Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

S hlediska povšechné morálky lze za závadné považovati každé vyzrazování obchodních a výrobních tajemství podniku se strany jeho zaměstnanců. Leč osnova zájmu zaměstnanců skutkovou podstatu žaloby zdržovací podle § 13, odst. 1, podstatně obmezila tím, že žalobu připouští jen tehdy, když sdělení (zpřístupnění) tajemství stalo se neoprávněně, t. j. u vědomí nedovolenosti takového počinu, a dále, jen jde-li o tajemství, jehož műže býti použito za účelem soutěže. Nestačí tedy na př. sdělení tajemství v kruhu rodiny nebo přátel neb vůbec za takových okolností, že jeho zneužití pro účely soutěžní je vyloučeno.

Úpravou touto vyhovuje se dostatečně křižujícím se tu zájmům zaměstnavatelů a zaměstnanců.

Závazek zachovávati výrobní a obchodní tajemství ve smyslu ustanovení § 13, odst. i, končí zároveň se zaměstnaneckým (učňovským) poměrem (arg. "za trvání"). Jíti nad toto dále a ukládati závazek ten i na dobu po ukončení tohoto poměru, nebylo shledána slučitelným ani se zájmy zaměstnanců ani s hlediska technického pokroku a zdokonalení hospodářského života vůbec.

Není třeba, aby tajemství, o něž jde, bylo zaměstnanci (učni) jako tajemství zvláště svěřeno [§ 13, odst. 2, lit. c) a contr.]; stačí že zaměstnanec (učeň) jiné osobě sdělil neb přístupným učinil tajemství, jež mu v důsledku jeho poměru v podniku buď bylo svěřeno nebo stalo se jinak přístupným. Obmeziti sankci zákona na provozování tajemství zvláště svěřených bránily ohledy na zaměstnance samy. Jest odůvodněna obava, že by zaměstnavatelé z přílišné opatrnosti vůči svým zaměstnancům označovali napříště za tajemství i takové poměry svého podniku, které s hlediska obchodního nebo výrobního tajemství nepřicházejí zvláště v úvahu, že by tím trpěl i výcvik a zdokonalení zaměstnanců (učňů), je na snadě.

V § 13, odst. 2., uvedeny jsou případy porušení a využití obchodních a výrobních tajemství, jimiž mohou se proviniti i takové osoby, jež nejsou zaměstnaneckém neb služebním poměru vůči podniku.

Vzhledem k tomu, že nebude tu zpravidla zvláštního smluvního neb morálního závazku vůči podniku, o jehož tajemství jde, bylo třeba najíti jiná kriteria, která by jednání takovýchto osob s hlediska reelní soutěže stigmatisovala za jednání zavržitelná. Kriteria ta shledána dílem ve zvláště zavržitelném způsobu nabytí tajemství [§ 13, odst. 2, lit. a)], dílem ve zvláště příkrém porušení soukromé [§ 13, odst. 2, lit. b)] neb veřejné důvěry [§ 13, odst. 2, lit. c)]. Nestačí tedy, že prozrazení tajemství stalo se neoprávněně.

Zákon rozeznává tu tři případy žalob určovacích:

1. Nabytí znalosti tajemství vlastním neb cizím jednáním příčícím se zákonu neb dobrým mravům, zejména vlastní neb cizí výzvědou [§ 13, odst. 2, lit, a)]. Vyhledává se tu, aby tajemství bylo nabyto způsobem nezákonným, nepoctivým neb vůbec nekalým, t. j. příčícím se dobrým mravům, na př. vypáčením pokladny, úplatkem, zpronevěrou a pod. Podle tohoto ustanovení bude zejména možno stíhati svádění zaměstnanců k zradě tajemství se strany cizích osob, na př. konkurentů.

2. Zrada tajemství zvláště svěřených. Na rozdíl od § 13, odst. 1, vyžaduje se tu, aby jednajícímu bylo známo, že jde o tajemství, jemu zvláště svěřené. Půjde tu zpravidla o zvláště cenná a důležitá obchodní neb výrobní tajemství, na jejichž význam a důvěrnost bude třeba osoby, o něž jde, zvlášť výslovně upozorniti. Osnova uvádí pak demonstrative případy, ve kterých tato zvláštnost tajemství zejména bude praktickou.

3. Zrada tajemství u výkonu zvláštních funkcí, na př. znaleckých a pod. Ač znalcům a podobným orgánům ukládají i jiné zákony závazek mlčelivosti, bylo nutno upraviti otázku tuto i s hlediska nekalé soutěže, ježto jde tu o to, zabrániti zneužití obchodních a výrobních tajemství k účelům soutěžním, při čemž znalci - stejně jak tomu bylo u zaměstnanců - mohli by tu hráti úlohu obzvláště význačnou a pro zájmy zúčastněných podniků nebezpečnou.

Ve všech těchto případech (sub 1-3) může záhadná činnost pozůstávati buď v neoprávněném sdělování nebo neoprávněném využívání tajemství ve vlastním nebo cizím podniku.

Pokud jde o žaloby o náhradu škody, uvádí jejich náležitosti § 13, odst. 3. Náležitosti tyto jsou pro všechny případy §u 13 s tejné. Vyhledává se tu, aby jednající věděl nebo musil věděti, že tajemství může býti použito za účelem soutěže.

Ustanovení § 14 souvisí ideově s ustanoveními předcházejících paragrafů, zejména § 13 a bylo pojato do osnovy na výslovné přání interesovaných kruhů; zejména živnostenských. Účelem jeho jest zajistiti určitému podniku síly a schopnosti osob přijatých výlučně pro tento podnik, ať jde již o zaměstnance, zmocněnce, jednatele neb cestující - a znemožniti konkurenci využitím znalostí, jichž si tyto osoby v podniku pro nějž byly přijaty, získaly, po případě zabrániti jaksi preventivně prozrazení obchodních a výrobních tajemství tohoto podniku.

Podmínkou žaloby je, aby dotyčné osoby byly přijaty výlučně pro určitý podnik a aby činnost pro jiného soutěžitele byla výdělečná a bez svolení majitele podniku.

Přirozeno, že ustanovením § 14 nemění se ničeho na zvláštních ujednáních smluvních, kterými zaměstnavatel stanoví zákaz soutěže a vyhrazuje si náhradu škody pro případ porušení tohoto ujednání. Totéž platí i o ustanovení § 27, č. 3 zákona o obchodních pomocnících, podle něhož má zaměstnavatel v takovém případě právo zaměstnance bez výpovědi propustiti.

Aby byl majitel podniku touto soutěžní činností poškozen, se při žalobě zdržovací nevyžaduje. Při žalobě o náhradu škody musí však žalobce dokázati, že žalovaný věděl nebo věděti musil, že touto nedovolenou činností poškozuje podnik.

Odst. 3 § 14 poskytuje nárok žalobní i proti soutěžiteli, který služeb takového zaměstnance, zmocněnce, jednatele nebo cestujícího vědomě použije. Teprve tímto ustanovením stane se ustanovení zákazu soutěžní činnosti osob pomocných úplným a účinným a nemožní snahy různých soutěžitelů zaměstnávati u sebe osoby činné výlučně pro jiný podnik a těžiti z jejich znalosti na úkor tohoto podniku.

Paragraf tento upravuje aktivní legitimaci k žalobě o zdržení (žalobě zdržovací) a žalobě o odstranění závadného stavu (žalobě odstraňovací).

Ač útok, který učinil nepoctivý soutěžitel na zájmový okruh jednoho soutěžitele, ve svých důsledcích zasahuje i do zájmu všech ostatních solidních soutěžitelů a ač tedy mají i tito pochopitelný interes na jeho odražení, nemohla jíti osnova tak daleko, aby přiznala žalobní právo všem soutěžitelům i tam, kde vystupuje do popředí zvláštní individuelní zájem určitého soutěžitele na osobním vypořádání se s útočníkem.

Z důvodu toho rozeznává osnova případy nekalé soutěže, u nichž s hlediska vyšších všeobecných zájmů je třeba, aby potíráni jich bylo odevzdáno co možno nejširším kruhům, tedy všem soutěžitelům (§ 15. odst. 1) a případy, u nichž právo žalobní z důvodů právě uvedených vyhrazeno je jen soutěžitelům na věci bezprostředně zúčastněným, tedy těm, proti nimž přímo útok směřoval (§ 15, odst. 2).

Podle toho jsou všichni soutěžitelé - pojem jich vykládá § 46, odst. 1 osnovy - oprávněni žalovati v případech jednání proti dobrým mravům vůbec (§ 1), nekalé reklamy (§ 2), nesprávného označování původu zboží (§ 8) a podplácení (§ 12). Naproti tomu může při zlehčování (§ 10) žalovati jen soutěžitel, proti jehož podniku zlehčení bylo učiněno při zneužívání podnikových značek a zevnějších zařízení podniku (§ 13) soutěžitel, jehož značek bylo užito, při porušování a využívání obchodních a výrobních tajemství (§ 13) soutěžitel, jehož tajemství byla porušena neb jich využito a při nekalé soutěži osob po mocných a používaní její soutěžitelem (§ 14) onen soutěžitel, bez jehož svolení byla soutěžní činnost konána.

Přiznalo-li se v případech §§ 1, 2, 8 a 12 žalobní právo širšímu okruhu interesentů, bylo jen důsledno, poskytlo-li se v těchže případech žalobní právo i korporacím, povolaným hájiti hospodářské zájmy soutěžitelů, neboť korporace tyto jsou zpravidla složeny z těchto interesentů a rozšíření tohoto práva je tedy jen formální a má význam hlavně processuální. Důvodem pro přiznání žalobního práva těmto korporacím jest, že se tím počet sporů značně zmenší, neboť rozsudek, jejž si vysoudí korporace, bude zajisté směrodatným a praejudicielním pro všechny soutěžitele v korporaci sdružené.

Ze slov "povolaná hájiti hospodářské zájmy soutěžitelů" jde, že jen ona korporace v daném případě bude míti žalobní právo, která slouží zájmům oněch soutěžitelů, o jejichž zájem se právě jedná. Je však přípustno, aby na př. korporace sdružovala v sobě více odvětví zájmových, z nichž toliko jedno nebo několik z nich bylo nekalou soutěží dotčeno. Ovšem musí to býti korporace, které již podle stanov jsou povolány hájiti hospodářské zájmy soutěžitelů. Nepatří sem tedy pouhá více méně nahodilá a organisačně neupravená sdružení, jímž ani platné právo nepřiznává charakter a právnických osob.

Korporacemi povolanými hájiti hospodářské zájmy soutěžitelů jsou na př. společenstva, svazy obchodníků, průmyslníků, ochranné spolky, spolk. lékařů, architektů, inženýrů, zemědělské korporace a jiné.

Z práva žalobního vyjímá však osnova výslovně onu korporaci, která v témže případě konala smírčí řízení podle § 49. Zastávání funkcí těchto není tedy a priori překážkou, jež by snad tuto korporaci v každém případě ze žalobního práva vylučovala.

Procesní způsobilost korporací v § 15 uvedených a otázka jejich právního zastoupení ve sporu řídí se všeobecnými předpisy.

Osnova v paragrafu tomto má několik předpisů upravujících obsah nároku na náhradu škody.

V prvé řadě ukázalo se býti nutným vytknouti vykládací pravidlo v příčině pojmu "musil věděti", s kterým se v osnově na více místech při žalobě o náhradu škody, setkáváme. Obrat tento vyskytuje se i v jiných našich zákonech a shledáváme tu, že ani v teorii, ani v praksi není pohříchu dosah jeho jednostejně vykládán (srv. na př. § 3 konk. ř. u srovnání s §§ 1297, 1299 a 1324 obč. zák.). Jde o to, zda má býti pojmem tím vyjádřeno již i pouhé opominutí obyčejné píle a pozornosti (t. zv. nedopatření, culpa levis), či jen nápadná bezstarostnost, hrubá nedbalost (culpa lata), při níž třeba, aby jednáno bylo velice lehkomyslně, nepozorně a nedbale. Osnova vykládá pojem ten ve smyslu posléz uvedeném, čímž se jakékoli pochybnosti předejde.

Škodou rozuměti jest též ušlý zisk (odst. 2), což je vzhledem k ustanovení odst. 1 důsledné se zásadou § 1324 obč. zák., podle něhož při hrubé nedbalosti má nastoupiti i náhrada ušlého zisku. Ustanovení to hoví i praktické potřebě, neboť ušlý zisk (ztráta zákaznictva a odbytu) bude při náhradách podle tohoto zákona hráti větší úlohu, nežli zmenšení jmění samého (srv. i čl. 283 obch. zák., pokud se týče § 272 uh. obch. zák.).

Ustanovení § 16, odst. 3., kteréž odpovídá zásadě čl. 27 obch. zák., pokud se týče § 24 uh. obch. zák., § 29 zákona o známkách, § 62 zák. o právu autorském a § 103 zák. patentního, je zejména při otázkách nekalé soutěže velmi účelné, ba nezbytné, neboť ulehčí žalobci podati často přetěžký důkaz o existenci škody a její výši, soudci pak umožní, aby, oceňuje pečlivě všechny okolnosti, event. vyslechna znalce, utvořil si sám úsudek o tom, zda škoda a jaká vznikla.

Slova "může rozhodnouti" na rozdíl od podobného znění § 16, odst. 2 zák. č. 5/1924 ("rozhoduje") použito z důvodu toho, že nebylo a nemohlo býti intencí osnovy ani zprošťovati žalobce v každém případě jakékoli povinnosti v příčině nabídky důkazů o náhradě škody ani soudce zbavovati nutnosti nabídnuté důkazy prováděti. Bude tudíž zpravidla i nadále - jak tomu bývá ve sporech o náhradu škody vůbec - na žalobci, aby uvedl veškeré skutkové okolnosti, které tvoří podklad pro posouzení otázky, zda škoda vznikla čili nic. Ježto však v mnohých případech bude těžko prokázati tyto skutkové předpoklady, ač soud nabude přesvědčení, že škoda skutečně vznikla, umožňuje osnova soudci v takových případech rozhodnouti i o existenci škody podle volného uvážení po pečlivém ocenění všech okolností případu.

Též ustanovení § 16, odst. 4, podle něhož může soud podle okolností kromě náhrady škody přiřknouti žalobci na jeho návrh též přiměřené odškodné za utrpěné příkoři a jiné osobní újmy, odpovídá § 57 zák. a právu autorském pokud se týče § 19, odst. 1. zák. čl. XVI/1884 a § 103 zák. patentního. Praktický význam bude míti toto ustanovení zejména při § 10 (zlehčování), § 11 (zneužívání podnikových značek a zevnějších zařízení podniku) a § 13 (porušování a využívání obchodních a výrobních tajemství), ježto v případech těchto náhrada škody neposkytne zpravidla úplné odčinění utrpěné újmy.

Předpis o solidárním ručení (§ 16, odst. 5) odpovídá praktické potřebě a vyskytuje se též v novějších zákonech (na př. § 27 zák. o ochranných známkách, § 8 automobil. zákona atd.). Ulehčujeť se tím dobývání náhradních nároků proti více vinníkům jak po stránce procesuální, tak i se stránky praktické.

Ač toho osnova výslovně neuvádí, rozumí se z obsahu jednotlivých ustanovení jejich samo sebou, že žalovati o náhradu může jen soutěžitel, který byl činem nekalé soutěže poškozen. Srv. na př. § 1 "poškoditi soutěžitele", § 2, odst. 1 "na úkor jiných soutěžitelů", § 10 "způsobilé poškoditi podnik", § 11, odst. 1 "způsobilost přivoditi záměnu", § 12 "přednost při soutěži na úkor jiných soutěžitelů", § 14, odst. 2 poškozuje podnik" a j. Osoba poškozeného je zjevna z jednotlivých těchto ustanovení.

Z uvedeného jde, že žaloby o náhradu škody nemohou podati korporace v § 15, odst. 1 uvedené.

Ve všech těchto případech jedná se tedy jen o poškození soutěžitelů a ochrana jejich je též hlavním účelem osnovy.

Paragraf tento stanoví subsidiární ručení majitele podniku za činy, jež byly vykonány v provozování podniku jinou osobou, zejména jeho zaměstnanci a zmocněnci, v případech § 1, 2, 8, 10, 11, 12, odst. 1 a 13, odst. 2.

Pokud se týče žaloby o zdržení a odstranění, může býti podle volby oprávněného žalována buď jen osoba činu se dopustivší neb majitel podniku či oba současně, a to bez ohledu na to, zda žalovaný majitel podniku o činu věděl či nic.

Má-li býti majitel žalován o náhradu škody, kterou jiná osoba v provozování podniku jeho činem nekalé soutěž způsobila, je třeba dokázati, že mu závadné jednání bylo známo nebo musilo býti známo. Důkaz tento však také stačí a není třeba rad to ještě dokazovati, že žalovaný majitel podniku byl nějak na činu účasten (§ 1301 obč. zák.).

Ustanovení § 17, rozšiřující odpovědnost za činy osob třetích, stanovenou v zákonu občanském, zabezpečuje větší účinnost ochrany soutěžitele, zejména umožňuje mu dojíti odškodnění i v případě, že by jednající třetí osoba nebyla k náhradě způsobilá.

Žaloby podle § 17 nemají ovšem místa v případech, ve kterých jsou podle povahy věci vyloučeny. Jsou to případy uvedené v §§ 12, odst. 2, 13, odst. 1 a 14, odst. 1, ježto při nich žalovaným může býti jedině osoba ve službách nebo v příkazu podniku se nalézající, nikoliv i majitel podniku, jenž v těchto případech má naopak zájem na tam, aby k činu nedošlo.

V novějších zákonech setkáváme se zhusta s intuicí uveřejnění rozsudku, kterouž se veřejnost seznamuje s výsledkem určité soudní věci (civilní nebo trestní). Sleduje se jí účel výchovný a odstrašující nejen vzhledem ke straně ve sporu podlehlé, nýbrž i vzhledem k širší veřejnosti.

Zejména pro repressi nekalé soutěže jeví se opatření toto vítaným a žádoucím, neboť se jím poučuje veřejnost, zvláště kruhy soutěžitelů, o různých zjevech nekalé soutěže a zvítězivší straně dostává se morálního dostiučinění. Lze proto míti za to, že opatření § 18 osnovy, kterou se tato instituce zavádí, bude velmi účinným praeventivním prostředkem pro potírání nekalé soutěže a brzdou proti podávání žalob svévolných.

O tom, zda rozsudek má býti uveřejněn, rozhodne soud podle volného uvážení, třeba i z moci úřední. Uveřejnění může nastati ve všech případech nekalé soutěže, vyjímajíc případ § 13. Výjimka tato odůvodněna je tím, že uveřejněním rozsudku v tomto případě (porušování a využívání obchodních a výrobních tajemství) mohl by účel žaloby býti snadno zmařen, po případě zúčastněné straně škoda způsobena.

Uveřejniti možno nejen rozsudek o žalobě zdržovací, nýbrž i rozsudek o žalobě na náhradu škody, neboť účele shora uvedené jsou při obou těchto kategoriích žalob tytéž. Uveřejniti lze ovšem jen rozsudek pravoplatný.

Oprávnění rozsudek uveřejniti má nejen žalobce, nýbrž i žalovaný (arg. "straně zvítězivší").

Jinak v příčině uveřejnění rozsudku platí ostatní zevrubnější pravidla, jež uvádí osnova v § 40 (v řízení trestním) a na která § 18 poukazuje.

Stačí tedy zpravidla toliko uveřejněná výroku rozsudkového (enunciat), podle okolností může však soud povoliti,aby uveřejněny byly i důvody rozsudku, a to zcela nebo z části.

Stejně určí soud časopisy, nejvyšší výměru útrat uveřejnění, jakož i ostatní podmínky jeho, zejména i lhůtu, do které se musí uveřejnění státi. Časopisů műže býti více nežli jeden a mohou to býti i časopisy cizozemské (arg. poukaz na § 40 a slova "časopisech", při čemž se nerozeznává).

Uveřejnění děje se vždy na útraty strany podlehnuvší. Byla-li tedy žaloba zamítnuta, nese útraty uveřejnění žalobce (§§ 18, 40, odst. 1).

Uveřejnění obstará strana sama.

Ustanovení § 19 je velmi účinným prostředkem proti vedení sporů svévolných, zejména ze chikany.

To platí nejen pro žalobce, který bezdůvodným podáním žaloby svého odpůrce hmotně i morálně poškozuje, nýbrž i pro žalovaného, který činí svévolné, malicherné neb s věcí nesouvisející námitky v rozepři, jen aby protáhl spor neb žalobce jinak poškodil.

Aby se takovéto zjevy znemožnily, může býti strana, jež si takto počíná, odsouzena k návrhu vítězné strany neb z moci úřední k přiměřenému trestu pro svévoli do výše 50.000 Kč. Složený peníz propadá ve prospěch státu (§ 48).

Vedení rozepře musí býti zjevně (patrně) svévolné, tedy takové, že soud bez zvláštního dokazování shledá v jeho vedení snahy shora zmíněné.

Ustanovení § 19 odpovídá zásadě § 512 c. s. ř. pokud se týče § 544 uh. zák. čl. I/1911, jest však povšechnější a tím i účelnější, ježto trest uložiti může každý procesní soud.

Aby se umožnilo zjednati předpisu § 19 účinnost a tím i praktickou cenu pro případ, že strana je nezpůsobilá platiti, připouští se záměna trestu ve vazbu. Dobu trvání vazby určí soud podle volného uvážení; tato však nesmí přesahovati dobu jednoho měsíce.

Ustanovení toto jest jaksi doplňkem k § 19 a jeho účelem je poskytnouti i straně svévolně napadené samé náhradu za morální újmu tím jí způsobenou (odškodné).

Vyhledává se tu, aby rozepře byla vedena patrně svévolně. Vzhledem k tomu, že jde o odškodné ve prospěch zvítězivší strany, může se výr ok o něm státi jen na základě jejího návrhu, nikoli tedy z moci úřední (jinak při § 19).

Ustanovení toto převzato je z § 408 civ. soud. ř. (uherský civ. soudní řád podobného ustanovení nemá) a jest opětně jedním z účinných prostředků, jež chrání stranu svévolně napadenou před spory malichernými, bezdůvodnými a chikanními.

Při stanovení výše odškodného postupovati bude soud podle příslušných předpisů civ. soud. řádu (srv. § 273 c. s. ř., pokud se týče § 271 uh. zák. čl. I/1911).

Dodati dlužno, že ustanovení § 20 nijak není závadou, aby soud po případě neodsoudil z moci úřední stranu spor patrně svévolně vedoucí i k pokutě pro svévoli podle § 19, takže stranu takovou mohou stihnouti obě právní újmy současně.

Pro projednávání civilních sporů z důvodu nekalé soutěže stanoví osnova výlučnou příslušnost soudů sborových I. stolice.

Příslušnost sborových soudů odůvodněna je požadavkem, aby spory o věcech nekalé soutěže bez ohledu na cenu sporného předmětu dostaly se do rukou soudců, jimž ostatní jejich agenda poskytuje širší rozhled na poli národohospodářském a aby rozsudky vynesené ve sporech těchto mohly vzhledem k vyšší autoritě sborového soudu a k širšímu místnímu obvodu jeho působnosti nabýti váhy, směrodatné i pro posouzení jiných obdobných případů a tím obmezovati vznik nových sporů.

Pokud ovšem budou dány podmínky čl. II., č. 1 a čl. VII., č. 2, lit. c) zák. ze dne 1. dubna 1921, č. 161 Sb. z. a n., prodlouženého a změněného zákonem ze dne 8. června, 1923, č. 123 Sb. z. a n., jehož platnost byla až do jiné zákonné úpravy prodloužena zákonem ze dne 19. prosince 1924, č. 292 Sb. z. a n., mohou býti pověřeni projednáváním sporů i samosoudci krajských soudů. Újmy pro nalézání práva netřeba se tu obávati, ježto půjde o soudce, členy to gremia krajského soudu, obeznámené s agendou sborových soudů, takže úbytek bude tu spíše jen po stránce kvantitní, nikoliv i kvalitní žádoucí koncentrace těchto rozepří u větších jednotek soudních, jakož i judikatura Nejvyššího soudu zůstane tímto opatřením zachována. S druhé strany uleví se tím přetíženým soudům a řízení soudní urychlí.

Z důvodů těchto nebylo lze však připustiti příslušnost okresních soudů pro projednávání civilních sporů. Jeť na snadě obava veliké roztříštěnosti a nejednotnosti nalézání práva v těchto důležitých a začasté jemně odstíněných otázkách. Spolupůsobí tu i okolnost, že půjde namnoze o příbuzné materie, pro něž jsou podle platných předpisů příslušny výlučně soudy sborové (na př. věci známkové, patentní, vzorkové) a dále, že převážná část sporů sem spadajících bude beztak fakticky kotviti v městech se zvýšenou obchodní a hospodářskou činností. Nad to působí tu i různé instituce (obchodní a živnostenské komory, gremia, odborové svazy atd.), bez jejichž součinnosti nebude se lze v mnohých případech soudům obejíti.

Nebylo shledáno účelným, aby se rozepře přikazovaly obchodním soudům (senátům krajských soudů), pokud u nás jsou (ra Slovensku a v Podkarpatské Rusi není totiž kausálních soudů). Stalo se tah nejen z důvodű unifikačních, ale i věcných. Přikázání věci nekalé soutěže před obchodní soudy (senáty) bylo by odůvodněno jen tehdy, když by zákon proti nekalé soutěži opravoval toliko soutěž ve styku obchodním. Tomu však tak není, ježto jak subjektem, tak i objektem nekalého jednání mohou býti podle osnovy osoby, jež nejsou obchodníky a jejichž podřadění pod kausální soudnictví nemělo by tedy žádné právní opory. Ostatně přítomnost jednoho soudce laika při jednání ztrácela by zcela na významu a praktické ceně v oněch přečetných případech, ve kterých byly by projednávány případy povahou svou soudci laiku zcela cizí.

Osnova při úpravě místní příslušnosti vychází ze snahy neztěžovati příliš situaci žalobami napadeného podnikatele. Toho snaží se docíliti soustředěním všech sporů, které by z určitého počinu mohly vzniknouti, u téhož soudu. Můžeť býti některými činy nekalé soutěže založena současně mnohosť žalobních nároků, na př. rozesláním více ofert, obsahujících nesprávné údaje o zboží, může býti porušen zájem celé řady soutěžitelů a dán tím podklad pro podání žalob všech těchto zájemců proti jednomu a témuž žalovanému.

Podle všeobecných předpisů jurisdikční normy měl by býti pro tyto spory příslušným soud, v jehož obvodu má žalovaný své bydliště, pokud se týče, kde má žalovaná společnost své sídlo.

Přihlížejíc však k okolnosti, že jednání, které zavdalo podnět k žalobě, vychází zpravidla z hospodářského středu činnosti žalovaného, kterým je jeho podnik či podnik jiného, stanoví osnova místní polohu tohoto podniku na prvém místě jako směrodatnou pro posouzení příslušnosti soudní a teprve v nedostatku takového podniku v tuzemsku nechává dojíti na povšechná kompetenční ustanovení jurisdikční normy (bydliště, místo pobytu), doplňujíc je posléz stanovením příslušnosti soudu, v jehož obvodu byl skutek proveden. Má-li žalovaný v tuzemsku více závodů, je příslušným soud onoho závodu, na nějž se jednání výlučně vztahuje, jinak soud hlavního závodu.

Řešení toto odporučuje se i z toho důvodu, že se jím řízení urychlí a zjednoduší, neboť soudu místa podniku bude snáze k disposici všechen materiál důkazový (svědci, listiny) a, též znalci o věci budou lépe informováni, nežli by tomu bylo u soudu bydliště, které je mnohdy od místa podniku vzdálené.

Soustředění všech sporů u tohoto soudu umožní soudu, aby použil hojně ustanovení § 187 c. s. ř, pokud se týče § 233 uh. zák. čl. I/1911 a všechny spory spojil a současně vyřídil jedním rozsudkem.

Místo podniku je rozhodným nejen, má-li žalovaný sám takový podnik, nýbrž i, je-li zaměstnán v podniku jiného.

Druhý odstavec § 22 má zvláštní ustanovení pro případ, že by věc, opírajíc se v podstatě o týž právní podklad, mělo projednávati více soudů, na. př. když by podána byla žaloba na zaměstnance určitého podniku a současně žaloba na jiný podnik, jenž sděleného mu tajemství využil. I když by oba podniky byly v obvodech různých soudů, připouští osnova soustředění těchto žalob u jednoho soudu, jsou-li tu jinak podniky civ. soud. řádu pro společenství v rozepři.

Ve 3 odst. § 22 vykládá se blíže pojem místa provedeného skutku (§ 22, odst. 1) u spisů nebo tiskopisů (srv. § 486 tr. ř. pokud se týče § 562 zák. čl. XXXIII/1896 a § 45 zák. čl. XIV/1914).

Zvláštní povaha činů nekalé soutěže vyžaduje toho, aby stíhání jich dálo se co nejrychleji. Jest to v zájmu jak žalobcově, tak i žalovaného. Žalobci záleží na tom, aby činu následovala co nejdříve represse, žalovanému pak, aby nebyl na dlouhou dobu vystavován risiku event. žalob, oběma pak na tom, aby roztrpčení mezi nimi činem vyvolané bylo co nejdříve odstraněno a event. další obchodní spojení navázáno.

Z důvodu toho zkracuje osnova odchylkou od zásad platných v občanském zákoně lhůtu k uplatňování soukromoprávních nároků (žalobu zdržovací, odstraňovací a o náhradu škody) na 6 měsíců, vztažně na tři roky.

Obě lhůty jsou promlčecí, což znamená, že platí pro ně zejména povšechné předpisy občanského zákona o přetržení a stavení promlčení.

Mohou tedy nastati případy, kdy se podle všeobecných předpisů občanského zákona promlčení staví nebo přetrhuje, což bude míti za následek prodloužení lhůt. Šestiměsíční lhůta počítá se ode dne, kterého se dověděl oprávněný o činu - pokud se týče o škodě - a o osobě zavázaného. Při nárocích na zdržení se počíná tedy promlčení běžeti okamžikem, kdy se oprávněný dověděl o činu a osobě zavázaného. Pokud škoda nevznikla, nemůže přirozeně náhradní nárok počíti se promlčovati. Avšak nestačí vznik škody sám o sobě, nýbrž je třeba, aby se o ní oprávněný dověděl a teprve tímto okamžikem počíná se promlčení.

Bez ohledu na vědomost strany oprávněné promlčují se nároky soukromoprávní uplynutím tří let ode dne, kdy se stal čin k žalobě opravňující. Tím vyhověno požadavku shora uvedenému. V tomto případě ani při žalobách o náhradu škody nerozhoduje okamžik vzniku škody, nýbrž okamžik, kdy uskutečněny byly všechny náležitosti té které skutkové podstaty.

Při činech trvacích nebo opakujících se, jež se jeví na venek nějakým podnikovým zařízením, odporujícím ustanovením tohoto zákona, zůstává zachován nárok zdržovací a odstraňovací, pokud neuplynula obecná lhůta promlčecí.

Nejtíže pociťovanými případy nekalé reklamy (§ 2), nesprávného označení původu zboží (§ 8), zlehčování (§ 10) a zneužívání podnikových značek a zevnějších zařízení podniku (§ 11) jsou ony, k nimž použil jednající veřejného tisku.

Aby nebylo v takových případech, pokud se jedná o žaloby zdržovací, nutno nastupovati vedle původce zprávy zvláště ještě též proti majiteli podniku tiskopis vydávajícího neb rozšiřujícího (vydavateli nebo majiteli časopisu), činí § 24 osnovy v této příčině přiměřené opatření, odůvodněné tím, že se u všech zde uvedených, žalobě zdržovací vystavených osob jedná o tentýž čin a že při žalobách zdržovacích subjektivní stránka činu ustupuje do pozadí.

Stane se to tím způsobem, že procesní soud na návrh oprávněného - jsou-li tu exekuční tituly na zdržení se podle §§ 2, 8, 10 a 11 - vydá na vydavatele nebo majitele časopisu příkaz, aby v dalších číslech, vydáních nebo nákladech tiskopisu, jež následují po doručení příkazu, upustil od dalšího uveřejňování závadných oznámení nebo sdělení; obsahuje-li tiskopis výhradně ono oznámení nebo sdělení, může býti další rozšiřování tiskopisu vůbec zakázáno.

Proti příkazu bude lze podati opravné prostředky podle předpisů civilního soudního řádu. Pravoplatný příkaz jest exekucí vykonatelný. Náklady příkazu nese navrhovatel.

Tímto opatřením dostane se vítěznému rozsudku teprve praktické ceny. Ustanovení to jest i v zájmu tisku samého, neboť činí zákrok proti osobám při tisku činným v případech shora uvedených téměř zbytečným a chrání je tak před obtěžováním.