Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Národní shromáždění republiky Československé souhlasí se smlouvou mezi republikou Československou a republikou Polskou podepsanou dne 23. dubna 1925 ve Varšavě se Závěrečným protokolem z téhož dne.

předmětnou smlouvou urovnávány jsou dosud sporné zásadní otázky a upravované různé právní poměry, vzniklé v důsledku rozdělení Těšínského Slezska, Oravy a Spiše provedeného rozhodnutím konference velvyslanců ze dne 28. července 1920.

Smlouva dělí se na 10 částí o 83 článcích a doplněna je Závěrečným protokolem z téhož data jako smlouva sama.

V části prvé (státní občanství) reprodukována je pouze dohoda učiněná mezi delegacemi obou států v Opavě dne 16, června 1922, která jest pouhým provedením rozhodnutí konference velvyslanců ze dne 28, července 1920, jímž rozděleno bylo Těšínsko, Orava a Spiš, při čemž se přihlíží v podrobnostech k neratifikované smlouvě ze dne 29. listopadu 1920.

Rozhodnutí konference velvyslanců ze dne 28. července 1920 doplňuje se zde v duchu zásad rozhodnutí to ovládajících některými podrobnostmi, tak zejména stanoví se, že při příslušnících obcí rozdělených novou hranicí obou států přihlíží se k bydlišti toho kterého příslušníka, dále se stanoví, že v případě kolise mezi právem domovským a bydlištěm předchází právo domovské.

Rovněž v duchu uvedeného rozhodnutí i pro ty případy, lide nabývá se občanství v jednom z obou států na základě zvláštního svolení té které vlády, tedy podle jejího volného uvážení, stanoví se blahovolně podmínky, ze kterých jedině bude toto svolení odepřeno, při tom samozřejmě obsahuje ujednání všeobecnou klausuli, že se svolení odepře, bude-li udělení občanství nepřípustno z vážných státních důvodů. I když v takovýchto případech vláda jednoho státu odepřela někomu státní občanství, může se během tří měsíců obrátiti se žádosti za přiznání státního občanství na vládu druhého státu, a teprve, když i tato jej zamítla, nastupují ustanovení mírových smluv, t. j. dotčená osoba zůstane občanem rakouským nebo uherským.

Výslovně se zdůrazňuje, že podle článku 2. byla ustanovení článku 1. uvedena v život již cvoku 1922, takže zejména všechny lhůty uvedené v článku 7., dávno již uplynuly.

Část druhá jedná o amnestii. Pohnuté doby sporu mezi republikou Československou a státem polským o knížectví Těšínské, Spiš a Oravu vyvolaly, jak všeobecně známo, silnou ozvěnu mezi obyvatelstvem těchto území, které rozděleno bylo ve dva tábory navzájem se potírající na tábor československý a polský. Při usilovné politické agitaci, která byla prováděna v otázce příslušnosti Těšínského Slezska, Oravy a Spiše, byl porušen tu i tam také trestní zákon.

Smírné rozřešení sporné otázky, jež vedlo k rozdělení sporného území mezi stát československý a polský, jakož i snaha obou států žíti v budoucnu v přátelských stycích a poměrech vyžadují, aby tyto boje došly v brzku úplného zapomenutí a nerušily více přátelského vztahu mezi oběma státy. Proto jest třeba, aby odstraněna byla i každá hořkost pro ty, kdos z vlasteneckého zápalu účastnili se bojů těchto a při tom porušili trestní zákon.

Oba státy se v naprosté shodě rozhodly uděliti pro tyto trestné činy amnestii, jak upravena jest ve čl. 3-10 smlouvy.

Co do jednotlivostí připomenouti dlužno:

Různost ústavních předpisů platných v obou státech o udílení milosti má v zápětí, že milost udělena bude v různé formě, v Polsku zákonem, kdežto v republice Československé u činů stíhaných trestními soudy aktem presidenta republiky podle § 143 ústavní listiny, u deliktů policejně-správních akty administrativních úřadů, účinnými stanou se však tyto akty stejně a zároveň v den, kdy nabude působnosti smlouva mezi republikou československou a republikou Polskou ze dne 23. dubna 1925 o otázkách právních a finančních.

Akt milosti presidentovy vztahuje se na trestné činy stíhané soudy z moci úřední, vyloučeny jsou tedy delikty soukromožalobní. Podmínkou jest, aby trestní čin byl v souvislosti s politickou agitací, která byla prováděna v otázce příslušnosti Těšínska, Slezska, Oravy a Spiše a budou tedy-amnestovány nejen delikty ryze politické, nýbrž i delikty konvexní. Další podmínkou jest, aby trestní čin byl spáchán v době od 28. října 1918 do 10. srpna 1920, t. j. v době, kdy spor o Těšínsko zjevně propukl. Poslední datum zvoleno bylo proto, že v uvedený den bylo fakticky provedeno rozdělení sporného území mezi oba státy, obsazeny nové hranici a obnoven pokoj a pořádek. V oboru deliktů vojenských bylo třeba uvážiti, že delikty tyto spáchány byly převážně proto, že osoba vojenskou službou nebo jinou povinností vojenskou vázána namnoze nevěděla, vzhledem k neupraveným státoprávním poměrům a neujasněné otázce státního občanství, v kterém státě má služba vojenskou konati. Tyto neblahé poměry trvalá delší dobu i po dni 10. srpna 1920 až téměř do poslední doby a bylo proto třeba zvoliti pro tuto skupinu trestných činů dále jdoucí ohraničení časové. Rozhodným dnem byl v dohodě obou států stanoven pro deserci 31. prosinec 1921, před kterýmžto dnem trestná činnost musila započíti. Pro jiné vyhnutí se splnění branné povinnosti, na př. nedostavení se k od vodu, neuposlechnutí povolacího rozkazu, pod, byla pak konečná lhůta prodloužena až do dne podpisu smlouvy, t. j. do dne 23. dubna 1925. Společnou podmínkou pro amnestii i vojenských trestních činů jest, že pachatel musí míti na býv. plebiscitním území řádné bydlišti nebo trvalý pobyt nebo alespoň, že tam až do sjednání smlouvy domovským právem pří slušel, a že buď uprchl z území jedné strany na území druhé nebo se na území této druh strany již zdržoval.

Rozsah amnestie zahrnuje všechny formy omilostnění: prominutí hlavních i vedlejších trestů, již uložených a dosud nevykonaných jakož i veškerých následků odsouzení, odčiněn odsouzení a výmaz trestů z rejstříku trestů konečně i abolici řízení již zahájeného a zápověď zavádění nového trestného řízení. Jde o konkurenci trestných činů, které podléhá, amnestii s takovými trestnými činy, na které se milost nevztahuje, nebude míti přirozeně udělení milosti vlivu na trestní řízení a výkon trestů, uložených pro trestné činy posléz na značeného druhu. Důsledné provedení milosti došlo výrazu i v tom, že budou vráceny též předměty, které byly zabaveny v trestním i cení, dosud pravoplatně neskončeném, jalo i jistoty a podobná plnění, jež byla konán aby byla odvrácena vazba a sice i tehdy byly-li uznány za propadlé z toho důvodu, že ten, kdo, jistotu dal, nesplnil povinností m uložených. Výjimku činí předměty, které z baveny byly pro účely jiného trestního-říze nebo jež pocházejí z jiného trestného činu, dá zbraně a třaskaviny. Osobám, jimž udělena bude milost, nelze uložiti žádné omezení, zejména omezení policejního rázu - co do jich pobytu v místě jich dřívějšího bydliště z důvodu, že se dopustily trestného činu, pro který jim byla udělena milost.

Zjistiti, že jsou tu podmínky milosti a vysloviti to přísluší soudům, které v řízení, jež dosud pravoplatně nebylo skončeno, musejí přihlížeti z povinnosti úřední k udělení milosti jako důvodu zániku trestnosti činu. Stejná povinnost jest v tomto stadiu trestního řízen i uložena přirozeně i orgánům veřejné žaloby, aniž by bylo třeba, aby se obviněný sám milosti zvláště a výslovně dovolával. - Byl-li již pravoplatně uložen trest, pak rozhodne soud, který vynesl rozsudek v prvé stolici z povinnosti úřední nebo na žádost odsouzeného usnesením, zda jsou tu podmínky amnestie: byl-li -vyměřen podle zásady absorbční a zostření týmž rozsudkem společný trest pro trestné činy, na které se amnestie vztahuje a pro trestné činy, které milosti nepodléhají, má soud, který vynesl rozsudek v I, stolici zároveň určiti, jaká část trestu se promíjí. Do usnesení lze si stěžovati u tohoto soudu k nadřazenému soudu ve lhůtě 15denní. Pokud trestní řízení nebylo dosud pravoplatně skončeno, jest opravný prostředek upraven předpisy trestních řádů.

Administrativní milost vztahuje se na činy, stíhané úřady správními (administrativními, policejními vrchnostmi) za podmínky, že činy ty byly v souvislosti s politickou agitací, která byla provázána v otázce příslušnosti Těšínského Slezska, Oravy a Spiše a že byly spáchány v době od 28. října. 1918 do 10. srpna 1920. Mimoto amnestují se veškeré trestné činy administrativní proti předpisům o sčítání lidu, které spáchány byly při sčítání lidu na býv. plebiscitním území. Stanoviti, zda jsou tu podmínky amnestie jest zde vyhrazeno příslušným úřadům správním I. stolice, proti jichž rozhodnutí se připouští stížnost v pořadu instancí. O rozsahu a účincích milosti administrativní a případech konkurence platí obdobně předpisy vydané ve příčině amnestie činů stíhaných trestními soudy.

Konečně dlužno uvésti, že se oba státy zavázaly, že amnestii budou prováděti blahovolně a bez úzkoprsosti a že si. do 3 měsíců tom, co smlouva nabude účinnosti, vymění seznamy osob, jimž byla, milost udělena nebo odepřena.

Vláda podotýká, že předkládá panu presidentovi republiky příslušný návrh na udělení milosti a že zároveň učinila opatření, aby amnestie policejně správních deliktů mohla býti s urychlením provedena, jakmile předmětná smlouva s Polskem se stane účinnou.

Část třetí týká se ochrany menšin; všeobecně sluší zde zdůrazniti, že obě smluvní strany setrvaly na stanovisku, že domácí zákony nemají býti projektovanou smlouvou měněny. Proto také vyzdviženy byly jednotlivými ustanoveními jen hlavni zásady postupu smluvních stran v otázkách menšinových, při čemž zdůrazněno jako zásada vůdčí blahovolné vzájemné nakládání menšinami (čl. 12. smlouvy). Pokud jde zejména o obor školský, svědčí o stavu polského školství na Těšínsku tato statistická data z r. 1924/25:

Polské školy:

*) 12 učitelů z veřejných škol má placenou dovolenou pro školy soukromé.

V téže době bylo v polském Těšínsku pro 16.479 dětí 104 veřejné a 3 soukromé školy národní polské a pro 4113 dětí 20 veřejných a 7 soukromých škol německých, občanských škol bylo z toho 14, z toho 3 soukromé. Podle sčítání v roce 1921 bylo na čs. Těšínsku 69.360 Poláků, zdejších příslušníků, na polském Těšínsku pak 110.756 Poláků. Přirovnáme-li polské školství v obou zemích, obdržíme tyto výsledky.

Na polských školách národních připadá obyvatel polské národnosti na žáků na

Stav polského školství u nás je tudíž příznivější než v polském Těšínsku. Z toho důvodu všímá si smlouva v čl. 17. povolování soukromých škol, u nichž ovšem musí býti splněny zákonné předpoklady, a vyzdvihuje se zřetelem k neutěšenému stavu čs. školství na Volyni ochotu polské vlády k všemožným úlevám při zřizování čs. škol soukromých na tomto území. Domácí zákony polské, jež na tomto území připouštějí možnost zřízení veřejných škol pouze v obcích (nikoli osadách), v nichž daná menšina tvoří aspoň čtvrtinu jejich obyvatelstva a vykazuje nejméně 40 dětí její národnosti, hlásících se do školy, jejímž vyučovacím jazykem jest jejich jazyk mateřský, vylučovaly prakticky možnost kořistiti z jakéhokoliv ustanovení o zřizování čs. škol veřejných, neboť podle sčítání lidu tvoří, sice čs. národnost v četných osadách nejen značnější menšiny než zákon předpisuje, ale i většiny nikde však v obci skládající se z řady takovýchto osad nedosahuje žádaných 25%.

Čl. 18. obsahuje zásadu v ČSR. u všech škol bez rozdílu jazyka zachovávanou, upozorňuje současně, že ovšem jenom národnost nemůže býti překážkou, aby nebyl splněn zákonný nárok na př. žadatele o místo učitelské podle čl. IV. zákona 306/20.

Čl. 19. konstatuje možnost danou v obou státech nostrifikačními předpisy o vysvědčeních získaných v jiném státě, aby absolventů učitelských ústavů zahraničních bylo použito ve školských službách domácích. Potřeba taková vyskytne se pravděpodobně aspoň z počátku ve věší míře spíše v Polsku než v ČSR. protože od r. 1922 jsou zřízeny při čs. učitelském ústavu ve Slezské Ostravě polské pobočky.

Čl. 20. zdůrazňuje, že blahovůle vůči menšinám v čl. 12. prohlašovaná bude se v oboru školské administrativy projevovati zejména co nejblahovolnějším použitím zákonných předpisů o bezprostřední správě škol národních; jde tu o zřizování místních školních rad.

Ani čl. 21, nepřináší ustanovení, která by nebyla prováděna u nás již před sjednáním této úmluvy. Je přirozeno, že státní správa se jím zavazuje k péči o vybavení jen veřejných škol učebnicemi a pomůckami, školám soukromým nemůže býti přiznán nárok, aby stát se jim staral o vydání učebnic pro jejich žactvo.

Třeba se ještě vrátiti k čl. 13., který převážně se týká též poměrů školských. Ve větě 1. konstatuje se postup shodný se zdejšími předpisy zákonnými, žę k určení mateřského jazyka dítěte, jež je důležité zejména při zřizování škol, je třeba prohlášení jeho právem povolaného zástupce a že toto prohlášení je přirozeně pro další úřední řízení směrodatné. Věta 2. jen opakuje co naše ústava praví v §u 134. Poslední věta šíře rozvádí tuto zásadu se zřetelem na poměry školské.

Část čtvrtá má ustanovení o rozluce spisově, tu stačí poukázati na znění smlouvy samé, jež nepotřebuje podrobnějšího výkladu.

Sluší jen upozorniti, že podle čl. 33. zůstane část smlouvy o spisové rozluce (čl. 23. až 33.) zatím mimo působnost, dokud se strany nedohodnou o úpravě otázek zmíněných ve čl. 33. předmětné smlouvy.

Část pátá týká se likvidace majetku země Slezské, bývalých žup Oravské a Spišské, jakož i jiných korporací.

Poněvadž hranicí stanovenou mezi republikou Československou a Polskou shora zmíněným rozhodnutím konference velvyslanců byl rozdělen obvod, pokud se týče okruh působnosti země Slezské, bývalých žup Oravské a Spišské, i četných jiných samosprávných svazů a veřejnoprávních korporací, ukázala se potřeba, aby při úpravě finančních otázek bylo pamatováno také na likvidaci majetku uvedených korporací a aby pro tuto likvidaci byly smlouvou stanoveny jisté zásady.

Při úpravě těchto otázek rozhodny byly tyto zásady

1. Majetkem rozumí se veškerá aktiva (věcná práva, výsady, práva obligační) i passiva (dluhy, břemena, závazky), jakož i všeliké právní poměry majetkové povahy. Stejně jako majetek rozděliti jest fondy, na něž státní nebo samosprávné úřady měly dozor (na př. fondy na regulaci řek a horských potoků, Slezský zemský fond pro podporování vojínů vracejících se z války).

Z likvidace jsou vyloučeny: Statek veřejný, cesty a silnice, chrámy a kaple, církevní sbory, hřbitovy a pomníky všeho druhu (čl. 36.), pák majetek vratislavského biskupství, o kterém v případě potřeby sjednají oba státy zvláštní smlouvu (čl. 52.).

Zvláštní dohodě se vyhrazují otázky týkající se spořitelen města Těšína, Jablunkova a Fryštátu, sirotčích pokladen a ústavů pro sociální pojišťování (čl. 40.), veškeré otázky týkající se udržování pohraničních mostů, společných silnic a cest, užívání vodovodu, elektrárny, plynárny, sítě tramvajové a kanalisační oběma částmi bývalé obce Těšína, dále otázky právních poměrů na pohraničních tocích a stanovení povahy hraniční čáry těmito toky probíhající (čl. 37.).

2. Pro likvidaci (t. j. pro zjištění a oceněni majetku) jest směrodatným zásadně stav dne 28. října 1918 (čl. 38.).

3. Hodnota majetku ocení se podle zásad slušnosti a spravedlnosti (čl. 41.).

4. Pro župy a obce stanoví se likvidační klíč průměrem na základě poměru velikostí převzatého území, počtu obyvatelstva a přímých daní. Pro jiné korporace a ústavy stanoví komise likvidační slušný a spravedlivý klíč, podle vzniku majetku, počtu členů, počtu a velikostí podílů, délky silnic a pod. (čl. 42.).

5. O vlastnictví nemovitostí s inventářem a příslušenstvím, jakož i o vlastnictví movitostí rozhoduje zásada územní. Práva majetková, vzniklá z pohledávek, připadnou té straně, na jejímž území se nachází den, kdy smlouva nabude působnosti, předmět zatížený, pokud se týče bydliště nebo sídlo dlužníka (čl. 43.).

6. Dluhy hypoteční převezme strana, která převzala zatíženou nemovitost, byla-li tato nemovitost rozdělena novou hranicí bude hypoteční dluh rozdělen v poměru k ploše a bonitě nemovitosti (čl. 44.). Dluhy nezabezpečené rozdělí se v poměru k hodnotě převzatého majetku (čl. 45.), výjimkou převezme však strana československá veškeré nezabezpečené dluhy země Slezské, strana polská veškeré dluhy bývalé obce Těšína (čl. 46.).

7. Nadace rozdělí se na základě nadačních listin se zřetelem na. účel a závazky nadace (čl. 47.).

8. Svazy samosprávné a veřejnoprávní korporace vůbec mohou se o likvidaci v rámci předpisů je zavazujících (t. j. s případným schválením nadřízených úřadů) dohodnouti samy. Neučiní-li tak do 6 měsíců ode dne, kdy smlouva nabude působnosti, musí býti předloženy soupisy veškerých aktiv a passiv smíšené likvidační komisi československo-polské, která bude sestavena do 6 týdnů ode dne ratifikace smlouvy, bude míti po jednom zástupci a jednom náhradníku z každé, strany,. a provede likvidaci podle zásad této smlouvy (čl. 39. a 18.). Nebude-li ani v likvidační komisi dosaženo dohody, přechází rozřešení sporné otázky na vlády obou stran a jestliže se ani ty neshodnou, na arbitra jmenovaného vzájemnou dohodou, po případě presidentem Institutu mezinárodního práva (čl. 49. a 50.).

9. Společenstva, spolky a jich svazy, i jiné korporace nemající povahy veřejnoprávní, pokud se nedohodly samy na majetkové likvidaci, mohou její provedení odevzdati likvidační komisi. Až do tohoto provedení zaručuje se jmenovaným korporacím možnost hospodářské jejich činnosti za dosavadních podmínek, výměna jejich peněz, pokud byla provedena před 1. lednem 1921, nebudě brána v pochybnost.

Jestliže korporace ty uskutečnily již rozdělení majetku, vyměří ode dne skutečného rozdělení každá strana pouze daně připadající na majetek, který leží na území dotčeného státu (čl. 51.).

10. Novou státní hranicí byly dotčeny především poměry země Slezské a města Těšína, uspořádání těchto poměrů byla věnována valná část jednání, poněvadž z obou stran uplatňovala se snaha, aby likvidace těchto dvou korporací byla provedena již ve smlouvě, a ta bylo vyvarováno značným nákladům, které by jinak s likvidací byly spojeny.

Z celkové plochy země Slezské 514.701 ha, připadlo republice Polské asi 100.800 ha.

Obyvatel bylo ve Slezsku podle sčítáni lidu z r. 1910 - 756.949, podle sčítání lidu z r. 1921 (bez Hlučínska) 624.263.

Předpis přímých daní ve Slezsku činil v r. 1911 - 10,327.078 K, z toho připadá na část náležející nyní republice Polské 1,667.282 K, v r. 1912 - 10,351.606 K, z toho připadá na část náležející nyní republice Polské 1,927.486 korun, v r. 1913 - 12,937.586 K, z toho připadána část náležející nyní republice Polské 1,908.866 K.

Bývalá obec Těšín měla rozlohu 670 ha, obyvatel 22.489.

Obec Český Těšín má rozlohu 266 ha, obyvatel 8.068.

Předpis přímých daní činil v obci Těšíně:

v r. 1911 - 420.148 K, z toho připadá na část nyní polskou 232.701 K,

v r. 1912 - 702.955 K, z toho připadá na část nyní polskou 238.207 K,

v r. 1913 - 815.019 K, z toho připadá na část nyní polskou 256.677 K.

Pro ocenění majetku obce Těšína nebylo přesných dat. Zvláště ca do ceny aktiv objevila se velká různost názorů, jisto je, že na stráně československé zůstala z aktiv obce část menší hodnoty, než která by podle spravedlivého klíče na stranu tu připadla a podobně zůstalo z aktiv zemských na straně polské méně, než by činila hodnota podle spravedlivé kvoty na Polsko připadající.

Aktiva země Slezské byla ke dni 31. XII. 1918 zemskou správní komisí vykázána částkou 43.208.29 K, z toho na straně polské 5,719.582 K, passiva částkou 51,847.825 K. Ocenění aktiv nesetkalo se ovšem se souhlasem strany polské, vznikla též různost názorů o tom, v jaké měně by se měla stanoviti aktiva na jedné a passiva na, druhé straně. Poněvadž byla obava před značnými náklad, jichž by vyžadovalo oceňování majetku komisí likvidační, která by se pravděpodobně ć likvidaci též nedohodla, shodly Nesmluvní strany na tom, že na úplné vyrovnání vzájemných likvidačních nároků země Slezské a bývalé obce Těšína poukáže strana polská straně československé částku 5,600.000 Kč, splatnou ve 2 stejných lhůtách dne 2. ledna 1926 a 2. ledna 1927. Z řečené částky připadá polovice zemi, polovice obci Českému Těšínu (čl. 46).

Část šestá upravuje pensijní závazky autonomních korporací, rozdělených státní hranici, vůči jich zaměstnancům včetně učitelů, a to různě dle toho, jde-li a zaměstnance, kteří v čas rozdělení byli v činné službě, nebo o zaměstnance, kteří v době té byli jíž v pensí.

V případě prvém postihuje pensijní závazek onu část korporace, v jejímž území jest ústav neb úřad, kde zaměstnanec v čas rozdělení vykonával službu, v případě druhém onu část korporace, která přináleží k státu, v jehož obvodě dotčená osoba měla domovskou příslušnost bezprostředně před vstupem do služby korporace, a to í tehdy, když osoba ta bydlí na území druhého státu, pokud tu nedosáhla státní příslušnosti.

Nedá-li se domovská příslušnost zjistiti nebo!spadá-li příslušnost ta mimo území obou smluvních států, postihuje závazek onu část samosprávné korporace, v jejímž obvodě jest ústav neb úřad, ke kterému dotčená osoba, v čas svého pensionování byla stále služebně přidělena.

Část sedmá týká se slezských úvěrních ústavu. Již dlouhý před rozdělením země Slezské mezi Československou republiku a Polsko působily v Opavě dva úvěrní ústavy založené zemským sněmem slezským, a to Komunální úvěrní ústav země Slezské a Rakousko-slezský ústav pro úvěr pozemkový, které podle svých stanov poskytovaly zápůjčky v komunálních dluhopisech a zástavních listech, znějících původně na zlaté r. m., později na rak.-uher. koruny. Po rozdělení země Slezské (Těšína) zůstala značná část dlužníků obou těchto ústavu se závazky kolem 18,000.000 Kč na území polském. Oba ústavy, majíce sídlo na území československém (v Opavě) byly podrobeny československým valutovým předpisům a byly tudíž povinny vypláceti splatné koruny a slosované titry, svých emisí ve měně československé v poměru 1 zl. r. m. za 2 Kč a 1 K r.-uh. za 1 Kč. Jejich dlužníci na území polském neuznávali však valutových předpisu československých a svých dluhů buď vůbec neplatili, anebo pokoušeli se je platiti ve starých neokolkovaných bankovkách rak.-uh., anebo v polských markách v poměru, ve kterém byly rak.-uh. bankovky převedeny na polské marky. Tento postup působil jmenovaným ústavům veliké nesnáze.

S polskou vládou bylo již Koncem roku 1921 zahájeno jednání o nápravu tohoto pro oba ústavy neblahého stavu, avšak jednání toto zůstalo bezvýsledným.

Teprve touto smlouvou docíleno bylo dohady.

Polská vláda souhlasí nyní s tím, že komunální dlužní úpisy a zástavní listy těchto ústavů splatny jsou v korunách československých, zříká se všech práv k majetku těchto ústavů, zavazuje se zaplatiti ústavám tolik, kolik tyto ústavy musí, počínajíc 1. lednem 1925 vynaložiti na zúročení a umoření komunálních dluhopisů a zástavních listů připadajících na pohledávky ústavů za dlužníky v Polsku a na úhradu nedoplatků vzniklých do 31. prosince 1924 zavazuje se vyplatiti částku 3,000.000 Kč. Touto částkou budou tyto nedoplatky uhrazeny sotva z polovice, než více nebylo lze docíliti, neboť polská delegace namítala, že tyto nedoplatky, pokud jsou starší 3 let, jsou již promlčeny a takových nedoplatků starších tří let jest většina. Ústavy postihne tudíž ztráta asi 4,000.000 Kč. Než vzdor lamu jest smlouva pra ně a tím též pro československý stát přijatelnou, neboť ústavy zůstanou ušetřeny likvidace a Polsko vzdalo se všech nároků na jejich majetek, zejména na reservní fondy. K úhradě ztráty mají ústavy nastřádáno specielních reserv přes 1,000.000 Kčs dá se očekávati, že v několika příštích letech tyto ztráty úplně uhradí.

Část osmá jedná v prvém oddílu a úpravě starých pohledávek a závazků peněžních, ve druhém o vydání deposit.

K oddílu prvnímu dlužno předeslati, že Polsko nařízením presidenta republiky ze 14. května 1924 a řadou pozdějších ustanovení provedlo valorisaci starých peněžních pohledávek, která zásadně poskytuje se toliko polským příslušníkům a spočívá na z "osadě individuelního oceňování jednotlivých druhů pohledávek. Nejsou tudíž všechny druhy pohledávek valorisovány stejně. Valorisační opatření polské přepočítává pohledávky podle doby vzniku, podle stupnice, která udává poměr polského zlotého (kurs vůči Kč 6.50, tedy asi švýcarský frank) k rakousko-uherským korunám a polským markám v jednotlivých obdobích časových. Z hodnoty podle této stupnice zjištěné vypočte se pak hodnota přepočtená, jež pravidlem činí určité procento hodnoty vpočtené podle stupnice. Pevnými sazbami v procentech valorisovány jsou zejména pohledávky hypotekární (33%-20% hodnoty zjištěné podle stupnice, t. j. 195-130 Kč a 100 K, jde-li a předválečné pohledávky hypotekární), pohledávky z půjček nezajištěných (10% = 65 Kč), ze směnek a šeků (10%), z otevřeného úvěru (10%).

Při vkladech u spořitelen a. sirotčích pokladen rozhoduje zásadně jmění ústavu, u bank pak stanovena sazba valorisační 5%, při tom ale valorisují se u bank vklady jen do výše 125 zl.

Při zástavních listech rozhodna jest výše pohledávek hypotekárních, tvořících podklad jejich, při obligacích zásadně stanovena sazba 3%.

Polské valorisační nařízení poskytuje však výhody valorisace jenom příslušníkům těch států, kde příslušníci polští co do svých pohledávek peněžních jsou postaveni na roveň příslušníkům vlastním. Ačkoliv v Československu tomu tak jest, přece polské valorisační nařízení vylučovalo z účasti na valorisaci příslušníky československé, ježto jak v motivech tohoto nařízení bylo uvedeno, příslušníci polští neobdrží za své pohledávky předválečné v Československu více než znehodnocené koruny nynější měny rakouské. Osten tohoto ustanovení obracel se totiž proti československému vládnímu nařízení z 1. dubna 1919, č. 167 Sb. z. a n., jež zakazuje v korunách československých výplatu předválečných korunových pohledávek do 26. února 1919 vzniklých bez rozdílu státní příslušnosti oněm věřitelům kteří dne 26. února 1919 měli své řádné bydliště na území bývalého Rakouska a Uherska, ale mimo obvod republiky Československé.

Vůči tomu bylo poukázáno na to, že podle měnových ustanovení československých i podle vlád. nař. 167/1919 nečiní se rozdílu mezi příslušníky jednotlivých států a příslušníky vlastními, avšak kroky tyto byly vesměs bezvýsledny a v Polsku bylo vydáno dodatečné ustanovení obsažené v prosincové novele k valorisačnímu nařízení, podle něhož stačí pro vyloučení z valorisace, když.stát, jehož příslušníkem jest věřitel, činí při peněžních pohledávkách rozdíl podle místa pobytu polských věřitelů vůbec, nebo v určité době, i když tuto zásadu vztahuje na vlastní příslušníky, pokud ovšem takové ustanovení jest neprospěšné pro příslušníky polské.

Mimo to obsahuje polské valorisační nařízení ještě ustanovení, že cizímu příslušníkovi nemůže býti placeno více, nežli kolik cizí příslušník podle zákonů svého státu jest povinen platiti příslušníkovi polskému.

Účelem jednání finančního s Polskem bylo tudíž dosáhnout toho,

1. aby výhody, které polské valorisační předpisy zejména stěžejní nařízení presidenta republiky ze 14, května 1924 poskytují polským příslušníkům jako věřitelům, platily i pro věřitele československé,

2. aby i pro, naše věřitele platila plná valorisace, nikoliv tedy valorisace jen do výše 1. Kč za 1 K rak.-uh., nebo i méně, pokud jde o pohledávky na Těšínsku.

Účelu ad 1. uvedeného bylo dosaženo plně, a to nejenom pro osoby fysické, nýbrž i pro osoby právnické. Účelu ad 2. docíleno bylo pouze při pohledávkách hypotečních, jakož i při splácení a konversi některých polských cenných papírů (čl. 61.).

Smlouva musila se přizpůsobiti na rozdíl od dosavadních našich úmluv o pohledávkách předválečných, které vybudovány jsou na zásadě teritoriality (rozhodné jest místo bydliště v určitý den, srovnej úmluvu s Italií, č. 132/24, Sb, z. a. n., úmluvu s Rakouskem z 18. června. 1824), polským předpisům valorisačním, které vybudovány jsou na zásadě státní příslušnosti věřitelovy. Pokud jde o právnické osoby jako věřitele, obsahuje smlouva ustanovení, na které právnické osob bude se smlouva vztahovati (čl. 60., 62., závěrečný protokol částky VIII).

Mimo státní příslušnost věřitelovu rozhoduje při hypotekách též území, v němž leží nemovitost hypotekou zatížená (čl. 64.).

Aby zabráněno bylo kolisi této smlouvy s úmluvou rakouskou z 18, června 1924, jež, jak svrchu uvedeno, vybudována jest na zásadě teritoriality, obsahuje čl. 63. ustanovení, podle něhož smlouva neplatí na ony pohledávky příslušníků republiky Polské, bydlících na území republiky Rakouské, jichž způsob placení byl upraven úmluvou, kterou československá republika ujednala dne 18. června 1924 s republikou Rakouskou.

Ustanovení této smlouvy neplatí:

1. o závazcích, které byly upraveny bez výhrady vzájemnou dohodou zúčastněných stran (odst. 1., čl. 65.),

2. o pohledávkách, které byly postoupeny po dnu 1. ledna 1925 příslušníkům republiky Polské nebo příslušníkům republiky Československé příslušníky jiných států (čl. 66., odst. 1.). Účelem tohoto ustanovení jest, aby pohledávky příslušníků jiných států nebyly podloudně valorisovány.

3. o pohledávkách ze smluv o soukromém pojištění, jež budou upraveny zvláštní úmluvou.

Článek 65., odst. 2. obsahuje ustanovení, kdy složení do soudního deposita považuje se za zaplacení pohledávky.

Na konci smlouvy připojeny jsou dva články, čl. 67. a 68., jež jednají o soupisu papírů polských v republice československé a papírů československých v republice Polské.

Ustanovení o vydání deposit obsažená v oddílu II., části VIII. předmětné smlouvy čl. 69 až 72 shodují se zásadně s úmluvami toho druhu sjednanými s Rakouskem (č. 513 Sb. z. a n. z r. 1920) a Maďarskem (čís. 225 Sb. z. a n. r. 1924), neobsahujíce od dosavadních depositních úmluv ničeho odchylného, leč že neřeší toliko otázku měny cenných papírů, která zahrnuta jest v oddíle I. části VIII., o úpravě starých peněžních pohledávek.

Část devátá, jednající o řízení ve sporných případech a část desátá, obsahující ustanovení závěrečná, nepotřebují bližšího výkladu.

Ke smlouvě je připojen závěrečný protokol z téhož data jako smlouva, v němž obsažena jsou bližší ustanovení, pokud jde o část pátou a osmou smlouvy.

Vláda podotýká, že předmětnou smlouvou upraven byl souhrn otázek, jejichž brzké rozřešení je v zájmu trvale dobrého poměru obou sousedních a v mnohém směru na sebe odkázaných států, Smlouva likviduje onen nejasný poměr, jenž v mnohých směrech vznikl mezi oběma státy rozdělením Těšínského Slezska, Oravy a Spiše a je vlastně vybudováním a doplněním rozhodnutí konference velvyslanců ze dne 28. července 1920.

Po stránce formální projevuje vláda přání, aby návrh byl projednán v poslanecké sněmovně i v senátu výbory zahraničním, ústavně-právním a rozpočtovým s tím, aby tyto výbory podaly o něm zprávu vždy ve lhůtě osmidenní.