Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Vláda předložila již v roce 19? Národnímu shromáždění osnovu zákona o pracovních soudech, kterými mají býti nahraženy soudy živnostenské. Podle osnovy této má, býti způsob dosazování přísedících nově upraven. Osnova byla projednávána v ústavně-právním výboru senátu Národního shromáždění, avšak nebyla pro skončení volebního období uzákoněna. Podle výsledků projednávání v senátním výboru byla osnova nyní přepracována a bude v nejbližší době znovu předložena Národnímu shromáždění. Poněvadž pak při nové redakci bylo přihlíženo k přáním v zákonodárném sboru projeveným, lze očekávati, že bude osnova projednána a v nejbližší době uzákoněna. Za tohoto stavu nebylo by účelno vypisovati nové volby přísedících živnostenských soudů.

Nelze popříti, že obsazování uprázdněných stolic na německé universitě pražské spojeno jest s většími potížemi nežli na kterékoliv jiné universitě československé. Obtíže ty vyplývají z daných skutečností a nemohou proto býti označovány,jako zkrácení a utlačování této university. Německá univerzita na uprázdněné stolice navrhuje totiž zpravidla kandidáty z ciziny, zvláště z říše Německé. Poněvadž pak příjmy vysokoškolských profesorů jak v Rakousku, tak i v Německu jsou příznivější nežli v republice Československé, je přirozené, že kandidáti z ciziny žádají při nejmenším požitky stejné, při čemž svoje příjmy přepočítávají podle kursu valuty, neobracejíce zřetele k rozdílné kupní síle valut. Žádají proto mnohdy tak vysoké vyrovnávací přídavky osobní, že státní správa při nejlepší vůli nemůže v takových případech podmínky jejich přijmouti jak z důvodů rozpočtových, tak i se zřetelem na příjmy profesorů již zde usazených. Tak na příklad stalo se, že navržený kandidát kladl podmínku, aby zajištěn mu byl čistý příjem 150.000 Kč ročně.

Vyjednávání s navrhovanými kandidáty vedou se bez průtahu, jakmile jsou připraveny předpoklady pro takové jednání, jest však zajisté pochopitelno, že jednání vyžádá si vždy nějakou dobu, zejména, když nepodaří se získati prvního navrženého kandidáta a jest pak třeba stejným způsobem započíti jednání s kandidáty dalšími.

Bytová tíseň jest všeobecná a v Praze obzvláště velká. Trpí jí nejen profesoři, povolávaní na pražskou německou universitu, nýbrž i profesoři všech vysokých škol. Ministerstvo školství a národní osvěty i v budoucnosti bude dále se snažiti, aby také v záležitostech bytových potřebám profesorů německé university v Praze bylo vyhověno, pokud to bude vůbec v mezích kompetence ministerstva školství a národní osvěty možno a pokud příslušná přání nebudou pokračovati hranice možnosti. Nelze zajisté na příklad v dnešních bytových poměrech opatřiti v Praze za přijatelnou cenu 6-8 pokojový byt, nebo poskytati k tomu účelu do několika desetitisíců jdoucí částky.

Drahotní přídavky k důchodům podle zákona o pensijním pojišťování, zavedené zákonem z 12. srpna 1921, č. 299 Sb. z. a n., měly za účel odpomoci naprosté nedostatečnosti důchodů pensijních, vzniklé znehodnocením měny a jen částečně upravené novelou pensijního zákona z r. 1920. Opatření toto jest opatřením nouzovým pro dobu, nežli úplnou novelisaci pensijního zákona, na níž se s urychlením pracuje, bude možno odstraniti důsledky poválečného znehodnocení měny a s ním spojeného t. zv. podpojištění, t. j. pojištění jen na zlomek skutečné mzdy. Podle pensijního zákona z r. 1906 a novely z roku 1914 pojišťovala se nejvyšší roční mzda 3.000 K, podle novely z roku 1920 jest pojištěným maximem 9.000 Kč. Jest nesporno, že důchody kvotálně z těchto maxim vyměřované - a to za krátkou dobu pojištění většinou zůstávaly a zůstávají pod hranicí existenčního minima.

Zákon o drahotních přídavcích, jako opatření z nouze poskytuje k důchodům, přídavky v té výši, aby úhrnný důchod se pokud možno přiblížil k existenčnímu minimu, neposkytuje tudíž nebo omezuje přídavky k důchodům, kde již tohoto existenčního minima,jest dosaženo. S druhé strany zvyšuje 300% drahotní přídavky u důchodů nejmenších na určité minimum, takže u nejnižších důchodů (vyměřovaných v roce 1914 a násl. po pětiletém pojištění v nejnižší platové třídě - při roční pojištěné mzdě 600 K) dostupují drahotní přídavky 2000%.

Poznamenává se dále, že zákon o pensijním pojištění vstoupil v platnost 1. ledna 1909, značná část pojištěnců byla podrobena pojistné povinnosti teprve novelou z r. 1920, takže důchody nositeli pensijního pojištění nyní přiznávané zakládají se na pojištění krátkém, namnoze jen pětiletém, nebo nepatrně delším. Nemohou tudíž nositelé pojištění bráti zřetel ke skutečné době služební, nýbrž jen k době pojištěné. Jest zřejmo, že v souvislosti s podpojštěním dříve zmíněným, krátká doba pojištění dává podklad k výměře důchodů u srovnání se skutečným posledním platem a se skutečnou dobou služební poměrně nízkých. Tomu právě mají odpomoci drahotní přídavky, které však - ježto pro ně nositelé pojištění nemají úhrady a musí tudíž býti na zaměstnavatele rozvrhovány - musí býti obmezeny na skutečnou nejnutnější potřebu (stanovené maximum celkového důchodu s přídavkem) a nemůže tedy celkový důchodový příjem býti srovnáván s posledním skutečným, avšak nepojištěným služným, ani se skutečně dokonalou, avšak nepojištěnou dobou služební.

Jak již uvedeno, připravuje se novela pensijního zákona, která má odstraniti dosavadní největší nedostatky zákona poválečnými důsledky vzniklé, takže bude moci býti přikročeno k podstatnému zvýšení pensijních důchodů.

Zvýšení dosavadních drahotních přídavků na výši v interpelaci navrhovanou (bez omezení maxima) není proveditelné a nebylo by pro drahotní přídavky úhrady; nositelé pojištění jí nemají a její rozvržení na zaměstnavatele setkalo by se zajisté s tím větším odporem, když korporace zaměstnavatelů žádají odstranění nebo aspoň snížení rozvrhu nynějších drahotních přídavků.

Německé státní reformní reálné gymnasium v Novém Bohumíně bylo založeno v roce 1911 jako ústav městský a s platností od 1. září 1920 bylo převzato do správy státní. Obec města Nového Bohumína převzala na sebe články II. a III. smlouvy ze dne 13. listopadu 1920 o postátnění jmenovaného ústavu závazek, že poskytne k umístění postátněného ústavu na trvalo všechny ve smlouvě vypočtené místnosti, ve kterých ústav tehdy byl umístěn, zařídí jednu učebnu jako fysikální posluchárnu a opatří pro ústav vlastní kreslírnu a že poskytne v téže budově bezplatně a beze všeho omezení všecky místnosti, jichž bude postátněný ústav potřebovati k náležitému svému vybudování.

Podle smlouvy jest tudíž povinností obce města Nového Bohumína, aby opatřila jmenovanému ústava všechny potřebné místnosti, kterých se mu nedostává.

Ministerstvo školství a národní osvěty dvakráte již uložilo zemské školní radě v Opavě, aby upozornila obec bohumínskou na shora uvedený smluvní závazek a aby podala zprávu, pokud obec bohumínská závazku tomu dostála. Obec města Nového Bohumína však místo splnění svých smluvních povinností předložila ministerstvu školství a národní osvěty podáním ze dne 3. března 1926 resoluci městského zastupitelstva bohumínského ze dne 26. února 1926, v níž se uvádí, že "jest povinností státní správy, aby se postarala o důstojné a zdravotně vhodné ubytování jmenovaného ústavu novostavbou." Z toho lze usuzovati, že obec nemíní svým závazkům dostáti. Nynější nedostatky v umístění tohoto ústavu nejsou tudíž zaviněny státní správou, nýbrž tím, že obec města Nového Bohumína přes dvoje upozornění neplní to, k čemu se smlouvou zavázala.

Se zřetelem na stanovisko, jež v té věci obec zaujímá, budu nucen použíti ráznějších zákonných prostředků k tomu, aby náprava byla zjednána.

Příděl zbytkových statků a větších zemědělských podniků dle §§ 24 a 25 zákona přídělového není dosud Státním pozemkovým úřadem ukončen.

Dosavadní výsledky přídělového řízení o zbytkových statcích a větších zemědělských podnicích vykazují toto rozdělení, pokud běží o nabyvatele:

Ze všech Státním pozemkovým úřadem přidělených zbytkových statků a větších zemědělských podniků dostalo se jako nabyvatelům

Příděl děje se za dozoru správního výboru Státního pozemkového úřadu.

Časopisecká zpráva, že 75% zbytkových statků přiděleno bylo osobám, které při volbách nedostaly žádného mandátu, neodpovídá skutečnosti.

Zákony a prováděcí nařízení o pozemkové reformě neukládají uveřejňovati seznam nabyvatelů zbytkových statků.

Státní pozemkový úřad může předložiti seznam nabyvatelů teprve tehdy, až s přídělovými pracemi o zbytkových statcích bude hotov a vydána budou konečná rozhodnutí o všech zbytkových statcích a zemědělských podnicích, jež jsou v přídělovém řízení.

O případu Anny M. v Rýmařově bylo provedeno zevrubné šetření již na základě článku časopisu Volkswacht z 26. ledna 1926 "Die Tragödie einer jungen Mutter."

Všechna tvrzení interpelace byla obsažena i ve zmíněném článku a byla také jejich nesprávnost konstatována úřední opravou, jež byla uveřejněna v časopise Volkswacht, 26. února 1926.

Anna M. byla z nemocnice propuštěna 9. prosince 1925, do vyšetřovací vazby byla vzata večer 11. ledna 1926 - nebyla tedy zatčena, jakmile opustila nemocnici, nýbrž více než o měsíc později.

V nevytopené místnosti byla po zatčení, jen na chvíli (ani ne hodinu), než byla trvale umístněna. Křeče, jež v tu dobu dostala, nebyly, jak uznal ihned povolaný lékař, nebezpečné povahy. Hned druhého dne (12. ledna) byla Anna M. znova lékařsky prohlédnuta a podle lékařova návrhu příštího dne ráno (13. ledna) dopravena na saních do nemocnice. Byla tedy ve vazbě celkem jen půldruhého dne a není správno, že bylo s ní nakládáno jako se simulantkou.

O katastrofě v Truhlářské ulici byla podána interpelace poslanců Staňka, Udržala, Roudnického, Šamalíka, Tomáška, Dra Meissnera, Dra Franke, Zeminové, Dra Kramáře, Dra Lukavského, Horáka, Najmana a druhů. Odpověď na tuto interpelaci byla vytištěna a rozdána v poslanecké sněmovně Národního shromáždění pod č. t. 199.

Jmenovaná interpelace poslance Heegera a druhů kryje se obsahově s interpelací shora vzpomenutou. Poněvadž výsledky pátrání dosud se nezměnily, dovoluji si odpovídaje na tuto interpelaci poukázati na tlak poslanecké sněmovny č. 199.

O katastrofě v truhlářské ulici byla podána interpelace poslanců Staňka, Udržala, Roudnického, Šamalíka, Tomáška, Dra Meissnera, Dra Franke, Zeminové, Dra Kramáře, Dra Lukavského, Horáka, Najmana a druhů. Odpověď na tuto interpelaci byla vytištěna a rozdána v poslanecké sněmovně pod č. t. 199.

Jmenovaná interpelace Dra Mayr-Hartinga a druhů obsahově kryje se s interpelací shora vzpomenutou. Poněvadž výsledky pátrání dosud se nezměnily, dovoluji si odpovídaje na tuto interpelaci poukázati na tisk poslanecké sněmovny č. t 199.

V § 13. zákona ze dne 30./9. 1924, čís. 216 Sb. z. a n. ustanoveno, že za válečné půjčky přihlášené k výměně dle tohoto zákona vydány budou 3% dluhopisy slosovatelné, jejichž zúročení počíná 1. července 1924. Praví se však dále, že výplata úroků počne po vydání dluhopisů s kuponovými archy.

Tím zaručeno bylo nabyvatelům zmíněných odškodňovacích dluhopisů zúročení těchto dluhopisů od 1. července 1924. Výplata úroků může se však státi teprve po vydání dluhopisů.

K uplatňování nároků na výměnu válečných půjček za odškodňovací dluhopisy požadovala se dle vládního nařízení ze dne 13. prosince 1924, čís. 276 Sb. z. a n. formální přihláška doložená průkazy o splnění zákonných podmínek, k podávání přihlášek pak stanovena byla propadná lhůta od 15. dubna do 30. června 1925.

Aby vlastníci válečných půjček, kteří z,jakéhokoliv důvodu nemohli v této lhůtě opatřiti si potřebné doklady, nebyli právě pro tuto závadu vyloučeni ze záměny jejich válečných půjček, povolilo ministerstvo financí, aby přihlášky podávány byly v takových případech prozatím bez dokladů.

O podaných přihláškách o výměnu válečných půjček za odškodňovací dluhopisy povolány byly rozhodovati úřady jmenované v čl. XVI a XVII cit. vládního nařízení. Tyto úřady byly povinny zkoumati přihlášky, žádati jejich doplnění, případně vyžádati si přísežné prohlášení stran o určitých skutkových okolnostech.

Rozhodování o podaných přihláškách bylo ovšem brzděno nedostatečně doloženými přihláškami a příslušné úřady byly nuceny velmi často požadovati doplnění přihlášek. Tím stalo se, že k meritornímu zkoumání přihlášek ve většině případů mohlo býti přikročeno teprve ku konci roku 192 a v roce 1926. Definitivní rozhodnutí pak mohlo se díti téměř ve všech případech teprve v roce 1926.

Teprve po pravoplatně schválené přihlášce lze vydati odškodňovací dluhopisy.

Aby pro tisk odškodňovacích dluhopisů mohla učiněna býti opatření, bylo nutno zjistiti aspoň přibližně celkovou jmenovitou hodnotu přihlášených válečných půjček, což vyžadovalo taktéž jistý čas, uváží-li se velký počet rozhodujících úřadů a jejich roztroušenost po celém státě.

Finanční sprát a státní učinila opatření, aby nenastaly průtahy ve vydávání dluhopisů odškodňovacích oprávněným, a poukázala za tím účelem ředitelství státního dluhu, aby opatřilo tisk těchto dluhopisů, takže lze se nadíti, že odškodňovací dluhopisy budou vydány ještě před splatností kuponu 1. července 1926.

Státní pozemkový úřad uzavřel dohodu s ústředním ředitelstvím liechtensteinským o rozsahu převzetí zemědělské půdy od velkostatku Lednice. Podle této dohody mělo ředitelství odprodati z volné ruky dvůr v Nových Mlýnech osobě, kterou určí Státní pozemkový úřad již dříve (17. října 1925) zažádalo liechtensteinské ústřední ředitelství u státního pozemkového úřadu, aby uděleno bylo zásadní svolení k prodeji dvora Nové Mlýny Josefu Veverkovi, mlynáři v Nových Mlýnech. Státní pozemkový úřad spisem ze dne 13. března 1936 označil podle dohody shora jmenovaného mlynáře Jos. Veverku jako kupce dvora Nové Mlýny a tím zároveň vyhověl žádosti ústředního ředitelství liechtensteinského. Kupci bude uložena podmínka, aby odprodal příslušnou výměru zemědělské půdy oprávněným uchazečům, pokud bude lze dvůr jako hospodářskou jednotku zmenšiti.

Manželé Josef a Anežka Veverkovi koupili se schválením Státního pozemkového úřadu (č. jedn. 51.83324-I/3) mlýn č. p. 29 v Nových Mlýnech s pozemky v celkové výměře 1 ha z volné ruky od velkostatku Lednice. Dle potvrzení obce Nové Mlýny ze dne 31. května 1921 nebylo proti schválení smlouvy námitek a kupující byl obcí doporučen.

Zákonem ze dne 30. září 1924, čís. 216 Sb. z. a n. přiznán byl vlastníkům válečných půjček nárok na výměnu válečných půjček za 3% odškodňovací dluhopisy.

Tato výměna vázána byla mimo jiné podmínkou, že čisté jmění vlastníka válečných půjček nepřevyšuje 25.000 Kč. - a že vlastník nemá válečných půjček více než nom. K 125.000 - (nikoli nom. K 130.000.-).

K uplatňování nároků na výměnu válečných půjček za odškodňovací dluhopisy byla předepsána vládním nařízením ze dne 13. prosince 1924, č. 276 Sb. z. a n. formální přihláška doložená průkazy o splnění zákonných podmínek, k podání těchto přihlášek pak byla stanovena propadná Ihůta od 15. dubna do 30. června 1925.

O podaných přihláškách povolány byly rozhodovati úřady jmenované v čl. XVI. a XVII. cit. vládního nařízení. Tyto úřady byly povinny zkoumati přihlášky, žádati jejich doplnění, případně žádat i přísežný výslech stran příslušným soudem o určitých skutkových okolnostech.

Poněvadž většina přihlášek nebyla potřebnými doklady vůbec anebo jen nedostatečně doložena, bylo třeba dalších výzev přihlašovatelům, aby své přihlášky doplnili, resp. objasnili, a tyto výzvy bylo třeba v mnoha případech opakovati.

Tyto průtahy zaviněné samotnými vlastníky válečných půjček způsobily, že příslušné úřady mohly ve většině případů teprve na sklonku roku 1925 a počátkem roku 1926 přikročiti k meritornímu rozhodování o podaných přihláškách.

V § 13 odst. 2 zákona ze dne 30. září 1924, č. 216 Sb. z. a n. stanoveno, že výplata úroků počne po vydání dluhopisů s kuponovými archy. Poněvadž pak vydání odškodňovacích dluhopisů závisí na pravoplatně schválené přihlášce, nelze úroky z odškodňovacích dluhopisů vypláceti dříve, dokud nebylo o podané přihlášce rozhodnuto.

Svrchu zmíněné průtahy stranami zaviněné způsobily též, že nemohl býti ještě v roce 1925 učiněn odhad celkového počtu odškodňovacích dluhopisů jednotlivých kategorií potřebných pro tisk dluhopisů.

Finanční státní správa učinila však již opatření, aby odškodňovací dluhopisy mohly býti vydány oprávněným osobám ještě před splatností kuponů 1. července 1926.