Jedním z nejvýznačnějších
zákonů z prvé doby po převratu jest
župní zákon, jenž způsobem s administrativního
stanoviska v podstatě účelným upravoval
vnitřní správu. Přinášelť
jednotnost správy vedle odstranění význačných
závad, které po léta byly příčinou
stížností a různých reformních
snah.
Dříve než mohl býti tento zákon
všeobecně proveden, byla však vývojem
poměrů, vyvolána potřeba jej v některých
směrech pozměniti. Jest to zejména otázka
územního rozdělení, která již
při projednávání zákona byla
nejobtížnější a jejíž
způsob řešení v zákoně
od prvopočátku vyvolával snahy po novelisaci.
Šlo hlavně o to, mají-li býti tvořeny
župy v rozsahu, jak byl stanoven župním zákonem,
či jda by se spíše doporučovaly župy
větší, dokonce župy shodující
se s dosavadními zeměmi nebo naopak župy s
rozsahem menším.
Zkušenosti, které se získaly na Slovensku se
Kupním zřízením, ukazují, že
jen větší správní celky mohou
úspěšně plniti veliké úkolu,
jež zákon župám ukládá.
Z rozpočtů župních na rok 1925 a 1926
lze také seznati, že, ačkoli působnost
žup prozatím přirozeně se nemohla všestranně
rozvinouti, přece náklady župní jsou
značné a župní správa poměrně
drahá. Zejména náklady na ústřední
správu župní nejsou v náležitém
poměru k rozsahu jednotlivých žup a jejich
dosavadní činnosti. K tomu přistupuje i nestejnoměrné
zatížení obyvatelstva vznikající
tím, že právě župy s menší.
finanční nosností vyžadují daleko
intensivnější činnosti, aby bylo vyhověno
alespoň nejnaléhavějším potřebám
a zájmům župního obyvatelstva.
Mohla-li býti dříve pochybnost o účelnosti
velkých anebo malých celků správních,
dlužno pokládati nyní tuto otázku za
rozřešenu ve prospěch velkých správních
obvodů směrnicemi danými Národním
shromážděním v zákoně
čís. 286/24 Sb. z. a n. o úsporných
opatřeních ve veřejné správě.
Tento zákon totiž v § 2 mimo jiné nařizuje:
"úkoly veřejné správy buďtež
obstarávány co nejjednodušeji a nejúsporněji.
K tomu konci buďtež provedena zejména tato opatření:
1. Organisace veřejné správy budiž zrevidována
a vybudována ve všech stupních a odvětvích
s jednotného hlediska a účelně;
úřady a zařízení, jichž
samostatné trvání není odůvodněno
ani věcnými ani místními poměry,
buďtež spojeny nebo zrušeny,
správní úkoly, které dosud jsou obstarávány
správními úřady a orgány vyššího
stupně, buďtež tam, kde se to jeví účelným,
přeneseny na úřady a orgány nižšího
stupně,
souběžné obstarávání téže
nebo podstatně stejné agendy různými
úřady neb orgány, zejména úřady
neb orgány různých resortů budiž,
odstraněno soustředěním této
agendy.
2. Správní řízení budiž
zjednodušeno a jednotně upraveno."
Má-li se podle tohoto zákona revisí organisace
veřejné správy docíliti jejího
zlevnění, nutno upustiti na dohlednou dobu od jakéhokoli
rozmnožování dosavadních úřadů.
Je naopak třeba při revisi organisace politické
správy vhodným sloučením některých
dosavadních úřadů ji zjednodušiti,
a to nejen, pokud jde o odstranění t. zv. dvojí
koleje, jak to již zamýšlel župní
zákon, nýbrž i, pokud jde zejména o
počet úřadů druhé stolice.
Vláda chtějíc se vyvarovati tvoření
zcela nových více méně umělých
správních obvodů, má za to, že
nejúčelnějším bylo by se přidržeti
vžitých zemských celků, pokud svým
nynějším rozsahem vyhovují požadavku
úsporné správy.
Z toho důvodu se navrhuje rozděliti celé
státní území pouze na čtyři
správní obvody, a to na zemi českou, Moravskoslezskou,
Slovenskou a Podkarpatoruskou a v každé z nich zříditi
zemský úřad jako jediný politický
úřad druhé stolice. V důsledku toho
se zrušují zemská správa politická
v Opavě, jejíž dosavadní správní
obvod se slučuje s obvodem dosavadní zemské
správy politické v Brně, dále župní
úřady na Slovensku, na jejíchž místo
nastoupí zemský úřad v Bratislavě,
a civilní správa na Podkarpatské Rusi a župní
úřad v Podkarpatské Rusi, místo nichž
se zřizuje zemský úřad v Mukačevě.
Podkarpatská Rus, která ve smyslu ústavní
listiny a dosavadních zákonů tvoří
zvláštní území, bude tudíž
tvořiti také zvláštní správní
obvod.
Zmenšením počtu politických úřadů
druhé stolice na čtyři bude možno tyto
úřady tak vybudovati, aby poskytovaly plnou záruku
řádného obstarávání
správy. Tím se také umožní zkrátiti
instanční pořad, hlavní to předpoklad
zjednodušení a zlevnění správy.
Z toho důvodu se zkracuje v předložené
osnově instanční pořad na dvě
stolice.
Jedním z hlavních účelů župní
reformy byla ovšem snaha odstraniti dosavadní přílišné
zatížení zemských politických
správ, zejména v Čechách. účelu
toho hledí dosáhnouti předložený
návrh v duchu zákona o úsporných opatřeních
způsobem vhodnějším; zkracuje instanční
pořad, dává možnost přesunouti
působnost zemské správy politické
a upraviti účelně správní řízení.
Aby byl rozšířen vliv obyvatelstva na obstarávání
úkolů, které župní zákon
vyhražuje okresním výborům, buduje návrh
analogicky podle zemských zastupitelstev a dosavadních
okresních zastupitelstev v Čechách také
zastupitelstva okresní.
Ustanovení o hospodářství zemském
a okresním byla přizpůsobena zásadám
vládního návrhu zákona o nové
úpravě finančního hospodářství
svazků územní samosprávy (tisk poslanecké
sněmovny č. 705/1926) vzhledem k pokročilému
stavu jeho projednávání. Bude věcí
dalšího vývoje legislativy přikročiti
k účelnému rozdělení úkolů
mezi obcí, okresem, zemí a státem a podle
toho upraviti i finanční konstrukci autonomních
svazků tak, aby měly účelné,
jejich úkolům a povaze odpovídající,
dostatečné a pružné příjmy
vlastní a aby byly podrobně stanoveny též
methody finančního hospodářství,
t. j. forma rozpočtů, jich sdělávání,
provádění a kontrola.
Až na tyto podstatné změny nedotýká
se návrh zásad, na nichž je vybudován
župní zákon. Jak z uvedeného patrno,
spočívá hlavní změna jen v
územním rozsahu správních celků,
kdežto jinak zachovává osnova celou strukturu
župního zákona. Zemský president přejímá
postavení županů, zemská zastupitelstva,
zemské výbory a komise, zemské úřady
působnost župních zastupitelstev, výborů,
komisí a úřadů. Postavení okresního
náčelníka mění se do té
míry, že se stává také předsedou
okresního zastupitelstva; toto přejímá
působnost okresního výboru, pokud nejde o
přípravu jednání zastupitelstva a
o běžné hospodářství okresní;
tato činnost zůstává okresnímu
výboru.
V důsledku nové konstrukce odpadají ovšem
ustanovení o župních svazech.
Župní zákon upravuje v § 1 všeobecně
kompetenci župních a okresních úřadů.
Návrh doplňuje toto ustanoveni v části
prvé systematickým shrnutím předpisů
o všeobecných úkolech a pravomoci politických
úřadů (čl. 1-14), kteréžto
předpisy organicky souvisí s upravovanou naukou
a byly dosud porůznu roztroušeny v jednotlivých
normách, zejména v přílohách
A a C nařízení ze dne 19. ledna 1853, č.
10 ř. z. a v nařízení ze dne 20. dubna
1854, č. 96 ř. z. Tím se umožňuje
zrušiti zastaralá ustanovení tohoto nařízení,
o jejichž odstranění bylo již vícekráte
usilováno. V podstatě jde tu vesměs o shrnutí,
recipování a přesnější
formulaci platných zásad, které účelně
rozvádějí všeobecný předpis
kompetenční, obsažený v § 1 župního
zákona. Při tom návrh pamatuje i na úpravu
řízení před novými úřady.
Návrh - jak již řečeno - přidržuje
se obsahově župního zákona, zachovává
také jeho vnější uspořádání
a mění pouze jednotlivá ustanovení.
Úvodní ustanovení obsahují všeobecnou
pozměňovací klausuli. Podotýká
se, že v příčině nové
organisace správy v okresech nelze takovéto všeobecné
klausule použíti, ježto ne ve všech případech,
kde župní zákon používá
slova výboru, by nastoupilo na jeho místo zastupitelstvo.
Proto je třeba v části o okresech stanoviti
dotčený přesun z výboru na zastupitelstvo
u jednotlivých ustanovení.
Název "zvláštních výborů
(komisí)" podle § 28 žup. zák. se
mění, neboť nejde o výbory (na rozdíl
od výboru podle § 26), nýbrž jak v nadpisu
§u 28 správně se uvádí, o komise.
Z důvodů unifikačních se mění
čtrnáctidenní lhůty stanovené
v župním zákoně v patnáctidenní;
při nové úpravě správního
řízení podle čl. 10 pomýšlí
se zavésti patnáctidenní Lhůtu všeobecně,
jako se stalo zák. čl. XX/1901 na Slovensku.
Hlava prvá obsahuje změny a doplňky
župního zákona.
Jeho nadpis se mění, aby odpovídal rozšířenému
obsahu.
Uspořádání části
prvé se odchyluje od úvodní části
župního zákona; ustanovení nahrazující
dosavadní články 1 až 9 se zařazují
mezi další ustanovení, k nímž organicky
přiléhají.
Dosavadní články 1 a, 2 se nahrazují
ustanovením, které jest obsaženo jako první
odstavec v hlavě druhé.
Slova "právními" v odstavci 1 a "v
nejvyšší instanci", v odstavci 3 se vypouštějí
jednak jako nadbytečná, jednak, aby nebudila pochybnosti
vzhledem k zkrácení instančního pořadu.
Obsah dosavadního článku 3, pokud se nestal
navrhovanou organisací bezpředmětným,
byl převzat do § § 4 a 5.
Dosavadní článek 4 obsahově se nahrazuje
ustanovením druhého odstavce §u 7.
Zásada vyslovená v dosavadním článku
5 jest obsažena v článku 10.
Dosavadní článek 6 se kryje s druhým
odstavcem §u 3.
Obsah dosavadních článků 7 a 9 byl
převzat do hlavy druhé.
Dosavadní článek 8 se nahrazuje ustanovením
čtvrtého odstavce §u 1.
Článek 1, odst. 1 a 3, odpovídá
dosavadnímu § 1; odstavec 2 pak §u 22 přílohy
A nař. č. 10/53 ř. z.; jeho úkolem
je stanoviti podpůrně kompetenci politických
úřadů a tím vyplniti případné
mezery v dosavadních předpisech o kompetencí.
Článek 2 se v zásadě shoduje
s ustanovením §§ 22 a 35 přílohy
A a § 13 přílohy C nař. č. 10/53
ř. z.
K článkům 3, 4 a 10. Trestní
sazby v těchto ustanoveních nutno stanoviti různě
podle povahy dotyčných věcí. V čl.
3 jde o porušení veřejného pořádku,
klidu, bezpečnosti, dobrého mravu nebo slušnosti,
v čl. 4 však o ochranu vážnosti orgánu
správy veřejné, pročež hranice
trestu je nižší, v čl. 10 jde jednak o
tresty pořádkové a za svévoli, mající
umožniti dosažení účelu správního
řízeni, čímž jest odůvodněno
nižší maximum trestu s výjimkou křivé
výpovědi a porušení povinného
mlčení, které pro svůj význam
ovšem podléhají vyšší sazbě,
posléze jde o exekuční vymožení
řádného splnění vydaných
příkazů a zákazů, při
čemž nutno stanovením vyšší
hranice míti možnost zakročiti s náležitou
váhou zaručující plně kladný
výsledek.
Článek 3 odpovídá zásadě
ustanovení dosavadních §§ 7 a 11 nař.
č. 96/54 ř. z.
K uvedeným článkům 2 a 3 se poznamenává,
že nejvyšší správní soud vykládá
již nyní citované předpisy nařízení
č. 10/53 ř. z. nejen jako pouhé předpisy
kompetenční, nýbrž jako předpisy
práva materielního suppletorní povahy a vyvozuje
z nich zejména právo vydávati nařízení
ve směrech zde naznačených. Podobně
také při obcích § 35 čes. zříz.
obec. a obdobné předpisy jiných obecních
zřízení pokládají se podle
uznané praxe a zejména i podle judikatury nejvyššího
správního soudu za normu práva materielního,
o kterou možno opírati nařízení
v oboru místní policie. Bez podobné moci
nařizovací mohou se tím méně
obejíti politické úřady, mají-li
úspěšně vykonávati policejní
moc v širších obvodech.
Pokud by se snad vyskytly obavy z možného zneužití
této moci nařizovací, vymezené pouze
všeobecně a široce, dlužno vytknouti, že
oproti poměrům, jaké byly před 28.
říjnem 1918, naleží nyní nejvyššímu
správnímu soudu kognice i v policejních věcech
trestních, takže v každém případě,
ve kterém by byl vydán trestní nález
na základě nařízení, opírajícího
se o článek 3, mohl by nejvyšší
správní soud zkoumati, zda toto nařízení
se drží v mezích tohoto článku,
zejména tedy, zda opravdu běží o nutné
zájmy veřejné bezpečnosti a pod. Zvlášť
důrazně dlužno tu vytknouti, že nejvyšší
správní soud nyní důsledně
ve shodě s cizí judikaturou a theorií zkoumá
v podobných případech také, zda nařízené
opatření nebo vydaný nákaz nebo příkaz
byl skutečně nutný, vycházeje ze zásady,
že povinnosti, uložené občanům,
mají býti úměrné vzhledem k
ohrožení veřejné bezpečnosti
a že není tedy přípustno uložiti
povinnost účelu nepřiměřenu.
Konečně nutno alespoň zcela stručně
se zmíniti o tom, že také v cizině zpravidla
všude mají podobné všeobecné předpisy
v zájmu udržení veřejné bezpečnosti,
klidu a pořádku. Dlužno tu poukázati
zvláště na známé ustanovení
druhého dílu titulu VII §u 10 pruského
Landrechtu, které zavdalo podnět k rozsáhlé
judikatuře a literatuře a kterého se v Prusku
i nyní stále ještě používá
jako normy všeobecné k doplnění zvláštních
předpisů jednotlivých zákonů.
Francouzská praxe i theorie jde v té věci
ještě mnohem dále, ježto zastává
názor, že president republiky může bez
zvláštního zákonného zmocnění
již na základě své všeobecné
kompetence ku prováděni zákonů vydávati
také předpisy policejní, ve kterých
dokonce bez zvláštního zákonného
podkladu možno stanoviti i trestní sazby. V této
souvislosti bylo by ještě poukázati na poměry
belgické, kde zejména starostové obcí,
kteří se tam v prvé řadě pokládají
za orgány státní správy alespoň
v tom směru, pokud běží o místní
policii, mají velmi širokou moc nařizovací,
jejímž podkladem je dosud usnesení zákonodárného
shromáždění francouzského ze
dne 14. prosince 1789 a ze dne 24. srpna 1790, které se
tam přes všechny změny ústavní
a politické dosud udrželo.
Budiž dále příkladem uveden § 360,
č. 11 něm. tr. zák. z r. 1870, který
v říši Německé i po převratu
platí a zakazuje jako přestupek soudy stíhaný
hrubou neplechu (grober Unfug), čímž rozumí
se právě také nepřístojné
chování na veřejných místech.
Podle judikatury rozumí se tím vše, co se protiví
veřejnému řádu, veřejné
slušnosti anebo obtěžuje publikum. V tom smyslu
na př. bylo uznáno, že podle tohoto předpisu
možno trestati hrubé chování na ulicích,
bezúčelné zvonění domovními
zvonci, práskání bičem, nošení
nepřístojných praporů, zpívání
nepřístojných písní, rozšiřování
nestoudných tiskopisů, zasílání
neslušných pohlednic atd.
Další všeobecnou normou sem spadající
jest § 366, č. 10 něm. tr. zák., který
zakazuje jako přestupek každé porušení
policejních nařízení, vydaných
k zachování veřejné bezpečnosti,
pohodlí, čistoty a klidu na veřejných
prostranstvích.
Že zachování normy obsahu naznačeného
i za nynějších poměrů jest nutné,
toho nejlepším důkazem jest rakouský
zákon ze dne 21. července 1925, č. 273 B.-G.-Bl.,
jehož článek VIII. jest vlastně jenom
opakováním § 11 patentu z r. 1854, přizpůsobeného
v podrobnostech dnešním názorům.
Cítí se tudíž všude potřeba,
aby veřejná moc měla po ruce všeobecný
předpis pro všecky i nepředvídané
okolnosti tak, aby mohla zdržovati veřejný
řád, klid a bezpečnost i v těch případech,
na které není pamatováno předem zvláštními
předpisy zákonnými, což za přítomné
doby, která se vyznačuje překotnými
a dalekosáhlými pokroky technickými, je důležitější
nežli dříve.
Článek 4 odpovídá zásadě
§u 12 nařízení č. 96/54 ř.
z., rozšiřuje však podstatně okruh osob,
požívajících této ochrany vzhledem
k změněným poměrům a získaným
zkušenostem. Zvlášť citelně byl dosud
postrádán tento nedostatek ochrany, pokud šlo
o úřady samosprávné a finanční,
které bývají velmi často napadeny
hrubými urážkami v podáních k
nim zasílaných. Tím však, že se
stanoví přesnější podmínky
trestnosti, se dosavadní ochrana zúžuje. V
příčině právního stavte
v cizině poukazuje se na poznámky k předcházejícím
článkům.
Článek 5 vyplňuje hlavně podle
vzoru článku 99 francouzského zákona
obecního ze dne 5. dubna 1884 dosavadní mezer u
zákonodárství a má v prvé řadě
význam pro policii dopravní. Celkem se pohybuje
v rámci práva již platného (na př.
§ 104 čes. obec. zřízení).
Článek 6 se shoduje s §em 48 přílohy
A nař. č. 10/53 ř. z. Odstavec 2 má
za účel soustřediti trestní agendu
z důvodů zjednodušení a urychlení
výkonu správy; nezasahuje nijak rušivě
do dosavadní pravomoci orgánů školské
správy. Ustanoveními tohoto článku
zůstává nedotčeno výjimečné
ustanovení § 2, odst. 1, písm. b) zákona
ze dne 4. července 1923, č. 154 Sb. z. a n., o vojenském
kázeňském a kárném právu.
Článek 7 vyslovuje všeobecnou zásadu
kompetenční v oboru jurisdikce veřejno-,
případně soukromoprávní, jak
byla uznána mezi jiným též nálezem
býv. říšského soudu ze dne 24.
ledna 1878, č. 14.
Článek 8 má za účel
v duchu zákona o úsporných opatřeních
ve veřejné správě podstatně
zjednodušiti a zlevniti správní řízení
zkrácením instančního pořadu,
čímž se vyhovuje dávno pociťované
potřebě. Tato zásada byla uplatněna
již při některých zvláštních
zákonech, ku př. v zákoně č.
169/1924 Sb. z. a n. o plemenitbě hospodářských
zvířat (okresní úřad rozhoduje
s konečnou platností o odvolání z
nálezu obecního starosty v příčině
rozvrhu nákladu na opatření a chování
veřejných plemeníků), v zákoně
č. 221/1924 Sb. z. a n. o pojištění
zaměstnanců pra případ nemoci, invalidity
a stáří (politický úřad
II. stolice rozhoduje s konečnou platností o odvolání
z výměru okresního politického úřadu,
jímž rozhodl o námitkách proti volbě
do orgánů nemocenských pojišťoven),
v zákoně č. 48/1925 Sb. z. a n. o ochraně
nájemníků (politický úřad
II. stolice rozhoduje s konečnou platností o stížnosti
proti vydání neb odepření potvrzení
o důvodu výpovědi, jeř přísluší
okresnímu politickému úřadu), v zákoně
č. 53/1925 Sb. z. a n. o dávkách za úřední
úkony ve věcech správních, jehož
platnost byla prodloužena zákonem č. 253/1926
(o stížnostech rozhoduje s konečnou platnosti
instance nadřízená úřadu, který
dávku vyměřil nebo rozhodl o nároku
na prominutí dávky), v zákoně č.
93/1873 ř. z. a zák. čl. XXXVI/1879 ve znění
čl. I zákona č.118/1924 Sb. z. a n. o ubytování
vojska (politický úřad II. stolice rozhoduje
s konečnou platností o odvolání z
výměru okresního politického úřadu
v příčině výše nájemného
za zabraný byt), v zákoně č. 35/1923
o stavebním ruchu (politický zemský - župní
- úřad rozhoduje s konečnou platností
o odvolání z nálezu okresního politického
úřadu v příčině vyvlastnění
staveniště). Některé zákony jdou
ještě dále prohlašujíce za konečné
rozhodnutí jediné stolice; tak ku př. zákon
č. 663/1919 Sb. z. a n. o stálých seznamech
voličských (reklamační komise rozhoduje
s konečnou platností a námitkách proti
voličským seznamům), zákon č.
75/1919 ve znění upraveném novelou č.
253/1922 Sb. z. a n. - řád volení v obcích
(dohlédací úřad s konečnou
platností rozhoduje o tom, jsou-li zákonné
důvody pro vzdání se členství
obecního zastupitelstva, rozepíše volbu, rozhodne
o způsobu volení, jmenuje členy volebních
komisí, prohlásí volbu osoby nevolitelné
za neplatnou a rozhodne, kdo místo ní je zvolen;
politický úřad II. stolice s konečnou
platnosti rozhoduje o námitkách proti volbě
obecního zastupitelstva, starosty, náměstků,
obecní rady a komisí; místní komise
rozhoduje a konečnou platností o neplatnosti kandidátní
listiny formálně závadné), zákon
č. 123/1920 ve znění upraveném zákonem
č. 205/1925 Sb. z. a n. - řád volení
do poslanecké sněmovny (politický úřad
obci nadřízený jmenuje členy a náhradníky
obvodní volební komise, krajská volební
komise rozhoduje s plaností konečnou o úpravě
kandidátních listin) tyto zákony uplatňují
mimo to zásadu výše zmíněnou
zkracujíce v případech, ve kterých
nerozhoduje jediná instance s konečnou platností,
pořad instancí jen na dvě. Jediná
instance rozhoduje s konečnou platností též
podle zákona č. 50/1923 Sb. z. a n. na ochranu republiky
(politický úřad II. stolice nařizuje
s vyloučením opravných prostředků
zastavení tiskopisu na určitou dobu), dále
zákon č. 243/1922 Sb. z. a n. o prozatímní
úpravě obecního zřízení
na Slovensku (rozšířeno na Podkarpatskou Rus
zákonem č. 62/1925 Sb. z. a n. - župan má
právo rozpustiti obecní zastupitelstvo s vyloučením
opravných prostředků) a j.
Aby zkrácení instančního pořadu
nebylo na újmu důkladnému a odbornému
projednání věci, bude nutno a při
zmenšení počtu úřadů druhé
stolice pouze na čtyři také možno vybaviti
je po stránce osobní i věcné tak,
že budou poskytovati plnou záruku dostatečné
ochrany práv a zájmů stran. Zkrácení
instančního pořadu bude stranám i
státu nepopíratelně na prospěch, zmenší
agendu ústředních úřadů,
čímž dojde k snížení nákladů
osobních i věcných na tyto úřady.
Zkrácení instančního pořadu
je za dnešního stavu tím více odůvodněno,
ježte strany používají v nejobsáhlejší
míře možnosti, kterou jim poskytuje zákon
o nejvyšším správním soudě,
jenž se takto stává skoro pravidelnou instancí.
Z důvodů výše uvedených navrhuje
osnova v zájmu zjednodušení a zlevnění
další zkrácení pořadu ve věcech
nepatrných (bagatelních) na jednu stolici, jde-li
o peněžité plnění nepřesahující
částku 300 Kč.
Ustanovení posledního odstavce upravuje postup v
případech projednávaných v pořadu
stolic v den účinnosti zákona, jež,
by mohly býti postiženy ustanoveními předchozích
odstavců.
Článek 9 vyslovuje zásadu dosavadního
článku 5 rozšířenou o možnost
delegace podřízeného úřadu,
aby vyšší úřad nebyl zbytečně
zatěžován.
Článek 10 vytyčuje jednak zásady,
na nichž má býti vybudováno nové
řízení před politickými úřady
jednak umožňuje, aby příslušné
předpisy byly vydány vládním nařízením.
Řízení před úřady správními
nutno přizpůsobiti mnohotvárným záležitostem,
jež náležejí k působnosti těchto
úřadů; musí býti dostatečně
pružné, aby hovělo jak různým
potřebám obsáhlé vnitřní
správy, tak i poměrům, které jsouce
úzce spiaty s vývojem života se často
a velmi rychle mění. Mimo to musí poskytovati
úřadu jistou volnost, aby mohl vhodným způsobem
jednati i v mimořádných, nepředvídaných
okolnostech, aniž by se vydával v nebezpečí
případné zmatečnosti provedených
úkonů pro některou případně
nevýznamnou formální závadu. Nová
úprava řízení před politickými
úřady má vycházeti z dosavadních
osvědčených ustanovení, ze zásad
plynoucích z ustálené judikatury nejvyššího
správního soudu, a má dále vyplniti
mezery v dosavadních předpisech způsobem
odpovídajícím ostatním formám
jednání těchto úřadů
a provésti v tom směru též potřebnou
unifikaci. Při tom má býti vodítkem
upraviti veškeré řízení tak,
aby bylo jednoduché, rychlé, účelné,
aniž by při tom byly strany bez své viny zbaveny
možnosti uplatniti v řízení svá
práva a své právní zájmy.
Z uvedených důvodů se doporučuje,
aby nová úprava řízení byla
provedena vládním nařízením.
Nutno podotknouti, že i na Slovensku a v Podkarpatské
Rusi trestní řízení policejní
se provádí podle nařízení býv.
uher. ministerstev vnitra a spravedlnosti č. 65.000/1909,
k němuž - mimo jiná opatření
směřující k zjednodušení
správního řízení vůbec
základní zásady vydal zák. čl.
XX/1901.
Ve vládním nařízení bude nutno
jednotně, po případě nově upraviti
zejména tyto otázky:
1. Subsidierní příslušnost úřadu,
možnost delegace jiných úřady, důvody
podjatosti úředních orgánů,
zastoupení stran zákonnými zástupci
a zmocněnci, náležitosti podání
stran, nahlédání do spisů, povinnost
dostaviti se k úřadu a vypovídati před
ním, doručování, lhůty (zejména
jednotné lhůty odvolací), tresty pořádkové
a pro svévoli.
II. Právo stran býti v řízení
slyšenu a jích povinnost napomáhati úřadu
při provádění řízení,
zejména povinnost sděliti, po případě
poskytnouti úřadu všechny průvodní
prostředky jim známé nebo po ruce jsoucí,
preklusi stran v případech stranou zaviněných.
Provádění důkazů, zejména
listinami (edice listin), svědky a znalci, (případy
vyloučení neb odepření výpovědi),
ohledáním (povinnost trpěti ohledání
věcí a dovoliti nezbytný přístup
do místnosti nebo na pozemek).
III. Řízení odvolací (devoluci rozhodování
na odvolací stolici v plném rozsahu s hlediska hájení
veřejného zájmu), změnu rozhodnutí
a opatření z moci úřední, navrácení
v předešlý stav a obnovu řízení.
IV. Mandátní a blokové řízení
trestní, promlčení správního
přestupku a prominutí uloženého trestu
cestou milosti, jakož i výkon trestu na svobodě.
V. V řízení exekučním: exekuční
tituly, zejména také, pokud jde o smíry uzavřené
před úřadem, o soukromoprávních
nárocích odvozených z činnosti, která
jest předmětem řízení, opravné
prostředky v řízení exekučním.
VI. Náklady řízení.
Vzhledem k ústavní listině a ústavnímu
zákonu ze dne 9. dubna 1920, č. 293 Sb. z. a n.,
je nutno otázky dotčeně v odstavcích
2 až 6 upraviti přímo v zákoně.
K článku 11: Možnost uložiti trest
na penězích vedle trestu na svobodě se zavádí
v odstavci 1 všeobecně ovšem jen pro případy
vážnější.
Ustanovení odstavce 2 má za účel provésti
unifikaci v příčině přeměny
nedobytných trestů na penězích v trest
na svobodě, neboť v tomto směru byly předpisy
velmi různé. Dosavadní způsob určitého
poměru mezi oběma tresty (na př. 10 Kč
rovná se 24 hodinám vězení a pod.)
se nahrazuje účelnějším způsobem,
t. j. určiti náhradní trest podle míry
zavinění, takže lze přihlížeti
k různým okolnostem polehčujícím
i přitěžujícím. Ustanovení
odstavce 3 hledí přizpůsobiti sazbu peněžitých
trestů na správní přestupky změněným
poměrům a odpovídá relaci, v jaké
se ukládají peněžité tresty (pokuty)
na správní přestupky v popřevratových
normách. Další ustanovení tohoto odstavce
má zameziti, aby nenastalo zhoršení v oboru
práva živnostenského v Čechách,
na Moravě a ve Slezsku, ježto by na Slovensku a v
Podkarpatské Rusi nadále platily nezvýšené
sazby živnostenského zákona (č. 259/24
Sb. z. a n.). Mimo to jest účelno, aby stejně
byly zvýšeny peněžité částky,
které jsou stanoveny jako hranice kompetence v trestních
věcech mezi úřady správními
a soudy neb obecními trestními orgány (na
př. podle zak. čl. XX/1901 - § 14, zák.
čl. XXXI/1879-§ 69), příp. které
určují sazbu pro náhradu škody (na př.
za neoprávněnou pastvu koně, hovězího
dobytka 1 Kč a pod.).
Rovněž zásada vyslovená v článku
12 se kryje s tendencí, kterou sleduje velká
část novějších zákonů
a nařízení; hlavním účelem
je sjednotiti v tomto směru dosavadní rozmanitost
fondů, v jichž prospěch pokuty za správní
přestupky se ukládají, a upraviti poměry
podobně, jak učinil zák. čl. XX/1901
v oboru býv. uherského práva správního.
Navrhovaná úprava poskytuje také záruku,
že účelu trestního řízení
bude dosaženo a příslušných majetkových
hodnot řádně a účelně
použito.
Pokud jde o použití částek takto odvedených
do státní pokladny, bude přihlíženo
k účelům, jimž dosud peněžité
tresty uložené v řízení správním
byly věnovány.
Článek 13 odpovídá dosavadnímu
ustanovení §u 1 nař. č. 96/1854 ř.
z. a §u 53 přílohy A nař. č.
10/1853 ř. z.
Článek 14 stanoví povšechně
poměr státních policejních úřadů
k předchozím ustanovením; pro posouzení
příslušnosti těchto úřadů
v oboru otázek upravených předchozími
ustanoveními jsou směrodatny všeobecné
předpisy o působnosti státních policejních
úřadů.
§ 1 (dosavadní § 2) obsahuje všeobecné
určení obvodů a sídel správních
orgánů, a to zemí a zemských úřadů,
jež stanoví zákon sám, okresů
a okresních úřadů, jichž určení
ponechává stejně jako župní zákon
vládnímu nařízení. Při
tom bude snahou vyjíti potřebám obyvatelstva
do té míry vstříc, aby byly utvořeny
okresy, které by svojí finanční základnou,
počtem obyvatelstva, komunikačními poměry
a pod. byly obyvatelstvu zárukou, že budou moci splniti
ony velké úkoly, které jim zákon ukládá.
Poslední odstavec obsahuje zásadu vyslovenou v dosavadním
článku 8, při čemž ustanovením
v druhé větě se má usnadniti obcím
břímě nákladů, které
podle dosavadního ustanovení měly nésti
samy.
§ 2 upravuje formální náležitosti
při změnách obvodů a sídel.
Celkem se shoduje s příslušnými ustanoveními
dosavadního §u 2, nepřipouští však
ani dočasné změny obvodů a sídel
zemských úřadů cestou nařizovací.
Ježto může jíti jen o změny v okresech,
navrhuje se odchylně od ustanovení dosavadního
§u 2, odst. 4, aby nejen dohodu o majetkovém vypořádání
schválilo, nýbrž i toto vypořádání,
nedojde-li k dohodě, stanovilo ministerstvo vnitra v dohodě
s ministerstvem financí.
§ 3 odpovídá dosavadnímu odstavci 1
§u 3. Při změněné organisaci
nemá více místa zvláštní
postavení hlavního města Prahy, jak bylo
upraveno odstavcem 2 dosavadního §u 3. Poměr
hlavního města Prahy k zemské organisaci
bude podobný, jako je dosud k zemské správě
politické a zemskému výboru. Druhý
odstavec se kryje s ustanovením dosavadního článku
6.
K §§ 4 až 6. Látka upravená
dosavadními §§ 4 až 6 upravuje se s ponecháním
zásadních myšlenek ale s pozměněným
roztříděním v nových §§
4 až 6. Dosavadní §§ 4 až 6 třídily
látku podle území tak, že §§
4 a 5 upravovaly poměry v Čechách, na Moravě
a ve Slezska, § 6 pak na Slovensku a v Podkarpatské
Rusi. Nové uspořádání třídí
látku podle pořadu stolic upravujíc v §
4 kompetenci okresních a v § 5 kompetenci zemských
úřadů. Toto uspořádání
bere zřetel na organisační změny nastalé
na Slovensku a poskytuje lepší přehled nové
úpravy.
Zásada vyslovená v dosavadním článku
3 se přejímá do výše uvedených
paragrafů, s nimiž systematicky souvisí, a
to tím, že výkon oněch práv se
přikazuje zemským, pokud jde o práva přednosty
okresního politického úřadu (dosavadní
článek 3, odst. 2.), okresním úřadům;
v důsledku personální organisace těchto
úřadů bude výše zmíněná
práva vykonávati jejich přednosta. Práva,
která dosud příslušela zemským
sněmům a zemským výborům v
dechách. na Moravě a ve Slezsku vůči
různým orgánům a jež nenáležejí
do oboru vlastní vnitřní správy zemské,
na př. právo vysílati zástupce, po
případě jmenovati určité funkcionáře
a pod., zůstávají vyhrazena zemským
zastupitelstvům, pokud se týče výborům.
Nejde tu však o ústavy a podniky zemské nebo
zemí spravované, ohledně kterých platí
další ustanovení tohoto zákona (§§
9, 30, 34, 42, 48 a 53). V § 5 nutno vzíti zřetel
na dosavadní organisace politických úřadů
na Podkarpatské Rusi a vzhledem k vládnímu
nařízení č. 113/23 Sb. z. a n., jímž
byla prozatímně upravena příslušnost
administrativních úřadů v Podkarpatské
Rusi, určiti též přesun kompetence civilní
správy. Odchylkou od všeobecné zásady
vyslovené v prvním odstavci, že totiž
zemský úřad na Slovensku bude vykonávati
působnost, která příslušela župním
úřadům, županům, župním
zastupitelstvům a výborům, a že zemský
úřad na Podkarpatské Rusi bude vykonávati
působnost, která příslušela civilní
správě, župnímu úřadu
a jejich přednostům, přenáší
se v třetím odstavci část této
působnosti na příslušné ministerstvo.
Děje se tak z toho důvodu, aby sloučením
působnosti, která dosud příslušela
dvěma různým orgánům jako dvěma
instancím, nenastala zkrácení instančního
pořadu na jedinou stolici. Jsou to pouze zcela výjimečné
případy, takže navrhovanou úpravou nebudou
ministerstva zvlášť zatížena. Ustanovení
druhého odstavce §u 4 a čtvrtého odstavce
§u 5 odpovídá odstavci 3 dosavadního
§ 6 s tím rozšířením, že
lze provést též přesun s jiných
úřadů na úřady okresní
a zemský. Tím se má vládě umožniti
zjednodušení a sjednocení správy v Podkarpatské
Rusi, jež by následkem uplynutí pětileté
lhůty nemohla již provésti na základě
§ 1, odst. 2, zákona č. 269/1920 Sb. z. a n.,
kterým se upravují poměry úředníků
a zřízenců u státních úřadů
a ústavů bývalého státu uherského.
Nový § 6 se tvoří z ustanovení
druhého odstavce dosavadních §§ 4 a 5.
Navrhovaná organisace nepočítá zatím
s okresními senáty, pročež se vypouští
dotčené ustanovení z druhého odstavce
dosavadního § 4. Součinnost obyvatelstva při
rozhodování veřejnoprávních
sporů, má-li býti řádná,
účelná a hospodárná, předpokládá
jisté znalosti a zkušeností. Prozatím
nemělo obyvatelstvo většinou příležitosti,
aby jich nabylo v míře potřebné. Dá
se očekávati, že účastí
obyvatelstva v zemských a okresních zastupitelstvech,
výborech a komisích bude umožněno, aby
během času získalo potřebného
rozhledu v různých oborech veřejného
práva, načež teprve bylo by možno přikročiti
k vybudování správního soudnictví
i v okresích. Do té doby by však znamenalo
většinou ztížení správní
činnosti. Pokud jde o země, počítá
nová organisace se zemskými senáty, z nichž
během času mohl by býti vybudován
zemský správní soud, jenž by mohl převzíti
část působnosti nejvyššího
správního soudu; tím by jednak bylo ulehčeno
tomuto tribunálu, jednak by se dostalo obyvatelstvu účasti
ve významných správních orgánech.
Ustanovení odstavce 3 má umožniti jednotnou
úpravu příslušných institucí
v celém území státním. Jde
mimo jiné o zdravotní rady podle zákona z
30. dubna 1870, č. 68 ř. z.