Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

V čísle 126 periodického tiskopisu "Vorwärts", vycházejícího v Libercim z úterý dne 1. června 1926 jest otištěn na stránce 3, v sloupci 3 článek s nadpisem "Terezínské peklo a jeho dodavatelé," v němž se líčí věznění vojína Bely Czeha. Z této správy uvádíme tato zabavená místa:

"Jednou z nejsmutnějších kapitol sotva započatých dějin Československé republiky bude, že zůstalo zachováno terezínské peklo, že se ještě dnes užívá mučení, jak to bylo obvyklé v době c. a k. katovských pomocníků. Že tomu tak jest, vysvítá ze smutného ze smutného případu vojína Bely Czeha, který zároveň vrhá přáznačné světlo na časkoslovenské vojenské soudnictví.

Věc se má takto: V květnu 1922 21 letý vysokoškolák Czeh, Maďar, který neumí česky, musil se ohraditi, že s ním desátník surově nakládal. Czeh byv předvolán před nadporučíka, měl před ním dělati "lehnout". To znamená, měl dělati to, co pokládaly ony bídné figurky z humoristických listů a kavárenští hňupové s třapcem a kordem ve starém Rakousku za triumf své božské povýšenosti, měl před důstojníkem padnouti jako před modlou. Byl by to snad udělal, kdyby byl rozumněl českému povelu pro demokratické lezení po břiše. Povelu však nerozumněl, začež ho nadporučík - triumf demokracie ve vojsku! - srazil prostě k zemi.

Odtud se počalo bezmezné mučednictví vojína Czeha. Jiný by tomu byl udělal krátký konec . . . Vojín to však neudělal. Vyskočil jen a v obraně držel před sebou nenabitou pušku, chráně se proti rozpoutané důstojnické bestii. Nuž to přivedlo onoho vojína do terezínského pekla. U vojenského soudu (pražského divisního soudu) dostal 4 roky těžkého žaláře.

Po několika měsíčním mučení v Terezíně (uvěznění v obyčejném smyslu nelze porovnati s pevnostním vězením v Terezíně) stal se vojín trudnomyslným. Nelze se tomu diviti a potvrzuje to jen, že se na soustavě nic nezměnilo. Aspoň nic na terezínských kasematech.

Po vyšetření jeho duševního stavu (když z něho učinili blázna) bylo řízení proti vojínovi opět zahájeno. Czeh - tělesně i duševně zlomen - po 33 měsíční vazbě byl osvobozen. Nejvyšší vojenský sou zrušil osvobozující rozsudek a nařídil, aby olomoucký divisní soud nešťastníka soudil znova. Rozsudek: dva roka, osm měsíců.

To jest soustava československé vojenské justice, . . . Neboť i ve starém Rakousku vojín, který činně vztáhl ruku na důstojníka, nedostal čtaři léta pevnosti. Vojín Czeh byl však na tuto dobu poslán do Terezína a tam byl z něho zčiněn blázen.

Z toho jest patrno, že tuto soustavu, jež umožňuje takovéto strašlivé věci, lze přirovnati k plodu, v němž hlodá červ než uzraje. Povinností třídně uvědomělého dělníka však jest, aby zdvojnásobil své síly, aby proletariát zesílil a stal se způsobilým skoncovati s touto zločinnou a lidovražednou soustavou a poslati do terezínského pekla ty, kdo si tohoto pekla již desetkráte zasloužili."

Podepsaní se táží:

Ministra národní obrany:

Jest pan ministr ochoten dáti případ důkladně vyšetřiti a podati sněmovně zprávu o případu vojína Bely Czeha?

Ministra spravedlnosti:

Jest pan ministr ochoten oznámiti, proč bylo nařízeno, aby vpředu uvedená zpráva, uveřejněná v periodickém tiskopise "Vorwärts" byla zabavena?

V Praze dne 1. června 1926.

Při protestních schůzích, konaných dne 19. prosince 1925 v západních Čecách proti vahlazení a vypuzení německých státních zaměstnanců byla na všech schůzích jednomyslně přijata tato resoluce:

. . .

Německý národ již příliš dlouho nesl na svých bedrách jho zbavení práv a utlačování; než nyní jest již jeho shovívavost a trpělivost u konce. Voláme na držitele moci v tomto státě: Ruce pryč od německého majetku!

Slavnost míru se blíží; než sudeto - německý národ nezná v tomto státě míru, zná jen boj a obranu. Tisíce zničených německých existencí, národ 3 ¹/₂ milionu lidí, jehož kulturní a hospodářský vývoj jest brzděn, povstává a žádá před celým vzdělaným světem právo a svobodu!

Výstraha, která dnes zaznívá sudetsko - německými kraji, nechť upozorní českou vládu, že bezpráví ani tisíciletým vykonáváním nemůže býti paděláno na právo a že hříchy otců musí a budou se dříve či později mstíti na dětech. Nebude míru mezi národy v tomto státě, dokud bude trvati ubavení práv a utlačování 3 ¹/₂ milionu sudetských Němců, vtěsnaných do tohoto státu proti hlasitě a slavnostně prohlášené vůli. Varujeme odpovědné činitele tohoto státu, aby luk nepřepínali. Tak jako slováci oznamujeme českým tyranům:

Jsme Němci a Němci zůstaneme a máme nescizitelné právo na svou rodnou hrudu a své pracovní místo, na svou kulturu, na svůj jazyk a svůj národní svéráz."

Časopisy, které otiskly tuto resoluci, byly zabaveny, občané, kteří resoluci předčítali, nebo kteří řídili schůzi, byli obžalováni, několik úředníků okresních politických správ odmítlo přijmouti tento projev lidu. Proti takovémuto nedůstojnému nakládání s projevem vůle německého národy v tomto státě musí podepsaní co nejostřeji protestovati. Za poměry v tomto státě nelze činiti odpovědným ty, kdo vystupují na obranu proti státním přehmatům, nýbrž ty, kdo tyto poměry způsobili. Obyvatelstvo musí míti kdykoliv právo zkoumati a náležitě kritisovati právní a mravní podklad všech správních opatření, neboť svoboda znamená také kritiku."

Podepsaní táží se pana ministra:

1. Jak zamýšlí chrániti svobodný projev mínění a oprávněnou kritiku Němců, pokud jde o státní správní opatření?

2. Jest ochoten naříditi podřízeným censurním a policejním činitelům, aby od těchto utlačovacích method upustili?

V Praze dne 30. března 1927.

Státní zastupitelství v Užhorodě zabavilo z článku "Bílý teror" tato místa:

24 kráte česká buržoasie na radu zrádných vůdců sociálních demokratů střílela do proletariátu prolévajíc proletářskou krev a zanechávajíc děti bez otců a ženy bez mužů. A nejvíce proletářské krve vyteklo již u nás na Podkarpatské Rusi, kde se buržoasie - jak lze do slova říci - vykoupala v krvi našeho lidu Hrušovo, Dulovo, Terebla, Ardanovo, Svaljava, Mukačevo, Gorond, Berehovo, to jsou ty perly proletářské krve v koruně české buržoasie."

I české buržoasii teče z úst slina, a den ode dne vzrůstá jí chuť, vzrůstá její žízeň, aby se napila krve pracujícího lidu a vykoupala se v ní. Nedostačuje jí zákon na ochranu republiky (čti: na ochranu buržoasie), nepostačí ji ti političtí vězni, kteří sedí ve vězení, ani jiná pronásledování a zneužití pendreků a proto den ode dne zvětšuje teror a sama na každém kroku vyzývá proletariát.

A tento teror a provokace české buržoasie u nás na Podkarpatské Rusi přesahují již všechnu míru. Proces za procesem, kriminál ze kriminálem, šílené pronásledování našich soudruhů četníky po vesnicích, všemožné provokace špehounů a agentů jsou na denním pořádku, staly se nejen každodenním zjevem, nýbrž zvykem, nutností."

V článku "Dělnická krev teče . . .", kde se psalo o krvavých událostech ve Stryjí, zabavila toto místo:

"Policie, aby zakryla svoje zločiny, zatkla členy komunistické strany.

Stejně jako u nás, kdykoliv tekla krev, policie, aby mohla zakrýti svoje zločiny, ihned zatýká vůdce dělnického hnutí jako by oni byli příčinou krveprolití. Taktéž učinila o polská policie."

Z toho jest zřejmo, že se zabavuje to, o čem svým časem psal každý časopis a co nebylo zabaveno, neboť to jsou úředně zjištěná fakta. Dále přátelství k polské policii jest tak velké, že za kritiku polské policie české úřady náš časopis.

A proti této libovůlí jsme bezradní a nemůžeme nalézti ochrany ani u soudu a to z toho prostého důvodu, že i soudci jsou terorisováni. Stal se případ, že senát, který nepotvrdil zabavení, byl změněn a složen ze soudců, kteří více vyhovovali tomuto policejnímu režimu. Jest zřejmo, že za takových okolností každé zabavení bude potvrzeno, neboť vyžaduje toho nikoliv zájem státu, nýbrž zájem policejní libovůle.

Proto se tážeme pánů ministrů:

1. Zamýšeljí vyšetřiti celou věc této policejní soustavy a ztotožňují se s touto soustavou,

2. co zamýšlejí učiniti, aby konečně již jednou byla učiněná přítrž tomuto pronásledování a aby byl zaveden právní stav na Podkarpatské Rusi,

3. zamýšlejí pohnati k odpovědnosti úředníky, kteří vědomě páchají nazákonné věci?

V Praze dne 6. května 1926.

Školní referát v Užhorodě začal v poslední době zakládati v čísle ukrajinských obcích české školy a ruší nebo podkopává tím ukrajinské školy. V této věci náš orgán v úvodníku "České školy" zaujal zásadní stanovisko, které se však nelíbilo policii a státnímu zastupitelství a z tohoto článku byla zabavena místa:

"Tyto školy se zakládají nikoliv pro české děti, nýbrž výlučně pro děti ruské a případně úřady terorem nutí židy, aby svoje děti posílali do české školy. Aby se sebral přiměřený počet podpisů, česká buržoasie rozdává židům licence a spolu s českými školami rostou krčmy, české školy přinášejí do našich vesnic temno, opilství, ještě větší ožebračování našeho lidu."

"Česká buržoasie považuje Podkarpatskou Rus za svou kolonii a udržuje se zde a vládne bodáky, terorem, českými školami, vězeními, krčmami, jmenujíc to vše "demokratickým" režimem, jenž se však ničím neliší od stejných demokratických režimů jejich spojenců, polské šlechty a rumunských bojarů. Režim české buržoasie nejen že nepřinesl slibovaného osvobození Podkarpatské Rusi, nýbrž naopak její stav se zhoršil po každé stránce, tento režim učinil zde pravé peklo a to s českými vývěsními štíty."

" . . . a že my se snažíme o spojení, které nás osvobodí od počešťování. Bojovali jsme a budeme bojovati proti každému ujařmení jak národnímu tak i sociálnímu až do úplného vysvobození z jařma české buržoasie,

Pouze cestou revoluce dosáhneme svržení jařma české buržoasie a tím také učiníme přítrž odnárodňování našeho lidu."

Proto se tážeme pánů ministrů:

1. Souhlasí-li s takovým zabavováním našeho časopisu?

2. Co zamýšlejí učiniti, aby se napříště učinila přítrž takovým neoprávněným konfiskacím našeho časopisu?

V Praze dne 27. května 1926.

Olomoucké ředitelství státních drah uložilo podřízeným služebním místům a oddělením ředitelství výnosem č. 2134/1-I-27 ze dne 8. března t.r., - služební rozkaz č. 0111, - aby upozornila všechny zaměstnance, že příště nepostačí jako průkaz československého státního občanství domovský list, ale že průkaz státního občanství Československé republiky musí býti příště plně podán výhradně jen potvrzením, jak jest předepsáno ve služebním rozkaze č. 19 úředního věstníku ministerstva železnic č. 5/1927 a v nařízení ministerstva vnitra.

Ve výnosu se dále nařizuje, aby každý železniční zaměstnanec, jehož státní občanství jest sporné nebo nejisté, zažádal o vydání předepsané legitimace o československém státním občanství. Jména a hodnost zaměstnanců, kteří o takové legitimace zažádají, mají býti oznámena ředitelství státních drah.

Pokud jde o zaměstnance košicko - bohumínské dráhy ustanovuje se ve výnose, že u oněch zaměstnanců, kteří po převratu byli příslušni do nynější polské části Těšínska, toto jejich domovské právo má přednost, třebas bydlili sebe dále v nynější československé části Těšínska.

Těmto zaměstnancům, i když již před 1. lednem 1908 bydlili na československém Těšínsku a jsou unifikováni a pokládali se bona fide za československé občany, se toto státní občanství upírá. Jmenovaný výnos poukazuje stran státního občanství takovýchto zaměstnanců na ustanovení obsažená v I. části československo - polské smlouvy uveřejněné dne 29. dubna 1926 ve Sbírce zákonů a nařízení z roku 1926.

Ve výnosu, podepsaném ředitelem státních drah Polívkou, se konečně ustanovuje, že podle odst. 4. §u 125 služebního řádu pokládá se ztráta československého státního občanství za dobrovolné vystoupení ze železniční služby a má v zápětí ztrátu všech práv proti pensijnímu fondu jak pro tyto zaměstnance tak také pro jejich potomstvo.

Pro všechny zaměstnance, kteří náleží pod ustanovení tohoto výnosu jsou nařízení tohoto výnosu výhružkou o těžkých následcích. Tímto opatřením jest jmenovitě velmi těžce ohrožena existence zaměstnanců košicko - bohumínské dráhy a jejich rodin, kteří již dávno před 1. lednem 1908, často od svého narození bydlí na nynějším území československého Těšínska, domovské právo však měli v některé obci nynějšího polského Těšínska a kteří se po rozdělení země ucházeli ve svém bydlišti o vydání domovského listu, který jim byl také vydán, kteří dále zažádali podle výnosu ministerstva železnic č. 46781.I/3 ze dne 24. září 1921 o unifikaci a také unifikováni byli, kteří vykonali předepsanou služební přísahu a službu horlivě a věrně konali.

Tito zaměstnanci, dostali od obecního úřadu svého bydliště, když žýdali za vydání domovského listu, vládním komisařem, jako předsedou správní komise, poučení, že na základě svého dlouholetého bydliště na nynějším československém území podle článku III. rozhodnutí pařížské velvyslanecké konference ze dne 28. července 1920 nemusí zvláště optovati pro československý stát, poněvadž na základě svého bydliště před 1. lednem 1908 ipso jure mají československé státní občanství, a tímto poučením uvedeni byli v omyl, jsouce dobré víry, že skutečně již jsou československými státními občany. Vůli nabýti státního občanství prokázali tito zaměstnanci žádostí o vydání domovského listu ve svém bydlišti, žádostí o unifikaci a vykonáním předepsané služební přísahy. Všechny tyto projevy vůle jsou však nepochybným projevem opce pro Československou republiku nebo projevem toho, že se přiznávají za občany této republiky.

Poněvadž opce celou podstatou jest čisté singulární právo, jimž se individuu dává možnost, aby se při územních změnách mezi dvěma státy mohlo svobodně rozhodnouti pro určitou státní příslušnost a zvolený stát si musí bez odporu dáti tuto volbu líbiti, uvedení zaměstnanci však svou volbu nedvojsmyslně dali na jevo svým projevem vůle, touto opcí stali se plným právem plnocennými státními občany Československé republiky.

Nyní, téměř po 7 letech příslušnosti k Československé republice, pochybuje se o jejich dosud uznávané československé státní příslušnosti, politické úřady jim ji dokonce upírají, a hrozí jim nebezpečí úplné ztráty výdělku. Pokud jsou ponecháni v činné železniční službě, jsou hmotně těžce poškozováni náhlým a neodůvodněným odnětím drahotních přídavků a jejich životní míra jest těžce postižena.

Tito zaměstnanci, kteří byli uvedeni v omyl poučením, které dostali od obecního úřadu nebo od vládního komisaře svého bydliště, bona fide se pokládali za československé státní občany i po uvěřejnění československo - polské smlouvy vyhlášené dne 29. dubna 1926 č. 56 Sb. z. a n., opci dodatečně neprovedli. Nikoliv nepatrnou příčinou tohoto opominutí jest také to, že politické úřady I. stolice neprovedly předepsaného poučení místního obyvatelstva o možnosti a způsobu opční žádosti, jak jest to předepsáno v čísle 2, odst. 5, I. dílu československo - polské smlouvy a zajisté ani samy železniční úřady neuznaly za nutné vydati nové poučení zaměstnanců o těchto smluvních ustanoveních a proto to neučinily.

Uvedené opatření olomouckého ředitelství státních drah čiší osobní nenávistí, jíž není rovné.

Podepsaní táží se obou odborných ministrů:

1. Jest pan ministr ochoten naříditi politickým úřadům, aby všechny státní zaměstnance košicko - bohumínské dráhy, kteří již před 1. lednem 1908 měli své trvalé bydliště na nynějším československém území Těšínska, byli unifikováni, vykonali služební přísahu a konají službu ke spokojenosti, beze všeho uznávaly za československé státní občany a aby také jejich domovské listy, které zde dostali, plně platily?

2.Jest pan ministr železnic ochoten naříditi, aby všem zaměstnancům košicko - bohumínské dráhy, kterým byla zadržena část služebních platů, poněvadž prý nejsou státními občany, byly s okamžitou platností vypláceny opět plné služební platy a doplaceny dosavadní srážky?

V Praze dne 6. května 1927.

V časopise "Deutsche Tageszeitung" propadla z větší části červené tužce censora, slepého zuřivostí, zpráva o ztýrání obou poslanců, inž. O. Kalliny a J. Mayera, karlovarskými státními policisty, jehož se dopustili v neděli 9. srpna t. r. při slavnosti chebanů. Působí to přímo dojmem, jako by censor, jejž přece dlužno hledati mezi úředníky karlovarské státní policie, poctoval potřebu zabrániti, aby se německé obyvatelstvo západních Čech prostřednictvím tisku nedovědělo o nehorázných přehmatech českých státních policistů; neboť co se této neděle událo v Teplicích, jest jedinečnou událostí v dějinách novějších států, neboť tito, za policisty převlečení fašisté, nezastavují se ani před imunitou svobodně zvolených poslanců, svatou ve všech státech. Ačkoliv by bývalo povinností právě úřadů - nechtějí-li se ztotožniti s činy těchto "strážníků" - učiniti vše, aby veřejnost byla vhodně poučena o pravém stavu věci, byly pravdivé zprávy přepadených poslanců zabaveny, ačkoliv týž úřad dovoluje provinilým strážníkům konati "bezpečnostní služby" jako dříve.

Jak svobodomyslná jest vláda v některém státě, vysvítá nejlépe s censurních poměrů v tomto státě. Pronásledování nejen německého tisku, veškerého oposičního tisku, tedy tisku utlačovaných národů v tomto státě, dosáhlo již takového stupně, že plným právem lze tvrditi, že se v žádném státě na světě nekonfiskuje tolik, jako v nově založené české republice. Pan president státu Masaryk pronesl o nakládání censorů s tiskem, jak známo, tuto krásnou větu: "Svoboda tisku jest nejvyšší majetek, jenž jest vlastní demokratickému státu. Neomezená libovůle starého úřednického systému nesmí míti místa v republice." Skutečné poměry však dokazují, že domnělá censurní libovůle starého úřednického systému byla v Československé republice nezměrně předstižena, takže nelze vůbec mluviti o svobodě tisku.

Příznačné pro poměry, jež se zde zahnízdily, jest však také chování chebského tiskového soudu, jenž svůj nález, potvrzující konfiskaci, odůvodňuje takto:

"V závadných místech článku 1. do 8. usiluje se popuditi v tiskovém díle haněním, posmíváním, nepravdivými zprávami, převracováním skutečných příběhů k nenávisti k úřadům státním (policejní komisařství v Karlových Varech) a jednotlivým orgánům vlády, co se týče vedení jejich úřadu a k opovrhování těmito úřady a osobami, a v 8. místě vychvaluje se veřejně pachatel pro trestné činy. Lze tedy obsah těchto míst považovati za trestný čin podle §u 300 tr. z. a §u 16 zákona na ochranu republiky".

Musíme to nazvati přímo nepochopitelným, že tiskový soud nevyčkávaje rozhodnutí soudního řízení, jež bylo zavedeno, aby byli zjištěni vinníci, již dne 14. srpna podle jednostranných zpráv úřadů, jenž tyto případy především zavinil, vydává rozsudek a protokolární výpovědi německých poslanců označuje za nepravdivé, aby při nastávajících soudních přelíčeních předem byla rozdělena vina a nevina podle ducha českého státu.

Místa zabavená censorem zní takto:

1. . . . neslýchané, protizákonité, sprosté . . .

2. . . . neslýchané a sprosté . . .

3. . . . Za potupných výkřiků v českém jazyku . . .

4. . . . vrhlo se na mne několik strážníků, surově a násilně uchopilo mě a chtělo mne nutiti, abych šel dále hlavní třídou. Odmítl jsem energicky tyto surové útoky poukazuje na svou poslaneckou imunitu. Ačkoliv jsem se několikráte vytrhl pažím, které mě uchopily, vrhlo se na mne znovu několik strážníků a podněcováni strážníkem . . .

5. . . . Jest jasné, že jsem se musil brániti proti takovým násilným, surovým a sprostým útokům. Ustupujíce surovému násilí . . .

6. . . . Toto neslýchané nakládání strážníků se svobodně zvolenými poslanci, jaké se nestalo ještě v žádném kulturním státě na světě . . .

7. . . . paškvil každé kultury a občanské svobody . . .

8. . . . Vedení místní a okresní organisace německé národní strany v České Kamenici dovídá se právě s hlubokým rozhorlením o zcela neslýchaných přehmatech, jichž se dopustila státní policie v Karlových Varech dne 9. srpna 1925 při domácí slavnosti Chebanů proti Vašemu Blahorodí. Příslušníci německé národní strany z českokamenického okresu považují to za úmyslný pokus učiniti Vás, jako neohroženého bojovníka za práva našeho národa, neškodným. Porušení práv, národem svobodně zvoleného poslance, nedotknutelných v celém kulturním světě, má jen jeden výsledek, že se otevrou oči všem sudetským Němcům a nikoliv naposled v cizině, politicky slušně smýšlející, že v tomto státě nevládne právo a zákon, nýbrž jen svévole a násilí.

Vyslovujeme Vám, vážený pane poslanče, hluboké díky za Vaše mužné chování a doufáme, že se jistě brzy uzdravíte z poranění, která jste utrpěl, že budete znovu co nejdříve moci zahájiti svou blahodárnou činnost a ujišťujeme Vás znovu nejhlubší úctou a oddaností."

Nechceme blíže rozebírati doslovného znění zabavených míst, musíme jen zdůrazniti, že mezi jiným bylo zabaveno 7. místo, znějící "paškvil každé kultury a občanské svobody"; z toho lze usuzovati, že pan censor zbití německých poslanců českými státními policisty považuje za čin shodující se s kulturou a občanskou svobodou.

Podepsaní se tedy táží:

1. Jest pan ministr ochoten postarati se, aby se příště censor nedopouštěl takových neslýchaných přehmatů a aby tiskové soudy, rozhodujíce, držely zákonných předpisů, podle nichž, jak známo, nestačí vydati nějaké rozhodnutí, nýbrž při odůvodnění takového rozhodnutí dlužno se také postarati o náležité provedení důkazů?

Považuje pan ministr rozhodnutí tiskového soudu za vykonávání vlivu na zahájené soudní řízení? Jestliže ano, co zamýšlí pan ministr učiniti, aby jednou pro vždy znemožnil takovéto zasahování?

3. Jest pan ministr ochoten pečovati, aby censuru v německých územích vykonávali lidé svobodomyslně a právně smýšlející, kteří vykonávajíce svůj úřad neřídí se slepým záštím ke všemu německému, nýbrž úctou k svobodě tisku?

V Praze dne 24. března 1926.

Roku 1924 podalo asi 70 poštovních zaměstnanců prostřednictvím opavského poštovního ředitelství žádost ministerstvu pošt, v níž žádali o přiznání rozdílu mezi platy, které jim byly vypláceny v polských markách od převratu do 10. srpna 1920 nebo než byly přeloženi ze slezského plebiscitního území, s platem, který by jim byl příslušel, kdyby je bylo platilo Československo.

Podepsaní opírají se o rozhodnutí nejvyššího správního soudu číslo 13060/23 ze dne 22. září 1924, podle něhož bylo celé těšínské plebiscitní území uznáno již od počátku za příslušné k Československu. Po dobu plebiscitu, když správu řídila mezinárodní plebiscitní komise, vyplácela platy polská poštovní správa a to v polských markách.

Ministerstvo pošt nevydalo však dosud kladného rozhodnutí. Naopak na podání spolku "Reichsverband der deutschen Postler" se sídlem v Liberci, v určitém případě, šlo o poštovního pokladníka Rudolfa Gabsdiela z Ústí nad Labem, rozhodlo pod číslem 15712/III-1927 ze dne 1. dubna t. r. takto:

"Říšskému svazu německých poštovních zaměstnanců v Liberci.

Otázka výplaty valutového rozdílu mezi polskými a příslušnými českými platy zaměstnancům, kteří konali službu na Těšínsku v době plebiscitu, bude z hlediska súčastněných odborů rozřešena jednotně. Jakmile dojde k zásadnímu rozhodnutí této otázky, bude také rozhodnuto o žádosti poštovního pokladníka Rudolfa Gabsdiela z Ústí nad Labem o výplatě svrchu uvedeného valutového rozdílu.

Za ministra: Dr. Fatka v. r."

Úprava této naléhavé věci byla tedy dále na dlouho odsunuta. Na dřívější podání došla odpověď, že věc upraví ministerstvo spravedlnosti. Jak z věci patrno, tato odpověď jest pouhou vytáčkou. Právní nárok postižených jest podle uvedeného rozhodnutí nejvyššího správního soudu jasný.

Podepsaní se tedy táží:

Jest pan ministr ochoten co nejrychleji upraviti tuto záležitost poštovních zaměstnanců, kteří kdysi konali službu na těšínském plebiscitním území, v duchu uvedeného rozhodnutí nejvyššího správního soudu?

V Praze dne 6, května 1927.

Zemská politická správa v Praze zahájila výnosem č. 48.920 ai 27/8 A-251/3 ai 27 podle §u 1 zákona ze dne 12. srpna 1921, č. 304 Sb. z. a n. rízení pro zábor v místností v domě číslo 2339 v jablonci n/N., Údolní ulice č. 33, pro veřejné účely a to pro nově zřízené policejní komisařství v jablonci n/N. a k umístění jeho zaměstnanců. Tyto místnosti měla dosud pronajaty státní správa pro berní správu, berní úřad a udržování evidence katastru daně pozemkové. Zároveň podle §u 3 uvedeného zákona bylo ustanoveno na pátek 6. května 1927 úřední místní ohledání.

Interpelanti dovolují si k tomu oznámiti panu ministrovi toto:

Když roku 1925 vyjednávalo s ministrem veřejných prací v Praze o vystavění státní úřední budovy v jablonci n/N. město Jablonec n/N přislíbilo stavební příspěvek na státní úřední budovu v částce 500.000 Kč, a to 150.000 Kč jako náhradu za stavební pozemky, jež město bezplatně postoupí a 350.000 Kč v hotovosti. Poskytnutí tohoto stavebního příspěvku, který byl zatím skutečně také vyplacen, bylo však vázáno na dva požadavky, vlastně podmínky města:

1. že při stavbě státní úřední budovy v městě Jablonci n/N. mají býti zaměstnáni tamnější stavební živnostníci a

2. že obytné místnosti, které se uvolní přestěhováním berní správy a berního úřadu z domu číslo 33 v Údolní ulici do nové úřední budovy budou odevzdány pro bytové účely.

Těmito požadavky nebo vlastně podmínkami, které ustanovilo městské zastupitelstvo jablonecké, jest státní správa podle mínění interpelantů vázána. Jestliže stát zřizuje nový úřad, jako jest státní policejní komisařství, k jehož zřízení není vůbec žádného důvodu, poněvadž, jak lze prokázati, policejní službu ve městě Jablonci n/N. obstarávalo dosud bezvadně město Jablonec, měl by si také sám obstarati místnosti proň potřebné, i kdyby bylo město, poskytujícpříspěvek na státní úřední budovu, nevzneslo svrchu zmíněné požadavky. Jistě mohou se přihoditi případy, ža musí dojíti k vyvlastnění nebo záboru pro veřejné účely, však tyto veřejné účely musí býti tak naléhavě nutné, že vyvlastnění nebo zábor soukromého majetku jest před veřejností odůvodněný; na příklad vyvlastnění pro železniční stavby, při epidemiích a tak dále.

Na žádný způsob však při zřízení nového úřadu jako jest policejní komisařství, jež, jak již bylo uvedeno, není nutno zříditi, není veřejného důvodu takového, aby se smělo sahati na soukromý majetek. Stát sám může vystavěti nové budovy a opatřiti si tak místnosti, potřebné pro své úřady. Jestliže roku 1921 po založení nového státu byly ještě mimořádné poměry, za nichž ovšem bylo třeba k umístění veřejných úřadů mimořádných opatření, dnes, 6 let po nabytí účinnosti zákona o vyvlastňování, nejsou již poměry takové, aby byla odůvodněna mimořádná opatření, jakým jest zábor soukromé budovy.

Podepsaní táží se pana ministra:

1. Jest ochoten vzhledem k někdejšímu příspěvku na stavbu státní úřední budovy v Jablonci n/N. upustiti od záboru domu číslo 2339 v Jablonci n/N.

2. Jest ochoten, vůbec upustiti od zřízení státního policejního komisařství a

3. jestliže přes to dojde ke zřízení státního policejního komisařství, opatřiti si pro ně potřebné místnosti vystavěním nového domu?

V Praze dne 3. května 1927.