Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Ministerstvo financí vydalo 27. ledna 1925, č. j. 10622/25-VII-18, pokyny k provedení zákona ze dne 22. prosince 1924, č. 287 Sb. z. a n., (nová úprava odpočivných a zaopatřovacích požitků), v nichž mimo jiné obsaženo jest i toto ustanovení:

"U zaměstnanců v činné službě, kterým byla před účinností tohoto zákona přiznána výhoda podle čl. IV., poslední odstavec zákona č. 2/1920 Sb. z. a n., nebo podle obdobných ustanovení o placení pensijních příspěvků, jest znovu přepočítati jejich služební dobu, započitatelnou pro výměru výslužného. Jestliže by po vyloučení válečných půlletí, válečných let a legionářské výhody zbývající započitatelná služební doba neposkytovala nároku na plné výslužné (100% pens. základny), jest mu od 1. ledna 1925 opět srážeti pensijní příspěvky z plné pensijní základny (§ 8., odst. 1.). Částka, připadající na prošlé měsíce 1925, nebudiž srážena najednou, ale jest ji rozděliti na zbývající měsíce 1925."

Ustanovení toto jest v odporu nejen s duchem zákona, který měl poměry upravit, ale i s úmyslem zákonodárců, který chtěl upraviti poměry staropensistů, neměl však v úmyslu poškoditi třeba jen určitou část aktivních státních zaměstnanců a není tudíž toto ustanovení plně v souladu se zákonem i z těchto dalších důvodů:

1) Ministerstvo financí, jako podavatel zákona číslo 287/1924, vsunulo do osnovy ustanovení § 8. odst. 1. nenápadnou stylisací ustanovení o zaměstnancích aktivních, které nemělo s úpravou staropensistů žádné souvislosti, a aby pravý úmysl před zákonodárci co možno se zastřel, dalo do důvodové zprávy nevinné odůvodnění §u 8., kde se praví, že odstavec 1. tohoto paragrafu rozptyluje pochybnosti o tom, zdali započítání tak zvaných válečných let, půlletí a let legionářských do pense má míti i ten důsledek, že zaměstnanci, jimž tato výhoda pro výměru pense byla poskytnuta, mají býti předčasně sproštěni placení pensijních příspěvků z části pensijní základny. Zákonodárce měl býti tímto způsobem nenápadně uveden v omyl. Tím spíše jest tato domněnka odůvodněna, poněvadž v době, kdy již ministerstvo financí pracovalo na zákoně čís. 287 z r. 1924, vydalo výnos ze dne 28. listopadu 1924, číslo 127920-24-VII-18, jímž rozptýlilo všechny pochybnosti o tom, zdali započítání tak zvaných válečných let, půlletí a let legionářských do pense má míti i ten důsledek, že zaměstnanci, jimž tato výhoda pro výměru pense byla poskytnuta, mají býti předčasně sproštěni placení pensijních příspěvků z části pensijní základny a sice kladně, ve prospěch těchto zaměstnanců, kdežto v téže době vložila do odst. 1. § 8. zákona čís. 287/24 ustanovení záporné. Nelze v tomto obratu od kladného k zápornému stanovisku spatřovati zlomyslnost a nedostatek jakéhokoliv právního čitu, neboť co bylo správným 28. listopadu 1924, nemohlo být nesprávným dne 15. prosince 1924, kdy jest zákon č. 287/24 datován?

Takovéto právní přehmaty musejí úplně podkopati důvěru v právní smysl a právní cit ministerstva financí vůbec.

2) Ustanovení odstavce 1. zák. č. 287/1924 nemůže se týkati zaměstnanců, kteří výhody podle článku IV. posledního odstavce zákona č. 2/1920 Sb. z. a n. před 1. lednem 1925 požívali, o nichž mluví citované ustanovení výnosu čís. 10622/25-VII-18, nýbrž nanejvýše zaměstnanců, kteří by i výhody této teprve po 1. lenu 1925, t. j. po vydání a působnosti zákona čís. 287/1924 nabyli. Jest tudíž opatření čís. 10622/25-VII-18 v naprostém rozporu se zákonem čís. 287/1924.

3) I když uvážíme dobrou vůli ministerstva financí urychliti provedení zákona č. 287/1924, musíme popírati oprávněnost vydání pokynů č. 10622/25-VII-18 a považovati je za nezákonné, poněvadž § 11. ukládá provedení zákona čís. 287/1924 všem členům vlády a nemá tudíž jeden člen vlády práva vydávati pokyny, nýbrž nutno vydati prováděcí nařízení celé vlády.

4) § 8. je v přímém rozporu s § 11. zákona č. 287/1924, poněvadž poslední paragraf praví, že tímto zákonem nesmí býti nikdo zkracován na svých dosavadních celkových požitcích, vyjma placení daně z příjmu nebo špatným určením dřívějších požitků.

Tento paragraf také je v rozporu s nadpisem zákona, poněvadž byl vtěsnán do zákona, kam nepatřil a nepatří. Důsledky jeví se v následujících příkladech:

Úředník platil již po celý rok 1924 na základě zmíněné výhody pensijní příspěvek 40 Kč měsíčně. Počínaje 1. lednem 1925 platí zase Kč 106.72, tedy o Kč 66.72 více. Přislíbené zlepšení pro rok 1925 má obnášeti u něho ročně 20% místního přídavku, t. j. 800 Kč. Zvýšením celkového příjmu sráží se mu ale vyšší daň z příjmů, takže bude na zlepšení ještě dopláceti.

Jiný případ: Úředník skupiny E dosáhl v únoru 1925 IV. stup. VIII. hodn. třídy, nemůže tedy vůbec ničeho získat. Již po několik měsíců platil na základě výhod zákona 2/1920 Sb. z. a n. zmenšené příspěvky pensijní, které se mu od 1. ledna 1925 zase zvýší. Odchodem do pense ztrácí 50% pensijního přídavku, tedy 1800 Kč, neplacením pensijních příspěvků uspoří ročně 1170 Kč. Přislíbené zlepšení platu dělá u něho asi 720 Kč. Má tedy tento úředník pracovati celý rok za 1350 Kč? A kolik jiných státních zaměstnanců nedostane na tento způsob ničeho?

Z těchto důvodů táží se podepsaní pana ministra financí:

1) Jest pan ministr financí ochoten zrušiti výnos číslo 10622/VII-18 ze dne 27. ledna 1925 pro nezákonnost a podati k § 8. zákona číslo 287/1924 návrh novelisace tohoto paragrafu, ve smyslu výnosu ministerstva financí ze dne 27. listopadu 1924, číslo 127920/24-VII/18?

2) Jest pan ministr ochoten potrestati vinníka, který porušil právní cit a smysl, který ministerstvo financí musí míti, a tím uvedl vládu i zákonodárce v omyl a dopustil se podkopání důvěry v tyto činitele zákonodárné?

3) Jest pan ministr ochoten podati podepsaným v nejkratší době o tom zprávu, co v této záležitosti podnikl a neb podniknouti hodlá, aby předešel eventuelním soudním sporům postižených státních zaměstnanců, jejichž výsledek je nepochybný, poněvadž soudcové v Československé republice neztratili ještě právní smysl a cit pro právo a spravedlnost a museli by rozhodnouti proti ministerstvu financí, čímž by otřásli důvěrou v toto ministerstvo i celou vládu a zákonodárné sbory?

4) Jest pan ministr ochoten zaříditi, aby se podobné přečiny neopakovaly?

Zemské četnické velitelství pro Moravu v Brně publikovalo Denním rozkazem ze dne 17. dubna 1925, č. 17 ve věci započtení doby ztrávené v zajetí pro výměru výslužného vojenských osob toto:

"Dle odstavce 6. § 96 zákona ze dne 17. února 1922 čís. 76 Sb. z. a n. a vládního nařízení ze dne 6. října 1923 čís. 186 Sb. z. a n. odstavce ku § 96. nechť předloží bývalé vojenské osoby z doby před zřízení československého státu (ne republiky!), které si činí nárok na započtení takovéto doby pro výměru výslužného do konce května 1925 prosby, opatřené zákonitým kolkem a doložené doklady neb protokolárními výpověďmi svědků."

Poněvadž odstavec 6. § 96 zákona číslo 75/1922 zní, že vojenským osobám, které v zajetí ač jim to bylo možno, nevstoupily do českých legií, nezapočítává se doba, ztrávená v zajetí vůbec a odstavec 3. § 96 vládního nařízení čís. 186/1923 zní, že vojenským osobám, které v zajetí nevstoupily do českých legií, započítává se doba, ztrávená v zajetí pouze tehdy, jestliže o to požádají a prokáží, že jim nebylo možno vstoupiti do českých legií, vyplývá z této citace, že tímto rozkazem mají býti příslušníci četnictva podřazeni zákonu vojensko-pensijnímu číslo 76/1922, ačkoliv četnictvo, hlavně četnictvo výkonné, podléhá zákonu vlastnímu ze dne 4. července 1923, číslo 153 Sb. z. a n. Jest proto tento rozkaz v rozporu se zákonem ze dne 4. července 1923 č. 153 Sb. z. a n.

Ustanovení §u 96. vojensko-pensijního zákona byla jinak doslova opsána v §u 75. četnicko-pensijního zákona, jen právě toto ustanovení o nezapočitatelnosti doby zajatecké bylo zákonodárcem vynecháno. Jsa referentem o tomto zákoně v poslanecké sněmovně, znám ty mnohé důvody, proč že právě toto ustanovení nebylo vtěleno i do četnicko-pensijního zákona a prosím, abych směl projeviti opravdové podivení, že četnická správa těchto příčin nevidí a proti vůli zákonodárce vsunuje do své prakse zkrácení, která v zákoně odůvodněna nejsou.

Při této příležitosti opětně poukazuji, že k četnicko-pensijnímu zákonu dodnes nebylo vydáno prováděcí nařízení, ač od vydání zákona uplynulo 22 měsíců a konstatuji, že četnická správa vydává partielní výnosy proti duchu tohoto zákona jen potud, pokud jsou s nimi spojeny nevýhody pro býv. příslušníky četnictva, jak o tom svědčí i tento rozkaz zemského četnického velitelství v Brně.

Ježto tuto opětně prokázanou praksi nelze přehlížeti táží se podepsaní:

1) Jest pan ministr ochoten zrušiti rozkaz zemského četnického velitelství v Brně a onen výnos, v jehož důsledku byl vydán?

2) Jest pan ministr ochoten naříditi, aby četnická správa konečně po dvou letech vydala prováděcí nařízení k zákonu č. 153/1923?

3) Jest pan ministr vnitra ochoten dáti podepsaným o tom zprávu?

Když byl přijat zákon ze dne 4. července 1923, č. 153 Sb. z. a n., byla poslaneckou sněmovnou přijata resoluce sociálně-politického výboru tohoto znění:

"Ministerstvo vnitra se vyzývá, aby v době nejkratší předložilo návrh zákona, kterým by se upravovaly disciplinární a kvalifikační poměry v četnictvu podle zásad, odpovídajících disciplinárním a kvalifikačním předpisům služební pragmatiky ze dne 25. ledna 1914, číslo 15 ř. z."

Ačkoliv jest zákon déle 10ti měsíců sankcionován a tatáž resoluce byla přijata i senátem, nebyl dodnes zmíněný návrh zákona ministerstvem vnitra předložen.

Ježto ustanovení § 10. zákona ze dne 24. prosince 1894, číslo 1 ex 1895 bylo zrušeno zákonem čís. 299 Sb. z. a n. ze dne 14. dubna 1920, panuje od té doby v četnictvu bezzákonný stav a disciplinární cestou uložené tresty byly diktovány bez zákonitého předpokladu. Jest tedy již z toho důvodu nutno, aby stavu ex lex bylo odpomoženo. Odčinění tohoto bezzákonného stavu jeví se tím snadnější, že i vojenská správa otázku disciplinárního práva ve vojště vyřešila zákonem ze dne 4. července 1923, č. 154 Sb. z. a n. a vydala i vláda k tomuto zákonu prováděcí nařízení ze dne 18. října 1923.

Z těchto důvodů táží se podepsaní pana ministra vnitra:

1) Je pan ministr vnitra ochoten předložiti konečně návrh zmíněného zákona, aby cestou legislativní bylo vyřešeno právo disciplinární a kvalifikační u četnictva podle zásad zákona ze dne 25. ledna 1914, č. 15 ř. z.?

2) Jest pan ministr vnitra ochoten zodpověděti otázku, jak je možno, že bylo bez zákonného podkladu trestáno více jak 1000 příslušníků četnictva, dokonce mnozí z nich propuštění disciplinárně?

3) Jest pan ministr vnitra ochoten podepsaným podati o tom zprávu, co v této věci učinil, neb hodlá učiniti?

Ministerstvo vnitra výnosem ze dne 28. srpna 1919, č. 38.137-13 vyzvalo všechny příslušníky četnictva, aby služební cestou předložili ministerstvu vnitra soupisy všeho majetku, který jim byl zcizen jakýmkoliv způsobem buď:

a) při přesídlení z některého nástupnického státu do naší republiky po převratě, nebo

b) při maďarském bolševickém náporu na Slovensko.

V důsledku tohoto výnosu podali příslušníci četnictva příslušné soupisy a domnívali se, že tím jsou jejich práva zajištěna, a již nemusejí podávati ještě jiné žádosti za náhradu vzniklých škod ministerstvu Národní obrany nebo ministerstvu zahraničních věcí.

Úhrnná výše škod příslušníkům četnictva, pokud byly soupisy prokázány, není známa, podle doslechu jedná se však o dosti slušný peníz, jehož hlavně příslušníci výkonného četnictva nadále postrádati nemohou.

Ministerstvo vnitra na podané soupisy dodnes nevydalo nijakého rozhodnutí a nutno míti za to, že věc usnula.

Ježto ale poškození příslušníka četnictva jest při nejmenším tak citelné, jako ono jiných státních občanů, kterým z valné části odškodné bylo již likvidováno a výkonné četnictvo v dnešní své hospodářské mizerii nemůze dále čekati na úhradu škody z hořejších důvodů přivoděné, táží se podepsaní pana ministra:

1) Jest pan ministr vnitra ochoten přičiniti se, aby příslušníkům četnictva byla konečně také vyplacena náhrada škod shora uvedených?

2) Jest pan ministr vnitra ochoten sděliti podepsaným, co bylo v této věci vykonáno, aneb co pan ministr v této věci zaříditi hodlá?

Paragrafem 1. zákona 307/1919 určen postup těchto kategorií v zásadě podle skupiny E státních úředníků, ale § 2. téhož zákona nařizuje čekací dobu 15 roků a po ní zařazení do XI. hodn. třídy 1. plat. stup. Postup tento byl před vydáním zákona 541/1919 proveditelným a také plně vyhovoval. Avšak zákonem 541/1919 rozšířeny byly platy podúředníků, takže přeřazení výkonných zaměstnanců státní stavební služby přesně podle zněné tohoto §u stalo se úplně neproveditelným, zvlášť proto, poněvadž § 4. téhož zákona pozbyl účinnosti.

Postupují-li výkonní zaměstnanci státní stavební služby podle znění § 3. zákona 307/1919 do 15 roků služebních podle schematu podúřednického - dosahují požitků 8. platové stupnice, t. j. základní služné 6.300 Kč; kdyby tedy mělo nastati přeřazení podle doslovného znění §u 2., museli by tito býti přeřazení do XI. hodn. třídy 1. plat. stup., tedy do požitků daleko nižších, t. j. 4.908 Kč zákl. služ., což by nebyl žádný postup, ale značná finanční ztráta.

Přeřazení do požitků nejblíže vyšších, t. j. do X. hodn. třídy 1. stupeň naráží na různé obtíže a nemůže také plně uspokojit, poněvadž tímto způsobem přicházejí o dva roky později do X. hodn. třídy, než ostatní kancelářské úřednictvo skupiny E, tím míjí XI. hodn. tř. a nedosluhují VIII. hodn. třídy 3. a 4. stupeň platový, tedy nevyčerpávají postup skupiny E, kam jsou zařazeni § 1. zák. 307 a nemohou proto také dosáhnouti "starobních odměn", tak jako ostatní státní zaměstnanectvo.

Hlavní příčina těchto nesrovnalostí spočívá v čekací době 15 roků, která svého času byla zavedena proto, že před vydáním zákona 541/1919 dosahoval podúředník po této době skutečně počátečního platu XI. hodn. třídy, změněnými poměry v postupu podúřednickém měla v logickém důsledku nastati i změna v čekací lhůtě a tato měla býti snížena o tolik, oč platy podúředníků byly zvýšeny, čili měla se vzíti za základ zásada, která o této čekací době rozhodla a nemělo se tak houževnatě trvati na číslici, která se do změněných poměrů zákonem 541/1919 nehodila a nehodí. Přes veškeré úsilí těchto kategorií, podepřené přesvědčujícími doklady a propočty nepodařilo se tuto nesrovnalost odstraniti.

Snížením čekací lhůty na 7 roků nastalo by plné zrovnoprávnění s ostatními úředníky skupiny E, byly by odstraněny všechny požitkové nesrovnalosti a zákony 307/1919 a 541/1919 byly by uvedeny v soulad.

V dalším nařízeno v § 1. zákona 307 přiznání charakteru veřejných úředníků státu československého, čili jmenování úředníky. Ač uplynulo od vyhlášení zákona 307 (11. června 1919) již 5 roků, nebylo toto zákonné ustanovení dosud provedeno. Jako důvod se uvádí, že místa výkonných zaměstnanců státní stavební služby nejsou systematisována. Bohužel ani jmenování ad personam - nebo mimo systematisovaný stav do XI. hodn. třídy se neprovedlo.

Z těchto důvodů táží se podepsaní pana ministra veřejných prací:

1) Jest pan ministr ochoten odstraniti zmíněnou nesrovnalost obou zákonů čís. 307/1919 a 541/1919?

2) Jest pan ministr ochoten provésti plné zrovnoprávnění zmíněných kategorií s ostatními, ve skupině E zařazenými státními úředníky (stanovené § 1.zákona 307/1919) snížením čekací lhůty ve smyslu § 2 téhož zákona z 15ti na 7 roků?

3) Jest pan ministr ochoten zaříditi, aby všichni zaměstnanci této skupiny, kteří splnili i ostatní podmínky zákona č. 307, byli ve smyslu § 1. cit. zák. jmenováni úředníky a po provedené systemisaci míst - která budiž provedena s urychlením - byli na systemisovaná místa s ohledem na délku služební doby s kvalifikací zařazeni?

4) Jest pan ministr ochoten podepsaným sděliti, co v této věci zařídil, aneb zaříditi hodlá?