Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

1. Ředitelství státních báňských podniků v Příbrami sdělilo závodní radě podle zákona v těchto podnicích zřízené, že bude provisionováno 23 dělníků bez udání důvodů.

Závodní rada opírajíc se o vládní nařízení č. 434/20 a o pracovní řád schválený báňským úřadem v Praze 10. května 1926 č. 4.644/26 nevzala na vědomí sdělení o předčasném a bezdůvodném provisionování horníků s odůvodněním, že nebyla jako zákonná instituce vzata v potaz při hromadném navrhování horníků do provise; že jí bylo znemožněno podle zákona spolupůsobiti při hromadném provisionování, které lze považovati za hromadné propouštění dělníků z práce.

Přes tuto zákonem odůvodněnou námitku závodní rady přikročilo státní báňské ředitelství v Příbrami k neodůvodněnému a předčasnému provisionování horníků, ačkoliv závodní rada upozornila, že v navrhovaném seznamu jsou horníci úplně zdraví, ku práci schopní (František Horálek, Josef Hupák, Čeněk Janota, Josef Káš, Rudolf Krátký, Josef Křivonoska, František Kšanda, Václav Lehký, Jan Opička a Josef Hampejs), otcové početných rodin nezaopatřených, úplně nemajetných, zatím co jsou v zaměstnání ponecháni horníci staří, dříve ve státním podniku aktivovaní, ku práci méně schopní, bezdětní a jinak hospodářsky zajištění (Beneš František, Černohorský František, Kuchař Karel, Maxa František, Petr Nový, Synek Václav, Soukup Stanislav, Wolf Rudolf, Bašta Ladislav, Kuba František, Kubík František IV. a Bedřich František).

Tento způsob propouštění dělníků z práce předčasným provisionováním, vzbudil ohromné roztrpčení mezi osazenstvem na Příbramsku a právem lze v něm spatřovati akt msty, aby státní báňské ředitelství v Příbrami zbavilo se nepohodlných horníků.

2. Podle platného pracovního řádu, schváleného báňským revírním ředitelstvím v Praze, jest vázáno státní báňské ředitelství v Příbrami, aby při přijímání dělníků v prvé řadě přihlíželo k úplným sirotkům anebo jednostranným sirotkům po hornících nebo po pensistech státních báňských podniků v Příbrami.

Toto ustanovení pracovního řádu správa státních podniků v Příbrami systematicky porušuje, neboť nejsou a až doposud nebyli do práce přijímáni sirotci: bratří Halasové z Březových Hor a úplný sirotek Jaroslav Kubín z Obecnice; dítky vdov Rejlové Anny u Březových Hor, jež má nezaopatřené tři dítky, Zikmundové Aloisie z Oseče, jež má nezaopatřené čtyři děti, Humlové Anny z Obecnice, jež má sedm dětí, Lukášové Anny ze Starého Podlesí, která má čtyři děti; Novotné Marie, jež má tři děti, a Patkové Rosy, která má čtyři děti.

Naproti tomu byly do zaměstnání státních báňských podniků v Příbrami přijaty děti velmi dobře situovaných rodičů majetných, jichž rodiče ani na horách nikdy nepracovali: syn dozorce Lišky z Hutí, syn mlynáře Nekolného z Trhových Dušník atd.

Tento postup při přijímání do zaměstnání státních báňských podniků v Příbrami budí velké pohoršení a roztrpčení mezi horníky na Příbramsku.

Oba uvedené případy bezohledného postupu ředitelství státních báňských podniků v Příbrami vyvolávají na celém Příbramsku povážlivé rozhořčení a proto táží se podepsaní:

1. Ví pan ministr veřejných prací o předčasném, tedy protizákonném provisionování horníků v Příhrami?

Je pan ministr veřejných prací ochoten naříditi ředitelství státních bánských podniků v Příbrami, aby do provise byl dáváni jen horníci ku práci neschopní a to vždy starší před mladšími?

2. Ví pan ministr veřejných prací o způsobu přijímání dělníků do zaměstnání proti znění pracovního řádu?

Je pan ministr veřejných prací ochoten naříditi ředitelství státních báňských podniků v Příbrami, aby byli v prvé řadě přijímáni do zaměstnání sirotci po hornících?

3. Je pan ministr veřejných prací ochoten naříditi státnímu báňskému ředitelství v Příbrami, aby zachovávalo ustanovení zákona o závodních radách a ustanovení o ochraně práce v hornictví vůbec?

V Praze dne 8. února 1927.

Československý smaltový průmysl měl ve starém Rakousku velké a dobré odbytiště na státním území a byl daleko méně odkázán na vývoz svých výrobků.

Dnes jest tomu jinak. Ze všech nástupnických států má Československo na svém území největší část smaltového průmyslu starého Rakouska, avšak Maďarsko, Rakousko a část Polska nelze již považovati za domácí odbytiště. V těchto odbytištích a ve všech jiných, vede náš smaltový průmysl těžký konkurenční boj a ještě k tomu s úplně nestejnými zbraněmi. Nejnebezpečnějším nepřítelem jest pro něj Německo a jen přechodně státy, které následkem inflace přicházejí na světový trh s levnějším zbožím.

Připustíme-li, že naše mzdové poměry jsou proti Německu příznivější, věc, která zde dovoluje levnější výrobu, pak tato výhoda úplně zmizí, zkoumáme-li podrobněji výrobní pochod v cizině.

Německo a všechny státy na světě, vyjma nástupnické státy starého Rakouska, užívají stále více a více bílého zakalovacího prostředku a to pětimocné sloučeniny antimonu (v obchodě pode jménem leukonin). Tento leukonin, vymoženost v oboru chemie, umožňuje, že dřívější bílý zakalovací prostředek kysličník ciničitý lze úplně nahraditi a proti ceně kysličníku ciničitého a jiných zakalovacích prostředků jest o 50% levnější. Československý smaltový průmysl, pokud vyrábí nádobí na jídlo a kuchyňské, nemůže však tohoto dobrého a levného bílého zakalovacího prostředku užívati, poněvadž naši zákonodárci nepovšimli si dosud starého rakouského zákona, který již dávno potřebuje, aby byl důkladně prozkoumán a změněn.

Codex alimentarius III. pag. 370, rovněž i nařízení o kysličnících a antimonu k vyrábění smaltu pro nádobí na jídlo a kuchyňské je zakázaly, upozorňujíce, že jsou jedovaté, tedy lidskému organismu škodlivé.

Od té doby uplynulo přes 30 let, technika a věda učinily v té době obrovské pokroky a zvláště v oboru chemie byla poslední desítiletí dobou vynálezů a zlepšení. K tomu patří také vynález leukoninu jako nejedovatá, pětimocná sloučenina antimonu.

Na důkaz toho uvádějí podepsaní práce Cloetta (Archiv für experimentelle Pathologie und Pharmakologie Sv. 64, str. 352), dále Rewalda (Therapie der Gegenwart, srpen 1914) posudek, který dal vypracovati svaz německých smaltoven profesory drem Popem (Berlín) a drem Hauptem (Budyšín). Rozhodující jest však pro nás poslední práce a posudek pana profesora dra Emila Švagra, docenta soudní chemie a analytiky jedů v Praze a pana dra Jílka, docenta analytické chemie a dra Lukase, docenta potravinové chemie, dále posudek pokusného a zkušebního ústavu státní odborné školy v Boru u České Lípy ze dne 20. února 1924. Všichni prokázali důkladnými pokusy, že pětimocné sloučeniny antimonu (leukonin) jsou naprosto nejedovaté, nepůsobí na lidský organismus škodlivě a výborně se hodí za bílý zakalovací prostředek pro smalty.

Zahraniční smaltový průmysl této okolnosti velmi rychle využil a nikoliv na posledním místě proto, že se proti jiným bílým zakalovacím prostředkům ušetří 50%. Odborníci označují leukonin za výborný bílý zakalovací prostředek a v cizině se ho používá čím dál více.

Pro náš smaltový průmysl jest důležité rozřešit otázku, co ještě dnes jest příčinou, že naše zákonodárství trvá na takovém starém zákazu, který jest naprosto neodůvodněny, naproti tomu však našemu národnímu hospodářství působí těžké škody.

Není pochyby, že názory pana profesora dra Emila Švagra, docenta pro soudní chemii a analytiku jedů v Praze o používání antimonových sloučenin a Codexu alimentariu mají vynikající význam. Pan profesor dr. Emil Švagr napsal v článku, uveřejněném v Chemických listech v Praze v čísle 1., ročník 26. toto:

Před nedávnem vyskytla se mi otázka:

Proč jiné státy evropské dovolují výrobu bílých smaltů obsahujících sloučeniny pětimocného antimonu k smaltování kuchyňského nádobí a proč u nás a v Rakousku to dovoleno není?

Na druhou polovinu otázky mi odpověděl náš dosud platný Codex alimentarius III., pag. 370 takto: "Pod jménem leukonin byl antimoničnan sodnatý dán do obchodu a doporučován jako náhrada za kysličník ciničitý. Vyráběti kuchyňské nebo jídelní nádobí nebo míry na tekutiny jest však zakázáno." Tedy prostá zápověď vycházející z these: sloučeniny antimonu jsou jedovaté.

Tím však větší podiv byl, že jest jinde možno se zdravím lidským tak zahrávati, a bylo tedy nutno záhadu tuto vysvětliti a věci se podívati blíže na kloub.

Pátráním v literatuře jsem zjistil, že již v roce 1912 vyšla v Archiv für exper. Pathologie und Pharmakologie (68, 186) práce Brunnerova, ve které se poukazuje na skutečnost, že anorganické i organické preparáty antimonu jest třeba také po stránce jejich toxicity rozdělovati na sloučeniny antimonu trojmocného a pětimocného, neboť sloučeniny antimonu pětimocného mají toxický účinek jen velmi nepatrný.

Stejně praví Fränkel: stabilní sloučeniny pětimocného arsénu a antimonu se ukázaly při fysiologických zkouškách na specifickou účinnost arsénu a antimonu neúčinnými, kdežto všecky rozpustné sloučeniny trojmocného arsénu a antimonu byly účinné. [Fränkel: Arzneimittel - Synthese, II. Aufl. 1921, p. 217.]

Kobert, který až z míry úzkostlivé posuzuje otázku toxicity látek, sám nevěří v možnost otravy ani akutní ani vleklé po užití sloučenin pětimocného antimonu, [Kobert: Lehrbuch der Intoxikationen II., 2, p. 1245.] stejně tak se vyjadřují i Gadamer, [Gadamer: Toxikologie p. 165.] podobné i Jaksch [Jaksch: Vergiftungen p. 161.] a Ogier-Kohn-Abrest [Ogier - Kohn - Abrest: Chemie Toxicologique, I., 617.].

Zvláštní práce podnikl v posledních dobách o toxicitě sloučenin pětimocného antimonu Cloetta v Curychu: Zkoušky o chování se sloučenin antimonu a návyku na ně [Archiv für exper. Pathol. und Pharmakologie, Bd. 64 p. 352, XXI.] a Rewald v Berlíně: O fysiologickém působení pětimocného antimonu (leukonin, natriummetaantimoniat). [Therapie der Gegenwart, August 1924.]

Poslední dvě obšírné práce zahrnující mnohaměsíční experimenty v celých seriích na zvířatech i lidech dokazují úplnou neškodnost metaantimoničnanu sodného, i když podáván byl in substancia až do výše 2 g per os ba přímo i s 1% kyselinou octovou v množství 50 cm³. Jeden z pokusných králíků Rewaldových dostal za 5 týdnů 35,7 g leukoninu (metaantimoničnanu sodného), aniž se byly ukázaly jakékoliv nenormální projevy.

V těchto pracích tedy odpověděno bylo na prvou část otázky vpředu položené.

Jakkoliv nebylo důvodu pochybovati o správnostech tvrzení zmíněných autorů, přece jen mohly býti závažné některé námitky, prýštící z neodůvodněných a neprokázaných okolností.

Proto jsem si obstaral jednak hotovou tavicí směs obsahující leukonin tak, jak se jí užívá a jednak jsem dal zhotoviti z této směsi smalty na plechovém kuchyňském talíři obsahu v celku ¹/₂ l, a hrnečku obsahu téměř 1 l a jednom malém talířku.

Položil jsem si otázky:

1. Co obsahuje tavící směs.

2. Jak a kolik se leukonin rozpouští za okolností, které mohou nastati při užívání kuchyňského nádobí.

3. Je-li možna a nastává-li skutečně při smaltování redukce tak, aby antimon pětimocný přešel na antimon trojmocný.

4. Jak působí užívání tohoto smaltovaného nádobí při praktickém užití v domácnosti na zdraví lidské.

1. Nejprve podrobena byla analyse tavící směs a nalezeno bylo: [Tuto analysu, jakož i některé analysy sirovodíkových sraženin v další práci provedli se zvláštní ochotou pp. docenti dr. Jílek a dr. Lukas, za což jim ještě jednou touto cestou vřele děkuji.]

Z výsledků této analysy vyplývá, že analysovaná látka se skládá z ca 85% metaantimoničnanu sodného a ca 15% přimíšenin obsahujících SiO₂ Al₂O₃ a Na, patrně živce, albitu.

Podotčeno budiž, že tato tavicí směs krátce před tím byla analysována ve státní německé sklářské škole v Boru u České Lípy a že výsledky analysy té se liší od výsledků našich asi ve dvou setinách procenta.

2. Zkoušena byla rozpustnost hotového smaltu. Zkoušky byly prováděny podle požadavku Codexu [Codex III., 378.]. Vedle toho však požadavky byly jednak rozšířeny, jednak zvýšeny a přiostřeny, jak vysvitne z následujícího.

a) 450 cm³ kyseliny octové 5% (tedy silnější, než vyžaduje Codex) bylo vařeno po dobu jedné hodiny (dvakrát tak dlouho než vyžaduje Codex) na talíři smaltovaném leukoninem, a po té analyticky stanoveno množství antimonu v roztoku. Sirovodík dal po šestihodinovém srážení sotva znatelnou ssedlinku, ve které nakonec bylo zjištěno elektrolytickým vyloučením 0.0004 g antimonu, což přepočteno na původní metaantimoničnan dává 000063 g.

b) 450 cm³ 4% kyseliny octové bylo podle předpisu Codexu vařeno po dobu ¹/₂ hodiny na tomtéž talíři. Stejně jako dříve byl stanoven rozpuštěný antimon v množství 0.0002 g, což odpovídá 0.00032 g metaantimoničnanu sodného.

c) Zkouška rozpustností varem 4% kyseliny octové po dobu jedné hodiny v emailovém hrnci: 830 cm³ kyseliny octové obsahovalo poté 0.0004 g antimonu, což odpovídá stejnému množství jako sub. a).

d) Dále zkoušena byla rozpustnost emailu vždy při varu jednohodinovém ve 4% kyseliny jablečné, citronové, mléčné a dokonce i šťavelové. Výsledky byly při množství 830 cm³ kyselin tyto:

U kyseliny jablečné 0.0002 g, citronové 0.0002 g, u kyseliny mléčné stopy sotva zjistitelně, u kyseliny šťavelové 0.0004 g rozpuštěného antimonu.

e) Zvláštní zřetel byl věnován rozpustnosti emailu varem s kyselinou vinnou. Obdobně jako shora byl udržován var celou hodinu v hrnci při koncentraci 4% kyseliny v množství 830 cm³.

Do roztoku přešlo 0.0006 g metaantimoničnanu sodného. Touto řadou pokusů, volených s kyselinami, které by v domácnosti mohly přijíti ve styk s nádobím byla dokázána praktická nerozpustnost emailu s leukoninem tím spíše, poněvadž se v praksi kuchařské nikdy neužívá tak vysokých koncentrací, jaké zde byly úmyslně voleny, a i kdyby, pak sotva lze předpokládati hodinu trvající nepřetržitý var.

3. Aby rozřešeno bylo, zda při smaltování za žáru peci nepřechází antimon pětimocný v trojmocný, bylo nutno provésti srovnávací analysu užívané směsi suroviny a hotového emailu. Proto byl analysován email z nádoby.

Výsledek této srovnávací práce byl, že hotový email dával tyto hodnoty:

Z toho lze uzavírati, že se emailováním původní směs za přítomnosti tavidla toliko ztavila, aniž by se byla ve svém složení změnila, neboť vzájemný poměr látek se nezměnil. Tím by se i prokazovalo, že při práci smaltovací nepřešel anthmon pětimocný v antimon trojmocný, ba ani že v peci smaltovací nebyla temperatura té výše, aby se utvořila pyrosloučenina.

Z rozsáhlých pokusů, které - jak shora již uvedeno - provedl Cloetta a Rewald, bylo sice lze s bezpečností uzavírati na nejedovatost leukoninu, avšak pro vlastní přesvědčení toho jsem volil zkoušky sám na sobě, později i na ostatních členech rodiny.

Po pět týdnů (od 22./IV. do 25/V. t. r.) jsem dal denně připravovati pro sebe a pak i pro svoji rodinu soustavně kyselé pokrmy, saláty a jiné zeleniny, omáčky, zavařeniny, povidla a pod. výhradně jen v hrnci emailovém s leukoninem a vedle toho jsem užíval i talíře s týmž emailem.

Za tuto dobu 5 neděl nezpozoroval jsem ani sám ani kdokoliv z ostatních členů rodiny nejmenších poruch ve zdraví, trávení, zažívání, žádné ošklivosti nutící k zvracení, ani průjmy, takže veškeré funkce zažívacího traktu i svalu srdečního a nervstva zůstaly po celou dobu zcela normální, bez nejmenší jakékoliv poruchy; nic se nedalo pozorovati. Od té doby užívám tedy po dobu tří čtvrtin roku onoho hrnce jako kteréhokoliv jiného, nepozorujíce nejmenších vlivů, z kterých by se dalo usuzovati na provenienci a složení onoho emailu. Tím jest prokázáno tvrzení Cloettovo a Rewaldovo, že přísada leukoninu ve smaltech jest zdravotně zcela nezávadná i při dlouhodobém užívání takového nádobí.

Posuzujeme-li ustanovení Codexu a srovnáváme-li různá místa v něm, lze říci asi toto:

Codex, vyšedší r. 1917, pominul citované práce Brunnerovy - možná, že to byla opatrnost. Avšak v jiných případech přítomnost antimonu dovoluje, tak na př. Codex III., p. 369, na dvou místech, ba připouští i přítomnost mědi a zinku.

Vedle toho dovoluje Codex (III., 383) stopy rozpustného antimonu bez ohledu na jeho valenci v červeném kaučuku, až do 15 mg v hračkách pro děti a tkaninách na 1000 cm² a dokonce 3 mg arsenu (III., 386).

Užívá-li se v rodinách po desítiletí příborů z britanského stříbra, nového stříbra a podobných slitin, kteréžto příbory, jak z jejich vnějšího vzhledu se dá usouditi, již nemalá množství svých nesporně jedovatých součástí dodaly lidskému organismu, aniž způsobily vleklé nebo akutní otravy, tím spíše lze používati metaantimoničnanu sodného, ze kterého se v kuchyni neuvolní ani půl tisíciny gramu pětimocného antimonu za okolností nejnepříznivějších.

Nejnižší mez toxicity u trojmocného antimonu jest udávána pro děti 100krát větší a pro dospělé 300krát větší (Lewin, Dragendorff, Poulssen, Falck, Kunkel) než maximální množství rozpuštěného antimonu po hodinovém varu v 5% kyselině octové, tedy za okolností velmi málo pravděpodobných, poněvadž se za takových podmínek pokrmy kuchyňsky nikdy nepřipravují.

Uvážíme-li dále, že zamezení působnosti redukčních plynů při smaltování jest technický i obchodní zájem výrobců smaltů, není třeba ani počítati s tím, že by při výrobě pětimocný antimon se zredukoval na trojmocný. A kdyby, pak celé to množství rozpustné látky by opět nepadalo na váhu.

Poslední dobou se mi dostává do ruky obsáhlý posudek o analogických případech z berlínského ústavu pro soudní chemii a mikroskopii, z kteréhožto posudku vyplývá i moje tvrzení, že při tavicím pochodu zmíněná redukce nenastává a že sloučeniny antimonu trojmocného se ze smaltů předepsanými zkouškami snadno rozpouštějí, kdežto pětimocného nikoliv.

Ze všeho toho lze uzavírati s bezpečností, že přísady metaantimoničnanu sodného jsou pro výrobu smaltů na kuchyňské nádobí zcela vhodny, jednak pro svoji praktickou nerozpustnost, jednak pro svoji naprostou netečnost v celém zažívacím traktu lidského organismu.

Bylo by proto záhodno, aby se při příští úpravě našeho Codexu k těmto skutečnostem přihlédlo a příslušná místa podle toho upravila.

O hospodářském významu leukoninu pro smaltový průmysl se stanoviska odborné, praktické zkušenosti potvrzují firmy:

Fiľakovská továreň na emailový riad, kovové výrobky a slevárňa úč. spol.,

Továrna na smaltované a kovové zboží M. Ullmann a syn, České Budějovice,

Jihočeská továrna průbojnic a smaltovaného zboží, František Westen,

Friedländer Emaillierwerk und Metallwarenfabrik R. Postelberg,

A. s. Ferrum,

Železárny a smaltovny Bartelmus a. s. v Plzni,

Železárny a smaltovny Otto Hoffmann, Hořovice,

Dobříšské železárny akciová společnost,

Železárny Nestler a Breitfeld, Breitenbach u Karlových Varů,

že podle odborných a praktických zkušeností z předložených analytických posudků různých autorit jest nemožno, aby se pětimocný metaantimon (leukonin) při velmi nepatrném přimísení ke smaltu na kuchyňské nádobí jevil v praksi jako jedovatý.

Pro smaltovou výrobu bylo by nesmírně důležité, kdyby bylo povoleno užívati pro výrobu kuchyňského nádobí pětimocného metaantimonu (leukoninu) a kdyby všechna nařízení byla v tom smyslu změněna, poněvadž se pomocí tohoto bílého zakalovacího prostředku dají vyrobiti právě tak krásné smalty, avšak daleko levněji, než pomocí jiných a může to tedy jen prospěti smaltovému průmyslu.

Podle zákona ze dne 16. ledna 1896, č. 89 ř. z. z roku 1897 o prodeji potravin a některých předmětů spotřeby, jest vláda v §u 6 zmocněna vydávati předpisy, zákazy a omezení.

Podle §u 8 zákona jest dále možno, má-li se ve smaltovém průmyslu užívati nové, dosud ještě nepoužívané látky (v tomto případě by to byl v prodeji tak zvaný leukonin, pětimocná sloučenina antimonu), aby ministerstvo vnitra vyslovilo, že jí lze užívati.

Podepsaní táží se tedy pánů ministrů:

1. Znají páni ministři těžké existenční poměry československého smaltového průmyslu a následky dosavadních zákazů leukoninu?

2. Jsou páni ministři ochotni provésti řádnou zkoušku, zda se pětimocné sloučeniny antimonu hodí k výrobě smaltového nádobí na jídlo, nápoje a k vaření?

3. Jsou páni ministři ochotni předložiti Národnímu shromáždění k náležité změně Codex alimentarius III., pag. 370 a nařízení z roku 1897, jimiž bylo zakázáno užívati kysličníků antimonu k výrobě smaltovaného nádobí na jídlo a k vaření s upozorněním, že jsou jedovaté, aby tak bylo možno užívati ve smaltovém průmyslu leukoninu?

4. Jsou páni ministři ochotni po podrobném prozkoumání, lze-li používati pětimocné sloučeniny antimonu (leukoninu), vydati náležitý výnos, jímž se československý smaltový průmysl zmocňuje vyráběti smaltové nádobí na jídlo, pití a k vaření pomocí leukoninu a je prodávati?

5. Jsou páni ministři ochotni určiti taxu na přezkoumání leukoninu?

V Praze dne 15. února 1927.

Ve sporu akciové společnosti továren na stroje Escher, Wyss a spol. v Curychu proti pozůstalosti po panu Gustavu Augustinovi o 15,800 šv. fr., znojemský krajský soud odmítl německou žalobu č. j. Ck I 43/26 s odůvodněním, že nemůže býti podána v jiném jazyku než státním. V pořadu opravných prostředků zamítlo konečně presidium moravsko-slezského vrchního zemského soudu rozhodnutím ze dne 22. července 1926, č. pres. 15926/17 j/26 stížnost proti tomu podanou. Proti tomuto rozhodnutí byla dne 30. července 1926 podána stížnost ministerstvu spravedlnosti, která do dneška není vyřízena.

Tento průtah v rozhodování značně poškozuje žalující akciovou společnost, poněvadž musí vésti spor nyní již ve II. stolici česky, čímž jsou způsobeny značné výdaje za překlady.

Poněvadž nejvyšší správní soud nejnovějším rozhodnutím ze dne 18. října 1926, č. 20.697/26, jak již několikráte, vyslovil a obšírně odůvodnil právní mínění, že podle § 2 jazykového zákona také cizí státní příslušníci jsou účastni jazykových práv menšiny, patří-li k menšinovému jazyku zákonitě chráněnému, zdá se jakoby ministerstvo spravedlnosti z oposice nyní prostě nerozhodovalo stížností pro porušení jazykového práva, aby tak donutilo strany, aby se buď vzdaly svých jazykových práv nebo svého práva k žalobě.

Podle výnosu ministerstva spravedlnosti ze dne 10. února 1926, č. 7478 III d, odst. 4 mají soudní úřady rozhodovati o stížnostech "pokud možno urychleně". Bylo by tedy lze se domnívati, že se především ministerstvo spravedlnosti bude držeti svého vlastního pokynu a že by nemělo nechati půl roku ležeti stížnost bez vyřízení.

Tážeme se pana ministra spravedlnosti:

1. Je-li ochoten u soudních správních úřadů a u soudů uplatniti stálou judikaturu nejvyššího správního soudu o jazykových právech zahraničních Němců, a

2. je-li ochoten působiti, aby zmíněná stížnost byla co nejrychleji vyřízena?

V Praze dne 17. února 1927.

Od té doby, co nynější předseda vlády dr. Švehla znovu zdůraznil heslo "rovnost státních občanů" a tento fakt měl býti také symbolicky ztělesněn vstupem německých ministrů do vlády, není dne, kterého by němečtí státní zaměstnanci a zřízenci předčasným přeložením do výslužby nebo propouštěním nepocítili této zvláštní rovnosti na svém vlastním těle.

Tak bylo místo vánočního dárku v roce 1926 předčasně dáno do výslužby hned 10 zaměstnanců na karlovarských nádražích a o 4 týdny později stihl stejně smutný osud dalších 35 dělníků a zaměstnanců staniční služby a služby pro udržování trati. Bez zřetele na krutou zimu a strašnou nezaměstnanost, která pro průmyslovou krisi v karlovarském obvodu stále vzrůstá, ale také bez zřetele na rodinné poměry, byli tito nejchudší z chudých vyhozeni na ulici. Každý zasvěcenec ví, že přednosta má možnost i při propuštění zmírniti strašnou bídu. Avšak přímo pobuřovati musí, musí-li se někdo dívati na to, jak přednostové, kteří až do převratu byli členy německých inženýrských spolků (jde zde ovšem o židy), dnes jako čeští šovinisté přímo surově postupují proti německým dělníkům staničním, skladištním a traťovým a částečnou neznalost služebního jazyka berou za podnět k tomu, aby je vyhodili. Jest prokázáno, že tato částečná neznalost služebního jazyka naprosto nemůže ohroziti provozu, ba dokonce musili jsme se několikráte dožíti toho, že čeští zaměstnanci a zřízenci pro neznalost německého jazyka v německém jazykovém území zavinili železniční neštěstí. Také za starého Rakouska bylo velmi mnoho českých železničářů v německém jazykovém území, kteří za celou svou služební dobu naučili se německému služebnímu jazyku jen nedostatečně a přes to byli ponecháni na svých místech. Jest příznačné pro poměry, že přes česko-německou vládní většinu, přes tak často zdůrazňovanou vůli k míru a přes locarnského ducha, přes to, že pozbyl platnosti proslavený restrikční zákon, pokračuje se ve velkém rozsahu v propouštění německých železničních zaměstnanců, zřízenců a dělníků s úmyslem, jejž snadno lze poznati, aby byli z železničního provozu naprosto vymýceni.

Podepsaní táží se tedy pana ministra, je-li ochoten také uvnitř svého odboru uskutečniti tuto hlasitě a slavnostně prohlášenou rovnoprávnost státních občanů a zrušiti nucená přeložení do výslužby a propuštění provedená v posledních měsících?

V Praze dne 26. ledna 1927.