Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Podle článku 64, odst. 4, vládního nařízení ze dne 3. února 1926, č. 17 Sb. z. a n., mohou odborní ministři osvoboditi od jazykové zkoušky soudce, úředníky a zaměstnance, kterým bylo v době, kdy nařízení nabylo účinnosti, již 50 let.

Kdežto politická správa a soudní správa tohoto práva vydatně užila, by soudní správa dokonce vyzvala jednotlivé úředníky, aby před zkouškou podali žádost za zproštění, finanční správa ve slezském obvodu všechny žádosti zamítla.

Němečtí zaměstnanci musili se tedy v červenci a srpnu podrobiti jazykové zkoušce, při níž 70 až 80 úředníků ve stáří od 44 do 67 let odstoupilo. Tito dostali vysvědčení, že vykonali zkoušku "nedostatečně". To jest ovšem zcela nesmyslné, neboť odstoupí-li někdo před zkouškou, nevykonal přece ještě zkoušku nedostatečně? Neboť zkoušku zatím nekonal a musí ji konati do roka. Propadne-li pak, může zkoušku ještě jednou opakovati. Tím však získá rok času. Avšak tím, že se ve vysvědčení praví, že kandidát "vykonal" zkoušku nedostatečně, potvrzuje se vlastně negativní výsledek, což bylo také zapsáno do kvalifikačních tabulek a má škodlivé následky (zastavení postupu, špatná kvalifikace).

V nejbližších týdnech mají začíti opakovací zkoušky. Odborová organisace německých berních úředníků ve Slezsku zaslala ministerstvo financí podání, v němž prosí, aby pro zvláštní poměry ve Slezsku osvobodilo úředníky nad 40 let od konání zkoušky. Tyto zvláštní poměry ve Slezsku jsou však dány těmito okolnostmi: Podle Badeniiho jazykového nařízení měl býti v roce 1897 v Čechách, na Moravě a ve Slezsku na všech středních školách zaveden jako povinný předmět druhý zemský jazyk (čeština). Zemské sněmy, český a moravský, tomu také vyhověly, kdežto slezský sněm se postavil proti tomu. Postavil se proti tomt zvláště český zástupce dr. Stratil a polský Halfar z Porzby. Druhý jazyk jako povinný předmět tedy zaveden nebyl. Proto také, na rozdíl proti Čechám a Moravě, pro ustanovení nebylo ve Slezsku třeba znalosti druhého zemského jazyka. I kdyby tedy v Čechách a na Moravě nebyli úředníci zprošťováni, ve Slezsku znamenala by stejná praxe kruté bezpráví, tím spíše, když pro úředníky v pokročilých létech jest nemožno, aby se vedle svých služebních povinností naučili ještě cizímu jazyku.

Jestliže tedy ministerstvo financí trvá nyní na tom, aby se těchto 77 zaměstnanců slezské finanční správy dostavilo ke zkoušce, lze s největší pravděpodobností očekávati, že téměř žádný nevyhoví a podle článku 66 jazykového nařízení dostanou špatnou kvalifikaci a budou přeloženi do výslužby. Referent v ministerstvu slíbil, že spis postoupí slezskému finančnímu ředitelství, aby podalo znovu návrh; než do této chvíle se to prý ještě nestalo.

Poněvadž zkoušky jsou přede dveřmi, táží se tímto podepsaní pana ministra financí:

1. Proč právě jen finanční správa ve Slezsku nepoužila práva příslušejícího jí podle článku 64 (4) vládního nařízení ze dne 3. února 1926, číslo 17, osvoboditi starší německé úředníky a zaměstnance od zkoušky?

2. Proč nová žádost odborové organisace německých berních úředníků ve Slezsku, aby zaměstnanci nad 40 let byli osvobozeni od zkoušky, nebyla postoupena ani opavskému finančnímu ředitelství, aby podalo návrh, ani vůbec ještě nebyla vyřízena?

3. Jste ochoten pro zvláštní poměry ve Slezsku, kde odedávna - na rozdíl proti Moravě a Čechám - nebylo třeba k ustanovení znalosti českého jazyka, prosbě vyhověti a starší úředníky a zaměstnance osvoboditi od jazykové zkoušky?

V Praze dne 27. dubna 1927.

Olomoucké ředitelství státních drah uložilo podřízeným služebním místům výnosem č. 2134/1-I-27 ze dne 8. března t. r. služební rozkaz č. 0111, aby upozornila všechny zaměstnance, že příště nepostačí jako průkaz československého státního občanství domovský list, nýbrž že tento průkaz musí býti příště podán výhradně jen potvrzením, jak jest předepsáno ve služebním rozkaze č. 19 úředního věstníku ministerstva železnic č. 5/1927 a v nařízení ministerstva vnitra.

Ve výnosu se dále nařizuje, aby každý železniční zaměstnanec, jehož státní občanství jest sporné nebo nejisté, zažádal o vydání předepsané legitimace o československém státním občanství. Jména a hodnosti zaměstnanců, kteří o takové legitimace zažádali nebo zažádají, mají býti oznámena ředitelství státních drah.

Pokud jde o zaměstnance košicko - bohumínské dráhy ustanovuje se ve výnose, že u oněch zaměstnanců, kteří po převratu byli příslušni do nynější polské část Těšínska, toto jejich domovské právo má přednost, třebas bydlili sebe déle v nynější československé části Těšínska. Těmto zaměstnancům, i když již před 1. ledna 1908 bydlili na československém území, a jsou unifikováni a pokládali se v dobré víře za československé státní občany, se toto občanství upírá. Jmenovaný výnos poukazuje v této věci na ustanovení obsažená v části I. československo - polské smlouvy č. 56 Sb. z. a n. z roku 1926.

Ve výnosu podepsaném ředitelem státních drah Polívkou se konečně ustanovuje, že podle odst. 4 §u 125 služebního řádu pokládá se ztráta československého státního občanství za dobrovolné vystoupení ze železniční služby a má v zápětí ztrátu všech práv proti pensijnímu fondu jak pro tyto zaměstnance tak také jejich potomstvo.

Nařízení tohoto výnosu jsou pro všechny zaměstnance, náležející pod ustanovení tohoto výnosu, výhružkou o těžkých následcích. Tímto opatřením jest jmenovitě velmi těžce ohrožena existence zaměstnanců košicko - bohumínské dráhy a jejich rodin, kteří již dávno před 1. lednem 1908, ba často od narození, bydlí na nynějším území československého Těšínska, domovské právo však měli v některé obci nynějšího polského Těšínska a kteří se po rozdělení země ucházeli ve svém bydlišti o vydání domovského listu, který jim byl také vydán, kteří dále žádali podle výnosu ministerstva železnic č. 46781-I/3 ze dne 24. září 1921 o unifikaci a také unifikováni byli, kteří vykonali předepsanou služební přísahu a službu horlivě a věrně konali.

Tito zaměstnanci, jimž se od obecního úřadu jejich bydliště, když žádali za vydání domovského listu, dostalo od vládního komisaře jako předsedy správní komise, poučení, že na základě svého dlouholetého bydliště na nynějším československém území podle článku III. rozhodnutí pařížské velvyslanecké konference ze dne 28. července 1920 nemusí zvlášť optovati pro československý stát, poněvadž na základě svého bydliště před 1. lednem 1908 ipso jure mají československé státní občanství, tímto poučením uvedeni v omyl, byli dobré víry, že jsou českoslovenští státní občané. Vůli nabýti státního občanství prokázali tito zaměstnanci žádostí o vydání domovského listu ve svém bydlišti, žádostí o unifikaci a vykonáním předepsané služební přísahy. Všechny tyto projevy vůle jsou však nepochybným projevem opce pro Československou republiku nebo projevem toho, že se přiznávají za občany této republiky.

Poněvadž opce celou podstatou jest čistě singulární právo, jimž se individuu dává možnost, aby se při územních změnách mezi dvěma státy mohlo svobodně rozhodnouti pro určitou státní příslušnost a zvolený stát si musí bez odporu nechati tuto volbu líbiti, uvedení zaměstnanci však svou volbu nedvojsmyslně dali na jevo svým projevem vůle, touto opcí stali se plným právem plnocennými státními občany Československé republiky.

Nyní, téměř po 7 letech příslušnosti k Československé republice, béře se v pochybnost jejich dosud uznávaná československá státní příslušnost - vlastně politické úřady jim ji upírají, - a hrozí jim úplná ztráta výdělku. Pokud jsou ponecháni v činné železniční službě, jsou hmotně těžce poškozováni náhlým a neodůvodněným odnětím drahotních přídavků a jejich životní míra jest těžce postižena.

Tito zaměstnanci, kteří se uvedeni v omyl poučením, kterého se jim dostalo od obecního úřadu nebo vládního komisaře svého bydliště, bona fide pokládali za československé státní občany i po uvěřejnění československo - polské smlouvy vyhlášené dne 29. dubna 1926 č. 56 Sb. z. a n., opci dodatečně neprovedli. Nikoliv nepatrnou příčinou tohoto opominutí jest také to, že politické úřady I. stolice neprovedly předepsaného poučení místního obyvatelstva o možnosti podati opční žádosti, jak jest to předepsáno v čísle 2, odst. 5, I. dílu československo - polské smlouvy a ani samy železniční úřady neuznaly zajisté za nutné vydati nové poučení zaměstnanců o těchto smluvních ustanoveních proto to neučinily.

Uvedené opatřen olomouckého ředitelství státních drah čiší osobní nenávistí, jež nemá rovné.

Podepsaní táží se obou odborných ministrů:

1. Jest pan ministr vnitra ochoten naříditi politickým úřadům, aby všechny státní zaměstnance košicko - bohumínské dráhy, kteří již před 1. lednem 1908 měli své trvalé bydliště na nynějším československém území Těšínska, byli unifikováni, vykonali služební přísahu a konají službu ke spokojenosti, beze všeho uznávaly za československé státní občany a aby také jejich domovské listy, které zde dostali, plně platily?

2.Jest pan ministr železnic ochoten naříditi, aby všem zaměstnancům košicko - bohumínské dráhy, kterým byla zadržena část služebních platů, poněvadž prý nejsou státními občany, byly s okamžitou platností vypláceny opět plné služební platy a doplaceny dosavadní srážky?

V Praze dne 6. května 1927.

K všeobecnému překvapení byla ze záboru propuštěna a majiteli ponechána značná část pozemků. Na velkostatku byl zaměstnán větší počet dělníků a deputátníků, z nichž někteří tam ztrávili skoro celý život. Když se prováděla parcelace, nikdo se těchto zaměstnanců ani nezeptal na jaký způsob zaopatření podle §u 75 zák. č. 329 Sb. z. a n. z r. 1920 reflektují.

Podle výpovědi dělníků vyjednával s nimi jen správce velkostatku Pospíšil, sám interesent o zbytkový statek. Tehdy bylo dělníkům Pospíšilem slíbeno, že budou dále ponecháni v práci. Zdůrazňuji, že s nimi oficielně žádný z úředníků St. P. Ú. nejednal.

Rok po té pronajal Karel Žerotín velké zbytkové statky "Středomoravské společnosti v Mohelnici" a odevzdal rovněž i dělnictvo a deputátní byty. Nový nájemce jednal hned s počátku s dělníky tak, že to vzbudilo pohoršení. Deputátní dělnice nechával doma pod záminkou, že není práce, ale ze Slovenska dovážel při tom celé tlupy bídně placených zemědělských dělníků, pro které práce byla. Nespokojenost rostla, když společnost chtěla upravovat platy podle šablony stejně pro celou řadu pronajatých statků. Podle tarifů měly býti mzdy nepatrně zvýšeny, ale za to měly býti zdraženy produkty, které dělníci dosud kupovali ve dvoře za režijní ceny, zejména mléko. Tak vypukla na jaře 1926 stávka. Měla býti původně jednodenní, ale změnila se ve výluku, která trvá do dnešního dne. Fakt, že vypukla stávka, potom, že dělníci byli vyloučeni, byl ihned oznámen přídělovému komisaři v Zábřeze. Rovněž bylo to oznámeno St. Pozemkovému úřadu v Praze. Přes opětovní urgence neučinil ani přídělový komisař v Zábřeze, ani Státní pozemkový úřad v Praze, ani obvodová úřadovna v Olomouci v této věci ničeho. Je rozhodně - nejmírněji řečeno - zajímavý ten fakt, že ani komisař ani obvodová úřadovna v Olomouci nevěděli ničeho o tom, že na velkostatku v Bludově vůbec nějaká dělníci jsou, ani jak o ně bylo postaráno, poněvadž spisy týkající se zaopatření dělníků v Bludově se úplně ztratily. V Praze v VI. odboru Státního Pozemkového úřadu věděl jen jeden úředník, že listoval kdysi revers, kterým se Karel Žerotín zavazoval zaměstnávati nadále své bývalé zaměstnance, začež mu byla značná část půdy propuštěna ze záboru. Tento revers zároveň s jinými důležitými spisy týkajícími se dělníků "byl založen" a to tak důkladně, že celý byrokratický aparát Státního Pozemkového úřadu ho už po celý rok hledá a doposud jej nenalezl. Poněvadž však nájemce zbytkového statku byl rychlejší než úřední šiml Státního Pozemkového úřadu v Praze - dal dělníkům výpověď z deputátních bytů a před dvěma týdny dal tyto dělníky soudně vystěhovati.

Poněvadž v obci je strašná bytová nouze, žijí nyní vystěhovaní dělníci, kteří ny panství Žerotínově ztrávili celý svůj věk, - ve sklepě v chudobinci.

Jde celkem o čtyři rodiny, z nichž na příklad 66 let starý dělník Zatloukal byl zaměstnán na velkostatku v Bludově nepřetržitě 36 roků, t. j. od r. 1890. Ostatní dělníci byli zaměstnáni jak následuje:

Jde o rodiny s četnými malými dětmi, které ve vlhkém sklepě chidobince ohrožuje rachitida a tuberkolosa.

Podepsaní táží se vlády:

Ví vláda i nezákonném postupu Státního Pozemkového úřadu pokud jde o zaměstnance velkostatku Karla Žerotína v Bludově na Moravě?

Zná vláda poměry, které panují ve Státním Pozemkovém úřadě v Praze a které způsobují že řada rodin s malými dětmi strádá už více než rok o hladu a bídě?

Jak chce vláda zakročiti, aby tyto poměry byly ihned odstraněny a aby se postiženým dostalo náhrady?

Anfang April wurden den Mirglieder der vom Ministerium für soziale Fürsorge ernannten Kommission zur Bearbeitung der Reform des Pensionsversicherungsgesetzes von der Versicherungsmathematischen Abteilung der allgem. Pansionsanstalt Tabellen über die für die Novelle vorgesehenen Beuträge und Rentenleistungen vorgelegt. Eine Verhandlung über die vorheschlagenen Prämien und Leistungen kann jedoch erst dann vorgenommen werden, wenn auch die versicherungsmathematischen Grundlagen, auf denen sie aufgebaut sein müssen, vorliegen und wenn auch die versicherungsmathematische Bilanz erstattet wird. Die allgemeine Pensionsanstalt hat zwar schon im Jänner 1923 die Herausgabe ihrer ersten versicherungsmathematischen Bilanz versprochen, bis heute aber ist sie die Einlösung dieses Versprechens schuldig geblieben. Aus diesem Grunde kann niemand beurteilen, ob die Gebahrung der allgemeinen Pensionsanstalt aktiv oder pasiv, d. h. ob sich ein Überschuß oder ein Defizit ergab. Dieser Zustand, da´eine öffentlichrechtliche Anstalt ein Milionenvermögen verwaltet, ohne darüber der Öffentlichkeit klare Rechnung zu legen, ist unhaltbar und erschwert außerordentlich die Beuerteilung der Novellierungsvorschläge.

Mit Rücksicht darauf stellen die Unterzeichneten die folgende Anfrage:

Ist der Herr Minister für soziale Fürsorge bereit, die Vorlage der versicherungsmathematischen Grundlage für die Novelle und der versicherungsmathematischen Bilanz der allgem. Pensionsanstalt in Prag anzuorden und aus welchen Gründen ist dies in den Jahren seit 1919 nicht geschehen?

Warum wird die versicherungsmathematische Bilanz und die Gesamtbilanz der allgem. Pensionsanstalt der Öffentlichkeit vorenthalten?

Prag, am 28. April 1927.

Seit vielen Monaten warten die Kriegsanleihezeichner auf die Herausgabe der Kriegsanleihe - Ersatzpapiere und trotz wiederholter Vorsprachen bei der Finanzverwaltung wurde diese Angelegenheit zum neuerlichen Schaden der Kriegsanleihezeichner hinausgeschoben.

Auf eine Anfrage im Budget - Ausschuß anläßlich der Beratung des Staatsvoranschlages 1927 im Oktober des vorigen Jahres in oben erwähnter Sache an Herrn Finanzminister gab derselbe die Antwort, daß his Ende 1926 alle zum Empfange von Kriegsanleihe - Ersatzpapieren Berechtigten die aus dem Umtausch sich ergebenden Papiere erhelten werden.

Nichtsdestoweniger müssen die ohnedies Schwerbeschädigten nun schon wieder mehr als 6 Monate vergebens warten.

Mit Rücksicht der Dringlichkeit und der Notwendigkeit der Regelung dieser Angelegenheit wird der Herr Minister gefragt, ob er sein im Oktober 1926 gegebenes Versprechen bezüglich der Herausgabe der Kriegsanleihe - Ersatzpapiere endlich einlösen will, um durch die Einlösung tausender von Schwerbeschädigten wenigstens teilweises Entgegenkommen zu zeigen?

Prag, am 27. April 1927.

Die Zeitschrift "Der kleine Landwirt" veröffentlichkeite in ihrer Nummer vom 11. März 1927 das nachstehende Gedicht:

Die Knödelpolitik.

Das ist die neue Politik

mit Knödeln wie wir hören;

mit der das Landvolk man beglückt,

mit Knödeln, groén, schweren.

Auf! setzt Euch her zum Knödelfraß,

Redierungsknechte alle,

regiert und freßt und schwelgt und prasst

vor Eurem tiefsten Falle.

Das ist der neueste Erfolg

vom großen Knödelfressen,

freßt immer zu, es wird das Volk

Euch dieses nicht vergessen.

Es nimmt die größte Fresserei

ja doch einmal ein Ende.

Wie groß auch Euer Magen sei,

wie fest auch seine Wände.

Habt acht, daß Ihr nicht überfüllt

beim Fressen Euren Magen,

er könnte, freßt Ihr allzuviel,

die Knödel nicht vertragen.

Vergeßt auch auf das Trinken nicht

in tiefen, langen Schlücken,

Und freßt zu große Brocken nicht,

leicht könnt Ihr dran ersticken.

Dem Gedichte war die nachfolgende Illustration beigegeben.

Auf Antrag der Staatsanwaltschaft in Leitmeritz wurde die Konfiskation vom Kresgerichte bestätigt mit der Begründung, daß in den beschlagnahmten Stellen "im Druckwerk und bidlichen Darstellungen durch Schmähungen und Verspottungen die Anordnungen und Entscheidungen der der Behörden herabzuwürdigen und auf solche Weise andere zum Haß, Verachtung und grundlosen Beschwerdeführungen gegen Staatsbehörden und einzelne Organe in Beziehung auf ihre Amtsführung aufzureizen gesucht wird,"

Ganz abgesehen, daß sowohl Bild als Text in einer Reihe anderer Blätter anstandslos erschienen ist, würde es das Ende jeder politischen Satire bedeuten, wenn diese Beschlagnahmepraxis um sich greifen sollte. Natürlich ist die Begründung des Kreisgerichtes auch juristisch falsch. Das Gedicht richtet sich in seiner Tendenz überhaupt nicht gegen Behörden, deren Verordnungen oder Entscheidungen, sodern gegen politische Parteien. Es hiesse die verfassungswidrigen Privilegien der Regierungsparteien geradezu ins Groteske übertreiben, wenn man ihnen gar noch den Charakter von Behörden zuerkennen wollte. Auf dem Bilde sind zwar einzelne Minister karikiert, aber auch einzelne Minister, welche in Gesellschaft anderer Abgeordnetet dargestellt werden, bilden keine Behörde. Auch die politische Tendenz des Bildes richtet sich nicht gegen "Anordnungen und Entscheidungen" einer Behörde, sondern ist nur eine Form bildlicher Darstellung gekleidete Kritik der Politik der Regierung und ihrer Mehrheit. Diese zu kritisieren, sei es auch in scharfer und satirischer Form, muß aber gestattet sein, wenn die verfassungsmäßig gewährleistete Pressefreiheit überhaupt einen Sinn haben soll.

Wir fragen daher die Herren Minister:

1. Billigen sie die Beschlagnahme des "Kleinen Landwirt" vom 11. März 1927?

2. Sind sie bereit, die Staatsanwaltschaft und die politischen Bezirksbehörden darüber zu belehren, das die Freiheit der politischen Kritik durch die Ausübung der Pressepolizei nicht behindern werden darf?

Prag, den 23. März 1927.

In keiner Zeit des angeblich absolutisch regierten Österreichs hat jemals eine solche Knebelung der Presse stattgefunden, wie sie gegen die deutsche Presse in der Čechoslovakischen Republik geübt wird. Keine Woche, kein Tag vergeht, ohne daß die Zeitungen der unterdrückten Völker dieses Staates die bekannten weissen Stellen aufweisen, die stumm aber umso eindrucksvoller die durch die Verfassungsgesetze gewährleistete freie Meinungsäußerung in diesem Staate versinnbildlichen.

So verfiel am 3. März wieder das "Graslitzer Vlksblatt" Nr. 25 dem Rotstift des Zensor wegen des nachstehenden Artikels, der dem Gedenken der sudetendeutschen Freieheitsopfer gewidmet war. Dieser hatte folgenden Wortlaut:

"Zum 4. März."

Von Fritz Weidlich.

Morgen werden es 8 volle Jahre sein, daß das deutsche Volk in diesem Staate zum erstenmal die ganze Kraft der Siegerfaust eines befreiten Volkes zu verspüren bekam. Am 4. März 1919 entbol der deutsche Teil von Böhmen (und der übrigen Sudetenländer) als am Eröffnungstage von welchem die Sudetenländer durch die bekannten westlichen Kunststücke abgeriessen worden waren, den herzlichen Brudergruß und erhob neuerlich die Forderung nach Zugehörigkeit zu Deutsch - Österreich. Durch das ganze Land brauste diese impulsive Kundgebung, zu welcher es einmal wirklich keine Parteien gab und bis in die entferntesten Winkel schlugen die Wogen dieser innersten Regung der deutschen Volksseele. Alle Fabriken und Werkstätten ruhten, jeder Pflug feierte unf kein Hammerschlag unterbrach die sich noch ehe die Sonne auf der Mittagshöhe stand, zu einem Bluttage wandeln sollte.

In allen Orten traten Redner aus dem Vlke vor die Menge hin, niemand fragte sie nach Parteizugehörigkeit sie sprachen als Deutsche zu Deutschen. Heim zu den Brüdern, Selbstbestimmung anseres Weges, Neuknüpfung gewaltsam zerrissener Schicksalsgemeinschaft, wahrere Friede, wahre Freiheit, das war das Gebet in diesen Stunden und die Stimme des Volkes klang in den Schwur aus: "Wir beklagen tief, daß wir in diesem Augenblicke nicht unsere Kräfte und unseren Willen in eines verschmelzen können mit den Kräften und dem Willen unserer Brüder. Aber wir bekunden damit unsere unbeugsame Entschlossenheit uns den Weg zu ihnen zu erkänpfen, von denen uns fremde Macht getrennt hat.-" So sprachen alle im Herzen mit, Arbeiter, Bürger und Bauern. Alle, alle!

Die Stimme, die so sprach, muß den Machthabern wohl schlecht in das Gewissen geklungen haben. Das Echo, das zurückhallte, war fürchterlich. Am Abend schon brachte der Draht die schaurige Kunde. Unglücksmeldungen liefen ein aus Karlsbad, Eger, Kaaden, Brüx, Oberleutensdorf, Dux, aussig, Reichenberg, Arnau, Tannwald, Mies, Neutitschein, Sternberg. Die Zahl der Toten und Verwundeten war nicht gering, mehr als 100 Blutopfer hat der 4. März gesehen, eine ganze Anzahl "Körner der Heimat" ist den Freiheitstod für Volk und Heimet gestorben. Aus unserer engeren Heimat war es Josef Christl aus Gossengrün, der als Lehramtsanwärter von den Kugeln bermessenen Übermutes in Eger dahingestrckt wurde.

Seitdem sind 8 Jahre vergangen und die Zeiten sind anders geworden. Ein Gro´teil der Deutschen, der damals mit auf die Straße gegangen war, um für das Selbstbestimmungsprecht die Hand zu erheben, ist nach wie vor fest geblieben. Ein Teil davon aber ist enderen Sinnes geworden und ist in das bequeme Bett der Anpassung gegangen, das für ihn bereit gestellt wurde. Von Selbstbestimmung reden heute viele nicht mehr.

Wo sind ihr, Massen von Arbeitern, die ihr damals hinter eurem ganzen Manne Seliger einhergezogen seid, hinter jenem Seliger, der am 4. März 1919 die bedeutungsvollen Worte sprach: "Bedingung ist, daß dieser Staat auf dem Willen der nation beruht, die ihn bewohnen, daß sie ihn begründen aus dem Rechte der freien Selbstbestimmung! Für die Arbeiter und Arbeiterinnen Deutschböhmens ist der Kampf um das Selbstbestimmungsprecht unseres Volkes in diesem Sinne der Kampf um den Weg zur Demokratie."

Aber wo seid auch ihr, führende Köpfe des Bürgertums, die damals an der vordersten Rampe standen? Fühlt ihr nicht die Schmach auf eurer Stirne brennen, wenn ihr euch heute an die damaligen Eide erinnert? Kann ein Ministerrock diese Erinnerung austilgen? Kann er Taten der Untreue gegen sich und gegen sein Volk ungeschehen machen? Oder spüret auch ihr die Not und wollet zurück zu den Kampfgeweihten?

Und wir, die wir uns selbst treu geblieben sind? Wie haben wir das Leid von damals und das viele bergehohe neue Leid der dazwischenliegenden 8 Jahre ertragen? Wir ertrugen es mit dem Mute, den uns die tödliche Gewißheit einer kommenden Zukunft gibt. Was sind 8 Jahre in der Gestaltung tausendjähriger Völker? Wir finden uns, zwar nicht heute, nicht morgen! Aber einmal wird es! Die Blutzeugen des 4. März 1919 haben den Eid darauf geleistet. Dieser Eid muß eingelöst werden."

Die Unterzeichneten fragen an, ob der Herr Minister bereit ist, an seine untergeordneten Zensurorgane die Weisung herauszugeben, dieser wilkürlichen Beschlagnahmepraxis ein Ende zu setzen und ob er bereit ist, die Beschlagnahme vorstehenden Artikels aufzuheben.

Prag, am 10. März 1927.

In der Nummer 126 der in Reichenberg erscheinenden periodischen Druckschrift "Vorwärts" vom Dienstag den 1. Juni 1926 befindet sich auf Seite 3, Spalte 3, ein Artikel mit der Überschrift "Die Hölle von Tehresiebstadt und ihre Lieferanten", in welchem über die Einkerkerung des Soldaten Beal Czeh berochtet wird. Wir zitieren aus diesem Bericht die folgenden beschlagnahmten Stellen:

Eines der traurigsten Kapitel in der akum begonnenen Geschichte der Čechoslovakischen Republik wird es bleiben, daß die Hölle von Theresienstadt geblieben ist, daß die Foltermethoden heute noch geübt werden, wie sie in der Ära der k. u. k. Henkersknechte an der Tagesordnung waren. Daß dem so ist, geht aus dem traurigen Fall des Soldaten Bela Czeh hervor, der gleichzeitig ein bezeichnendes Licht auf die čechoslivakische Militärjustiz wirft.

Damit hat es folgende Bewandtnis: Im Mai 1922 mußte der 21jährige Hochschüler Czeh, ein Ungar, der der čechischen Sprache nicht mächtig ist, sich gegen die brutale Behandlung, die ihm ein Korporal zuteil werden ließ, verwahren. Vor den Oberleutnant gerufen, sollte Czeh vor diesem "nieder" machen. Daß heißt, er sollte tun, was die elenden Wirzblattfiguren und Kafeehauslaffen mir Portepee und Plempe im alten Österreich als Triumph ihrer göttlichen Überheblichkeit betrachteten, er sollte vor dem Offizier niederfallen, wie vor einem Götzenbilde. Vielleicht hätte er es getan, wenn er das čechisch erteilte Kommando für demokratisches Bauchkriechen verstanden hätte. So aber verstand er das Kommando nicht, weshalb ihn der Oberleutnant - Triumph der Demokratie in der Armee! - einfach niederschlug!

Von da an begann das grenzenlose Martyrium des Soldaten Bela Czeh. Ein anderer hätte kurzen Prozeß gemacht . . . Das aber tat der Soldat nicht. Er sprang nur auf und hielt in der Abwehr das ungeladene Gewehr vor sich hin, um sich gegen die entfesselte Offiziersbestie zu schützen. Das nun brachte den Soldaten in die Hölle von Theresienstadt. Er bekam nämlich vom Militärgericht (Prager Divisionsgericht) vier Jahre schweren Kerker!

Nach monatelanger Folter in Theresienstadt (Einkerkerung im gewöhnlichen Sinne ist nicht zu vergleichen mit Festungshaft in Theresienstadt!) wurde der Soldat trübsinnig. Das ist nicht verwunderlich und bestätigt nur, daß sich im System nichts geändert hat. Wenigstens nichts in den Kasematten von Theresienstadt.

Nach Untersuchung seines Geisteszustandes (nachdem man ihn wahnsinnig gemacht) wurde das Verfahren des Soldaten wieder aufgenommen. Czeh - körperlich und geistig gebrochen - wurde nach dreiunddreißigmonatiger Haft freigesprochen! Das Oberste Militärgericht verwarf das freisprechende Urteil und kommandierte das Divisionsgericht in Olmütz zu neuerlicher Verurteilung des Unglücklichen: Urteil: Zwei Jahre, acht Monate!

Das ist das System der čechoslovakischen Militärjustiz . . . Denn selbst im alten Österreich bekam ein Soldat, der sich tätlich an einem Offizier vergriff, keine 4 Jahre Festung! Der Soldat Czeh aber wurde auf diese Zeit nach Theresienstadt geschicht und dort wahnsinnig gemacht.

Daran ist erkenntlich, daß dieses System, in dem solche Ungeheuerlichkeiten möglich sind, einer Frucht zu vergleichen ist, in der schon der Todeswurm sitzt, ehe sie reif geworden. Pflicht der klassenbewußten Arbeiter ist es, ihre Kräfte zu verdoppeln, damit das Proletariat stark und fähig wird, mit diesem verbrecherischen, menschenmordenden System aufzuräumen und in die Hölle von Theresienstadt jene zu schicken, die sich diese Hölle schon zehnfach verdient haben!

Die Gefertigten stellen die folgenden Anfragen:

An den Minister für nationale Verteidigung:

Ist der Herr Minister bereit, dem Parlamente über den Fall des Soldaten Bela Czeh auf Grund einer gründlichen Erhebung und Untersuchung Auskunft zu geben?

An den Justizminister:

Ist der Herr Minister bereit, mitzuteilen, aus welchem Grunde die Beschlagnahme des vorstehenden Berichtes in der periodischen Druckschrift "Vorwärts" verfügt wurde?

Prag, am 1. Juni 1926.