Dne 9. listopadu 1921 tázal jsem se olomouckého
ředitelství státních drah, proč
na staniční budově v Olomouci jest jen jednojazyčný
český nápis, ačkoliv, jak lze dokázati,
v městě bydlí více než 20% německého
obyvatelstva. Na tento dotaz dostal jsem tuto odpověď
ze dne 17. listopadu 1921:
"Podepsané ředitelství státních
drah vyřizujíc váš dotaz ze dne 9. listopadu
1921, dovoluje si oznámiti, že pokud jde o dvojjazyčné
nápisy a orientační tabulky ve stanici Olomouc
nebylo dosud rozhodnuto proto, poněvadž dosud nejsou
známa úřední data sčítání
ve velkém Olomouci, podle soupisu lidu provedeného
v únoru t. r..
Na dotaz u státního úřadu statistického
v Praze dostalo ředitelství odpověď,
že se o materiálu ze soupisu lidu pracuje a že
data soupisu lidu z Moravy a Slezska budou uveřejněna
teprve během roku 1922.
Až budou tato data uveřejněna, přikročí
se k definitivnímu rozhodnutí této otázky."
Od té doby uplynulo více než 4 roky , data
soupisu lidu byla již zatím úředně
uveřejněna, avšak na staniční
budově v Olomouci stkví se stále ještě
jednojazyčný český nápis. U7
této věci nelze zajisté mluviti o zapomětlivosti,
nýbrž podle mého mínění
jde zde o vědomý úmysl odstrčiti a
vytlačiti německý jazyk, ač železniční
správa jako obchodní podnik měla by se říditi
je prospěšností, řešíc takovéto
otázky.
Podepsaní táží se tedy pana ministra:
Víte o těchto poměrech a jste ochoten naříditi,
aby staniční budova v Olomouci byla opatřena
dvojjazyčným nápisem, a vůbec se postarati,
aby ve všech stanicích, kudy cestuje německé
obecenstvo, zvláště však v přestupních
stanicích, byly všechny nápisy a orientační
tabulky také německé?
V Praze dne 4. září 1926.
Dle vládního nařízení ze dne
25, června 1926 číslo 92. Sbírky zákonů
a nařízení bylo stanoveno, že pojištěnci,
kteří patřili do československého
stavu pojištění První uherské
všeobecné pojišťovací společnosti,
jsou pojištěni u Slovenské pojišťovny,
a. s. v Bratislavě. Slovenská pojišťovna,
a. s. v Bratislavě již od roku 1922 převzala
veškeré kancelářské místnosti
První uherské pojišťovací společnosti
s inventářem a převzala též úřednictvo
této pojišťovny. První všeobecná
uherská pojišťovací společnost
přistoupila roku 1920 ke služební pragmatice,
ujednané mezi Ústředním svazem zaměstnanců
pojišťoven v republice Československé
v Praze a Akčním výborem zahraničních
pojišťoven.
Ačkoliv Slovenská pojišťovna převzala
veškeré pojišťovací obchody První
uherské všeobecné pojišťovací
společnosti, kancelářské místnosti
i s inventářem, zdráhá se dodržeti
závazky vyplývající ze služební
pragmatiky a tuto neoprávněným způsobem
porušuje.
Dle ustanovení §u 1409 obč. zák. ten,
kdo převzal jmění nebo podnik, odpovídá
přímo za dluhy i závazky náležející
ke jmění nebo podniku a jest z toho patrno, že
dle tohoto zákonného ustanovení jest Slovenská
pojišťovna, a. s. v Bratislavě, jakožto
právní nástupkyně První uherské
všeobecné pojišťovací společnosti
povinna dodržovati závazky vůči zaměstnancům,
jež vůči nim převzala První uherská
všeobecná pojišťovací společnost.
Ředitelství Slovenské pojišťovny,
a. s. v Bratislavě předkládá všem
svým zaměstnancům, kteří dříve
zaměstnáni byli u První uherské všeobecné
pojišťovací společnosti k podpisu prohlášení,
dle něhož zaměstnanci mají potvrditi,
že co do svých pensijních nároků
se obraceti pouze na První uherskou všeobecnou pojišťovací
společnost a mají se zároveň zavázati,
že pokud budou ve službách Slovenské pojišťovny,
a. s. v Bratislavě, nebudou vůči První
uherské všeobecné pojišťovací
společnosti činiti žádných nároků
na pensijní požitky.
Dle odstavce 4. tohoto prohlášení vzdávají
se tito zaměstnanci Slovenské pojišťovny,
a. s. v Bratislavě, pensijních nároků
vůči První uherské všeobecné
pojišťovací společnosti i pro případ,
že služeb Slovenské pojišťovny, a.
s. v Bratislavě. Jakého rázu jest toto prohlášení,
jež předkládá k podpisu ředitelství
Slovenské pojišťovny, a. s. v Bratislavě,
svým zaměstnancům, jest nejlépe patrno
z ustanovení čísla 8. tohoto prohlášení,
dle něhož při sporu dřívější
zaměstnanci První uherské všeobecné
pojišťovací společnosti, kteří
jsou nyní ve službách Slovenské pojišťovny,
a. s. v Bratislavě, společně s První
uherskou všeobecnou pojišťovací společností
chtějí takovýmto způsobem znemožniti
svým zaměstnancům, aby uplatňovali
svoje pensijní nároky, nabyté dlouholetou
služební dobou, ačkoliv po celou dobu služební
byli zaměstnanci pojišťoven povinni platiti sami
pensijní příspěvky.
Jest zřejmo, že obě pojišťovny, Slovenská
pojišťoven, a. s. v Bratislavě, i První
uherská všeobecná pojišťovací
společnost chtějí zaměstnancům
úplně znemožniti, aby uplatňovali své
zákonné pensijní nároky a to tím,
že vnucují úředníkům k
podpisu prohlášení, dle něhož pro
tyto spory má býti ujednána výlučná
příslušnosti královského okresního
soudu v Budapešti.
Tento postup obou jmenovaných pojišťoven jest
způsobilý, aby znemožnil jejich zaměstnancům
uplatňovati své nároky pensijní a
aby je na jejich právech těžce poškodil
Slovenská pojišťovna, a. s. v Bratislavě,
pokusila se již v několika případech
propustiti ze svých služeb úředníky
převzaté od První uherské všeobecné
pojišťovací společnosti, ačkoliv
výpověď tato odporovala ujednané služební
pragmatice, která též pro Slovenskou pojišťovnu,
a. s. v Bratislavě, jest závazná.
V zahájených sporech snaží se Slovenská
pojišťovna, a. s. v Bratislavě, řízení
co nejvíce protahovati, takže spory zahájené
u obchodního soudu v Praze před více než
dvěma roky nemohly býti skončeny dosud ani
v první instanci.
Podepsaní táží se súčastněných
ministrů, jsou-li jim tyto poměry známy a
co hodlají podniknouti, aby Slovenská pojišťovna,
a. s. v Bratislavě, společně s První
uherskou všeobecnou pojišťovací společností
nemohly takovýmto způsobem znemožňovati
úředníkům uplatňovati jejich
zákonné nároky ze služebního
poměru a zejména, co hodlá pan ministr spravedlnosti
podniknouti, aby spory, zahájené proti Slovenské
pojišťovně, a. s. v Bratislavě, u obchodního
soudu v Praze, mohly konečně býti projednány?
V Praze dne 5. listopadu 1926.
Mezi jednáním o nový požitkový
systém (platové zákony čísl.103
atd. z r. 1926) k dotazu podepsaných zástupci vlády
několikráte prohlásili, že se v ministerstvu
financí pracuje na předběžných
pracech pro novou úpravu zákona o pensijních
a zaopatřovacích požitcích zaměstnanců
shora uvedených.
Dnes, kdy pensijní a zaopatřovací požitky
požitky státních zaměstnanců
upraveny byly nově platovými zákony, stává
se otázka úpravy těchto požitků
u tzv. staropensistů velice naléhavou. Velmi nízké
pensijní a zaopatřovací požitky staropensistů
a soustavné zvyšování cen nejnutnějších
životních potřeb přivádí
staropensisty do situace přímo zoufalé. Tito
lidé povětšině jakéhokoliv výdělku
neschopní vymírají v pravém toho slova
smyslu podvýživou, ba hladem.
Při tomto zjištění skutečností
nutno upozorniti zvláště důtklivě
na poměry v řadách železničních
staropensistů. Při úpravách platových
za Rakouska nebyli totiž železniční zaměstnanci
zařazováni do nových platových stupňů
na podkladě započítání služebních
let, nýbrž dělo se přeřadění
do nových platových schémat vždy pouze
zařazením do nejblíže vyššího
stupně platového. Pense jim pak byly vyměřovány
dle pensijní základny, k jejímuž dosažení
potřebovali státní zaměstnanci o polovici
i o více služebních roků méně
než zaměstnanci železniční. Proto
také jest rozdíl mezi staropensisty železničáry
před zákonem 541/19 pensionovanými a těmi,
kdož byli pensionováni po tomto zákoně,
jsouce dříve propočítáni dle
zákona 222/20, tak obrovský rozdíl, který
zvláště u bývalých podúředníků
a zřízenců železničářů
se téměř veskrze jeví jako 1:3 až
1:
Týž poměr jeví se i u tzv. pensí
z milosti u těch, kdož tuto pensi obdrželi před
rokem 1920.
Zákon čísl. 99 z r. 1921 na této křiklavé,
nesnesitelné křivdě nenapravil téměř
ničeho,.
Dále jest nutno míti zřetel i k základní
úpravě požitků tzv. rentistů
úrazových, jimž pense byly před zákonem
103/26 zmenšeny, a i těch, kteří do
stávajíce malé úrazové renty,
ztrácejí nárok na výměru pense
z milosti a jsou odkázáni na požitek na mnoze
kolem 100 Kč měsíčně.
Podepsaní táží se proto ministra financí
a ministra železnic:
1.) v jakém stavu jest nová úprava pensijních
a zaopatřovacích požitků a kdy bude
toto jednání hotovo až k projednávání
ve sborech zákonodárných?
2.) jest pan ministr financí ochoten učiniti podepsaným
prohlášení o tom, že bude toto jednání
urychleno, aby v nejbližší době bylo hotovo
a aby strašný stav staropensistů byl konečně
jednou napraven?
3.) může pan ministr financí prohlásiti,
že celá otázka před projednáváním
ve sborech zákonodárných bude předložena
k posouzení příslušným odborovým
organisacím?
4.) může pan ministr financí a pan ministr
železnic prohlásiti, že otázka staropensistů-železničářů
bude projednávána zvláště se
zřetelem na nepoměr, který se tu na škodu
těchto poživatelů jeví, a že toto
jednání bude provedeno za účasti zástupců
železničářských organisací
odborových?
V Praze dne 32. listopadu 1926.
časopis "Wirtschaft" uveřejnil v srpnovém čísle článek vzbuzující pozornost, jak ministerstvo veřejných prací vydává dovozní listy na polské uhlí. Při tom bylo konstatováno, že se ani polovice dovozních listů, připadajících na dovozní kontingent 42.000 tun měsíčně nerozděluje normálně. Největší část - 24.000 tun měsíčně - vydá se politickým stranám, které mnohdy nemohou dovozních listů použíti, nýbrž pomocí prostředníků je za odměnu 200 Kč za 10 tun prodávají zastoupením polských dolů.
Tato prakse pochází již z doby ministra Tučného,
který chtěl poskytnouti výhody národně-socialistické
straně. Ministr Srba podělil také sociálně-demokratickou
stranu prostřednictvím "Hornické svépomoci"
a když se poslanec lidové strany Rýpar ucházel
o dovozní listy pro hlučínské družstvo,
také s ním byla sjednána podobná smlouva.
Mlčoch, příslušník české
živnostenské strany, použil své vlády
v ministerstvu veřejných prací, aby se také
českým živnostníkům dostalo účasti
na obchodu s polským uhlím. Z jara tohoto roku se
všechny strany šestičlenné koalice dohodly
a došlo k ujednání, že exponenti všech
českých bývalých koaličních
stran mají dostati měsíčně
dovozní listy pro každou stranu 4.000 tun.
Jak "Wirtschaft" dále oznamuje, dovozní
listy přejímaly" Za české sociální
demokraty "Antracit", spol. s r. o, která vznikla
ze "Svépomoci" a již vedou ředitel
Wohrizek a ředitel Komeda. Za české národní
socialisty diskontní společnost "Nákupna
a prodejna uhlí", blízká koncernu František
Stříbrný, za klerikály "Slezská
zemědělská družina", která
sama může zhodnotiti jen desetinu dovozních
povolení jí předělených, s
níž jest však, jak se zdá, v dobrých
stycích velkoobchodník s uhlím Janečka
z Moravské Ostravy. Za živnostenskou stranu vydávají
se dovozní listy nově založené "Živno-Uhelna",
která vůbec nemá provozovati přímý
obchod s efektivním uhlím, nýbrž spočívá
jen na stycích se zdejším per procura zastoupením,
zprostředkovaných drem Františkem Oberthorem.
správním radou České obchodní
společnosti uhlínu a. s. Pro národní
demokraty přikazují se dovozní listy pražské
uhelné firmě Jirásek a syn, která
dostává zvláštní rabat za to,
že zástupci polských dolů dodává
dovozní listy na její dodávky. Za české
agrárníky přijímá dovozní
listy na ně připadající přímo
jejich tajemník Žilka. Dovozní listy pro legální
obchod s kontingentem 18.000 tun vydávají se k rukám
jednatele pražského zastoupení "Progresu",
firmě Königer a spol a zde se podle určitého
klíče rozdělují ostatním zastoupením.
Dovozní listy na zbytek celkového kontingentu musí
i zastoupení polských dolů a ostatní
velkoobchodníci, obchodující polským
uhlím, opatřiti překupnictvím, pokud
nemají styky s některou skupinou dostávající
dovozní listy.
Obchod dovozními listy není tak nevýnosný,
jak by se snad mohlo zdáti, pomyslíme-li na polský
obchod velmi silně omezený vývozním
kontingentem.Cena dovozního listu na 10 tun činí
nyní kolem 200 Kč a v klidných letních
měsících neklesla pod 100 Kč. Jak
již řečeno, kontingent činí měsíčně
okrouhle 42.000 tun, z čehož se na 24.000 vydávají
dovozní listy jmenovaným politickým stranám,
takže na každou skupinu připadá 4 000
tun. Při nynějších cenách lze
tedy s dovozními listy na 4 000 tun vydělati měsíčně
asi 80.000 Kč. I když tento zisk nedostanou exponenti
politických skupin, nýbrž z části
se ho dosáhne teprve v překupnictví, jest
přece známo, že politické strany dostávají
z toho velmi značné příděly.
Po těchto odhaleních jest třeba, aby obviněné
ministerstvo podalo ihned vysvětlení a zaujalo k
tomu stanovisko.
Podepsaní táží se tedy pana předsedy
vlády a pana ministra veřejných prací:
Víte o těchto událostech a jste ochoten poskytnouti
veřejnosti ihned nutná vysvětlení
a to , jak dosud byly rozdělovány dovozní
listy na polské uhlí a zda české
koaliční strany takovéto dovozní listy
dostávaly a dostávaly-li je, jak to odůvodníte?
V Praze dne 9. září 1926.
V Bruntále jest posádkou náhradní prapor pěšpl. č. 15. Vojenské úřady prý bez úředního šetření vystavěly tam nyní dvě skladiště prachu a strážnici. Budovy byly vystavěny na pozemku rolníka Hettwera ze Starého Města u Bruntálu, jemuž vojsko prostě řeklo, že se musí s touto věcí smířiti, jinak že se mu potřebný pozemek vyvlastní. Ani jeho, jako majetníka pozemku, ani sousedů, ani města Bruntálu a obce Staré Město, ani okresní politické správy v Bruntále se vojenská správa netázala po dovolení, aby tato budova byla vystavěna, nebylo opatřeno ani povolení stavebního úřadu, nebylo žádáno o kolaudaci a vůbec se úplně samovládně nedbalo stavebních předpisů. Nyní však, jak město Bruntál, tak také lesní správa Obory, podala odpor proti těmto již hotovým stavbám, již proto, že skladiště prachu stojí u veřejné cesty, na niž nyní vojenské hlídky, jakmile se setmí, zakazují vkročiti.
Dále se má v Bruntále zříditi
také vojenská střelnice, na níž
se má stříleti ročně 7 měsíců.
Také do toho jsou již stížnosti a jsou
proti tomu vážné pochybnosti. Jmenovitě
majetníci sousedních polí, obce Bruntál
a Špilendorf, lesní správa Obory a bruntálské
honební společenstvo protestují již
nyní proti zamýšlenému zřízení
této střelnice. Této střelnice není
třeba, poněvadž plukovní střelnice
v Krnově jest vzdálena sotva 16 km od Bruntálu,
takže na ní může choditi střílet
zajisté i bruntálský náhradní
prapor. Poněvadž se však dlužno obávati,
že vojenská správa právě tak,
jako při stavbě skladišť prachu nebude
dbáti platných předpisů a spravedlivých
přání obyvatelstva, táže se podepsaný:
1.) Jak odůvodní pan ministr svémocné
vystavění obou skladišť prachu v Bruntále,
při němž nebylo dbáno ani stavebních
ani požárně-policejních předpisů?
2.) Proč se má zříditi pro náhradní
prapor v Bruntále vlastní vojenská střelnice,
když pluk č. 15 má již střelnici
v Krnově?
3.) Jak zamýšlí pan ministr obnoviti opět
pořádek v bruntálské vojenské
správě a přičiniti se, aby příště
také vojenské úřady dbaly platných
zákonů?
V Praze dne 2. listopadu 1926.
Železnice mají býti podniky obchodními
a sloužiti obchodu a dopravě. Jest tedy jistě
samozřejmým požadavkem, aby všechny nápisy
a místní názvy stanic a všechny vyhlášky
ve vlacích děly se řečí, již
cestující obecenstvo rozumí. Naproti tomu
dlužno konstatovati, že vlaky jezdící
i v čistě německém jazykovém
území nejen nemají dvojjazyčných
vyhlášek a pokynů cestujícím,
nýbrž většinou jen čistě
české. V Břeclavě na příklad
jsou všechny nápisy a orientační tabulky
české a francouzské, ani jediná však
německá, ačkoliv touto pohraniční
stanicí cestuje za rok jen několik málo Francouzů,
ta to však statisíce Němců. Rovněž
tak jest úplně bezúčelné, ba
přímo směšné užívati
francouzštiny v různých nápisech v pohraniční
stanici Podmokly.
Také tabulky "Nekuřáci" nebo "Pro
žáky" jsou všude jen české,
což nic netušícím Němcům,
kteří česky nerozumějí a kteří
tabulek nedbali, častokráte již vyneslo tresty.
Při velkém procentu Němců z celkového
obyvatelstva československého státu jest
zajisté oprávněný a nepřemrštěný
požadavek, aby všechny tyto nápisy na železnicích,
zvláště však v německém
území, byly také německé.
Podepsaní se tedy táží pana ministra
železnic, uznává-li oprávnění
německého požadavku, aby nápisy byly
také německé a je-li ochoten co nejdříve
splniti tento požadavek v celé železniční
dopravě.
V Praze dne 29. října 1926.
Vyšší a nižší úředníci
v ministerstvech a u jednotlivých ústředních
úřadů jsou téměř bez
výjimky příslušníky českého
národa. Německý úředník
vyskytne se jen ojediněle a na úplně podřízeném
místě. Podle soupisu lidu ze dne 15. února
1921, na nějž byl vykonáván silný
vliv ve prospěch Čechu, bylo v Československé
republice 3,123.448 Němců z celkového počtu
obyvatelstva 13,611.349, což odpovídá podílu
23.4%. I když ve skutečnosti procento Němců
jest větší než se napočítalo
při českém soupisu lidu, při nejmenším
musíme přece žádati, aby se toto procento
pokud možno zachovávalo také ve složení
úřednických sborů u všech ministerstev
a úřadů, nemá-li německé
obyvatelstvo pociťovati takovéto nápadné
odstrčení jako těžké příkoří.
Poněvadž se právě v poslední
době mnoho mluví o úplné rovnoprávnosti
národů v tomto státě, musila by se
tato rovnoprávnost projeviti především
ve stejnoměrném obsazování úřednických
míst podle klíče obyvatelstva.
Podepsaní táží se pana předsedy
vlády, je-li ochoten:
1.) Oznámiti, kolik německých úředníků
jest nyní ustanoveno u jednotlivých ministerstev
a u ústředních úřadů
a v jaké hodnosti?
2.) Postarati se, aby tento zřejmý nepoměr
byl co nejdříve zlepšen ve prospěch
dosud odstrkovaných Němců?
V Praze dne 20. října 1926.
Pane ministře vnitra a zásobování!
V měsíci říjnu a počátkem
listopadu t. r. jednal zásobovací výbor poslanecké
sněmovny o zdražování potravin, zvláště
však jednáno o neodůvodněném
vysokém zdražení cukru.
Dne 3. listopadu 1926 zásobovací výbor vzal
na vědomí Vaše sdělení, že
v otázce cen cukru jest jednání provisorní
s platností do konce listopadu tohoto roku.
Veřejnost konsumentů tudíž právem
očekává, že počátkem měsíce
prosince budou ceny cukru podstatně sníženy.
Zatím však proskakují zprávy , že
lze považovati skoro za jisté, že cena cukru
pro domácí potřebu bude od 1. prosince stanovena
na 502 Kč základ krystal. To znamená zdražení
opětné o 14 Kč z cen stanovených na
měsíc říjen a listopad.
Zdražování toto je neodůvodněné,
byť by průmysl cukrovarnický odvolával
se na silný vzestup cen cukru na světových
trzích v posledních dnech. Vzestup tento je, jak
odborníky dokazováno, jen spekulační
a proto přechodný a nemůže býti
důvodem pro zdražení pro náš domácí
trh.
Dne 3. listopadu t. r. zásobovací výbor poslanecké
sněmovny se usnesl: "Vláda se vybízí,
aby dále jednala o snížení cen cukru,
této nejdůležitější potřeby
životní, aby ceny její byly stanoveny na tu
výši, jež odpovídá řádně
prokázaným výrobním nákladům:"
Podepsaní se tudíž táží:
Jak daleko postoupilo jednání vlády, aby
cukr, důležitá poživatina širokých
vrstev lidových byla prodávána za dosažitelné
přiměřené ceny a co je na opětných
poplašných zprávách pravdivého,
že cena cukru má býti dnem 1. prosince t. r.
opět zvýšena?
Jakým způsobem chce vláda, zvláště
příslušná ministerstva, splniti výzvu
zásobovacího výboru ze dne 3. listopadu t.
r., aby cukr, tato důležitá životní
potřeba byla snížena na tu výši,
jež odpovídá řádně prokázaným
výrobním nákladům?
V Praze dne 24. listopadu 1926.
Dle dosavadních platných zákonů nemá
učitel-invalida, často úplný mrzák,
ani renty, ani sebemenší služební nebo
postupové výhody proti učitelům zdravým.
Učitelové-invalidé jsou na zdraví
těžce poškozeni, mnozí z nich se zdravím
podlomeným, operacemi, útrapami, přestálým
utrpením se slaveni, musí přece službu
svoji plně vykonávati.
Jsou však v nevýhodě proti kolegům zdravým,
kteří z vojny zdrávi se vrátili v
tom, že tito mají započítáno
5 kroků válečných, učitelky
21/2 roku, učitel-invalida raněný na počátku
války, často s těžkými následky,
také 21/2 roku. V žádostech o místo
se mu stěží započítá 1
rok, neboť dle dosavadní prakse se doba ztrávená
v nemocnici, nebo v rekonvalescenci vůbec nepočítá.
Těžká ztráta některého
údu, jeho ochromnutí, různá jiná
těžká zranění, zanechala následky
někdy tak hrozné, že takový invalida
dožije se zřídka pense a mnozí, ač
dnes se snaží sloužiti, budou museti předčasně
do pense. V zájmu lidskosti jistě je, aby těmto
obětem války přiznalo se právo plné
pense i v případě předčasného
odchodu ze služby v důsledku nemoci se zraněním
související.
Následkem toho táží se interpelanti
pana ministra:
1.) Zdali je ochoten předložiti zmíněný
zákon a v které době?
2.) Zdali je ochoten učitelům-invalidům navrhnouti
započítání válečné
doby 5 let do služby i pensi s platností od 1. ledna
1920:
3.) Musí-li takový invalida-učitel pro zranění
jíti předčasně do pense, bude-li mu
po 25-30 služebních letech přiznána
plná pense?
V Praze 24. listopadu 1926.
Uhelný průmysl našeho státu a jmenovitě
kamenouhelný ocitl se pře rokem v těžké
krisi pro nedostatečný odbyt našeho kamenného
uhlí do ciziny, jakož i pro malou poptávku
po tomto uhlí v tuzemsku. To mělo za následek
napřed omezování těžby, které
dosáhlo až toho stupně, že se pracovalo
na četných jamách jenom ve dvou - třech
směnách v týdnu a ještě se vytěžené
uhlí hromadilo na šachtách. Z toho vznikající
nezaměstnanost dělnictva a pokles zaměstnanosti
obyvatelstva, natěžbu uhlenou odkázaného,
to ohrožovalo těžce finanční,národohospodářské,
sociální, ale i politické zájmy republiky
a příslušných krajů jejích
zvláště. Vznikala zde nová těžká
otázka, jak následky této katastrofální
situace našeho kamenouhelného průmyslu alespoň
umenšiti a jak propouštěné dělnictvo
zaměstnati a tak omeziti stále stoupající
výlohy státu i odborových organisací
na podpory nezaměstnaných. Propouštění
dělnictva a zastavování těžby
na četných moderně vybudovaných jamách
vůbec dostoupilo vrcholu v prvních letních
měsících a nebylo vyhlídky na zlepšení
situace v dohledné době, nedostaví-li se
nějaká zevní příčina
k zlepšení těchto poměrů. A skutečně
se tak stalo vypuknutím hornické stávky v
Anglii, což mělo za následek zvýšení
poptávky po našem kamenném uhlí ve státech,
do nichž bylo až dosud dováženo uhlí
anglické, i také v sousedních státech
okolo nás, do kterých vyváželo své
uhlí Německo a Polsko; neboť oba tyto státy
byly nyní velice angažovány vývozem
svého uhlí do bývalých odbytišť
uhlí anglického, ba do Anglie samé. Dlouhým
trváním anglické stávky zvýšila
se tato zahraniční poptávka po našem
kamenném uhlí tak, že mohla býti postupně
obnovována těžba na všech jamách
v plném rozsahu, že mohlo býti opět
přijato do práce skoro všechno dříve
propuštěné dělnictvo a že mohlo
- a mohlo by ještě dnes - pracovati všemi směnami,
kdyby se nedostavila nová těžká porucha
nedostatečným přistavováním
uhelných vozů našimi státními
drahami. Náš uhelná průmysl má
nyní velké objednávky z Rakouska, ale hlavně
z Italie a ze států severských, kam dříve
skoro vůbec nevyvážel a kde by mohl získati
trvalá odbytiště a zabezpečiti si stálou
zaměstnanost a tedy také zaměstnanost všeho
svého dělnictva, dřívější
odbytovou krisí těžce postiženého.
Bohužel, nepochopila železniční správa
své národohospodářské povinnosti
tak, jak by bylo možno očekávati a tak, jak
by bylo si možno přát, a proto dochází
opětně k zastavování těžby
na našich kamenouhelných jamách, k omezování
směn, ba i k propouštění dělnictva
proto, poněvadž nelze vytěžené
uhlí odvézti, a není již místa
pro dočasné ukládání jeho na
tzv. haldách. Poněvadž pak zahraniční
objednávky jsou velice krátkodobé a poněvadž
k udržení zahraničních odbytišť
je nezbytně třeba vyřizovati zakázky
co možná obratem, což je podmínkou trvalého
obchodního spojení těchto zahraničních
zákazníků s našimi doly i pro budoucnost,
hrozí z této okolnosti opětná trvalá
krise odbytová tohoto důležitého našeho
průmyslu a trvalá nezaměstnanost jeho dělnictva.
Ostravský revír potřebuje nyní denně
k normálnímu odvozu vytěženého
uhlí asi 3000 vagonů, v těchto dnech dostává
se mu jich však pouze 400-600 změní-li se tento
stav v nejbližších dnech, méně
tato pro přítomnost a pro budoucnost pro náš
kamenouhelný průmysl výhodná konjunktura
bez užitku, ba se škodou velice těžkou,
nejen pro něho samotna,nýbrž i pro celou republiku
a pro její finanční, národohospodářské
i sociální zájmy, jakož i pro její
aktivní platební bilanci zahraniční.
Ministerstvo železnic a jmenovitě jeho ústřední
přídělovna vozů nemá pro tuto
situaci naprosto pochopení, ba zmenšuje počet
pohotových vozů ještě tím, že
je posílá při jejich návratu z Ostravska
do severních Čech na prázdno, poněvadž
prý jich potřebuje v hnědouhelném
revíru, který však běl a má po
této stránce vždycky pro blízkost k
ústředí železniční správy
a také z jiných důvodů více
sympathie než nejdůležitější
revír republiky, t. j. koksu, a to nejen do ciziny, ale
i do tuzemských železáren v Čechách
a právě oznamují časopisy, že
pro nedostatečný dovoz ostravského koksu
shasla jednu pec Pražská železářská
společnost na Kladně.
Veškeré dosavadní intervence osobní
i písemné, jak majitelů dolů, tak
odborových organisací, dělnictva a poslanců
i senátorů zůstaly bez výsledku. Ústřední
přídělovna vozů (přednosta
pan vrchní inspektor Machek) pokračuje dále
v této nepochopitelné netečnosti, která
je s velkou škodou také pro příjmy státních
podniků železničních samotných
a všem na věci interesovaným je prostě
toto jednání příslušného
odboru železniční správy nepochopitelné
a nevysvětlitelné.
Tážeme se proto pana ministra:
1.) Je-li mu opravdu vůbec oznamován tento stav
nedostatečného přistavování
vozů pro revír ostravský a kamenouhelné
revíry.
2.) jak můžeme železniční správa
ospravedlniti tento stav a
3.) zdali je okamžitě ochotna zjednati nápravu,
zameziti zvláště odvážení
prázdných vagonů, jmenovitě nyní,
kdy odpadl zřetel na cukrovarskou kampaň?
V Praze dne 23. listopadu 1926.
V r. 1920 ustanoveno bylo na Podkarpatské Rusi několik
smluvních berních úředníků,
jimž v dekretech přijímacích bylo výslovně
zaručeno definitivní přijetí po jednoroční
uspokojivé službě a složení předepsané
odborné zkoušky a započtení celé
doby služební, počínaje dnem nastoupení
služby.
Po splnění těchto podmínek byli definitivními
jmenováni, ale odepřeno jim v dekretě přijímacím
zaručené započtení celé doby
služební, počínaje dnem nastoupení
služby a odpočten jim 1 rok smluvního provisoria.
Proti tomuto rozhodnutí podal Jan Němec, berní
úředník v Mukačevě žalobu
k Nejv. spr. soudu, který nálezem ze dne 15./IV.
1926 čís 8036/1926 odsoudil hl. fin. řed.
v Užhorodě a pro nezákonnost zrušil naříkané
rozhodnutí, pokud jím byl stěžovateli
při započtení služební doby odečten
"čekatelský rok."
Na základě tohoto rozhodnutí nejvyššího
správního soudu podali si ostatní, stejně
postižení berní úředníci
žádost, aby jim byl čekatelský rok započten.
Hlavní finanční ředitelství
však pašovsky odmítlo zabývati se těmito
podáními a odvolalo se prostě na své
rozhodnutí, které Nejvyšší správní
soud pro nezákonnost zrušil.
Hlavní fin. řed. v Užhorodě a velmi
často i v Bratislavě, navyklo si v personálních
otázkách rozhodovati pašovsky a nezákonně,
a vydává velmi často zbytečně
se záštiplnou tendencí vůči podřízeným
zaměstnancům rozhodnutí, která budí
oprávněnou nespokojenost postižených,
stejně jako přímo trestuhodná liknavost
ve vyřizování personálních
záležitostí, která jest již na
Podkarpatské Rusi příslovečnou.
Není v zájmu státu ani občanstva,
aby byli zaměstnanci, zejména na Podkarpatské
Rusi, v území to velmi politicky i hospodářsky
choulostivém, stále a stále drážděni,
jako jest tomu v předu uvedeném případě,
o němž rozhodl nejvyšší správní
soud.
Z těchto důvodů táží se
podepsaní pana ministra financí:
1.) Jest pan ministr financí ochoten zaříditi,
aby rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu ze dne 15. dubna 1926, čís. 8036/1926 bylo
aplikováno na všechny postižené berní
úředníky na P. Rusi, poněvadž
jinak by byla petrifikována "nezákonnost"
rozhodnutí hl. fin. řed. v Užhorodě,
učiněného v případech obdobných,
jako u Jana Němce, v tomto případě
však pro nezákonnost zrušená?
2.ú Jest pan ministr ochoten vyšetřiti praxi
hl. fin. řed. v Užhorodě, v personálních
otázkách a naříditi blahovolnější
praxí v tomto směru v rámci zákonných
ustanovení a odstraniti tím "pověstný"režim
tohoto úřadu?
3.) Jest pan ministr ochoten sděliti podepsaným,
co v této věci zařídil, aneb učiniti
hodlá?
V Praze dne 26. listopadu 1926.