Předseda: Malypetr.
Místopředsedové: Stivín, dr
Buday, inž. Dostálek, Horák,
Slavíček, Zierhut.
Zapisovatelé: Bečko, Vávra.
175 poslanců podle presenční listiny.
Zástupci vlády: ministři dr Nosek,
inž. Novák, dr Šrámek, dr
Vlasák.
Z kanceláře sněmovny: zástupci sněm.
tajemníka Nebuška, dr Mikyška,
dr Záděra.
Předseda (zvoní): Zahajuji 211. schůzi
poslanecké sněmovny.
Došlo oznámení o změně ve výboru.
Zástupce sněm. tajemníka dr Záděra
(čte):
Do výboru soc.-politického vyslal klub poslanců
čsl. soc.-dem. strany dělnické posl. Tayerle
za posl. V. Beneše.
Předseda: Ze senátu došla sdělení.
Zástupce sněm. tajemníka dr Záděra
(čte):
Předseda senátu sdělil:
přípisem ze dne 18. června 1929 k tisku 914
sen., že senát přijal ve 180. a 181. schůzi
dne 12. a 18. června 1929 osnovu zákona o reorganisaci
vysoké školy obchodní v Praze, ve znění
usneseném posl. sněmovnou;
přípisy ze dne 19. června 1929, že senát
schválil ve 182. schůzi dne 19. června 1929
zkráceným řízením podle §u
55 jedn. řádu:
Úmluvu mezi republikou Československou a královstvím
Srbů, Chorvatů a Slovinců o úpravě
vzájemných pohledávek a dluhů, vzniklých
před 26. únorem 1919 ve starých korunách
rakousko-uherských mezi věřiteli nebo dlužníky
československými a srbochorvatsko-slovinskými,
podepsanou v Praze dne 7. listopadu 1928 a závěrečný
zápis k této úmluvě (tisk 931 sen.),
Mezinárodní Ujednání o vývozu
koží, podepsané v Ženevě dne 11.
července 1928 a Protokol Ujednání (tisk 933
sen.), Mezinárodní Ujednání o vývozu
kostí, podepsané v Ženevě dne 11. července
1928 a Protokol Ujednání (tisk 934 sen.).
Předseda (zvoní): Přistoupíme
k projednávání pořadu, na němž
jest jako 1. odstavec:
1. Zpráva výborů soc.-politického
a rozpočtového o vládním návrhu
zákona (tisk 2314) o hranici příjmu vylučující
z nároku na důchod válečných
poškozenců (tisk 2356).
Budeme pokračovati v rozpravě, započaté
ve 208. schůzi dne 19. června t. r.
Přihlášeni jsou ještě tito řečníci:
na straně "proti" pp. posl. Vrtaník
a Vobecká; na straně "pro"
p. posl. Košek.
Dávám slovo prvnímu řečníku,
zapsanému na straně "proti", p.
posl. Vrtaníkovi.
Posl. Vrtaník: Především musím
s tohoto místa protestovati proti řádění
policie. Jak to nazvati? Je to provokace, či co?
Na den 23. června t. r. byla do hostince u Zábranských
v Karlíně svolána konference komunálních
pracovníků I. kraje KSČ. Dávno před
tím, než schůze měla býti zahájena,
dostavili se do sálu dva policejní komisaři
a vyzvali tam přítomné lidi, kteří
volně besedovali a vůbec byli do té doby
pouze jako hosté v hostinci, aby ihned opustili místnost,
jinak že ji prý dají vykliditi policií.
Na dotaz, jakým právem si takový briskní
postup dovolují, prohlásil jeden z nich, že
schůze nebyla ohlášena na policii a proto je
prý nezákonná. Byv upozorněn na zákonné
ustanovení §u 2 zákona shromažďovacího,
odpověděl, že se uvedený zákon
na tuto schůzi nevztahuje, a když přítomní
právníci, příslušníci
komunistické strany Československa, projevili svůj
opačný právní, a to úplně
správný názor, prohlásil tento komisař
velmi arogantně, že o zákonech a právech
nebude debatovati, že je to jeho věcí a basta.
Nato byl požádán, aby sepsal buď v místnosti
anebo na policii protokol s udáním důvodů,
proč hosty vyzval, aby místnost opustili, proč
jim vyhrožoval vyklizením sálu. Ale na to se
dal do ironického smíchu, že prý on
žádných protokolů nedává,
že to prý na něho neplatí, i když
se to dělalo už dříve za Rakouska i
za války vůči Omladině a jiným
tehdejším nepřátelům státu
a i kdyby to bylo zákonem podmíněno. Ani
svého vlastního jména nechtěl udati,
s tím, že ho prý v presidiu policejního
ředitelství znají. I jinak choval se velmi
zpupně a arogantně a bylo třeba jen krajního
sebeovládání účastníků,
aby nebyl na místě potrestán. Mezitím
dohodli se ovšem přítomní komunální
pracovníci KSČ na jiném místě,
kde by se znovu sešli, nerušeni dotěrnými
policajty, a proto opustili místnost. To však podařenému
komisaři nestačilo. Zavolal si hostinského
a dal mu příkrý rozkaz, že musí
ihned uzamknouti hostinskou místnost, aby tam během
celého dne nikdo nemohl přijíti. Na námitku,
že tento jeho postup je znovu naprosto nezákonný,
svévolný a drzý, poněvadž poškozuje
neoprávněně hostinského na výdělku,
odvětil briskně, že prý má ještě
jinou práci - neřekl ovšem, zda veřejnou
nebo pověstnou soukromou - že prý místnost
nemůže hlídati a že on prý smí
všechno.
Účastníci se odebrali ovšem, jak ujednáno,
ihned do jiné místnosti a tam teprve byla schůze
zahájena, předneseny referáty o výsledcích
VI. kongresu komunistické internacionály V. sjezdu
KSČ a nových komunálních směrnicích
strany. Referáty ty byly sledovány s napiatou pozorností
a v debatě, jíž se zúčastnilo
mnoho komunálních pracovníků, byly
pak nové směrnice, proti kterým měšťácký
a reformistický tisk tolik štval a na které
policie a ostatní měšťácké
úřady zahájily ohromnou razzii - zejména
při prohlídce Lidového domu v Karlíně,
provedené dne 22. června t. r. uvítány
jednomyslně s velkým nadšením a přijata
tato resoluce:
"Komunální pracovníci I. kraje KSČ,
shromáždění na konferenci konané
dne 23. června 1929, vítají jednomyslně
nové směrnice v komunální politice
a zavazují se je plně prováděti bez
ohledu na osobní oběti, kterých si fašisační
postup buržoasie a jejího státu jistě
bude vyžadovati. Ostrý obrat doleva odpovídá
úplně zostřeným rozporům v
dnešní situaci, všeobecné fašisaci
a válečným přípravám,
současně však revolučnějšímu
rázu dnešní doby, radikalisaci mas, jejich
protiútoku proti buržoasii a přípravám
k provedení sociální revoluce jako jedinému
prostředku, jak možno zabrániti imperialistické
válce. Štvanice celého měšťáckého
tábora kapitalistů, reformistů, likvidátorů
a jejich státu naší důvěrou a
obětavostí naprosto neotřásly, nýbrž
nás naopak utvrdily v přesvědčení,
že nové levé vedení strany provádí
správnou politiku v každém oboru naší
stranické činnosti a zejména na poli komunálním.
Pryč s oportunismem v komunální politice,
nejostřejší boj buržoasii, reformistům
a likvidátorům, vše v zájmu pracujícího
lidu, a masy nás zajisté pochopí a půjdou
za námi. Ať žije komunistická strana Československa,
očištěná od oportunismu každého
druhu, ať žije komunistická internacionála,
jediná to vůdkyně revolučního
proletariátu celého světa!"
Skutečnost, že komunální konference
se přece konala, ať se to již policii líbilo
nebo ne, a že byla zmíněná resoluce
přijata s takovým nadšením, jest nejlepším
důkazem, že si revoluční dělníci
žádnými šikanami nedají brániti
ve své činnosti ve prospěch proletariátu
a pracujícího lidu vůbec a že nejlepší
zbraní proti kapitalistické svévoli je práce
illegální. Těchto zbraní neznají
však tak dobře jako KSČ široké
masy, které trpí rovněž ohromným
útiskem se strany buržoasie a jejího státu,
zejména v bojích hospodářských,
a proto musejí se ve vlastním zájmu brániti
proti této neslýchané persekuci, bojovati
hromadně za svá legální práva
a vyvolati u buržoasie takový panický strach,
jak tomu bylo po převratě, kdy se všichni tito
pánové komisaři a jiní zbaběle
schovávali.
Arogantní postup uvedeného komisaře, který
se při tom zbaběle zdráhal udati své
jméno, resp. své číslo, není
zjevem ojedinělým, nýbrž článkem
v celém soustavném tažení proti proletariátu
a jeho předvoji KSČ, jak o tom svědčí
současné rozehnání veřejných
i plenárních schůzí a kursů
naší strany, a jest přímo diktován
z ministerstva vnitra. Proto jsme si vědomi, že zpupný
komisař nebude potrestán, nýbrž patrně
naopak právě pro svou drzost povýšen,
ale chceme to masám dokázati. (Výkřiky
posl. Kollárikové a čsl. lidových
poslanců.) Dříve jste se tak neopírali,
pánové, dokud jste neměli takovou moc v rukou,
to známe, dříve jste tak neochuzovali dělníky.
(Výkřiky posl. Kollárikové.)
A proto tážeme se ministra vnitra: 1. Jakým
právem dal příkaz nižším
úřadům, aby protizákonně a
svévolně rozehnaly dělnické schůze?
2. Co hodlá proti uvedenému nejmenovanému
komisaři podniknouti? 3. Myslí-li si, že si
proletariát dá nadále tento provokační
způsob kapitalistických úřadů
líbiti, a je-li si vědom toho, že brzy nastane
doba, kdy buržoasie a její policajti a četníci
(Výkřiky posl. Kollárikové.) budou
se před hněvem revolučního dělnictva
skrývati a žebroniti o smilování, stejně
jako tomu bylo bezprostředně po skončení
války?
Události posledních dnů připomněly
zase celému světovému proletariátu
se strašlivým důrazem, že nesmí
ani okamžik zapomenouti, že každého dne
může vypuknouti válka (Výkřiky
posl. Kollárikově.), tak dlouho připravovaná
imperialisty všech zemí, válka proti sovětskému
svazu. Zatím co Macdonald prohlásil, že s uznáním
SSSR nespěchá, učinila imperialistická
Anglie pod novou "dělnickou vládou" svůj
první krok na mezinárodním poli; její
tisk přinesl v sensační úpravě
vylhané zprávy o tom, že rudá armáda
vpadla na čínské území a obsadila
čínské město Khailar. (Výkřiky
posl. Kollárikové.)
Měšťácko-reformistická žurnalistika
všech zemí se ihned chopila těchto prolhaných
zpráv a v pátek předminulého týdne
se její listy předháněly v nejštvavější
kampani proti sovětskému svazu. V sobotu nato přinesla
tyto "zprávy" u nás řada deníků
a večerníků, ačkoliv byly již
tehdy oficielně vyvráceny nejen sovětskou
tiskovou agenturou, nýbrž i měšťáckým
Reuterem. Právě tento fakt nejlépe odhaluje,
oč zde šlo imperialistům a jejich žurnalistickým
agentům: Dát nový impuls a novou potravu
protisovětskému válečnému štvaní,
která jest jen "psychologicky nutným"
doplňkem materielních válečných
příprav imperialistů proti proletářskému
státu.
Ale nejen to, jak už mnohokráte dříve
v dějinách imperialistické politiky, na př.
při známé historii Bismarckovy emžské
depeše, tak i tentokráte měly býti úmyslně
vylhané zprávy pokusem vyprovokovat sovětský
svaz do války. Po obsazení sovětského
konsulátu v Charbině a po zahájení
hromadných poprav sovětských občanů
v Číně odhodlali se čínští
kontrarevolucionáři, jednající v zájmu
mezinárodního imperialismu, k tomuto dalšímu
provokativnímu kroku. Na tuto řadu útoků
by byl - jak v Londýně dobře vědí
- odpověděl každý kapitalistický
stát vypovězením války. Imperialistická
intrika se však i tentokráte rozbila na neochvějné
vůli k míru sovětského svazu, což
však neznamená, že se světový imperialismus
vzdá napříště těchto metod.
Právě naopak musíme očekávati,
že po jednom nezdařeném pokusu přijdou
pokusy nové, z nichž každý přivede
svět blíže k novému strašlivému
vraždění.
Londýnské provokativní telegramy jsou pro
dělnickou třídu výstražným
signálem, aby urychlila svoje vlastní přípravy
proti válce a na obranu sovětského svazu.
Nebezpečí je tím větší,
že imperialisté všech značek doplňují
svoje válečné štvaní mírumilovnými
žvasty. Neustále odhalovati tento imperialistický
švindl, určený k uklidňování
proletariátu, je velkou povinností Kominterny a
všech jejích sekcí, neboť každý
dělník, který dnes ještě není
úplně přesvědčen o přímém
válečném nebezpečí, jež
může v kterýkoliv okamžik přejíti
v otevřený světový konflikt, každý
dělník, který se ještě úplně
nezbavil ilusí úmyslně šířených
"pacifistickou" propagandou imperialistů a jejich
sociálpatriotických agentů, každý
takový dělník je objektivně opěrným
bodem světového imperialismu a oslabením
proletářské protiválečné
fronty.
Jedním z velmi důležitých prostředků
válečných příprav imperialistů
je úsilí dáti své válečné
politice "mírový nátěr".
Celý imperialistický svět je dnes rozdělen
dlouhou řadou spojeneckých, přátelských,
arbitrážních a jiných smluv na řadu
imperialistických spolků. Je tu anglofrancouzská
srdečná dohoda, je tu spolek anglojaponský,
přátelství angloitalské, Malá
dohoda, blok italsko-polsko-maďarský atd. Všechny
tyto užší imperialistické spolky, sloužící
zájmům jednotlivých imperialistických
skupin, jsou označovány za "nástroje
míru". A faktu, že imperialisté jednotlivých
zemí a jednotlivých skupin států mají
vedle svých zvláštních zájmů
také zájmy společné, odpovídá
i jejich mezinárodní organisace: Společnost
národů, tento obrovský nástroj světového
imperialismu, který je také ovšem vyhlašován
za organisaci k zajištění světového
míru. A vedle tohoto oficielního bloku kapitalistického
světa je tu ještě stále více
a více upevňovaný jiný, tak říkajíc
neoficielní blok: Protisovětský imperialistický
blok, vedený Anglií.
"Mírové" firmy všech těchto
válečných spolků mají zmásti
dělnictvo a odvésti jeho pozornost tak, aby imperialisté
mohli v klidu dokončiti svoje přípravy. Ale
i ty imperialistické spolky, které existovaly už
před světovou válkou, se označovaly
za mírové.
Tak si dal Trojspolek Německa, Rakouska a Italie hned při
svém založení jméno "Mírový
spolek", a také vůdcové Trojdohody neustále
prohlašovali, že jejich spolek není namířen
proti nikomu třetímu, nýbrž slouží
jen zájmům míru, právě tak
jako to pořád slyšíme dnes, ať
už mluví ministr Beneš o Malé dohodě,
nebo Chamberlain o dohodě anglo-francouzské.
Dnes však už nikdo na světě nepochybuje
o tom, že jak Trojdohoda, tak i Trojspolek byly válečnými
nástroji imperialistů. Světová válka
byla jistě dostatečně přesvědčivým
důkazem.
A z tohoto strašlivého důkazu si musí
vzíti proletariát poučení i dnes.
Jako před válkou, tak jsou i nyní všechny
imperialistické spolky, ať si říkají
Malá dohoda, Společnost národů nebo
jakkoliv jinak, válečnými spolky. Ale kdežto
před r. 1914 připravovaly tyto spolky válku
imperialistů mezi sebou, připravují dnes
v první řadě válku všech imperialistů
proti sovětskému svazu.
Jedním z nejvýraznějších znaků
imperialistické světové politiky jsou "odzbrojovací
konference". V jejich dlouhé řadě od
Washingtonské konference r. 1922 až po letošní
poslední přípravnou odzbrojovací konferenci
v Ženevě měli už ovšem imperialisté
dost času, aby odhalili svoje skutečné plány
a ukázali dělnické třídě,
že ani na těchto "odzbrojovacích"
konferencích nečiní nic jiného, nežli
že připravují válku.
Ale přes to je i v tomto směru poučný
předválečný vývoj. Dlouhý
seriál "odzbrojovacích" konferencí
byl zahájen v Haagu r. 1899 a těsně po této
první "odzbrojovací" konferenci následovala
burská válka a válka rusko-japonská.
Přímou paralelou washingtonské odzbrojovací
konference byla druhá haagská konference 1907, kde
se Anglie pokoušela vnutiti Německu pro sebe příznivé
"odzbrojovací" podmínky právě
tak, jako to činila Amerika vůči Anglii ve
Washingtonu. Bezprostředně po druhé haagské
konferenci došlo k vojenské okupaci Bosny, od níž
se všeobecné válečné napětí
vybíjelo přes obě balkánské
války až k první válce světové.
Od této druhé haagské konference až
do začátku světové války uplynulo
7 roků - přesně 7 roků uplynulo do
dneška od washingtonské konference, jejímž
jediným positivním výsledkem podle amerického
"znalce" kapitána Davise bylo zlevnění
zbrojení. A všechny ostatní dosavadní
odzbrojovací konference už neměly, jak známo,
vůbec žádných positivních výsledků.
Nikdo dnes nemůže pochybovati o tom, že haagské
konference byly jen průvodním zjevem vývoje
vedoucího přímo k válce. A totéž
platí i o všech poválečných "odzbrojovacích"
konferencích, na nichž se podle nedávných
slov Lloyda Georgea "pod slavnostními květinami
ukrývají bajonety".
Právě tak nemůže dnes nikdo pochybovat
o tom, že stav zbrojení r. 1913 byl znamením
bezprostředního válečného nebezpečí,
a také nemůže nikdo pochybovati o tom, že
dnešní stav zbrojení, který je ještě
několikanásobně větší
než r. 1914, je opět takovým znamením
bezprostředního válečného nebezpečí.
To však ještě daleko není všechno.
Na rozdíl od r. 1913 se nedá dnešní
stav zbrojení vyjádřiti jen čísly
o počtu armád, loďstva a vzduchoplaveckých
sil, ani obrovskými čísly tanků a
jiných moderních válečných
prostředků, o nichž se tehdy ještě
ani nikomu nezdálo. Neboť od těch dob byla
v řadě zemí zajištěna - toto
zajištění se u nás právě
připravuje jako jinde - zvláštními vojenskými
zákony, jejichž předlohou je známý
francouzský lex Boncour, mobilisace celého národa
v první den vypovězení války. Mimo
to zajistil technický pokrok možnost neobyčejně
rychlého přebudování všeho průmyslu
na průmysl válečný, což před
světovou válkou ještě nebylo tak snadné
a což znamená také novou obrovskou položku
v imperialistických válečných přípravách.
Toto zbrojení nemůže býti ovšem
utajeno před světovým proletariátem.
Proto se imperialisté všech zemí pokoušejí
"dokázati", že jim při něm
jde jen o "nutnou sebeobranu". Ale ani to není
nic nového. Už r. 1910 podepsalo 100 anglických
admirálů a generálů memorandum, že
tehdejší obrovské námořní
zbrojení Anglie je určeno jen k sebeobraně
Anglie proti Německu. A právě tak odpovídali
tehdy imperialisté němečtí. Ještě
r. 1914 řekl tehdejší říšský
kancléř Bülov: "Světová
politika jiných zemí měla útočný
charakter, naše politika má ráz obranný."
A jako je jasno každému, že jak Anglie, tak Německo
se tehdy ve skutečnosti připravovaly na útok
proti sobě, tak musí i dnes býti jasno každému
dělníku, že i dnešní zbrojení
neslouží "sebeobraně", nýbrž
útočným plánům imperialistů,
namířeným především proti
sovětskému svazu.
Kennworthy, "vojenský znalec" Labour Party, řekl
teprve před několika dny, že "pravou zkouškou
vůle k míru je u každého národa
válečný rozpočet". Nuže,
o jaké vůli k míru svědčí
válečné rozpočty imperialistických
států?
Vojenský rozpočet velmocí r. 1913 činil
v milionech dolarů: Francie 349, Anglie 430, Italie 82,
Německo 346, Amerika 133, Japonsko 60. R. 1927 činil
vojenský rozpočet u těchže států:
Francie 300, Anglie 577, Italie 203, Německo 168, Amerika
684, Japonsko 209.
Francouzské položky vojenského rozpočtu
na r. 1927 jsou menší než r. 1913, ale jen proto,
že ve skutečnosti jsou tak nesmírně
velké, že vláda se nemůže odhodlati
uvésti je v oficielním vojenském rozpočtu
a zastrkává je raději do rozpočtů
jiných ministerstev, do tajných fondů a pod.
To se od svého "spojence" výborně
naučilo také Československo, které
má sice nekontrolovatelné tajné válečné
fondy, ale překročuje nejvyšší
"zákonem dovolenou" hranici vojenského
rozpočtu o 80 mil. Kč.
Náklady na zbrojení jsou velmi přesnou mírou
velikosti válečného nebezpečí.
A uvedená čísla, z nichž některá,
jako japonská a americká, jsou třikrát
až pětkrát vyšší než
r. 1913, jsou důkazem, že svět je dnes válečným
nebezpečím nabit ještě více,
než rok před světovou válkou.
Avšak nejbezpečněji určují bezprostřednost
válečného nebezpečí přirozeně
příčiny, vedoucí k válce, jejich
vývoj a jejich stav v daném okamžiku. To také
imperialisté velmi dobře vědí a proto
všemi prostředky, jež mají po ruce, snaží
se zmásti proletariát právě v této
nejdůležitější věci, svésti
jeho pozornost se správné cesty a namluviti mu spoustu
nesmyslů, jejichž jediným účelem
je zastříti skutečné příčiny
imperialistických válek.
V tomto ohledu je zvláště dobrým příkladem
president Masaryk se svou známou "theorií"
o příčinách a vzniku světové
války. Tato "theorie" jest určena jednak
k tomu, aby "dokázala", že spojenci a s
nimi i Československo vedlo "spravedlivou", "obrannou"
válku proti útočícímu Německu
a Rakousku, jednak má však nesmyslným povídáním
o tom, že ve světové válce šlo
o boj demokracie proti "theokratickému feudalismu",
"dokázati", že teď, když tyto
"pravé příčiny" světové
války zmizely, není třeba se obávati
nového imperialistického vraždění.
[Další věty byly usnesením předsednictva
posl. sněmovny ze dne 25. června 1929 podle §u
9, lit. m) jedn. řádu vyloučeny z
těsnopisecké zprávy.] Přes to
dávají ovšem i representanti světové
buržoasie často najevo, že celé věci
výborně rozumějí. A tato jejich vlastní
slova jsou proto tím poučnější
pro proletariát, takže je záhodno uvésti
jich několik z doby před válkou a z války.
Už r. 1896 řekl tehdejší anglický
min. předseda Lord Rosbery v jedné ze svých
řečí: "Nás ohrožuje strašný
protivník, který nás tísní
neméně, nežli mořské vlny neupevněné
písečné břehy. Mluvím o Německu.
Obchod Velké Britanie nepřestane klesati a všechno,
co my ztrácíme, z největší části
připadá Německu."
Za dva roky nato, když napětí mezi Anglií
a Německem ještě více vzrostlo, řekl
jakoby na odpověď svému anglickému kolegovi
německý imperialista Bismarck: "Jediným
účinným prostředkem, jak zmírniti
napětí mezi Anglií a Německem, by
bylo, kdybychom se my Němci odhodlali spoutati okovy svůj
německý průmysl."
V téže době dovedli už v Anglii mluviti
v této souvislosti docela otevřeně o válce,
jak ukazují tyto věty z anglického časopisu
"Saturday Review": "Milion drobňoučkých
konfliktů připravuje obrovskou vojenskou srážku,
největší, jakou kdy svět viděl.
Kdyby zítra bylo Německo setřeno s povrchu
zemského, nebylo by pozítří ani jediného
Angličana, který by tím nezbohatl."
Krátce před válkou napsal ruský diplomat
kníže Kočubej: "Němci potřebují
osad, avšak osady náležejí Anglii. Dříve
či později Německo je musí vydobýti
- jinak bude nuceno obrátiti se proti svým evropským
sousedům. To je prosté a jasné, jako ostatně
všechno, co souvisí s bojem o bytí."
A pak už za války napsal nynější
německý ministr zahraničí Stresemann:
"Toť nejgigantičtější hospodářská
bitva všech věků, válka, zrozená
z průmyslových motivů."
A konečně ještě jeden hlas ze starého
Rakouska, hlas diplomata Rohrbacha, krátký a jasný:
"Rozvoj světového hospodářství
přivedl nás ke světové politice a
světové válce."
Tak tedy i podle imperialistů samotných vedou k
válce jen a jen hospodářské rozpory.
Vedly k světové válce, a protože mírovými
diktáty nemohly býti a nebyly odstraněny,
působí dále a vedou k nové válce.
Jak bezprostřední je dnes nebezpečí
této nové války, ukazuje hloubka a ostří
hospodářských rozporů dnešního
světa. Tu je ihned zřejmo, že měřena
na ohromném ostří dnešních rozporů,
je situace, jaká byla v Evropě a v celém
světě r. 1913, pravou idylou. Neboť od té
doby se v důsledku vítězné říjnové
revoluce měnil především celkový
obraz světa. Kdežto r. 1913 byl tu ještě
jednotný kapitalistický svět, stojí
dnes proti sobě dva nesmiřitelné světy,
odsouzené k boji na život a na smrt, kapitalistický
svět a první stát, budující
socialismus.
Ale nejen to, v důsledku nesmírného zúžení
světových trhů, způsobeného
především tím, že sovětský
proletariát se ohradil proti drancování mezinárodním
kapitálem mocnou zdí monopolu zahraničního
obchodu, zostřily se neobyčejně i rozpory
mezi jednotlivými imperialistickými státy,
neboť při zúžených trzích
a zvýšené výrobě naráží
na sebe kapitalistické státy ve stále ostřejším
konkurenčním zápase. A protože tento
boj a tyto rozpory vzrůstají nezadržitelně
den ode dne, je také válečné nebezpečí
každým dnem akutnější. Právě
poslední dny ukazují další neobyčejně
příkré zostření všech
rozporů v celém světě.
První z těchto událostí poslední
doby je zvýšení amerických cel. Angličtí
kapitalisté si kdysi stěžovali na "milion
drobňoučkých konfliktů"; to bylo
právě ještě v dávných
idylických dobách volné konkurence - nyní
v době vlády monopolního kapitálu
se milion drobňoučkých konfliktů obchodních
cestujících slil v několik obrovských
konfliktů imperialistických států
jako mocenských organisací finančního
kapitálu a v jeden jediný světodějný
konflikt mezi kapitalistickým světem a prvním
socialistickým státem, což jsou všechno
konflikty, jejichž ostří se vůbec nedá
měřiti s poměry, jak byly koncem minulého
století a ještě těsně před
válkou.
Zostření hospodářských rozporů
nezůstává ovšem omezeno jen na rozpor
mezi Anglií a Amerikou nebo Amerikou a Evropou, nýbrž
obráží se přirozeně i v zostřeném
konkurenčním boji mezi všemi jednotlivými
kapitalistickými státy, z něhož není
vyňato ani Československo.