| II. volební období. |
I. posl. Vološina a druhů vládě o církevních poměrech na Podkarpatské Rusi,
II. posl. Simma a druhů předsedovi vlády jako ministrovi vnitra o praporové aféře jabloneckého tělocvičného spolku v neděli dne 13. června 1926.
III. inž. Junga a druhů vládě, že se zneužívá zákona na ochranu republiky,
IV. posl. dra Spiny, dra Feierfeila, Horpynky, Simma, Eckerta a druhů min, školství a národní osvěty o zřízení české menšinové školy v Hoře Sv. Šebestiána u Chomutova,
V. posl. Zeminové, špatného, Bergmanna a spol. min. školství a nár. osvěty o pochybeném vyučování katolickému náboženství ve školách,
VI. posl. dra Feierfeila a druhů min, železnic, aby
umožnil zahájení provozu na železnicích
Olbernhau-Německá Nová Ves (v Sasku) v Rudohoří.
O převratu nás, Rusíny, mezi jinými příčinami hlavně náš kulturní zájem přitáhl k Československé republice. Náš katolicismus, naše západní kultura obrátila naše zraky k západu, od něhož očekávali jsme vhodné ovzduší pro náš kulturní rozvoj.
Bohužel, politika prvních let nesplnila těchto našich nadějí. Neboť již hned po připojení Podkarpatské Rusi k Československé republice začala se agitace proti řecko-katolické církvi a tento kulturní boj jest hlavní příčinou nespokojenosti a desorientace širokých vrstev lidu v Podkarpatské Rusi.
Původcové tohoto boje neohlíželi se na to, že katolicismus jest u nás hluboce zakořeněn, nýbrž počínali si tak, jako by katolicismus byl u nás jen vnucenou formou náboženství, a to bylo úplně mylné stanovisko, jak to nejlépe dokazuje fakt, že z duchovních odstoupil od katolicismu pouze jediný a ze světské inteligence jen 2-3.
O zásadním boji "pravoslaví" proti katolicismu není vůbec stopy.
Tento boj byl a jest pouze stranicko-politický, užíval a užívá prostředků nejnižší demagogie. Využil těžkých hospodářských poměrů ruských sedláků, zvláště nenáviděné a nespravedlivé církevní daně, tak zvané kobliny a rokoviny, od níž především duchovenstvo chtělo a chce se osvoboditi a úplně nespravedlivě všechnu vinu chudoby lidu a všechnu vinu pomaďaršťování svalil na řeckokatolické duchovenstvo; opakuji, že učinil to úplně nespravedlivě, neboť naše dějiny a zvláště dějiny písemnictví zřejmě dokazují, že nejhorlivějšími šiřiteli osvěty a vlastenci našimi v dobách poroby byli duchovní.
Později, uprostřed krutého boje, do kterého zasáhli i uvědomělí nepřátelé katolicismu, vyrostla i otevřená nenávist proti katolicismu.
O těch smutných osobních válkách, jejichž příčinou byla tato agitace, psalo se mnoho v časopisech. Já zde podám pouze její náčrt a uvedu nejnovější případy.
Celá práce začíná se obyčejně v hospodě, tam se setká agitátor s vesnickými křiklouny a po krátké rozmluvě ubožák připravený zvonivými důvody již i hubuje na duchovního.
Za dva nebo tři dny se již zorganisuje "komitét" z nepřátel duchovního, žádající zrušení "kobliny" a přijetí "pravoslaví", ačkoliv rozumějí pravoslaví, jako koza petrželi.
Potom následují všelijaké nepříjemnosti, dělané řecko-katolickému duchovnímu.
Agitátoři vypátrají, že n. př. v třetí nebo ve čtvrté obci platí se za výtah z matriky nikoliv 3 Kč, nýbrž 250 Kč a již následuje žaloba biskupovi, útoky v rozkolnických časopisech, zveličování jeho chyb, pobuřování úředníků proti němu a tak dále.
Každého dne dostává dopisy a výpovědi od "komitétu", který stále hrozněji vyzývá duchovního, aby se do toho a toho dne vystěhoval z obce, nebo - bude zle.
A když kněz zůstane dále a věrně na svém místě, následují další, již vážnější hrozby. Střílení do oken, znečištění nebo otrávení studně, podpálení sena, stodoly nebo fary atp.
Představme si, jak těžké časy prožívá tento nešťastný kněz, a když vidí, že v tomto nespravedlivém boji po straně buřičů stojí nejednou četník, finančník, notář, hlavní slúžný, ba dokonce i župan, když marně chodí k úřadům prositi o pomoc, může se pak člověk ještě diviti, že v takové psychologické náladě člen stočlenné deputace, vyslané, aby prohlásila připojení Podkarpatské Rusi k republice, jenž uvalil na sebe nenávist tehdy ještě silné maďarské inteligence, může se pak diviti, že ztratí své loyální smýšlení k republice?
Avšak jest fakt, že řecko-katolické duchovenstvo i uprostřed nejhoršího pronásledování zachovalo loyálnost k republice.
Pouze z nejnovějších chci uvésti tyto smutné události, jimiž chci vylíčiti věrný obraz té agitace, o níž vystěhovalec z Ruska, advokát, pravoslavné víry, pravil, že to není nic jiného, než chytrá bolševická propaganda.
Že agitace rozkolníků na Podkarpatské Rusi není náboženským hnutím, o tom zřejmě svědčí případ, který se nedávno stal v Kalinech (okres Terešva, župa marmarošská).
V této obci jsou dva řecko-katolické kostely. Rozkolníci ještě před několika lety násilím zabrali jeden a řecko-katolíci se proti tomu silně nebránili. Avšak rozkolníci nespokojili se tím, nýbrž začali útočiti i na druhý kostel, a když zabrali i druhý, začli útočiti na řecko-katolického duchovního, na starého P. Emiliana Stripského, jenž po několik let působil v obci, vážený všemi lidmi až do nynější agitace.
Tento kněz neustoupil tak snadno, nýbrž zůstal na svém místě. V jedné třídě církevní školy zřídil si kapličku a tam vykonával bohoslužby pro své věřící, kteří i za nejhoršího teroru zůstali věrnými své církvi. Zároveň podal žádost správním úřadům, aby mu byl kostel vrácen.
Avšak nešlo to tak rychle, a nikdo toho neočekával, kdo zná poměry v sevljušském županátě, kde referenty církevních věcí byli haličtí odpadlíci nebo nepřátelé církve bez vyznání. Tito referenti vždy se postarali, aby odpadlíci měli dosti času zničiti církevní majetek řeckých katolíků. V které obci odpadlíci ovládli terorem, v této obci tito "referenti" odbývali prosby řeckých katolíků tím, že většina má právo na kostel, ačkoliv zákon výslovně a bezpodmínečně chrání právo majetníka, na jehož jméno církevní majetek je zapsán v pozemkové knize.
V této obci působil poctivý a nábožný učitel, Dionis Mitrovič. Tiše konal své povinnosti, nezasahoval do sporů, ale když viděl hrubé a nespravedlivé pomlouvání duchovního, dovolil si odsouditi tento divoký postup hlavních buřičů. A jak na to odpověděli? V únoru roku 1925, jednoho večera vytloukli kamením okna učitelova bytu, a v noci z 25. na 26. února stříleli pod okny z vojenských pušek. Tím Mitrovič byl donucen ustoupiti takovému násilí a prosil o přeložení na jiné místo.
Po odchodu učitelově ještě směleji útočili na starého duchovního, jenž pro utrpěné křivdy, pomluvy a škody upadl do nervové nemoci. Konečně třetího dne velkonočního, t. j. 21. dubna 1925, po půlnoci, rozkolníci vytloukli na faře okna a zanechali tam ultimatum, podle něhož se má Stripský do 24 hodin vystěhovati z fary. Tento důkaz byl odevzdán četnictvu, avšak nemáme zprávy o tom, že by byl býval zločinec vypátrán.
Kněz prosil četnictvo o ochranu, ale nemohl jí dostati. Proto dne 23. dubna 1925 v 9 hodin večer podpálili farní stáje, od nichž chytla i fara, která shořela, a mimo to shořel i sousední dům jistého řeckého katolíka.
Nebylo nikoho, kdo by byl hasil. Odpadlíci měli v rukou klíče od kostela a nedovolili zvoniti až po půlnoci, když již fara úplně shořela. Na hlas zvonu seběhl se zástup, ale učinil ještě větší škodu, neboť rozkradl mnoho cenných věcí, jež se knězi podařilo zachrániti před ohněm.
Potom přestěhoval se kněz se zbytky svého nábytku do prázdného bytu učitelova.
Ale odpadlíci ani tehdy nedali mu pokoje konečně se musil přestěhovati na jinou faru (Užok).
Dosud nemáme žádné zprávy, že by vinníci byli bývali potrestáni.
V Nižní Kaločavě řecko-katolíci loňského roku dostali nového kněze. Odpadlíci obsadili faru pro svého baťušku a tedy nový řecko-katolický duchovní nastěhoval se do školy. Věřící zamilovali si mladého kněze Ivana Romžu a počali i odpadlíci se vraceti a choditi na bohoslužby. Také ze sousedních obcí mnozí odpadlíci nechali baťušku a chodili k řecko-katolickému duchovnímu ke zpovědi, dávali křtíti děti a pod. To nemohli snésti vůdcové odpadlíků. Na vánoce roku 1925 vymyslili si takovouto pomstu. Zatím co kněz v kostele konal bohoslužbu, předepsanou po půlnoci, pomazali jeho dům kalem, mimo to otrávili studni, takže jeden kůň, napojený z této studně, pouze rychlou pomocí znalců mohl býti zachráněn před zahynutím.
Podobný případ stal se při kanonické visitaci v Kobylecké Poljaně (Marmaroš).
V Bedevli byla hozena bomba na dům řeckokatolického kněze Štěpána Sabova. Všechna okna byla rozbita, a na štěstí se nestala škoda na lidském životu. V téže obci loňského roku shořelo?0 vozů sena u řecko-katolických hospodářů, což bylo způsobeno z pomsty rozkolníků.
I v Ternově neznámí zločinci podpálili seno dvou horlivých řeckých katolíků Ivana Mazura a Mitra Lozora. Shořelo více než 20 vozů sena. Pomyslete si, jaká je to škoda pro chudého sedláka!
Totéž udělali nepřátelé řecko-katolíků v Krivé; kde podpálili Vasila Loncija a Vasila Kucina.
V Rahovu v roce 1924 třikráte vytloukli okna a podpálili seno u Vasila Brany a Jury Koteljuka. Ztloukli duchovního Pastelija, vloupali se do kostela. Za to byli odsouzeni na tři měsíce, ale trest jim byl odpuštěn.
V Podpleši dvakráte podpálili chalupu a seno Petra Biljaniče, uvědomělého řeckého katolíka. Pojištěno nebylo nic. Ti, kdož se pyšnili tímto zločinem, byli odsouzeni k 20 Kč pokuty a jednomu dni vězení.
Ve Vulchovcích u Andreje Kucina ostříhali dva koně a jednoho probodli.
A že to byla práce nevzdělaných, fanatických odpadlíků, to můžeme považovati za jisté, poněvadž sám baťuška v sousední vesnici Vulchovcích v kostele přemlouval lidi, aby řecké katolíky pálili a. bili. To mohou dosvědčiti: Michal Hasinec (Nerešnice), učitel Bokotej (Vulchovce), Vasil Tomašinec (Nerešnice), Ivan Biljanič, Ivan Čopka (Vulchovce) a jiní.
Před volbami agitátor nezávislých komunistů, Nemeš, aby dokázal sílu své strany, vytrhl v obci Volosku z rukou řecko-katolického duchovního klíč od kostela, otevřel kostel a odevzdal jej rozkolníkům.
Nevíme nic o tom, zdali v této věci bylo vedeno vyšetřování, ba dokonce okresní náčelník v Iršavě, Jenček, když řečtí katolíci žádali, aby jim správní úřady vrátily jejich zákonitý majetek, odpověděl na to tímto nařízením:
"Okresní úřad v Iršavě: Č. j. 2748 praes. ai 1925. V Iršavě, dne 19. listopadu 1925. Vološské náboženské spory. Řecko-katolickému duchovnímu ve Vološském. Dne 21. listopadu 1925 bude veliký svátek pro pravoslavné i řecko-katolíky. Aby nedošlo k nijakým srážkám mezi věřícími, prosím, aby v zájmu veřejného pořádku a pokoje nebyly na ten den ohlášené řecko-katolické služby ve Vološském, nýbrž aby pro řecko-katolíky. se konaly bohoslužby v obci Černý Potok, a to až do definitivního rozhodnutí v této věci, která byla předložena vyšším úřadům. Okresní náčelník: Jenček v. r."
Slovem v zájmu pořádku pan služný nedělá nic proti násilnému zabrání kostela, proti těm, kdož porušují pořádek.
I pan dr Vacek, okresní náčelník ve Volovém, když Michal Něrada a Ivan Kiš, kurátorové řecko-katolického kostela v Sinevíru jej prosili, aby jim odevzdal kostel a pokladnu s penězi více než 140.000 Kč, kterou jim dne 26. března 1924 odpadlíci zabrali, stále s odevzdáním odkládal.
Ačkoliv sami. odpadlíci říkali, že předpisuje-li to tak zákon, vyjdou z kostela.
Kdyby byla agitace nepokračovala, bylo by tam bývalo možno úplně klidně odevzdati kostel řecko-katolíkům. Avšak úřady této agitaci nepřekážely a již dne 16. února 1926 telegrafoval jim místní řecko-katolický kněz Eugen Medveckij: "Minulé noci u mne na faře velikými kameny rozbili okna."
A dne 18. února 1926 dostali jsme další telegram: "Pravoslavní dále terorisují. Této noci podpálili dům našeho kurátora. Smrtelnými hrozbami nutí obyvatelstvo, aby se zapsalo na pravoslaví. V Sinevíru proximum periculum."
Tak je to již na Podkarpatské Rusi, že jednotlivé správní úřady klidně se dívají na podobné nezákonnosti. A bohužel napadení řečtí katolíci v mnohých případech ani u soudu nenašli zákonité ochrany, jak to dokazují rozsudky dra Eisnera, soudce-atheisty-žida ve Volovém (proti duchovnímu Medveckému) a haličského rusofila Pološinoviče v Nižních Vereckách (proti P. Larovi, Lukáči Demjanovi, Ivanovi Hrigovi a j.).
Řecko-katolický kostel v Aknarahovu dne 13. března 1924 násilně zabrali odpadlíci v přítomnosti četníků. Dne 20. dubna hlavní služný kostel zapečetil. Ale již 8. června odpadlíci rozbili úřední pečeť, obsadili kostel a užívali až do 3. ledna 1926, když na rozkaz viceguvernéra byl úředně odevzdán řecko-katolíkům. Při tom i samého kněze Danieloviče odpadlíci poranili kamenem.
Nedávno se stalo v Zavidovu (obec u Mukačeva), že řecko-katolický duchovní, aby mu byla vyměřena státní podpora za ztracenou koblinu, měl úřadům předl!ožiti výkaz, kolik dostal od věřících. Podle nerozumného a nepotřebného příkazu církevního referátu tento výkaz měl podepsati kromě zástupce a obecního notáře také starosta. Toho velice využili agitátoři. V Zavidovu starosta nechtěl podepsati tento výkaz, ačkoliv byl negativní a tehdy agitátoři rozšířili zprávu, že kněz chce znovu zavésti koblinu a tím ihned převedli většinu obce na stranu proti knězi, který nikdy ani nezamýšlel od věřících žádati koblinu a který s velkými těžkostmi nedávno ukončil stavbu nového kostela a všemožně pomáhal svým věřícím v družstevním a kulturním životě.
Na rozkaz výboru odpadlíků, jaký se organisuje v každé obci - jest to jakási revoluční rada ihned jakmile se získají 3-4 členové, začaly útoky proti knězi, stížnosti k biskupovi, bojkot atd. Tato teroristická banda ihned přísně zakáže choditi ke knězi, do kostela, ba dokonce i mluviti s ním.
Ovšem, že potom následuje násilné zabrání kostela. Kněz marně chodí žádati úřady o pomoc, okresní náčelnictví vyhovělo odpadlíkům, neboť nařízením č. 1351 pres. ai 1925 odevzdalo řeckokatolický kostel teroristům, do rukou kurátora Vasila Urbana, kterého zvolili.
Tak to učinil tento náčelník již v obci Barbovu a Čerleňovu. Tento znalec zákonů odůvodnil svoje nařízení tím, že většina přešla na víru řecko-východní, nepřihlížeje k tomu, že skutečných řeckovýchodních nebylo ani 1%, že celá akce se zakládá na pomluvě, jest podporována penězi a zvláště hloupostí.
A když nedávno na rozkaz civilní správy odevzdali zavidovský kostel řecko-katolíkům, velitel četnictva Ambruš, aby odpadlíci neklesli na duchu, pravil, že mohou prositi o odklad, neboť zavidovský kostel je v pozemkové knize zapsán na obec a nikoliv na církevní obec řecko-katolickou a to není pravda.
Při tomto odevzdání služnovský úřad zastupoval pan dr Andrejko, vystěhovalec z Haliče, rusofil, který také projevil svou sympatii k rozkolníkům.
Tento pán při vystupování řecko-katolíků nikdy nežádal křestního listu, aby mohl zjistiti, kolik let je přestupujícímu, ani nekontroloval, je-li podpis vlastnoruční. Na základě prohlášení jednoho člověka přestupuje i více rodin: Také dnes jsou v Zavidovu řečtí katolíci, kteří nikdy neprohlásili, že vystupují ze své církve a přece "komitét" odpadlíků je počítá pro sebe.
Teroristé odpadličtí v přítomnosti dra Andrejka a velitele četnictva hanebně uráželi řeckokatolického duchovního Havrila Kosseja: "Ty svině, darebáku, do 24 hodin tě vymeteme z fary" a pan služný ani velitel četnictva je ani slovem nenapomenuli a potom sami šli k církevním obřadům baťušky a říkali, že "pravoslavní dostanou kostel" a řecko-katolickému duchovnímu řekli, aby odešel ze Zavidova, neboť "pravoslavní" si vezmou kostel násilím.
Jako důkaz, že řečtí katolíci na Podkarpatské Rusi nemají práv, uvedu trestní proces, jenž se tyto dny vede v Nižních Vereckách proti knězi V. Larovi z Vyšních Verecek a jeho věřícím. Jsou to uvědomělí Rusíni a katolíci. Odpadlíci nijak nemohli se dostati do obce. Především najali si tam bývalého výpomocného tajemníka komunistické strany Zubala a ještě dva až tři chudé lidi, kteří také začli agitovati, ale bez úspěchu. Přistoupilo k nim pouze 12 lidí vlažných u víře. A tito lidé chtěli postaviti u cesty rozkolnický křivý kříž. Obecní úřad jim to nedovolil a když přece kříž postavili, věrní řečtí katolíci rozsekali a zapálili toto znamení provokace za zpěvu národní hymny. Poté sebrali se odpadlíci z méně vzdělaných sousedních vesnic, zvláště z Kanory, a hlavní agitátor především vyhrožoval, že budou-li řečtí katolíci odporovati, nejméně 10 z nich padne, a za četnické asistence, nedbajíce protestu celé obce, postavili na veřejném místě symbol odpadlictví, trojramenný křivý kříž. Slovem, četnictvo chrání vyzývavost a proti řeckým katolíkům podává trestní oznámení, při čemž soudce v Nižních Vereckách, tento Pološinovič, straník odpadlíků, hle, čím odbývá řecko-katolického kněze:
Proč nepouští do kostela odpadlíky? Proč neuznává křivého kříže? atp. Před výslechem řecko-katolíků ironicky je nazývá "hrdiny" tento pán, který u nás našel útulek a dostal státní občanství jen proto, aby se mohl vysmívati obyvatelstvu.
Tento strážce pravdy odsoudil jednoho rozkolníka za dvojí vyhrožování nožem na 5 dní vězení a 40 Kč, a řecko-katolíka za to, že, když přicházeli provokatéři, vzal s sebou vidle na svou ochranu, odsoudil na 14 dní vězení a 100 Kč pokuty.
Aby věrní byli utvrzeni u víře, ordinariát nařídil konati misie. Nejvíce úspěchu měly misijní řeči P. Rešetyla, člena řádu Vasila Velikého, který, poněvadž nemá občanského práva, ještě loňského roku na oznámení neznámých lidí byl mukačevskou policií vypovězen z republiky; neboť neznámí udavatelé oznámili, že prý tento misionář ve svém kázání na Nanebevzetí Panny Marie agitoval proti Čechům. Misionář podal odvolání a dovolával se biskupa, kněze a věrných, kteří poslouchali jeho kázáni, To všechno nepomohlo, svědkové misionáře nebyli vyslechnuti, udavatelé nebyli oznámeni a přes to vše županát potvrdil vypovězení misionáře. Pouze na rozkaz viceguvernéra nevykázali ještě tohoto misionáře z republiky.
Z počtu teroristických událostí v některém území lze již zjistiti, že tam někdo úředně vede agitaci.
Nikdo se tedy nebude diviti, že se nedávno tak mnoho ostud stalo na území sevljušského županátu, když uslyší, že tam županský referent jménem Kribel mohl si dovoliti takovýto výstup:
Přišel k němu otec nevěsty, aby byly prominuty ohlášky, a předložil mu mezi jinými také listiny vystavené řecko-katolickým duchovním. Nato pan Kribel rozházel listiny a hněvivě se tázal:
"To vás stále ještě vede kněz?"
A podobnými útoky obrátil se proti duchovnímu, jehož neznal. A když si tento na něho stěžoval županovi, musil se přiznati a prositi za odpuštění.
V jakém tempu vyřizují se u nás náboženské spory, dokáži pouze jedním případem:
Ve Velikých Lučkách (v župě berešské) již pátý rok rozkolníci užívají řecko-katolického kostela a řečtí katolíci jsou nuceni choditi do sousední obce na bohoslužby.
Ještě dne 28. listopadu 7.920 se stalo, že zástup, zfanatisovaný haličskými agitátory, surově napadl řecko-katolického duchovního, za pasivní asistence četníků vtrhl do řecko-katolického kostela a zavedl tam svého baťušku Ilička. Správní úřady v prvních dnech ledna 1920 na naléhání řeckých katolíků vrátily jim kostel, avšak řečtí katolíci nemohli dlouho klidně užívati svého kostela, neboť agitace pokračovala proti osobě starého kněze Michala Bačinského, a ačkoliv nebylo proti němu žádné kanonické závady, vzdal se svého místa a žádal, aby tam byl ustanoven administrátor.
Jako administrátor byl tam vyslán dne 1. března 1920 Rudolf Kabacij, mladý kněz, kaplan z Mukačeva. Mezitím odpadlíci opět zabrali kostel dne 5. února 1921, vtrhli také do fary, tam ztloukli starého řecko-katolického kurátora a odebravše mu klíče, obsadili kostel, jenž od té doby až do dneška jest v rukou odpadlíků.
Dne 19. dubna 1921 řečtí katolíci chtěli svými vozy přestěhovati nového duchovního Kabacije, ale odpadlíci počali zvoniti, shromáždili se před farou a přicházejícího kněze uvítali kameny. Mnoho lidí, kteří bránili kněze, bylo raněno, mezi nimi také knězova žena, která se musila dlouho léčiti v mukačevské nemocnici. Odpadlíci způsobili také velikou škodu i na nábytku kněze. Na konec vozy musily se vrátiti do Mukačeva.
Baťuška Iličko, cizinec, s dovolením civilní správy zůstal v Lučkách, bydlí i dosud v řecko-katolické faře a užívá majetku řecko-katolického faráře.
Tento případ byl oznámen i tehdejší vládě, ale marně.
Biskupský ordinariát žádal správní úřady, aby poskytly zákonité ochrany, ale správní úřad postoupil tuto věc soudu. Proces skončil se s úspěchem pro řecké katolíky u okresního soudu v Mukačevě i u sedrie v Užhorodě, ale nejvyšší soud v Brně se postavil na stanovisko nepříslušnosti a řečtí katolíci mají zaplatiti ještě i soudní útraty v částce více než 300.000 Kč.
Lučanští řečtí katolíci neustále žádají, aby tento úžasně nespravedlivý spor byl vyřízen. Chodí s deputacemi každého týdne k hlavnímu služnému, županovi, k církevnímu referentu, avšak do dneška marně také biskup nejméně dvacetkráte v této věci psal.
V lednu 1925 mukačevský župan pozval si komitéty řeckých katolíků a odpadlíků z Velikých Luček a prohlásil jim, že vláda republiky v těžkých dobách organisačních byla nucena snášeti takové porušení zákonů, jaké se stalo ve Velikých Lučkách, ale nyní že již přišel čas konsolidace a restituce porušených práv; kostel jako nesporný majetek řecko-katolické církve má býti odevzdán do pokojného užívání řeckým katolíkům.
Tak mluvil župan dne 23. ledna a odpadlíkům dal lhůtu k odevzdání kostela do 1. února, dodávaje, že chtějí-li si vystavěti kostel, mohou dostati státní podporu.
Lhůta uplynula a kurátor Fedak s deputací šel dne 16. února 1925 k civilní správě, ale tam církevní referent mu odpověděl, že tak rychle nemůže tuto věc dáti do pořádku, neboť by došlo ke krveprolití. A baťuška Iličko, cizinec, ještě dnes klidně sedí na řecko-katolické faře a věrní řečtí katolíci jsou nuceni choditi na bohoslužby do Strabičova.
Množství případů dokazuje, že celou tuto akci podporuje peněžně nějaká cizí maffie. Nejeden již bývalý agitátor vrátil se zpět do řecko-katolické církve a přiznal, že agitoval za peníze. Petru Bilaničovi, sedlákovi z Podpleše, slibovali v Užhorodě 30.000 Kč, bude-li agitovati pro "pravoslaví".
Největší chudáci, kteří se stali agitátory, za krátký čas nemajíce jiného výdělku, octli se v lepším stavu, spravili si chalupu, koupili si krávu, koně a také nemovitosti.
V jugoslovanské sněmovně poslanec Šimrak podal v roce 1922 interpelaci - jak to uvedly i naše časopisy - o agitaci srbských biskupů za hranicemi, a tehdy se prozradilo, že na rozkolnickou agitaci na Podkarpatské Rusi bylo vydáno již tohoto roku 300.000,- dinarů.
Je zřejmé, že celou tuto agitaci vedli tajně ruští šovinisté. Jejich tajný štáb jest v Srěmských Karlovcích s metropolitou Antoniem v čele,. jenž jest ve spojení s jejich exponenty, moskevskými emigranty, jichž jest na Podkarpatské Rusi v službě této bolševicko-rozkolnické agitace již ne málo, jako: Ružickij, Sokolov, Kolomackij, Grečiškin, Ljubarskij, Vladykov, Černavin, Pokrovskij, Tomačinskij, Nazarevskij, Baranikov, Mračkovskij, Potapov, Sidorov, Vitalij, Maximenko se svojí družinou a jiní.
Všichni tito cizinci mají u nás plnou svobodu pro agitaci proti nám, úřadují jako kněží, přes to, že jest to zakázáno množstvím zákonů (počínaje od zlaté bully [1222] do zák. čl. VIII a X z r. 1792 až do nejnovějších, podle nichž úřad kněze může dostati pouze státní občan), dostávají státní podporu a těší se důvěrou a mravní podporou jednotlivých politických stran.
Kdo jen z daleka pohlíží na osudné události tohoto anarchistického teroru, jistě se otáže: Proč úřady nezjistí hlavní vinníky, tyto referenty rozličného druhu, v služnovských a županských úřadech a v četnictvu, kteří již tak mnoho hmotné a mravní škody způsobili chudému lidu a kteří měli by býti odpovědni i za lidskou krev prolitou v náboženských bojích?
A nejednou již i v časopisech byla položena otázka, proč úřady netrestají tyto baťušky, kteří se proti výslovným ustanovením zákona osmělují vloupati do řecko-katolických kostelů, tam konati obřady, poskvrniti stolce našich kostelů a nejednou ukrásti církevní věci?
Je to smutným důvodem, že zde toto nekulturní hnutí podporují jednotlivé politické strany. Nejednou nám řekli, že je to následek poválečného revolučního ducha, že i v Čechách berou katolíkům kostely a pod. Nato však musíme poznamenati, že, jak známo, v Čechách kromě jednoho již všechny kostely byly vráceny katolíkům, a u nás, ačkoliv území Podkarpatské Rusi jest mnohem menší než Čechy, stále ještě 37 řecko-katolických kostelů je v rukou rozkolníků.
Nemohu říci, že by viceguvernér Ant. Rozsypal neměl dobré vůle. Když se na něho obrátí řečtí katolíci, on ihned vydá příslušné zákonité nařízení. Ale podřízené úřady, vykonávajíce tato nařízení, ukazují nejednou zřejmý úmysl škoditi řecko-katolické církvi, nedrží se zákonů, dovolují, aby agitátoři chodili po domech bouřiti lidi proti náboženství, nosili blankety, jimiž se prohlašuje vystoupení, hrozili (také smrtí) věrným, podpisovali jména; a to vše jednotlivé úřady připouštějí.
Pohlédněme, jaké následky má tato chybná církevní politika.
První podporovatelé tohoto odpadlického hnutí u nás říkali, že chtějí obnoviti a udržovati slovanského ducha, že katolicismus na Podkarpatské Rusi jest příchylný maďaronství a pod. Tito pánové nevědí, že se v bývalém Maďarsku úplně pomaďarštili Rusíni, kteří nepřijali církevní unie, že sama katolická církev chránila podkarpatské Rusíny od úplného odnárodnění, neboť vychovali se učení kněží, kteří dovedli k rozkvětu národně-křesťanskou osvětu, kterou má ruský národ pouze v posledních 300 letech katolického duchovního života.
Tito pánové nevědí ani to, že katolická církev chránila i čistotu našeho východního obřadu, nepřipouštěla maďarisaci do kostelů, neschválila maďarské liturgické knihy a nepovolila maďarskou liturgii.
dravý křesťansko-katolický duch byl a je všude prvním činitelem národního života, národní osvěty a svobod. Tak je tomu i u nás.
Ale dějiny minulých šesti let mohou dokázati i to, že rozkolnickou agitací nejen že se u nás nepovznesl duch státotvornosti a loyálnosti, nýbrž ještě poklesl. Neboť s jedné strany následkem pronásledování řeckých katolíků tito hledají si ochranu tam, kde ji mohou dostati, roztrpčeni proti tomu, od koho pochází agitace a její ochrana, přecházejí do řad oposice, nerozlišujíce vládu a republiku. "Ať bude co bude, ale s ničiteli víry a osvěty nechceme niti nic společného" - mluví také ti, kteří v květnu 1919 nadšeně chodili po ulicích pražských se svými modrožlutými odznaky jako členové stočlenné deputace, která přinesla rozhodnutí, že se Podkarpatská Rus připojuje k Československé republice.
Ve svých časopisech jsou nuceni hájiti svou napadenou pravdu a žaloby jejich vycházejí pak často i za hranice.
K tomu přivádí řecké katolíky veliká trpělivost jednotlivých úřadů a, zřejmě to líčí dopis, jejž jsem dostal dne 2. prosince 19215 z Rahova:
"U nás rozčarování dostoupilo již vrcholu. Jaký zájem mají na tom úřady, že nám nechtějí vrátiti náš kostel? Snad chtějí vyprovokovati skandály již i s naší strany? Dobře, to se může státi, ale kdo bude odpovědný za následky toho? Jest to neslýchaná zlomyslnost, tak dlouho napínati trpělivost počestných lidí, žádajících svého. Prosím, abyste ještě jednou zakročil u civilní správy, a to bude poslední naše zakročení, a když to nepomůže, sám úřad nás donutí, abychom užívali těch způsobů, jichž užívají rozkolníci."
A odpadlíci? Snad zde vytvořili ruské národní zvědomění a slovanskou solidárnost? Výsledky voleb dokazují, že v obcích, kde je nejvíce odpadlíků, tam nejvíce hlasů dostali komunisté a vůbec strany, mající za základ negaci naší republiky.
Nyní již celá agitace odpadlíků má ráz politické rusko-bolševické propagandy, rozšiřování destruktivní anarchie, působící rozkladně na veškerý státní pořádek.
A můžeme mluviti o loyální vděčnosti odpadlíků? Hle, co píše sám úřední časopis jejich "Cerkovna Pravda".
V čísle 5.-6. z roku 1925 v článku "Naše stížnost na pronásledování pravoslavných na Podkarpatské Rusi" píše mezi jiným toto:
"Srbská církev podala srbské vládě stížnost, že Češi na Podkarpatské Rusi pronásledují křesťany". (Str. 59.) "Češi neuznávají na Podkarpatské Rusi žádná práva." "České úřady zabírají pravoslavným kostely a dávají je uniatům." (Str. 61.) "Čeští četníci nás tloukli a prolévají krev pravoslavných křesťanů." "Čeští četníci poskvrnili naše svatyně." (Str.62.) "Pravoslavná církev jest na Podkarpatské Rusi pronásledována hůře než za Maďarů." "Čeští četníci zastřelili, zabili a ranili mnoho pravoslavných křesťanů." (Str. 63.)
Hle, takovými hloupými nepravdami odvděčují se odpadlíci za podporu, kterou jim poskytují ;řady a četnictvo Podkarpatské Rusi. Pomlouvají před světem naši republiku a šíří mezi lidem nevážnost k úřadům.
A jak o tom psaly časopisy, srbští řecko-východní biskupové skutečně chtějí na základě této stížnosti, kterou podali negramotní baťuškové Podkarpatské Rusi a její fanatičtí přívrženci, haličtí a ruští emigranti, zakročiti u Svazu Národů proti "nesnesitelnému pronásledování, kterým Češi stíhají zdejší pravoslavné".
Ale musíme zde ukázati ještě na jeden smutný následek tohoto odpadlického hnutí.
V obcích, kde odpadlíci zvítězili a úřady nepomohly řeckým katolíkům, aby dostali do rukou svůj kostel, kde nepracuje kulturně-osvětová sila řecko-katolické církve, tam duchovní život postoupil dále k sektám rozličného druhu a ke konečnému bezvěrectví, bezpráví a anarchii. Co to znamená bezvěrectví u lidí, jejichž duše jest na nejnižším stupni intelektuálního rozvoje, to může nejlépe vykázati policejní kronika statistikou zločinů.
Vůdcové boje proti řecko-katolické církvi často se odvolávají na to, že v roce 1649 pouze část duchovenstva uzavřela "Unii" s Římem, bez vědomí a souhlasu obyvatelstva. To jest úplně neodůvodněné a irelevantní tvrzení. Jako v církevních synodách, uznaných i východní církví, nikdy nerozhodoval prostý lid o věcech dogmatických a hierarchických, jako i sám rozkol Fotia a CeruIaria nebyl rozhodnut plebiscitem, tak i o církevní Unii mělo rozhodovati duchovenstvo národa.
Historickou skutečností jest, že rozkol v Rusku dokonali pouze carové a nikoliv duchovenstvo, tím méně lid. Ruský lid de facto nikdy se neodtrhl od jednotnosti církve, jak to krásně dokazují i církevní knihy a jejich výrazy o jednotnosti a všeobecnosti církve.
Je pravda, že náš lid se považuje za "pravoslavný", ale ne v tom smyslu, jaký dal tomu výrazu caroslavný imperialismus, který si osvojil úplně veškerou vládu v církvi, nýbrž ve smyslu pravoslaví sv. Vasila Velikého, sv. Jana Zlatoústého atd.
I to často slyšíme, že uniátské duchovenstvo postavilo se na stranu maďarských feudálů a dostalo se do rozporu s kulturně-národními a sociálními zájmy podkarpatoruského obyvatelstva. I to jest jen obyčejná pomluva. Dějiny naší literatury jasně dokazují, že lze říci, že pouze z řecko-katolického duchovenstva vycházelo mnoho osvětových pracovníků, redaktorů, autorů knih a sociálních činitelů. Katolická církev chránila náš lid proti maďarské liturgii, řeckokatolické ruské kostely a školy zachránily náš lid od úplného odnárodnění.
Výše uvedené skutečnosti dokazují, že odpadlické hnutí bylo vyvoláno vždy politickými plány, tak tomu bylo v roce 1912, tak jest tomu i nyní, že bylo podporováno jednotlivými úředníky a divokým terorem nekulturních agitátorů, svobodně pracujících při ohromné trpělivosti úřadů.
Pravda je, že rozkolníci užívají stále ještě 37 řecko-katolických kostelů a že řečtí katolíci nikdy ani jediného kostela nezabrali rozkolníkům.
Ani jedním případem není dokázáno, že by byli řečtí katolíci vyprovokovali boj nebo krveprolití a řečtí katolíci nežádali také nikdy o. četnické zakročení ani v jediném případě. Řečtí katolíci žádali o vrácení svých zabraných majetků s počátku prostřednictvím správních úřadů a tyto úřady podle zákonů byly také povinny ihned odevzdati násilím zabraný majetek zákonitému majetníku. Bylo by to výsměchem vlastnického práva dovoliti uchvatitelům, aby jsouce "in possessione" cizího majetku, mohli se neustále odvolávati.
Pouze na příkaz školního oddělení obrátili se řečtí katolíci se svými spory k soudům a poněvadž nejvyšší soud prohlásil se nepříslušným, byla tím způsobena ohromně veliká škoda právu strany, která utrpěla křivdu.
Na základě toho, co jsme uvedli, tážeme se:
1. Co zamýšlí vláda učiniti, aby konečně jednou přestala agitace proti řecko-katolické církvi a aby ti, kdož se provinili terorem, byli náležitě potrestáni?
2. Je-li vláda ochotna naříditi, aby zabrané řecko-katolické kostely bez odkladu byly vráceny zákonitým majetníkům a způsobené škody nahrazeny?
3. Je-li vláda, ochotna naříditi, aby úřady při přestupování z jednoho vyznání na druhé přísně se držely předpisů zákona?
4. Je-li vláda ochotna nahraditi škody, způsobené zaviněním úřadů spory u soudů k tomu nepříslušných?
5. Je-li ochotna zakázati činnost všem těm "komitétům" (bandám), které nejsouce vůbec zákonitě organisovány vystupují jménem řecko-východních církevních obcí?
6. Je-li ochotna odstraniti z duchovní služby všechny cizince, kteří nemajíce státního občanství a přiměřené kvalifikace, užívají duchovního úřadu pouze pro agitaci a šíření anarchie?
7. Je-li ochotna zastaviti veškeré subvence, vydávané duchovním řecko-východní církve, nemajícím státního občanství, nebo nepůsobícím v zákonitě organisované církevní obci?
8. Je-li ochotna vydati k zákonu ze dne 14. dubna 1920,
č. 290 Sb. z. a n., prováděcí nařízení
nebo doplniti zákon tak, aby toto nespravedlivé
feudální břemeno bylo již konečně
jednou odstraněno?
V neděli dne 13. t. m. konalo se na letním cvičišti jabloneckého tělocvičného spolku, na místě úplné uzavřeném, veřejné cvičení, které podle každoročního zvyku také letos mělo býti svědectvím tělocvičné práce spolku. Veřejné cvičení mělo pouze vnitřní ráz a proto bylo na venek skrovně vypraveno. Jedinou známkou slavnosti byly tři prapory v barvách černé, červené a zlaté, které, poněvadž to nebylo zakázáno, byly vztyčeny na samém cvičišti, uzavřeném na všech stranách k ulici, na věži sousední tělocvičny a nad jejím hlavním vchodem.
Již v neděli ráno byl vydán úřední zákaz, jímž bylo nařízeno sejmouti prapor nad vchodem do tělocvičny. V poledne přišli do tělocvičny dva četníci, kteří na rozkaz okresní politické správy žádali, aby byl sňat také prapor s věže. Odpoledne, kdy se již cvičení konalo, dostavil se znovu četník, který poručil, aby byl sňat také poslední prapor.
Pane předsedo vlády! Jablonec nad Nisou jest město, mající více než 30.000 obyvatel, z nichž jest přes 80% německé národnosti a ne docela 20% příslušníků české národnosti. Jak se jedni mohou ve svých citech vyžít proti druhým, o tom svědčí nejlépe rozdíl mezi výše vylíčeným případem a tímto: Téhož dne, kterého byla zkažena skromná slavnostní nálada 4 1/2 krát větší částky německého obyvatelstva, jež měla vystřídati všední dny plné starosti, radost ze slavnosti, která, jak již výše bylo řečeno, byla radostným rámcem vážné práce, za jakou dlužno považovati tělocvičný boj na cvičišti, téhož dne konala se v témž městě Jablonci sokolská slavnost české menšiny. Předpokládáme, že nikoliv k jinému účelu, než kterému měla dostáti slavnost německá. Čeští Sokolové z dalekého okolí, kteří při této příležitosti přijeli do Jablonce, požívali pohostinství. Jako samo městské zastupitelstvo propůjčilo k sokolské slavnosti velké dětské hříště, vybudované s velkými obětmi, tak také německé obyvatelstvo nemělo žádných námitek, že slavnostní průvod české slavnosti procházel ulicemi s mnoha prapory ve slovanských barvách, se standartami a tabulkami, a že domy českých obyvatelů města byly ozdobeny týmiž prapory, stuhami, květinami a věnci.
Můžete však, pane předsedo vlády, posouditi, jak tato velkomyslnost starousedlého německého obyvatelstva města Jablonce byla hluboce otřesena tím, že ve chvíli, kdy chápalo slavnostní jásání české menšiny, zakročil proti němu úřad nepochopitelným úředním výkonem, jejž jsme výše vylíčili? Dlužno říci ještě jednou: Z 30.000 obyvatel jest 80% starousedlých Němců, kteří v neděli nikterak neublížili svým českým spoluobčanům; ne celých 20% obyvatelstva, kteří měli míti větší povinnost přizpůsobiti se druhé části, žádá od úřadu a úřad jim vyhovuje, aby byly zakázány tři prapory v uzavřené slavnostní prostoře.
Méně pochopitelno než tato žádost jest, že jí okresní politická správa vyhověla, která jako strážkyně práva a jeho přirozeného výkladu měla uvážiti, že nemůže býti provokací, chovají-li se Němci v některém městě tak, jak to bylo vylíčeno. Připouštíme, že to bylo také míněním jablonecké okresní politické správy. Jakého však dojmu musí nabýti německé obyvatelstvo o spravedlivém vedení takového úřadu, dožije-li se toho, že se vykonává tak hluboký vliv na jeho city, dále o autoritě tohoto úřadu, ví-li, že vykonal svůj úřední čin jedině na žádost české deputace, o kteréžto žádosti ještě také pochybujeme, že byla přáním celé české menšiny. Jakého dojmu musí nabýti německé obyvatelstvo o úřadování, ví-li, že také úřadu nebylo neznámo, že tuto nespravedlivou žádost vzneslo jen velmi málo Čechů, úřad se však přes ta dal zterorisovati do té míry, že povolil a zakázal vyvěsiti prapory na německé tělocvičné slavnosti?
Máte za to, pane předsedo vlády, že takové události, a ještě mimo to ve městě, kde tisíce lidu má vždy příležitost projeviti svoje city mnoha cizincům, kteří zde přebývají, mohou býti užitečny vážnosti státu a jeho vedení, nebo dlužno míti za to, že jste ochoten příště takovým událostem zabrániti?
Na to by interpelanti měli rádi odpověď od pana předsedy vlády jako ministra vnitra a táží se tedy:
1. Je-li ochoten dáti vyšetřiti jabloneckou praporovou aféru?
2. Je-li ochoten dotázati se jablonecké okresní politické správy, jaké byly důvody jejího zarážejícího výnosu a zvláště dáti zjistiti, vydal-li tento výnos úřad, podvoluje se nenáležitě nespravedlivému přání, nebo nařídil-li to bez takového donucení zneuznávaje pocity německého obyvatelstva?
3. Je-li ochoten působiti, aby takovému urážlivému
nakládání s německým obyvatelstvem
bylo příště zabráněno
a aby jablonecké okresní politické správě
byl dán příslušný rozkaz?