnímu ministru našemu, že při této příležitosti znovu zdůraznili, že na nějakou změnu dnešního mezinárodního právního stavu ve střední Evropě nelze pomysliti a že veškeré a jakékoliv snahy o to, aby tento stav byl změněn, musely by naraziti na tvrdé a neústupné odhodlání k nejzazším důsledkům všech členů Malé Dohody (Výborně!).

Vážení pánové! Při této příležitosti rádi vzpomínáme krásných slov, která kdysi o otázce našich hranic v této sněmovně při projednávání t. zv. smlouvy o hranicích, kterou učinila naše republika s velikými mocnostmi, pronesl ministr zahraničí, nazvav tuto smlouvu, kterou právě byly mezinárodně petrifikovány a i ústavně u nás ustáleny hranice našeho státu, naší Magnou chartou. Víme, že takové veliké slovo zavazuje nejen samého ministra, nejen všechny činitele ve státě, ale že zavazuje celý národ a všechny jeho sebevědomé a své cti dbalé občany a všechny jeho poctivé strany politické, ať už jsou dnes ve většině či menšině. (Souhlas)

A jsme si dobře vědomi toho, že ministr zahraničí háje tuto "magnam chartam" našeho ústavního a mezinárodního zřízení a pořádku, nalezne po svém boku všechny nás, že se podaří jednomyslné vůli uvědomělého, sebevědomého národa tuto "magnam chartam" zachovati proti všem oněm pokusům, způsobem přímým či nepřímým náš stát zmenšiti, poškoditi a hranice jeho učiniti méně výhodnými, a dáti tím popud k tomu, aby při eventuelní možné jakékoliv srážce v budoucnosti co nejdříve zmizel.

Jsme si vědomi, kdo je v mezinárodních poměrech dnešního světa naším přítelem a nepřítelem. Víme, s kým máme co činiti, pokud běží o udržení tohoto státu také ve vnitřních našich poměrech.

Mohl bych o tom promluviti také z posledních událostí, ponechávám však jiným politickým representantům naší strany, aby se o těchto věcech zmínili.

Mám jen z uložení klubu za povinnost zdůrazniti, že jsme přesvědčeni, že naše hranice nikdy bez nejtěžšího otřesení mezinárodního právního řádu v Evropě na prospěch Maďarů nebo kohokoliv jiného měniti se nebudou a že náš národ nasadí všechno, aby tento minimální, malý domov, který jsme si těžkými obětmi desítek generací našeho národa vybudovali, zůstal celý náš v těch rozměrech, jaký byl mezinárodními smlouvami, doufejme, na věčné časy zřízen. (Potlesk poslanců čsl. strany nár. demokratické.)

Místopředseda Zierhut (zvoní): Dalším řečníkem je p. posl. Geyer. Uděluji mu slovo.

Posl. Geyer (německy): Slavná sněmovno! Dnes se má sněmovna usnésti na návrhu tisk 1700. Jeden z předcházejících řečníků nazval tento návrh zákona demokratickým pokrokem, jenž má sloužiti k polepšení těch, kdož se znovu provinili a k zamezování škod na cizím majetku. Sama důvodová zpráva nazývá tento návrh pokusem unifikace mezi zákonodárstvím v historických zemích a zákonodárstvím v bývalých zemích uherských. Sama doznává, že se tato unifikace nepodařila úplně a že konečná reforma má býti vyhrazena teprve nové úpravě veškerého trestního zákonodárství, o které se pracuje. Celkem lze říci, že má-li tento návrh zákona býti zlepšovacím prostředkem, pak že se velmi špatně hodí do období humanismu, jejž zastupuje president státu. Ale hodí se velmi špatně i do všední praxe. Na tisících příkladů bylo by lze vyložiti, že především ti, kteří podle tohoto nového návrhu zákona jsou spolu povoláni, aby brali účast v soudcovské moci, vměšovali se do ní, spolu působili při tomto zmetku soudcovské moci a administrativy, naprosto nepřispívají k tomu, aby rozmnožili klid a bezpečnost ve státě. Kamkoliv se podíváme, nalezneme, že orgány státu přímo provokují většinu tak zvaných přečinů, tresty a trestní spory a neuplyne ani týden, ba často ani den, kdy by nemusel tisk hlásiti zatčení z malicherných a trýznivých důvodů nebo podobné přehmaty, které o úřadech svědčí co nejhůře. Měl-li by tento zákon míti smysl, muselo by se ho především užíti proti výkonné správě ve státě.

Tak dostávám z Karlových Varů zprávu, podle níž u městského policejního komisariátu zase jednou nastaly středověké poměry. Opakují se tam jako masopustní žerty. Již několikráte musel místní karlovarský tisk uváděti případy, kdy uprostřed lázeňského života, na začátku sezony, někteří členové státní policie se hanebně chovali. Tak i dne 9. května uveřejnil karlovarský místní tisk zprávu, v níž se praví: "Uvedli jsme již před několika lety případy, že vězňové byli v karlovarském policejním vězení ztýráni gumovými obušky. Takový surový čin byl znovu spáchán dne 22. dubna t. r. kolem jedné hodiny odpoledne v policejním vězení druhé úřední budovy. Byl totiž zatčen muž, jenž se u kavárny "Passage" vzdorně choval ke strážníkovi. Již když byl veden na policejní strážnici, byl vězeň týrán. Jsme daleci toho, abychom hájili zatčeného. Ale jedno musíme co nejostřeji odsouditi, to tiž že zatčeného za půl hodiny, když již byl v policejním vězení, dva strážníci, kteří schválně pro to přišli do vězení, tak zbili, že toto týrání způsobilo shluknutí lidu. Podle všeho byl tomuto vězni vražen do úst roubík, aby nemohl křičeti. Svědky tohoto případu bylo asi 20 montérů a pomocných dělníků městské elektrárny. Domníváme se, že v demokratické republice nesmějí nastati podobné středověké poměry a že proti vzpurným vězňům lze užíti jiných prostředků, na př. pout. Rozhodně se však ve 20. století nesmí zaváděti trest bití. V této věci bude ještě podána interpelace ministrovi vnitra. Již v r. 1924 státní policisté ve vězení skoro k smrti utloukli kamnáře Josefa Alberta z Karlových Varů a zámečnického pomocníka Romana Weisse z Drahovic, takže jsouce takto ztýráni leželi celé týdny v nemocnici a museli býti lékařsky ošetřeni. Tenkráte zakročil zemřelý posl. Patzel, ale jak vidíme, nezlepšilo se to."

Bylo by tedy povinností zákonodárce míti před očima smysl těchto návrhů a především mělo by se přihlížeti k tomu, aby správa nebyla ještě více zatěžována než dosud. Lze totiž říci: Mezi soudcovskou a správní mocí bylo vytvořeno junktim: "tomu kouká z očí šibalství". Ale co to má býti za zákon ? Bohužel není to nic jiného než nový náhubek. K dosavadním trestnicím mají býti nyní připojeny i nucené pracovní kolonie, aby osoby, které nespáchaly tak typických zločinů, které se podle nově stylisovaného znění příslušného paragrafu provinily maličkostí, dostaly se do pasti, aby za lehké přečiny mohly býti vyměřeny tresty na svobodě, které podle nynějšího trestního zákona byly nemožné; místo na 14 nebo 8 dní nebo na několik hodin vězení lze je nyní poslati do pracovní kolonie na 2 až 5 let. Na koho jest při tom spadeno, není sice v zákoně vysloveno, ale brzy se pozná, že takto každý státní zástupce, každý četník, každý politický úřad I. a II. stolice mají moc ukládati takové tresty a tím se dokořán otvírají dveře libovůli a právní bezpečnost ve státě se velice hrubě porušuje. Máme opravdu již dosti těchto přehmatů a přebujení a domýšlivosti naší byrokracie. Tvrdí se, že republika jest ve znamení konsolidace. V tomto oboru jistě tomu tak není. Neboť v konsolidovaném státě se nesahá ke svěrací kazajce nebo k nuceným opatřením; v takovém státě jest spokojenost občanů nejjistější půdou úspěšného rozvoje. Že takové týrání velmi snadno může býti zařazeno pod jednotlivé paragrafy, jest zřejmé. V čl. II, písm. b) mluví se o ničemnosti nebo ničemné lehkomyslnosti a to jest pojem, z něhož lze sestaviti všechny možné přečiny a při němž s pomocí státního zástupce nebo politických úřadů lze trest proměniti v doživotní vězení. To se vám snad bude zdáti šílenstvím, ale poněvadž lze ukládati policejní tresty, které byly převzaty ze starého návrhu zákona, jest pravděpodobné, že mladík, který při nějaké výtržnosti byl příliš hlučný, jenž nosil nějaký zakázaný spolkový odznak, dostane výstrahu, dostane druhou výstrahu a nyní po třetí ho příslušný dozorčí úředník, četník atd. udá jako ničemného a aby se polepšil, poněvadž nespáchal žádného smrtelného nebo jiného zločinu proti bezpečnosti majetku atd., může býti velmi snadno poslán do pracovní kolonie. Řeknete: To nemá smyslu; ale při výkladu správní reformy a daňového zákonodárství dožili jsme se takových rozporů, že i to patří v obor možností. Rozhodně jest úplně ponecháno úřadu, aby si tyto paragrafy vykládal jak chce. Při tom musím, uváděje svou předcházející větu, že vláda jest především k tomu, aby dodržováním zákonů vytvořila jisté poměry, promluviti o ohromné ostudě, která vyrůstá již na evropskou, že se totiž zde nic neděje, aby se učinila přítrž nesnázím týkajícím se státního občanství. V této věci již velmi mnoho poslanců rozličných politických stran podalo interpelace a návrhy, ale dosud se nic nestalo. Poslední dobou otázka státní příslušnosti budí přímo rozruch. V posledních měsících byly k politickým úřadům obeslány osoby, vím to z vlastní zkušenosti, které nejen že se narodily v Československu a sloužily dříve u zemských úřadů v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, které byly definitivními úředníky, a nyní po 25 letech, chtějí jim státní občanství odepříti, poněvadž mezitím byly dány do výslužby. Také interpelace posl. inž. Junga, dnes podaná, zabývá se těmi nehoráznými poměry, v jejichž důsledku tisíce, ba dokonce mluví se již o desítkách tisíců, občanů tohoto státu, stává se prostě bezprávnými a jest vydáno všanc všem nebezpečím tohoto stavu. Podepsaný, praví se v této interpelaci, již dříve v jedné interpelaci poukázal na neuvěřitelnou lehkomyslnost a nedostatek odpovědnosti, se kterou se zamítají žádosti o přiznání státního občanství bez zřetele na to, jaké následky to má pro postiženého. V této interpelaci ukázal i na článek uveřejněný ve známém, Francouzům přátelském a tedy sotva Čechům nepřátelském časopise "Vossische Zeitung", v kterémžto článku ostře se líčí způsob, jak se postupuje při šetření. V této souvislosti ukázal i na jeden opavský příklad. "Jak se zdá, nejsou si úřady vůbec vědomy, že jejich nejvyšší zásadou má býti nestrannost. Opírají se často o údaje velice záhadných živlů, jejichž příznačnou vlastností jest slepá nenávist proti všemu německému. Pan ministr vnitra jest zároveň zemským presidentem Moravy a Slezska. Správa dvou tak důležitých úřadů neponechává mu podle všeho dosti času, aby v obou úřadech jednal spravedlivě. Rozhodně jest faktem, že jak zemský úřad, tak i ministerstvo vnitra velice pomalu vyřizují žádosti o státní občanství. Tak není stále ještě vyřízena žádost poštovního asistenta v. v. Oty Mašky, příslušného do dnešní polské části Těšínska a bydlícího v Moravské Ostravě, ač byla podána již v říjnu 1927 a posl. inž. Jung několikráte v ministerstvu vnitra zakročil a zakročiti dal. Min. rada Karel Rotter, přidělený dříve zemské politické správě pro Slezsko a nyní u zemského úřadu v Brně protahuje všechny žádosti o přiznání státního občanství. Příznačné jsou i případy obou železničářů Richarda Kaindla a Viléma Czervenky. Žádost prvního táhne se již od r. 1926. Byla několikráte zamítnuta, nyní podal odvolání k ministerstvu vnitra. Při intervenci u zemského úřadu v Brně se řeklo intervenujícímu, že spis jest již v Praze. Konečně se však vysvětlilo, že tato zpráva není správná a že spis leží ještě v Brně. Ještě křiklavější jest případ Viléma Czervenky: Předchozí spisy zmizely; když byly konečně nalezeny, zjistilo se zase, že scházejí připojené listiny. I zde byly žádosti zamítnuty. A nyní přichází klasický výklad: V důvodech se praví: Státní občanství není právo, nýbrž akt milosti, a proto se nesmí v žádosti psáti: Žádám o přiznání, nýbrž musí tam státi: "Žádám o propůjčení státního občanství." Že státní občanství jest milostí, to je pravděpodobně nejnovější byrokratická moudrost. Na otázku, byl-li žadatel na tuto závažnou chybu upozorněn, se odpovědělo, že úřad k tomu není povinen a kromě toho se ho nikdo netázal."