Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Zcela rozhodně však popírám, že Živnobanka vydala na základě úvěru poskytnutého některé firmě takové komunální dlužní úpisy nebo zástavní listy a bylo-li tomu tak v skutku, pak to přec byly ne zástavní listy, zvláště na základě této půjčky vydávané, nýbrž zástavní listy jiné a snad byla tato hypotekárně zajištěná půjčka, což popírati nechci, spolu přivzata do velké hromady, jež spolu ručí za ostatní zástavní listy, pokud je Živnobanka vydala dříve nebo též později. Že však právě tato půjčka byla podkladem pro zvláštní emisi, odvažuji se přec jen popírati. Kdož ví, zda půjčka těchto 5 milionů, kterou Sporobanka poskytla Srbům, Dalmatincům a Krajincům, jest podkladem zvláštní emise. Neboť v tomto rozsahu jest přece trochu malá. Takové malé půjčky se nedávají, dávají se půjčky větší, aby se pak proměnily v cenné papíry. Vždyť by se jinak musily tisknouti zvláštní cenné papíry a tu se mi zdá částka vůbec velmi nepatrnou.

My však chceme míti za to, že tomu tak jest, a chceme se tázati, zda tato okolnost ospravedlňuje veškeré důsledky, které se z toho vyvozují, zda ospravedlňuje zcela zvláštní ochranu, kterou zdejší stát poskytoval těmto pohledávkám.

Sledujeme-li dále historický vývoj těchto věcí, najdeme, že v letech 1925 až 1928 bylo vyjednávání přerušeno, a že nyní jednotliví dlužníci a věřitelé přikročili k tomu, aby své obchody vyrovnali, privatim se zbavili svých dluhů a zaplatili pohledávky. Tímto způsobem bylo vyřízeno celé množství případů, až konečně zůstaly české pohledávky v částce 9 1/2 a české dluhy v částce 7 milionů korun. Jest jasno, že délka doby nutila mnohé peněžní ústavy a i fysické osoby k ostřejším opatřením, zvláště tam, kde dohody nebyly možné. Došlo k žalobám a následek toho byl, že se Srbsko ukázalo najednou ochotným, aby opět zahájilo vyjednávání. To také ve skutečnosti započalo a vedlo konečně k výsledku, který máme nyní před sebou. Připouštím bezevšeho, že právě toto vyjednávání, jež bylo skončeno minulého podzimu, nutilo zdejší vládu, aby učinila jakousi čáru pod celou věc a stanovila lhůtu, po níž nebyla více dovolena soukromá vyrovnání. (Předsednictví převzal místopředseda Horák.) Tato lhůta byla stanovena 3. říjnem 1928. Při tom však nutno opět říci, že tato lhůta byla jednotlivým účastníkům oznámena nesmírně rychle a náhle, takže v celé řadě případů nebylo více možným uzavříti včas dohodu, nýbrž že toto ministerské nařízení padlo doprostřed se odehrávajících jednání, tedy překazilo soukromá vyrovnání, jež by byla pro obě strany, při nejmenším však pro naše dlužníky, dopadla mnohem příznivěji, než to nyní vůbec umožňuje státní smlouva.

Nyní nutno konstatovati: Státní smlouva stále ještě neupravuje všecky pohledávky a dluhy, znějící na staré koruny a existující mezi státními občany obou zemí, nýbrž upravuje pouze pohledávky, pokud ještě vznikly před 26. únorem 1919, tedy před měnovou rozlukou a byly ještě 3. října 1928 v platnosti, a pokud nejsou vůbec z úpravy vyňaty ve čl. 9 státní smlouvy. V tomto čl. 9 jsou vyňaty veškeré pohledávky a dluhy v cenných papírech, dále pohledávky a dluhy, jež se zakládají na pojišťovacích smlouvách ať veřejnoprávních či soukromoprávních. Následkem toho třeba dbáti tohoto: Později uvidíme, že Živnobanka a Sporobanka zaujaly proto zcela přednostní postavení, poněvadž se o nich tvrdí, že jejich pohledávky, jež umístily, byly prý podkladem emissí cenných papírů a že prý se musí jim tyto cenné papíry, jež venku obíhají a tak říkajíc nesou razítko československého státu, chrániti, že se musí tímto způsobem chrániti prestiž československého státu a proto jim dáti více než jiným. S druhé strany stojí ve čl. 9, že pohledávky a dluhy z cenných papírů vůbec nespadají pod tuto státní smlouvu, že jsou vyhrazeny teprve příští zvláštní úpravě. Z toho vidno, že co bylo dříve uvedeno jako důvod, obsahem státní smlouvy jeví se nesprávným.

Nyní nejprve k čl. 1 státní smlouvy, ku všeobecné úpravě vůbec. Ve všeobecné úpravě se šťastně dociluje výsledku, že za každou starou rakouskou korunu musí československý státní občan Srbům platiti půl české koruny a srbský státní občan za každou starou rakouskou korunu nám půl dinaru. Co při tomto domnělém vyrovnání jest rovné, jsou jen číslice, ne však slova a jest zcela podivuhodné, slyšel-li kdo na př. také dnes zase pány zpravodaje mluviti o rovnosti a spravedlnosti a tvrditi, že jest zde obdivuhodná parita a stejné zacházení oběma stranami, když musí přec konstatovati, že půl koruny jest právě 50 h, kdežto půl dinaru jest jenom 30 h. Jinými slovy: Českoslovenští státní občané mají závazek platiti Srbům za každou starou rakouskou korunu 50 h, mají-li však pohledávku vůči Srbům, musí se za jednu korunu spokojiti s 30 haléři. Nevím, je-li to něco zvláště obdivuhodného, jest možno, že se nedalo nic lepšího docíliti, jest možno, že srbští vyjednavatelé byli lepšími vyjednavateli, že českoslovenští vyjednavatelé opustili dějiště, smím-li tak říci, bojiště příliš záhy, jest však také možno, pánové, že se zde opět přihodil kousek velikášství; neboť i zde podává odůvodnění státní smlouvy, již zde máme, určité vysvětlení, v němž se na jedné straně vypráví, jakou chudou zemí je Srbsko nyní po válce a jak si teprve musí pomalu své národní hospodářství vybudovati, jaké úroky musí platiti a jak je mu za těžko vůbec něco platiti, kdežto na druhé straně se o nás mluví, že prý jsme bohatá země, že prý jsme poválečnou dobu dosti dobře překonali, že prý zvláště naše peněžní ústavy mohly všecky tyto škody a ztráty odepsati, že prý jsou v úplné rovnováze a tak prý jest zcela oprávněno, dáváme-li jako boháči právě za starou korunu 50 haléřů a chudí Srbové za starou korunu platí jenom 30 haléřů. Ovšem, pánové tyto zpěvy se slyší opět v jiné tónině, zvláště potom, jde-li o to, že tento stát musí něco dáti na invalidy, úředníky atd.; pak zní tato píseň trochu do moll a tu se praví: Nemáme peněz. Ale nyní jest tomu přirozeně jinak. Ale, item, těchto 20 haléřů rozdílu by neznamenalo nic tak velkolepého, kdyby tato rovnost byla skutečně taková, že by byla provedena aspoň všude a bez výjimky. Nyní dochází řeč trochu na formu: Až sem jest smlouva mezi zdejším státem a Jugoslavií správnou státní smlouvou, která upravuje poměry mezi našimi a státními poměry jiného státu.

Ve čl. 2 se však upravují poměry, které jsou toliko doma, poměry, kdy jsou obě smluvní strany domácí lidé, následkem čeho já vůbec nenahlížím, proč tento čl. 2 jest vůbec ve státní smlouvě obsažen. Ano, kdyby aspoň proti čl. 2 stál podobný článek na straně Srbů, kdyby i tam na př. byla Sporobanka a Živnobanka, s nimiž by se týmž způsobem nakládalo, pak by bylo možno říci: prosím, jest to jakýsi způsob parity. Proč přichází tento výjimečný článek, který je pro nás přec kamenem úrazu, do státní smlouvy, to mně není dosti pochopitelné, a myslím, že tu již trochu působilo špatné svědomí. Na státní smlouvě nemůže parlament ničeho měniti, může ji buď schváliti jako celek nebo celou zamítnouti, nejde však, aby se v ní jednotlivé části změnily. A aby byla již z prvopočátku každá změna nemožnou, byla pojata taková úprava, která se čistě vztahuje na vlastní státní občany a nemá vztahu k poměru k Jugoslavii, patrně též do státní smlouvy, snad také v naději, že se státní smlouva vezme obyčejně jako něco nezměnitelného, což se právě spolknouti musí a nebéře již od počátku tak kriticky pod lupu jako snad zákonné předlohy. (Posl. Horpynka [německy]: Avšak prováděcí zákon může přec čl. 2 prohlásiti neplatným!) V prováděcím zákoně není čl. 2 vůbec obsažen, v tom jsou pouze důsledky čl. 2. Prováděcí zákon jest právě tak jako tato předloha pro nás naprosto nepřijatelným. Nyní přicházejí opět známé pohledávky Sporobanky a Živnobanky, kterým se dostává v čl. 2 zvláštního výjimečného postavení. Abych ilustroval, o kolik jde, rád bych se krátce zmínil o tomto: Na počátku svých vývodů jsem se zmínil, že kapitály z jižního Štyrska a Krajiny putovaly do severních Čech, vůbec do historických zemí, aby tam pracovaly, a dostávaly tyto vklady ponejvíce německé lidové peněžní ústavy. Dojista bylo při tom i několik českých, avšak dnes se to dá těžko zjistiti, jak veliké byly původní částky. Vždyť dnes známe pouze ony částky, s nimiž tyto lidové peněžní ústavy uvázly až dodnes naprosto v úzkých. Výslovně jsem zdůraznil, že vláda dala včas pokyn řadě peněžních ústavů, jak se mají z věci vytáhnouti, a že tyto lidové peněžní ústavy tomuto pokynu většinou porozuměly. Ony ústavy však, jež jsou v severních Čechách a německé, nedostaly od vlády nijakého pokynu a uvázly následkem toho svou celou částkou, kdežto ostatní uvázly pouze zbytkem. Jsou zde 24 banky, jichž jednotlivá jména nechci uvádět, se zbytkem celkem 2 mil. korun, pak jest zde 5 severočeských lidových peněžních ústavů, které uvázly dohromady s 3,068.477 korun a pak celá řada malých českých ústavů dohromady se 127.128 korunami. Při tom bych rád ještě uvedl: V tomto výkazu jsou na př. uvedeny spořitelna v Budějovicích s 28.500 korun, spořitelna v Králové Dvoře s 35.000 korun jako české lidové ústavy peněžní a jsou uvedeny mezi českými peněžními ústavy. Poněvadž však jde o věc z mírové doby a pokud vím, byly v mírových dobách národnostní poměry v Budějovicích a Králové Dvoře ještě jiné než dnes, tvrdím, že mohly býti i tyto číslice klidně započítány v řadě číslic německých, a kdežto na př. německé pohledávky německých peněžních ústavů se pohybují v číslicích 2 1/2 milionu, 454.000, 102.000 korun, tak pohybují se české číslice v nepatrné míře jako 893 koruny, 2000 korun, 9000 korun, 4642 koruny, z nichž vychází na jevo, že nejde již o staré kapitálové číslice, nýbrž o zbytky, jež právě zbyly, když byla tehdy v r. 1921 na pokyn vlády otevřena tato nová debetní konta, byla na ně dána záloha a ona z největší části se z tohoto případu dostala. Z těchto číslic samých jest viděti dvojí zacházení, neboť českým spořitelnám bylo umožněno se zotaviti, německé se nechaly viset. To přivádí člověku na mysl onu manipulaci Živnostenské banky s tak zvanou devátou válečnou půjčkou, kdy se také včas, řekněme obchodem do sebe, dostala z celé věci ven. Ale tehdy se mohlo konečně říci, páni zůstali mezi sebou. Ale zde jsou přec dvě národnosti na celé věci zúčastněny. Nyní přijde to nejlepší. Odůvodnění praví: Na základě úvěrů, které oba ústavy, Sporobanka a Živnostenská banka, poskytly do Jugoslavie, byly vydány zástavní listy, komunální dlužní úpisy - nevím určitě, všeobecně se říká cenné papíry - a ty by byly měly kurs 80%. Poněvadž teď dostanou na své pohledávky jen 30%, schází 50%. Těchto 50% jest druhá půlka koruny a tuto musí dostati nahraženou. Této logice, otevřeně doznávám, nerozumím, neboť dal-li dnes někdo nějakou pohledávku na určitou měnu vložiti do knih, pak musí chtě nechtě nésti všechno, co se v budoucnu s touto měnou stane. Viděli jsme to v době inflace. Tu se také rozplynuly v niveč pohledávky na bůh ví kolik korun nebo marek v málo okamžicích. Jest to risiko, jež musí každý vzíti na sebe, soukromník právě tak jako jiný. Jestliže dnes následkem toho Živnostenská banka a Sporobanka daly tam dolů pohledávky ve starých korunách, pak musí si jako věřitelé dáti právě líbiti, že jim Srbové tyto pohledávky právě tak vymění nebo zaplatí jako ostatním věřitelům. Proč mají právě Živnostenská banka a Sporobanka tvořiti výjimku, nenahlížím při nejlepší vůli. Jde-li zde o cenné papíry, je-li vskutku pravda, že na základě těchto pohledávek byly vydány cenné papíry, pak přece nejsou tyto papíry zvláštním druhem speciální konkursní podstaty, jež váznou pouze na těchto pohledávkách a jinak nemají za sebou ničeho (Výkřiky posl. Horpynky.) a nemají svůj 80% kurs proto, poněvadž mají tyto jednotlivé pohledávky jako podklad svého ocenění, nýbrž poněvadž se Živnostenské bance a Sporobance důvěřuje a přiznává jí 80% veřejné důvěry, smím-li se tak vyjádřiti. Následkem toho není pravda, co zde stojí v odůvodnění, že se musí kurs chrániti. Kurs se tím nechrání. Nejsem bankovním odborníkem, nýbrž jen právníkem, ale představuji si, jestliže dnes některá banka na základě reálního úvěru tento úvěr mobilisuje, pak nebude jmenovati každou jednotlivou položku, nýbrž bude to podstata a ta se může zvětšiti nebo zmenšiti, poněvadž přece jednotlivé pohledávky vzrůstají, eventuálně se zas placením také sráží. Nyní jsem výslovně a úmyslně jmenoval tyto částky, o něž jde, jež takřka se stávají pro Živnostenskou banku a Sporobanku dávkou povinnými. Sečtou-li se tyto částky, přijde se k úhrnu 5,195.605 korun. Hned na počátku jsem oznámil, že prý jde o pohledávku Sporobanky 5 milionů korun a o 300.000 korun Živnostenské banky, to jest o 5,300.000 korun. 80% dává 4,240.000 korun. Následkem toho dostanou skorem polovinu. 5,195.605 korun mají platiti lidové peněžní ústavy - koruna rovná se koruně - následkem toho jest nejen Živnostenská banka a Sporobanka plně kryta, nýbrž mají takto i pěkný přebytek, neboť clearingový ústav, jenž musí všecko zúčtovati, má příkaz, jak užitek, na nějž jsem myslil, tak případně nový schodek stejnoměrně rozděliti na základě této celé věci. Nemohu následkem toho při nejlepší vůli nahlédnouti účel, proč se právě tyto dva ústavy vyjímají a chrání, a tvrdím, že tato ochrana jest zbytečná a že je nemorální z toho důvodu, poněvadž ji přec neprovádí dlužník nebo veřejný úřad, nýbrž poněvadž se ukládá jinému člověku, který s těmito věcmi nemá naprosto co dělat. Je to loupežný útok na kapsy severoněmeckých lidových peněžních ústavů, jež se činí těmto zájmům dávkou povinnými a z jejichž zad se nyní krájí řemeny, aby se věci tam opět polepšily. Při tom nechci vůbec poukazovati na to, že, jde-li vskutku o cenné papíry, banky vědí přece hned při emisi, kde zůstanou, takže vskutku nemůže býti řeči o nějakém damnum emergens, o škodě, kterou věcí utrpí. Následkem toho jest mně též, otevřeně doznávám, nepochopitelné, co bylo řečeno na posledním zasedání rozpočtového výboru, že zde jde o úvěr československých papírů. Zmínil jsem se již, že s úvěrem československých papírů nemá tato transakce nic společného.

Nyní bych ještě rád něco řekl o parlamentním projednání této předlohy. Jsme zvyklí, že se předloha podá buď v senátě nebo v poslanecké sněmovně a že, schválí-li předlohu poslanecká sněmovna, přijde pak do senátu a naopak. Zde byl zachován podivuhodný postup. Státní smlouva, příp. předloha, jež obsahuje státní smlouvu, byla předložena jak v poslanecké sněmovně, tak v senátě. Jen prováděcí zákon byl projednáván nejprve v senátě a teprve potom v poslanecké sněmovně. Vneslo to do věci jaksi zmatek a myslím, že je to poprvé, co se tyto dvě věci křižují. Chtěl bych tu také říci, že se to jen zřejmě stalo, poněvadž se celá věc chtěla promrskat a poněvadž se doufalo, že nikdo nepřijde na různá čertova kopýtka, jež v předloze vězí.

To mne přivádí krátce k prováděcímu zákonu. Prováděcí zákon jest jen vedlejší věcí, následek celé státní smlouvy. Poněvadž státní smlouva jest za takových poměrů pro nás nepřijatelná, a tím také ona zcela krátká formule, kterou má vlastně býti zákon parlamentem toliko schválen jako předloha, jest zcela jasné, že musí padnouti i celý prováděcí zákon. Přes to bylo by třeba i k tomu něco říci. Peněžní ústavy, které nyní musí československému clearinu zaplatiti korunu, nejsou pro boha bohatými, nýbrž jsou to peněžní ústavy nouzí trpící, peněžní ústavy, jež netrpí nouzí teprve od včerejška nebo předvčírka, nýbrž již od převratu, poněvadž se staly nouzí trpícími právě následky, jež souvisí s výplatou válečných půjček. Tyto skutečnosti nejsou nové a také jsou dobře známé. Byly také dobře známé vládě, také ministerstvu financí, neboť jinak nebylo by přec ministerstvo financí mohlo povoliti různá moratoria, která povolilo. Ministerstvo financí a jeho vyjednavači musili zcela přesně věděti, že ony peněžní ústavy, jež mají zde platiti, jsou více než jiní soukromníci a jiné ústavy následkem své nouze ústavy nouzí trpícími a nemohou vůbec splniti tyto zákonné závazky, jež se jim přičítají a na něž mohou nanejvýš odpověděti prodloužením moratoria. Nyní jest otázkou: Zapomnělo se na to, nebo co bylo vůbec při této věci důvodem? Ale nejen to. V prováděcím zákoně dává se všem ústavům, tedy i těmto, příkaz, aby ještě jednou tyto pohledávky přihlásily, nebo že budou jinak trestány. Tento druh častějšího soupisu jest u nás nejen usus nýbrž abusus. Ministerstvo financí zná každou číslici zcela přesně, jest dokonale orientováno o všech poměrech. Ví bůh, že nic nového ven nevyjde. Přes to činí prováděcí zákon opatření o novém soupisu a hrozí tresty do 50.000 Kč a ještě k tomu hrozí, že ony ústavy, jež nesepisují řádně ještě jednou, musí platiti další půl korunu Živnostenské bance a Sporobance. To jsou zásady, jež mají býti v tomto prováděcím zákoně povýšeny na předpis a k nimž nemůžeme dáti souhlas. Nenahlížím také vůbec, proč má najednou býti nemožná cesta správních instancí. Cítí-li se některý peněžní ústav zatížený opatřením clearingového úřadu, pak jest předepsána žaloba, již má podati. A tu se tvrdí, že se to děje, aby celé řízení bylo zkráceno. Nevím co je kratší, vyřízení stížnosti, nebo vyřízení žaloby. Ale konec konců to jsou krásy, o nichž možno diskutovati. Pro nás jest prováděcí zákon právě tak nepřijatelný jako předloha 1.

O způsobu parlamentního jednání jsem již mluvil, musím se však ještě vrátiti k tomuto. Kdyby si české většinové strany tuto předlohu samy povolily, kdyby tímto způsobem chránily vlastní české zájmy, pak by se mohlo s německé strany míti dojista také mnoho proti tomu, ale konečně byl by to přec jen další krok na oné již dlouhé cestě, jíž kráčíme od r. 1918. Ale tento zákon a tato státní smlouva, které jsou namířeny proti německým lidovým peněžním ústavům severočeským a opatřují Živnobance a Sporobance zcela neoprávněný prospěch na úkor německých lidových ústavů peněžních, budou schváleny a jsou již ve výborech schváleny pomocí německých vládních stran. A to je přec něco, o čemž by se mělo poněkud uvažovati a mluviti. Konstatuji odtud, že by byl nikdo nevěděl, co v tom stojí, kdybychom my, naše strana, nebyli udělali v senátě včas pokřik a nebyli upozornili na různé nesrovnalosti a nesnesitelnosti této předlohy. Jenom našemu vystoupení dlužno děkovati, že se zavedla vůbec debata a že se zabýval věcí tisk. (Posl. dr Koberg [německy]: Výsledkem jest jedna resoluce!) Ovšem. Tisk se ovšem někdy zabýval věcí takovou formou, že nesmí zůstati bez ohlasu. Nemohu zamlčeti názor, že pan senátor hrabě Ledebur byl špatně zpraven, když povolil člověku z "Deutsche Presse" minulý týden o této věci interwiev, v němž jest tak mnohé zkrouceno - to možno klidně říci - nebo při nejmenším vyloženo ve smyslu, jaký právě rády vidí "Deutsche Presse" a české vládní strany. Byl bych to nejméně očekával od hraběte Ledebura, který přec jindy vždy stál v řadách oněch, jimž pro národní zájmy dosti mnoho zbývalo, a byl bych spíše očekával, že se připojí k našemu boji, k naší straně v tomto ohledu. Shledal však za nutné konstatovati, že by byla služba zástavních listů poškozena a že by kurs zástavních listů klesl, kdyby se Živnobance nedala tato koruna. Prohlásil, že se nikomu neděje bezpráví, že to není damnum emergens, nýbrž nanejvýš lucrum cessans, co německým lidovým peněžním ústavům uchází. Zkrátka a dobře ani on nevidí v této formě úpravy nic než rovnost a spravedlnost.

Nuže, ať již tomu je, jak chce, my víme a známe věc jinak a konec konců bylo co děkovati našemu úsilí a vlivu na německé vládní strany, že jednou senát schválil resoluci, jež jest přec také připojena k oficiální zprávě, a že se dále usnesl ústavně-právní výbor poslanecké sněmovny na druhé resoluci, jež jest ještě precisnější než senátní. Uznáváme tuto skutečnost, uznáváme i další skutečnost, že prý již došlo mezi německými peněžními ústavy s jedné strany a mezi ministerstvem financí se strany druhé k soukromé dohodě, na základě které tyto lidové peněžní ústavy dostanou opět nahraženo, co tímto zákonem musí skrze clearingový úřad zaplatiti Živnobance a Sporobance. Nenamítáme ničeho, že nespravedlivosti, jež zde přibíjíme, se jiným způsobem opět vyrovnávají, pak si však dovolujeme přece dotaz: Nač tolik povyku? Tady se usnášíme pracně na zákonu, abychom ze zadu tento zákon opět obcházeli. Jak řečeno, nemám nic proti tomu a jsem posledním, jenž by snad tím, že na tuto okolnost upozorňuje, chtěl pohoršiti vysoký smysl ministerstva financí, aby se na konec nestavělo tak milostivě k ubohým lidovým peněžním ústavům a opět za zády odvolalo přípověď danou prý minulý týden. Přece vím, jak jsou naši páni finančníci citliví jako mimosa a jak je jim snadno odvolati dané sliby. Takové odvolání jest jim mnohem lehčí než splnění a já nechci pro boha býti na konec svými hříšnými řečmi příčinou takové katastrofy. Ale rád bych si přece dovolil zde konstatovati, že tímto způsobem je zcela zbytečné takový zákon vytvořiti, když se musí již předem doznati, neoficiálně doznati, že jest špatný.

Proto budeme hlasovati proti tomuto zákonu. Uvidí se, jaké budou účinky. Máme pevné předsevzetí pro případ, že by ministerstvo financí nemělo dáti přípověď, že věc vzneseme na rozhodčí soud v Haagu jako eklatantní porušení práva menšin. (Potlesk: poslanců něm. strany národní.)

Místopředseda Horák (zvoní:) Dalším řečníkem jest pan posl. Neurath. Uděluji mu slovo.

Posl. Neurath (německy): Používáme posledních schůzí sněmovny, abychom promluvili o dvou případech třídní justice, jakých ani dějiny československé třídní justice nevykazují mnoho. Máme zde nejdříve případ našeho soudruha posl. Dědiče. V r. 1926 konala se v Plzni protifašistická demonstrace, pořádaná českými sociálními demokraty a legionáři. Demonstrace byla poměrně veliká Účastnilo se jí nemálo dělníků, mezi nimi ovšem i komunisté a mezi těmi posl. Dědič. Československá policie, která za jeden ze svých hlavních úkolů považuje chrániti fašisty proti demonstrantům při protifašistických demonstracích, jako vždy tak i tehdy se chopila příležitosti, aby zase uměle způsobila srážky. To se jí za celé demonstrace přese všechno horlivé usilování nepodařilo. Ale ke konci demonstrace, když se účastníci již chystali odejíti domů, došlo přece ke srážkám a byl to posl. Dědič, který se pokusil smířlivě zasáhnouti. Následek toho byl, že ho policisté zbili. Šel proto na policejní ředitelství a oznámil tam úřadu tento případ tak, jak se skutečně stal. Kdo se nyní domnívá, že důsledkem tohoto kroku bylo, že se úřad pokusil pohnati k odpovědnosti strážníky, kteří se dopustili těchto přehmatů, ten se ovšem mýlí; neboť za několik dní strážníci, kteří posl. Dědiče ztloukli, dostavili se na policejní ředitelství, obrátili věc vzhůru nohama a udali posl. Dědiče, že nikoliv oni, jak se skutečně stalo, ztloukli poslance, nýbrž že tento jeden poslanec tloukl policii. (Výkřiky.) Z toho byla žaloba a v září 1928 konalo se přelíčení. Faktem jest, že posl. Dědič byl odsouzen na 4 měsíce do těžkého žaláře a že mimo to soud rozhodl, že ztrácí volební právo. Člověk by se mohl domnívati, že takové věci lze vysvětliti jen místními poměry, poměry zakládajícími se na zásadě: jedna ruka myje druhou. Bylo podáno odvolání. Každý, kdo tehdy tyto věci sledoval, byl si jist, že nejvyšší soud nebude ani pomýšleti na to, aby potvrdil takový hanebný rozsudek. Brněnský soud zabýval se dne 10. května 1929 odvoláním a nejen že rozsudku nezrušil, jak jistě každý očekával, nýbrž ještě zvýšil trest ze 4 měsíců těžkého žaláře na 6 měsíců těžkého žaláře a potvrdil rozsudek I. stolice, pokud jde o odnětí volebního práva. Domnívám se, že při velmi klidném posuzování tohoto případu dlužno říci, že z každé slabiky odůvodnění rozsudku jest zřejma potměšilost třídního soudce, jenž si vymezil úkol ukázati, že jest proto soudcem, aby tam, kde to jde, dokázal dělnické třídě, že spravedlnost jest jen děvkou kapitalistické třídy, děvkou buržoasie.

To jest jeden případ. Druhému případu, který vylíčím tak, jak se skutečně stal, nikdo neuvěří, dokud mu nebudou přístupny doklady a spisy. Jde o případ Karla Bienera. Jest důvěrníkem šumavského dělnictva a budějovický porotní soud odsoudil ho vloni k trestu 5letého vězení. Nejvyšší soud zvýšil tento trest z 5 na 12 let. Abych mohl správně vylíčiti tento případ, chci poněkud rekapitulovati jeho dějiny. V r. 1925 vypukla v papírně Spiro v Českém Krumlově stávka. V továrně jest zaměstnáno asi 1600 dělníků. Boj se vedl tvrdošíjně. Firma ovsem úřady podporovaná učinila úspěšný pokus zaměstnati stávkokaze. V té míře, v jaké se zostřoval boj, stoupala také trpkost, jíž byli naplněni dělníci, když poznali, že jen zasáhnutím stávkokazů mohou býti připraveni o výsledek svého sociálního boje. Nuže, za boje vyhořelo několik domů ve Sklářích, kde bydlilo několik stávkokazů. V Čes. Krumlově a vůbec na Šumavě se ihned vynořilo podezření, že tento čin spáchali příslušníci stávkujících dělníků. Ačkoliv tedy úřady mohly míti toto podezření, nebylo možno až do r. 1927 podati nějaký důkaz, že toto podezření jest správné. V r. 1928 bylo zatčeno několik dělníků na udání, za nímž se skrývá jistý Filous, ale za tímto Filousem, jenž se právem tak jmenuje, skrývá se zase ředitel Wild od firmy Spiro, jenž se sice jmenuje Wild, ale právem by se mohl jmenovati tak, jako korunní svědek v tomto sporu: totiž Filous. Tento Wild si vytýčil úkol nejlepší důvěrníky komunistického hnutí na Šumavě a zvláště v Čes. Krumlově znemožniti. Kdo se probírá spisy tohoto sporu, nemusí býti naprosto právníkem, aby ihned poznal, že se celý tento proces zakládá na piklech ředitele Wilda od firmy Spiro, který se zase schoval za korunního svědka Filouse. Ve spojení s četnictvem bylo možno zatknouti mnoho dělníků a podati na ně udání, že v r. 1925 podpálili domy ve Sklářích. Řediteli Wildovi nešlo o odhalení pachatelů zločinu, nýbrž jemu šlo výlučně o oba důvěrníky, Karla Bienera a člena městského zastupitelstva Maxe Bierera, kteří jsou činovníky komunistické strany. Dělníci seděli nyní několik měsíců ve vyšetřovací vazbě. Prvním výsledkem bylo, že Max Bierer musil býti propuštěn, poněvadž mu nebylo lze dokázati ani toho nejmenšího. Proti ostatním se konalo přelíčení před porotou v prosinci loňského roku v Budějovicích. Křesťansko-sociální časopis "Krumauer Landbote" podal obšírnou zprávu o tomto procesu a projevil také dojem, který si zpravodaj získal o korunním svědku, na jehož výpovědích byla vybudována celá obžaloba. Časopis "Landbote" píše ve zprávě: "Nepředpojatý posluchač má dojem, že Filous sám usiluje někoho chrániti, ale za to jiné zkoupati." V časopisu "Landbote", který uveřejnil těsnopiseckou zprávu o přelíčení, se praví, že Filous doslovně vypovídal o svém poměru k řediteli Wildovi toto: "Ředitel Wild přibíhal skoro každý den a skoro všechno mi napovídal a také mne naváděl, jak mám vypovídati. Wild chodil dokonce k četnictvu." Povaha skutku jest naprosto jasná. Opakuji, že člověk naprosto nemusí býti právníkem, aby poznal, jaké darebáctví se skrývá za tímto procesem. Že tomuto Wildovi bylo zde zcela veřejně dokázáno, že vykonával vliv na svědky, že soudně bylo zjištěno, že Wild Filouse k výpovědi donucoval nebo ji od něho vydíral, proti tomu není naprosto námitek. Nemusím jistě říkati před t mi československými státními občany, kteří již něco vědí o československé třídní justici, že státnímu zástupci ani nenapadlo zakročiti proti Wildovi. Wild sám byl vyslýchán a porotci jakož i soudcové z povolání viděli, kým Wild jest; byli jistě přesvědčeni, že výpovědi korunního svědka se zakládají na Wildovu našeptávání. Ale ovšem státní zastupitelství proti němu nic nepodniklo. Rozsudek poroty se zakládá výlučně na výpovědi korunního svědka a korunní svědek v době, kdy vypovídal, byl ve vyšetřovací vazbě pro křivé svědectví. Jeho výpověď jest tedy základem obžaloby, na základě jeho výpovědi byli obžalovaní odsouzeni a mimo to na jednu z hlavních otázek, která se vztahuje na soudruha Karla Bienera, byla dána záporná odpověď, a to na šestou hlavní otázku; tato zní: "Jest Karel Biener vinen, že před krátkou dobou v Českém Krumlově vyzýval Jana Filouse a pokoušel se ho svésti, aby v noci na 26. dubna 1925 provedl činnost, z níž podle jeho záměru měl povstati požár na cizím majetku, na pastoušce v Dobrkovicích, kteréžto působení zůstalo marné?" Na tuto hlavní otázku budějovičtí porotci, kteří byli také veskrze třídního smýšlení a ve svém chování se ukázali třídními nepřáteli, odpověděli záporně. Tedy sami porotci se domnívali, že hlavní obžalovaný Karel Biener není vinen, že by na korunního svědka vykonával nějaký vliv, aby spáchal nějaký zločin, ale korunní svědek se pokoušel zdůrazniti spolehlivost své výpovědi právě poukazováním na to, že ho Karel Biener sváděl, aby spáchal zločin. (Předsednictví ujal se předseda Malypetr.) Porotci zamítli toto tvrzení a přes to jak porota tak i soudcové z povolání odsoudili všechny obžalované a to soudruha Bienera k 5letému těžkému žaláři. Tehdy to nebyli jen komunisté a komunistické listy, které byly úplně přesvědčeny, že jde o čin vyslovené třídní justice. Přes to nacházíme v odůvodnění rozsudku větu, která zcela zřetelně ukazuje, že soudci z povolání šlo o to, aby aspoň chránil zdání a předstíral, že se chce přísně držeti ustanovení zákona. V odůvodnění rozsudku se praví: "U všech se přihlíželo ke značnému rozčilení pro stávku, u prvních čtyř odsouzených také k doznání, dále jako k polehčující okolnosti k rodinám obžalovaných."