| II. volební období. |
I. posl. Bergmanna, Buřívala, Procházky a spol. min. financí o vhodné výzbroji pohraniční finanční stráže,
II. posl. Bergmanna, Buřívala, Procházky a spol. min. financí o častých a zbytečných přesázkách pohraniční finanční stráže na Slovensku a Podkarpatské Rusi,
III. posl. Mikulíčka a soudr. min. železnic o podvodném deklarování vagonů štěrku, zasílaného do Zlína,
IV. posl. Prokeše, Chalupníka, Brožíka a soudr. min. železnic o nedostatečném přistanovaní uhelných vagonů v revíru ostravsko-karvínském,
V. posl. Tečného, Buřívala, dra Uhlíře a spol. min. spravedlnosti o útisku, prováděném zřízenci firmy A. Čerych a synové v Josefově na Moravě na býv. zaměstnancích podniku této firmy,
VI. posl. Buřívala, Tučného, dra Uhlíře a spol. min. spravedlnosti a vnitra o útisku, prováděném některými zaměstnavateli v textilním průmyslu,
VII. posl. dra Koberga a druhů min. vnitra o užívání jazyků u samosprávných zemských úřadů,
VIII.posl. dra Schollicha a druhů min. vnitra o zadávání licencí na biografy,
IX. posl. dra Schollicha a druhů předsedovi vlády a min. vnitra, že nejsou zachovávány mezinárodní opční úmluvy.
X. posl. dra Schollicha a druhů min. železnic o nápisech na staničních budovách,
XI. posl. Kleina a soudr. min sociální péče, vnitra a spravedlnosti o převodu pojišťovacích obchodů První uherské všeobecné pojišťovací společnosti na Slovenskou pojisťovnu, a. s. v Bratislavě a o důsledcích toho pro zaměstnance prve jmenované pojišťovny,
XII. posl. Brodského, inž. Nečase, V. Beneše, Tayerle a soudr, min. financí a min. železnic o nové úpravě pensijních a zaopatřovacích požitků státních zaměstnanců, zaměstnanců státních podniků a fondů státem spravovaných,
XIII. posl. dra Schollicha a druhů předsedovi vlády a ministrovi veřejných prací o čachru s dovoznímí listy,
XIV. posl. dra Koberga a druhů ministrovi národní obrany o zřízení dvou skladišť na prach a vojenské střelnice v Bruntále,
XV. posl. dra Schollicha a druhů min. železnic o užívání jazyků na železnicích,
XVI. posl. dra Schollicha a druhů předsedovi vlády o úřednictvu v ministerstvech a u ústředních úřadů.
XVII. posl. Bezděka, dra Mičury, Čuříka, Al, Petna, Sedláčka a druhů min. zásobování lidu a vnitra o opětném zdražení cukru,
XVIII. posl. Netolického, dra Fnanke a spol. min. soc. péče, zda podá zákon, jímž zlepšeno by bylo postavení válečných invalidů-učitelů.
XIX. posl. Špačka, Vencla, Rýpara a druhů min. železnic o katastrofálních následcích nedostatečného přídělu uhelných vozů revíru ostravsko-karvínskému,
XX. posl. Bergmanna, Buřívala, Procházky
a spol. min. financí o odčítaní čekatelského
roku smluvních berních úředníků
při jejich jmenování definitivnímí,
Finanční správa provádí novou
výzbroj pohraniční stráže podle
vládního nařízení ze dne 7.
září 1926, čís. 530 Sb. z.
a n., zavedením revolverů neb pistolí pro
úřednictvo a karabin pro podúřednictvo.
Karabiny tyto vyrábějí se z pušek manlicherového
systému, uřezáním hlavně. Zbraň
tato jest nepraktickou a velmi často nepotřebnou.
Okolní státy vyzbrojily po většině
svoji pohraniční finanční stráž
opakovacími pistolemi.
Nelze podceňovati dobrou snahu finanční správy
vybaviti sbor pohraniční finanční
stráže technicky co nejlépe, ale součástkou
technické pohotovosti a pohyblivosti jest také vhodná
a lehká zbraň, jíž karabina naprosto
není, aby zbraně mohlo býti dle potřeby
rychle použito, dříve než jest pozdě.
Celá řada případů. které
jasně dokázaly nepraktičnost této
výzbroje, volá, aby se zavedla vedle karabin zbraň
pohodlnější, lehčí a praktičtější,
kterou může býti revolver nebo opakovací
pistol.V lesnatých krajinách, i v krajinách
porostlých nižším porostem, kterážto
místa musí býti velmi pečlivě
střežena, poněvadž skýtají
nejlepší úkryty pro přechody podloudníků,
je karabina rovněž zbraní velmi nepraktickou
a neskýtá dostatečnou bezpečnost.
Při tělesných prohlídkách,
při prohlídkách zavazadel, vůbec překáží.
Odložiti jí nelze, zaměstnává
jednu ruku, druhá musí býti volná
k prohlídce.Jednou rukou však se tato zbraň
nedá dostatečně ovládati, takže
je nebezpečí zranění, ať již
orgánu či strany.
Je také již mnoho případů, kdy
bylo orgány finanční stráže zastaveno
několik podloudníků, nebo i celá organisovaná
tlupa, vyzbrojená moderními pistolemi. Přehlížení
zavazadel v těchto případech je velmi obtížné
a nebezpečné. O odzbrojení nemůže
býti řeči. Dosti podobných prohlídek
skončilo pro orgány velmi tragicky. Byla uchopena
hlaveň karabiny, orgán finanční stráže
odzbrojen, ubit svojí vlastní zbraní, která
naposled nalezena pohozená za hranicí.
Při revisi zavazadel mezistátní dopravy v
autobusech karabina překáží a zbytečně
zaměstnává jednu ruku. U nádražních
celních úřadů musí býti
opětně služba konána beze zbraně.
Dalekonosné karabiny (jejich dalekonosnost je velmi problematická
tím, že byla vyrobena z opakovací pušky
dlouhé), nesmí býti použito v blízkosti
míst obydlených, aby nebyl někdo zraněn;
v takových okamžicích napadený orgán
finanční stráže nemá pro svoji
bezpečnost ničeho, zatím co proti němu
útočník použije revolveru nebo opakovací
pistole. Karabina, nejsouc dostatečně ukryta, denním
upotřebením ve službě velmi trpí
deštěm a mrazem, každodenní čistění
rovněž karabině neprospívá, naopak
zbraň tato musí se státi předčasně
nepotřebnou. Zavedením zbraně vhodnější,
ať již revolveru či opakovací pistole,
přispělo by se značně službě,
předešlo mnohému neštěstí.
Výzbroj sboru by odpovídala alespoň výzbroji
individuí, se kterými má finanční
stráž denně co činiti. Zaměstnanci
finanční stráže, zejména v krajích
horských i lesnatých, by potom mnoho získali
na hybnosti. Karabina by mohla býti ponechána u
jednotlivých oddělení k úkonům,
pro které se lépe hodí.
Prohlášení pana ministra vnitra v rozpočtové
debatě, že se opakovací pistole u čsl.
četnictva osvědčily jako zbraň velmi
praktická, odůvodňuje nejlépe její
zavedení také u pohraniční finanční
stráže.
Z těchto důvodů táží se
podepsaní pana ministra financí:
Jest pan ministr ochoten uznati důvody vpředu uvedené
a zavésti pro finanční pohraniční
stráž vhodnější výzbroj
opakovací pistolí v době co nejkratší
a odpověděti podepsaným, co v této
věci zařídil nebo zaříditi
hodlá?
V Praze dne 20. listopadu 1926.
Generální finanční ředitelství
v Bratislavě a zejména generální finanční
ředitelství v Užhorodě provádí
velmi časté přesázky pohraniční
finanční stráže, nehledíc na
sociální postavení postižených
zaměstnanců a na vydání tím
vzniklá. Inspektorátu ve Vuloku podřízena
jsou oddělení Vulok, Četfalva, Bekeň
a Petrová se stavem asi 30 zaměstnanců; z
nich bylo kupř. v době od 1. do 12. července
1925 celkem 21 zaměstnanců, najmě legionářů,
ve směs ženatých a otců dítek
školou povinných, přeloženo na polské
hranice do odlehlých míst až 80 km od železnice
vzdálených, beze škol.
V celé Podkarpatské Rusi bylo jen za 1 rok provedeno
asi 160 takových přesázek, které vyžadují
obrovského nákladu ze státní pokladny
na stěhovacích výlchách, dietách
a vydání s náhradními silami spojených
a veliké oběti zaměstnanců, z nichž
mnozí takovou přesázkou bývají
existenčně přímo zničeni. Jsou
tedy takové osobní přesuny nejen nehospodárné
pro státní pokladnu, ale také ničí
postižené zaměstnance.
Z těchto důvodů táží se
podepsaní pana ministra financí:
1.) Jest pan ministr ochoten poukázati obě zemská
finanční ředitelství na Slovensku
a Podkarpatské Rusi, aby neprováděla podobných
hromadných, častých a zbytečných
přesázek ve stavu pohraniční finanční
stráže?
2.) Jest pan ministr ochoten naříditi, aby při
přesázkách byl také vzat patřičný
zřetel na rodinné a osobní poměry
postižených zaměstnanců a ohledy na
jejich hospodářské zájmy?
3.) Jest pan ministr ochoten sděliti podepsaným,
co v této věci podnikl aneb zaříditi
hodlá?
V Praze dne 19. listopadu 1926.
Předsedou okresní silniční správní
komise ve Zlíně byl po dvě léta továrník
Tomáš Baťa ve Zlíně. Když
v červnu t. r. se Tomáš Baťa místa
předsedy správní komise vzdal, zjistilo se,
že v době jeho úřadování
bylo zasláno do Zlína 184 vagonů štěrku,
který byl sice adresován na správní
silniční komisi, ale spotřebován byl
mino silniční komisi, hlavně firmou T. a
A. Baťa, továrna na obuv a kůže ve Zlíně.
Poněvadž dopravní tarif pro štěrk,
který spotřebuje silniční komise,
je značně nižší, nežli tarif
pro soukromníky, byla okradena železniční
správa při této trestné manipulaci
a obnosy, jsoucí do desítek tisíců
Kč.
Charakteristickým pro posouzení této jistě
nedovolené manipulace jest, že současně
Tomáš Baťa nabízel větší
peněžité obnosy (10.000 Kč, deset tisíc),
úřadujícímu cestmistrovi, který
odmítl tyto úplatky přijmouti.
Podepsaní se táží:
Co hodlá pan ministr železnic podniknouti, aby uvedená
trestná manipulace s dopravními tarify byla co nejpřísněji
vyšetřena a vinníci potrestáni?
V Praze dne 23. listopadu 1926.
Téměř celá dvě uplynulá
léta panovala v kamenouhelném revíru ostravsko-karvínského
uhlí. Další desetitisíce dělníků
pracovali často jen tri neb 4 dny v týdnu, což
rovněž znamenalo pro ně zmenšení
výdělku a tím přirozeně zhoršení
životních podmínek.
Poslední dobou se odbytové vyhlídky ostravského
kamenného uhlí zlepšily a také zaměstnanost
hornictva stoupla na normál. Avšak tu kritická
situace, ohrožující zaměstnání
dělnictva, nabývá jiné formy. Pro
ostravské kamenné uhlí sjednány odbytové
podmínky, avšak překážkou odbytu
jest nedostatek uhelných vagonů. Správa československých
železnic nedodává v poslední době
pro ostravský uhelný revír takový
počet vagonů, jak by toho v zájmu revíru
a zaměstnanosti dělnictva bylo třeba. A uhelní
podnikatelé, nemajíce dostatečný počet
požadovaných vagonů, obmezují výrobu
přes to, že po uhlí je poptávka. Tím
je postiženo hornictvo i v takové době, která
nemůže býti nazvána periodou odbytové
krise. V měsíci říjnu 1926 dle zprávy
báňského úřadu žádaly
závody ostravsko-karvínského revíru
na železniční správě 74.290 uhelných
vagonů. Železniční správa přistavila
však pouze 17.600, což odpovídá měsíčnímu
průměru 52.800 vozů;tedy při stejném
stavu by bylo v listopadu v revíru ostravsko-karvínském
přistaveno o 10.000 vozů méně, ježto
13. listopadu přistavba vozů se spíše
zhoršuje než zlepšuje, dlužno míti
obavy, že ostravsko-karvínský revír
obdrží oproti měsíci říjnu
železničních vozů o celou třetinu
méně. V měsíci říjnu
bylo vytěženo na Ostravsko-karvínsku 1,134.356
tun kamenného uhlí a bylo prodáno a odbyto
845.000 tun uhlí a 147.000 tun koksu, celkem tedy 992.000
tun. Zaměstnáno bylo na dolech 38.993 horníků
a na koksovnách 3.578 dělníků. Každý
scházející vagon značí pro
dělnictvo ztrátu asi 12 směn, což při
průměrném výdělku 47.75 Kč
na směnu jest 575 Kč. Pro nedostatečný
příděl vagonů nepracovalo se 13. t.
m. na závodech Hedvika, Ignát, Odra, báňské
a hutní společnosti, Hubert František a Jiří,
Severní dráhy, Evžen, Ostravsko-karvínské
montánní společnosti. V sobotu 22. t. m.
nepracoval důl Jan Karel, František, Františka,
Hlubina a Jindřich Larisch-Mönnichových dolů
a důl Suchá, Nová a Hlavní jáma
společnost Orlová-Lazy, a Hedvika a Prokop Báňské
a hutní společnosti. Ještě dále
nebylo pracováno na jámě Ignát a Odra
báňské a hutní společnosti.
Tím zmeškáno bylo na 20 000 hornických
směn, čímž přišlo dělnictvo
asi o 1,000.000 Kč na mzdách. Tento úbytek
na mzdě horníku nepociťují jen horníci
s jejich rolinami, nýbrž v hospodářském
životě Ostravska hraje tato újma značnou
roli zmenšením konsumu dělnických rodin,
zmenšením nákupní schopnosti potravin
a domácích potřeb, čímž
obchodní*a výrobní život je tíživě
dotčen.
Pro téměř 2 léta již trvající
průmyslovou krisi na Ostravsko-Karvínsku a pro nezaměstnanost
hornictva mělo by býti povinností všech
povolaných činitelů, výrobní
a odbytovou krisi mírniti rozumnými a účelnými
opatřeními, když jsou k tomu dány podmínky.
V tomto případě měla by to býti
péče železniční správy
a ministerstva československých železnic o
dostatečné přistavování uhelných
vagonů pro revír ostravsko-karvínský,
aby průmysl odbytem uhlí a hornictvo plným
zaměstnáním bylo odškodněno za
dlouhé nedobrovolné zahálení.
Podepsaní vznášejí na pana ministra
železnic dotaz, ví-li o těchto poměrech
a je-li ochoten přikázati železniční
správě, aby pro uhelný revír ostravsko-karvínský
byl bezpodmínečně přistavován
potřebný počet uhelných vozu a tím
pomoci revíru ostravsko-karvínskému k plné
zaměstnanosti na uhelných závodech?
V Praze dne 23. listopadu 1926.
Dne 14. července 1926 zastaven byl provoz v tkalcovně
i přádelně fy A. Čerych a synové
Josefově n./P. Po 10 týdnech byl provoz obou pracovištích
obnoven. Do práce však byli přijati pouze dělníci
a dělnice, kteří se přihlásili
za členy Národního sdružení
dělníků a zřízenců
, t. j. oganisace politické strany národně
demokratické. Před zastavením provozu byl
v obou závodech činný závodní
výbor, volený podle zákona o závodních
výborech ze dne 12. VIII. 1921 čís. 330 Sb.
z. a n. Funkce tohoto závodního výboru zanikla
zastavením provozu na dobu delší nežli
4 týdny.
Dělníci, kteří byli členy tohoto
závodního výboru, nebyli po opětném
zahájení provozu přijatí do práce
s výslovným podotčením, právě
proto, že byli členy závodního výboru.
Předsedovi zmíněného závodního
výboru, Josefu Hemelíkovi, když hlásil
se o přijetí do práce, řekl zřízenec
podniku Jan Žižka, který je zmocněn přijímati
zaměstnance, toto: Musím vám říci,
že někteří členové závodního
výboru se zpět do práce nedostanou a mezi
nimi jste také Vy! Několik dnů na to byla
mu doručena také výpověď ze závodního
bytu.
Dělník Josef Boch, také člen býv.
závodního výboru, dostal z rozkazu firmy
hned od vrátného, když se šel hlásiti
do práce, toto sdělení: Musím Vám
říci, že to máte zbytečné
jíti ku správci, neboť mně bylo s hůry
sděleno, že ze závodního výboru
se do práce žádný nedostane. Dělníku
Františku Křížkovi bylo při hlášení
do práce také sděleno obdobně: Vy
jako členové závodního výboru,
se do práce nedostanete, jelikož pan továrník
chce míti v továrně pokoj. Dělnici
Marii Frymlové řekl sám továrník
p.Vl. Čerych: Komunisty a socialisty do práce
nevezmu a Vás vůbec ne. Podobně se stalo
členům závodního výboru Janu
Chlupáčovi, Frant. Sedláčkovi, Václavu
Čapkovi, Marii Skákalové a dokonce i náhradnici
závodního výboru Kateřině Horákové.
Poněvadž tu je zřejmý úmysl,
aby jmenovaní dělníci snášeli
dále tíseň nezaměstnanosti jen proto,
že přijali z vůle zaměstnanců
funkci, vyplívající ze zákonného
práva dělnictva, jsme přesvědčeni,
že se jedná o přestoupení zákona
o útisku ze dne 12. srpna 1921 čís. 309 Sb.
z. a n.
Stejnou tendenci sledovalo i další opatření,
které hodlala firma provésti takto: Dne 3. listopadu
t. r. byl v Jaroměři konán protidrahotní
tábor lidu, jehož se súčastnilo všechno
dělnictvo z Josefova a Jaroměře. Jen dělnictvu
firmy A. Čerych a synové bylo zapovězeno
táboru se účastniti. Dne 6. listopadu na
to chodil po továrně dělník Jan Králíček
s oběžníkem, na kterém každý
dělník a dělnice měl podpisem stvrditi,
že dobrovolně se táboru nesúčastnil
a že se zříká také nadále
účasti při projevech a schůzích.
Vyhrožoval, že každý , kdo to nepodepíše,
bude z práce propuštěn. Tuto vyhrůžku
pronášel oproti každému jednotlivci, jejž
k podepsání vybízel Teprve dělnice
Hlavatá, nejen že nepodepsala, ale také oběžník
zničila. Té hrozil také propuštěním
z práce.
Poněvadž v tomto případě se jedná
rovněž o útisk zaměstnavatelem, kterým
mělo býti docíleno, aby dělník
opomíjel využívání svého
zákonného práva, tážeme se:
1. Ví pan ministr o těchto okolnostech?
2. Jest pan ministr ochoten naříditi objektivní
vyšetření státním návladnictvím
a potom také provedení soudního řízení?
V Praze dne 22. listopadu 1926.
Nynější těžké průmyslové
krise využívají mnozí zaměstnavatelé
textilní, aby rozbili odborové a politické
hnutí socialistického směru. Jsou to zejména
majitelé firmy Bartoň v Nachodě, Kudrnáč
v Náchodě, Přibyl v Novém Městě
n/met,. Folbrecht tamtéž, Bartoň v České
Skalici, Čerych v Josefově n/Met., Steinský
a spol. v Černožicích n/l,. kteří
nemravným terorem donucují dělnictvo, aby
proti vlastní vůli a proti svému přesvědčení
vstupovalo do organisací zaměstnavatelů,
t. j. organisací národně demokratických.
Veškeré úsilí dělnictva, nalézti
sluchu a ochrany u politických úřadů,
jimž svěřen ten který okres a jimž
přísluší zákonitá povinnost
podporovati dělnictvo v obryně proti útisku,
zůstalo doposud bezvýsledné.
Tito političtí správcové byli po
názoru podepsaných pivinni v duchu zákona
čís. 309 z 12. VIII. 1921 proti tomuto útisku
zakročiti a to proti těm, kteří tak
násilně zákon porušují a dělnictvo
vhánějí do organisací, kam nepatří
a vnucují jim členství proti jejich přesvědčení.
Avšak neučinili tak, ba místo, aby řádně
se ohradili proti tomuto zřejménu útisku
dopustili, aby k ochraně zaměstnavatele povoláno
bylo četnictvo, jak se stalo dne 3. listopadu t. r. v Josefově.
Paragraf 1. tohoto zákona jasně jim tu povinnost
připomíná. Citujíce určitou
část tohoto paragrafu, pravíme, že přemlouvání
a přinucování, aby dělnictvo vstoupilo
do organisací téže politické strany,
ve které jsou zaměstnavatelé, znamená
působiti újmu na svobodě a cti dělníka,
a hrozby, které při tom vyslovují tím,
že nebudou do práce přijati, neuposlechnou-li,
znamenají dále, že hospodářské
krise využívá se k tomu cíli, aby byla
způsobena hrozící tíseň a újma
na výdělku.
Ze všech těchto příčin táží
se podepsaní:
1. Vědí pani ministři o těchto okolnostech?
2. Jest pan ministr spravedlnosti ochoten naříditi
objektivní vyšetření těchto okolností
státním návladnictvím a potom také
provedení soudního řízeni?
3. Jest pan ministr vnitra ochoten naříditi okresním
politickým správcům, jak si v podobných
případech mají počínati, a
připomenouti jim poznovu ustanovení zákona
čís. 309/21 o útisku?
V Praze dne 23. listopadu 1926.
Čl. 88 jazykového nařízení
ustanovuje: "Zemské (správní) výbory
(komise) upraví užívání jazyků
ve svém úřadování v duchu tohoto
nařízení usnesením, jež schválí
ministr vnitra v dohodě se zúčastněnými
ministry a jež pak bude vyhlášeno ve Sbírce
zákonů a nařízení". Čl.
88 jest zařazen v hlavě XIV, která jedná
"o samosprávných úřadech, zastupitelských
sborech a veřejných korporacích" Bylo
by tedy ve smyslu a v "duchu nařízení",
kdyby se užívání jazyků zemských
výborů upravilo obdobně podle této
hlavy, tedy analogicky podle ustanovení o užívání
jazyků obcí a okresů. Vždyť zemské
výbory náleží k úřadům
samosprávným.
Přes to zemská správní komise pro
Slezsko usnesla se dne 31. května 1926 na jazykovém
nařízení pro obor autonomní zemské
správy ve Slezsku, které se zakládá
výhradně na ustanoveních všeobecného
jazykového nařízení pro státní
úřady. Jestliže se však uznává,
že zemské výbory náleží
k samosprávným korporacím, bylo by přece
logické, jazykových předpisů pro obce
užíti obdobně také pro zemské
výbory, jak jest to podle čl. 87 výslovně
předepsáno o užívání jazyků
u okresních zastupitelstev. Ve skutečnosti na země
dlužno pohlížeti jako na obce vyššího
řádu, jest tedy nesmyslné, užívati
pro ně jiných zásad než pro ostatní
obce. Také z toho, že se v čl. 89 jazykového
nařízení ze dne 3 února 1926, č.
17 přímo po svrchu uvedeném čl. 88,
který pojednává o užívání
jazyků u zemských výborů, mluví
všeobecně o ústavech a podnicích ve
správě samosprávných úřadů,
lze usuzovati, že by se srovnávalo s duchem nařízení,
aby užívání jazyků u autonomních
zemských správ bylo upraveno podle zásad,
platných pro obce.
Poněvadž v Čechách a na Moravě,
pokud jde o užívání jazyků u
zemských výborů, mají býti
učiněna podobná usnesení jako ve Slezsku,
která ještě také čekají
na schválení ministra vnitra se zúčastněnými
ministry, táží se podepsaní:
1.) Jsou zemské (správní) výbory )komise)
podle názoru vlády autonomními samosprávnými
úřady jako dříve nebo jsou to orgány
vlády?
2.) Shoduje se s duchem jazykového nařízení,
aby užívání jazyků u těchto
samosprávných zemských úřadů
bylo upraveno podle zásad vytýčených
pro státní úřady nebo se musí
při tom spíše analogicky užíti
ustanovení platných pro obce?
3.) Bude uloženo zemským výborům, aby
svá jazykoprávní usnesení změnily
podle zásad hlavy XIV. jazykového nařízení?
V Praze dne 8. listopadu 1926.
Jak oznamuje "Našinec", soutěž o licenci
na biograf v Olomouci-Hodlanech, na níž se zúčastnil
také tamější Orel a Sokol, rozhodnuta
ve prospěch se dlužno zamysliti. V celém státě
bylo uděleno celkem 1113 koncesí na biografy, z
nichž jedině Sokol dostal 390, sociálně-demokratické
tělocvičné jednoty 41, a Orel se všemi
ostatními katolickými spolky celkem pouze 22"List
prohlašuje, že tento křiklavý nepoměr
působí dojmem, že úřady pokládají
jedině Sokol za oprávněný používati
výhod s provozováním biografu. Že se
dlužno ohraditi proti takovémuto bagatelisování
Orla proti Sokolu.
Bylo by všeobecně velmi zajímavé zvěděti
směrnice, podle nichž se zadávají licence
na biografy, poněvadž často se také
naprosto nedbá německých uchazečů.
Podepsaní se tedy táží pana ministra:
1.) Kolik licencí na biografy bylo dosud celkem uděleno
nebo kolik biografů jest vůbec?
2.) Jak jsou rozděleny mezi jednotlivé země
a národy?
3.) Které korporace (buďtež uvedeny jménem)
dostaly dosud licence?
4.) Podle jakých hledisek se zadávají?
V Praze dne 4. září 1926.
Nejvyšší správní soud nálezem
ze dne 27. ledna 1926, č. 1298 rozhodl v určitém
případě, že naříkané
rozhodnutí ministerstva vnitra, jímž bylo jako
opožděné zamítnuto opční
prohlášení jednoho občana z Těšínska,
dlužno zrušiti pro nezákonnost. Nejvyšší
správní soud odůvodňuje svůj
nález poukázal na to, že usnesení konference
velvyslanců ze dne 28. července 1920, jímž
bylo občanům Těšínska příznáno
opční právo, bylo vyhlášeno ve
Sbírce zákonu teprve 11. února 1925, takže
roční opční lhůta, kterou ustanovila
a poskytla konference velvyslaců, počala běžeti
teprve od této doby a skončila tedy teprve 11. února
1926. S opčními prohlášeními,
podanými v této době, mělo se za všech
okolností nakládati příznivě
a měla býti řádně vyřízena,
zvláště když se v bodě 4, čl.
3 této mezinárodní smlouvy výslovně
praví:
Žádné obtíže nebudou činěny
vykonávání opčního práva,
stanoveného tímto rozhodnutím a dovolujícího
těm, jichž se týká, nabýti neomezeně
jakékoliv státní příslušnosti.
Na základě těchto jasných ustanovení
měli tedy všichni, kdo měli od 1. ledna 1914
na Těšínsku domovskou příslušnost,
nebo tam trvale bydlili od 1. ledna 1908, právo optovati
a to ve lhůtě jednoho roku.
Toto usnesení konference velvyslanců ze dne 28.
července 1920 bylo tedy mezinárodní smlouvou
a proto také pro Československo závazné.
Důsledně bylo také vyhlášeno
ve Sbírce zákonů a nařízení
Československé republiky a jest podepsáno
tehdejším předsedou vlády Švehlou.
Stejným způsobem vznikly také mezinárodní
smlouvy o jiných časových otázkách,
v Československu byly vyhlášeny a uznány
za pramen práva, ba vláda se jich v mnoha případech
při rozhodnutích sama dovolávala jako mezistátního
pramene práva.
Přes tento jasný právní stav, přes
rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu, že roční opční lhůta
uplynula teprve dnem 11. února 1926, ministerstvo vnitra
i nadále zamítá všechna opční
prohlášení, která byla podána
v této lhůtě a toto své stanovisko
odůvodňuje tím, že rozhodnutí
velvyslanecké konference jest jen mezinárodní
smlouvou, která, jak se výslovně zdůrazňuje,
nemusí býti zachovávána a z níž
nelze vyvozovati individuálního práva. Přeloženo
do obyčejné řeči, znamená to,
že Československo sice uzavírá mezinárodní
smlouvy, avšak nedodržuje jich a nepřejímá
z takových smluv závazků.
Takový názor jest ovšem poněkud více
než podivuhodný a nedůstojný právního
státu, naprosto nehledě k právní nejistotě,
kterou způsobí. Státy budou se příště
chrániti uzavírati smlouvy se státem, kde
se dohody, stvrzené listinami, vykonaná přísaha,
dané slovo dodržují tímto způsobem.
Podepsaní se tedy táží pana předsedy
vlády a pana ministra vnitra, vědí-li o tomto
stavu věci, souhlasí-li s tímto právním
názorem, jak mohou toto stanovisko odůvodniti a
jsou-li ochotni i v Československu přivésti
k platnosti mezinárodní smlouvy a rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu ?
V Praze dne 15. září 1926.