Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

1. Úmluva mezi Rakouskem, Italií, Polskem, Rumunskem, Královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců a Československem o převodu pohledávek a deposit z hospodaření poštovní spořitelny ve Vídni, podepsaná v Římě, dne 6. dubna 1922;

2. Dodatečná dohoda k úmluvě podepsané v Římě dne 6. dubna 1922 mezi Rakouskem, Italií, Polskem, Rumunskem, Královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců a Československem o převodu pohledávek a deposit z hospodaření poštovní spořitelny ve Vídni, podepsaná v Římě, dne 23. února 1925.

Národní shromáždění republiky československé souhlasí s

1. Úmluvou mezi Rakouskem, Italií, Polskem, Rumunskem, Královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců a Československem o převodu pohledávek a deposit z hospodaření poštovní spořitelny ve Vídni, podepsanou v Římě, dne 6. dubna 1922,

2. Dodatečnou dohodou k úmluvě podepsané v Římě, dne 6. dubna 1922 mezi Rakouskem, Italií, Polskem, Rumunskem, Královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců a Československem o převodu pohledávek a deposit z hospodaření poštovní spořitelny ve Vídni, podepsanou v Římě dne 23. února 1925.

Článek 215 mírové smlouvy St.-Germainské (č. 507/1919 Sb. z. a n.) předpisuje, aby finanční úprava poštovních spořîtelen, která se stala nutnou rozkouskováním bývalého mocnářství Rakousko-Uherského, stala se dohodou mezi zúčastněnými vládami; teprve když by takové dohody nebylo docíleno, jmenovala by Reparační komise na žádost některé ze zúčastněných vlád jednoho nebo více rozhodčích, proti jejichž výroku by nebylo odvolání.

Poštovní spořitelna vídeňská neskončila, jak známo, svoji činnost na území cesionářských států rázem 28. října 1918, nýbrž působila silou setrvačnosti na těchto územích i po převratu. Teprve nařízením ministerstva pošt a telegrafů ze dne 6. března 1919, č. 7906/IV byl styk s poštovní spořitelnou vídeňskou přerušen a její funkce - avšak jen co do šekových účtů - převzal pak Poštovní úřad šekový, zřízený zákonem ze dne 11. března 1919, č. 140 Sb. z. a n.

Pohledávky příslušníků cesionářských států (bydlících mimo území Rakouské republiky) u poštovní spořitelny vídeňské byly dle nařízení vlády rakouské ze dne 25. března 1919, č. 191 rak, stát. zák., uzavřeny ve starých rakousko-uherských korunách.

Jednání o "likvidaci" čili "rozluku" poštovní spořitelny vídeňské počalo ve Vídni již v měsíci listopadu 1919. Určitějších tvarů nabyla však toto jednání teprve v r. 1921; během tohoto roku byl totiž zvláštním komitétem, sestávajícím ze zástupců všech zúčastněných států, vypracován a dne 21. října 1921 ve Vídni předběžně podepsán úplný návrh úmluvy o poštovní spořitelně vídeňské, který byl pak s některými malými pozměnami podepsán zástupci zúčatněných států na konferenci v Římě dne 6. dubna 1922. Je to úmluva uvedená pod č. 1 vládního návrhu.

Dříve však, nežli mohlo se přikročiti k ústavnímu schválení a provedení této úmluvy, nastal překotný pokles rakouské měny. Poměr Kč ku K rak. byl za jednání asi 1:30, poklesl přechodně až na 1:3000 a ustálil se pak v důsledku sanační akce kolem 1:2100. Tento pokles úplně znehodnotil obnos 800 milionů rak. korun (čl. 10, bod 6. úmluvy) tvořící část úhrady. Mimo to nesplnil se další předpoklad, na němž bylo založeno provedení úmluvy. Nepodařilo se totiž, přes usilovné a opětovné kroky všech zúčastněných vlád, dosíci uvolnění valutových pohledávek v Anglii, Francii a Belgii, vládami těchto tří států sekvestrovaných, které poštovní spořitelna vídeňská postoupila cesionářským státům jakožto nejpodstatnější část úhrady.

Za tohoto stavu věcí nemohla vláda československá úmluvu ze dne 6. dubna 1922 předložiti k ústavnímu schválení (některé státy na př. Italie a království SHS úmluvu již ratifikovaly), nýbrž usilovala o její novelisaci.

Na podnět československé vlády byla otázka tato dána na pořad konference římské; kde byla pak sjednána, a dne 23. února 1925 podepsána dodatečná dohoda, jejímž podstatným obsahem - ještě vedle některých jiných změn - je závazek rakouské vlády, že poštovní spořitelna vídeňská za neuvolněné valutové pohledávky dá úhradu jinou a peněžitou částku 800 milionů rakouských korun zvýší na 125 miliardy K. To je dohoda uvedená pod č. 2 vládního návrhu.

Obě tato ujednání jsou provedením ustanovení mírové smlouvy St.-Germainské.

Především dlužno připomenouti, že úmluva tato spočívá podstatně na těchže zásadách, jimiž se řídí obdobná, později sjednaná úmluva o poštovní spořitelně uherské ze dne 7. listopadu 1922 (srov. vládní návrh č. 4416 posl. sněmovny a č. 1839 senátu z r. 1924), která byla již ústavně schválena a uveřejněna pod č. 147/1924 Sb. z. a n.

Úmluva je rozvržena na pět částí:

Část I. (čl. 1-5) obsahuje všeobecná ustanovení;

část II. (čl. (6-7) jedná o stanovení bloků pohledávek z úsporných vkladů a šekových účtů, jež mají býti převedeny;

část. III. (čl. 8) upravuje převod deposit cenných papírů a pohledávek na účtech v hotovosti;

část IV. (čl. 9-11) stanoví způsob a výši úhrady a

část V. (čl. 12-20) zahrnuje ustanovení závěrečná.

Pohledávky z úsporných vkladů a ze šekových účtů budou do národních bloků (čl. 1. a 2.) Československa, Italie, království Srbů, Chorvatů a Slovinců, Polska a Rumunska zařazeny především podle zásady territoriality. Každý z těchto pěti států resp. peněžní ústav jím k tomu ustanovený - v Československé republice bude to Poštovní úřad šekový - převezme totiž v zásadě (srov. bližší ustanovení v čl. 6. a 7.) pohledávky všech majitelů úsporných vkladů a šekových účtů, kteří v den rakouské rozluky měnové, t. j. dne 26. března 1919 (rozhodný den) měli na jeho území své řádné bydliště (sídlo) a je od té doby nezanechali, bez ohledu na to, jsou-li jeho státními občany nebo jsou-li cizinci. Slovo "příslušníci území oddělených" (čl. 2.) znamená zde tedy netoliko státní příslušníky (občany), nýbrž i cizince, kteří v území jmenovaných pěti států mají své řádné bydliště (sídlo). Tento způsob řešení byl volen z důvodů hospodářských, kterými jsou vedena valutární opatření jednotlivých států, zejména Československé republiky.

Tam, kde úmluva žádá státní příslušnost (občanství, srov. čl. 4., čl. 6., odst. 4. a 5., čl. 7., odst. 2., věta 4, a 5, čl. 8.), používá výrazu státní příslušníci nebo státní občané (ressortissants d´Etat, nationnlité), po případě mluví (čl. 6., odst. 5., čl. 7., odst. 3., čl. 8., odst. 3.) o domovském právu (indigénat, pertinenza) osob zemřelých.

Státní příslušnost jest pro zařazení pohledávek do příslušného národního bloku rozhodna za jistých podmínek, stanovených v čl. 2., 4., 6., 7. a 8. pro majitele pohledávek a deposit, kteří mají bydliště (sídlo) mimo území výše jmenovaných pěti smluvních států a mimo území Rakouské republiky.

Předmětem převodu jsou pohledávky, vzniklé v rak. uherských korunách až do dne 26. března 1919, osob fysických a právnických, obcí, okresů, zemí, peněžních ústavů, podniků, správ statků a pod., jakož i pohledávky bývalých civilních i vojenských státních úřadů (t. zv. státní konta), jejichž sídlo je na území příslušného smluvního cesionářského státu.

U filiálek peněžních ústavů, podniků, správ statků atd. považuje se místo provozu a správ za jejich sídlo.

Úmluva obsahuje dále ustanovení (čl. 4. a 8.) o převodu deposit u poštovní spořitelny ve Vídni uložených, jakož i pohledávek na účtech v hotovosti, vzniklých hlavně z realisování dospělých splatností deponovaných cenných papírů. Tato ustanovení týkají se však výhradně vlastních státních občanů jmenovaných pěti smluvních států, kteří mají bydliště (sídlo) mimo republiku Rakouskou.

Poštovní spořitelna rakouská převede pohledávky shora zmíněné na přejímající státy, resp. na jejich přejímající ústavy a odevzdá jim úhrady, o nichž bude promluveno v části čtvrté. Příslušný stát nepřejímá pak jiné povinnosti, nežli že těchto úhrad použije k uspokojení oprávněných osob.

Pohledávkový blok úsporných vkladů (vkladní knížky poštovní spořitelny vídeňské) bude zjištěn zvláštním soupisem úsporných vkladů veřejnou vyhláškou ve smyslu ustanovení čl. 6.

Podle tohoto článku budou do československého bloku pojati:

1. Majitelé úsporných vkladů, kteří měli dne 26. března 1919 a dosud mají na území republiky Československé svoje řádné bydliště (sídlo); ti prokáží pouze tato data bydliště (sídla) se týkající; státní příslušnost (občanství) nerozhoduje; průkaz její odpadá;

2. majitelé úsporných vkladů, jsou-li československými státními příslušníky, kteří po 26. březnu 1919 přeložili bydliště (sídlo) z území republiky Československé nebo z některého národního státu do jiného národního (srov. čl. V. dodatečné dohody) státu - vyjma do území republiky Rakouské -anebo z území ležícího mimo býv. císařství Rakouské do území Československé republiky; tito prokáží československou státní příslušnost a nynější bydliště (sídlo);

3. majitelé úsporných vkladů, kteří svoje bydliště (sídlo) mimo území býv. císařství Rakouského podrželi; také tito prokáží československou státní příslušnost, jakož i nynější bydliště (sídlo).

Českoslovenští státní příslušníci, kteří dne 26. března 1919 měli a dosud mají své řádné bydliště (sídlo) na území (starém i novém) Italie, Polska, království Srbů, Chorvatů a Slovinců, nebo Rumunska, budou pojati do příslušného pohledávkového bloku těchto států:

Úsporné vklady československých státních příslušníků, kteří mají bydliště (sídlo) v republice Rakouské, zůstanou u poštovní spořitelny vídeňské.

Naproti tomu úsporné vklady československých státních příslušníků, bydlících v Maďarsku nebo v t. zv, staré cizině (vyjímajíc starou Italii, staré Rumunsko, staré Srbsko a území Polska, srovnej však ustanovení zmíněná shora v bodu 2.), budou za šetřenî příslušných ustanovení pojaty do bloku československého.

Po provedení soupisového řízení zašlou zúčastněné přejímající ústavy seznamy majitelů úsporných vkladů, náležejících do jejich národního bloku, poštovní spořitelně ve Vídni, která je přezkouší a připočte 3% úroky až do likvidačního dne (čl. 1., posl. odst.), t. j. do posledního dne měsíce; kdy tato úmluva stane se účinnou.

Nepřihlášené, pokud se týče nepřevzaté, pohledávky zůstanou u poštovní spořitelny vídeňské.

Promlčené vklady budou přiděleny státu, v jehož území jest poštovní úřad, který vydal vkladní knížku.

Pohledávkový blok šekových účtů (čl. 7.) bude sestaven v prvé řadě spořitelnou vídeňskou. Poštovní spořitelna přidělí nejprve prozatímně podle ustanovení čl. 3. a 7. úmluvy na základě svých záznamů majitele šekových účtů do příslušného národního bloku (československého, italského, jihoslovanského, polského a rumunského) a vyrozumí je o tom prostřednictvím příslušného přejímajícího ústavu. Majitel účtu musí případné námitky proti zařízení oznámiti během jednoho měsíce; může také prohlásiti, že si přeje ponechati svou pohledávku u poštovní spořitelny vídeňské. Neučiní-li ani toho, ani onoho, považuje se to za souhlas se zařazením.

Úmluva nepředpisuje tedy u pohledávek ze šekových účtů soupisové vyhlášky. Poněvadž by však v případě vadnosti nebo neúplnosti zápisů poštovní spořitelny vídeňské mohly nastati omyly v neprospěch československých majitelů šekových účtů, zamýšlí československá státní správa provésti jejich soupis rovněž vyhláškou jako u vkladů úsporných, podobně jako se stalo u poštovní spořitelny uherské vyhláškou č. 166/1925 Sb. z. a n.

Do československého národního bloku budou zařazení majitelé šekových účtů:

1. kteří dne 26. března 1919 měli a dosud mají na území Československé republiky svoje řádné bydliště (sídlo); tito prokáží pouze tato data bydliště (sídla)se týkající; státní příslušnost (občanství) nerozhoduje, průkaz její odpadá;

2. kteří po 26. březnu 1919 přeložili bydliště (sídlo) z Československa nebo z jiného národního smluvního státu do území jiného následnického státu - vyjma do území Rakouské republiky - pokud jsou československými státními příslušníky; tito prokáží československou státní příslušnost a nynější bydliště (sídlo);

3. kteří po 26. březnu 1919 přeložili bydliště (sídlo) z území položeného mimo bývalé císařství Rakouské do Československa" jsou-li československými státními příslušníky; také tito prokáží československou státní příslušnost a nynější bydliště (sídlo).

Do československého pohledávkového bloku šekových účtů nebudou tedy - na rozdíl od majitelů úsporných vkladů - pojati majitelé šekových účtů, třeba bylî československými státními příslušníky, kteří se po 26. březnu 1919 vystěhovali do staré ciziny (t. j. do území mimo některý nástupnický stát) anebo kteří svoje bydliště (sídlo) ve staré cizině podrželi. Důvodem toho je, že majitelé úsporných vkladů jakožto hospodářsky slabší drobní střadatelé, jsou větší ochrany potřebni. Seznamy podle těchto zásad sestavené zašle poštovní spořitelna vídeňská jmenovaným pěti smluvním státům, resp. jejich přejímajícím ústavům, které tyto seznamy přezkouší, podle potřeby opraví a - pomocí soupisového řízení - i doplní a pak vrátí poštovní spořitelně vídeňské, jež připočte 2% úroky až do likvidačního dne.

Tato část úmluvy (srov. též čl. 4.) spočívá v podstatě na zásadách obsažených v depositní úmluvě sjednané s republikou Rakouskou a uveřejněné v č. 513 Sb. z. a n. z. r. 1920.

Převod deposit, který - až na převod účtů v hotovosti, jež připočtou se k bloku úsporných pohledávek a s nimiž naloží se jako s úspornými pohledávkami - možno již považovati téměř za skončený, provede se veřejnou vyhláškou. Převode bude rovněž pověřen Poštovní úřad šekový Praze. K podání přihlášky nebude nikdo nucen; kdo však přihlášky ve lhůtě, jež bude vyhláškou stanovena, nepodá, nebude účasten výhod této úmluvy.

Část čtvrtá jedná o úhradě bloku pohledávek národních států.

Článek 9. vypočítává jednotlivé druhy úhrad, které poštovní spořitelna vídeňská poskytne. Jsou, to:

1. pohledávky poštovní spořitelny vídeňské za poštovními správami národních států, po srážce (kompensaci) vzájemných dluhů;

2. rakouské předválečné renty v jmenovité hodnotě 82,000.000 K a titry předválečného dluhu v jmenovité hodnotě 28,641.560 K, zajištěného hlavně na drahách státních i soukromých a z části hypotekárními komunálními zápůjčkami;

3. lombardní pohledávky poštovní spořitelny a dlužníky, kteří jsou příslušníky dotyčného národního státu a mají bydliště (sídlo) mimo území republiky Rakouské;

4. pohledávka z běžného účtu poštovní spořitelny za poštovní spořitelnou v Sarajevě (týká se jen království Srbů, Chorvatů a Slovinců);

5. valutové pohledávky, vypočtené v bodu 5. článku 9., znějící na libry, dolary, francouzské franky a belgické franky;

6. hotovost do maximální výše 800,000.000 rakouských korun.

Článek 10. stanoví podrobně a obšírně způsob, jak budou tyto hodnoty započítány do úhrady jednotlivým národním státům podle skutečné výše jejich národních pohledávkových bloků.

Dodatečnou dohodou ze dne 23. února 1925 (čl. I. a II.) byly však 5. a 6. bod článku 9. doplněny resp. pozměněny a čl. 10. zrušen a nahrazen ustanovením zcela novým, o čemž bude blíže promluveno v další části (B) této důvodově zprávy.

Část pátá úmluvy obsahuje ustanovení závěrečná o vyúčtování vkladů pro poštovní spořitelnu rakouskou a platebních poukázek téže spořitelny, které až do likvidačního dne nebudou provedeny (čl. 12.); dále o uschovánî spisů a dokladů, o vzájemné pomoci a o přímém styku delegátů smluvních států s poštovní spořitelnou při provádění úmluvy (čl. 13.); o zvláštní úmluvě s Polskem (čl. 14., jehož odst. 2. byl dodatečnou dohodou zrušen); o případné výměně válečných titrů (čl. 15., zrušený dodatečnou dohodou); o poplatcích (čl. 16., pozměněný dodatečnou dohodou); o ručení rakouské vlády za provedení úmluvy a pominutí státní garancie stanovené zákonem č. 56 říš. zákona z r. 1882 (čl. 17.); o zřeknutí se práva dovolati se rozhodčího podle čl. 215 mírové smlouvy St. Germainské (čl. 18.); o rozhodčím soudu (čl. 19.) a o ratifikaci úmluvy (čl. 20.).

Zvláštních poznámek k těmto článkům není třeba.

Příloha k úmluvě obsahuje seznam předválečných titrů, tvořících podle čl. 9. část úhrady.

B. K dodatečné dohodě ze dne 23. února 1925.

Tato dodatečná dohoda, čítající sedm článků, pozměňuje velice podstatně ustanovení čl. 9. úmluvy shora zmíněné a nahrazuje celý článek 10. úmluvy novými ustanoveními. Dále zrušuje druhý, nyní již bezpředmětný, odstavec čl. 14. a celý, rovněž již bezpředmětný, čl. 15. úmluvy, nahrazuje text čl. 16. o výlohách novým textem a připojuje k čl. 19. dodatek o rozhodčím soudu. Mimo to obsahuje nové ustanovení (čl. IV.) o době provedení úmluvy a dohody a doplňuje v čl. 2., odst. 1. a čl. 6., odst. 4., úmluvy slova "jiného státu" slovem "národního" (správné označení).

Podstatnou změnou čl. 9. (hodu 5. a 6.) jest především ustanovení čl. I., bod A., že poštovní spořitelna vídeňská odevzdá zúčastněným státům za valutové pohledávky v Anglii, Belgii a Francii, které nebyly nebo nebudou vládami jmenovaných tří států desekvestrovány, 5% desetileté dluhopisy, znějící na dotyčnou valutu (libry, dolary, francouzské a belgické franky), podle rakouského zákona ze dne 16. července 1921, č. 293 spolk. zákona.; dále ustanovení čl. I., bod B., že poštovní spořitelna vídeňská vyplatí místo 800,000.000 pevnou částku 125 miliardy rakouských korun podle středního směnného kursu ze dne 1. prasince 1924.

Na místě zrušeného čl. 10. úmluvy provádí čl. II. dodatečné dohody rozdělení úhrady metodou forfaiterní, t. j. způsobem, jenž se od ustanovení čl. 10. liší podstatně tím, že rozdělení předválečných titrů, valutových pohledávek a pevné částky 125 miliard rakouských korun provádí se již definitivně v dohodě samé a v příloze její lombardní pohledávky přidělují se pak bez dalšího účtování. Tento způsob volen jednak proto, že reparační komise naléhá, na skončení akce rozdělení předválečných rent, jednak za účelem urychleného provedení úmluvy.

Je nutno připomenouti, že toto rozdělení úhrady na jednotlivé státy je výsledkem dohody, které bylo docíleno po obsáhlých propočtech, kalkulacích a dosti značných obtížích; je řadou vzájemných kompromisů. Hlavní obtíž tvořila veliká disparita valut jednotlivých smluvních států, hlavně Československa, jakož i skutečnost, že není známa výše národních bloků pohledávek, kterou bude možno přesně zjistiti teprve po provedení jejich soupisů.

Úhradou československého bloku bude podle toho:

1. Pohledávka za československou poštovní správou asi 40 mil. K;

2. předválečné renty v jmenovité hodnotě 47.5 mil. K;

3. titry zajištěného dluhu předválečného v jmenovité hodnotě 16,512.460 K a 458.500 K;

4. 86.15% valutových pohledávek, po odečtení polského podílu činícího 65 miliardy rakouských korun;

5. hotovost 6 miliard rakouských korun;

6. lombardní pohledávky za československými dlužníky v přibližné výši asi 5 milionů starých korun, jejichž přesná výše bude moci býti zjištěna teprve při provádění smlouvy.

Pohledávka poštovní spořitelny vídeňské za československou správou vznikla po převratu tím, že československé poštovní úřady přijímaly ještě automaticky vklady pro poštovní spořitelnu vídeňskou, avšak přijaté peníze již neodváděly. Přesná výše této podle dávky není dosud přesně vyúčtována, možno ji však čítati okrouhle asi 40 miliony korun. Poštovní spořitelna účtuje totiž 43.3 mil. K, z těch však bylo dosud vyúčtována 38.5 milionů K, kdežto vyúčtování zbytku 4.8 milionů K je vyhrazeno, až bude ratifikována a prováděna úmluva o vyúčtování bývalé poštovní správy rakouské s poštovními správami nástupnických států, podepsaná v Římě dne 6. dubna 1922.

Jmenovitou hodnotu všech valutových pohledávek možno oceniti přibližně na 54.5 milionů K. Po odečtení polského podílu (asi 3.12 milionů Kč) a italského podílu (13.85% = asi 7 mil. Kč) lze tedy československý podíl na valutových pohledávkách při stávajících kursech oceniti asi 44 miliony Kč jmenovité hodnoty. Kursovní hodnota je ovšem menší. Rumunsko a Juhoslovansko nemají podílu na těchto valutových pohledávkách, ježto byly uspokojeny předválečnými rentami (titry) a hotavostí.

Lze tedy úhradu kalkulovati přibližně asi takto:

a) hotovosti (40 + 3 + 5) = 48 mil. Kč,

b) cenné papíry v jmen. hodnotě (47.5 + 16.5 + 0.40 + 44) = 108.4 mil. Kč;

jich kursová hodnota bude ovšem menší a nelze jí dnes kalkulovati.

Výše bloků pohledávek není známa. Poštovní spořitelna odhaduje československý blok šekových kont soukromých na 252 mil. a státních kont na 78 milionů, za to ale nelze ani přibližně odhadnouti číslici vkladů na knížky. Lze za to míti, že nebude vyšší nežli 50 milionů korun, takže by celkový blok československý mohl činiti kolem 400 milionů. Nutno však zdůrazniti, že skutečný stav bude možno zjistiti teprve soupisem. Čím bude celkový blok pohledávek menší, tím bude po díl úhrady pro majitele pohledávek příznivější a naopak.

K ostatním článkům dodatečné dohody není, hledíc k hořejším připomínkám, zapotřebí bližších vysvětlivek.

Příloha k dodatečné dohodě obsahuje seznam vyznačující přesně rozdělení titrů mezi jednotlivé smluvní státy.

Rychlé schválení a provedení úmluvy a dodatečné dohody je v zájmu československých majitelů pohledávek u poštovní spořitelny. Při provedení vzniknou československému státu jistá majetková břemena, hlavně převzetí předválečných rent do československého územního bloku. Je tudíž třeba souhlasu Národního shromáždění.

Bližší předpisy prováděcí jsou obsaženy ve zvláštním zákoně, jehož osnovu vláda současně předkládá.

Po stránce formální projevuje vláda přání, aby tento návrh byl projednán a schválen jednáním zkráceným a aby byl přikázán v poslanecké sněmovně i v senátě výboru zahraničnímu, rozpočtovému a ústavně-právnímu s tím aby dotyčné výbory o něm podaly zprávu vždy ve lhůtě 8 dnů.

Návrh na urychlené projednání se odůvodňuje nutností, aby majitelé pohledávek byli co nejdříve uspokojeni.