Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Pro reformu přímých daní, nebo jak se stalo zvykem říkati, pro berní reformu, mluví u nás řada důvodů, zejména tyto:

1. Potřeba unifikace zákonodárství rakousko-uherského a po převratu československého.

2. Potřeba kodifikace velmi rozptýlených norem o přímých daních a zjednodušení řízení o nich.

3. Potřeba provésti v přímých daních důsledky stabilisace měny.

4. Potřeba přizpůsobiti soustavu přímých daní daňové únosnosti.

5. Potřeba provésti reformy odpovídající dnešním zrušeným poměrům u srovnání s dobou, kdy byl vydán hlavní, dnes platný, zákon o přímých daních (1896).

Tyto důvody, zejména však daňové únosnosti, činí u nás berní reformu pilnou, ačkoli pro kodifikační práci, má-li býti základem naší soustavy přímých daní, není ještě doba nejvhodnější. Nejsou vytvořeny pro takové dílo především všechny žádoucí předpoklady administrativní. Nesmírné přetížení finančních úřadů po převratu mělo v zápětí, že se množily rok od roku nedoměrky daňové, nevyřízené rekursy atd. Jsou vybírány nyní daně za více let a z různých období, z čehož plynou nejrůznější nesnáze. Především vůči poplatníkům, jimž po léta nebyly daně vyměřeny, (z čehož vzniká majetková nejistota), kteří se nemohou domoci vyúčtování toho, co zaplatili a co jsou dlužni, kterým se pak vyměřují daně najednou za řadu let, a to v době vyšší měny a horší konjunktury z doby nižší měny a lepší konjunktury. Poplatníci nerozeznávají, plynou-li tyto obtíže ze soustavy či z poruchy administrativní a čekají ve všem nápravu od-berní reformy. Zastírá a zatěžuje se tím představa o daňovém zatížení a vytvořuji se pro berní reformu nejnepříznivější psychologické představy v občanstvu. Nesnáze vznikají vůči obcím, poněvadž vázne přirážková služba, zvláště je-li nutno v důsledku zákona č. 235 z roku 1924 už předepsané státní daně zase dodatečně slevovati, čímž v jednotlivých obcích klesla začasté přirážková základna tak prudce, že se octly obecni finance v rozvratné krisi. I tyto poruchy přičítají obce soustavě a ne administraci a očekávají od berní reformy nápravu. Pokud pak berní reforma úzce souvisí s úpravou finančního hospodářství samosprávných svazků, je zřejmo, že by jednáni o berní reformě předpokládalo úplný administrativní pořádek. Tento stav působí konečně i úplnou nejistotu o možném výnosu té které daně za rok, poněvadž se vybírají současně částečně daně minulé, částečně běžně z dob odlišných měnově a konjunkturálně. Tím trpí nutně všechny statistické propočty, které jsou vědeckým podkladem reformních úvah.

Avšak ani předpoklady hospodářsko-politické nejsou pro kodifikaci berní reformy úplně splněny. Berní soustava musí býti přizpůsobena poměrům hospodářským a jest odrazem obecného nazírání na poměr mezi státem a nucenými svazky vůbec se strany jedné a mezi soukromým hospodářstvím se strany druhé. Není sporu, že se naše národní hospodářství po těžkých krisích poválečných a měnových konsoliduje, nicméně nová konfigurace Evropy, hospodářské vyčlenění Ruska a poválečné poměry světové působí na silně exportní stát, jakým je Československo, intensivněji nežli na státy s menším zahraničním stykem. Zahraniční náš obchod stojí stále ještě pod tlakem proměnlivé konjunktury, musí se stále přeorientovávati, aniž možno toho času říci, v jakém rozsahu a v jakém směru přejde do normálních hospodářských poměrů Evropy. Proto i když nelze soudě z počtu nezaměstnaných, o obecné krisi vůbec mluviti, jest střídavá krise jednotlivých industrií pravidelným zjevem. I zemědělství trpělo do nedávna důsledkem nerovnoměrnosti v celní ochraně mezi průmyslem a zemědělstvím. Stalo se zvykem hledati první příčinu konkurenčních obtíží v daňovém zatížení. Avšak kodifikace soustavy přímých daní se nesmí díti pod zorným úhlem okamžité situace a proto jest úplná stabilita hospodářská správným předpokladem reformního díla tohoto druhu.

Jestliže posouzení hospodářských poměrů ukazuje hranici daňové místnosti a pro celkové daňové zatížení, jest otázka rozvrhu břemene daňového problémem po výtce sociálním a politickým. I berní reforma vycházející; určité doby rusí míti přirozeně pečeť této doby a musí býti v souladu s ostatním zákonodárstvím a jeho duchem. Linie našeho zákonodárství od převratu má směr výrazně sociální. Korektury v podrobnostech ohýbají tuto linii pouze hranicemi, které neúprosně diktuje produktivita národního hospodářství. Tomuto duchu má odpovídati i naše berní reforma. Řídí se proto dvojí únosností: objektivní a subjektivní.

Únosnost objektivní znamená zřetel na hospodářskou produktivitu, únosnost subjektivní měří tlak daně na důchod a spotřebu; první zřetel jest hospodářský, druhý jest sociální. Při každé, i nepřímé dani třeba zkoumati únosnost v obou směrech. Při dani z cukru třeba uvažovati účinky na výrobu a odbyt, prosperitu průmyslu a zaměstnanost, čímž jest vyjádřena, únosnost objektivní (hospodářská), ale též tlak, který vykoná tato daň na důchody různé výše a na spotřebu rodiny, čímž jest vyjádřena únosnost subjektivní (sociální). Stejně dlužno uvažovati při dani výdělkové odčerpávající podnikatelský výnos, nepodlamuje-li podnikavosti na újmu produktivity (únosnost objektivní, hospodářská), jakož i o tom, zda a do jaké míry je výnos výlučným podnikatelským důchodem podnikatelovým, a jak daň výdělková na tento důchod dolehne (únosnost sociální, subjektivní). Tam, kde nelze toto zjistiti, jako u zvláštní výdělkové daně, zůstane úvaha a objektivní únosnosti. Při dani důchodové je samozřejmě první zřetel k únosnosti subjektivní, ale ani zde nelze pustiti se zřetele možnost unikátní kapitálu do ciziny a pod. Správné vyvážení zřetelů hospodářských a sociálních, tedy únosnosti objektivní a subjektivní jest největším problémem berní reformy.

Jakkoli nejsou, jak řečeno, úplně splněny všechny žádoucí předpoklady pro kodifikaci soustavy přímých daní, jsou přece důvody pro urychlené její provedení tak důtklivě, že nelze dále s ní otáleti. Nicméně jest pro jednání o berní reformě nutno rozlišiti to, co může a smi berní reforma řešiti, od obtíží administrativních a dočasných hospodářských, které berní reformou řešitelny nejsou.

Jednotlivé důvody mluvící pro neodkladné řešení berní reformy třeba ještě podrobněji rozvésti.

Na Slovensku a v Podkarpatské Rusi platí jiný, ale obdobný systém daní přímých nežli v Čechách, na Moravě a ve Slezsku; tam platí býv. právo uherské, zde býv. právo rakouské; plyne-li z myšlenky jednotného státu také jako samozřejmý důsledek též jednotné právo, pak jest skutečně svrchovaný čas, aby tato disparita právní, opírající se o čl. 2. revolučního zák. ze dne 28. října 1918, č. 11 Sb. z. a n., byla odstraněna a nahrazena jednotným právem československým, platným v celém území státu pro každého; jest tudiž třeba unifikace práva daňového.

Vývoj hospodářských poměrů vede i v cizině k obvyklému zjevu, že právní materie, vztahující se na ustanovení daňová, nebývá shrnuta v zákoně jediném, nýbrž bývá rozptýlena v několika zákonech, jež podle míry potřeby náležívají dobám časově dosti odlehlým.

Tento celkem přirozený úkaz nebývá závadou, dokud jsou všechny složky daňového systému na výši doby a dokud rozptýlenost právního řádu nepřesahuje určitých mezí, kteréž nesmí býti překročeny, má-li býti zabezpečen náležitý přehled a tím i jistota právní.

S tohoto hlediska jest právní stav vzhledem k historickému vývoji jednotlivých daní v území státu československého velmi neuspokojivým.

Tak na př. řada daní na Slovensku a v Podkarpatské Rusi: pozemková, výdělková (zárobková), báňská a rentová pochází z roku 1875 (čl. VII, XXIX, XXVII a XXII/1875), daň domovní z roku 1909 (čl. VI/1909), kdežto daň důchodová a zárobková daň podniků veřejně účtujících zavedena byla ve skutečnosti teprve za války v r. 1916 (čl. XXVI a XXXIV/1916); v Čechách, na Moravě a ve Slezsku pochází převážná část daní přímých z r. 1896 (zák. ze dne 25. října 1896, č. 220 ř. z.), kdežto daň pozemková pochází z r. 1869 (zák. ze dne 24. května 1869, č. 88 ř. z.) a daň domovní sahá dokonce až do r. 1820 (pat. ze dne 23. února 1820); největší závady vykazuje poslední daň, neboť daňové právo, jsouc rozptýleno v přečetných zákonech od r. 1820 počínajíc, dvorských dekretech, instrukcích, výnosech atd., nijak nevyhovuje dnešním požadavkům.

Zákony zde jmenované nevyčerpávají ovšem celé právní materie, byvše jak před válkou, tak i zejména za války značně v jednotlivostech pozměněny a doplněny.

Avšak ani doba, která prošla od 28. října 1918, nezůstala bez podstatného účinku na právo dosud platné a přinesla opětně mnoho velmi závažných změn, takže výš zmíněná mez jest již nesporně značně překročena.

Kodifikace znamená současně soustavnost a legislativní zjednodušení, které jest předpokladem zjednodušení finanční správy i zjednodušeni práce, spojené s daňovým řízením v hospodářstvích soukromých. I nad to bylo pečováno o to, aby řízení daňové bylo pro poplatníka co nejvíce zjednodušeno.

Klesání hodnoty peněz - za války i po převratu - jak se zračilo v obecném vzestupu celé soustavy hospodářských čísel (cen, výnosů, důchodů), nebylo bez účinku na poměrnou tíživost všech, zvláště též přímých daní. Ovšem účinek nebyl u jednotlivých daní stejný. Daně kvotové, to jest takové, které postihují svůj číselní základ (výnos, důchod) určitým procentem nebo sazbou odstupňovanou podle absolutní číselné výše tohoto základu, přizpůsobovaly se změněným poměrům měnovým samočinně. Rostla-li číslu, peněžních důchodů, spadal důchod samočinně pod vyšší sazbu daně důchodové (z příjmu), ba při progressi této daně pod sazbu ostřejší, ač to nebylo odůvodněno vzrůstem reálného důchodu, poněvadž při rostoucích číslech důchodových rostly i ceny, ba celkem ještě rychleji. Tak se samočinně přizpůsobovaly i daně činžovní, daň rentová a zvláštní daň výdělková jako daně kvotové. Naproti tomu byla daň pozemková vyměřována (bez zřetele ke skutečnému výnosu) podle pevného katastrálního výnosu. Daň neměla tedy způsobilosti přizpůsobovati se samočinně rostoucím číselným výnosům půdy, stávala se při rostoucích peněžních výnosech méně a méně tíživou. Také všeobecná daň výdělková, jakožto kontingentovaná a vyměřovaná nikoli kvotou ze skutečného výnosu, nýbrž podle objektivních znaků nemohla se samočinně přizpůsobovati a stejně třídní daň domovní, vyměřovaná absolutním číslem podle počtu obytných místnosti.

Když se tento stav horšil, hledáno bylo východisko ve "válečných přirážkách" k přímým daním, které se však neobmezovalo pouze na daně, v hořejším smyslu nepružné. Byla jim podrobena i daň důchodová (z příjmů), ačkoli při klesající měně a rostoucích číslech peněžních důchodů rostla, jak bylo vyložena, rychleji nežli klesala měna. Vyjmuta zůstala daň činžovní. Název válečných přirážek odůvodnili tím, že se zde vlastně jedná o mimořádný příspěvek válečný. Forma přirážková byla výrazem názoru, že jde o zjev přechodný, jako vůbec vzestup cen, plynoucí z poklesu měny, byl považován za přechodnou drahotu, jíž se čelilo na př. u státních zaměstnanců "drahotními přídavky". U všeobecné daně výdělkové byl nad to po převratu zrušen kontingent, který ostatně nebyl pro území našeho státu vůbec zákonem vyčíslen (zákonem byl vyměřen jen pro celé Předlitavsko), avšak důsledek toho byl ten, že všeobecná daň výdělková, nebyla ani kontingentovaná ani kvotová, z čehož plynula neudržitelná libovůle. Ani pozdější limitování rekursu na případy, kdy daň přesahuje určité procento ryzího výnosu, nezměnilo právní podstaty této daně, ač ji přiblížilo tím podstatně k dani kvotové.

Pokud bylo počítáno s možností postupné měnové deflace, bylo možno i zde věřiti, že se vrátí stará soustava čísel hospodářských a že daně zase nabudou staré své funkce, takže se stanou přirážky válečné, jež se po válce staly "mimořádnými", bezpředmětnými. Jakmile bylo fakticky a právně rozhodnuto, že má býti naše měna stabilisována, mění se od základu nazírání na "přechodnost" drahoty, plynoucí ze znehodnocení měny, na "mimořádnost" přirážek k přímým daním. Důsledky stabilisace měnové nutno provésti i zde. Válečné či mimořádné přirážky musí odpadnouti, či splynouti s daní, jejíž výše musí býti přizpůsobena dnešním poměrům měnovým a hospodářským. Ostatně soustavou mimořádných přirážek státních trpěly i obce a samospráva vůbec, poněvadž podkladem samosprávných přirážek byla jen znehodnocená základní daň bez státních válečných přirážek. A tak i stabilisace měny vyžaduje, aby byly provedeny všechny její důsledky i v soustavě přímých daní.

Dnešní stav státních "mimořádných" přirážek k přímým daním jest sestaven v přehledu na straně 191, 192.

Při srovnávání daňového břemene před a po válce nutno srovnávati rovné s rovným; přepočty možno prováděti trojím způsobem:

1. převedení dnešní papírové znehodnocené koruny (asi 61/2krát) na fiktivní, poválečnou zlatou korunu nebo

2. podle velkoobchodního indexu, jenž vyjadřuje v hrubém průměru asi 10násobné zdražení veliké většiny statků, tudiž znehodnocení vůči zlatu v hodnotě předválečné, anebo

3. podle indexu životních nákladů (asi 7násobek předválečného nákladu), který, zjištěn z úzkého výseku obyvatelstva (dělnictva a úřednictva, bydlícího ve starých domech), vzhledem k vázané, normální úrovni neodpovídající činži, jest příliš nízký.

Každé z těchto měřítek má vady.

Index ad 1. čítán podle Kč v poměru ke šv. franku na burse v Curychu činí:

Ježto však se zlato znehodnotilo, třeba tato čísla převésti na zlato v předválečné hodnotě, což se stane indexem ad 2.; čísla indexní takto získaná jsou: