Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

I. posl. Hellera a druhů min. financí, že na budově celního úřadu v Horním Lichtenvaldu jest jen český nápis,

II. posl. dra Mayr-Hartinga a druhů vládě a zvláště ministrovi železnic o zamýšleném všeobecném organisačním řádu podniku "Československé státní dráhy",

III. posl. Krause a druhů min. železnic o neuvěřitelných poměrech na tratích státních drah, zvláště na ústecko-teplické a na bývalé české severní dráze,

IV. posl. J. Patzela a druhů min. sociální péče jak se Všeobecný pensijní ústav stará o nezaměstnané,

V. posl. J. Patzela a druhů min. financí, min. pro věci zahraniční a min. školství a národní osvěty o nákladech na školství ruských a ukrajinských uprchlíků v Československé republice,

VI. posl. Platzera a druhů min. pošt a telegrafů o obchůzce samot,

VII. posl. Kunze, dra Luschky a druhů min. financí o podporování spořitelen,

VIII. posl. dra Feierfeila, Scharnagla a druhů min. veř. zdravotnictví a těl. výchovy, že prý má býti zrušeno místo obvodního lékaře v Kalku v soudním okresu jirkovském,

IX. posl. dra Feierfeila, Scharnagla a druhů min. školství a nár. osvěty, že v Pivoni (ve školním okrese horšovsko-týnském) jest umístěna česká škola v bytě tamějšího faráře,

X. posl. dra Luschky a druhů vládě, aby bylo zrušeno výjimečné nařízení pro okres Hlučín,

XI. posl. Simma a druhů min. sociální péče o vydání zákona na zvýšení důchodů Všeobecného pensijního ústavu s působností od 1. ledna 1926 až do nové úpravy pensijního pojištění,

XII. posl. Kirpalové, Grünznera a druhů ministrovi školství a národní osvěty o nezákonitém postupu předsednictva české zemské školní rady,

XIII. posl. dra Schollicha a druhů min. nár. obrany o spále u dělostřeleckého pluku č. 8 v Hradci,

XIV. posl. dra Luschky, dra Keibla, inž. Junga a druhů předsedovi vlády, jak odbor. přednosta Jaroslav Fiala z odboru II. zemského výboru v Praze jednal s poslancem Krausem,

XV. posl. Wenzela a druhů min. financí, aby byla ihned vyřízena veškerá daňová odvolání a aby u berních správ byla provedena novela o dávce z majetku,

XVI. posl. Matznera, dra Koberga a druhů min. nár. obrany, aby v jeho odboru byla provedena úsporná opatření podle zákona ze dne 22. prosince 1924, č. 286 Sb. z. a n.,

XVII. posl. Horpynky a druhů předsedovi vlády dru A. Švehlovi o uveřejnění statistiky státních zaměstnanců,

XVIII. posl. Krause a druhů min. financí, aby konečně provedl zákon ze dne 30. září 1924 o úpravě válečných půjček.

V území obce Horního Lichtenvaldu, v okrese cvikovském přímo na saských hranicích byla v letech 1924/1925 vystavěna budova nového celního úřadu a dnem 1. listopadu 1925 odevzdána do užívání.

Ačkoliv podle soupisu lidu z roku 1921 v soudním okrese cvikovském jest 12.438 obyvatelů německé národnosti a jen 575 obyvatelů české národnosti, v obce Horním Lichtenvaldu samotné pak je 484 německých obyvatelů a žádný Čech, přes to jsou nápisy na této celní budově jen v jazyku českém.

Tato věc odporuje předpisům zákona ze dne 29. února 1920, č. 122 Sb. z. a n. a porušuje jej tedy; zároveň však projevuje hrubou nevážnost k německému obyvatelstvu, bydlícímu v okrese cvikovském.

Podepsaní se tedy táží:

1. Ví pan ministr o těchto věcech?

2. Jest pan ministr ochoten naříditi, aby označení a nápisy na celním úřadě v Horním Lichtenvaldu byla napsány podle zákona?

v Praze dne 15. prosince 1925.

Zákonem ze dně 15. prosince 1922, č 404 Sb. z. a n. bylo umožněno státní závody, jež převahou nemají plniti úkoly správní, vládním nařízením prohlásiti za podniky, spravované podle zásad obchodního hospodaření.

Vládní nařízení ze dne 24. září 1924, č. 206 Sb. z. a n. používá tohoto zmocnění mezi jiným také pro československé státní dráhy. Podle §u 2 tohoto zařízení jest je spravovati tak, aby plnily co nejdokonalejší svůj národohospodářský a správní úkol, dbaly všeobecně uznaných zájmů veřejných a při tom byly vedeny podle zásad řádného obchodníka.

Nedávno dostal se do veřejnosti návrh všeobecného organisačního řádu podniku Československé státní dráhy. Nevyslovíme se prozatím, zda těchto nadmíru obšírných 28 paragrafů tohoto řádu skutečně splní uvedený účel. Zcela určitě nelze to však říci o 12 odstavcích §u 26, který pod názvem Jazyková ustanovení upravuje jak rozsáhle tak také neúčelně jazykové právo pro železniční podnik. Tato ustanovení budí přímo dojem, jakoby vybudování státních železnic na obchodní podnik nemělo jiného účelu, než vymknouti se předpisům jazykového zákona ze dne 29. února 1929, č. 122 Sb. z. a n. jenž upravuje užívání jazyků státními soudy, úřady a činiteli.

Neboť nejenom učívání menšinového jazyka v uvedeném paragrafu učiněno závislé na tom, že jde o soudní okresy, v nichž aspoň 50% státních občanů užívá tohoto jazyka, nýbrž soustava nesmírně spletitých jednotlivých ustanovení, která příkře odporují potřebám dopravy a veřejnému zájmu, přímo vylučuje užívání jiného jazyka než československého.

Zamýšlená úprava styku železničních činitelů s osobami, které používají služeb železnice, svědčí, že naprosto nepochopeny úkoly železnice, a jest možna jen u podniku, který se pro monopolní ráz domnívá, že nemusí dbáti potřeb cestujících a zasilatelů. Zamýšlená úprava způsobila by v uzavřeném jazykovém území většině obyvatelstva velké potíže při používání železnice, by ve velmi mnoha případech by její používání přímo znemožnila. Avšak úsilí podniku, jehož účelem jest podporovati jak průmysl, obchod a živnosti, tak také dopravu, i když tomuto podniku není výslovně zákonem předepsáno, aby byl spravován podle obchodních zásad, musí vždy směřovati k tomu, aby zabránilo všemu, co by mohlo překážeti, aby se doprava děla hladce nebo co musí obecenstvu ztěžovati používání železnice.

Podepsaní se tedy táží vlády a zvláště pana ministra železnic:

Jste ochoten zamýšlený všeobecný organisační řád podniku Československé státní dráhy a jmenovitě jeho § 26 formulovati tak, aby tím provoz československých státních drah byl skutečně způsobilý, dokonale splniti své národohospodářské a správní úkoly a hájiti všeobecně uznané veřejné zájmy a na druhé straně aby širokým vrstvám obyvatelstva neztěžoval nebo dokonce neznemožňoval dopravu po železnici.

v Praze dne 17. prosince 1925.

Vlak č. 1504, jenž má odjeti v 7 hodin ráno z Varnsdorfu do Podmokel a jenž zjednává celé spojení jak směrem k Rumburku, Podmoklům a Praze tak také přes Německé Jablonné do Liberce odejel dne 13. prosince 1925 z konečné stanice Varnsdorfu o půl hodiny později, tedy v půl osmě, pro nedostatek vody, takže přes sto cestujících ztratilo připojení v uvedených směrech. Mnozí ztratili tak celý den, jelikož nejbližší vlaky odjíždějí teprve krátce po polední.

Jízdní personál na této dráze, procházející veskrze německým územím, nejen že jest skorem úplně český, nýbrž umí tak málo německy, že nemůže německým cestujícím podávati uspokojivá vysvětlení. Tak se nedávno stalo, že český průvodčí, když rychlík vjížděl do Rumburska, odpověděl německému cestujícímu. "Jsme již v České Lípě", a přece Česká Lípa jest asi 46 km vzdálena od Rumburku.

Velká většina průvodčích na státních drahách jsou Češi, kteří Bůh ví odkud býti přeloženi na německé tratě státních drah a nemohou Němcům podávati vysvětlení. Působí to ohromnou nejistotu mezi cestujícími, poněvadž průvodčí ani nevědí, na které straně jsou stanice.

Bylo by rozhodně radno, kdyby ministerstvo železnic vydalo vhodnou vyhlášku, zvláště sousední má říšskoněmeckému území, že průvodčí československých drah jen velice chatrně umějí německy, dávají převrácená vysvětlení a že proto jejich vysvětlení dlužno přijímati s jistou opatrností.

Podepsaní se táží pana ministra železnic, zná-li poměry na československých státních drahách, způsobené přibráním českých, nevyškolených zaměstnanců a co zamýšlí učiniti, aby cestující mohli na československých drahách bezpečně cestovati.

V Praze, dne 15. prosince 1925.

Podle časopiseckých zpráv, usnesla se správní komise Všeobecného pensijního ústavu ve schůzi dne 2. listopadu t. r., že příště bude poskytovati peněžní podpory jen oněm nezaměstnaným, kteří jsou příslušníky odborové organisace, jež vyplácí státní příspěvek k podpoře v nezaměstnanosti podle zákona z 19. července 1921 č. 267 Sb. z. a n.

Uvedené usnesení správní komise Všeobecného pensijního ústavu nelze uvésti v soulad ani s duchem základní myšlenky sociálního pojišťovnictví ani ho nelze ospravedlnit nějakým jiným věcným důvodem, poněvadž pojištěnci, které nyní Všeobecný pensijní ústav vyloučil ze své péče o nezaměstnané, musí svými příspěvky přispívati na jeho vydání.

Ostatní se domníváme, že uvedené usnesení odporuje také platným předpisům zákona o pensijním pojištění.

Na výslovnou žádost mnoha tisíců postižených soukromých zaměstnanců tážeme se tedy pana ministra sociální péče:

1. Ví pan ministr o mnohokráte již jmenovaném usnesení správní komise Všeobecného pensijního ústavu a zkoumalo již ministerstvo sociální péče jako příslušný dohlédací úřad, zda jest podle zákona odůvodněno?

2. Jest pan ministr ochoten toto usnesení ihned zrušiti?

Poněvadž na dřívější interpelaci, podanou v poslanecké sněmovně dne 4. června 1925, nedošla odpověď, podáváme je tímto znovu.

V Praze, dne 17. prosince 1925.

Ve zprávě, kterou podal v rozpočtovém výboru poslanecké sněmovny o československém státním rozpočtu pro rok 1926 poslanec prof. dr. Srdínko, odhadují se náklady na podpory ruským a ukrajinským uprchlíkům na území Československé republiky pro příští správní rok asi na 62 milionů korun. Po léta vydává již ministerstvo pro věci zahraniční každoročně přes 60 milionů korun na vzdělání Rusů a Ukrajinců, žijících na území státu československého, aniž byly podle ústavy schváleny ve finančním zákoně a ve státním rozpočtu. Tak v posledním předloženém státním závěrečném účtu pro správní rok 1923 uvádí se výslovně, že na mimořádné výdaje ústředí ministerstva pro věci zahraniční bylo v rozpočtu zařaděno pouze 14,950.000 Kč, ve skutečnosti však bylo poukázáno 77,268.620 Kč. Toto překročení rozpočtu odůvodňuje se výdají na ruské uprchlíky, nezařaděnými do rozpočtu. Také v rozpočtu pro rok 1926 svrchu zmíněná částka zařaděna není a jen kdo čte vysvětlivky, najde zprávu, že se použije částky podle ústavy vůbec neschválené pro tento účel. Přejeme východním Slovanům, zbaveným domova a vyštvaným z vlasti, poskytuje-li jim jiný stát útulek a dopřává jim vyučování, aby byli náležitě vzděláni, vrátí-li se jednou do vlasti. Tento pocit však ztrpkne, vidíme-li, jak česká státní správa jest zde štědrá, kdežto německé školství rdousí a omezuje ťze šetrnostiŤ.

Na žádný způsob není však možno, aby se zde po léta vynakládaly miliony bez ústavního schválení.

Tážeme se tedy pánů ministrů:

Podle jakého zákonného zmocnění se po léta vydávají tyto částky a používá se jich?

V Praze, dne 17. prosince 1925.

Jak jsme se poslední dobou dověděli, zamýšlí poštovní správa zastaviti doručování dopisů na samotách zřízenci poštovní správy. Skutečně bylo již toto opatření na zkoušku v několika krajích provedeno. Takto ztrácejí tisíce státních občanů německého území, zvláště naší Šumavy své dobré právo, jelikož tam jsou veskrze jen samoty, pro něž se právě jako pro jiné platí předepsané poštovné.

Podepsaní se tedy táží, ví-li pan ministr pošt o tomto úmyslu poštovní správy, a je-li tomu tak, žádají, aby toto domnělé úsporné opatření bylo zrušeno v zájmu řádné a spořádané poštovní dopravy.

V Praze, dne 19. prosince 1925.

Podle zákona ze dne 9. října 1924, č. 237 Sb. z. a n., byl zřízen zvláštní fond pro peněžní ústavy poškozené poválečnou dobou, do něhož plyne státní roční příspěvek 50 milionů korun a svépomocné příspěvky roční 20 milionů korun. Jistina, jež tím má býti umořena, činí 1640 milionů korun.

Rozdělení tohoto fondu potřebným peněžním ústavům bylo svěřeno kuratoriu, skládajícímu se ze 20 členů. Mezi těmito 20 členy byl však jen 1 Němec.

Rozdělení tohoto fondu pro německé spořitelny a záložny bylo přímo neuvěřitelné, dostaly totiž 3 padlé banky ťBanka BohemiaŤ, ťPozemková BankaŤ a ťMoravsko-Slezská bankaŤ 330 milionů korun, všechny ostatní potřebné banky 700 milionů korun, konsumní spolky a hospodářská družstva 350 milionů korun, záložny 150 a spořitelny 110 milionů korun. Při tom budiž poznamenáno, že na prvním místě uvedené 3 banky vůbec již neexistují a že jediné ťMoravsko-Slezské banceŤ bylo přiděleno 118 milionů korun. Tato banka byla založena v roce 1911, v roce 1919 měla čistého jmění 4 miliony korun a v roce 1921 vykazuje schodek 194 miliony korun, takže její činovníci jsou nyní stíháni trestním soudem. Na tento schodek 194 milionů přidělilo se této bance, jejíž pád má ráz velmi pochybný, 118 milionů korun, to jest 61 % ztrát, které jistě nebyly vykázány příliš nízko.

Naproti tomu převážně německým spořitelnám, které vykazují úhrnem ztrátu 1 miliardy 80 milionů korun, byla přidělena zcela směšná částka 110 milionů korun, t. j. 10 %, a při tom dlužno míti na zřeteli, že tyto ztráty spořitelen nepovstaly snad z pochybných spekulativních obchodů. Tyto ztráty povstaly tím, že stát sice převzal všechna aktiva starého Rakouska, pokud však jde o pasiva, byl příliš ochoten popírati právní následnictví starého státu, zvláště pokud jde o válečnou půjčku, pro jejíž zhodnocení byly spořitelnám předepsány nesplnitelné podmínky, čímž stát uspořil značné peníze. Nyní mají tyto ztráty uhraditi obce, které beztoho nejsou v dobrém finančním stavu.

Stát tedy v těchto případech neučinil nic jiného, než že závazky, které mu připadly, přenesl na obce. Využil tedy všeobecné ručební povinnosti obcí, jež zajisté nebyla zřízena pro takového ulehčení státu, a to způsobem, jenž namnoze ničí finanční hospodářství obcí.

Pro tyto křiklavé události táží se podepsaní pana ministra:

1. Jest pan ministr ochoten co nejvíce použíti zmocnění, které mu dává novela o válečných půjčkách ze dne 30. listopadu 1924, č. 216 Sb. z. a n., po této stránce učiniti co nejrychleji nutná opatření a podle platných zákonů poskytnouti všemožnou podporu spořitelnám a tím poněkud nahraditi škody, spořitelnám způsobené?

2. Jest pan ministr ochoten konečně příznivě vyříditi žádosti spořitelen, které již před měsíci byly podány ministerstvu financí, aby jim bylo povoleno privilegované upisování jejich válečných půjček?

3. Jest pan ministr ochoten povoliti spořitelnám, majícím mnoho válečných půjček, přiměřenou lhůtu na umoření půjčky, která byla dodatečně upsána a také lombardní úrokovou míru, která by umožnila, aby spořitelna vynášela?

V Praze, dne 18. prosince 1925.

V rudohorské obci Kalku (s 910 obyvateli, s dosti vyvinutými průmyslovými podniky) byl dosud obvodní lékař a toto místo bylo již proto naléhavě nutné, že nejbližší místo, kde rovněž bydlí lékař, Blatno, jest vzdáleno 9 km, druhé nejbližší místo s lékařem, Chomutov, 14 km. Uvedené vzdálenosti musíme však zdůrazniti zvláště ještě také proto, že jsou to namáhavé horské cesty, po nichž v drsném ročním období nelze často po týdny a měsíce buď vůbec jíti nebo jen nesmírně těžko. Lze lehce posouditi co znamená takováto věc při náhlém těžkém onemocnění nebo při porodu, při němž jest třeba lékařské pomoci, jestliže lékař v Kalku nebude.

Místo obvodního lékaře v Kalku má býti nyní zrušeno a obec připojena k obvodu Blatno. Věc prý se odůvodňuje tím, že v obvodu Kalku není takový počet obyvatelstva, jehož jest podle zákona potřebí ke zřízení vlastního obvodu. Zatím však mělo by se to zde vykládati tak, že, i když zákon určitý počet předpisuje, dlužno od případu k případu připustiti takový výklad, který se shoduje s duchem zákona, totiž, že má býti postaráno o náležitou zdravotní službu. Jaké vážné nepřístojnosti musily by však vzniknouti v případě kalkovském, jimiž by dokonce mohl býti ohrožen lidský život, poněvadž jinak nelze včas opatřiti lékařskou pomoc, patrno již z toho, že, jak jsme se již svrchu zmínili, nejbližší místa s lékařskou stanicí jsou vzdálena 9 - 14 km.

Podepsaní se tedy táží:

Jest pan ministr ochoten vydati příslušnému úřadu ve věci Kalku nařízení, že tam místo obvodního lékaře zůstává nadále?

V Praze, dne 18. prosince 1925.

V Pivoni (ve školním okrese horšovskotýnském) jest od počátku tohoto školního roku česká škola pro 3 děti. Jedno dítě jest české národnosti (dítě tamějšího četníka), 2 děti jsou německé.

Přes všechny rozklady, které tamější farář uplatnil, bylo nařízeno, aby tato škola byla umístěna v obydlí farářově; místnost zabraná pro tuto školu byla vypáčena, a kostelní věci, uložené v této místnosti, byly prostě vyneseny na otevřenou chodbu.

Fara v Pivoni nemá vlastní farní budovy, nýbrž jest umístěna od roku 1785 v tamějším zámku, - jest to ostatně Augustinianský klášter, zrušený za císaře Josefa II. Obytné a úřední farářovy místnosti, jsou velmi skrovné. Nemá na příklad místnosti pro archiv, pro úschovu kostelních paramentů a jiných kostelních předmětů a tyto věci musí býti uschovány v soukromém bytě farářově. Nemá půdu ani dřevník, nýbrž musí užívati otevřené chodby. Přes to pokoj jeho soukromého bytu, v němž měl dosud uloženy kostelní paramenty, kostelní knihy, nádoby, svíčky, Boží hrob, jesličky a jiné věci, byl dne 14. září t. r. za přítomnosti místního četníka násilně vypáčen a všechny věci vyneseny na otevřenou chodbu, aniž se o ně činitelé, kteří vypáčení provedli, nějak postarali.

Nehledě k tomu, že jest ohrožena bezpečnost cenných kostelních věcí a také věcí, důležitých pro stát, dlužno prohlásiti, že nebylo nutno umístit školu právě v bytě farářově. V témž zámku, v němž, jak řečeno, jest obydlí farářovo, jest nejméně 20 pokojů prázdných a neobydlených a mezi nimi jest dokonce i pokoj, jehož se před stavbou německé místní školy přes 20 let užívalo jako školní třídy pro německou školu.

Dlužno přihlížeti ještě k těmto věcem: Pokoj, který byl nyní zabrán, nemá vlastního vchodu do domu. Musí tedy vchod do domu vedoucí k obydlí farářovu, poněvadž jest tam škola, zůstati nyní trvale otevřen, ačkoliv předměty, které vyklízecí komise prostě postavila venku na chodbě, jsou většinou neuzavřeny. Dále, kdyby některé dítě docházející do školy onemocnělo nakažlivou dětskou nemocí, farář, poněvadž má na téže chodbě své úřední a soukromé místnosti, nemohl by docházeti do ostatních škol svého církevního obvodu.

Tážeme se pana ministra:

1. Jest ochoten informovati se o postupu, jenž byl nařízen, aby byla umístěna česká škola v Pivoni?

2. jest ochoten naříditi novou komisi, k níž bude přibrán farář a obecní zastupitelstvo, a poukázati, že zabrání části farářova obydlí, beztoho skrovného, jest nápadné, jestliže v samotném zámku jest mnoho úplně nepoužívaných místností (mezi nimi dokonce bývalá školní síň), jež by mohly býti použity bez obtěžování kohokoliv, kdežto jinak školní vyučování musí vždy někoho obtěžovati?

V Praze, dne 18. prosince 1925.

Dne 15. listopadu 1925 mohl konečně politický okres hlučínský užíti volebního práva zaručeného ústavou. Výsledek voleb ukázal, že výjimečný stav, zavedený v novém politickém okrese s připojením Hlučínska, nesplnil svého účelu, aby totiž u tamějšího obyvatelstva vynutil přiznání k české národnosti. Vládní nařízení ze dne 4. května 1920, č. 321 Sb. z. a n. neposkytlo německému obyvatelstvu na Hlučínsku, které podle výsledku voleb tvoří značnou většinu v tomto okrese, ani oněch práv, která nemohla býti odňata německým státním občanům v ostatním území Československé republiky. Výjimečný stav, který nastal zmíněným nařízením a který dodnes nemá zákonitého podkladu a jest v přímém odporu s demokratickou ideou státu, upevnil tam absolutistickou vládní a výkonnou moc. Ve všech oborech hospodářského a sociálního života, především však ve všech věcech pokládaných za politické, stalo se byvatelstvo hříčkou bezohledného odnárodňování. Aby tamější obyvatelstvo užívalo německého jazyka nebylo uznáno ani z důvodu účelnosti, nýbrž jako projev nepřátelství státu vymýceno ze všech oborů veřejného života. Tak byly zavřeny všechny německé školy, pozemkové reformy se zneužilo jen k politickým čachrům, obecní zastupitelstva byla svévolně rozpuštěna, sociální zařízení jako na př. správa okresní nemocenské pokladny hlučínské složena bez německého zastoupení.

Tento nesnesitelný stav způsobil obyvatelstvu velmi těžké politické a hospodářské škody a jako nepřeklenutelná překážka stojí v cestě konsolidaci tohoto území. Nařízení jako definitivní základ správy okresu nemůže nikdy a nikdy tamější obyvatelstvo uklidniti. Autorita úřadů bude trvale pochybná.

Podepsaní se tedy táží vlády, je-li ochotna v okrese hlučínském:

1. Zrušiti nařízení ze dne 4. května 1920 č. 321 Sb. z. a n. odporující ústavě?

2. Uznávajíc demokraticky výsledek voleb, poskytnouti hlučínskému okresu, jako okresu patřícímu k německé menšině, oprávnění užívati úředně německého jazyka?

3. Všechny funkce, které byly pro tamější území zřízeny podle výjimečného nařízení, ihned zrušiti?

V Praze, dne 17. prosince 1925.

Zákonem ze dne 12. srpna 1921, č. 299 Sb., z. a n., o drahotních přídavcích k důchodům podle zákona o pensijním pojištění, prodlouženým zákonem ze dne 20. prosince 1922, č. 399 Sb. z. a n., se stanoví, že příslušní nositelé pojištění musejí vypláceti přídavek k důchodu, to jest k důchodu invalidnímu, starobnímu, vdovskému a k příspěvkům a příplatkům vychovávacím. Podle § 2 uvedeného zákona vyměřuje se přídavek 300 %ty důchodu, při čemž však důchod starobní nebo invalidní s přídavkem musí činiti nejméně 2400 Kč, důchod vdovský nejméně 1200 Kč, příspěvek vychovávací jednostranně osiřelého dítka nejméně 600 Kč, oboustranně osiřelého dítka nejméně 1200 Kč a příplatek vychovávací nejméně 300 Kč.

Vydavatel tohoto zákona chtěl vší pochybnosti poskytnutím přídavků k normálním důchodům náležitě vyhověti hospodářským a sociálním poměrům, změněným od chvíle, kdy nabyl působnosti zákon o pensijním pojištění, zvláště však drahotě, která povstala za války a za převratu. Bohužel jednal příliš úzkoprse; zvláště to vysvítá z ustanovení §u 3 uvedeného zákona, jenž tyto částky vůbec v jejich výši omezuje. To však brání, aby se uskutečnil zamýšlený účinek zákona podle zákona o pensijním pojištění. Zákon ustanovil 300 %ní přídavek k normálním důchodům, kdežto proti poměrům, v nichž byly vyměřeny normální důchody, ceny životních potřeb stouply o 900 % až 1100 % a ani se nepřihlíží, že také již tehdy normální důchod byl vyměřen nedostatečně. Skutečný nepoměr důchodu z pensijního pojištění k životu zhoršují ještě úřední číslice indexu, které dne 12. srpna 1921, kdy byl usnesen zákon o drahotních přídavcích, mluvily ještě drsnější řečí.

Dnes se však poměry staly přímo neudržitelné. Dostává-li úředník-invalida, jenž jest padesátiletý a 32 let byl činným ve svém povolání s posledním platem 36.000 Kč, nejvyšší důchod 7200 Kč, t. j. 20 % svých posledních požitků, vyplácejí-li se podle platného zákona nanejvýše měsíční důchody 200, 300, 400 Kč, vdovské důchody 100, 200, 300 Kč, lze pochopiti, že tento zákon je nadále nemožný.

Domníváme se, že jest třeba co nejrychlejší pomoci. Úprava této otázky rozhodně nemůže čekati až do nové úpravy pensijního pojištění. Přídavky, vyměřené podle zákona ze dne 12. srpna 1921, č. 299 Sb. z. a n., musí býti ihned zvýšeny novelou k tomuto zákonu, kterou by pan ministr měl připraviti. Myslíme, že jest nezbytně nutno, aby sazby drahotních přídavků k důchodům byly zvýšeny ze 300 % na 700 %, poněvadž by se pak drahotní přídavky poněkud přizpůsobily nynějším hospodářským poměrům. Kdyby se to stalo ihned, nebo aspoň tak, že by působnost těchto nových sazeb byla upravena od 1. ledna 1926 nebo se zpětnou platností od tohoto dne, byla by poněkud zmírněna krutá bída důchodců Všeobecného pensijního ústavu.

Tážeme se pana ministra:

1. Souhlasí s námi, že drahotní přídavky k důchodům podle zákona o pensijním pojištění musejí býti zvýšeny?

2. Jest pan ministr ochoten naříditi, aby se k tomu účelu ihned zahájily přípravné práce na zákonu a předložiti sněmovně v nejkratší lhůtě novelu kplatnému zákonu v duchu interpelace?

V Praze, dne 18. prosince 1925.