Proti rozsudku se státní zástupce odvolal
a před několika týdny zabýval se nejvyšší
soud v Brně tímto případem a rozsudek
zrušil. Soud jednal pod předsednictvím senátního
presidenta nejvyššího soudu Hernritta, zrušil,
jak jsem již řekl, první rozsudek a zvýšil
trest soudruhu Bienerovi z 5 na 12 let těžkého
žaláře. Především dlužno
si zde uvědomiti, že sama budějovická
porota, která se jistě neskládala z přátel
dělníků a rozhodně nikoliv z přátel
komunistů - skládala se ze sedláků,
z měšťanů, tedy veskrze z lidí,
kteří jsou největšími nepřáteli
komunismu a revolučního hnutí - neopominula
poukázati na to, že u tohoto činu nejde o obyčejný,
sprostý, nečestný zločin. Neboť
jinak nebyla by se do odůvodnění rozsudku
dostala věta, že u všech obžalovaných
bylo dlužno přihlížeti ke značnému
rozčilení pro stávku. I třídní
soudcové, kteří v Čes. Budějovicích
zaujali stanovisko k tomuto případu, musili, aby
aspoň hájili zdání, zřetelně
ukázati, že pohnutky nelze hledati v nečestném
důvodu. Při tom dlužno ještě poznamenati,
že v budějovickém přelíčení
nebyl poskytnut ani stín důkazu viny obžalovaných,
ledaže by někdo chtěl výpověď
korunního svědka Filouse, která se za přelíčení
zhroutila, přijmouti jako důkaz, že vina obžalovaných
jest prokázána.
A nyní přichází nejvyšší
soud a zvyšuje trest z 5 na 12 let. Dejme tomu na chvíli,
že by obžalovaní byli bez výjimky vinni,
že by jim byla vina prokázána, že by bylo
prokázáno, že se Karel Biener účastnil
tohoto zločinu a třeba že byl jeho osnovatelem.
Přijměte tato nedokázaná tvrzení
jako fakta. Co z toho vyplývá? Že žádný
člověk, který poněkud nestranně
přistupuje k prozkoumání tohoto případu,
nemůže říci, že by soudruhu Bienerovi
šlo o to, aby z nečestných důvodů
spáchal zločin. Kdo tyto věci prozkoumá,
pochopí, že i kdyby bylo pravdou, co není dokázáno,
že Karel Biener jest vinen, že tento zločin spáchal,
že i za tohoto předpokladu Karel Biener spáchal
tento čin v domnění, že podniká
něco v zájmu bojující dělnické
třídy. Opakuji: Budějovická porota
neposkytla ani stínu důkazu, že obžalovaní
jsou vinni, že tento zločin spáchali. Ale i
kdybychom měli za to, že Biener jest vinen, že
jeho vina jest prokázána, pak pochopí každý,
že Biener to, co podnikl, učinil v důvěře,
že tím slouží zájmům soudruhů
své třídy. Čemu rozumí jiný,
tomu rozumí ovšem i předseda nejvyššího
soudu v Brně.
Jest zřejmé, že on i jeho kolegové z
povolání dobře vědí, že
Karel Biener není sprostým zločincem, i kdyby
se mu mohlo dokázati, že tento čin spáchal.
V této souvislosti připomínám, že
se v r. 1924 konal v Praze velký proces proti paličům,
proti více než 20 agrárníkům,
kterým bylo dokázáno, že podpalovali
úmyslně své domy proto, aby pro sebe vylákali
pojistné, že s úplnou rozvahou spáchali
sprostý nečestný zločin. Rozsudek
proti těmto více než 20 agrárníkům
zněl na 2 měsíce vězení až
1 rok žaláře. A přes to věděl
každý člověk, a především
každý právník, že v tomto případě
jde o sprosté zločince, kteří spáchali
čin ze zcela nečestných důvodů.
Nám ovšem není možno vyzvati pana Hernritta
k odpovědnosti. Kdybychom s ním mohli rozmlouvati,
bylo by zajímavé poslechnouti, jak se staví
k této otázce a jak by vysvětlil rozdíl
mezi procesem z r. 1924 proti 20 agrárníkům
a procesem proti krumlovským dělníkům.
Dělníci z Čes. Krumlova, o nichž každý
ví, že i když by se jim mohla dokázati
vina, nejednali z nečestného důvodu, byli
nejdříve odsouzeni na 5 let, pak přichází
pan Hernritt, využije tak zvaných zákonitých
ustanovení až do poslední možnosti a zvyšuje
trest z 5 na 12 let těžkého žaláře,
týž pan Hernritt, jenž jistě - není
teprve od předvčírka třídním
soudcem, zastává tento úřad již
mnoho let, zná proces z r. 1924 - nemůže neznati
procesu z r. 1924. Věděl zcela dobře, co
učinil, z plného přesvědčení,
z nejjasnějšího vědomí umožnil
jeden z nejnestydatějších rozsudků třídní
justice. Představíme-li si, jaké účinky
mají takové rozsudky, můžeme teprve
dobře změřiti toto soudcovské darebáctví.
Neobracíme se se žádnou prosbou na třídního
protivníka. Co zde chci s plným důrazem říci,
jest toto: Nechceme, aby se nás šetřilo, nechceme
naprosto, aby nám naši třídní
nepřátelé vycházeli vstříc,
ale chceme na takových případech ukázati,
jak nesmiřitelně nejen buržoasie, nýbrž
celý měšťácký stát
se všemi svými zařízeními a zvláště
se svou justicí stojí proti dělnictvu a proti
idei revolučního třídního boje.
Takové případy nám ukazují,
že buržoasie využívá a to co nejnestydatěji
všech zařízení státu, především
však soudnictví, v zájmu svého třídního
boje, ale také k účelu přímého
osobního boje proti vůdcům dělnické
třídy. Když se ve třídním
boji postaví třída proti třídě,
když organisujeme a vedeme stávky a když buržoasie
využívá mocenských prostředků
státu, dokud může a dokud dělnická
třída nemá síly, aby buržoasii
porazila, je všechno v nejlepším pořádku.
Na jedné straně buržoasie se svým státem,
využívající všech jeho zařízení
- na druhé straně dělnická třída,
která se pokouší bojovati tak, aby dříve
nebo později porazila buržoasii a vzala buržoasii
z rukou politickou moc. Ale ve třídním boji
a za třídního boje jsou tahy, které
nemají nic společného s věcným
oceněním důvodů třídního
boje. Takový třídní soudce, jako na
př. ten, jenž vynesl rozsudek nad Bienerem a dovedl
využíti svého postavení vůči
úplně bezbrannému člověku,
jedná z čistě osobní nenávisti.
Jest to jeden z nejodpornějších zjevů
ve třídním boji, když můžeme
pozorovati, jak služebníci ve třídním
boji buržoasie přecházejí přes
to, co by měli věcně činiti, a pouštějí
uzdu svým osobním nenávistným pohnutkám.
Takový případ máme před sebou.
Jsem jist, že si takový soudce z povolání
myslí: Nestačí útočiti na komunisty,
bojovati proti nim v tisku, písemnictví a jinak,
bojovati proti nim ve třídním boji pomůckami
měšťáckého státu, dlužno
jíti dále, dlužno, tak si zřejmě
myslí páni Hernrittové, jíti přes
to a každému, koho chytneme, kdo nám bude přivlečen
před soud, ukázati, že využijeme všech
prostředků, jichž nám poskytuje zákon,
abychom ho znemožnili, abychom ho osobně zničili.
Neboť co to znamená, dělníkovi, kterého
již porota odsoudila na 5 let, zvýšiti tento
trest na 12 let? Kdyby zde nebyl nikdo, kdo by pomohl tomuto dělníkovi,
neznamenalo by to nic jiného, než že za prvé
jest zničen tento dělník sám, dále
že se ničí i jeho rodina. Nejen on má
cítiti, že prozatím třídní
protivník jest silnější, nikoliv, musí
to cítiti jeho žena, jeho děti. Kdyby zde nebyl
nikdo, kdož by soudruhu Bienerovi nepomohl, musila by jeho
rodina, jeho 4 děti neodvratně zahynouti. To jest
hlavní účel, to jest vlastní smysl
třídní justice, která dovede vyjíti
za meze všeobecného, řekněme věcně
odůvodněného třídního
boje a přejíti na pole osobního boje a poraziti
nejen toho, kdo se dostane před soud, nýbrž
mimo to zničiti 1 jeho příslušníky.
Nuže, my pozdravujeme odtud soudruha Karla Bienera jako jednoho
z nejodvážnějších, z nejudatnějších,
nejšlechetnějších a nejnezištnějších
předních bojovníků československého
proletariátu, jehož vlastnosti stojí vysoko
nad vlastnostmi všech možných třídních
soudců; pozdravujeme soudruha Bienera a on a jeho rodina
nechť vědí, že třídně
uvědomělý proletariát ji neopustí.
Směšná, blbá, primitivní spekulace
všech nepřátelů revolučního
proletariátu, že by se nyní z četných
důvodů, které patří k vnitřním
otázkám komunistické strany, mohlo podniknouti
více proti třídně uvědomělému
proletariátu, tato primitivní pošetilá
spekulace prokáže se rychleji, než se vůdcové
buržoasie domnívají, úplně neodůvodněnou.
Za Karlem Bienerem jako za každým revolucionářem
stojí bez zřetele na neshody mezi některými
stranami síla třídně uvědomělého
proletariátu a tento proletariát dosáhne
toho, že tento špinavý účet třídní
justice seškrtá. Můžeme panu Hernrittovi
říci, že se třídní justici
nepodaří zničiti rodinu Karla Bienera; proletariát
zmaří tento úmysl.
A co dále učiníme a chceme učiniti,
jest toto: Každému dělníku vysvětliti
podstatu takového rozsudku, neboť na takovém
příkladě můžeme lépe než
ve stu brožurách a tuctech knih ukázati proletariátu
celý mechanismus měšťáckého
třídního státu, na takovém
příkladě můžeme ukázati,
že dělník na půdě měšťácké
demokracie může očekávati stejně
málo jako na půdě kapitalistického
státu v jakékoliv jiné formě. Monarchie
nebo republika: jest to pěšky jako za vozem. Kde nevládne
proletariát, tam stát stojí se všemi
svými zařízeními ve službách
buržoasie ve třídním boji proti proletariátu.
Tohoto případu, jak se jeví, využijeme
k propagandě a ukážeme dělníkům,
co mohou očekávati v tomto státě,
dokud trvá; dlužno ukázati na pozadí
tohoto procesu, aby dělníci poznali, že nemají
naděje státi se dříve svobodnými,
dokud, opírajíce se o svou hromadnou sílu,
o svou politickou a hmotnou třídní sílu,
nerozbijí základ tohoto celého řádu
a na těchto troskách nezbudují nový
komunistický řád.
Předseda (zvoní): Dále je ke
slovu přihlášen pan posl. Mikulíček.
Dávám mu slovo.
Posl. Mikulíček: Byl jsem pověřen
klubem komunistických poslanců Československa
učiniti zde toto prohlášení:
Protestujeme i s této tribuny co nejrozhodněji proti
nákladnému divadelnímu uvítání
krále Fuada [Další slova byla usnesením
předsednictva posl. sněmovny ze dne 26. června
1929 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena
z těsnopisecké zprávy.]
Předseda (zvoní): Žádám
p. řečníka, aby neužíval urážlivých
slov.
Posl. Mikulíček (pokračuje): Tento
tyran přijel dnes ráno do Prahy a první ho
uvítali Masaryk a primátor Baxa. Kdo dal
těmto lidem k tomu právo? Zeptali se dělnictva
a pracujícího lidu vůbec, co o tom smýšlí?
Ne. Vítají tedy svého kolegu o vlastní
újmě, proti vůli lidu [Další
slova byla usnesením předsednictva posl. sněmovny
ze dne 26. června 1929 podle §u 9, lit. m)
jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké
zprávy.] Při jeho příjezdu do
Prahy byl násilně nakomandován na trati od
Wilsonova nádraží až ke Hradu dvojitý
vojenský špalír. [Další věta
byla usnesením předsednictva posl. sněmovny
ze dne 26. června 1929 podle §u 9, lit. m)
jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké
zprávy.] (Výkřiky poslanců strany
komunistické.)
Předseda (zvoní): Volám vás,
pane poslanče, k pořádku!
Posl. Mikulíček (pokračuje): Když
s Masarykem opustil nádraží, dělostřelectvo
vypálilo 101 dělových ran, každá
stojí nejméně 1000 Kč. (Výkřiky
komunistických poslanců.) Většina
hlavních ulic byla uzavřena pro veškerý
provoz, tedy i pro provoz elektrických drah. Tamtudy jel
Fuad se svým kolegou Masarykem na Hrad. Dopravní
dělníci a spousta drobného lidu vůbec
musí tedy k vůli těmto dvěma pánům
jeti ohromnou oklikou nebo jíti pěšky, ale
dělnické průvody se pro porušení
možnosti dopravy nepovolují. Na veřejných
budovách vlají všude vlastenecké prapory.
Myslíte snad proto, že se něco dalo dělnictvu?
Kdepak! Fuad je v Praze. [Další věty byly
usnesením předsednictva posl. sněmovny ze
dne 26. června 1929 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu
vyloučeny z těsnopisecké zprávy.]
Německý lid stála návštěva
tohoto kavalíra 16 milionů marek. Kolik bude státi
u nás? Kolika nešťastným rodinám
mohlo by býti za tyto peníze aspoň částečně
pomoženo? Invalidé dostávají 1.44 Kč
denně, masa dělníků 6 Kč denní
mzdy, spousta lidí nemá ani haléře
na jídlo, ale návštěva Fuadova sežere
za několik dnů desítky milionů vydřené
z kapes chudých poplatníků.
Namítnete, že afganský emir Amán Ulláh
byl také uvítán v Moskvě. Ano, ale
předně tento není Fuadem, není nástrojem
imperialistů k utlačení svého vlastního
národa a proto byly proti němu také osnovány
pomocí anglických peněz všechny ty revolty
v poslední době. On je representantem pokrokových
sil v Afganistanu. A za druhé - a to je hlavní věc
- bylo uvítání Amán Ulláhovo
v Moskvě nutné, aby se zhatily plány imperialistů,
zneužíti ho k válečnému útoku
na Sovětský svaz. (Výkřiky.) [Další
věty byly usnesením předsednictva posl. sněmovny
ze dne 26. června 1929 podle §u 9, lit. m)
jedn. řádu vyloučeny z těsnopisecké
zprávy.]
Předseda (zvoní): Pane poslanče,
volám vás opětně k pořádku.
Posl. Mikulíček (pokračuje):
[Další věta byla usnesením předsednictva
posl. sněmovny ze dne 26. června 1929 podle §u
9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké
zprávy.] Nic se na tomto stavu nezměnilo od
nastoupení MacDonaldovy dělnické vlády.
Tato vláda přes veškerou svou demagogii v jiných
obvodech také žádných změn nepřislíbila
[Další slova byla usnesením předsednictva
posl. sněmovny ze dne 26. června 1929 podle §u
9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z
těsnopisecké zprávy.] Jestliže se
tedy uvítali Masaryk a Fuad k společným
přípravám války, je to právě
důkaz, že oni a jejich státy jsou si rovni.
Král Fuad je tahacím panákem anglických
imperialistů. Klaníc se králi Fuadovi, klaní
se čsl. buržoasie anglickému imperialismu.
Na královské návštěvy peníze
jsou, ale nejsou pro válečné poškozence
a hornické provisionisty. Zatím co hornické
pojištění má býti zrušeno,
poněvadž stát nechce dát ani haléře
na jeho zachování, vyhazují se milionové
sumy na hoštění královského agenta
anglického imperialismu. K vůli králi Fuadovi
dal stát nadělat mnoho egyptských praporů.
Za cenu jedné egyptské fangle mohlo by se nasytiti
deset proletářských vyhladovělých
dětí. Proto voláme: Pryč s tím
kapitalistickým řádem, který dovede
vyhazovat miliony v době, kdy by několik stovek
zachránilo celé rodiny od sebevraždy! Voláme
s Voltairem: Pověste posledního krále na
střeva posledního kněze!
Dne 5. července mají nastati v Československu,
hlavně v Praze nejslavnější orelské
dny u příležitosti svatováclavských
oslav. Chci k těmto věcem, poněvadž
nebude příležitosti, aby se o nich promluvilo,
ježto schůze a tábory se soustavně zakazují,
něco říci. Byli jsme toho svědky,
že i v den oslav desátého výročí
trvání tohoto státu bylo znemožňováno
mluvčím největší části
pracujícího lidu, aby řekli pracujícím
své názory o vývoji politických poměrů
v tomto státě. Proto se chápu slova zde,
abych mluvil o budoucích slavnostech orelských,
které jsou slavnostmi politické církve římskokatolické.
Měšťáci se s těmito slavnostmi
ovšem už ztotožnili, ba dokonce, jak čtu
v novinách - nejsem členem městské
rady pražské - má býti znemožněn
na veřejné frekvenci prodej časopisů,
aby Orli měli volné trotoiry a ulice. U měšťáků
je tato věc přirozeným zjevem. Proč?
Už dávno jsou pryč ty doby, kdy český
měšťák representoval také určitý
pokrok a určitou pokrokovost. Dnes ví, že daleko
lépe se mu bude vládnout nad proletářem
a pracujícím venkovanem, když ho bude klamat
a šálit ten, který mu slibuje odplatu až
po smrti nebo který mu ukazuje trestní lístek
na posmrtné smažení, jestliže na tomto
světě vzepře se vrchnosti a vykořisťování.
Tedy u měšťáků je to věcí
přirozenou. Měšťáci uhýbají,
ergo podporují klerikální reakci z vlastních
svých zištných důvodů, ale nepochopitelné
je to u stran, které mají ještě odvahu
nazývati se stranami dělnickými, ba dokonce
stranami socialistickými. Čeho jsme svědky?
Prvním červencem měla nastati v továrnách
dělnická dovolená, týden, 14 dní
atd., podle toho, jak zákon určuje, jak dlouho dělník
pracuje v továrně. A tu byla velice vhodná
příležitost, aby tito dělníci
v době své dovolené šli říci
římským klerikálům své
mínění o jejich otravném působení
mezi dělnictvem, o jejich balamucení dělnictva
v boji za větší skývu chleba. A tu,
prosím, pánové z řad reformistických
socialistů postarali se o to, aby dnem, kdy nastává
dělnická dovolená, nebyl 1. červenec,
čili aby 5. červenec v pražských ulicích
byl naprosto uvolněn pro Orly a pro klerikální
průvod, pro ty, kteří před 3 lety
postavili se brutálně - a mohl bych to nazvat ještě
jinak - i proti tomu, který je hlavou našeho státu,
kterého proti nám stavíte všude jako
nejpopulárnějšího člověka,
proti presidentu, když se odvážil jíti
oslavovat k pomníku Jana Husi světlou památku
tohoto velkého revolucionáře. Měšťáci
tak činí ovšem ze svých vlastních
existenčních důvodů, sociální
reformisté snad v zájmu toho, aby nebyl u nás
porušován klid, aby naše milovaná vlast
n-dostala po odchodu vzácného hosta nějakým
způsobem trhlinu do dobrých pověstí,
jaké o ní po celém světě propaganda
a reklama pro český stát stále rozšiřuje.
Vážení, člověk si maně
vzpomíná, že před válkou český
maloburžoasní, trošku jen pokrokový svět
živil se plných tři sta let historickou tradicí
v odboji proti národnostnímu i hospodářskému
útlaku české buržoasie se strany Němců
a Maďarů. Tři sta let se hlásalo českému
lidu, že nejslavnější historií
českého národa byla reformace Husova a následující
husitské boje a Žižkova a Prokopa Holého
vítězství. Tři sta let jsme se živili
jen z této historie, a najednou dostáváme
se do samostatného státu, abychom provedli, co jsme
si tři sta let slibovali, abychom provedli, co řekl
president tohoto státu, že Řím musí
býti souzen a odsouzen. Místo toho všecko ustupuje
před sluhy a zřízenci toho Říma,
který vždycky byl nepřítelem všeho
českého, všechno se klaní, všechno
se mu půjde pokloniti. (Výkřiky.) Již
před 500 lety měli různí králové
také chuť tlačiti se do Čech, jenže
Žižkovi Táborité je nevítali s
fanglemi, nevypálili na jejich počest 101 ránu,
nýbrž je přivítali palcáty, sudlicemi
a cepy a ti králové utíkali z naší
vlasti. Víte dobře, byl to ten "slavný"
král Zikmund a ostatní za ním. Dnes se poměry
změnily. Česká buržoasie dostala se
k moci a zapomíná na to, co pro nacionální
myšlenku, pro osvobození nacionální
udělal Řím, zapomíná na tisíce
padlých zde nedaleko Prahy kolem hrádku Hvězdy
na Bílé Hoře, zapomíná na to,
že lidé líbali zem, když s Komenským
opouštěli svou vlast, aby v cizině, jejíž
řeči neznali, jejíž zvyků a všeho
ostatního neznali, uchýlili se před klerikální
římskou protireformací. Dnes - nač
se tím otravovati? Dnes dovedou udělati i v agrárním
orgánu ze Žižky nejlepšího dozorce
nad pořádkem, kdyby dnes žil. Pánové,
nehleděli jste na lepší naši minulost.
Naší povinností jest, abychom na tuto vaši
zradu nejslavnější české historie,
kdy k nám celý svět upíral zraky,
upozorňovali širokou veřejnost českou.
Byly doby, kdy Čechové zpívali píseň,
z níž jsem včera recitoval jeden verš,
a tu píseň budu odtud opakovati celou, aby si ji,
když už ne vaše sokolská mládež,
aspoň naše komunistická mohla také někdy
zazpívati, když ji napadne. Čechové
dříve a ještě před válkou
zpívávali na nápěv: "Bývali
Čechové statní jonáci".
"Čechové, hleďte jen v šer dávných dob,
plný kdy byl náš kraj krvavých stop;
českému národu odňali svobodu, kopali
hrob.
Kdo byl tím tyranem, jenž nám vše vzal,
kdo hubil naši zem, kdo sil v ní žal?
V kvílení měnil zpěv, proléval naši krev, v pláč
nám se smál?
Byly to stvůry ty, jež zrodil Řím,
nepřítel zarytý všeho, co mým.
Vlasti mé, jejích snah, kletý že byl vždy vrah,
v dějinách zřím".
A na konec zpívají předváleční
pokrokoví Čechové:
"Tyrani prokletí, vrazi nás všech,
budoucnost odplatí vám činů těch;
při své cti přísahám býti vždy proti vám,
neboť jsem Čech".
Tak zpívala pokroková česká veřejnost
i měšťácká před dobou, než
se měšťácká buržoasie zmocnila
všech anebo alespoň ohromné spousty výrobních
hodnot. K ochraně tohoto hospodářského
nadpráví dnes již zapomněla na svou
minulost pokrokovou a raději nechává na účet
pokroku a na účet lepších dob minulosti
roztahovati se zde římskému klerikalismu.
Pánové z pokrokového tábora, kdyby
tak tatík Žižka vstal, řekl by nynějším
představitelům politické i hospodářské
moci jistě své mínění. Vím,
že ho na různých slavnostech oslavujete, stavíte
ho jako kontrast proti revolučním hnutím
proletariátu a venkovského poloproletariátu,
ale největší radost z něho máte,
protože je 500 roků zahrabán. Proč?
Protože ten nehonil lichváře před lichevní
soud, aby tam byli odsouzeni k několika dnům nebo
týdnům podmínečného trestu,
nýbrž když zjistil, že v době nedostatku
a hladu se někdo obohatil na účet svých
spoluobčanů, když zjistil, že má
nahrabáno zlata, řekl: "Roztavte to zlato a
vlijte mu ho do hrdla, ať se ho nažere!" Kolik
by vás chodilo se zlatým hrdlem? A proto, kdyby
tatík Žižka vstal, práskl by nad tím,
čeho byla dnes Praha svědkem a čeho bude
svědkem i budoucí týden, po těch vašich
mozkovicích, že byste byli se svým rozumem
v koncích. (Potlesk komunistických poslanců.)
Předseda (zvoní): Dalším
řečníkem je pan posl. Schweichhart.
Uděluji mu slovo.
Posl. Schweichhart (německy): Slavná
sněmovno! Pokud jde o projednávaný návrh
o starých korunových pohledávkách
s Jugoslavií, musím rovněž zaujmouti
ostře odmítavé stanovisko, neboť dvě
české banky, a právě největší,
Sporobanka a Živnobanka, jsou jednostranně protežovány
v neprospěch menších lidových spořitelen.
Skutečně velice se divím, že německé
vládní strany zdvihají ruku pro takovýto
návrh, ačkoliv čeští a slovenští
poslanci, ovšem sociální demokrati, zaujali
ve výboru velmi energické stanovisko proti návrhu.
Vědomé poškození německých
spořitelen, jako na příklad v Dolní
Poustevně, Šluknově, v Haňšpachu,
Mariánských Lázních atd. se žádnou
resolucí neodčiní. Přijatá
resoluce nezavazuje vládu vlastně vůbec k
ničemu. Toto chování německých
vládních stran musíme zdůrazniti před
celou veřejností a právě tak zvláštní
stanovisko vládních stran všeobecně.
Odpovědnost za toto chování přenecháme
ovšem úplně vládním stranám
a nezávidíme jim skutečně této
odpovědnosti.
A nyní něco jiného. Praha jest slavnostně
vyzdobena prapory, neboť dnes jest zde hostem egyptský
král Fuad. Do jaké míry jest slavnostně
naladěn lid, nevím. Vím jen tolik, že
zde vládnoucí tak zvaná demokracie ukázala
se opět jednou při královské návštěvě
ve velmi křiklavém světle. Zajisté
patří k nezrušitelným a samozřejmým
právům demokracie pronésti pravdivá
slova i o exotických a zahraničních hostech.
Bohužel nám to zde dovoleno není.
V časopise "Sozialdemokrat" a v jeho hlavičkových
listech byl totiž včera zabaven celý článek
s nadpisem (čte):
"Kdo jest král Fuad? V
těchto dnech dlí v Praze egyptský král
Fuad. V říšskoněmeckých časopisech
čteme o něm mezi jiným: Tento egyptský
král byl v Berlíně přijat a slaven
s celou okázalostí representační republiky,
aniž si veřejnost byla vlastně vědoma,
kdo král Fuad jest. Neboť, kdyby veřejnost
byla zevrubně poučena, byla by se jistě chovala
daleko zdrženlivěji při jeho bouřlivém
přivítání. [Další odstavec
byl usnesením předsednictva posl. sněmovny
ze dne 26. června 1929 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu
vyloučen z těsnopisecké zprávy.]
Ostatně v těchto dnech vešlo v Berlíně
ve známost, že egyptský vyslanec učinil
u berlínské policie všechny kroky, aby egyptskou
kolonii, která není příliš velkým
přívržencem královým, zdržela
od úředního přijetí jeho veličenstva.
Kdyby byla berlínská policie nezasáhla a
všechny "nebezpečné živly" egyptských
státních příslušníků
zkrátka nevykázala, byl by býval král
Fuad přijat na lehrtském nádraží
krupobitím kamenů a zkažených vajec.
I malou skupinu "králi věrných"
Egypťanů přinutili k "přijetí"
násilnými prostředky. [Další
odstavec byl usnesením předsednictva posl. sněmovny
ze dne 26. června 1929 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu
vyloučen z těsnopisecké zprávy.]
Tento ovšem poněkud příliš zřetelný
článek, jak jsem již řekl, byl celý
zabaven. Ohrazujeme se proti této drzé konfiskaci
co nejostřeji, neboť bije přímo ve tvář
známé heslo "Pravda vítězí".
Vidíme, že v Německu vládne skutečná
tisková svoboda, poněvadž tam článek
zde zabavený vyšel bez závady. Doufáme,
že přes to přese všechno pravda o Fuadově
politice vyjde najevo. (Potlesk poslanců něm.
strany soc. demokratické.)
Předseda (zvoní): Ke slovu není
již nikdo přihlášen. Rozprava je skončena.
Přerušuji projednávání tohoto
odstavce pořadu, jakož i dnešního pořadu
schůze vůbec.
Učiním ještě některá presidiální
sdělení.
Lékařské vysvědčení
dodatečně předložila posl. Karpíšková.
Mezi schůzí byly tiskem rozdány naléhavé
interpelace.
Zástupce sněm. tajemníka Nebuška
(čte):
2212. Naléhavá interpelace posl. Tomáška,
Bechyně, dr Wintra, dr Dérera a soudr. min. předsedovi,
ministru zahraničí, ministru školství,
ministru financí, ministru spravedlnosti a ministru pro
sjednocení zákonů o výplatě
23 milionů Kč ostřihomským beneficiátům.
2276. Naléhavá interpelace posl. dr Patejdla, V.
Beneše, Davida, Jaši, Vlčka a druhů ministru
nár. obrany o nepřípustném chování
některých důstojníků čsl.
vojska.
2286. Naléhavá interpelace posl. Jurana a soudr.
vládě o zrovnoprávnění staropensistů
s novopensisty.
2297. Naléhavá interpelace posl. Hampla, Srby a
soudr. předsedovi vlády a ministru nár. obrany
o vojenské špionáži kapitána kancelářské
služby u ministerstva nár. obrany, Jaroslava Falouta.
2298. Naléhavá interpelace posl. Špatného,
Zeminové, Davida, dr Klapky, Bergmanna a druhů předsedovi
vlády jako ministrovi nár. obrany o prozrazování
důležitých vojenských dokumentů
nepřátelské velmoci důstojníkem
generálního štábu.
Předseda: Mezi schůzí byla tiskem
rozdána Těsnopisecká zpráva o 201.
schůzi posl. sněmovny.
Mezi schůzí byl tiskem rozdán a současně
přikázán výboru iniciativnímu
návrh.
Zástupce sněm. tajemníka Nebuška
(čte):
2401. Návrh posl. Tomáška, Koudelky, inž.
Nečase, Kříže, Bečko a soudr.
na poskytnutí pomoci obyvatelstvu, postiženému
letošními živelními pohromami.
Předseda (zvoní): Pan posl. Mikulíček
užil v dnešní řeči některých
výroků, urážejících hrubě
mravnost a ohrožujících bezpečnost státu.
Předsednictvo posl. sněmovny vyloučí
podle §u 9, lit. m) tyto výroky ze zprávy těsnopisecké.
Podle usnesení předsednictva navrhuji, aby se příští
schůze konala zítra ve čtvrtek dne 27. června
1929 ve 3 hodiny odpol. s
Nevyřízené odstavce pořadu 212. schůze.
Jsou proti tomuto mému návrhu nějaké
námitky? (Námitek nebylo.)
Není jich. Končím schůzi.