Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Národní shromáždění republiky Československé souhlasí s Úmluvou sjednanou v Římě dne 6. dubna 1922 mezi Rakouskem, Italií, Polskem, Rumunskem, Královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců a Československem o pensích poukázaných bývalou vládou rakouskou.

Po převratu do konce dubna 1919 byly vypláceny pensijní a zaopatřovací požitky bývalých rakouských státních zaměstnanců a jich pozůstalých na základě ujednání likvidační komise pro záležitosti státních zaměstnanců ve Vídni tehdy obvyklým způsobem vídeňskou poštovní spořitelnou, u níž příslušné zemské finanční úřady včas dotovaly svoje účty.

Vzhledem k osamostatnění měny našeho státu okolkováním bankovek rakousko-uherské banky a k přerušení styků s vídeňskou poštovní spořitelnou vydalo ministerstvo financí příslušné pokyny zemským finančním úřadům, v nichž stanoveny předpoklady, za kterých československá vláda bude až do definitivní úpravy této otázky platiti pensijní a zaopatřovací požitky, zakládající se na služebním poměru k bývalému státu rakouskouherskému, a jakým způsobem se má napříště díti výplata těchto požitků. Pokyny tyto byly pouze prozatímním opatřením, nebyly uveřejněny ve Sbírce zákonů a nařízení a důsledkem toho nenabyly právně závazné formy, jsouce jednostranným, kdykoliv odvolatelným nebo změnitelným opatřením. V pokynech stanovené přejímací podmínky spočívaly v podstatě na domovské (státní) příslušnosti v souvislosti s posledním služebním místem resp. u některých kategorií státních zaměstnanců v. v. (na příklad těch, kteří nastoupili přímo do centrálních úřadů) výhradně na domovské (statní) příslušnosti. Zároveň pak bylo stanoveno, že ministerstvo železnic učiní příslušné opatření o převzetí odpočivných a zaopatřovacích požitků železničních zaměstnanců a jich pozůstalých, a že ministerstvo Národní obrany stanoví samo zásady pro převzetí vojenských a četnických pensí a samo pak provede převzetí. Pro převzetí železničních pensí uplatněna zásada teritoriality, t. j. pobytu percipienta na našem území v rozhodné době, a pro převzetí vojenských pensí zásada domovské (státní) příslušnosti. Kdežto civilní a železniční pense jsou dosud dle těchto prozatímních pokynů vyplácely, bylo přejímání vojenských pensí upraveno zákonem č. 194/20 Sb. z. a n.

Poněvadž v ostatních súčastněných státech nebylo přejímání pensí prováděno ani současně ani jednotně, zbyla valná část pensistů, kteří nedostávajíce odnikud svých požitků, ocitli se úplně bez prostředků. Vláda československá byla tím přinucena vypláceti mnoha, percipientům, bydlícím na území Československé republik, i když shora uvedeným přejímacím podmínkám nevyhovovali, pensijní požitky zálohou, a to v relaci 60 Kč ku 100 K cizím se zřetelem na různou hodnotu měn v národních státech. Opatření toto bylo později modifikováno vzhledem k různosti případů mezi tím se vyskytnuvších, a to konečně tak, že pro určité případy povolován byl 40%ní doplněk na nominál pensí s drahotními pažitky u nás platnými ke shora uvedené 60%ní záloze na pensijní a druhotní požitky. Konečně na základě resoluce ll. státně-zřízeneckého výboru poslanecké sněmovny Národního shromáždění k vládnímu návrhu zákona, jenž byl uveřejněn ve Sbírce zákonů a nařízení z roku 1920 sub č. 3, učiněno byla opatření, aby těs poživatelům pensijních a zaopatřovacích požitků, bydlícím na našem území, jimž pense byly vypláceny od cizích států se značně znehodnocenou valutou, vyplácena byla za určitých podmínek t. zv. valutová diference. Tato opatření přirozeně budu nutno změniti pří proveden, římské úmluvy z r. 1922 po její ratifikaci, ovšem, pokud se tato opatření týkala odpočivných a zaopatřovacích požitku, poukázaných bývalou vládou rakouskou.

Mírové smlouvy nerozřešily otázky rozdělení pensijního břemene. Článek 216. mírové smlouvy St. Germainské stanoví čistě negativně, že osoby, které požívaji občanských nebo vojenských platů odpočinkových od bývalého císařství rakouského a byly uznány nebo staly se podle této smlouvy příslušníky jiného státu než Rakouska, nebudou moci v příčně svých platů odpočivných požadovati ničeho na vládě rakouské. Mírové smlouvy neobsahují positivního ustanovení o tom, zda resp. kdo má těmto osobám odpočinkové požitky platiti.

V článku 9. smlouvy mezi Italií, Polskem, Rumunskem, státem Srbů, Chorvatů a Slovinců a Československem, podepsané v Sévres dne 10. srpna 1920 (byla presidentem republiky Československé ratifikována dne 19. března 1921, nenabyla však dosud mezinárodní účinnosti, ježto několik smluvních států ji neratifikovala, bylo stanoveno, že výplatu veškerých civilních, církevních a vojenských pensí, náležejících dřívějším příslušníkům rakouskouherským, čítajíc v to i bývalé příslušníky: rakousko-uherské v Bosně a Hercegovině, kteří se stanou příslušníky cessionářských států podle smluv, rozhodujících o osudu bývalého mocnářství rakousko-uherského, upraví zvláštní úmluva, již jest sjednati mezi státy, kterým nějaké území z mocnářství rakouskouherského bylo nebo bude postoupeno, aneb které vznikly rozkouskováním této monarchie.

K takovéto zvláštní úmluvě došlo na římské konferenci, konané začátkem roku 1922, jejímž úkolem bylo, aby vzájemnou dohodou mezi následnickými státy dospělo se ku provádění ustanovení mírových smluv: k úpravě mnohotvárných vztahů právních, administrativních, hospodářských a finančních. Úmluva tato byla podepsána dne 6. dubna 1922 zástupci všech súčastněných států, za republiku Československou podepsal ji římský vyslanec Dr. Vlastimil Kybal. Při podpisu učiněna bylá prohlášení, obsahující určité výhrady pro platnost podpisu, a to od delegaci: rakouské, rumunské, československé a jugoslávské. Tato prohlášení však byla jednak odvolána, jednak stála se bezpředmětnými bezvýhradnou ratifikací rakouskou, poněvadž týkala se pouze poměrů Rakouska k Rumunsku a Rakouska k republice československé a království Srbů, Chorvatů a Slovinců.

Úmluva obsahuje 9 článku, k nimž jest připojiti tyto vysvětlivky:

K čl. 1.: Úmluva spočívá na zásadě státní příslušnosti, získané podle mírové smlouvy St. Germainské ať ipso facto (de plein droit čl. 70), ať opcí (čl. 78, 80) nebo reklamací. Vztahuje se na civilní a vojenské pense bývalého Předlitavska, pense bosensko-hercegovské a na t. zv. společné pense civilní a vojenské osob příslušných do území bývalého Předlitavska, které byly v den příměří, t. j. dne 3. listopadu 1918 bývalou vládou rakouskou resp. bývalými společnými správami mocnářství rakousko-uherského a zemskou správou Bosny a Hercegoviny již poukázány. Smluvní státy přejímají tyto pense dnem 16. července 1920, kdy mírová smlouva St. Germainská stala se účinnou. Na pense uherské úmluva se nevztahuje a má býti jednáno o ní zvláště. Rovněž netýká se úmluva pensí státních železnic, o nichž sjednána byla zvláštní úmluva ve Vídni 30. listopadu 1923, ani pensí jiných státních podniků, které zatěžovaly autonomní pensijní fondy a nikoliv státní fiscus.

K čl. 2.: Pense, které byly v době od. 3. listopadu 1918 do 16. července 1920 jednotlivými státy vyplaceny, budou vzájemně kompensovány, pokud v tom směru nebyly již sjednán zvláštní dohody mezi některými smluvními státy. V příčině nedoplatků za zmíněnou dobu ponechána jest smluvním státům plná volnost vůči vlastním příslušníkům.

K čl. 3.: Pense převzaté nesmějí býti vypláceny ve výměře nižší než byla stanovena býv. správou, vnitřní zákonodárství přejímacího státu však tím není dotčeno. Výplatu lze vázati na podmínku, že pensista se přestěhuje do domácího státu, výjimkou lze povoliti požívání pense v cizině. Tyto zásady již od počátku byly prováděny vládou československou.

Čl. 4. modifikuje vzájemnou úhradu pensí, vyplacených na účet jiného státu po 16. červenci 1920.

K čl. 5.: Pro případ sporu o státní příslušnost pensistovu zavázaly se smluvní strany, že nepřestanou vypláceti, ani nesníží běžných výplat až do té doby, kdy státní příslušnost pensistova bude uznána, ovšem s výhradou práva vymáhati. splacení na státu, jehož státní příslušnosti oprávněná osoba nabude. V tom směru jest rozhodna úmluva mezi Rakouskem, Maďarskem, Italií, Polskem, Rumunskem, královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců a republikou Československou o státním občanství, sjednaná v Římě dne 6. dubna 1922, která však dosud nenabyla mezinárodní účinnosti.

K čl. 6.: úmluva zahrnuje analogicky i pense vdov a sirotků, příspěvky na výchovu úmrtné. Rozhodnou je tu státní příslušnost státního zaměstnance zemřelého, optovala-li vdova podle mírových smluv, rozhoduje státní příslušnost ji nabytá.

V čl. 7. vyhrazena je úprava pensi správ zemských a obecných přímým dohodám mezi súčastněnými státy. Taková úmluva sjednána byla 30. listopad 1923 ve Vídni mezi Rakouskem, Italií, Rumunskem, královstvím trhů, Chorvatů a Slovinců a Československem, na níž však dosud schází podpis Italie.

K čl. 8., článek tento výslovně konstatuje, že úmluva nedotýká se nikterak zákonů a vnitřních úprav poměrů mezi každou z Vysokých Smluvních Stran a jejími vlastními příslušníky. Touto úmluvou rozděluji se tedy pensisté býv. Rakouska mezi následnické státy dle státní příslušnosti, získané dle mírové smlouvy St. Germainské, stanoví se tudíž, kterému státu ten který pensista náleží a že nemá dotyčný pensista práva ani nároku čeho požadovati od státu jiného. Poměr mezi pensistou a státem, kterému ten který pensista připadne, řídí se pouze vnitřním zákonodárstvím a úpravami tohoto státu. Takový poměr vojenského pensisty vůči našemu státu upraven byl zák. č. 194/1920 Sb. z. a n., . poněvadž cit, zákon výslovně vyloučil z převzetí vojenské pensisty, kteří optovali ve prospěch našeho státu, a tato úmluva v čl. stanoví pravý opak, bude nutno v tom směru citovaný zákon novelisovati, aby takoví pensisté nebyli z převzetí výplaty vyloučeni, příslušný návrh zákona vláda současně předkládá.

Mimo to bude nutno učiniti opatření, aby vláda mohla přejímati pense v těch případech, které tato úmluva nerozřešila.

Rozřešení těchto případů bude navrženo zvláštním. vládním návrhem zákona.

Čl. 9. obsahuje ustanovení o ratifikaci, k čemuž nutno podotknouti, že Rakousko složilo ratifikaci této úmluvy 8. března 1924 a Italie 11. března 1924, takže dnem složení naší ratifikace stane se tato úmluva účinnou vůči Rakousku a Italii.

Ježto z úmluvy této plynou pra stát břemena majetková, potřebuje podle §u 64, bod 1., odst. 1. úst. listiny, souhlasu Národního shromáždění.

Náklad, spojený s provedením této úmluvy je kryt v kap. VIII, tit. 1. stát. rozpočtu, jak patrno z vysvětlivek k této kapitole, kde mimo jiné je uvedeno, že ve vykázaných částkách jest již obsažena úhrada na převzetí a zvýšení oněch námi dosud nepřevzatých pensí, které nám připadnou důsledkem mezistátních ujednání v Římě (6. dubna.1922) a ve Vídni (30. listopadu 1923).

Po stránce formální projevuje vláda přání, aby tato předloha byla projednána jednak současně s předlohou o pensijní úmluvě, podepsané ve Vídni dne 30. listopadu 1923, jednak současně sněmovnou poslaneckou a senátem a přikázána, jak ve sněmovně poslanecké, tak i v senátě výboru sociálně-politickému, rozpočtovému, zahraničnímu a ústavně-právnímu.