Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Ustanovení zde uvedená zabývají se stadiem, ve kterém úřad (komise) přichází ke zkoumání a ocenění vyměřovacího materiálu a ke konečnému rozhodnutí.

Návrh zákona stanoví především zásadu volného uvažování všech výsledků celého projednání a vedení důkazů (§ 324) a činí opatření, zachová-li se strana pasivně (§ 325).

Komise resp. jejich předseda mají tu tatáž práva a tytéž povinnosti jako vyměřovací úřady (§ 326).

§ 327 zabývá se otázkou, čeho se týká rozhodnutí, a přejímá zásadu ocenění důchodu podle tak zvaných zevních známek, kteréž obsahuje dosavadní § 214 zák. o os. daních a S 45 zák. čl. X/1909.

Platební rozkaz jest formou, ve které se správní akt vyměření daně poplatníku oznamuje; musí býti tak vypraven, aby nejhlavnější náležitosti byly z něho zřejmy; návrh zákona pomýšlí tu již na zjednodušení, vítané a žádané poplatnictvem.

Právo nahlédati do spisů jest důležitým právem poplatníkovým k obhajobě jeho zájmů; na druhé straně vyžadují toho ohledy na spořádané úřadování vůbec, aby toto právo nebylo neobmezené a aby bylo zabráněno jeho zneužívání, uváží-li se, že i menší okresy vyměřovacích úřadů vykazují tisíce poplatníků.

Odst. 1 neobmezuje poplatníkova práva ani časově, ani z určitého podnětu; dosud takového právního nároku - vyjímajíc za příčinou odvolání - nebylo.

Princip veřejného vykládání rejstříků daňových byl již zaveden v zák. o os. daních pro všeobecnou daň výdělkovou a důchodovou daň (§§ 58, 215) a není - ovšem v jiné spojitosti - cizím ani Slovensku a Podkarpatské Rusi (na př. § 62 zák. čl. X/1909 u daně důchodové).

Tento učinný způsob veřejné kontroly se podržuje.

Pokud jde o materiál pro uplatnění odvolání, viz § 331.

Co do práva každého (nikoliv pouze poplatníka) nahlédati do přiznání k dani činžovní navrhuje se ponechání dosavadního stavu právního (§ 10, lit. c, pat. z r. 1820), ježto se ustanovení toto v praxi osvědčilo.

Ustanovení o opravných prostředcích byla až dosud u každé daně uvedena a jsou tudíž roztroušena, třebaže §§ 9-20 zák., čl. XI/1909 ve znění zák. čl. LIII/1912 obsahují ještě povšechná ustanovení.

Návrh zákona (§ 330) nečiní rozdílu mezi stížností, rekursem a odvoláním, nýbrž zná jen jeden druh opravného prostředku, t. j. odvolání, nepřikládá mu - jako dosud odkládacího účinku a z důvodu zjednodušení stanoví dosti širokou mez kompetenční, aby úřad (komise), jehož (jejíž) rozhodnutí poplatník béře v odpor, nemusel odvolání předkládati vyšší instanci, nýbrž mohl hned o něm rozhodnouti sám.

Aby poplatník mohl s úspěchem obhájiti v odvolání své zájmy, třeba, aby znal důvody nepříznivého rozhodnutí; po té stránce návrh zákona připouští, aby se:

1. oznamovaly důvody naříkaného rozhodnutí a aby bylo

2. dovoleno nahlížeti do spisů (§ 331). Jde tu o nezměněné převzetí dosavadních ustanovení ad 1. §§ 57, 113, 143, 218, odst. 3. zák. o os. daních a § 2, odst. 4. zák. ze dne 19. března 1876, č. 28 ř. z. a a d 2. S 218, odst. 3. zák. o os. daních, pokud jde o daň důchodovou, a výnosu býv. min. financí ve Vídni ze dne 5. října 1905, č. 900 pres.; na Slovensku a v Podkarpatské Rusi není tato důležitá otázka zvláště upravena.

K ochraně poplatníkově náleží dále - dosavadní - ustanovení, že, podá-li vyměřovací úřad odvolání, má býti o tom poplatník zpraven (§ 332).

§ 333, odst. 2. vyplývá z přirozeného požadavku, aby odvolací instanci předloženy byly spisy bez podstatných vad, aby tak nebyl ztrácen pozdějším vrácením spisů zbytečně čas.

Ustanovení zde uvedená vymezují práva a povinnosti odvolacích stolic, obor působnosti předsedy odvolací komise, dále t. zv. reformatio in peius t. j. může-li nebo za jakých podmínek může přes odvolání strany v odpor vzaté rozhodnutí býti v její neprospěch změněno: co se týká posléze uvedené věci, zachovává návrh zákona právo u nás dávno platné (§ 222 odst. 2. zák. o os. daních).

Do rozhodnutí odvolací stolice má strana i stát (pokud jde o daň komisí ukládanou) právo stížnosti k nejv. správnímu soudu.

Povinnost nahraditi útraty šetření nebo důkazů, ukáže-li se, že tvrzení strany odchyluje se podstatně od výsledků šetření, směřuje k tomu, aby bylo zabráněno neodůvodněnému obtěžování úřadů a protahování vyřízení nebo i kverulantství.

Tento paragraf stanoví, že řízení stanovené pro vyměření daně platí obdobně též pro ostatní věci přímých daní, vyjímajíc; ustanovení §§ 312 a 330, odst. 7.; co se cit. § § týče, jest vytýkací řízení tam, kde nejde o vyměření daně, nepraktickým, a rovněž úspora jedné stolice odvolací nemá smyslu.

Moderní řízení soudní i správní poskytuje stranám za určitých podmínek právní nárok na restituci in integrum, t. j. obnovu pravoplatného a konečného řízení:

1. prošla-li lhůta ve formálním řízení vyhrazená bez viny poplatníka, jehož pak stíhají nepříznivé důsledky promeškání, nebo

2. opírá-li se pravoplatné rozhodnutí o nesprávný skutkový podklad a nesprávnost vyplývá z toho, že dodatečně objeví se skutkové okolnosti pro stranu příznivé, avšak jak jí tak i úřadu dříve neznámé.

ad 1. Obnova řízení byla do zákona o os. daních pojata teprve novelou z r. 1914 (§ 286); jakýsi náběh v témže smyslu obsahuje § 15 zák. čl. XI/1909 na Slovensku a v Podkarpatské Rusi.

Třeba že se tento institut pokládá - a ne neprávem - za nezbytnou součástku moderního práva daňového, přece nutno vytknouti, že v praxi cit. §u 286 jen velmi zřídka bylo používáno; důvod záleží v tom, že nárok nutno časově obmeziti, a že tam, kde nároku nebylo, odevždy liberálně užívané právo dozoru nadřízených úřadů finančních (§ 281 zák. o os. daních) odstraňovalo všechny příkrosti, ať vznikly dvojím zdaněním nebo zřejmě nesprávnými předpisy a pod.

Po této stránce nedochází ani de lege ferenda (§ 276) k žádnému zhoršení, naopak § 253 výslovně dopouští možnost prominutí škodlivých následků projití lhůt; ustanovení § 286 přejímá se tudíž jen proto, aby co do právních nároků stran nedošlo formálně k zhoršení proti dosavadnímu stavu.

ad 2. Obnova řízení ob noviter reperta byla by v oboru přímých daní v celém území státu novotou až dosud neznámou.

Nejv. správní soud v Praze projevil v poslední době v několika nálezech, týkajících se přímých daní, názor, že "podle všeobecných zásad právních" taková obnova jest přípustna. Uváží-li se však, že tu jde o případy zcela ojedinělé, že aspoň v oboru přímých daní pravidelně veškeré pro uložení daní závažné okolnosti bývají vždy spíše straně nežli státu známy, že určité stability v jurisdikci správních úřadů finančních jest z týchž důvodů potřeba jako v jurisdikci správních úřadů soudních (sr. § 43 zák. o nejv. spr. soudu) a že konečně případné tvrdosti mohou býti v rámci cit. §§ 256 a 257 zamezeny nebo zmírněny, pak není nezbytnost obnovy řízení ob noviter reperta tak prokázána, aby byla do návrhu zákona pojata; resoluci senátu tisk. 1333 ex 1922 nelze tudíž - a to pouze v jediném bodě - vyhověti.

Problém spravedlivého rozvržení daňového břemene nelze správně řešiti bez bedlivého zřetele k otázce t. zv. přesouvání daní.

Kdo daň platí a kdo placenou daň skutečně nese, není jedno a totéž; rozdíl je ve spojitosti z finančně-politického hlediska s důležitou otázkou, jaký účinek daň vyvolává.

Zákonodárce, vymezuje subjektivní povinnost daňovou, musí si býti dobře vědom, kdo daň skutečně ponese, jinak by se mohlo státi, že plátce nenese daně jemu určené, anebo že daň, která má býti přesunuta, zůstane lpěti na plátci.

Přes obsáhlou pozornost, kteráž ve světové literatuře věnována byla problému přesouvání daní, ať již deduktivní nebo induktivní methodou, nedospěla věda - a asi vůbec nedospěje - k výsledku, jenž by zaručoval správný obraz, který z možných účinků daně a jakou měrou jako následek nové anebo zvýšené daně určitě se dostaví.

Účinků těchto jest, přihlíží-li se k širokému oboru všech daní, tedy i nepřímých, veliká řada: úspornější nebo rychlejší výroba bez zdražení výrobků, zmenšení množství, zhoršení jakosti, menší odbyt anebo zisk podnikatelů, zvýšení platů a mezd atd.

Úspěch přesunutí s plátce daně na její nositele závisí na řadě předpokladů povahy hospodářské, technické, osobní i právní, které sice lze klasifikovati či uváděti jako možně v jistý systém kterých však nelze napřed předvídati nebo jako jistý následek určovati.

Je-li jisto, že skrytým formám přesouvání nelze s úspěchem čeliti, nemá-li hospodářský život býti vydán různým poruchám, pak možno snažiti se pouze o to, aby alespoň zjevné přesouvání daňového břemene bylo zamezeno, neboť není naprosto žádných ani sociálních ani finančně politických důvodů, aby jen pro některé třídy obyvatelstva bylo přesouvání daní přípustné, pro jiné však nikoliv a aby tak ex lege bylo dovoleno, dobrovolnými dohodami mařiti hlavní cíl daňového systému - stejnoměrné rozvržení daní - uváží-li se ještě, že nelze pomíjeti ani státně ethického momentu, že člen pospolitosti státní, maje práva, má i povinnosti ke státu, které on má nésti.

Uskutečnění této myšlenky jest právu platnému na Slovensku a v Podkarpatské Rusi cizí, za to jakýsi náběh k jejímu uskutečnění obsahuje dosavadní § 238 zák. o os. daních, jenž však zákaz přesouvání daní obmezuje pouze na důchodovou daň, ale v rámci jejím zase připouští přesouvání této daně u platů, mezd a pensí; nehledíc k této důležité výjimce jest přesouvání přímých daní v širokých mezích nejen možné, nýbrž i obvyklé, tak na př.: u důchodové daně podle úmluv mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, u pozemkové daně v pachtovních smlouvách, u rentové daně, kterouž nesou někdy peněžní ústavy za vkladatele, a u činžovní daně, kdež závazek, že nájemník béře na sebe daň, m. j. jest ještě pramenem různých potíží při zjišťování vyměřovacího základu.

Ze suverenity státu na poli daňovém vyplývá, že každý stát upravuje objektivní i subjektivní povinnost daňovou pro své i cizí příslušníky se svého stanoviska jednostranně; byť i pokročilejší technika daňová přihlížela, majíc zření na poměr k cizině, ku vyrovnání tu- a cizozemského zdanění a zejména k uvarování dvojího zdanění, přece to nestačí a bývá nutno, zejména při čilejším hospodářském styku přistupovati k formálním smlouvám, kteréž pak řeší vzájemný poměr na podkladě obapolných ústupků do posledních podrobností.

Není-li smluv, jest nutno alespoň dbáti vzájemnosti (reciprocity) a třeba-li, užívati i odvety (retorse).

Finanční správě ve všech těchto směrech, pokud jde o urovnávání jednotlivých případů, musí býti dána zákonem přiměřená volnost jednání; pokud jde ovšem o smlouvy jako důležité akty styků mezi státy, jest třeba šetřiti všech náležitostí, jež ústava stanoví.

§ 285 zák. o os. daních upravoval tuto otázku jednotně, poskytuje min. financí, i pokud jde o ujednávání mezinárodních smluv, dalekosáhlou působnost; Slovensko a Podkarpatská Rus zná určitá zmocnění jen v obmezené míře (na př. § 7 zák. čl. X/1909 u důchodové daně, 6 zák. čl. XXXII/1916 u majetkové daně).

Při úpravě, kterou navrhuje § 342, dlužno míti především na paměti, že podle ústavní listiny § 64, čís. 1. mezinárodní smlouvy sjednává a ratifikuje president republiky; byla-li taková smlouva vyhlášena řádně na podkladě usnesení N. S. ve Sb. z. a n., neustupují jí ipso facto vnitrozemské zákony smlouvě odporující, nýbrž třeba za tou příčinou zvláštní zákonné normy, kterou pro budoucnost právě obsahuje § 342.

Zmocnění ministerstva financí činiti vhodná opatření, odchylující se od zákona, obmezuje se na jednotlivé případy, tu však bez jakéhokoliv obmezení; všeobecná opatření takového rázu mohou se však státi pouze nařízením vlády.

Odst. 3. přejímá tu ustanovení § 1, odst. 2. (částečně) a § 4 (úplně) zák. ze dne 9. listopadu 1922, č. 331 Sb. z. a n., a upravuje v odst. 4. postup při řešení jistých otázek mezinárodního významu.

V tomto paragrafu přejímají se dosud platné normy (srov. § 36 výnosu býv. min. financí ve Vídni ze 4./12. 1858, č. 46060, dále §§ 33 a 34 výnosu téhož ministerstva ze 4./3. 1878, č. 2702, doplněného výnosem z 11./4. 1891, č. 31.205 a § 74 zák. čl. XI/ 1909).

Osoba, na níž může býti daň vymáhána, není vždy totožnou s povinným podle § 259, odst. 1. a 3., neboť může jí býti i jiná osoba, povinná zaplatiti daňový dluh buď podle daňových zákonů (na př. osoby v §§ 264 a 265 dotčené), nebo také podle jiných zákonů a to buď už podle předpisů zákona samého (na př. poživatel nemovitosti podle § 512, nájemce (pachtýř) podle § 1099 ob. zák. obč.) nebo na základě právního jednání (smlouvy). Na osobách povinných podle § 259, odst. 1. a 3., podle daňových zákonů a padle jiných zákonů již ze zákona mohou býti daně s přirážkami a příslušenstvím vymáhány podle předpisů tohoto zákona, naproti tomu na osobách, které pouze na základě právního jednání jsou povinny daň zaplatiti, jen podle předpisů občanského práva.

V odstavcích 2.-6. zachovává se v podstatě dosavadní právo, platné jednak v Čechách, na Moravě a ve Slezsku (srov. §§ 6 a 11 výnosu býv. min. financí ve Vídni ze 4./12. 1858, č. 46060, a §§ 22 a 23 výnosu téhož ministerstva ze 4./3. 1878, č. 2702, doplněného výnosem z 11./4. 1891, č. 31205), jednak na Slovensku a Podkarpatské Rusi (srov. §§ 45 a 46 zák, čl. XI/ 1909), s odchylkou jednak všeobecnou, že upomínka nemá již býti, jako dosud prvním stupněm exekuce, nýbrž opatřením mimoexekučním, jednak pouze od práva v Čechách, na Moravě a ve Slezsku platného, že lhůta mezi doručením upomínky a zahájením exekuce zkracuje se ze 14 na 8 dní.

Charakter exekučního opatření bere se upomínce,. aby se zjednal soulad se soudním exekučním řádem, který exekuční upomínky nezná, a ježto dosavadní "exekuční" upomínka při vymáhání daní je jenom pozůstatkem po někdejší exekuci vojenské. Podle říšsko-německé Reichsabgabenordnung je upomínka rovněž pouze mimoexekučním opatřením.

Osmidenní lhůta mezi doručením upomínky a zahájením exekuce navrhuje se vzhledem k změněné povaze upomínky a pak v souhlase s dosavadním právem platným na Slovensku a v Podkarpatské Rusi.

Podle dosavadního právního stavu přísluší vymáhati daně s přirážkami a příslušenstvím v Čechách, na Moravě a ve Slezsku berním správám (srov. zákon z 20./3. 1919, č. 153 Sb, z. a n. a nařízení vlády z 1.%12. 1921, č. 438 Sb. z. a n, spolu s vyhláškami ministra financí ze 7./12. 1921, č. 439, z 2./12. 1922, č. 353 a ze 14./11. 1923, č. 225 Sb. z. a n.) na Slovensku a v Podkarpatské Rusi naproti tomu berním úřadem a do úhrnné výše 1000 Kč ročního předpisu daní s přirážkami u jednotlivého poplatníka obcím (obecním orgánům) městským daňovým úřadům, obecním a obvodním notářům, pokud i těchto daní nevymáhá berní úřad sám (srov. § 42. zák. čl. XI/1909 a § 2, odst. 1., zákona ze 27./1. 1922, č. 43 Sb. z. a n., čl. 2, č. 5 vl. nař. č. 11. Sb. z. a n. z r. 1922). V Čechách, na Moravě a ve Slezsku neobstarávají vymáhá ní daní s přirážkami berní správy samy, nýbrž prostřednictvím berních úřadů, které při tom postupují téměř úplně samostatně, tak že ve skutečnosti jsou i zde berní úřady úřady daně vymáhajícími. Vzhledem k tomuto stavu věci a ježto se zamýšlí sloučiti berní úřady s vyměřovacími úřady (v hlavním městě Praze bylo již sloučení provedeno), navrhuje se, aby vymáhati daně příslušelo vyměřovacím úřadům a v případech, které stanoví nařízení, berním úřadům. Úmyslem jest svěřiti vymáhání daní berním úřadům všude, kde nebylo provedeno ještě jejich sloučení s vyměřovacími úřady. Dosavadní vymáhání daní s přirážkami orgány obecními, městskými daňovými úřady, obecními a obvodními notáři na Slovensku a v Podkarpatské Rusi má jako neúčelné odpadnouti a to tím spíše, že již nyní většinou se provádí orgány berních úřadů.

Podotknuto budiž, že "vymáháním" v tomto paragrafu rozumí se nikoli vykonávání exekuce, nýbrž péče, aby byly daně s přirážkami a příslušenstvím dobyty, k čemuž patří zejména nařizování exekuce berní a zakročování o povolení a výkon exekuce soudní. O úřadech, které exekuci vykonávají je řeč v § 346.

Dosavadní právo o exekuci berní jak v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, tak i na Slovensku a v Podk. Rusi zná jen exekuční úřady a nerozlišuje - jako soudní exekuční řád - úřady exekuci povolující, pokud se týče nařizující, a úřady exekuci vykonávající. Navrženým § 346 spolu s § 345 zřizuje se v té příčině shoda s exekučním řádem. Pokud jde o otázku, který úřad má býti úřadem exekučním, přimykají se ustanovení tohoto paragrafu dosavadnímu právu.

Má-li činnost vymáhajících, pokud se týče exekučních úřadů býti úspěšnou, musí tyto míti možnost zjistiti platební schopnost dlužníkovu, t. j. jeho majetkové a výdělkové poměry, po případě zameziti, aby dlužník majetek před exekucí neukryl. Z té příčiny je nutno, aby vymáhající, pokud se týče exekuční úřady, byly vůči dlužníkovi a osobám třetím vybaveny obdobnými právy, jaké mají vyměřovací úřady v řízení vyměřovacím (srov. § 298 říšskoněm. Reichsabgabeordnung). V odst. 2. zvláště vytčené povinnosti obcí shodují se v podstatě s dosavadním právním, pokud se týče skutečným stavem (praxí) (srov. §§ 15, 20, 22 a 29 výnosu býv. ministerstva financí ve Vídni ze 27./7. 1902, č. 49249 [služební instrukce pro berní vykonavatele], pak §§ 63, 64, 65, 70 a 108 zák. čl. XI/1909).

Ustanovení tato odpovídají dosud platnému práv u v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, jemuž je velmi podobno i dosavadní zákonodárství na Slovensku a v Podkarpatské Rusi.

Tyto paragrafy obsahují téměř doslovně ustanovení §§ 26-30, odst. 1. a 2., §§ 31., 32., 46 a 60 exekučního řádu ze 27./5. 1896, č. 79 ř. z., která podle výnosu býv. ministerstva financí ve Vídni z 18./1. 1898, č. 58418 ex 1897, č. 1., odst. 3., také dosud byla v Čechách, na Moravě a ve Slezsku rozhodnými co do práv a povinností berních vykonavatelů. V § 120, odst. 1. (§ 26, odst. 1. ex. ř.) vsunuta byla slova "nebo jiné místnosti, náležející k jeho domácnosti, nebo určené ku provozování jeho živnosti nebo výdělečné činnosti" vzhledem k ustanovení § 8 ústavního zákona z 9./4. 1920, č. 29: Sb. z. a n., dle něhož ochrana svobody domovní vztahuje se nejen na byt, nýbrž i na jiné místnosti náležející k domácnosti nebo určené ku provozování živnosti nebo výdělečné činnosti.

Dále v tomtéž §u 350, odst. 1., posl. věta, vypuštěna slova "mužského pohlaví" vzhledem k tomu, že jsou ženy připuštěny za svědky k solenním úkonům a činnosti mnohem důležitější.

Z důvodů jednoduchosti a přehlednosti předpisů o právních prostředcích ve věcech daňových upraven jest pořad instanční, určení místa, kde dlužno odvolání podati, a účinek odvolání obdobně dle ustanovení § 330 o odvoláních v řízení vyměřovacím.

Odvolací lhůta stanoví se pouze 8 dny, ježto řízení exekuční nesnese velkých průtahů. Ostatně kryje se tato lhůta s ustanovením jak § 65, odst. 2. ex. ř. z r. 1896, tak také § 45, odst. 2. zák. čl. XI/1909.

Otázka právních prostředků v berním území exekučním byla dosud jen povrchně upravena (srov. § 1., posl. odst. výnosu býv. min. financí ve Vídni ze 4./3. 1878, č. 2702, doplněného výnosem z 11./4. 1891, čís. 31.205, a § 45, odst. 2. zák. čl. XI/1909).

Vůdčí myšlenkou úpravy navrhované v § 356 jest jednak přizpůsobiti se, pokud možno nejvíce soudnímu exekučnímu řádu, jednak vyvarovati se zbytečného zatížení vyšších instancí, pokud se týče beznadějných soudních sporů.

Námitky ve smyslu tohoto paragrafu zastupují jak námitky podle §§ 35 a 36, tak i stížnosti podle §§ 65 a 68 ex. ř. z r. 1896.

Smysl ustanovení tohoto paragrafu je ten, že žaloba na vyloučení (exscindační) má býti přípustnou jen za těchto předpokladů:

1. materielních, jako v § 37 ex. ř. z r. 1896;

2. formálních, totiž

a) že odpor byl podán u úřadu exekučního,

b) že odpor buď byl exekučním úřadem vyřízen zamítavě, anebo že nebyl vyřízen v určité lhůtě.

Účelem formálních předpokladů jest umožniti finanční správě, jednak, aby předešla zbytečným soudním sporům, jednak, aby se důkladným šetřením přesvědčila o vyhlídkách soudního sporu. Nyní, kdy tyto předpoklady nejsou předepsány, stává se, že třetí osoba bud' podá ihned žalobu, takže dochází často k zbytečným soudním sporům, anebo že sice ohlásí odpor exekučnímu úřadu před podáním žaloby, avšak žádá rozhodnutí ve lhůtě, která naprosto nestačí (často "do 3 dnů") na provedení důkladnějšího šetření, takže zpravidla pustí se dobytá jistota, načež zhusta nezbývá, než nedoplatek odepsati.

Tato ustanovení srovnávají se s dosavadní praxí v Čechách, na Moravě a ve Slezsku a přimykají se v podstatě ustanovením §§ 39-44 ex. ř. z r. 1896.

Obdobné ustanovení odstavce 1. tohoto paragrafu obsahuje též dosud v Čechách, na Moravě a ve Slezsku platný výnos býv. ministerstva financí v dohodě s ministerstvy vnitra a spravedlnosti ve Vídni z 18./1. 1898, č. 58.418 z roku 1897 (v odstavci 4., pod č. 2) a rovněž tak i na Slovensku a v Podkarpatské Rusi platný zák. čl. XI/1909 (v § 52).

Ustanovením odstavce 2. doplňuje se odstavec 1. vzhledem k tomu, že jsou také omezení soudní exekuce z dlužníkovy osoby, na př. §§ 15 a 34 ex. ř. z r. 1896, cís. nař. z 29./7. 1914, č. 178 ř. z., dvor. dekret z 21./8. 1838, č. 291 Sb. j. z.

Po rozumu vícekráte již cit. výnosu býv. ministerstva financí v dohodě s ministerstvy vnitra a spravedlnosti ve Vídni z 18./1. 1898, č. 58.418/1897, jest v Čechách, na Moravě a ve Slezsku berní exekuce možna pouze exekuční upomínkou, zabavením, odhadem a prodejem movitých hmotných věcí (svršků) a vnucenou správou pronajatých domů. Naproti tomu lze na Slovensku a v Podkarpatské Rusi dosavad (§ 47 zák. čl. XI/1909) berní exekuci vésti i na pohledávky všeho druhu i - a ta neomezeně - na nemovitý majetek.

Dosavadní omezení exekuce berní v Čechách, na Moravě a ve Slezsku na upomínku, exekuci na svršky a na vnucenou správu pronajatých domů nevyhovuje dnešním potřebám daňové exekuce. Zkušenost učí, že úspěšnost exekučních opatření závisí velmi zhusta od rychlosti jejich provedení; zejména platí to o exekuci na peněžité pohledávky a o exekuci na nároky, aby byly hmotné věci vydány nebo dodány. Při obou těchto exekucích je nejvýš důležito, aby bylo exekvovanému dlužníku co nejrychleji znemožněno disponovati zjištěnou pohledávkou či nárokem. Tomuto požadavku není však prospěšno, jestliže, na takové pohledávky a nároky může býti vedena pouze exekuce soudní, takže berní úřad, který takovou pohledávku nebo nárok svého dlužníka zjistil, nemůže jej zabaviti sám, nýbrž musí o zabavení požádati soud, při čemž se často stává, že dlužník v době mezi podáním návrhu na povolení soudní exekuce a provedením tohoto návrhu disponuje svou pohledávkou (nárokem) tak, že zamýšlenou exekuci zmaří. Vzhledem k tomu je nejvýš žádoucno, aby bylo lze berní exekuci vésti také na peněžité pohledávky; jakož i na nároky, aby byly hmotné věci vydány nebo dodány. Jelikož se však finanční prokuratury v Praze a v Brně vyslovily proti berní exekuci; na knihovní pohledávky, t. j. na pohledávky, pro které jest v knihách zapsáno zástavní nebo nadzástavní právo, jakož i na nároky, aby nemovité hmotné věci byly vydány nebo dodány, dovozujíce, že exekuce tyto lze prováděti pouze soudně, nemají-li vzniknouti zmatky, omezuje se návrh berní exekuce na peněžité pohledávky neknihovní a na nároky, aby byly movité hmotné věci (svršky) vydány nebo dodány.

Berní exekuce na pohledávky doporučuje se také proto, že jest levnější než exekuce soudní a co do pohledávek peněžních též méně nákladnou než správní exekuce na svršky - odpadají odhadné a útraty dražební -, takže lze očekávati, že při účelném postupu se tento způsob exekuce osvědčí.

Podotknuto budiž konečně, že kromě zák. čl. XI/1909 také říšsko-německá Reichsabgabenordnung připouští berní exekuci na veškeré movité jmění, tedy i na peněžité pohledávky, nároky, aby byly hmotné věci vydány nebo dodány, a na jinak, majetková práva.

Rovněž shodně s Reichsabgabenordnung vypouští se v návrhu z řízení berního celá exekuce na nemovité jmění, tudíž nejen nucená dražba, nýbrž i vnucená správa nemovitostí a to proto, že praxe ukázala, že vnucená správa, soudně jsouc prováděna, je zpravidla úspěšnější než administrativní sekvestrace, a dále že nucená dražba nemovitostí pro daně je zjevem poměrně řídkým.

Těmito paragrafy upravuje se berní exekuce na hmotné věci movité, na peněžité pohledávky a na nároky, aby byly hmotné věci vydány nebo dodány obdobně soudní exekuci na jmění movité podle §§ 249 až 319 a §§ 325 až 327 a 329 exekučního řádu ze 27. května 1896, č. 79 ř. z., který podle osnovy vypracované již ministerstvem spravedlnosti má býti podkladem i budoucího jednotného exekučního řádu pro celou říši. Ke změnám a doplňkům navrženým v této osnově bylo patřičně přihlédnuto. Kromě odchylek plynoucích již z okolnosti, že v berní exekuci jest vymáhající věřitel zároveň i úřadem, který exekuci povoluje, pokud se týče nařizuje a provádí, navrženy tyto podstatnější:

Ustanovení § 254, odst. 2. ex. ř. z roku 1896 o vedení zájemních rejstříků a ustanovení § 255 téhož ex. ř. o dávání zpráv z takových rejstříků nebyla převzata, ježto v zájemních rejstřících, vedených u exekučních soudů budou zaznamenána i veškerá berní zabavení, jež k tomu cíli budou po rozumu § 369, odst. 3. návrhu exekučními úřady exekučním soudům sdělována.

Předpisy o uschování zabavených svršků vyhrazují se v § 366 prováděcímu nařízení, poněvadž vzhledem k totožnosti exekučního úřadu s věřitelem je nutno přesněji, nežli tomu jest v exekučním řádě, stanoviti zejména, ve kterých případech mají zabavené věci býti uschovány.

Kdežto podle § 256, odst. 2. ex. ř. z roku 1896 soudcovské zástavní právo pomíjí, neučinil-li vymáhající věřitel do roka po zabavení návrhu na prodej a nepokračuje-li řádně v prodejovém řízení, navrženo v § 368, odst. 3., aby zástavní právo nabyté berním zabavením zaniklo teprve, nebyl-li prodej proveden do 3 let, ode dne zabavení, poněvadž berní zástavní právo podle dosavadního práva v Čechách, na Moravě a ve Slezsku vůbec nepodléhalo promlčení a ježto dále promlčecí lhůta pouze jednoroční by překážela povolování delších příročí a tudíž byl na neprospěch především dlužníků samých. Jednoroční promlčecí lhůta při soudcovském zástavním právu není, pokud jde o daně, tak nebezpečnou, ježto soudní exekuce na svršky pro daně činí, jak statistika dokazuje, jen nepatrné procento berních exekucí mobilárních.

Ustanovení exekučního řádu z r. 1896 doplněno zároveň tím, že vysloveno shodně s osnovou budoucího exekučního řádu, že do roční lhůty se započítávají dny poštovní dopravy, že však se nezapočítává doba, po kterou byla exekuce odložena z příčin ležících mimo vůli vymáhajícího (exekučního) úřadu.

V § 369 učiněna opatření pro případ konkurence exekuce berní s exekucí soudní.

Z důvodů obdobných, jako v § 357, byl v § 370 převzat § 258 ex. ř. z r. 1896 s pozměnou, že nárok má býti uplatněn nejdříve u exekučního úřadu a teprve, nebyl-li exekučním úřadem uznán, žalobou u soudu.

Ježto podle § 353, odst. 2. výkonní orgánové nejsou oprávněni přijímati platby, jichž má býti dobyto exekucí, vypuštěno v § 371, odst. 1., který obsahově odpovídá 1. odstavci § 261 ex. ř. z r. 1896, ustanovení, dle něhož odnětí peněz výkonným orgánem má týž účinek, jako by dlužník platil. Právní význam tohoto vypuštění je ten, že hotovost, kterou výkonný orgán nalezne při zájmu, nebude výkonným orgánem přijata jako platba, nýbrž pouze zabavena, takže až co súčtování na vymáhaný daňový dluh zůstane vlastnictvím dlužníkovým.

V § 372, odst. 5., hledí se k ustanovení čl. XV uvozovacího zákona ze 27./5. 1896, č. 78 ř. z. a k ustanovením min. nař. z 2./7. 1859, č. 120 ř. z. a z 24./10. 1897, č. 249 ř. z.

V § 373, odst. 3., z praktických důvodů pozměňuje, pokud se týče doplňuje se ustanovení § 270, odst. 2. ex. ř. z r. 1896 tím, že na místě třínedělní lhůty klade se lhůta, stanovená ku prodeji exekučním úřadem a že se dovoluje, aby původně stanovená lhůta ku prodeji z ruky byla na návrh dlužníka prodloužena.

V odst. 4. téhož paragrafu uzákoňuje se osvědčivší se ustanovení dosud platného min. výnosu z 18./1. 1898 č. 58.418 z roku 1897 (bod 6).

Vzhledem ke komplikacím, které mohou vzniknouti a berní úřady značně zatížiti v případech převzetí zabavené věci podle § 271 ex. ř. z r. 1896, vypouští se ustanovení tohoto paragrafu jako nepraktická pro berní exekuci.

§ 387 převzat byl z osnovy budoucího exekučního řádu. V důvodové zprávě k této osnově jsou tato ustanovení odůvodněna takto: "Oprávnění dlužníkovo, pokud se týče vymáhajícího věřitele a jeho rozsah, jakož i legitimace po zabavení pohledávky bývá v praxi pochybnou a různě vykládána. Obdrží-li dlužník zákaz, aby pohledávkou nakládal, odnímá se mu tím aktivní žalobní legitimace. Poddlužník, jemuž se zapoví platiti, může sice se brániti žalobě dlužníkově námitkou, nemá však podle platných předpisů povinnosti. Nálezem z 15. května 1913, Rv I 462/13, č. 220 Práv. 1913, str. 450, bylo vysloveno stejně jako dřívějšími rozhodnutími, že dlužník nemůže zažalovati právní nárok, pokud byl věřiteli přikázán; rozhodnutím z 9. října. 1912, R I 421/12, Zentr. Bl. 1919 č. 496, z 3. července 1907, č. 7942 příl. m. v. 836, pak, že nemá vlivu na postavení stran, byla-li za sporu pohledávka přikázána, že však věřitel přistupuje ke sporu jako vedlejší intervenient. Aby však mohl přistoupiti, musí býti někým vyrozuměn. Spor mohl by býti zahájen i po vyjádření se poddlužníkovu podle § 301 ex. ř.; i exekuce může býti pak zahájena. Poddlužník ručí za to, že nebude plniti proti zápovědi. Může mu tedy uložena býti povinnost, oznámiti věřiteli, že spor nebo exekuce byly zahájeny. Věřitel může býti vzdálen aneb nepřítomen, nevymáhá ihned nárok a pod., poddlužník pak povinen jest složiti pohledávku jen tehdy, žádá-li za to věřitel, jemuž byla pohledávka již přikázána (§ 307 e. ř.). Dodatkem tvořícím § 348 zamýšlí osnova upraviti tento v praxi nejasný poměr."

V § 390 nepřiznán poddlužníkovi nárok na náhradu nákladů, které mu snad vzniknou vyjádřením, ježto k vyjádření takovému mohl by býti přidržen již na základě ustanovení § 347, odst. 1.

Také v těchto paragrafech převzaty jsou v podstatě předpisy exekučního řádu z r. 1896. Ustanovení odstavce 2. § 400 a ustanovení § 401 pojata jsou podle osnovy budoucího exekučního řádu, která takto řeší sporné otázky v soudní praxi, jednak je-li přípustným prodej svršků zabavených k zajištění, jednak je-li třeba znovu zažádati za uhrazovací exekuci, když se stal exekuční titul vykonatelným, či stačí-li navrhnouti ihned zpeněžení.

Toto ustanovení je samozřejmé a nevyžaduje odůvodnění.

Zásada vyslovená v odstavci I. shoduje se jak s dosavadními normami exekuce správní (srov. § 35 výnosu býv. min. fin. ze 4./3. 1878, č. 2702, doplněného výnosem téhož ministerstva z 11./4. 1891, č. 31.205, a § 68 zák. čl. XI/1909), tak i s exekučním řádem soudním srov. § 74 ex. ř. z r. 1896).

Jako náhrada exekučních nákladů vybírá se dosud na Slovensku a v Podkarpatské Rusi poplatek za, výkon zabavení ve výši 2% a poplatek za výkon predeje ve výši 3% vymáhaného nedoplatku a upomínku platí dlužník jenom poštovné. V Čechách, na Moravě a ve Slezsku záleží povinná náhrada exekučních nákladů jednak v poplatcích za jednotlivé exekuční úkony: upomínku, zabavení, prodej, jednak v náhradě hotových výloh: za odhad, transferaci a pod. Poplatky činí:

za upomínku

pro prvních 7 dní 10 hal. za každý den,

pro dalších 7 dní 20 hal. za každý den;

za výkon zabavení

za výkon prodeje

Uvedené exekuční poplatky, vybírané dosud v Čechách, na Moravě a ve Slezsku neodpovídají nynějším poměrům drahotním, valutárním a daňovým a míjejí se svým účelem a cílem, neboť pro svou nepatrnost ani z daleka nekryjí útrat exekučního řízení a nejsou také již pobídkou poplatníkům, aby včas zaplatili splatné daně.

Je tudíž nutno nejen unifikovati předpisy o náhradě exekučních nákladů, nýbrž co do Čech, Moravy a Slezska též náhradu tu přizpůsobiti nynějším poměrům. Jelikož tyto dnešní poměry sotva lze nazvati již trvalými, doporučuje se přenechati,stanovení výše této náhrady prováděcímu nařízení, aby v příhodné době mohla býti beze změny zákona navě upravena.

Vadou dosavadních předpisů jest také, že dlužník nepotřebuje platiti exekučního poplatku, i když zaplatí dluh teprve, když už se u něho objevil berní vykonavatel, aby provedl zájem nebo dražbu. Okolnost tato podporuje liknavost poplatníků ještě více než dotčená nepatrnost exekučních poplatků a způsobuje státu mnoho zbytečných výdajů nejen na platy a cestovné berních vykonavatelů, ale i na odměny odhadcům, kteréžto poslední v takových případech je stát povinen nésti podle občanského práva.

V ohledu formálním se doporučuje, aby osnova tohoto zákona byla v obou sněmovnách Národního shromáždění přikázána výboru rozpočtovému.