Jak již dříve pan zpravodaj zahraničního
výboru uvedl, byla spornou otázka, jak postupovati,
když přihláška dluhu nebo pohledávky
vůbec se nestala, a pak jak naložiti s přihláškami,
které se sice staly, ale opozděně a k súčtovacímu
řízení nebyly přijaty, protože
opozdění nebylo uznáno za omluvitelné.
Nemusil to býti vždycky dlužník, který
měl zájem na tom, aby nepřihlásil
svůj dluh u nás nebo v Rakousku. Za jistého
předpokladu může to býti i věřitel,
zejména tenkráte, když je mezi ním a
dlužníkem zvláštní poměr.
Velkou nesnáz působil výklad čl. 26
úmluvy. Podle výkladu našeho přihlášky
podané po 19. květnu 1924 mohou býti přijaty
jen, jestliže obě súčtovací místa
opozdění přihlášky uznají
za omluvitelné. Československý súčtovací
úřad přirozeně měl zájem
na tom, aby počet československých věřitelů
se nerozmnožoval dodatečnými přihláškami
do nekonečna, neboť čím více
věřitelů, tím pravděpodobně
menší kvota z uhražovací podstaty na ně
připadne. Rovněž takový účinek
bude, jestliže se rozmnoží rakouští
dlužníci, to jest ti, kteří mají
platiti a z jichž platů se potom uhražují
věřitelé. Kdyby do nekonečna počet
těchto interesentů byl rozmnožován,
pak řízení zúčtovací
resp. rozdělovací by se bylo táhlo do nekonečna.
K této otázce rakouský zúčtovací
úřad měl stanovisko od našeho odchylné.
Je to pochopitelné a nebudu vykládati proč;
každý to uhodne. Se zřetelem na čl.
46 úmluvy z r. 1924, který zakazoval jakékoli
soukromé vypořádání pohledávek
a závazků starokorunových, hájil rakouský
ústav názor, že není-li závazek
uznán čsl. súčtovacími místy,
stává se pohledávka československá
pouhou naturální obligací - tedy nežalovatelnou.
Aby zde nastala jasnost a mohlo se konečně pokročiti
dále přes tyto spory, bylo třeba ujednání,
které je obsaženo právě v III. dodatečném
zápisu.
V dodatečném zápisu je dále důležité
ustanovení, že Mezistátnímu rozhodčímu
soudu napříště nebude příslušeti
právo rozhodovati, je-li opoždění přihlášky
omluvitelné čili nic, nýbrž bude o tom
příště rozhodovati soud. V tom případě
nastane řízení obyčejné. Jestliže
soud opoždění přihlášky
uzná za omluvitelné ve smyslu práva soukromého,
stanoví se, že pohledávka nezanikla. To je
tedy odchylka.
Pokud se týče otázky, kolik má býti
zaplaceno, je v úmluvě příslušný
klíč, a pan zpravodaj, kanovník Světlík,
již o tom mluvil. Řídí se podle toho,
je-li omluvitelnost na straně věřitele či
na straně dlužníka, či na obou stranách.
Také bylo již poznamenáno, že další
nesnáz vznikla z nedostatku positivní normy, jak
postupovati, je-li korealita nebo-li společenství
více osob na straně věřitelské
nebo na straně dlužnické. Takové případy
jsou praktické, když na př. při jednáních
obchodních manželé anebo jiní společníci
vstupují do právních závazků.
Také z poměru rukojemského vznikne společenství,
při čemž rukojmí jest někdy zavázán
solidárně, jindy jen podpůrně.
Úmluva nazvána III. Dodatečným zápisem,
o jejímž schválení se právě
jedná, řeší obě dvě otázky
v oddílu A a B. Jistě by bylo doporučitelno,
aby v případech pochybných a těchto
není malý počet - bylo raději přistoupeno
na přiměřené vyhovující
vyrovnání.
Nebudu obsah této úmluvy vykládati, poněvadž
p. zpravodaj výboru zahraničního velmi podrobně
se o něm zmínil. Podotýkám, že
někteří českoslovenští
věřitelé jsou těmito poměry,
zejména průtahy, velmi krutě postiženi.
Jsou to zejména osoby odkázané na pracovní
důchod, dělnictvo, pomocníci živnostenští
a jiní, služebnictvo, které mělo četné
úsporné vklady ve Vídni. Aby byl zmírněn
zlý osud jejich, bylo použito zvláštního
pomocného fondu podle §u 4 vládního
nařízení ze dne 30. září
1926, čís. 181 Sb. z. a n., kterýžto
fond činí 5 mil. Kč a jest dávno vyčerpán.
Bylo by zajisté zajímavo při této
příležitosti zmíniti se také
o rozsahu prací, které koná československý
súčtovací úřad, a ihned podotýkám,
který koná ještě jiné práce
než jen práce se soupisem a súčtováním
starokorunových pohledávek a závazků
československo-rakouských.
Doufejme, že nyní po odstranění nedostatků
úmluvy bude zřízení pokračovati
již rychleji, tak aby konečně věřitelé,
zejména nejpotřebnější, dostali
když ne všechno, tedy alespoň co nejvíce.
Jménem ústavně-právního výboru
navrhuji schválení této úmluvy usnesením,
jak navrhuje vláda a doporučuje též
výbor zahraniční, a to:
Národní shromáždění republiky
Československé souhlasí s Třetím
dodatečným zápisem k úmluvě
mezi Československou republikou a republikou Rakouskou
ze dne 18. června 1924 o úpravě závazků
v rakouskouherských korunách (č.60 1926 Sb.
z. a n.), podepsaným v Praze dne 27. listopadu 1928. (Souhlas.)
Místopředseda Slavíček (zvoní):
Dávám slovo třetímu zpravodaji
- za výbor rozpočtový - p. posl. Vomelovi.
Zpravodaj posl. Vomela: Slavná sněmovno!
I o tomto projednávaném vládním návrhu
podrobně zmínil se zpravodaj výboru ústavněprávního
a proto jménem výboru rozpočtového
připojuji se k usnesení výboru ústavněprávního
a zahraničního. (Souhlas.)
Místopředseda Slavíček (zvoní):
Ke slovu není nikdo přihlášen, rozprava
odpadá.
Nebude-li námitek, odložím i o tomto bodu hlasování
a přistoupíme k projednávání
odstavce dalšího (Námitky nebyly.)
Není jich. Přistoupíme tedy k projednávání
dalšího odstavce, jímž jest:
4. Zpráva výboru pro veř. zdravotnictví
a výboru soc.-politického o vládním
návrhu zákona (tisk 2134) o výkonu lékařské
prakse (tisk 2316).
Podle usnesení předsednictva, jež vyhovuje
projeveným přáním, navrhuji, aby se
sloučilo jednání a rozprava o osnově
této, jakož i osnově, která jest na
pořadu jako další, 5. odstavec, to jest:
5. Zpráva výboru pro veř. zdravotnictví
a výboru soc.-politického o vládním
návrhu zákona (tisk 2135) o lékařských
komorách (tisk 2317).
Důvodem pro navrhované sloučení jest,
že jde o projednávání osnov věcně
spolu souvisících.
Jsou snad nějaké námitky proti návrhu
na sloučené projednávání těchto
dvou odstavců? (Námitky nebyly.)
Není jich.
Projednávání a rozprava budou tedy podle
návrhu sloučeny.
Zpravodaji o obou osnovách jsou: za výbor pro veř.
zdravotnictví p. posl. dr Matoušek, za výbor
sociál.-politický p. posl. dr Viškovský.
Dávám slovo prvnímu zpravodaji, p. posl.
dr Matouškovi.
Zpravodaj posl. dr Matoušek: Slavná sněmovno!
Dosud platné předpisy, týkající
se vykonávání lékařské
praxe, spočívají a opírají
se o roztroušené patenty a dekrety z 18. a počátku
19. století. Po převratě vydán byl
sice revolučním Národním shromážděním
krátký zákon, který však pouze
stipuluje oprávnění a vykonávání
lékařské praxe na našem státním
území. Je to zákon z r. 1919, č. 149
Sb. z. a n.
Lékařské komory, které mají
býti reglementovány druhým návrhem
vládním, o němž mám referovati,
jsou vybudovány na stejně starém zákonu
z r. 1891. Je proto přirozeno, že tyto staré
zákony nevyhovují dnes nejprimitivnějším
potřebám lékařského stavu,
nýbrž ani zájmům široké
veřejnosti.
Lékařská prakse podlehla v posledních
desetiletích různým změnám,
tím že bylo zavedeno nemocenské pojištění,
v poslední době i sociální pojištění,
že byly učiněny různé vědecké
objevy, jejichž důsledky byly patrny v nových
lékařských methodách, rozmohlo se
ošetřování nemocných v léčebných
ústavech a ambulantní léčení
na klinikách, dále i preventivní medicina,
konsiliární prakse, specialisace a další
výsledky z tohoto rozvoje lékařského
povolání.
Proti dosavadnímu zákonu o lékařské
praksi a o lékařských komorách vznášeny
byly námitky již od delší doby. Proti
zákonu o lékařských komorách
vzneseny byly námitky brzy potom, kdy vlastně zákon
vešel v platnost. Zákon se osvědčil,
ale prvý sjezd lékařských komor r.
1895 žádá novelisaci zákona o lékařských
komorách v určitých směrech. Přes
to však za Rakouska nedošlo k novelisaci. Převratem
a vytvořením samostatného státu československého
vzešel vlastně další nový důvod
k vydání nového zákona o lékařských
komorách. Zejména je potřeba zde unifikace,
a to proto, že na území býv. Uherska
nebyly zavedeny lékařské komory.
Pokud lékařské prakse se týče,
nastaly tak značné rozpory mezi lékařskou
praksí a nedostatečným a úplně
roztroušeným zákonodárstvím,
takže bylo nutno sáhnouti k nové úpravě
lékařské prakse.
Původně chtěla vláda do zákonu
o lékařské praksi vložiti také
ustanovení o lékařských komorách,
ale rozhodla se, že vydá samostatné zákony,
a to jeden zákon o lékařské praksi
a jeden zákon o lékařských komorách.
Když takto vypracované předlohy o lékařských
komorách a o lékařské praxi předloženy
byly výboru pro veř. zdravotnictví, tedy
výbor z důvodů technických spojil
jednání obou těchto předloh v jednu
generální debatu, a zvolil pro to subkomisi. A poněvadž
lékařské organisace, lékařské
komory i lékařská fakulta si stěžovaly,
že nebyly slyšeny, ačkoliv z ministerstva veř.
zdravotnictví jsme byli informováni, že slyšeny
byly, subkomise zdravotnického výboru na tyto námitky
šla a prostě řekla: Dobře, subkomise
vyslechne všechny korporace a organisace lékařské
a podle toho pak rozhodne. Byla zřízena tudíž
subkomise, která provedla důkladnou expertisu, kde
slyšela odborníky i zájemce. A mohu říci,
že bylo viděti dva směry, které bojovaly
mezi sebou při uzákonění těchto
předloh. Jeden směr byl stavovský, tedy lékařský,
a měl na starosti především požadavky
stavu lékařského. Na druhé straně
vystupovali ti, kteří říkali, že
zde nerozhoduje jen otázka stavu lékařského,
nýbrž též široká veřejnost,
zájmy všech pacientů a všech těch,
kdož hledají lékařskou pomoc. Tedy na
jedné straně byly to komory lékařské,
organisace lékařské, které hájily
přirozeně stavovské otázky, a na druhé
straně bylo to veřejné zdravotnictví,
ministerstvo, které je povoláno, aby hájilo
interesy veřejnosti, a to zase poukazovalo, že je
třeba také hleděti k tomu, aby i zájmy
pacientů a veřejnosti byly hájeny a aby oba
zákony, jak komorní, t zákon o lékařské
praksi byly upraveny tak, aby vyhovovaly nejen stavovským
zájmům lékařským, nýbrž
také potřebám pacientů a široké
veřejnosti.
A ze souboje - řeknu - obou těchto složek vyšel
kompromisní návrh, který se plně nepřipojuje
k vládnímu návrhu, nýbrž v určitých
otázkách vládní návrh mění,
a to právě tam, kde jsme hleděli, aby i druhá
složka, t. j. stavovská, byla náležitě
chráněna. Tudíž ze zdravotního
výboru vyšel návrh kompromisní. A já
budu nyní odůvodňovati pouze ty změny,
k nimž výbor zdravotní došel, pominu to,
abych odůvodňoval všechna ustanovení,
jak jsou v předloze vládní, v tom poukazuji
na důvodovou zprávu, jak byla podána k oběma
vládním návrhům.
Pokud se týče lékařské prakse,
uchýlil se výbor ve dvou podstatných změnách
od vládního návrhu, a to v základě
jednání v subkomisi a v základě dobrozdání
podaných odbornými organisacemi lékařskými
a lékařskou fakultou:
Vládní osnova navrhovala, aby vládním
nařízením upraveno bylo po slyšení
fakult a lékařských komor udělování
a užívání titulu "odborného
lékaře" (očního, ženského
a pod.). Odborné organisace lékařské
žádaly proti tomu, aby právo jmenování
odborného lékaře bylo ponecháno lékařským
komorám. Dosavadní stav byl ten, že skutečně
lékařské komory udělovaly tento titul,
avšak ne za základě právního
předpisu. Když potom někdo, nevím která
instance si stěžovala, tedy správní
soud rozhodl, že sice komory jmenovaly lékaře,
ale že tak nečiní na základě
právního předpisu, nýbrž pouze
fakticky.
Výbor rozhodl po delších úvahách
spor tento v tom smyslu, že titul odborného lékaře
má udíleti zemský úřad po dobrém
zdání lékařské fakulty a příslušné
lékařské komory. Podrobné předpisy
vydají se vládním nařízením
po dobrozdání lékařských fakult
a lékařských komor. V nařízení
tom bude stanoveno, že při souhlasném dobrozdání
fakult a komor je pří jmenování odborným
lékařem zemský úřad dotyčným
dobrozdáním vázán. V dotyčném
nařízení bude také uvedeno, že
při jmenování odborných lékařů
bude dbáno toho, aby dotyčný lékař
byl také obeznámen se zákony o sociálním
pojištění a aby měl dostatečnou
lékařskou praksi.
Výbor tímto svým rozhodnutím chtěl
toto jmenování podložit náležitě
vědeckou autoritou, ale při tom konečné
jmenování ponechat - ovšem s určitým
omezením státní správě. Výbor
byl toho přesvědčení, že to vyhoví
i přáním praktických lékařů,
jichž zájem je, aby spravedlivě, na základě
skutečné kvalifikace dálo se toto jmenování
a na druhé straně, aby bylo dáno do rukou
takového orgánu, který by na venek dával
dostatečnou záruku potřebné nestrannosti
a také potřebné autority.
Druhá věc, při které se výbor
odchýlil od vládního návrhu, obsažena
byla v §§ 16 a 17 vládního návrhu.
Šlo zde o t. zv. mobilisační povinnost lékařů
v době mimořádných epidemií,
živelních katastrof atd. Výbor nestál
meritorně proti této povinnosti lékařů,
uznával však, že toto ustanovení pro mimořádné
doby nehodí se do zákona, který upravuje
lékařskou praksi pro dobu normální.
Ostatně výbor uznal, že státní
správa má pro případy epidemií
a nakažlivých nemocí dostatečných
prostředků k mobilisaci lékařů
v dosavadních zákonech: v zák. z 14. dubna
1913, č. 67 ř. z., resp. oddíl 12 zák.
čl. XIV/1876 a v zák. z 15. dubna 1920, č.
332 Sb. z. a n., zák. z 13. července 1922, č.
236 Sb. z. a n.
Z těch důvodů rozhodl se výbor škrtnout
§§ 16 a 17, čímž nastalo potřebné
přečíslování dalších
paragrafů.
Vedle těchto hlavních změn učinil
výbor ještě tyto drobnější
změny event. vysvětlení vládní
osnovy:
V §u 7 připojil vedle výroku trestního
soudu ještě nález čestné rady
lékařské komory.
V §u 8, odst. 2 neučinil žádných
doplnění, ale bylo jednomyslně ve výboru
konstatováno, že dotyčné povolení
ordinace na několika místech může se
státi podle §u 11, odst. 2 zák. o lékařských
komorách jen po dobrozdání komor.
K §u 10 (první pomoc) bylo konstatováno, že
k této první pomoci je lékař povinen
i v noci.
K §u 13 připojen dodatek stanovící,
že povinnost mlčelivosti přechází
i na osoby, jimž lékař je povinen sdělení
učinit.
Při §u 14, odst. 2 bylo jednomyslně konstatováno,
že tyto statistické práce budou uloženy
v první řadě lékařům
státním, městským, obecním
a teprve, kdyby šlo o okolnosti, jež by tito úřední
lékaři nemohli znát, lze přistoupit
k tomu, aby tyto zprávy podávali též
soukromí lékaři.
V derogační klausuli §u 19 doplněn byl
odst. 2 tím, že se stanoví, že zůstává
v platnosti též zákon ze 14. dubna 1920, č.
303 Sb. z. a n., o zubním lékařství
a zubní technice. Doplňku toho bylo třeba
vzhledem k tomu, jak v §u 9 upraveno bylo jmenování
odborných lékařů.
Všude tam, kde žádá se slyšení
komor nebo fakult, změněno "slyšení"
na "dobré zdání" podle přání
lékařských organisací.
Pokud se týče lékařských komor,
tedy proti starému zákonu o lékařských
komorách stěžejní novota spočívá
v tom, že do lékařských komor zahrnuje
předloha všechny lékaře, kteří
vykonávají léčebnou praksi s výjimkou
lékařů vojenských, státních
a civilních v činné službě, pokud
nekonají mimoslužební praksi.
V jednotlivostech budu odůvodňovati jen ta ustanovení,
při kterých se výkon zdravotnický
odchýlil od vládní osnovy.
Při §u 10 vysloveno jednomyslné přání,
aby volební řád komorní byl vypracován
na základě zásady tajného písemného
a pokud možno poměrného práva volebního.
V §u 11 změněn výraz v písmeně
g) "vyjádření" na "dobrozdání".
Při §u 20, odst. 2 bylo výslovně konstatováno,
že v slovech "současně" nezavádí
žádné potulné prakse, že zde vůbec
nejde o potulnou praksi. Potulná prakse je reglementována
v §u 21, kde se výslovně zakazuje. Zde také
je zastiženo "fušerství" ve výrazu:
"neoprávněné léčení"
v jakékoliv formě.
V §u 19 nečiněno žádných
změn, ježto zástupcové ministerstva
veřejného zdravotnictví prohlásili,
že budou pouze řádní členové
státní zdravotní rady.
Při §u 25 rozvinula se velmi obsáhlá
debata, která vedla konečně k tomu výsledku,
že bylo rozhodnuto, že tarify budou stanoveny pouze
pro běžné výkony a že tyto normální
tarify budou stanoveny vlád. nař., ale po návrhu
zastupitelstva lékař. komory a po vyjádření
představitelů sociálního pojištění.
Výbor vzal s radostí na vědomí ujištění
zástupců min. veřejného zdravotnictví,
že se bude při tom řídit dobrozdáním
lékařské komory a že bude při
stanovení sazeb pečlivě diferencovati dle
místních poměrů (venkov, město)
i dle denní a noční doby.
Odstavec 6 §u 32 nebyl sice změněn, ale výslovně
bylo konstatováno, že ke změně nesahá
výbor jen proto, že byl ujištěn zástupci
ministerstva veřejného zdravotnictví, že
disciplinární úřady veřejných
a státních lékařů nemohou zakročovat
mírněji, než jak stanoví zákon
o lékařské praksi nebo tento zákon,
ježto disciplinární jich předpisy jsou
přísnější.
V §u 37 škrtnuta byla věta "nebo z řad
osob, oprávněných obhajovati ve věcech
trestních", ježto je výbor přesvědčen,
že v disciplinárním řízení
nebude třeba zvláštních právnických
vědomostí.
V §u 58 nebyla podniknuta žádná změna,
jen vysloveno jednomyslné přání, aby
rekursy byly co nejrychleji vyřizovány.
Ke konci k oběma osnovám podotýkám,
že přijetím těchto osnov budou také
meritorně vyřízeny petice č. 1450,
1452, 1455, 1456, 1457, 1460 a 1469, které byly podány
zdravotnickému výboru.
To jsou důvody, pro které jako referent zdravotnického
výboru předstupuji před toto vážené
Národní shromáždění a
navrhuji, aby obě osnovy zákonů byly přijaty
tak, jak byly přijaty ve výboru zdravotnickém.
(Souhlas.)
Místopředseda Slavíček (zvoní):
Dávám slovo druhému zpravodaji - za výbor
soc.-politický - p. posl. dr Viškovskému.
Zpravodaj posl. dr Viškovský: Slavná
sněmovno! Výbor soc.-politický zabýval
se oběma osnovami, o kterých referoval předešlý
pan řečník, a zkoumal je jednak věcně,
jednak, poněvadž výbor pro veřejné
zdravotnictví je výborem odborným, s hlediska
poměrů těchto osnov k otázkám
sociálním, tedy zejména poměru jejich
k sociálnímu pojišťování,
nemocenskému a jinému.
Výbor zkoumaje s tohoto hlediska osnovy, seznal, že
nejsou v rozporu s těmito hledisky a potřebami sociálními
a že tedy s tohoto hlediska není žádné
závady proti těmto osnovám.
Osnovy samotné, jestliže pečují o to,
aby služba lékařská i soukromá
byla náležitým způsobem zorganisována,
aby byla postavena pod veřejný dozor, aby předepsány
byly náležité podmínky pro výkon
služby lékařské, jestliže dále
pečují, aby cestou lékařských
komor dostal se do stavu lékařského náležitý
řád, jistě tím pomáhají
také sesíliti významného činitele
ve věcech sociálních, jakým je lékař
a lékařství.
Osnovy samy neobsahují žádných hlubokých
zásad nebo velikých novot, ale přece jenom
jsou pokrokem, jestliže zákonodárství
v těchto věcech se sjednocuje a do jisté
míry modernisuje a jestliže instituce podobného
rázu, která zabezpečuje řád
mezi lékařstvím, jako jsou lékařské
komory, rozšiřují se také na další
území, kde dosud nebyly zastoupeny, to jest na Slovensko
a postupně také na Podkarpatskou) Rus.
Pokud běží o osnovu o lékařské
praksi, nechci zde opakokovati věci, o kterých zde
mluvil již p. kol. dr Matoušek, nýbrž
chci na základě diskuse konané ve výboru
soc.-politickém konstatovati toto:
Osnova stanoví kvalifikaci pro výkon lékařské
prakse, a sice požaduje diplom doktora lékařství,
státní občanství a svéprávnost.
Osnova umožňuje, aby byly přípustné
jisté výjimky, pokud běží o podmínku
státního občanství, a stanoví
tu některé případy, zejména
pokud běží o profesory vysokých škol,
kteří byli povoláni z ciziny do naší
republiky, jak to je aktuelní zejména se zřetelem
na universitou německou. Ve příčině
takových osob se upouští od podmínky
státního občanství. (Předsednictví
se ujal předseda Malypetr.)
Osnova stanoví také možnost dispense od státního
občanství v jistých odůvodněných
případech. A tu při diskusi o této
věci bylo především poukazováno
na to, že bude třeba respektovati zejména ony
případy, kdy lékařka, státní
občanka naší republiky, provdáním
ztratila státní občanství. Ona tuto
podmínku dříve měla, ale dodatečně
provdáním státní občanství
ztratí a tu by při přísném
provádění zákona ztratila schopnost
provádění prakse v naší republice.
To je jistě případ, na který náš
zákon nepomýšlel, a důsledek, který
není ani žádoucí, proto výbor
mi ukládá, abych poukázal na závažnost
těchto případů a na odůvodněnost
poskytnutí dispense v takových případech.
Naproti tomu v jiných případech poukazuje
výbor k tomu, že při udílení
dispense od státního občanství bylo
by přihlížeti ke stanovisku reciprocity, totiž
udíleti dispens do té míry a za takových
podmínek, jak to činí stát jiný
vůči našim občanům.
Osnova neobsahuje předpisů o podmínce jisté
nemocniční prakse pro provádění
prakse lékařské v naší republice.
To by se jevilo jako jistá reformatio in peius, poněvadž
podobné předpisy měli jsme v zemích,
které náležely dříve k zemím
uherským. Sjednocením se odstraňuje tato
podmínka, která nebyla v zemích historických.
Lze však podle prohlášení zástupců
vlády míti za to, že vláda bude se také
touto otázkou zabývat a že v příhodném
okamžiku přistoupí se k tomu, aby podmínka
jisté doby prakse nemocniční pro provádění
lékařské prakse byla zavedena též
v naší republice.
Osnova obsahuje dále předpisy o sídle prakse,
které mají za účel, aby zavedly jistý
pořádek v usídlování se lékařů
a také v evidenci o jejich sídlech, připouští
možnost více sídel pro lékaře,
což je jistě odůvodněno i snad vůči
některým námi tkám proto, poněvadž
je třeba umožniti na příklad lékařům,
aby vykonávali svoji praksi v lázeňských
místech v dobách sezony a pod. Ale v souvislosti
s osnovou o lékařských komorách zakazuje
jistě právem praksi potulnou, která jistě
neodpovídá důstojnosti lékařského
stavu.
O otázce ochrany titulu lékařského
vyslovil se již pan kol. dr Matoušek. Nebudu
se o této věci šířiti, chci jen
konstatovati, že jistě dlužno v tom viděti
pokrok, jestliže udílení titulu odborného
lékaře a pod. ponechává se zemské
vládě a nikoliv pouze autonomii jednotlivých
komor, které konečně mají právo
při této příležitosti podati
své návrhy a svá dobrozdání
spolu s fakultou.
Osnova upravuje důležitou otázku první
pomoci, a to způsobem velmi rozhodným, který
dlužno schvalovati, že totiž k první pomoci
je povinen každý lékař bez rozdílu,
ať je to lékař soukromý nebo veřejný,
ať z prakse se živí nebo ne, s výjimkou
pouze těch, kteří výslovně
prakse se zřekli a toto úředně oznámili.
To je, myslím, zásada docela správná,
a jak pan kol. dr Matoušek připomenul, do osnovy
vkládá se ještě výslovně
ustanovení, že k první pomoci jsou lékaři
zavázáni bez rozdílu ve dne i v noci.
Na druhé straně řeší osnova povinnost
léčebné soukromé prakse. Není
sice povinnosti této u lékařů, ale
osnova činí opatření, podle kterých
jsou nuceni k tomu, aby mimo první pomoc bylo zabezpečeno
léčení každého nemocného,
jestliže tu je nebezpečí pro život anebo
jestliže by odkladem mohlo utrpěti zdraví nemocného.
Jest také žádoucno, aby byla řešena
přiměřeným způsobem otázka
vzájemného zastoupení lékařů,
a poněvadž nejevilo se vhodným tuto věc
detailně řešiti v zákoně samém,
má se ponechati vládě, aby tato otázka
vládním nařízením podle potřeby
vhodným způsobem byla rozřešena. Při
tom by bylo upozorniti na zabezpečení lékařské
pomoci ještě tam, kde lékařů
není. Výbor kladl váhu na to, aby vláda
pro takové případy učinila vhodná
administrativní opatření.
O otázce tajemství lékařského
zmínil se již p. kol. dr Matoušek; jistě
dlužno schvalovati zásadu, která byla nově
pojata do osnovy, že tajemství lékařské
a povinnost k němu přechází na osoby,
které o nálezích lékařských
dověděly se služebně, jakožto úředníci
pojišťoven nemocenských i pojišťoven
soukromých a pod.
Osnova dále stanoví jisté zásady a
předpisy o spolupůsobení soukromých
lékařů ve veřejném zdravotnictví
a ukládá lékařům soukromým
upozorniti na zdravotní závady, které při
praksi seznají. Jistě důležitá
to pomůcka pro veřejnou službu, budou-li také
soukromí lékaři své poznatky ze sví
soukromé prakse sdělovati úřadům,
aby takovým závadám bylo čeleno.