Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

(1) Pokud se za podklad pro zjištění doby rozhodné pro stanovení výše služného (adjuta, remunerace) béře započitatelná služební doba, rozumí se tím služební; doba ve služebním poměru, ve kterém se zaměstnanec převádí skutečně ztrávená a podle dosud platných předpisů pro postup v tomto služebním poměru započitatelná; dobou započtenou rozumí se pak jiná období pro postup v tomto služebním poměru započtená.

(2) Služební doba zjištěná jakožto doba rozhodná pro stanovení výše služného (adjuta; remunerace) při převodu zaměstnanců do nových platů se zaokrouhlí na celá půlletí tak, že se zlomky do tří měsíců nepočítají a zlomky přesahující tři měsíce se počítají za celá půlletí.

(3) Doba, o kterou takto zaokrouhlená doba přesahuje dobu potřebnou k dosažení služného, které zaměstnanec při převodu obdrží (vybývající doba), se započte, pokud se jinak nestanoví, pro zvýšení služného.

Zaměstnanci v trvalé nebo dočasné výslužbě se převedou při reaktivaci do nových platů podle pravidel pro převod do nových platů (§§ 166 až 197) podle stavu v den jejich odchodu do dočasné, případně trvalé výslužby. Stejně sluší postupovati, bude-li zaměstnanec na dovolené s čekatelným povolán k činné službě. Totéž platí obdobně při povolání vojenského gažisty ve výslužbě k činné službě v míru ve smyslu § 120, odst. 2, a při povolání vojenského gažisty v záloze k činné službě ve smyslu § 119 se změnou, že při povolání důstojníka v záloze k činné službě ve smyslu § 119; odst. 1, nastoupí na místo adjuta počáteční služné.

(1) Při převodu do nových platů obdrží zaměstnanec služební plat podle služební třídy (stupně předběžného vzdělání, § 74), která odpovídá skupině časového postupu (postupové skupině), k níž zaměstnanec v den účinností tohoto zákona přináleží. Zaměstnanec; jehož příslušnost k určité skupině časového postupu nebyla ještě stanovena, obdrží až do úpravy vládním nařízením služební plat podle služební třídy odpovídající jeho předběžnému vzdělání.

(2) Zaměstnanci, kteří nedosáhli v důsledku ustanovení odstavce 4 § 1, čl. I. zákona ze dne 19. února 1907, č. 34 ř. z., platového stupně citovaným zákonem nově utvořeného a jimž byl na vyrovnání rozdílu přiznán osobní přídavek, posuzují se při převodu do nových platů, jako kdyby byli onoho stupně skutečně dosáhli.

(1) O stížnostech podaných do opatření a rozhodnutí úřadů o převodu do nových plátů k nejvyššímu správnímu soudu rozhoduje nejvyšší správní soud ve tříčlenných senátech, leč by usnesením senátu, jímž se spor odkazuje k veřejnému líčení, aneb rozhodnutím předsedy soudu byla věc přikázána, senátu pětičlennému.

(2) Ustanovení § 13, odst. 3, zákona ze dne 22. října 1875, č. 36 ř. z. z r. 1876, zůstává beze změny.

(3) O stížnostech uvedených v prvém odstavci rozhoduje nejvyšší správní soud v neveřejném sezení, leč by stěžovatel ve stížnosti nebo žalovaný úřad v odvodním spise výslovně žádali, aby ustanoveno bylo o nich veřejné ústní líčení.

(1) Mezi úředníky, kteří při převodu obdrželi v téže úřednické kategorii služné téže platové stupnice, zůstává dosavadní služební pořadí nezměněno.

(2) Má-li úředník charakter vyšší hodnostní třídy; počítá se mu, když bude mu propůjčeno služební místo systemisované v nejblíže vyšší platové stupnici, než do které byl převeden, pořadí již ode dne, kterým mu byl propůjčen charakter vyšší hodnostní třídy.

(1) Úředník převedený do nového platu se posuzuje, jako kdyby skutečně měl služební místo systemisované v platové stupnici, jejíž služné obdržel.

(2) Po provedené systemisaci se zařadí úředníci na služební místa systemisovaná pro kategorii, k níž náležejí, takto:

Úředníci, kteří obdrželi služné určité platové stupnice, se zařadí na služební místa systemisovaná v této platové stupnici podle svého služebního pořadí. Je-li počet těchto úředníků větši nežli počet systemisovaných služebních míst, vážou úředníci, kteří nemohli býti takto zařaděni na systemisovaná služební místa, podle svého pořadí především volná služební místa systemisovaná v některé vyšší platové stupnici. Není-li ve vyšších platových stupnicích volných systemisovaných služebních míst, budou tito úředníci vedeni na služebních místech systemisovaných v nejblíže nižší platové stupnici, případně v platových stupnicích po ní postupně následujících. Teprve na zbývající služební místa systemisovaná v nejnižší platové stupnici, která nejsou takto vázána, se zařadí úředníci; kteří při převodu obdrželi služné této nejnižší stupnice. Úředník vedený na služebním místě systemisovaném v nižší platové stupnici budiž postupně zařaděn na služební místo ve vyšší platové stupnici, jakmile se takové místo uprázdní, až postoupí tímto způsobem na uprázdněné služební místo v platové stupnici, jejíž služné při převodu obdržel.

(1) Mezi soudci, kteří při převodu obdrželi jen základní služné, dále mezi soudci; kteří při převodu obdrželi funkční služné téže stupnice, zůstává dosavadní služební pořadí nezměněno.

(2) Ustanovení § 202 platí obdobně.

Ustanovení §§ 201 a 202 platí obdobně i pro ostatní zaměstnance, na které se tento zákon vztahuje.

Ustanovení § 25 o zřízeneckých čekatelích nabudou účinnosti, jakmile osobní sta zaměstnanectva bude odpovídati normální potřebě počtu sil zjištěné podle § 2 zákona č. 286/1924 Sb. z. a n. a to dnem, který určí vládní nařízení.

Pokud nebudou vydána vládní nařízení podle § 4, odst. 2 a 3, § 7, odst. 1, § 9, odst. 1., § 17, odst. 3, § 21, § 22, § 33, § 66, odst. 3, § 67, odst. 1, § 74, odst. 3, § 83, § 86 § 97, odst. 2, § 121, odst. 2, § 144, odst. 1, a §§ 146 a 147, zůstávají v platnosti dosavadní předpisy o předmětech, jež mají býti upraveny těmito vládními nařízeními. Dnem účinnosti toho kterého nařízení zrušují se veškeré dosavadní předpisy o předmětech, které tím kterým nařízením budou upraveny.

Vznikl-li před účinností tohoto zákona zaměstnanci ve státní službě již ustanovenému právní nárok na započtení určité doby pro postup do vyšších požitků ve služebním poměru; ve kterém se zaměstnanec převádí, provede se toto započtení podle dosavadních ustanovení; neměl-li zaměstnanec právního nároku, může se započtení provésti podle dosavadních předpisů jen tehdy, žádal-li o to písemně ještě před účinností tohoto zákona.

Úprava služebních platů podle tohoto zákona nemá vlivu na výši částky, o kterou byl zaměstnanci snížen jeho služební plat právoplatným disciplinárním nálezem před vyhlášením tohoto zákona.

Ustanovení prvého odstavce § 2 zákona ze dne 15. dubna 1920, č. 270 Sb. z. a n., kterým se upravují poměry v soudnictví na území bývalého státu uherského, se mění takto:

"Zaměstnanci bývalého státu uherského při úřadech vytčených v § 1, jakož i v trestnicích, podrobeni jsou dnem účinnosti tohoto zákona veškerým zákonům a nařízením, jimiž upraveny jsou služební poměry a příjmy státních zaměstnanců toho druhu v ostatních částech republiky československé. Týmž dnem se rozšiřuje na území bývalého státu uherského platnost zákona ze dne 25. ledna 1914, č. 15 ř. z. (služební pragmatika) cís. patentu ze dne 3. května 1853, č. 81 ř. z. (soudní instrukce), pokud jeho ustanovení byla zachována zákonem ze dne 27. listopadu 1896, č. 217 ř. z., o organisaci soudů, zákona ze dne 21. května 1868, č. 46 ř. z., o disciplinárním řízení, ustanovení zákona ze dne 27. listopadu 1896, čís. 217 ř. z., a zákonů jím v platnosti zachovaných, zákona ze dne 12. července 1872 č. 112 ř. z., o žalobním právu stran, porušil-li soudce právo, a zákonů ze dne 7. října 1919, č. 541 Sb. z. a n., a ze dne 17. prosince 1919, č. 2 Sb. z. a n. z r. 1920".

(1) Platové a služební poměry zaměstnanců ve státních úřadech, v ústavech, fondech a podnicích státních nebo státem spravovaných, na které se nevztahují ustanovení části prvé až sedmé tohoto zákona, se upraví podle zásad, na nichž jest vybudován tento zákon; vládním nařízením, případně služebním řádem, který vyžaduje schválení vlády, a to pokud jde o zaměstnance státních nebo státem spravovaných podniků se zřetelem k zvláštním poměrům a potřebám těchto podniků. Při tom musí býti přísně šetřeno zejména zásady; že ustanovení (přijetí) zaměstnance nebo jeho povýšení jest přípustno jen na volné systemisované služební místo.

(2) Kancelářští oficianti; kteří nebyli ustanoveni kancelářskými úředníky (§ 7, odst. 7); stávají se po uspokojivé nepřerušené desetileté službě započitatelné ve vlastnosti kancelářského oficianta pomocnými kancelářskými úředníky co do služebního poměru na roveň postavenými úředníkům podléhajícím služební pragmatice; jejich platové poměry upraví vládní nařízení.

(3) Výpomocní zřízenci, kteří nebyli do čtrnácti roků nepřerušené uspokojivé služby ztrávené ve vlastnosti plně zaměstnaného výpomocného zřízence ustanoveni na systemisované služební místo zřízenecké (§ 24), staví se co do služebního poměru na roveň zřízencům podléhajícím služební pragmatice jejich platové poměry upraví vládní nařízení. Ustanovení tohoto odstavce pozbude platnosti dnem, kterým nabude ve smyslu § 205 účinnosti ustanovení § 25 o zřízeneckých čekatelích.

(4) Ustanovení prvního odstavce se nevztahuje na zaměstnance, jejichž platové a služební poměry jsou upraveny kolektivními nebo individuelními smlouvami nebo jiným ujednáním pracovního nebo služebního poměru.

(1) Ustanovení tohoto zákona o platech definitivních profesorů středních škol platí pro profesory diecésních učilišť theologických, na něž se vztahuje zákon ze dne 18. března 1920, č. 189 Sb. z. a n.

(2) Ti, kdož působí na theologických učilištích diecésních jako zástupci profesorů nebo obstarávají tam učebný úkol uprázdněné stolice profesora, obdrží, jsou-li plně kvalifikováni, počáteční adjutum zatímních profesorů a jinak adjutum suplujících profesorů (§ 69).

(3) Míra učební povinnosti, pokud jest s ní spojen nárok na služební požitky profesorů nebo jejich zástupců na theologických učilištích diecésních podle tohoto zákona, určí se vládním nařízením.

(4) Ustanovení § § 1 a 2 zákona č. 189/1920 Sb. z. a n. se zrušují; započtení předchozí služební doby pro stanovení výše služného se upraví vládním nařízením.

(1) Služební požitky a právní nároky zaměstnanců veřejnoprávních korporací a ústavů, na něž se vztahuje § 19 zákona č. 394/1922 Sb. z. a n., nesmějí přesahovati míru jednotlivých druhů platových a služebních práv a nároků státních zaměstnanců stejné nebo rovnocenné kategorie a stejných služebních; jakož i rodinných poměrů.

(2) Nabyl-li zaměstnanec jmenováním provedeným podle platných předpisů nároků; které přesahují míru nároků dosažitelnou pro státní zaměstnance stejné nebo rovnocenné kategorie a stejných služebních poměrů časovým postupem; lze vycházeti při úpravě padle § 3 zákona ze dne 21. prosince 1921, č. 495 Sb. z. a n., a § 19 zákona č. 394/1922 Sb. z. a n.; jakož i při úpravě podle tohoto zákona z nároků nabytých takovýmto jmenováním.

(3) Byl-li by úhrn služebních požitků příslušejících zaměstnanci podle předchozích odstavců nižší, než úhrn požitků, které mu náležely ke dni 31. prosince 1925 podle předpisů té které korporace do té doby platných, obdrží zaměstnanec vyrovnávací přídavek až do výše rozdílu mezi obojími požitky; a tomto přídavku platí obdobně ustanovení § 10 odst. 3 až 6.

(4) Provedení opatření podle předchozích odstavců vyžaduje, pokud jde o obce, okresy a okresní silniční výbory, schválení samosprávného úřadu dohlédacího, případně u okresů podle zákona ze dne 29. února 1920, č. 126 Sb. z. a n., župního výboru, pokud jde o župy schválení ministerstva vnitra v dohodě s ministerstvem financí, pokud jde o země, schválení vlády, pokud jde o ostatní veřejnoprávní korporace a ústavy, schválení příslušného státního ústředního úřadu v dohodě s ministerstvem financí.

(5) V případech zřetele hodných může vláda povoliti úchylku z ustanovení prvého odstavce.

(6) Jsou-li korporace a ústavy, o které jde, podle dosud platných předpisů oprávněny, aby se usnášely o systemisaci služebních míst a platech s místy těmi spojených, vyžaduje každé takové usnesení schváleni jako patření podle čtvrtého odstavce.

(7) Ustanovení § 69, odst. 4, a § 82, odst. 4 zákona ze dne 9. října 1924, č. 221 Sb. z. a n.; a § 18, odst. 4, zákona ze dne 10. června 1925; č. 148 Sb. z. a n., o úpravě služebních poměrů zaměstnanců pojišťoven služebními řády podléhajícími schválení ministra sociální péče a ministra financí zůstávají nedotčena.

Článek III., odst. 4, finančního zákona ze dne 15. října 1925, č. 207 Sb. z a n., kterým se stanoví státní rozpočet pro rok 1926, mění se v ten smysl, že úvěrů povolených k úhradě mimořádných požitků (drahotní přídavky, mimořádné výpomoci, nouzové výpomoci, jednotné drahotní přídavky, přídavky na děti a srážky státem převzaté) státních zaměstnanců, vojska a četnictva smí se použíti k úhradě nákladů platové úpravy státních zaměstnanců podle tohoto zákona.

(1) Dnem účinnosti tohoto zákona pozbývají platnosti, pokud tento zákon výslovně jinak nestanoví nebo se z něho jinak nepodává, kromě ustanovení již v předchozích paragrafech zrušených všechna v jiných předpisech obsažená ustanovení o předmětech; které jsou upraveny v tomto zákoně.

(2) Zejména se zrušují s výjimkou předpisů týkajících se nároku na odpočivné a zaopatřovací platy a jejich výměry, pokud neodporují tomuto zákonu, dále předpisů, jichž se tento zákon dovolává, pokud vztahuje jejich platnost na poměry jím upravované, dosud platná ustanovení

zákonů ze dne 15. dubna 1873, č. 47, 48 a 49 ř. z.,

zákona ze dne 19. září 1898, č. 167 ř. z., kromě §§ 6 a 13,

zákonů ze dne 19. září 1898 č. 172, 173, 174 a 175 ř. z.,

zákona ze dne 26. prosince 1899, č. 255 ř. z.,

zákona ze dne 24. května 1906, č. 105 ř. z.,

zákona ze dne 19. února 1907, č. 34 ř. z.,

zákona ze dne 24. února 1907, č. 55 ř. z.,

zákona ze dne 25. září 1908, č. 204 ř. z.,

§ § 46, 47, 49 až 59 a § § 170 a 171 služební pragmatiky,

§ § 5, 6, 7, odst. 1 a 2, § 8, odst. 2 a 3, § 39, 40, 48 až 50, § 51, odst. 1 až 3, §§ 53 až 64 a § 80 služební pragmatiky učitelské,

zákona ze dne 13. února 1919, č. 78 Sb. z. a n., kromě § § 5, 10; 11, 14 a 15,

zákona ze dne 8. dubna 1919., č. 198 Sb. z. a n.,

zákona ze dne 23. května 1919; č. 275 Sb. z. a n., kromě §§ 7 a 12;

zákona ze dne 7. října 1919; č. 541 Sb. z. a n.,

zákona ze dne 19. března 1920, č. 186 Sb. z. a n.

zákona ze dne 19. března 1920, č. 195 Sb. z. a n.; kromě § 14 a § 15, č. 4;

zákona ze dne 24. března 1920, č. 221 Sb. z. a n.,

zákona ze dne 20. prosince. 1922, č. 394 Sb. z. a n., vyjímajíc ustanovení dílu II. (odpočivné a zaopatřovací požitky), pokud jde o osoby, které zůstávají i nadále podrobeny pensijním předpisům téhož zákona, a dále vyjímajíc ustanoveni §§ 18 a 19,

zákona ze dne 4. července 1923, č. 152 Sb. z. a n., kromě čl. IX a

zákona ze dne 22. prosince 1924, č. 290 Sb. z. a n.

(3) Ustanovení zákona ze dne 9. června 1922, č. 186 Sb. z. a n., nejsou dotčena.

(4) Vládě se ukládá, aby předpisy, jichž se tento zákon dovolává a jejichž platnost vztahuje na poměry jím upravované, vyhlásila ve znění přizpůsobeném tomuto zákonu.

(1) Zákon nabývá účinnosti dnem 1. ledna 1926.

(2) Personální opatření učiněná v době od 1. ledna 1926 do vyhlášení tohoto zákona zůstávají v platnosti a sluší je uvésti ode dne jejich účinnosti v soulad s ustanoveními tohoto zákona. Při tom budiž postupováno podle obdoby ustanovení části sedmé.

(3) Dokud nebude schválena systemisace míst podle tohoto zákona, jest přípustno jakékoliv personální opatření, které předpokládá systemisaci míst, jen se schválením vlády k souhlasnému návrhu příslušného ústředního úřadu a ministerstva financí.

(4) Ustanovení tohoto zákona se nevztahují na zaměstnance, kteří byli podle § 13 nebo § 16 zákona č. 286/1924 Sb. z. a n. přeloženi do trvalé výslužby nebo propuštěni, jestliže byli nejdéle do vyhlášení zákona písemně vyrozuměni podle ustanovení pokud se týče podle obdoby ustanovení 3. odstavce § 13 zákona č. 286/1924 Sb. z. a n. Služební a platové poměry těchto zaměstnanců se řídí předpisy platnými do dne účinnosti zákona.

(5) Zákon tento provedou všichni členové vlády.

Sociálně-politický výbor předešlé poslanecké sněmovny, projednávaje návrh zákona a úsporných opatřeních ve veřejné správě, označil jej jako jeden z nejvýznačnějších milníků na cestě, kterou se vzdalujeme od válečného stavu veřejné administrativy.

Šloť tu o návrh zákona, který dává podklad pro systematickou a plánovitou reformu veřejné správy tak, aby bylo ulehčeno finančnímu zatížení státu a tím také národnímu hospodářství a zároveň aby bylo zaručeno nejen rychlé a levné, ale také řádné obstarávání veřejné správy.

Citovaný zákon zasáhl do práv státních a jiných veřejných zaměstnanců a přivodil u celé řady těchto zaměstnanců více méně nucený odchod ze služby, byť i jim při tom poskytl značné výhody; stalo se tak však nejen v zájmu veřejné správy, ale v první řadě v zájmu zaměstnanců samotných, neboť jen tím způsobem byla umožněna řešení otázky definitivní úpravy platů, k němuž přes naléhavost této otázky by jinak nebylo možno přikročiti.

Je pod heslem méně zaměstnanců; ale lépe placených, lze dojíti k cíli, který vytkl zákon o úsporných opatřeních, t. j. k řádné úpravě platů státních zaměstnanců.

Přes to, že otázka konečného stanovení nutného počtu sil ve státní správě mohla býti pro značné obtíže stavící se v cestu bezodkladnému provedení reformy správy, řešena; odhodlala se vláda přikročiti k úpravě platů státních zaměstnanců, aniž by vyčkávala všech předpokladů, které vyžaduje správné řešení platové úpravy.

Sociálně-politický výbor vítá tento počin vlády ve prospěch státních zaměstnanců a spatřuje v něm důkaz, že i provedení platové úpravy bude se nésti duchem, kterým byla vláda vedena, podávajíc přítomný návrh.

Jak již v důvodové zprávě k vládnímu návrhu se zvláště zdůrazňuje, je úkol sám o sobě velmi obtížný a delikátní. Okolnosti, že jde o úpravu platů, tedy otázku pro existenci osob; o něž jde, eminentně důležitou; jest sama o sobě již velmi závažnou. K tomu přistupuje však další moment, že jde o úpravu platů ne jednoho druhu zaměstnanců, nýbrž celé řady různých velmi odlišných kategorií se zájmy namnoze navzájem si odporujícími, jichž úměrné uspokojení při vystupňované citlivosti daný úkol nesmírně ztěžuje.

Další obtížnost problému kotví v nutnosti zachovati určité meze vytýčené možností finančních prostředků, jež stát pro takovouto úpravu může poskytnouti, aniž by při tom přivodil nevítaný reflex na cenu životních potřeb a tím také znehodnocení výhod úpravy.

V duchu zákona o úsporných opatřeních a ve smyslu tendencí jím sledovaných nepřináší návrh vlády jen snad novou úpravu po stránce sazeb, nýbrž - což dlužno zvláště zdůrazniti - novou úpravu po stránce systému.

Sociálně-politický výbor schvaluje tento postup a považuje jej za správnou cestu, kterou jest možno se dostati z nynějšího chaotického stavu platových poměrů státních zaměstnanců, jehož neudržitelnost jest zevrubně vylíčena v důvodové zprávě k vládnímu návrhu.

Výbor nijak nepřehlíží, že nynější stav jest vlastně důsledkem poválečných poměrů, které připouštěly jen opatření zatímního rázu a které i v jiných státech přivodily podobné poměry.

Vládní návrh znamená, jak již svrchu pověděno, nejen úpravu sazeb, nýbrž i reformu po stránce systému. Byla úkolem sociálně-politického výboru, aby zkoumal, zda zásady, na nichž nový platový systém jest vybudován, jsou správné. V tom směru nemůže sociálně-politický výbor jinak, než projeviti souhlas se zásadami nové úpravy. Zejména musí vytknouti jako nejdůležitější zásadu, která nejen s hlediska služebního, ale i s hlediska státních zaměstnanců samých, jest plně odůvodněnou, totiž, že zaměstnanec má býti honorován podle významu, odpovědnosti, a obtížnosti místa, které zastává. Zaměstnanec; který zastává mimo důležitější, obtížnější a odpovědnější; může právem požadovati, aby byl odměněn lépe než zaměstnanec se stejnou služební dobou, avšak na místě méně významném. Správné provedení této zásady jest stěžejním předpokladem řádné úpravy.

Nezbytným důsledkem této zásady jest, že jest nutno odstraniti automatický postup na vyšší místa a automatický postup v jednotlivých kategoriích do vyšších skupin platových, který v dosavadním systemu nabyl vrchu nad jedině správným postupem, totiž propůjčením služebního místa za současné změny služebního výkonu.

Strohé provedení těchto dvou zásad mělo by arci pro zaměstnance nepříznivé následky především v tom směru, že by plat zaměstnance při nepříznivých postupových poměrech se nezvyšoval měrou, která by odpovídala postupu, jejž zajišťovala služební pragmatika z roku 1914.

Výbor však uznává, že způsob, kterým se tomuto nepříznivému účinku ve vládním návrhu čelí, jest účelným jak s hlediska služby, tak i s hlediska materielního zajištění zaměstnance.

Princip řádného hospodaření a ekonomického využití pracovních sil provádí vládní návrh důsledně především tím způsobem, že pamatuje na řádnou normalisaci a systemisaci služebních míst a vylučuje ustanovení (přijetí) zaměstnance nebo jeho povýšení, není-li volného systemisovaného místa. Tento postup, kterým se návrh odkloňuje od dosavadního vývoje a přizpůsobuje se postupu jaký jest zachováván i v jiných státech, výbor schvaluje.

Nemenší pozornost věnoval výbor otázce, která má obzvláštní význam jak pro státní zaměstnance, tak pro státní finance, totiž otázce platových sazeb, zejména pokud jde o sazby nejnižší a poměr jich k sazbám nejvyšším a o vzájemnou relaci platových stupnic mezi jednotlivými skupinami státních zaměstnanců. V tom směru nemohl výbor, byť i snad si přál v některém ohledu zlepšení, než uznati správnost vývodů důvodové zprávy k vládnímu návrhu, podle nichž přihlíží návrh jednak k předválečnému honorování státních zaměstnanců a znehodnocení peněz, jednak k obtížnosti a zodpovědnosti zastávaného místa.

Řídě se těmito úvahami nemohl výbor přistoupiti na pozměňovací návrhy, které byly v rozponu se zásadami; na nichž jest systém vybudován nebo by byly překročily finanční rámec, v jehož mezích platová úprava se může pohybovati.

Při tom přihlédl výbor také k tomu; že vývoj produktivity národního hospodářství provede povlovně vyrovnání hladiny cenové a hladiny důchodové, což bude znamenat; že se i dále zhodnotí platy státních zaměstnanců zejména v nejnižších relacích. Tento sociální moment nutno zvláště zdůrazniti, neboť se vštěpuje novému platovému systému na trvalo a přestává býti poválečným zjevem.

Návrh zavádí v duchu zásad svrchu uvedených stabilisaci platů a tím poskytuje zaměstnancům možnost, aby se bez starostí o svoji existenci mohli věnovati plně svým povinnostem. Tuto okolnost považuje výbor za zvlášť významnou a cennou a může proto tím spíše projeviti souhlas s opuštěním principu alimentačního, který se až dosud ve všech úpravách uplatňoval.

Ve vládním návrhu se pamatuje také na to, aby platové otázky, které dosud byly upravovány namnoze různými interními výnosy bez jednotného hlediska, byly upraveny vládními nařízeními, případně vládou. Výbor vítá tuto snahu, aby předpisy, o něž jde, byly upraveny s jednotného hlediska a byly, pokud jest to účelno, náležitě vyhlášeny.

K jednotlivým částem a ustanovením návrhu zákona podotýká se toto:

Výbor se rozhodl setrvati při dosavadním způsobu úprav státně-zaměstnaneckých a a omeziti přímou platnost ustanovení zákona na zaměstnance v pragmatikálním a kvasipragmatikálním poměru, neboť jde tu zásadně o skupiny zaměstnanců, jichž příslušníci vykonávají převážnou většinou vrchnostenskou pravomoc.

Pokud jde o skupinu zaměstnanců školské služby, upravují se v zákoně pouze poměry zaměstnanců školské služby, kteří podléhají služební pragmatice učitelské a působí v oněch oborech školské služby, které jsou zásadně ve správě státu. Ostatní učitelské osoby, t. j. především učitelstvo na školách obecných a občanských, nebyly pojaty do navrhované úpravy. Nehledíc k důvodům historickým jakož i k okolnosti, že v podstatě jde o zaměstnance nestátní, děje se tak také proto, že jest úmyslem provésti v duchu paritního zákona, č. 274/1919 Sb. z. a n., úpravu nejen platových, nýbrž i veškerých služebních poměrů tohoto učitelstva kdežto úprava, jež jest předmětem vládního návrhu č. t. 100 jest zásadně omezena na úpravu platových poměrů a upravuje služební poměry jen potud, pokud se to jeví nutným v důsledku platové úpravy.

Též úprava platů státních obecních (městských) a obvodních lékařů nebyla pojata do zákona, poněvadž jde tu o osoby, které výkon služby zdravotní obstarávají vedle svého lékařského povolání jako hlavního, takže platová úprava pro tyto osoby vymyká, se z rámce navrhované úpravy.

Výbor přihlížeje k vývodům důvodové zprávy uznává účelnost zvláštního systemu pro osoby soudcovské, pro státní osoby učitelské, pokud se týče osoby vojenské z povoláni a osoby četnické.