Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Osnova v § 4 vytyčuje pojem nesprávného označení a uvádí pak v §§ 5, 8, odst. 2 a 9 některé zvláštní případy, nesprávného označení. Ochrana tato vztahuje se arciť jen na označení původu zboží. Co se míní původem zboží, vykládá se blíže v § 4, odst. 1. Je to zeměpisné (geografické) místo, v němž zboží bylo vyrobeno. Není tedy podle zákona původem zboží pouhé místo nákupní neb prodejní ani místo, kde má výrobní podnik toliko své obchodní sídlo.

Na případy takové platí - pokud jde o reklamní označování těchto míst - povšechné předpisy § 2 o nekalé reklamě (arg. slova "prameny nákupní, místa odbytová" v § 2, odst. 2). Dlužno si tedy uvědomiti, že slovo "původ" je podle osnovy vyhrazeno výslovně zeměpisnému výrobnímu místu. (Srv. i § 41, odst. 1.)

Jedná tedy podle osnovy závadně i ten, kdo na př. různými machinacemi snaží se osvojiti si jméno určitého místa pro označení původu svých výrobků v jiném místě vyráběných, na př. zvláštním zněním firmy, umístěním sídla podniku v určitém místě jen za účelem možnosti používati tohoto jména ve firmě a pod.

Na rozdíl od zákona č. 5/1924 používá osnova v § 4, odst. 1, na místě slov "v určitém okrsku" slov: "v určitém územním obvodu". Stalo se tak proto, aby byla odstraněna pochybnost o dosahu pojmu okrsku (§ 7) a umožněno určiti za okrsky i takové územní obvody, které by nebyly konglomerátem více míst (na př. politických obcí), nýbrž třeba jen částí nějaké místní jednotky, na př. části katastru obecního.

Druhý odstavec § 4 stanoví blíže případy, kde a jakým způsobem může se nesprávné označení v obchodním styku vyskytovati. Upozorniti dlužno na to, že při reklamním označování původu zboží na rozdíl od § 2, odst. 1, nevyhledává se veřejnosti (arg. slova "atd." v § 4, odst. 2 a § 8 a contr.).

Ustanovení § 5 vyplývá z povšechné definice pojmu nesprávného označení (§ 4) a zvláštní jeho vytýčení stalo se proto, aby se předešlo pochybnostem, jež jsou tu na snadě. (Srv. i zásadu v § 2, odst. 3, uvedenou.)

Paragraf tento byl převzat z § 3 zákona o nesprávném označování původu zboží. Podkladem jeho je čl. 4. Madridské smlouvy, který zní takto: "Soudy každé země budou rozhodovati o tom, které názvy, jež jsou všeobecné povahy, nepodléhají ustanovením této smlouvy, avšak krajinné názvy o původu produktů vinné révy nejsou pojaty do výhrady stanovené tímto článkem." Toliko odst. 2 doplněn byl za slovy "názvy minerálních vod" slovy "a jejich produktů, čímž se vyhovělo potřebě, aby i tyta produkty (na př. Karlovarská sůl) byly chráněny.

Účelem § 6 osnovy je ponechati volnému obchodu taková označení, jež stálým užíváním v zúčastněných kruzích pro vyjádření jistého druhu neb jakosti přestala býti označením původu a stala se pouhým označením jakostním nebo druhovým (na př. uherský salám). Nepůjde tu tedy o nesprávný údaj o původu podle § 4, nýbrž o označení druhu neb jakosti určitého zboží. Pokud by ovšem i tento údaj přikládati zboží jakosti, jež mu nejsou vlastní, bylo by lze zakročiti podle § 2 (nesprávný údaj o jakosti zboží). Je-li z označení patrno, má přece jen sloužiti k označení původu, což jde z připojených dodatků "pravý", "přirozený" atd., nelze o pouhém označení jakosti (druhu) mluviti.

Smlouva Madridská vyjímá krajinné názvy o původu produktů z vinné révy zásadně z pojmu názvů všeobecné povahy. Osnova rozšiřuje tuto výjimku na názvy, označující původ piva a minerálních vod a jejich praduktů. U těchto věcí je tedy vyloučeno použití označení, poukazujícího na místní původ zboží ve smyslu názvu jakostního (druhového), a to i tehdy, že by jinak z celkového dojmu označení zboží byl pravý stav věci patrný. Je tedy na př. nepřípustné označení "Pražský cognac", "Plzeňské pivo vyrobené v Praze" a pod.

Toliko u t. zv. odrůdových označení vína činí osnova odchylku, dovolujíc pravidlem použití místních názvů vzhledem k tomu, že produkce a obchod s vínem nemohou postrádati těchto označení k vytčení jakosti neb druhu vína. Při těchto označeních jedná se o pouhé označení určité odrůdy vína a zúčastněné kruhy nespatřují v označení tom poukaz na místní původ, který snad se v něm tají (na př. víno tramín). Ježto by však mohly v této příčině při určitých označeních vzniknouti pochybnosti, zdali jde o označení odrůdové, a vésti k potížím v poměru ke státűm účastným Madridské úpravy, vyhrazuje osnova nařizovací moci možnost stanoviti výjimky.

Aby se zúčastněným kruhům umožnila rychlá informace o tam, která označení, původně místo označující, stala se jakostními (druhovými), povede jich seznam ministerstvo obchodu. Ustanovení to pojato do zákona na výslovné přání zúčastněných kruhů, které si slibují od seznamu toho zvláštních výhod. Bližší úprava tohoto předmětu stane se nařízením, které vydáno bude o slyšení zájemníků (§ 51 osnovy).

§ 7 jedná o t. zv. okrskových pojmenováních a kryje se s § 6 zákona č. 5/1924.

S pojmem "okrskového pojmenování" shledáváme se v mírových smlouvách (na př. čl. 275. Versailleské smlouvy a anal. články ostatních mírových smluv) a v obchodních smlouvách s Rakouskem a Portugalskem. Francouzská smlouva ze dne 17. srpna 1923 sice již neužívá výslovně tohoto označení, ale v podstatě i v ní jedná se o ochranu výrobků, pocházejících z určitého vymezeného území. Výrobky těmi jsou podle mírových smluv i podle obchodní smlouvy s Rakouskem a Francií vína a lihoviny, podle obchodní smlouvy s Portugalskem víno, pivo a minerální vody. Není vyloučeno, že dalším vývojem mezinárodního práva bude instituce okrskových pojmenování prohloubena a rozšířena na jiné ještě druhy zboží a jiné státy. Abychom z tohoto vývoje mohli patřičně těžiti, jest nutno instituci okrskových pojmenování především na půdě domácího zákonodárství vybudovati. Úprava jednotlivých okrskových pojmenování vyžaduje v každém případě bedlivého ocenění všech okolností, jakož i dohody s interesenty (§ 51 osnovy), což bude často vyžadovati dlouhého jednání. Tím jest zdůvodněno, že osnova ponechává provedení úpravy cestě nařizovací. Podotknouti dlužno, že již na základě zákona č. 5/1924 bylo vydáno vládní nařízení ze dne 29. srpna 1924, č. 193 Sb. z. a n. o okrskových pojmenováních francouzských produktů z vinné révy.

Paragraf tento stanoví soukromoprávní žaloby v případě nesprávného označení původu zboží.

K žalobě zdržovací (odstraňovací) stačí pouhé objektivní faktum, že byl původ nesprávně označen. O nesprávném označení možno ovšem podle § 4 mluviti jen, bylo-li způsobilé vzbuditi v obchodním styku nesprávnou domněnku v příčině výrobního místa. Stačí však, že tato klamavá vlastnost označení byla objektivně dána. Aby bylo jednání způsobilé způsobiti někomu škodu, není třeba. Nerozhoduje též, z jaké pohnutky se označení stalo, na př. za účelem reklamy, docílení výhod při vyclení atd.

K žalobě o náhradu škody je potřebí dokázati, že si žalovaný byl anebo musil býti vědom nesprávnosti označení, nikoliv však, že byl nebo musil býti si vědom škodlivosti svého jednání. Tím méně arci je třeba důkazu, že zamýšlel někoho oklamati (toho je třeba jen k trestnímu stíhání podle § 26).

Aby se stalo označení zboží veřejně (srv. § 2, odst. 1), se nevyhledává.

Důležité je vykládací pravidlo § 8, odst. č. podle něhož je za nesprávné označení pokládati také jednání proti příkazům neb zákazům určitého označení zboží, obsaženým v nařízeních vydaných na základě § 7. Tím ovšem nemá býti ničeho měněno na pojmu nesprávného označení v § 4 blíže rozvedeném, ježto účelem řečených příkazů a zákazů bude právě zabrániti nesprávné domněnce o místě výrobním, takže jednání proti nim bude zajisté závadné i s hlediska § 4 a bude tu proto lze nastupovati žalobami v § 8, odst. 1 uvedenými.

Bylo-li nesprávné označen původu uveřejněnou tiskopisem neb rozšířeno světelnou nebo zvukovou reklamou, platí v příčině civilní odpovědnosti osob při těchto formách veřejného projevu činných obdobné předpisy jako u nekalé reklamy (§ 8, odst. 3). Bude tedy lze osoby tyto žalovati o náhradu škody jen, byla-li jim nesprávnost označení známa; při zjevně úplatných uveřejněných pak nebude je lze vůbec o náhradu škody žalovati.

§ 9 odpovídá čl. 3 Madridské smlouvy a § 4 zákona o označování původu zboží. Ustanovení to má sloužiti k toru, aby se v obchodním styku zabránilo oklamání zákazníků, kteří mohli by zboží, opatřené výlučně jménem neb adresou prodavačovou - na rozdíl od jeho výrobce - pokládati mylně za zboží, pocházející (vyrobené) z místa, v němž má prodavač svůj závod (bydliště), ač ve skutečnosti bylo třeba zboží vyrobeno v místě jiném.

Omylu takovému musí prodavač již podle všeobecného předpisu §u 2, po případě § 4 náležitě čeliti. Nejvhodněji stane se to připojením místa výrobního na zboží. Kde ovšem nebezpečí oklamati zákaznictva není - a to bude zpravidla u prodavačů, kteří zboží takové neb podobného druhu vůbec nevyrábějí - není opomenutí podle § 9 vůbec stíhatelno. V takovém případě bude se totiž jednati o zboží co do místního původu podle tohoto zákona vůbec neoznačené.

Obzvláště nebezpečným a proto zavržitelným prostředkem, jehož nekalá soutěž používá; je zlehčování podniku. Kdežto totiž u jiných forem nekalé soutěže, na př. u nekalé reklamy, směřuje snaha pachatele zpravidla k vlastnímu prospěchu a teprve druhotným následkem toho bývá poškození soutěžitelovo, bývá při zlehčování převážně zamýšleno ublížiti soutěžiteli, zejména seslabením jeho hospodářské posice.

Z důvodu toho nutno stanoviti na tento působ nekalé soutěže poněkud přísnější měřítko. Osnova činí to zejména tím, že při povinnosti k náhradě škody upouští od jinak obvyklého požadavku subjektivního zavinění.

Nelze sice ani v hospodářských stycích vylučovati zásadně právo volné kritiky, nutno však nepochybně potírati výstřelky takových tvrzení, jimiž hospodářská situace konkurenčního podniku mohla by býti poškozena.

Státi by se tak mohlo především sdělováním nebo rozšiř ováním nepravdivých údajů o poměrech podnikových, kterýžto způsob, používající jako útočného prostředku proti soutěžiteli nepravdy, je zajisté nejzavržitelnější.

Než nejsou vzácnými případy v životě hospodářském, že i sdělení pravdivá se takovým způsobem uzpůsobí a zahrotí proti nepohodlnému soutěžiteli, že mívají týž effekt jako sdělení nepravdivá. Na př. někdo s průzračnou snahou soutěžitele (na př. obchodníka potravinami) poškoditi, prozradí o něm, že je stižen infekční chorobou, o jiném zase, že je ve finanční tísni (ač jedná se jen o přechodné platební nesnáze) a pod. Osnova snaží se zachytiti i takovéto v reelním hospodářském životě zavržitelné zjevy, ovšem jen potud, pokud by šlo vskutku o vážné případy, represse vyžadující. Tomu bude nepochybně, stalo-li se sdělování byt' i pravdivých údajů u vědomí, že mohou podnik ve značné míře ohroziti.

Zlehčování cizího podniku je protějškem nekalé reklamy pro podnik vlastní (§ 2) a z důvodu toho je mezi oběma skutkovými podstatami jistá shoda. To platí zejména o předmětu, jehož se zlehčování týče. Osnova, vyhovujíc potřebě hospodářského života, jde tu dále než zákon německý a rakouský, snažíc se zameziti jakékoli zlehčování podniku, ať již jde o osobní či jakékoli jiné poměry podniku, pokud by jen zlehčování dotklo se nepříznivě hospodářské posice podniku. Je proto lhostejno, jde-li o sdělování skutečností či o pouhý projev subjektivního mínění (úsudku), neopírajícího se o skutkový podklad. Ostatně nesprávným míněním a úsudkem mohou tu býti působeny právě největší škody.

Předpokladem je, že se sdělování neb rozšiřování údajů děje za účelem soutěže. Nepatří sem tedy zlehčování, přednesená z jiných pohnutek (osobní urážky, msta). Veřejnost se na rozdíl od nekalé reklamy nevyžaduje.

Ze slova "kdo" jde, že zlehčovatelem mohou býti i osoby, které nejsou konkurenty zlehčeného, pokud jen účelem zlehčování je někomu soutěžní posici zhoršiti.

V příčině civilní odpovědnosti osob, které spolupůsobily při redakci, vydání neb při obvyklém rozšiřování tiskopisu, v němž bylo zlehčování uveřejněno, platí obdobná ustanovení § 3.

V příčině soukromoprávních nároků dlužno rozeznávati mezi sdělováním (rozšiřováním) údajů nepravdivých (odst. 1) a údajů pravdivých (odst. 2).

U prvých jsou skutkové náležitosti z důvodů shora uvedených u žaloby zdržovací tytéž jako u žaloby o náhradu škody. Stačíť v obou případech faktum, že byly údaje nepravdivé a způsobilé poškoditi podnik. Není tedy na rozdíl od jiných případů nekalé soutěže třeba dokazovati, že pachatel znal nebo znáti musil nepravdivost a škodlivost svých údajů. Ba není třeba, aby žalobce dokazoval tuto objektivní nepravdivost údajů, nýbrž bude věcí zlehčovatele samého, aby dokázal pravdivost (nikoli pouhou pravděpodobnost) svých údajů. Jde tu o zvláštní úpravu průvodního břemene. Břemeno to přesunuje osnova se žalobce na žalovaného z toho důvodu, aby posici napadeného (žalobce) co nejvíce usnadnila, žalovaný může se tedy obhájiti jen tím, že dokáže pravdivost svých údajů. Arciť i v tomto případě může býti jeho jednání závadné, jsou-li dány skutkové náležitosti druhého odstavce.

Jednota skutkových podstat u obou žalob platí i o žalobách podle odstavce druhého. Žalobce musí tu dokázati, že si zlehčovatel byl toho vědom, že jeho - byť pravdivé údaje - mohou podnik žalobcův ve značné míře ohroziti. Kdy nastane takovéto ohrožení podniku, jest posouditi z okolností konkrétního případu. Proti této žalobě může se žalovaný obhájiti jen důkazem, že byl ke sdělení (rozšíření) údaje zvláštní okolností donucen. Přiznává se mu tedy týž exkulpační moment, který přiznává § 489 tr. z. (§ 14 zák. čl. XLI z r. 1914) obžalovanému v příčině veřejného sdělování zneuctívajících, byť i pravdivých skutečností ze soukromého nebo rodinného života.

Zvláštní ustanovení má odst. 3 o vyžádaných důvěrných sděleních, tedy o údajích, které byly učiněny na něčí žádost, nikoli z vlastního popudu sdělovatelova a určeny byly jen pro příjemce nebo pro určitý kruh osob, nikoli však pro veřejnost. Rozšiřování důvěrných sdělení je tu tedy pouhou věci vyloučeno. Důkaz o tom, že jde o důvěrné sdělení, přísluší žalovanému. Sdělená taková malou se státi úplatně neb bezplatně. Je patrno, že při vyžádaných důvěrných sděleních, která se stala bezplatně, na př. od přítele, příbuzného mezi čtyřma očima, není nebezpečnost jich nikdy taková, jako u sdělení podle odst. 1. a 2. V takovémto případě mají žaloby zdržovací a o náhradu škody místo jen tehdy, šlo-li o sdělení vědomě nepravdivá, jednal-li tedy pachatel proti lepšímu vědomí. Nestačí tu tedy pouhá objektivní nepravdivost údaje (jako v odst. 1.), nýbrž je třeba, aby pachatel byl si vědom této nepravdivosti, aby tedy jednal zaviněně. Vědomí nepravdivosti je tu potřebí i k žalobě zdržovací. Posice žalovaného je tu i potud lepší, že bude věcí žalujícího, aby on dokázal, že sdělení bylo vědomě nepravdivé. Tímto procesuálním opatřením se chrání žalovaný před podáním žalob bezdůvodných.

Jinak je tomu ovšem při vyžádaných důvěrných sděleních, stala-li se za úplatu, zejména při výkonu živnosti, na př. informační kanceláře a pod. Příjemce zprávy může tu předpokládati, že si informant, byv za to placen, opatřil spolehlivě, pravdivé informace a přikládá jim proto větší váhu nežli informacím neplaceným. Není proto důvodu postupovati tu liberálněji nežli při jinakých sděleních, jmenovitě veřejných, tím méně, když očerněný soutěžitel nemá vzhledem k jich důvěrnosti ani možnosti proti nim se brániti. Platí tu proto ustanovení odst. 1. a 2. Bude proto třeba, aby živnosti informace podávající, jednaly co nejsvědomitěji a aby nepodávaly, nemohou-li ničeho určitého a bezpečného zjistiti, své zprávy určitě a apodikticky, nýbrž sdělovaly jen vyšetřené indicie a ponechaly adresátu, aby si úsudek z vyšetřených skutečností utvořil sám.

Ježto podle § 53, odst. 4, osnovy zůstává § 1330, odst. 2 všeob. obč. zák. nedotčen, bude lze žalovati zlehčovatele o náhradu škody i podle tohoto ustanovení obč. zák. Tato jest však oproti osnově potud mírnější, že důkaz nepravdivosti podati tu musí podle všeobecných zásad žalobce a že žaloba zdržovací podle § 1330 obč. zák. místa nemá.

Dobrá pověst, které si určitý podnik namnoze průběhem dlouhé doby s vynaložením hmotných i osobních obětí získává, byla by často úplně ohrožena, bylo-li by jiným umožněno, aby si přisvojili ovoce této přednosti.

K tomu cíli, aby si tuto pověst udržel a před záměnou s jinými podniky se uchránil, používá majitel podniku zvláštních podnikových značek, na př. jména, firmy nebo zvláštního označení závodu, pod kterým jeho zboží či výkony jsou ve styku zákaznickém známy a které mu tedy zajišťují odbyt a zákaznictvo.

Zneužívání těchto značek je nejen s to, aby podnikatele připravilo o odbyt a zákaznictvo, nýbrž i podkopalo jeho obchodní pověst, bylo-li pod jeho značkou prodáváno zboží neb nabízeny výkony méněcenné.

Jde tu hlavně o ochranu jména, firmy a zvláštních označení podniku.

Do jisté míry shledáváme se s ochranou těchto značek již v našem právním řádu. Tak již § 43 obč. zák. ve znění III. novely poskytuje tomu, kdo neoprávněným užíváním svého jména byl poškozen, nárok na zdržení se a při zavinění nárok na náhradu škody. Stejné nároky poskytuje čl. 27 obch. zák. (§ 24 uh. obch. zál.) proti tomu, kdo neoprávněným používáním firmy jiného v jeho právech poškozuje.

Podle §§ 10, 24 a 25 zák. o ochraně známek zajištěna je trestní ochrana proti tornu, kdo používá jména firmy, štítu neb obchodního označení závodu jiného výrobce neb obchodníka k označení zboží neb výrobků. Podobnou ochranu, rozšířenou na zevní označení provozovny neb obydlí, na cirkuláře, veřejná návěští a ceníky, obsahuje i živnostenský řád (§§ 46-48 pokud se týče §§ 60-64 zák. ze dne 10. října 1924 č. 259 Sb. z. a n.).

Ustanovení tato, která podle § 53, odst. 4, i nadále zůstanou v platnosti, neupravují však této věci jednotně pro všechny podniky a podle společného hlediska.

Ve všech těchto zákonech vyžaduje se, aby užívání cizích značek podnikových (jména, firmy atd.) bylo bezprávné. t. j. bez povolení oprávněného neb vůbec bez zákonitého důvodu. Jinak však pravidlem není třeba, aby bylo zamýšleno záměnu přivoditi.

Shledalo se však, že opatření tato nedostačují a praktické potřebě ne vždy vyhovují a dlužno v zákoně proti nekalé soutěži opraviti otázku tuto s jednotného širšího hlediska, které by postihovalo i případy v oněch specielních zákonech zvláště neupravené.

Jde tu o to zabrániti, aby používáním stejných nebo podobných značek podnikových dvěma soutěžiteli v kruzích odběratelstva nevznikl zmatek a nejistota, o který podnik v daném případě jde. Nutno tedy postarati se o to, aby nenastala možnost záměny. Skutečnost, že již jeden soutěžitel užívá po právu jistých podnikových značek, stačí, aby druhý z používání stejných nebo podobných značek byl vyloučen.

Přirozeně může se vždy jednati jen o soutěžní podniky a je tedy zcela irrelevantním, užívá-li stejného nebo podobného jména, firmy nebo zevnějšího označení jiný podnik, který jako soutěžitel (§ 46) nemůže vůbec přijíti v úvahu.

Osnova rozeznává mezi podnikem a závodem, přihlížejíc ke skutečnosti, že i jednotlivé závody, z nichž se určitý podnik skládá, mívají svoje zvláštní označení, pod nímž jsou v kruzích zákaznických známy.

Na tom, zda podnik, jenž závadným způsobem užívá podnikových značek jiného podniku, jest usazen v témže místě nebo v téže obci, nikterak nezáleží. Patrno z toho, že úzké hranice vytčené čl. 20. obch. zák. (pokud se týče § 17 uh. obch. zák.), pokud jde o firmy, jsou ustanovením § 11 osnovy značně rozšířeny, což - hledíc k dnešnímu rozvoji soutěžních styků - je zcela odůvodněným.

Pokud se týče ochrany soukromoprávní, i tu rozeznává osnova důsledně mezi žalobou zdržovací a žalobou o náhradu škody. Pro žalobu zdržovací (odstraňovací) stačí pouhé objektivní nebezpečí záměny a není tedy třeba, aby si jednající byl nebo musil býti takového nebezpečí vědom. Každý může sice používati libovolných značek ve svém podniku, ale nikdy takových nebo takovým způsobem, aby se tím přivodilo nebezpečí záměny se značkami, jichž užívá již po právu jiný soutěžitel. V takovém případě musí od dalšího používání těchto značek upustiti aneb učiniti při nich v zákaznickém styku změnu rozeznatelnost zabezpečující (§ 11, odst. 23. Změna státi se může nejen připojením dodatku, nýbrž i výpustkou. Změny té potřebí je jen pro styk zákaznický, nikoli tedy i hospodářský vůbec nebo dokonce pro život společenský, rodinný a pod.

Společnostem akciovým, společenstvům a společnostem s ručením obmezeným které mají t. zv. věcné firmy - může býti rozsudkem uloženo, aby po případě zvolily si jinou firmu. Volba jiného zvláštního označení podniku nebo závodu může býti uložena všem podnikům bez rozdílu (§ 11, odst. 2).

Pokud jde o žalobu o náhradu škody (§ 11. odst. 4), vyžaduje se, aby jednající byl si nebo musil si býti toho vědom, že je tu nebezpečí záměny. Je tu tedy třeba žalovanému dokázati zavinění v příčině škodlivého výsledku.

Ani tu se nevyhledává, aby používání podnikových značek stalo se v úmyslu záměnu přivoditi. Úmyslnost taková je předpokladem toliko pro stíhání trestní (§ 29).

Zvláštním označením závodu rozumí se každé označení, jež je způsobilé v zákaznickém styku rozlišovati jeden závod od jiného. Nespadají sem tedy obvyklá, obyčejná označení závodu, která jsou běžná nebo typická všem závodům stejného nebo podobného druhu. Nesprávné používání těchto označení mohlo by ovšem podle okolností přivoditi stíhání podle § 2.

Ochrana, kterou osnova poskytuje jménu, firmě a zvláštnímu označení závodu, nebyla by dostatečná, kdyby nebylo učiněno opatření, aby stejné sankci podléhala i jinaká zevnější zařízení podniku, která v kruzích zákaznických platí za příznačná pro cizí závod. Jeť obvyklým zjevem, že určité podniky jsou v kruzích zákaznických známy nejen podle jména, firmy nebo zvláštních označení závodu, nýbrž i podle jistých zvláštních zařízení, vlastních výlučně těmto podnikům. V častých případech dokonce nahrazují tato zevnější zařízení používání jména nebo firmy vůbec. Je to zejména zvláštní úprava zboží nebo jeho označení, úprava obalů, tiskopisů, katalogů a reklamních prostředků. Zevnější tato zařízení vybavují u odběratelů představu určitého podniku, na př. charakteristická úprava některého výrobku, zvláštní barva a úprava obchodních vozů atd. Avšak jen taková zevnější zařízení, která v zákaznických kruzích skutečně platí za příznačná pro cizí závod, sem patří, nikoliv i jiná, nemající této vlastnosti, byť i jinak sloužila stejně k účelu rozlišovacímu.

Mezi zevnější zařízení, která v kruzích zákaznických platí za přiznaná pro cizí závod, patří i ochranné známky. Ochrana, kterou tu osnova poskytuje bezprávnému užívání ochranných známek, je širší nežli ochrana, stanovená zákonem o ochraně známek. Podle tohoto zákona stíhá se toliko bezprávné používání ochranné známky na zboží, nikoli tedy i na obchodních papírech a v podniku vůbec. Nárok na náhradu škody pak přiznává se výslovně jen v případě trestného zásahu do práva známkového. O žalobě zdržovací se vůbec zákon nezmiňuje. Zněním § 11, odst. 3 osnovy doplněny tyto mezery platného zákona známkového, zejména po stránce civilněprávní. Připomenouti dlužno, že ochrana podle § 11, odst. 3 osnovy není vázána formálnostmi, jež předpisuje zákon o ochraně známek (na př. zápis do rejstříka), za to však není podle známkového zákona třeba, aby se zjišťovalo, že zanesená známka platí v kruzích zákaznických za příznačnou pro cizí závod.

Důležitým zevnějším zařízením jest id zvláštní úprava zboží, která dosud za rozdíl od jiných zákonodárství (srv. § 15 něm. zák. o ochraně známek) nepožívala dosud u nás žádné právní ochrany.

Zevnějším zařízením, které v zákaznických kruzích platí za příznačné pro cizí závod,jsou na př. i tiskopisy, jichž podnik užívá, na př. ceníky, katalogy, reklamní prostředky, návody k upotřebení; ochrana zvláštního označení tiskopisu samého, na př. titulu časopisu, upravena je § 22 zák. o právu autorském.

Ustanovení §§ 46-48 živn. řádu ponechává osnova v platnosti (§ 5, odst. 4.) a to proto, že ani po vydání zákona proti nekalé soutěži nestanou se zbytečnými. Budouť podle nich stíhány živnostenskými úřady menší případy místního rázu, kdežto případy větší a vážnější budou vznášeny na soud. Z části i rozsah těchto ustanovení je větší a účel jiný (zřetele policejní a j.). Shledalo-li by se přes to, že ponechání jich v platnosti vedlo by ke kolisi zájmů nebo k jiným nesnázím, bude možno při reformě živnostenského řádu zjednati tu žádoucí nápravu.

Mezi prostředky, jimiž nesolidní soutěžitel snaží s v boji konkurenčním získati nadskoku oproti jinému soutěžiteli, zaujímá podplácení osob ve službách nebo v příkazu podniku činných význačné místo.

I tu jde o zvláště zavržitelné jednání, jímž postiženi bývají soutěžitelé, nemající prostředků na úplatek aneb opovrhující těmito formami soutěžního spoluzávodění.

S nešvarem uplácení setkáváme se nejen u osob soukromých, nýbrž i u osob veřejně činných a jsou v našem právním řádu patrny snahy zameziti toto zlo. Tak již trestní zákon (§§ 101-105, pokud se týče §§ 46 až 484 uh. tr. zák.) umožňuje účinným způsobem zakročiti proti úplatkářství v příčině osob ve veřejných službách se nalézajících.

Spadají sem dále ustanovení platného zákona o obchodních pomocnících (zák. ze dne 16. ledna 110, č. 20 ř. z.), jsou však nedostatečná, ježto zákon ten týká se jen obmezené skupiny zaměstnanců a obranná opatření (propuštění a náhradu škody) poskytuje jen zaměstnavateli samotnému, nikoliv i soutěžiteli tím dotčenému.

Dále šel již zákon ze dne 3. července 1924, č. 178 Sb. z. a n., o úplatkářství a proti porušování úředního tajemství, jenž stíhá jak aktivní, tak i passivní úplatkářství z moci úřední soudními tresty. O tomto zákoně bude blíže pojednáno při § 30.

Avšak posléz uvedený zákon má na zřeteli v prvé řadě zájem veřejný, kdežto při zákoně proti nekalé soutěži jde převážně o užší zájmy ohrožených soutěžitelů. Z důvodu toho, jakož i vzhledem k tomu, že cit. zákon vztahuje se jen na poměrně obmezenou část soutěžitelů, řeší i osnova otázku podplácení s hlediska zásad, na nichž je vybudována.

Jde tu v podstatě o to, zameziti, aby nebylo poskytováním úplatků dosahováno na úkor jiných soutěžitelů takových předností při soutěži, jichž by úplatkář, t. j. poskytovatel těchto úplatků, jinakou cestou, obvyklým a řádným chodem věci nebyl dosáhl.

Nastupovati lze nejen proti tomu, kdo takový úplatek nabídne, slíbí nebo poskytne (podplácení aktivní, odst. 1); nýbrž i proti tomu, kdo takový úplatek žádá, přijme nebo si dá slíbiti (podplácení passivní, odst. 2).

V obou případech musí jíti o jednání neb opomenutí (arg. slova "postup") osoby ve službách nebo v příkazu podniku činné (zaměstnanec, učeň, agent, cestující atd.).

Úplatkem může býti dar či jiný prospěch. Nemusí to býti tedy jen prospěch hmotný, neboť lze si zajisté představiti i poskytnutí výhod nehmotných (zjednání nějaké pocty, vyznamenání a pod.).

Nabídnutí (slíbení, poskytnutí) prospěchu může se státi přímo nebo nepřímo. Tím je vyjádřeno dvojí. Míněna tím jednak osoba, jíž úplatek určen, jednak způsob nabídky. Nepřímo stal se tedy úplatek, byl-li nabídnut i osobě blízké tomu, o jehož podplacení se jedná, tedy na př. manželce, dětem atd. Avšak značí to též, že úplatek nemusil býti osobně nabídnut (slíben, poskytnut) úplatkářem, nýbrž prostředníkem, jehož byl úplatkář k tomu cíli jako nástroje použil.

Totéž platí vice versa i při podplácení passivním. Jednání podle tohoto odstavce dopouští se tedy i ten, kdo přijímá úplatek na př. z rukou své manželky, který tato byla dostala od úplatkáře aneb když použije prostředníka, který by jednal s úplatkářem místo něho o úplatu.

V podstatě jde tu o svedení k porušení služebních povinností prostředkem úplatku. Z toho jde, že jiné prostředky svedení (na příklad pouhé přemlouvání, ať již z jakéhokoli motivu) nestačí. Takovéto jednání mohlo by býti ovšem po případě závadným podle § 1.

Ovšem ne každé podplácení podléhá sankci zákona. Pouhá skutečnost nabízení, resp. přijetí prospěchu sama o sobě ještě nestačí. Vyžadujeť se, aby byl poskytnutím prospěchu zajištěn nějaký nekalý postup zaměstnancův. Náležitost tuto dlužno posouditi podle okolností konkrétního případu. Nekalým jednáním může býti nejen jednání protizákonné, na př. zpronevěra, podvod a jinaké trestné činy, nýbrž i jiné jednání, příčící se dobrým mravům (§ 1 osnovy).

Kde není takového jednání nebo kde nejednalo se a docílení nebo zjednání přednosti při soutěži, nelze mluviti o podplácení, na př. při věnováních, která po názoru zúčastněných kruhů nepřevyšují výši obvyklých darů nebo jsou poskytována zvykem v hospodářském životě nebo dějí se za vzájemného vědomí darujícího a zaměstnávajícího podnikatele.

Co se soukromoprávní ochrany týče, shodují se tu u obou žalob skutkové podstaty. Stačí nabídnutí, slib, poskytnutí neb požadování prospěchu u vědomí, že jde o docílení nebo zjednání přednosti při soutěži na úkor jiných soutěžitelů. Poškození podnikatele, v jehož službách se jednající nalézá, není potřebí. Jednání však musí býti způsobilé přivoditi poškození jiných soutěžitelů (arg. slova "na úkor").

Prostředník, jehož při podplacení bylo použito, mohl by býti o náhradu škody žalován jen tehdy, jsou-li tu podmínky § 1301 obč. zák.

Dobrá pověst a přednost v soutěžních stycích, které se některé podniky těší, tkví nezřídka ve zvláštních obchodních a výrobních methodách, které jsou výsledkem dlouhé práce, píle a finančních obětí. Jde tu o zvláštní obchodní a výrobní tajemství, která jsou vlastní určitému podniku a odlišují jej od podniků jiných. Zevrubnější nějakou definici nelze pojmu obchodních a výrobních tajemství určiti. Jde tu o otázku faktickou, kterou v různých podnicích bude různě řešiti a která i časově podléhá neustálým změnám. Definice - nehledíc k vadám definicí vůbec nemohla by tu býti ani vyčerpávající, ani dosti pružná a výstižná. Netřeba se obávati svěřiti řešení této otázky soudům, které zajisté v spravedlivém pochopení všech zájmů najdou v konkrétním případě správné řešení tím spíše, když instituce znalců dává jim možnost vyslechnouti o této odborné otázce znalce z oboru stran procesních. Ostatně s povšechným pojmem obchodních a výrobních tajemství shledáváme se i v jiných zákonech (tak u povinnosti znalců zachovávati mlčení o těchto tajemstvích), aniž by otázka tato byla v praxi vyvolávala dosud nějakou nesnáz.

Porušování a vy užívání obchodních a výrobních tajemství jest jedním z nejčastějších prostředků, jimiž nekalá konkurence snaží se přisvojiti si ovoce námahy, důvtipu a nákladných obětí podniku druhého, a nemůže proto zákon proti nekalé soutěži přejíti přes tuto obzvláště tíživou formu nekalého jednání. Také ve většině evropských zákonů proti nekalé soutěži shledáváme se s opatřením proti tomuto zjevu.

Osnova snaží se v § 13, odst. 1 a 2, zachytiti co možno všechny případy, jež se tu mohou vyskytovati. Ač v podstatě jde ve všech těchto případech o to, znemožniti použiti cizího obchodního nebo výrobního tajemství k účelům soutěžním, ukázalo se nutným rozlišovati do jisté míry mezi jednotlivými případy a vázati sankce jejich z části na jiné podmínky. Osnova rozeznává mezi závadnou činností, jíž se dopustiti mohou toliko zaměstnanci (učňové) po dobu trvání poměru zaměstnaneckého (učňovského) (§ 3, odst. 1), a činností, jejíž subjekty mohou býti i osoby jinaké (§ 13, odst. 2).

Důvod rozlišování tohoto spočívá v různosti poměru, v jakém se porušovatel, pokud se týče využivatel nalézati műže oproti podniku, o jehož tajemství jde. Osobám, které jako zaměstnanci (učňové) určitého podniku jsou smlouvou a morálními ohledy zavázány šetřiti tajemství podniku, ukládá osnova po této stránce větší zodpovědnost než osobám jinakým. Zaměstnanci (učňové) mají snažší možnost a příležitost dopíditi se obchodních a výrobních tajemství podniku, ježto vůči nim nedbá se přirozeně v příčině tajemství podniku takové obezřetnosti jako vůči osobám cizím.

Nelze tvrditi, že by uchování obchodních a výrobních tajemství bylo ve výlučném zájmu podniku samého. Tím, že podnik bude chráněn před zatahováním výrobních tajemství zejména do ciziny (na př. u jabloneckého zboží), zajistí se nejen existence podniku samého, nýbrž i práce osobám v něm zaměstnaným, ale i jiným, na totéž hospodářské podnikání odkázaným pracovníkům.