Přirozená "hospodářská
expanse" čsl. kapitálu vede na východ
a jihovýchod, do Maďarska, Rumunska, SHS a Bulharska.
Tam se však stále ostřeji sráží
s mocnějším německým kapitálem,
který jej stále více a více zatlačuje
z jeho posic. V této situaci napínají čsl.
kapitalisté všechny svoje síly, aby v tomto
konfliktu zvítězili. V tomto směru měl
teprve nedávno přímo programovou řeč
dr Preis. Ten mluvil o zvýšení německé
konkurence a řekl pak: "Uvědomíme-li
si tento stav a promítneme-li ho na své hospodářské
snahy, zříme, že pro vývoz nestačí
pracovati dosavadními prostředky, nýbrž
že náš vývoz se udrží jen
tehdy, budeme-li s to, abychom vyváželi dobré
kvalitní tovary za ceny, které by zahraničí
vzhledem k soutěži ostatní mohlo přijímati,
a dále, budeme-li s to, abychom tam, kde toho je potřeba,
dovedli alespoň částečné svého
odběratele financovati." To znamená, že
Československo se chystá přejíti k
systematickému vývozu kapitálu, což
je nejdůležitějším znakem imperialistické
expanse.
Tato hospodářská expanse potřebuje
ovšem také politického "doplnění",
a i o to je v Československu náležitě
postaráno. Ministr dr Beneš jako exponent čsl.
imperialismu v zahraniční politice dává
tomuto politickému doplňku hospodářské
expanse formu t. zv. hospodářské Malé
dohody. Nedávná bělehradská konference
Malé dohody sloužila právě tomuto dalšímu
vybudování dosavadního imperialistického
spolku malodohodových států, které
má Československu zajistiti jeho hospodářskou
převahu v Podunají. Zcela nepokryté ohlášení
zesílené racionalisační ofensivy svazem
textilních průmyslníků ukazuje, na
čí útraty se bude čsl. imperialismus
upevňovati.
Hospodářská Malá dohoda není
však konečným imperialistickým plánem
čsl. buržoasie, její plány jdou ještě
dále: Imperialistická konstelace Malé dohody
má býti rozšířena přistoupením
Rakouska a Maďarska na t. zv. Dunajskou federaci.
Tyto plány však narážejí na odpor.
Už loni prohlásil rakouský kancléř
Seipel, že není pomyšlení na to, aby Rakousko
přistoupilo na podobné plány. A právě
v posledních dnech těsně po bělehradské
konferenci došlo ke konfliktu Malé Dohody s Maďarskem,
ke konfliktu, který je velmi poučný pro pochopení
nynějších poměrů ve střední
Evropě. Jak známo, "dovolil si" maďarský
ministerský předseda Bethlen velikou irredentistickou
řeč při odhalování pomníku
Neznámého vojína v Budapešti. K této
"drzosti", jak to rozhořčeně kvalifikují
českoslovenští imperialisté, vede přímá
cesta od historie svatogotthardských kulometů. Od
té doby se totiž datuje posílení Maďarska
uzavřením "věčného přátelství"
s Italií, které je rozšiřováno
stále těsnějším přátelstvím
s Polskem, dokumentovaným velmi demonstrativní návštěvou
polského ministra zahraničí Zaleského
v Budapešti právě v době bělehradské
konference. Tak došel vývoj k tomu, že Maďarsko
leží dnes v pravém smyslu na křižovatce
Evropy, v uzlu dvou imperialistických bloků. Jednak
totiž leží v pásmu francouzského
imperialistického bloku, táhnoucího se od
západu na východ, z Francie přes Československo
do Rumunska a SHS, jednak v pásmu budujícího
se bloku italsko-polského, táhnoucího se
od jihu na sever z Italie přes Albanii, Bulharsko a Maďarsko
do Polska. Z této neobyčejně výhodné
situace dovede ovšem Maďarsko těžiti, jak
ukazuje nejen Bethlenova řeč, nýbrž
především i jeho cesta do Paříže
a Madridu za Briandem, která má být podle
maďarského tisku počátkem nové,
francouzské orientace maďarské politiky. To
právě znamená, že Bethlen se jel Brianda
zeptat na cenu, kterou by Francie dala Maďarsku za jeho odklon
od Říma a příklon k Paříži.
Co Bethlen žádá, je vyhlídka na brzkou
revisi hranic, především proti Československu.
Proto je tedy čsl. buržoasie tak znepokojena maďarskou
"drzostí".
Zároveň s tímto posledním vývojem
ve střední Evropě se rozhodovalo o dalším
vývoji celého kapitalistického světa
v Paříži na reparační konferenci.
Její výsledek je neobyčejně důležitý
pro všechen světový proletariát a pro
celý další vývoj událostí,
neboť, jak celé jednání pařížské
konference reparačních znalců, tak především
jeho výsledek ukázal jasně, že Anglie
se svým evropským blokem je dosud dosti silna, takže
imperialistické síly na obou březích
Atlantického oceánu jsou dosud v určité
rovnováze. A jestliže zostřování
anglo-amerických rozporů vedlo evropské imperialisty
k stále horečnějšímu stupňování
protisovětských válečných příprav,
aby válkou proti sovětům vyhnuli se hrozícímu
konfliktu s Amerikou, nutí nyní právě
výsledek reparační konference Ameriku ještě
více, než tomu bylo dosud, na tytéž cesty.
Doplněním těchto tendencí jsou chystané
smiřovačky Macdonalda s Hooverem. Na druhé
straně chce teď Anglie ledacos změnit na Chamberlainově
politice "srdečné dohody" s Francií.
Neboť výsledek reparační konference
znamená především také posílení
francouzských posicí na evropské pevnině.
Francie má totiž dnes největší
volné zásoby kapitálu, jež může
investovat v Německu, které potřebuje příliv
cizího kapitálu. V důsledku velkého
napětí peněžního trhu ve Spojených
Státech a v Anglii nejsou tyto dva státy s to vyrovnat
tuto výhodu francouzských kapitalistů, a
proto teď volá zvláště labouristická
a liberální Anglie po tom, aby francouzské
posice byly politicky oslabeny určitým ochlazením
"srdečné dohody".
Avšak právě tento vývoj vede k tomu,
že celé ostří imperialistické
politiky je dnes více než kdy dosud obráceno
proti sovětskému svazu.
Francouzští imperialisté to také nepokrytě
doznávají. List pařížské
bursy "Agence économique et financiére"
napsala po ukončení reparační konference:
"Definitivním rozřešením reparační
otázky bude umožněno Evropě a Americe
přejíti po ukončení finanční
obnovy Evropy k ruskému problému, jehož řešení
je nezbytné k úplné normalisaci Evropy."
V důsledku mezinárodní solidarity, která
byla zjednána v procesu spolupráce na poli otázek
reparací a spojeneckých dluhů, dochází
nevyhnutelně k lepšímu porozumění
ruského problému a ke zkonkretisování
myšlenky jednotné hospodářské
fronty v poměru vůči sovětskému
svazu s cílem obnovy Ruska."
Československým doplňkem k tomuto výkladu
pařížského listu je známý
interview ministra inž. Nováka v Paříži,
v němž řekl: "Nevylučuji možnost,
že konec konců Evropa v čele s Anglií
ocitne se v hospodářské válce se Spojenými
Státy. Neboť dnešní situace je taková,
že Spojené státy, díky své celní
politice, uzavírají Evropě všecka svá
odbytiště. Evropa se stále více zadlužuje
oproti Americe a nemůže to tak jíti do nekonečna.
Evropa potřebuje nalézti pro své zboží
odbytiště nová. Kdyby tu byla možnost
nalézti je v Rusku, ihned by se do značné
míry zmírnilo ostří vzájemných
hospodářských vztahů mezi Evropou
a Spojenými státy. Ale za trvajícího
režimu v Rusku nemohu si činiti ilusí o této
možnosti."
Nikdo nemůže pochybovati o tom, že hospodářské
rozpory vedly k světové válce. A stejně
nemůže nikdo pochybovati o tom, že dnešní
rozpory jsou nekonečně hlubší, nežli
byly tehdy. R. 1913 byl zde hlavním rozporem rozpor mezi
Anglií a Německem. Nyní jsou zde hluboké
rozpory mezi jednotlivými imperialistickými státy,
jež jsou všechny překonány těžkým
rozporem mezi Anglií a Amerikou. Ale vedle toho je tu ještě
rozpor mezi celým kapitalistickým světem
a sovětským svazem, který vyústí
v nevyhnutelném světovém konfliktu.
Boj proti válce nelze zahájiti teprve při
jejím výbuchu; pak je už příliš
pozdě. Je bezpodmínečně nutno zahájiti
jej ihned a se vší intensitou. Je třeba jej
vésti ne ovšem pacifistickými, maloměšťáckými
prostředky, nýbrž prostředky boje mezinárodního
proletariátu.
R. 1864 zabránila obrovská demonstrace londýnských
dělníků na Trafalgar Square anglickým
imperialistům, aby vypověděli válku
americkým Severním státům na podporu
otrokářů z amerického jihu v tehdejší
americké válce. Tento úspěch musí
býti velikým poučením pro světový
proletariát především nyní. Dnes
se musí celá světová buržoasie
třásti před velikým heslem Leninovým:
"Proměňte imperialistickou válku ve
válku občanskou!" Ale právě proto
musí viděti, že proletariát je připraven
toto heslo uskutečniti. Mezinárodní masové
demonstrace to ukáží imperialistům nejlépe,
proto jsou dnes nejlepším prostředkem proti
válce a na obranu sovětského svazu. A třebas
se nesmíme oddávati ilusím, že se nám
tak podaří znemožniti vůbec vypuknutí
nové války, přece na druhé straně
můžeme býti plným právem přesvědčeni,
že se touto hrozbou světovému proletariátu
podaří výbuch války oddáliti.
A v tomto oddálení je záruka vítězství,
neboť prodlouží pausu oddechu, které je
třeba k hospodářskému zesílení
sovětského svazu a k mobilisaci mezinárodního
proletariátu na jeho obranu. Sovětský svaz
stojí nyní na prahu provádění
pětiletého hospodářského plánu,
jehož uskutečnění třebas jen
ze tří čtvrtin znamená i podle kapitalistického
"Berliner Tageblattu", že nelze pochybovati o definitivním
vítězství mezinárodní dělnické
třídy. Ještě 5 let a sovětský
svaz je hospodářsky nejmocnějším
státem světa. Ještě 5 let a jeho vítězství
v nevyhnutelném konfliktu imperialismu a socialismu, v
nevyhnutelné poslední válce, je za pomoci
světového proletariátu zajištěno.
Ještě pět let a bude zajištěna
socialistická budoucnost světa. Zajistiti těchto
5 let klidného vývoje v době, kdy imperialisté
právě z obavy před hospodářským
zesílením sovětského svazu v horečném
tempu dokončují svoje válečné
přípravy proti němu, je dnes bezprostředním
velikým úkolem celé dělnické
třídy.
Mezinárodní protiimperialistický den 1. srpna
musí všem imperialistům ukázati, že
dělníci všech zemí jsou připraveni
k obraně své rudé vlasti a také k
tomu, aby obrátili svoje zbraně proti imperialistům
a zajistili tak vítězství socialismu na celé
zemi.
Ohlášení mezinárodní protiválečné
akce vzbudilo nebývalou pozornost v měšťáckém
a reformistickém táboře, což jasně
dosvědčuje, jak velmi se bojí buržoasie
a sociální demokracie skutečného masového
hnutí proti imperialistické válce právě
nyní, kdy všechny kapitalistické a imperialistické
síly koncentrují se k přípravám
války proti sovětskému Rusku. Měšťácký
soc.-demokratický a likvidátorský tisk křičí:
Komunisté připravují 1. srpna puč
- a chce tak pracující masy odraditi a zaleknouti
před politickým bojem proti válce. My však
pravíme dělnictvu: Komunistická strana vás
nevyzývá k nějakému puči, neboť
by to odporovalo celé její strategii a taktice,
nevyzývá vás ani k žádné
ozbrojené demonstraci, neboť k tomu není ještě
dnešní situace zralá, nýbrž vyzývá,
přes to, že lze očekávati velkou pohotovost
policie, četnictva a vojska, abyste nastoupili k mohutným
politickým demonstracím proti imperialistické
válečné politice. Demonstrační
nástup bude zároveň také bojem o ulici,
který buržoasie, reformisté a likvidátoři
za pomoci mobilisace zfašisovaného policejního
aparátu a ostatní ozbrojené moci budou se
snažiti znemožniti všemi prostředky, kdy
budou se snažiti vzíti dělnictvu právo
na ulici.
Jde o otázku obrovské politické důležitosti.
Ulice je starou revoluční bojovnou půdou.
Všechny veliké revoluční události
začaly pouličními demonstracemi. Mohutná
pouliční vystoupení stupňují
proletářské třídní cítění,
sebevědomí a bojovnost dělnictva a mají
také značný vliv na maloměšťácké
vrstvy. Pouliční demonstrace vykonávají
mocný revoluční vliv. To ví a toho
se bojí buržoasie. Proto upírá dělnictvu
právo na ulici. O toto právo půjde také
1. srpna. Nikoliv se zbraní v ruce, nýbrž jako
politicky demonstrující organisovaná ukázněná
masa, dělníci, vedení KSČ a opírajíce
se o proletářskou obranu, povedou boj o ulici v
přesvědčení, že ztráta
práva na pouliční demonstrace musí
míti vliv na všechny příští
boje proletariátu, lhostejno, zda jde o hospodářské
či politické boje, a to v neprospěch pracujícího
lidu.
Ovšem boj proti imperialistické válce nesmí
se omeziti pouze na 1. srpen; musí býti veden denně,
v každé hodině, při všech akcích,
v hospodářských bojích, v bojích
proti drahotě, proti odbourání zákona
na ochranu nájemníků, proti celní
politice, proti fašisaci atd. Proti hromadnému ovlivňování
a připravování na válku, ustavičně
prováděnému buržoasií a soc.
demokracií, musí býti rozvinuta revoluční
práce proti imperialistické válce jako nejdůležitější
denní politická práce revolučního
dělnictva.
Ve vlasteneckém třeštění, jež
mělo býti vyvoláno využitím Faloutovy
aféry, uspořádáním nákladných
manévrů letectva před týdnem ve Kbelích
atd., provoláváme revoluční hesla:
Veďte neustálý boj proti imperialistické
politice Československé republiky! [Další
věty byly usnesením předsednictva posl. sněmovny
ze dne 25. června 1929 podle §u 9, lit. m)
jedn. řádu vyloučeny z těsnopisecké
zprávy.]
Tato veliká poučení Leninova budou 1. srpna
tlumočena československému dělnictvu
přes veškerou persekuci, přes všechno
pronásledování, našimi agitátory
a naším tiskem. Budeme je tak nejen chrániti
proti vlasteneckému jedu, který mu buržoasie
a socialisté vstřikují, ale budeme je též
připravovati na to, aby v případě
války bylo s to splniti svoje revoluční poslání.
To a nic jiného je politický smysl srpnové
akce, jež není žádným pučem,
nýbrž politickou masovou kampaní proti válce.
Víme, že zfašisovaný stát na rostoucí
aktivitu k smrti odsouzené komunistické strany odpoví
zostřenou persekucí. To však nezalekne žádného
revolučního dělníka, nýbrž
to povede k tomu, že bude pracovati opatrněji a obratněji.
Vláda již dnes de facto postavila KSČ mimo
zákon. Dobrá, budeme tomu rozuměti tak, že
musíme vyburcovati masy illegálními bojovnými
a pracovními metodami k boji za legalitu revolučního
hnutí.
Zfašisovaná policie konfiskuje v komunistickém
tisku každé politické slovo. Revoluční
dělnictvo bojuje proti uloupení svých legálních
práv vydáváním illegální
literatury, závodních časopisů atd.
Policie pronásleduje důvěrníky KSČ
a rudých odborů a pokouší se tak rozbíti
nejdůležitější organisační
opory revolučního hnutí. [Další
věta byla usnesením předsednictva poslanecké
sněmovny ze dne 25. června 1929 podle §u 9.
lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké
zprávy.]
Tak provedeme přes všechno pronásledování
všechny své akce i svou protiválečnou
akci. Akce proti imperialistické válce není
jen akcí komunistické strany, nýbrž
má býti akcí nejširších
vrstev, jež dole v závodech a masových organisacích
přes činnost reformistů a likvidátorů
začnou se pevně spojovati v bojovnou jednotnou frontu.
Při tom pravíme dělníkům s
největší otevřeností: Tato jednotná
fronta musí býti budována zdola, od dělníků
v závodech přes hlavy reformistické byrokracie
a jí zkorumpovaný soc. demokratický funkcionářský
aparát. S reformistickými vůdci a jimi otrávenými
funkcionáři nemůže býti tvořena
proletářská jednotná fronta, neboť
tito lidé stojí již v jednotné frontě
s třídními nepřáteli proletariátu,
jsou pevnou součástkou buržoasie a zfašisovaného
státu, jsou nositeli politiky pracovního společenství
s buržoasií, jsou hlasateli hradního míru,
stoupenci obhajoby vlasti, jsou spojenci buržoasie ve všech
hospodářských bojích, v nichž
vědomě organisují stávkokazectví,
jsou aktivními činiteli při provádění
kapitalistické racionalisace, fašisace, militarisace,
hrají vynikající úlohu při
přípravě války proti sovětskému
svazu. Jednotná fronta pracujících mas proti
imperialistické válce může býti
tedy vybudována jen v nejostřejším boji
proti sociálfašistům. Mnohoslibné počátky
k vybudování této jednotné fronty
se již staly. V mnoha závodech, místech a okresech
byly zřízeny protiválečné a
protifašistické výbory, výbory pro vedení
společného boje proti odbourání ochrany
nájemníků atd. Bude snahou komunistů,
aby takovéto orgány jednotné fronty, především
výbory protiválečné, byly v život
uvedeny všude, kde se tak dosud nestalo, v prvé řadě
ve velkých závodech, a aby všechny tyto výbory
jednotné fronty i bojovná vedení, vytvořená
k řízení hospodářských
bojů, byla vyzvána k aktivní přípravě
a vedení protiválečné akce. Vytvořením
takového jednotného výboru, především
protiválečného výboru, postavena bude
bojovná akce proti imperialistické válce
na širokou základnu mas, která bude posílena
ještě organisováním proletářské
sebeobrany na ochranu proletářských demonstrací
a proletářského majetku, na ochranu stávek
a k boji proti fašismu.
Buržoasie a reformisté zbrojí k nové
imperialistické válce, k válce proti sovětskému
svazu. Nesložíme ruce v klín, nýbrž
učiníme vše, abychom vedli pracující
vrstvy do boje proti této válečné
politice. [Další věta byla usnesením
předsednictva posl. sněmovny ze dne 25. června
1929 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu
vyloučena z těsnopisecké zprávy.]
(Potlesk komunistických poslanců.)
Předseda (zvoní): Volám p.
posl. Vrtaníka za některé jeho urážlivé
výroky k pořádku.
Dalším přihlášeným řečníkem
je p. posl. Košek. Dávám mu slovo.
Posl. Košek: Slavná sněmovno! Projednáváme
zákon o hranici příjmu vylučující
z nároku na důchod válečných
poškozenců. Bylo by naší největší
radostí, kdybychom v této debatě mohli konstatovati,
že projednáváme otázku válečných
poškozenců definitivně a tak, aby ti, jichž
se zákon týká, byli plně uspokojeni.
Jest však nesporno, že vláda v dohledné
době bude musiti přijíti s novou úpravou,
protože poměry těžkých invalidů
od 60 do 100% neschopnosti jsou velmi tíživé
a příjem jejich k uhájení existence
nepostačujíci. Upozorňuji zvláště
na osud oněch 600 válečných slepců,
odkázaných na cizí pomoc a péči,
a myslím, že každý souhlasí se
mnou, když prohlásím, že se jim musí
pomoci a jejich postavení učiniti alespoň
snesitelným. (Výkřiky komunistických
poslanců.)
Všichni oposiční řečníci
kritisují jednání vlády a vládní
většiny v této věci se značnou
ostrostí. Je to ovšem právem oposice, aby využívala
všech okolností, ale myslím, že právě
u tohoto zákona měla by si počínati
opatrněji, protože každý ví, že
zákon, který prodlužujeme, nepředkládal
žádný ministr z dnešní vládní
většiny, nýbrž r. 1922 ministr z řad
socialistických, když ještě socialisté
byli ve všenárodní vládě. Za
jejich ministra třikrát zákon byl prodlužován
a tím také i ony uznávaly tehdy těžké
a tíživé poměry československého
státu. I ony musily tenkráte uznávati důvody
finanční únosnosti státu a jiné,
které také i dnes nutí vládní
většinu k prodloužení zákona, ač
raději by viděla definitivní úpravu.
Nevytýkejte nám tedy dnes, co jste uzákonili
a co jste sami rovněž několikráte prodlužovali!
(Výkřiky komunistických poslanců.
- Posl. Mikulíček: Pane kolego, na generály
tato koalice nezapomněla!) Pane kol. Mikulíčku,
vy jste za celých 8 roků pro válečné
poškozence neučinili nic, vy jste za celých
8 roků válečným poškozencům
nic nepřinesli. (Výkřiky komunistických
poslanců.) A budete-li na této cestě
pokračovati i dalších 8 roků, nepřinesete
jim zase nic. (Výkřiky komunistických
poslanců.)
Přes všecky slabiny zákona o válečných
poškozencích nutno však spravedlivě konstatovati,
že Československá republika učinila
pro válečné poškozence velmi mnoho v
každém ohledu. (Výkřiky komunistických
poslanců.) I když uznáme, že renty
naše nejsou tak vysoké, jako v některých
státech okolních, jsou zase poskytnuty při
nízkém procentu neschopnosti, tedy požívá
dobrodiní zákona daleko větší
počet osob, než ve státech, kde podpory jsou
sice vyšší, ale zato percentuelní hranice
invalidity značně vyšší než
u nás. A když provedeme součet všech platů,
které stát již na podporu válečných
poškozenců vydal, přijdeme k cifrám
dosti velikým. (Výkřiky komunistických
poslanců.)
Od počátku účinnosti zákona
bylo na péči o válečné poškozence
do konce loňského roku státem vyplaceno:
Na vlastní péči o válečné
poškozence 4.502,044.071 Kč, na soc. a lékařské
prohlídky (Výkřiky komunistických
poslanců.) 19,910.663 Kč, na administrativu
s tím spojenou (Výkřiky posl. Mikulíčka.)
150,387.801 Kč, tedy celkem do konce r. 1928 4.678,353.751
Kč, z čehož na hotových podporách
vyplaceno invalidům důchodcům 1.618,464.658
Kč, pozůstalým důchodcům 2.663,400.673
Kč. Celkem tedy v hotových podporách 4.281,865.331
Kč. To jsou jistě sumy zasluhující
úvahy. (Výkřiky posl. Kollárikové.)
A jestliže dnes se vytýká, že náklad
na válečné poškozence se v rozpočtu
ministerstva soc. péče každoročně
snižuje, pak je toho příčinou ne snižování
podpor, nýbrž úbytek důchodců.
(Výkřiky komunistických poslanců.)
Invalidů ubývá úmrtností
4 - 5%, ubývá počet podporovaných
vdov jejich opětným provdáním. Za
poslední 4 léta provdalo se více než
16.000 podporovaných vdov, čímž ovšem
vysvětluje se pokles potřebných částek.
Ubývá ovšem i počet podporovaných
sirotků, protože tito dospějí a podpora
odpadne.
Oposice vytýká dále okolnost, že na
základě lékařských nálezů
při prohlídkách rovněž zmenšuje
se počet podporovaných odbíráním
rent. (Výkřiky komunistických poslanců.)
Případů těchto je poměrně
málo, a já považuji za přímou
povinnost úřadů starati se, aby podpora byla
vyplácena jen těm, kdož mají na ni skutečně
nárok, a ne lidem, často finančně
dobře zajištěným, když ani neodpovídají
podmínkám zákona o procentuelní výši
invalidity.
Vedle vyplácení přímých peněžních
podpor věnoval stát velikou péči léčení
válečných invalidů (Výkřiky
komunistických poslanců.) ve snaze vrátiti
těmto obětem války zdraví nebo alespoň
umožniti jim návrat do života. 170 mil. Kč
vydáno bylo na tuto péči a průměrně
se léčí 10.000 invalidů ročně.
(Výkřiky posl. Mikulíčka.)
Stát hleděl mimo to umožniti válečným
poškozencům hospodářské osamostatnění,
především přídělem trafik,
kterých v republice obsazeno invalidy 25.000. Vedle toho
podporoval stát osamostatnění invalidů
v jiných směrech: poskytováním darů,
půjček, kapitalisací rent. Kapitalisací
rent povoleno 2400 a náklad na ně činil 20
mil. Kč, na darech vyplatil stát přes 60
mil. Kč. (Hlasy: Ale komu?) Tím tisícům
válečných poškozenců umožněno
bylo zařízení živností, obchodů,
převzetí trafik, zakoupení půdy z
pozemkové reformy a pod. (Výkřiky komunistických
poslanců.)
Z uvedeného je patrno, že stát náš
čestně dostál svému úkolu a
že podle své finanční síly jeho
péče o válečné poškozence
ve srovnání s cizinou obstojí před
kritikou kohokoli. Tím ovšem nechci říci,
že bylo vykonáno vše, a jak jsem uvedl v počátku
své řeči, očekáváme,
že vláda v dohledné době přijde
s osnovou zákona, kterou těžkým invalidům,
především válečným slepcům
poměry budou nově upraveny, tak aby skutečně
byli zabezpečeni. (Výkřiky posl. Kopasze.)
Ještě jen několik slov chci říci
o způsobu, jakým ve veřejnosti zpolitisované
organisace válečných poškozenců
se uplatňují. Před nedávnem byl konán
v Praze jejich sjezd a po něm průvod městem.
Jest přímo zarážející,
jaký na něm vládl tón a jaká
hesla byla uplatňována. Štvavá a podvratná,
taková, že žádný bolševický
aranžér by se za takové uspořádání
nezastyděl. Nadávky vládě (Výkřiky
komunistických poslanců.), aktivním ministrům,
útoky na vládní strany, v průvodu
hesla, která jsme až posud zvykli vídati jen
v komunistických průvodech. Jsme zvyklí na
to, že u nás všecko bývá zneužíváno
a využíváno politicky, ale zde musím
konstatovati, že se jde daleko za dovolené meze. Nebo
čtěte list, který vydává jejich
zpolitisovaná organisace, a najdete tam totéž.
Tímto způsobem a terorisováním vynutiti
chtí uznání svých požadavků?
Na vládě, na ministrech a stranách, kterým
pustě je spíláno, chcete, aby pomáhali?
Vím, že nejsou zde vinni váleční
poškozenci jako takoví, že původci štvanic
jsou právě jejich vůdcové. (Výkřiky
posl. Kopasze.) Ale váleční poškozenci
musí uvážiti, zda tímto postupem prospívají
své věci, či zda jí daleko více
nepoškozují. Musí se naučiti rozumně
usuzovati a pak nemohou podporovati takové štvanice
proti státu, který tolik vynaložil na jejich
podporu, léčení, který se může
pochlubiti výsledky své péče i před
cizinou. A jistě udělal by více, kdyby jeho
ochota a vůle nebyla ohraničena finanční
schopností. Bohužel, část našeho
občanstva stále ještě zvykla všecko
od státu jen chtíti a zapomíná, že
stát dříve musí míti, aby mohl
dáti, a že nutno tvořiti hodnoty národohospodářské,
aby bylo z čeho dávati.
Přes to vše opakuji poznovu, že budeme věnovati
otázce válečných poškozenců
největší pozornost a že budeme se starati
o její náležitou úpravu. (Potlesk
poslanců čsl. strany lidové. - Výkřiky
posl. Mikulíčka.)
Předseda (zvoní): Dalším
přihlášeným řečníkem
je paní posl. Vobecká. Dávám
jí slovo. (Výkřiky posl. Mikulíčka.)