Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

§ 231 vymezuje rozsah platnosti této hlavy.

Návrh zákona přikazuje "správu daní přímých" - aniž by se pouštěl do podrobného vypočítávání jako na příklad činí § 5 a 6 zák. čl. XI/1909 ve znění zák. čl. LIII/1912 - finančním úřadům, neoznačuje však zevrubněji jejich název, aby pokud možno nejméně bylo předbíháno budoucí organisaci, a ponechává i podrobnější vymezení oboru působnosti způsobu nařizovacímu.

Jednou z velikých vymožeností proti dosavadnímu způsobu byrokratického vyměřování daní s neznámými důvěrníky bylo při daňové reformě v r. 1896 zavedení daňových komisí pro ukládání důchodové daně a všeobecné daně výdělkové, t. j. autonomních sborů, složených ze zástupců poplatnictva, jemuž takto zabezpečeno bylo důležité právo spolupůsobiti při vyměřování nejdůležitějších daní.

Finanční správa slibovala si od tohoto posunutí laického živlu do popředí velmi mnoho, m. j. obzvláště to, že pro ukládání daní lze získati síly, jež daleko dokonaleji jsou obeznámeny s poměry v okresu, než byrokratický aparát sám a že tímto způsobem lze co nejúčinněji pracovati k spravedlivému a stejnoměrnému ukládání daní vůbec.

Naděje tyto nebyly zklamány a lze v celku říci, že se spolupůsobení laického živlu osvědčilo.

Až dosud složeny byly odhadní komise pro daň z příjmu a komise pro daň výdělkovou v Čechách, na Moravě a ve Slezsku (§§ 16, 179 a další zák. o os. daních) tak, že polovina členů byla jmenována a polovina volena z obyvatelstva okresu pokud se týče z členů dotčené společnosti berní; táž zásada platila též pro konstituování komisí druhé stolice.

Na Slovensku a v Podkarpatské Rusi (§ 37, 38 a 55 zák. čl. X/1909 , § 11, č. 4 zák. čl. XXVI/1916) nedošlo ke konstituování vyměřovacích komisí prvé instance pro daň z příjmu a ukládání daně svěřeno bylo hned komisi druhé instance t. zv. reklamační, v níž většina členů (4) byla volena zpravidla municipii a menšina (3) jmenována; tato reklamační komise byla povolána též k ukládání daně majetkové v prvé instanci (§ 27 zák. čl. XXXII/1916); vedle toho trvají též u zárobkové daně III. tř. komise (čl. XLIV/1880).

Odst. 1., § 233 neobsahuje tudíž nic nového.

Po převratu bylo složení komisí, pokud se týče neprovádění voleb, předmětem četných stížností v N. S.

K volbám dosud nedošlo; finanční správa neopominula v četných odpovědích na dotazy, zejména pak na resoluci poslanecké sněmovny N. S. ze dne 4. srpna 1921 poukázati na ohromné obtíže, které stojí v cestě provedení voleb a hleděla nejkřiklavějším nedostatkům ve složení komisí odpomoci jmenováním, majíc k tomu zákonné zmocnění podle zák. ze dne 10. prosince 1918, č. 65 Sb. z. a n. a ze dne 28. května 1919, č. 291 Sb. z. a n.; na Slovensku a v Podkarpatské Rusi jsou členové odvolací komise jmenováni (zák. ze dne 26. března 1920, č. 198 Sb. z. a n.); ohledně komisí prvé stolice jest právní stav nezměněn.

Důvody, na které finanční správa poukazovala, byly v podstatě asi tyto hledíc k značným nedoměrkům, způsobeným válečnými poměry, neobyčejnému vzrůstu různých agend po převratu a ukládání dávky z majetku, jest naprosto nemožno provésti velmi nákladný aparát voleb, který by po mnoho neděl úplně absorboval vyměřovací úřady; zaváděním stále vyššího daně prostého minima (nejprve 4800, pak 6000 Kč) zákony č. 313/20 a 336/21 na léta u 1920-1923 nelze - dokud dat podle těchto zákonů nebude předepsána - sestaviti se skutečnými poměry se srovnávající katastry volební; starých katastrů padle starších ustanovení (na r. 1919 a 1920) nelze vůbec užíti, protože by volili a mohl býti voleni poplatníci, kteří přestali býti poplatníky, a na druhé straně by nevolili a nemohli býti voleni poplatníci, kteří do daňové povinnosti vstoupili teprve po době, padle níž volebn. katastr byl zřízen.

Při probírání této otázky záhy se však vynořila, přání, by volební princip vůbec byl zreformován, a aby zejména volby postaveny byly na zásadu poměrného zastoupení (výše zmíněná resoluce ze dne 4. srpna 1921.).

Po zralé úvaze přichází vláda k výsledku, že princip poměrného zastoupení jest pro volby do daňových komisí nejen nepřijatelný, ale i neproveditelný; myslí-li se na zastoupení všech politických stran v komisi, jest to nemožné proto, poněvadž komise, nemají-li se státi příliš drahým a neohebným aparátem, s nímž nelze pracovati, musí býti omezeny na poměrně malý počet členů.

Nelze konečně ani mlčením pominouti, že s pouze věcným úkolem ukládání daní podle čistě hospodářských momentů nelze srovnati momenty politického rázu, neboť daňová spravedlnost jest jenom jedna.

Má-li se na mysli, aby poměrného zastoupení došly všechny zájmové skupiny poplatníků, pak jest provedení této myšlenky vzhledem k četnosti těchto skupin ještě méně možné.

Vůbec nutno vytknouti, že volební princip se neosvědčil; nehledíc ani k tomu, že provádění voleb vyvolává mnoho neproduktivní a nákladné práce a citelnou ztrátu času, nezaručují volby ani spravedlivého ani stejnoměrného zastoupení, poněvadž numerické převahy jistých skupin poplatníků, na př. v kraji převážně zemědělském zemědělců, anebo v kraji převážně průmyslovém dělnictva a pod. aneb převahy vlivů politických a národnostních nelze vůbec odstraniti, takže stesků na nestejnoměrnost zastoupení možností voleb spíše přibývá, než ubývá.

Rovněž zkušenosti v cizin, kde zajisté s velkou pečlivostí problém byl studován, mluví proti volbám; Amerika, Francie, Belgie a Anglie jich vůbec nemá; kde volby ještě do nedávna existovaly, na př. v dnešním Rakousku, tam byly odstraněny a nahraženy jmenováním různými veřejnými korporacemi; totéž pozorovati lze v Německu a Polsku.

Oč vlastně jde? Zajisté jenom o to, aby pro důležitý úkol spolupůsobení poplatnictva při vyměřování daní poplatnictvu získávány byly, jak po stránce morální, tak i věcné, nejlepší síly, které by byly s to, aby vykonávaly důležitou funkci člena komise s přísnou nestranností na podkladě odborných znalostí poměrů v okrese jako zástupci všech nejdůležitějších skupin hospodářských.

Nejsou-li volby k tomu vhodným prostředkem, pak lze se uchýliti jen k zásadě jmenování všech členů komise; a to formou, jak návrh zákona uvádí, neboť jen tímto způsobem lze dosáhnouti zjednodušení, zrychlení, a nač nejvíce nutno důraz klásti, kvalitativního zlepšení celého aparátu.

Návrh zákona vychází tudíž ze zásady jmenování členů (náhradníků) komisí finanční správou, obmezuje však u prvé polovice jmenování na kruh osob určitými korporacemi hospodářskými navržený; stran druhé polovice zůstává jako dosud jmenovací právo finanční správy nedotčeno, čímž dojdou zastoupení i zaměstnanci za plat a mzdu.

Jinak přimykají se ustanovení o komisích ku právu dosud platnému. Velmi důležita jest v § 241 odst. 3. zákonitá úprava t. zv. subkomisí, útvaru to, který se v jiné obdobě jako podvýbor, subkomité a pod. v parlamentech velmi osvědčuje. Tento způsob projednávání zabezpečuje jednak v úzkém kruhu osob důkladné probrání materie, jednak umožňuje, aby při obmezeném počtu členů komise přibráním osob mimo komisi stojících přišly k platnosti odborné znalosti, jimiž po případě komise nedisponuje.

Předsedovi komise dává se poněkud širší pravomoc, jíž vyžadují zkušenosti tu i tam nabyté. Také správě finanční třeba vyhraditi jisté opatření dohlédací (§ 247).

O odvolacích komisích daňových platí podstatně totéž.

Ustanovení tato přimykají se v podstatě k dosud platnému právu v Čechách, na Moravě a ve Slezsku; podstatných změn není potřebí, poněvadž se osvědčilo.

V daňovém právu vůbec není pojem "bydliště" v zákoně řešen; za to jsou definice tohoto důležitého pojmu, jenž vykládán byl dosud jen judikaturou, v mezinárodních smlouvách o urovnání tu- i cizozemského zdanění a zejména o zamezení dvojího zdanění.

Pojem ten pojímá se tudíž přímo do zákona se zřetelem k § 66 iur. normy.

Tyto paragrafy obsahují přehledné sestavení ustanovení o lhůtách a přihlížejí zejména k ochraně stran; jde tu o převzetí ustanovení namnoze dosud platných.

Tento § obsahuje pouze pravidlo vykládací a umožňuje zjednodušení v zaokrouhlování vyměřovacího základu nebo daně.

§ 256 vtěluje ve formu zákona samozřejmé zásady, pokud jde o účinnost úředních opatření vůči straně a upravuje otázku, kteráž až dosud byla - alespoň pokud jde o území Čech, Moravy a Slezska řešena praxí nejednotně a nedokonale.

Hájiti veřejný zájem, aby při vyměřování a ukládání přímých daní se postupovalo přísně podle zákona, bylo ode vždy úkolem správních úřadů finančních, a nikdy nebylo v theorii správního práva pochybováno o této důležité funkci správní.

První stolice jsou povinny vyměřovati daně podle zákona a nadřízené úřady jsou pověřeny dozorem a právem z povinnosti úřední nebo i na iniciativu stran, kteráž nevystupuje obvyklou formou opravných prostředků, nezákonnosti a jinaké porušení formálního řízení zrušovati, nehledíc k tomu, jde-li tu o ochranu zájmů stran, jimž se takto domáhání práva značně usnadňuje, či o ochranu zájmů státu, jenž tak dalekojdoucí právní ochrany jako strana nepožívá nebo požívá jen obmezenou měrou.

Tato funkce jest tak úzce spjata s existencí a úkolem správních úřadů a tak samozřejmá, že nebývala v zákonech výslovně upravena.

Návrh zákona pokouší se vtěliti tyto zásady prakse ve formu zákona, nepřekročuje nikde dosavadních mezí; za změnitelné pokládají se jako dosud i rozhodnutí 0 odvoláních, takže návrh zákona nejde tak daleko, jako § 76, odst. 3. leichsalzgabenordnung, jenž opravu nebo zrušení rozhodnutí pořadem odvolání nebo stížnosti zásadně ponechává jenom instančnímu postupu.

Záleží pak jenom na účelnosti organisace finanční služby, jak dalece zrušení opatření přísluší do vlastní působnosti dotčeného úřadu, anebo je-li k tomu potřebí zmocnění nadřízeného úřadu.

Doručování, jak bylo již jednotně upraveno zák. o os. daních, se osvědčilo, i bylo částečně beze změny, částečně s úchylkami, kterých vyžaduje styk s cizinou, převzato; na Slovensku a v Podkarpatské Rusi bylo doručování upraveno nařízením (§ 108 zák. čl. XI/1909).

Soukromoprávního výrazu "obligace" lze vhodně užíti na veřejnoprávní poměr, podle něhož stát jako oprávněný žádá formou daně (přímé) od poplatníka, podrobeného jeho finanční výsosti, příspěvek na úhradu potřeb veřejného hospodářství.

Jako každá obligace, zakládající nárok a povinnost, tak i finanční obligace předpokládá 2 subjekty, z nichž jednomu (státu) přísluší nárok, druhému (poplatníkovi) povinnost; jest to právní poměr zásadně subjektivního rázu, směřující vždy, i když se zdá, že povinnost daňová se přimyká přímo na objekt, k osobě daní povinné.

Nárok státu na daň a korespondující s ním povinnost daňová vzniká okamžikem, kdy jsou tu okolnosti právně závažné, na něž zákon připíná vznik nároku, pokud se týče povinnosti.

Osoba, u níž takové okolnosti nastanou, vstupuje ve veřejnoprávní poměr k státu, aniž je v této době ještě obsah nároku a povinnosti podrobně znám; tato základní zásada není dosavadnímu právu nijak cizí (sr. na př. dosavadní § 145, odst. 1. a § 227, odst. 1. zák. o os. daních), a jeví i jinak důležité právní následky, zejména pokud jde o promlčení státem získaného práva vyměřiti daň (dosud § 2, odst. 3. zák. ze dne 18. března 1878, č. 31 ř. z.).

O "dluhu" a "pohledávce" nelze ovšem v tomto stadiu ještě mluviti, neboť dluh předpokládá především, aby byla daňová povinnost podle času, místa a výše vůči určité osobě určitě konkretisována a aby předepsaná daň nebyla ještě zapravena.

Toto prvé stadium daňové obligace není ovšem posledním; ten fakt má ovšem hlubší pozadí a směřuje přímo k otázce dělení daní - na přímé a nepřímé - jež jest stejně problémem správního práva jako finanční vědy.

O tom, v čem vlastně záleží materiální rozdíl mezi přímými a nepřímými daněmi - ne snad pouze formální rozdíl - panuje ve vědě finanční různost názorů.

Jest jisto, že spolehlivým dělidlem není ani dělení podle toho, kdo daň skutečně nese, ani kdo daň podle úmyslu zákonodárcova má platiti; velmi závažné hlasy (Wagner, Cohn a j.) shledávají rozdíl v tom, zdali daň zachycuje přímo výdělky jako celek (důchod) nebo jako části celku (výtěžky, partiální důchody), anebo navazuje-li teprve na jednotlivé akty použití důchodu, z nichž pak na způsobilost daňovou lze souditi; prvé jsou přímé, druhé jsou nepřímé daně (obchodové, spotřební).

Méně uspokojivé důsledky této nauky na př. činžovní daň z výtěžku nájemného jest daní přímou, ale přesune-li se, jest daní ze spotřeby důchodu - vedly k nauce, kterouž zastává hlavně Neuman, že totiž spolehlivějším jest zevní, čistě správně-technické rozlišování podle toho, vyžaduje-li se, aby daň byla nejprve uložena a poplatníkovi oznámena na podkladě vrchnostenského správního aktu vyměření, anebo navazuje-li daň bez takového aktu přímo na určité zjevy hospodářského života; tímto rozdělením, jež převážně bývá diktováno účelností a dělí daně na uložené a tarifované, kryje se v širokých rysech dělení na daně přímé a nepřízné, třeba že i tato theorie někde, jako na př. u daně z obratu, selhává.

Převážná většina daní, na něž vztahuje se tento návrh zákona, náleží k daním, jež předpokládají správní akt uložení daně, ať periodicky, ať jednou pro vždy; že rentová daň z určitých kapitálů nebo důchodová daň z požitků nebo dávka tantiemová z tantiem se vybírá srážkou bez vyměření daně poplatníkovi, jest pomůckou techniky daňové a v podstatě něco docela jiného.

Správním aktem vyměření daně a oznámením straně se teprve individualisuje a konkretisuje, zdali je určitá osoba daní povinnou, kde, kdy a jakou měrou.

Teprve v tomto - druhém - stadiu vzniká u přímých daní na poplatníkově straně dluh a na straně státu pohledávka.

Tato konstrukce (§ 259) odchyluje se od konstrukce, jakou volil § 81 (§ 79) Reichsabgabenordnung; tam totiž identifikuje se vznik daňové povinnosti se vznikem daňového dluhu.

Toto zásadní pojímání nesrovnává se s právním cítěním, neboť jak lze o "dluhu" mluviti, když existence povinnosti daňové v době jejího vzniku pravidelně ani se neuvědomí stranou, ani nevejde v této době ve známost správním úřadům, a stane-li se tak, ani výše této povinnosti před uložením daně není vůbec známou?

§ 259 obsahuje dále přesné vymezení a rozlišení všech akcesorií, kteráž jsou s daní spiata; jest to proto důležité, poněvadž jejich osudy právní nejsou vždy stejné.

Ustanovení §§ 260 a 261 zabezpečují vybrání daně při zániku původního dlužníka a upravují případy, kdy objekt daňový náleží více než jedné osobě.

Zde přejímají se již jednotně upravená ustanovení zák. o os. daních, kteráž nevyžadují zvláštních změn; zvláště činí se zmínka o legitimaci stran.

Novoty z ohledů praktických velmi nutné obsahuje § 263, odst. 2, a 3.

Nezaplatí-li poplatník dlužné daně nebo neodvede-li osoba srážkou daně povinná daně včas a řádně, musí míti stát právní možnost, uplatniti svou pohledávku; na to jest institut ručení, jež záleží v tom, že subsidiárně, t. j. teprve tehdy, když osoby nejprve zavázné nedostojí své povinnosti, ukládá se jiným osobám, nésti daně za ně.

Ručení jest osobní, uplatňuje-li se přímo proti osobám, jež pak ručí celým svým jměním, a věcné; uplatňuje-li se přímo proti určitým objektům a ovšem nepřímo proti jejich majitelům, majíc tu pravidelně podobu zákonného, ba dokonce i přednostního zákonného práva.

Na těchto hlavních zásadách zakládá se ručení upravené na různých místech v zák. o os. daních (§§ 76, 77, 96, odst. 1., 135, 136, 150, 151, 157, odst. 6., 158, odst. 2., 237, 263, 266 a v nov. ze dne 23. ledna 1914, č. 13 ř. z., čl. III); pokud jde o reální daně, budiž poukázáno na nejv. rozhodnutí ze dne 30. listopadu 1839 (dv. dekret ze dne 14. února 1840, č. 4645 pol. Sb. z. a n., sv. 68, čís. 21) a zejména na dvorské dekrety ze dne 20. července 1841, č. 20182 prov. sb. pro Dolní Rakousy 23. díl, č. 130, a ze dne 6. října 1843, č. 30056.

Na Slovensku a v Podk. Rusi jest tato látka upravena jednotněji v zák. čl. XI/1909 ve znění zák. čl. LIII/1912 v §§ 83, 84, 91 a 92 podstatně podle obdobných zásad jako v Čechách, na Moravě a ve Slezsku.

Návrh zákona obmezuje se na přehledné zpracování norem dosud více méně platných; z podstatnějších změn budiž vytčen širší rozsah ručení podle § 264, odst. 1., č. 2. a 7., jež vyplňuje mezeru v praksi citelně pociťovanou, a dále ustanovení § 265, odst. 1., podle něhož přednostní právo zástavní na realitách trvati má po 2 léta; jest to jaksi střed z dosavadních 11/2-3 let (§ 76, dv. dekret č. 4645 ex 1840 a § 83, odst. 1. zák. čl. XI/1909 ve znění zák. čl. LIII/1912).

Ustanovení o zániku daňového nároku, pokud se týče daňového dluhu (§ 268, odst. 1.), jsou pouhým korrelátem k ustanovení § 259; § 268, odst. 2., rozlišuje "změny", které na př. na podkladě odvolání, reasumace znamenají též zánik pohledávky (dluhu) od pravého zániku takové pohledávky (dluhu) podle odst. 3.

Obsáhlá tato materie jest roztroušena v četných ustanoveních zákonného i administrativního rázu; pouze co do splatnosti přímých daní s přirážkami, pak úroků z prodlení a úroků náhradních jest provedena již částečná unifikace zák. ze dne 16. března 1921, čís. 116 Sb. z. a n.

Placení daní napřed (§ 270), spojeno jest se změnou provedenou u všech daní ročně znovu vyměřovaných, že totiž základem zdaňovacím jest důchod (výtěžek) roku, na který se daň vyměřuje, ovšem nikoli v tomto, nýbrž příštím roce.

Tato důležitá změna ve vyměřování daní vyžaduje při značné fluktuaci subjektů v životě hospodářském, aby učiněna byla nezbytná preventivní opatření (§ 270, odst. 2.), kteráž svou povahou jsou pouze á conto platbou, nikoliv provisorním předpisem daně, jako na př. dosud podle § 92, odst. 4., věta prvá zák. o os. daních.

Úroky z prodlení (§ 272) připadají jen státní pokladně; podělovati též svazky samosprávné, setkává se se značnými obtížemi technického rázu a nemá - mají-li všechny svazky býti poděleny - finančně žádného významu (resoluce posl. sněmovny ze dne 14. února 1921).

Návrh zákona rozeznává 5 způsobů zániku daňové pohledávky a to: placení (§ 273), plnění místo placení (§ 274), odpočet (§ 275), úřední výrok (§ 276) a promlčení (§§ 277-282) a opírá se tu o cit. zák. čís. 116/21, ústavní zmocnění vydávati t. zv. pokladniční poukázky, obvyklé formy odpočtu, změny pravidelně teprve v právoplatném předpisu daně a konečně o zák. ze dne 18. března 1878, č. 31 ř. z., pokud se týče § 284, odst. 3. a 4. zák. o os. daních; ustanovení platná na Slovensku a v Podkarpatské Rusi jsou částečně příliš obšírná (na př. §§ 26 a další zák. čl. XI/1909 ve znění zák. čl. LIII/1912), částečně zase příliš kusá (na př. o promlčení § 85 cit. zák. čl. XI/1909).

Z různých stran stále vznášené stížnosti, že poplatník nemá dnes přesné informace o výši svých daňových dluhů, dotýkají se problému, který jest prakticky daleko obtížnějším, nežli se na prvý pohled zdá (§ 273), jde-li totiž o to, aby nebylo berním úřadům značně přitíženo; proto vyhrazuje se vyřešení tohoto obtížného úkolu způsobu nařizovacímu.

Příročí neboli posečkání daně (§ 283) neodchyluje se od práva u nás platného, ba jest mírnější, neboť neobmezuje tohoto práva časově, jako to činí §§ 4, 35 zák. čl. XI/1909 ve znění zák. čl. LIII/1912; zásadu, že nárok na úroky z prodlení jest dán při poshovění, nelze opustiti (resoluce posl. sněmovny ze dne 14. února 1921).

Pokud jde o zajištění dosud nepředepsaných nebo nesplatných daní, poskytují v Čechách, na Moravě a ve Slezsku dv. dekr. ze dne 18. září 1786 č. 577 lit. c) Sb. j. z. a ze dne 24. října 1806 č. 789 Sb. j. z. rozsáhlou možnost zajištění bez jakéhokoliv řízení; taková úprava tak důležité materie nijak nevyhovuje, nepřihlížejíc k nutné ochraně stran. Za vzor zvolena tudíž modernější forma zajištění dávky z majetku podle zákona ze dne 17. února 1920, č. 134 Sb. z. a n.

Rovněž zle bylo užito cit, zák. č. 116/21 Sb. z. a n. se změnami a doplňky, jež se ukázaly v praksi nutnými; nárok není vázán lhůtou. jako podle § 7, odst. 3. zák. čl. XI/1909; nárok na nahrazovací úrok (§ 292) byl rozšířen (resoluce senátu ze dne 16. března 1921).

Administrativní řízení daňové rozeznává se od obvyklých forem procesních tím, že finanční úřady (komise) rozhodují nejen o výši daňového dluhu poplatníka jako strany, nýbrž zároveň hájí i zájmy zisku; z této zvláštní povahy správního řízení plyne, že úřady jsou povinny z úřední moci zjišťovati vše, co jest důležito pro posouzení daňové povinnosti a jejího rozsahu (§ 298).

Vyměření daně bez jakéhokoliv podkladu jest vůbec nemyslitelné a bez dostatečných podkladů vadné a nespolehlivé; proti této samozřejmé pravdě se tu a tam hřešilo, proto pojata byla přímo do zákona (§ 299).

Zjišťování zdaňovacích základů jest úřední povinností, kteráž však podle povahy věci, zejména hledíc k chování poplatníkovu může narážeti na četné překážky, ba může provádění této povinnosti činiti nemožným.

Není tím řečeno, že by poplatník se mohl chovati zcela indiferentně, jdeť přece o jeho důležité zájmy rázu veskrze materiálního.

Jest tudíž nejen jeho právem (ve vlastním zájmu), nýbrž i povinností spolupůsobiti při ukládacím řízení a podporovati úřady ve snaze po zjištění pravdy, která se v kruzích poplatnictva tak často zakrývá (§ 300); nezachovává-li se tato povinnost, nezbývá ovšem nežli trestati podle míry provinění.

Avšak ani to ještě nestačí; k zjištění skutečného stavu věci třeba i spolupůsobení osob třetích (§§ 30105); předpisy zde soustavně sebrané, zejména pokud jde o ustanovení § 301, srovnávají se jednak s platným dosud právem, jednak jsou podrobněji vybudovány (sr. § 269 rak. zák. o os. daních a §§ 177-185 Reichsabgabenordnung).

Význačnou formou spolupůsobení poplatníka jest jeho přiznání, kteréž podati včas a řádně jest jeho nejpřednější povinností; vyhne-li se této povinnosti, musí si přičísti také příslušné následky; po této stránce jde po většině o kodifikaci platných ustanovení.

Novým jest ustanovení § 309 potud, že podle osnovy může býti daň vyměřena z úřední moci bez dalšího spolupůsobení poplatníkova (t. zv. kontumace), když přiznání nebylo podáno ve lhůtě zákonem stanovené (§ 307) nebo ve lhůtě delší, kterou vyměřovací úřad na žádost poplatníkovu může povoliti (§ 309). Toto ustanovení jest v zájmu ulehčeni a urychlení ukládacích prací naprosto nutné. Dosavadní ustanovení zákona o os. daních (§§ 42, 112, 142 a 205) vedla k tomu, že poměrně jen nepatrná část poplatníků podala přiznání v zákonné lhůtě, kdežto velká většina vyčkávala zvláštní výzvy k tornu. Vyměřovací úřady musely vyčkati nejprve projití zákonné lhůty ku podání přiznání a teprve potom mohly liknavé poplatníky písemně ku podání přiznání vyzývati. Tento postup nejen zatěžoval neplodnou prací nesmírně vyměřovací úřady větší úřad musel vyhotoviti tisíce, ba desetitisíce takových vyzvání), nýbrž způsoboval přirozeně též značný průtah v ukládání daní.

Tento stav jest na dále neudržitelný a proto ukládá osnova poplatníkovi za povinnost, aby, nechce-li se vydati nebezpečí kontumace, bez výzvy podal povinné přiznání do lhůty zákonem určené. Jako stát jest povinen plniti své povinnosti vůči svým občanům bez zvláštní pobídky, jest samozřejmým oprávněním státu žádati od občana totéž. V jiných oborech státní správy (na př. v soudnictví) není takové anomalie, aby občan ku plnění zákonné povinnosti musel býti dříve zvlášť vyzýván. Taková liberalita není ani na místě, poněvadž - jak se právě ukázalo při dosavadních ustanoveních o podávání přiznání - vedla k zneužívání a v důsledku toho k ztěžování práce úřadům.

Pořádný poplatník nemusí se kontumace obávati, poněvadž i bez zvláštní výzvy podá přiznání včas. Liknaví poplatníci nepodali pravidelně přiznání ani na zvláštní výzvu a jest pro ně tudíž lhostejno, octnou-li se v kontumaci dříve či později.

Zostření povinnosti ku včasnému podání přiznání jest zmírněno tím, že lhůta ku podání přiznání se prodlužuje do konce února (dosud u daně z příjmu a daně rentové do konce ledna) a že poplatník může i o prodloužení této zákonné lhůty zakročiti, má-li pro to důvody. Ostatně zákon stanoví jen možnost kontumace, nenařizuje však, že poplatník, který nepodal přiznání včas, musí býti kontumacován. Z toho jde, že vyměřující orgány již v zájmu spravedlivého uložení daně budou v případech, ve kterých nebudou míti dostatečného a spolehlivého podkladu pro vyměření daně, trvati na podání přiznání (na př. u daně činžovní). Nutno též zdůrazniti, že vyměření daně z mocí úřední čili kontumace nesmí býti zneužíváno k tomu, aby poplatník ve formě zvýšené s poměry se nesrovnávající daně byl trestán za nepodání přiznání, nýbrž že i v případě kontumace musí ukládací orgány uložiti jen takovou daň, která se se skutečností srovnává a jest tudíž přiměřena.

Poplatníku, který po uplynutí zákonne lhůty ani na zvláštní vyzvání nepodal přiznání, může býti - kromě následků kontumace podle § 309, odst. 1. - uložena přirážka až do 10% vyměřené daně. Toto ustanovení je převzato z práva platného na Slovensku a v Podkarpatské Rusi (srov. na př. u daně z příjmu § 36, odst. 1. zák. čl. X/1909 a § 11, č. 7. zák. čl. XXVI/1916).

Omluví-li poplatník dodatečně zmeškání lhůty, pominou samozřejmě následky kontumace (§ 309, odst. 4.).

Jak nutným jest zostření povinnosti ku včasnému podávání přiznání, dokazuje zvláště též ta okolnost, že Rakousko již v roce 1920 (§ 205 zákona ze dne 23. července 1920, č. 372 státního zákonníka) uzákonilo v podstatě táž ustanovení, která obsahuje § 309 návrhu zákona.

Návrh zákona, vycházeje z okruhu povinností vyměřovacích úřadů, přihlíží k oprávněním, kteráž jim příslušejí; poplatníkovo spolupůsobení vyvolává se výzvou, jež obsahovati musí upozornění na právní následky, jestliže se výzvě nevyhoví (§ 310); přísežný výslech poplatníkův o určitých okolnostech není, jako dosud, přípustný.

Třeba že není poplatníkovo přiznání závazným pro úřad (komisi), přece jen tato forma spolupůsobení jest tak důležitého rázu, že nelze přiznání bez důvodu pominouti.

Z toho zásadního hlediska plyne povinnost úřadu oznámiti poplatníkovi pochybnosti (§ 312); tato zásada jest již od reformy r. 1896, rovněž i - ovšem jen v určitém rozsahu - na Slovensku a v Podkarpatské Rusi dávno uznanou zásadou, kteráž se nezměněně přejímá a rozšiřuje i na reální daně, kde dosud neplatila.

Z poplatníkova spolupůsobení vyplývá řada oprávnění k obhajobě jeho zájmů, jež návrh zákona exemplikativně vypočítává (§ 313); i zde zachovává se dosud platné právo.

Nahlížení do knih jest jedním z velmi důležitých prostředků průvodních, kteréž na Slovensku a v Podkarpatské Rusi (§ 18 zák. čl. XI/1909) bylo jen zcela povšechně upraveno; některá ustanovení obsahuje zák. čl. X/1909 o dani z příjmu (na př. §§ 44, 59).

Návrh zákona přejímá v podstatně nezměněném znění podrobnější ustanovení, jak se vyvinula v zák. o os. daních a v obou novelách z r. 1914 a 1917; v těchto paragrafech zahrnuta jsou formální ustanovení; několik ustanovení, vztahujících se na nahlížení do knih, jest vhodněji uvedeno na jiných místech.

Místní prohlídka zaujímá nyní, vztahujíc se na všechny přímé daně, postavení daleko důležitější, než dosud vstup do provozoven podle § 280 zák. o os. daních; rovněž jest nezbytně potřebí upraviti tento důležitý prostředek ukládací techniky i po stránce formální poněkud podrobněji, než činí § 17 zák. čl. XI/1909 ve znění novely zák. čl. LIII/1912.

Zvláštní opatření byla nutna pro místní šetření za příčinou vyměření činžovní daně; ustanovení o t. zv. parifikaci, jež dosud platí podle § 35 a dalších instrukce pro zjištění výtěžků činžovních atd. (dv. dekret ze dne 26. června 1820, č. 918 sb. polit. z. a n., sv. 47, příl. b), jsou příliš zastaralá; na Slovensku a v Podkarpatské Rusi vztahují se k této materii ustanovení zák. čl. LIII/1912 (§§ 3 a 27), VI/1909 (§§ 49 až 51).

Návrh zákona hledá dosíci pomoci trvalé instituce přísežných odhadců, aby hlavně nájemné hodnoty byly zjišťovány osobami s poměry v obcích dokonale obeznámenými a aby tak dobrá zdání, která mohou býti ovšem jen informativního rázu, byla pokud možno nejobjektivnější; proto podají přísežní odhadci svůj návrh nikoliv při místní prohlídce samé, při níž může býti přítomen i poplatník, nýbrž teprve na jejím podkladě úřadu.

Opatření pro případ, že by se přísežní odhadci k jednání nedostavili, anebo jich z jakýchkoliv důvodů nebylo v obci vůbec po ruce, jsou nutna v zájmu nerušeného chodu daňové agendy; ale i pro tento poslední případ navrhuje se vhodná náhrada za ně.