Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

I. posl. dra Kubiša a spol. min spravedlnosti, aby úprava platov rozprestrená bola i na referentov sirotských úradov I. stolice,

II. Posl. Bečko, dr. Dérera a súdr. min. verejných prác a financií o zpätprijatiu banských robotníkov, predčasne provizionaaných riaditelstvom štátnych baní v Banskej Štiavnici,

III. posl. Bečko, Brožíka a súdr. min. verejných prác, soc. pečlivosti a zahraničia o provizionistech banských bratských pokladníc, provizionovaných cudzozemskými braterskými pokladniciami,

IV. posl. Simma a druhů min. vnitra, že se neodůvodněně užívá poplatkového práva pro příslušníky menšiny,

V. posl. Wenzela a druhů min. veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy o potírání prachu v živnostenských a průmyslových závodech,

VI. posl. Wenzela a druhů min. veřejného zdravotnictví tělesné výchovy, min. soc. péče a min. obchodu, průmyslu a živností o zjištění odborné způsobilosti,

VII. posl. dra Spiny, dra Feierfeila, Horpynky, Simma, Stezla a druhů min. školství a nár. osvěty o zestátnění německého evangelického reálného gymnasia (lycea) v Kežmarku,

VIII. posl. Tayerle, Brodeckého a soudr. předsedovi vlády republiky Československé o vyrovnávacím přídavku u četnictva a o praxi ministerstva vnitra nerespektující rozhodnutí Nejvyššího správního soudu,

IX. posl. H. Bergmanna a spol. min. spravedlnosti o poměrech soudních zřízenců a poměrech soudních zřízenců a podúředníků v Československé republice,

X. posl. H. Bergmanna a spol. min. financi, školství a nár. osvěty a veřejných prací o nesprávném vyměřování peněžitých náhrad za používání emolumentů, jakož i o přehnané výši nájemného z bytů, používaných ve státních budovách zřízenci a podúředníky vysokých škol, jakož i o zpětném placení nájemného od 1. ledna 1924,

XI. posl. H. Bergmanna a spol. předsedovi vlády o výplatě vyrovnávacího přídavku po 1. Ledna 1923,

XII. posl. Kršiaka a sudr. min. zemedelsta o neporiadkoch a zneužívaní úradnej moci na riaditelstve štátnych lesov v Solnohrade,

XIII. posl. Wenzela a druhů min. průmyslu, obchodu a živností a min. veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy o zařazení do nebezpečenských tříd úrazového pojištění dělníků a o vydání statistiky, aby se zjistilo, jak často se přiházejí úrazy a jak je zameziti,

XIV. posl. Patzela, Fischera, dra Mayr-Hartinga, Eckerta a druhů min. národní obrany a min. veřejného zdravotnictví a těl. výchovy o umístění vojenské posádky v Karlových Varech,

XV. posl. inž. Junga a druhů min. železnic, o zamýšleném zvýšení cen za osobní dopravu,

XVI. posl. Windirsche a druhů min. zemědělství, aby chudému obyvatelstvu v obvodu státní lesní správy v Krkonoších byly vydávány lístky na sbírání dříví,

XVIII. posl. Windirsche a druhů min. financí, že zcela nevýnosná domácí práce drobných zemědělců byla podrobena výdělkové dani,

XIX. posl. Windirsche a druhů min. financí o vyúčtování přeplatků vzniklých novelou zákona ze dne 21. prosince 1923, č. 6 Sb. z. a n. ex 1924 o dávce z majetku a přírůstku na majetku,

XX. posl. dra Spiny, dra Feierfeila, Horpynky, Simma, Eckerta a druhů min. školství a nár. osvěty, že se německé děti donucují k docházce do české menšinové školy v Mířkově,

XXI. posl. dra Spiny, dra Feierfeila, Horpynky, Simma, Eckerta a druhů min školství a nár. osvěty o zrušení německé občanské školy v Hrušově,

XXII. posl. dra Spiny, dra Feierfeila, Horpynky, Simma, Eckerta a druhů min. školství a nár. osvěty o zřízení české menšinové školy v Srní a o nátlaku na německé děti, aby docházely do této školy.

Úctive sa pýtame p. ministra, či je ochotný ihneď zakročiť, aby platnosť zákona číslo 290/1924 a vládného nariadenia číslo 130/1925, ktorým sa upravujú platové pomery sudcov a iných konceptných úradníkov v obore ministerstva spravedlnosti, bola rozprestretá i na referentov sirotských úradov I. stolice, podobne ako na štátné zastupitelstvo bola už rozprstretá, - lebo dľa zákona číslo 246/1922 patria ministerstvu spravedlnosti, samostatne vybavujú sirotské záležitosti, ako sudcovia, sú námestníci prednostov sirotských úradov a na základe § 5, bodu VIII z. čl. z roku 1883 majú tú istú kvalifikáciu ako sudcovia.

Jedná sa tu o 12 referentov na celom Slovensku a Podkarpatskej Rusy, ktorí sú vylúčení od výhody zákona, ktorí celú agendu sirotskú prevádzajú samostatne, tak že odmena, ktorú prednostovia sirotského úradu dostávajú, by s na zaokrytie týchže nákladov mohla upotrebiť.

Ústredná bratská pokladnica v Prahe rozhodnutím zo dňa 28. dubna 1926 zastavila invalidné zaopatrovacie platy tým provizionistom, ktorí tieto užívali ako invalidnú rentu preto, že pri lekárskej prehliadke zadržanej v dňoch 31. červenca a 8. srpna 1925 boli uznaní za práceschopných. Počet provizonistov, ktorým sú zastavené zaopatrovacie platy od 1. červňa 1926, je 178, všetci títo provizionisti pracovali v 3tátnych baniach v Banskej-Štiavnici, v Zlatej Ide, alebo Magurke. Dľa lekárského nálezu uvedených 178 baníkova má od 0% do 33% ztratu práceschopnosti, ktorá ztrata ich neoprávňuje dľa zákona č. 242/1922 k nároku na invalidnú rentu. Títo provizionisti, ako bývalí banskí robotníci na štátnych baniach sú počínajúc 1. červňom pozbavení každého hmotného príjmu a preto je nebezpečie, že príde na banskoštiavnickú k udalostiam, ktorých sa rád každý vyvaruje.

Z tohoto stanoviska vychádzal sekretariát sväzu baníkov v tedy, keď upozornil na toto nebezpečie dopisom nasledovaného znenia:

ťMinisterstvo verejných prác, odbor VII Praha-Smíchov, Preslova ul. č. 7. Podpísaný sekretariát sväzu baníkov v Čsl. republike pro Slovensko dovoľuje si upozorniť, že v mesiaci dubnu t. r. dojde určite ku zastaveniu zaopatrovacích platov, provizionistom v B. Štiavnici a Kremici, ktorí požívajú ako invalidi zaopatrovací plat. Týchto provizionistov bude asi 180-190.

Zastavenie zaopatrovacieho platu znamená pre uvedený počet provizionistov zbavenie týchto aj tej najmenšej možnosti výživy. Dľa nášho názoru, - všetci títo provizonisti boli zamestnaní v štátnych baniach a hutiach, - je štát povinný o nich sa znovu postarať v protivnom páde, by boli odsúdení aj s rodinami ku zomretiu hladovou smrťou.

Dľa nášho názoru bolo by možné prikročiť ku rýchlejšiemu postupu pri sledných a kutacích prácach a tam zamestnať niekoľko desiatok provizionistov.

Poukazujeme na veľkú nezamestananosť v Banskej-Štaiavnici a okolí ako aj na tú okolnosť, že vo zvolenskej župe niet žiadnych náhradných prác, kde by mohli uvedení provizionisti najsť zamestanie.

Žiadame urýchlené svolanie porady do Prahy za účasti správneho sboru a riaditeľov jednotlivých závodov a zástupcov organizácie.

F. Čillík v. r., tajomník.Ť

Zvolen, dňa 10./III. 1926.

Na tento dopis sa menovanému sekretárovi dosaváď nedostalo žiadnej odpovedi, čo je dokladom toho, že nie je úmysel u uvedeného odboru ministerstva verejných prác, postarať s o zamestnanie týchto baníkov. Štát na Slovensku obmedzil v niektorých baniach a hutiach značne prácu a banské závody: Zlatá Ida a Magurka vôbec zastavil, bez toho žeby sa bol postaral prepusteným robotníkom o nejaké zamestnanie. Môžeme smelo uviesť, že v tomto prípade štát postupoval plnou bezohladnosťou súkromného zamestnaavateľa. Štát musí mať síce na zreteli všetky okolnosti rázu národohospodárského a tým prosperity ním vedených závodov, musí pri tom ale pamätať aj na sociálne dôvody a dľa toho postupovať už tým viac za to, ž podobný postup žiadame na súkromných podnikateľoch.

Upozorňujeme znovu, že v Banskej-Štivnici není vôbec možné týmto provizionistom nejakým jiným spôsobom najsť zamestnanie ako buď zvýšením počtu osadenstva na tamojších baniach, alebo zabezpečiť im vyplácenie aspoň v dosavádnej výške vo forme zaopatrovacích platov - províziu. Keď by ale prikročilo sa po vecnom uvážení k prevedeniu plánov VII odboru ministerstva verejných prác, tak by bolo možné provizionistov týchto zamestnať na štátnych baniach, čo by ale vyžadovalo určité zvýšenie finančných nákladov povolených platným finančným zákonom pre rok 1926.

Podpísaní poslanci pýtajú sa p. ministrov verejných prác a financií, či sú ochotní pôsobiť k tomu, aby 178 provizioistov dostalo zamestnanie u štátnych baní v Banskej-Štiavnici aj v tom prípade, keď by bolo nutné rozpočet na rok 1926 značne prekročiť?

Dľa zákona č. 242/1922 § 25 prislúcha príslušníkom cudzieho štátu, ktorí majú trvalé bydlište v cudzine zaopatrovací plat podľa uvedeného zákona len vtedy, keď ich štát zachováva vzájemnosť voči prislušníkom československým. Toto je obvyklá zásada pri medzi štátnych stykoch pre vzájomné plnenie povinnosti za určité práva na pode toho, ktorého štátu nadobudnuté prislušníkom štátu druhého. V prípade, ktorého sa dotýka interpelaácia nejedná sa o prislušníkov cudzozemských, ale ide o prislušníkov štátu československého a to menovite o takých provizionistov vdovy a sirotky, ktorým pracovali svojho času v štátnych baniach a hutiach na území terajšího štátu československého (Sloveska), ale z rozkazu svojich predstavených musel zmeniť zamestnanie tým spôsobom, že pracovali ďalej tiež v štátnych baniach a hutiach bývalého štátu Uhorského, ale mimo územia dnešného štátu československého. Ačkoľvek dľa stávajuceho stavu medzi-štátnych smlúv vstúpila v platnosť vzájemnosť od 1. marca 1925 s Juhosláviou, od 1. apríla 1925 s Polskom, od 1. oktobra 1925 s Rumusnkom, od 1. novembra 1925 s Rakúskom, predsa uvedené štáty až na Polsko vzájomnosť nedodržiavajú a s Maďarskom dosaváď žiadna vzájomnosť nejestvuje, kde len Rimamuránska spoločnosť výlučne vlastným provizostom bydliacim na Slovensku vypláca zaopatrovaci platy, ale provizionistom provizionovaným štátnymi baniami a hutiami nachádajúcimi sa dnes v Maďarsku, nevyplácajú vôbec žiadne zaopatrovacie platy do Československ. Následkom tohoto je veľmi velký počet provizioistov, vdov a sirôt bez každého zaopatrenia.

Pro celkovy prehľad udávame počet provizionistov ako prislušníkov štátu českosloveského provizionovaných ale štátnymi závodami dnes nachádzajúcimi sa mimo územia štátu československého, ktorý je nasledovný:

Z Juhoslavie....5

zo závodu Vrdník,

z Rumuska........28

zo závodov Petrožin, Vajdahuňad a Nagy-Bánya atď.,

z Maďarska ......... 68

zo závodov Diosgyor a Pereczes atď.

Spolu .........101

provizionistov, ktorí sú od prevratu bez zaopatrovacích platov. To znamená 101 rodín počítajúc aspoň po 3 členov rovná s 303 ľuďom žijúcim bez každého príjmu, ktorí zrácajú bez vlastnej viny. V tomto prípade ide len o malý peníz jedná sa približne asi o Kčs. 150-180.000 ročne.

Podpísaní poslanci sa pýtajú pánov ministrov:

1. či sú ochotní do tej doby, kým bude vzájomnosť medzi štátmi plne dodržiavaná prevziať výplatu zaopatrovacích platov na náklad štátu, ale účet štátu cudzozemského?

2. či sú ochotní vyplatiť zaopatrovacie platy zo štátneho etátu so zpiatočnou platnosťou pre provizionistov provizionovaných cudzozemskými bratskými pokladniciami pred vznikom štátu Čeksoslovenského, ktorí sú ale príslušníkmi štátu Československého?

3. či sú ochotní dať príkaz Ústrednej bratskej pokladnice v Prahe, aby uvedeným provizionistom vyplácala zaopatroavacie platy zo zvláštnych prostriedkov proti vyučtovaniu štátom, dľa zákona č. 242/1922?

Množí se stížnosti, že jednotlivé okresní politické správy vydávajíce listiny, na příklad koncese, německým koncesionářům nebo vydávajíce jiná úřední povolení, žádá-li se, aby byly vydány dvoujazyčně, požadují dvojité kolkování, tak že v jednom případě musila býti koncese opatřena 16 Kč kolkem. Z tohoto kolkovného počítalo se 8 Kč na české znění a 8 Kč na německý překlad.

Již poškozené strany upozornily okresní politické správy, které takto vykládají poplatkové právo, že to nelze naprosto považovati za odůvodněné, aby příslušníci menšinového národa, kteří žádají, aby příslušníci menšinového národa, kteří žádají, aby jejich listina byla přeložena také do jejich jazyka, byli potrestáni dvojitým zdaněním. Německý překlad dlužno pokládati spíše za oprávněný německý překlad podle platných nařízení, který by nikdy nesměl býti vázán na poplatek.

Na tyto stížnosti odpověděly okresní polické správy, že jednají podle nařízení vyšších úřadů.

Poněvadž podepsaní nevědí, zda takový výnos byl skutečně vydán, táží se pana minstra:

1. Ví, že byl vydán takovýto výnos o zvláštních poplatcích za překlady listin ze státní řeči?

2. Jest ochoten toto neodůvodněné opatření zrušiti.

Nejnebezpečnějším nepřítelem dělníkovým v živnosti i průmyslu jest prach. Tisíce pracujících lidí musí se obírati práškovitými pracovními látkami jako moukou, cementem, barvami nebo pracovními látkami, které samy obsahují prach (jako u přádelnického průmyslu na příklad vlna, bavlna, juta).

Zpracováním takovýchto předmětů vzniká mnoho nebezpečného prachu. Při používání práškovitých pomůcek jako na příklad při slévačství železa, brusičství atd. jest zdraví nesmírně ohroženo.

V Československu jest dnes ještě dovoleno, aby se na příklad v holičských síních, které jsou často velice malé, zdržovalo 10 až 20 lidí. Naprosto nehledě ke špatnému a nezdravému vzduchu, který v těchto místnostech vzniká, ještě se tam nerušeně kouří. Popel se odklepává na zem a ve velmi krátké době víří ve vzduchu prach, který se pak smísen s jiným nahromaděným prachem usazuje vedle ostré břitvy holičovy. Bylo by tedy správné, kdyby se zakázalo v holičských síních kouřiti.

Prach, jak známo, může sám způsobiti otravu jako na příklad u olověné barvy. Nositel jedovatých živočichů ohrožuje spludělníky. Nejjemnější částky prachu jsou většinou špičaté, tvrdé, hranaté, jako na příklad u křemene, pískovce, skla, železa, ocele a dřeva, dostanou-li se tyto druhy prachu ve větším množství do žaludku, jsou pro onoho dělníka velmi nebezpečné. Neméně nebezpečným jest prach pro dýchací ústrojí. Prach může způsobiti více nebo méně těžké podráždění pokožky a záněty (mlýnský prach, tak zvaný pekařský svrab). Vážnější a celkové zdraví těžce ohrožující jest poškozování dýchacího ústrojí zvláště plic, s tím tedy větší nebezpečí onemocnění plicní tuberkulosou na příklad u kameníků, továrních dělnic, slévačů, čističů, soustružníků kovu, brusičů skla atd.

Pole působnosti, jež má zdělávati ministerstvo zdravotnictví jest člověk. Zdravotnictví práce jest věda života, nikoliv papíru u zeleného stolu. Proto tedy také předpisy, nařízení, zákony rady a pokyny působí jen tehdy, jestliže každý jednotlivý, těžce ohrožený dělník a každá dělnice budou náležitě poučení.

V poslední době vláda a její podřízení činitelé neobyčejně ztížili vůdcům spolků pro zdravotní péči a přírodní léčbu, aby se činně zúčastnili badání a osvětové práce v oboru dělnické a živnostenské hygieny. Nesvědomití okresní lékaři spatřují v činnosti spolku pro zdravotní péči a přírodní léčbu povolání. Tak často sprostý vlastní prospěch těžce brání všeobecnému blahu v tak důležité osobní zdravotní péči, a aby se uplatnila.

Podepsaní se tedy táží:

1.) Jest pan ministr ochoten neprodleně vydati všechna nutná nařízení k potírání prachu v živnostenských a průmyslových závodech?

2.) Jest ochoten naříditi, aby podobně jako v hlavním městě Praze, také v celé republice bylo zakázáno pod pohrůžkou trestu kouřiti v síních pro stříhání a holení vlasů?

3.) Jest pan ministr ochoten vydati výnos, jímž se dělníkům a dělnicím ve všech příslušných závodech ukládá za povinnost nositi ochranné dýchací masky?

4.) Jest pan ministr dále ochoten uložit za povinnost všem městským okresním a nemocenským lékařům, aby bezplatně vyšetřili všechny dělníky, jejichž zdraví je ohroženo a aby jim, aby pochopili nebezpečí, pokud možno dávali roentgenové snímky?

5.) Jest pan ministr konečně ochoten pomoci prohloubiti význam zákonných podkladů dělnické ochrany tím, že vyzve spolky pro zdravotní péči, aby se soustavně obíraly poučováním v oboru sociální politiky a sociálního zdravotnictví?

Jen ten člověk jest šťasten, jehož život má nějaký obsah. Obsah mu dávají jen splněné povinnosti. Splniti povinnost jest nejlehčí pro toho, kdo koná práci, k níž se cítí povolán. Tak stává se povolání základem lidského štěstí. Nikoliv nepatrná část nespokojenosti člověkovy a lidské bídy vzniká z toho, že nikoliv málo lidí ať již náhodou nebo pro domácí poměry, nebo z nátlaku hospodářského nebo místního octli se v povolání nebo přišli k pracím, které nejsou přiměřeny ani jejich tělesným ani jejich duševním vlohám.

Tělesná nezpůsobilost působí předčasnou přílišnou únavu, ochablost a překáží plné výdělečné způsobilosti a vede konečně k předčasnému zhroucení, k invaliditě a předčasné smrti.

Duševní nezpůsobilost má za následek menší výkony pro sebe a pro jiné, ohrožuje lidi a pracovní statek, vede k závisti a šplhounství, k puntičkářství a úzkoprsosti, k nespokojenosti se sebou a se světem, k zaostalosti a k hospodářskému pádu.

Jak jednotlivec, tak také celý národ musí v dnešní době přeměny hodnot a nového tvoření tím více žádati, aby pravý člověk přišel na pravé místo, aby žádná lidská síla nepřišla národu nazmar již pro své náhodné zrození, bydliště, hospodářské poměry atd. Jest tedy třeba, aby se prováděl výběr tělesné a duševní schopnosti, jichž jest nezbytně třeba k jistým povoláním a pracím. Tím bude v této otázce rozhodovati způsobilost pro dotčené povolání. Zjištění způsobilosti však také předpokládá, že budou zjištěny tělesné a duševní požadavky, kterých povolání žádá od svých pracovníků.

Hygienický předpoklad pro účelnou poradu pro volbu povolání, lze za dnešního stavu najíti jen ve zřízení školních lékařů.

Podepsaní se tedy táží:

1.) Jsou páni minstři ochotni naříditi, aby se pro poradu pro volbu povolání podnikalo vše, čeho jest třeba k dalšímu vybudování porad pro volbu povolání?

2.) Jsou páni ministři ochotni vzbuditi zájem činitelů působících při udělování porad pro volbu povolání zvláště pro žáky odborných škol (odborných a pokračovacích škol), jejichž žáci a žákyně dospívajíce prožívají rozhodující dobu vývoje svého života?

Dne 29. května 1923 konala se na vyzvání školního referátu v Bratislavě konference zástupců všech evangelických středních škol za předsednictví církevní vrchnosti o zestátnění konfesních středních škol na Slovensku. Při tehdejším vyjednávání jak církevní vrchnost tak také zástupce školy prohlásili, že jen pod tlakem poměrů jsou nuceni zásadně souhlasiti se zestátněním, (jakého druhu byl tento nátlak, vysvítá z toho, že vládní zástupci prohlásili, že každému ústavu, který jest proti zestátnění, bude zastavena dosavadní státní podpora). Na této schůzi byly vytýčeny směrnice, podle nichž mohlo by se provésti zestátnění a církevní vrchností by mohlo býti přijato.

Podle těchto směrnic měla býti s vydržovateli jednotlivých evangelických středních škol uzavřena smlouva, vyhovující jejich zvláštním poměrům, jež měla býti předložena církevní vrchnosti. Patronát kežmarského evangelického lycea (reálného gymnasia) vzal výsledek tohoto vyjednávání nolens volens na vědomí očekávaje, že při vyjednávání o zavření definitivní smlouvy bude přiměřeně přihlíženo k zvláštním poměrům Kežmarku jako hlavního místa německé Spiše.

Avšak trvalo to pět čtvrtí roku, než došlo k vyjednávání o postátnění tohoto ústavu. Teprve dne 2. září 1924 dostavila se do Kežmarku komise, vyslaná ministerstvem školství a národní osvěty, aby zde zahájila vyjednávání se zástupci určenými patronátem za účasti církevní vrchnosti. Toto vyjednávání skončilo se návrhem smlouvy, jenž měl být předložen k posudku nebo přijetí jednak patronátu, jednak příslušným ministerstvům.

Hlavní body tohoto návrhu smlouvy zdůrazňují:

1.) Že budou-li nynější státní gymnasia jakéhokoliv typu na Slovensku rekatolisována, nabývá patronát práva obnoviti svůj ústav a nebude-li stát přispívati ze státních peněz také na rekatolisované střední školy, vydržovati jej na vlastní útraty bez jakékoliv státní výpomoci na náklady věcné a osobní.

2.) Že stát přejímá ústav a zavazuje se vydržovati jej s německým vyučovacím jazykem, případně s připojením slovenských poboček.

3.) Že definitivní profesoři a definitivní zaměstnanci tohoto ústavu, pokud v něm konají činnou službu a jsou českoslovenští státní příslušníci a zachovalí po stránce politické, trestní a disciplinární a pokud jsou kvalifikováni pro střední školy podle předpisů československého nebo bývalého uherského státu, budou na vlastní osobní žádost převzati do státní služby s platy, které jim přísluší podle předpisů pro zaměstnance československých středních škol.

4.) Že místo profesora evangelického náboženství bude obsazeno v dohodě s biskupským úřadem východního obvodu evangelické církve a v., jenž si může vyžádati mínění patronátu.

5.) Určité finanční závazky, nutné se zřetelem na fondy tohoto ústavu, které mají býti zachovány také nadále svému účelu pod státním dozorem ve správě dosavadního vydržovatele. Státními příspěvky mají býti tyto fondy doplněny, až dosáhnou původní výše.

Poněvadž návrh smlouvy sepsaný podle výsledků ústního jednání byl předložen k podpisu členům, kteří se jednání účastnili, jen slovensky, podepsali jej zástupci lycea jen s výhradou, že své případné námitky proti němu uplatní, až bude předložen německý překlad. Skutečně dne 5. září 1924 tito zástupci žádali změny proti původnímu (slovenskému) znění a to stran připojení slovenských poboček žádali omezení ťpokud to dovolí a umožní místnosti a jiné poměry bez poškození německých třídŤ, dále žádali, aby ředitel byl pojat do postátňovací akce a konečně malé změny stran ustanovení profesora náboženství.

Patronát přijal tento návrh se zmíněnými změnami v konventě, konaném dne 18. září 1924, při čemž bylo zvláště zdůrazněno, že podle církevního zřízení trvá na svém zajištěném právu vydržovati střední školy a že si pro případ nutnosti vyhrazuje tento ústav znovu otevříti. Rozhodně však trvá patronát na tom, aby byl zachován německý ráz této školy a aby byli převzati všichni učitelé tou dobou na ústavě působící.

Tímto jednomyslným usnesením, v němž jako dva hlavní body bylo zdůrazněno udržeti školu jako německý ústav a převzíti veškeré profesory, zdálo se, že jest nalezen správný základ pro případné další vyjednávání. Bohužel mělo se brzy ukázati, že patronát přijav nevinně vyhlížející ústupek o připojení slovenských poboček otevřel dokořán dvéře šovinistickým přáním školní správy, aby uplatnila své přemrštěné nároky. Koncem prosince 1924 došel od ministerstva přípis, že návrh smlouvy může býti schválen jen s jistými změnami. Tyto změny byly: 1.) Vynechání celé doložky o rekatolisaci výše uvedené pod 1.), 2.) aby ústav provždy byl označen ťjako československé reálné gymnasium a to s německým oddělením, dokud v tomto ústavě jak v jednotlivých třídách tak také úhrnem bude zapsán dostatečný počet žáků německé národnosti a se slovenským oddělením jehož I.-VII. třída měly býti otevřeny podle potřeby.Ť 3.) Pokud šlo o převzetí profesorů, ač byl projeven souhlas, aby se vztahovalo i na ředitele, bylo učiněno toto omezení: ťPosouditi bezúhonnost profesorů, kteří mají býti převzatí do státní služby, jest vyhrazeno volnému uvážení státní správy podle získaných informací. Rozhodnutí, jímž se zamítne převzíti profesora, poněvadž není náležitě politicky nebo jinak bezúhonný, nemůže býti nikým naříkáno.Ť 4.) Další ustanovení týkalo se zrušení, přeložení nebo spojení ústavu s jiným ústavem v jiném místě.

Když byly tyto podmínky oznámeny, působilo to přímo ohromujícím dojmem a zničilo veškeré naděje, že vyjednávání bude hladce provedeno. Neboť tyto podmínky měnily návrh smlouvy tak podstatně, že obsahoval právě opak podmínek, za nichž patronát byl ochoten souhlasiti s postátněním. Přijmouti tyto podmínky znamenalo by nejen, aby se patronát vzdal německého rázu školy, jejíž německé třídy byly by tím prohlášeny jen za podmínečné pobočky, jež by bylo lze kdykoliv zavříti, poněvadž pojem dostatečného počtu žáků německé národnosti jest velmi pružný a lze z něho velice snadno učiniti oprátku k zardoušení německých tříd nebo ústavu, a souhlasil, aby ústav byl případně přeložen, nýbrž také vydal profesory v šanc byrokratické libovůli a úplně se vzdal toho, aby někdy znovu školu vydržoval.

Teprve nyní bylo jasně zřejmo, že ochota patronátu, s niž přistoupil na zřízení slovenských poboček, byla taktickou chybou, kterou sotva lze napraviti.

Bylo zřejmo, že nelze přistoupiti na tyto podmínky ministerstva. Komise tedy nepodavší patronátu zprávy o těchto neuvěřitelných podmínkách, vyslala tříčlennou deputaci do Prahy, kde v ministerstvu školství přednesla svá přání. Když byla tato přání vyslechnuta, byla deputace vyzvána, aby přednesená přání a námitky podala ministerstvu písemně. Stalo se to prostřednictvím biskupského úřadu. Tento se dovolával toho, že se tyto podmínky neshodují s podmínkami, které nabyly účinnosti při uzavření smlouvy s jinými evangelickými středními školami. Zvláště bylo

1.) zdůrazněno, že nelze souhlasiti, aby byla vynechána doložka o rekatolisaci, že se však navrhuje, aby toto ustanovení znělo takto: ťPatronát vyhrazuje si právo, že, budou-li v budoucnosti znovu zřízeny jiné evangelické střední školy nebo střední školy jiného vyznání a dostanou-ly státní příspěvek, má také právo znovu zříditi svou střední školu a má v téže míře nárok na státní podporu.Ť Komise dovolávala se při tom jednak jako precedenčního případu smlouvy s vydržovatelem rimavsko-sobotského protestantského reálného gymnasia, v níž jest obsažena podobná doložka, byť i jinými slovy, a jednak musila ukázati mimo to ještě na důležitou a zvláštní okolnost, že jen bude-li zachován v platnosti tento vytýkaný odstavec, jest to jediná možnost zachovati patronátu Jonyův odkaz 640.000 Kč, který by jinak připadl dědicům testátora a tak by byl úplně ztracen pro kulturní a výchovné účely.

2.) Trvalo se na tom, aby při převzetí školy byl zachován německý ráz bez omezení, tedy aby německé třídy byly kmenovými, k nimž, bude-li toho třeba, mohou býti připojeny slovenské třídy jako pobočky, pokud to dovolí místnosti. Pro to byla rozhodnou okolnost, že Kežmarok leží v hlavním středisku německé Spiše, v Popradském údolí, kde veškeré vrstvy obyvatelstva okolních, hustě zalidněných německých obcí projevují silnou touhu po vzdělání, již plně vyhovovala německá škola, trvající skorem 400 let. Také bylo poukázáno na značně příznivější nakládání se školami v Bratislavě a v Rimavské Sobotě.

3.) Také stran převzetí profesorů musilo se trvati na týchž podmínkách, jaké byly ustanoveny ve smlouvách pro Novou Ves, Rimavskou Sobotu a spravedlnosti, kdyby snad mělo býti odmítnuto převzetí profesora na základě obvinění proti němu vzneseného a jemu neznámého, aniž by se mohl z toho ospravedlniti.

4.) Komise považuje také zrušení a přeložení německé střední školy v Kežmarku za vyloučené a nemůže tedy souhlasiti s tímto ustanovením.

Na toto podání došla koncem května odpověď (č. 38.814/25), v níž ministerstvo činí jediný ústupek, pokud jde o případné vrácení školy nynějšímu vydržovateli, jinak však trvá na svém starém stanovisku a ostatní přání patronátu hladce zamítá.

Komise vyslaná k jednání o postátnění usnesla se celou věc odevzdati patronátu, poněvadž nemohla převzíti další odpovědnost. Patronát ve své schůzi, jež se konala dne 2. července 1925, vzal s politováním na vědomí, že dosavadní vyjednávání bylo marné, usnesl se však pokračovati ve vyjednávání s ministerstvem na dosavadním základě prostřednictvím komise zvláště však trvaje na zásadě, aby byl zachován německý ráz ústavu a aby byli převzati všichni profesoři.

Komise splnila tento úkol podáním ministerstvu ze dne 14. července 1925, patronát v něm prohlásil, že rozhodně musí setrvati na svém stanovisku chrániti německý ráz školy, jejž úspěšně hájil již v roce 1919 podporován četnými německými obcemi na Spiši. Dovolával se také toho, že ve schůzi, která se konala dne 29. a 30. července 1919 v Lipt. Sv. Mikuláši, kde bylo rozhodnuto o osudu evangelických středních škol, jak od církevní vrchnosti tak také od zástupců vlády dostal ujištění, že jeho německá škola může dále trvati jako německá střední škola za týchž podmínek jako dosud. Chováním ministerstva bylo toto ujištění těžce zklamáno. Uváděje ještě jednou důvody pro stanovisko patronátu v přesvědčení, že tyto požadavky spočívají na právním základě a neobsahují nic nenáležitého a nemožného, vyslovil naději, že ministerstvo nyní dá svůj souhlas k této věci, což způsobí uspokojení ve všech vrstvách obyvatelstva na Spiši.

Od té doby ministerstvo neučinilo v této věci postátnění žádného dalšího kroku.

Jest zřejmo, že přijmouti podmínky ministerstva mělo by stejný význam jako zříci se německé školy v Kežmarku a opustiti její profesory. Nesnášenlivé stanovisko ministerstva vyplývá z úmyslu zrušiti jednu ze dvou německých středních škol ve Spiši. A poněvadž Kežmark jako střed spišského němectví není ovšem u vlády zvláště oblíben, podporuje se horlivě zrušení kežmarského reálného gymnasia. Poněvadž finanční stav vydržovatelů školy jest nepříznivý, jelikož značná část fondu na udržování školy vázne v předválečných rentách, které stále ještě nenesou úroků, vláda hrozíc, že zastaví subvenci, vykonává nemorální nátlak na vydržovatele školy, snažíc se donutiti je vylíčeným způsobem, aby se vzdali německého rázu školy a aby škola byla přeměněna v ústav slovenský.

Existence obou německých středních škol jak v Kežmarku, tak také v Levoči jest úplně oprávněná. Ve školním roce 1924/25 bylo v Kežmarku 345 žáků, v Levoči 205. Zvláště počet žáků na kežmarském reálném gymnasiu není o mnoho menší než na silných slovenských ústavech. Není tedy důvodu, aby převzetí tohoto ústavu bylo vázáno na podmínky, které by se rovnaly jeho zrušení jako ústavu německého a které při převzetí maďarských a slovenských církevních středních škol naprosto členěny nebyly.

Tážeme se tedy pana ministra:

Jest ochoten uznati nutnost obou uvedených německých středních škol ve Spiši a naříditi, aby kežmarské reálné gymnasium bylo do státní správy převedeno ve formě, již si patronát přeje a již veskrze lze splniti, a která zajišťuje, že tento ústav zůstane vždy německou střední školou.