Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Rozhodnutí konference velvyslanců ze dne 28. července 1920 o Těšínsku, Oravě a Spiši bylo osobám, které získaly podle tohoto rozhodnutí státní příslušnost polskou, zaručeno právo v jednoroční lhůtě, počínajíc dnem 28. července 1920 optovati pro československou státní příslušnost. Lhůta ta začla tudíž běžeti dnem 28. července 1920. Pro její počátek je proto úplně lhostejno, zda po případě kdy bylo velvyslanecké rozhodnutí u nás nebo v Polsku ve Sbírce zákonů uveřejněno.

Okolnost, že rozhodnutí zmíněné bylo u nás zařaděno do Sbírky zákonů a nařízení teprve, když se tak stalo i v Polsku, nemohla míti vlivu na běh opční lhůty, neboť jak již podotknuto, rozhodnutí to samo stanovilo přesně počátek opční lhůty slovy "dnešním dnem počínaje" t. j. dnem, kdy bylo vydáno. Vládní vyhláška, jíž se rozhodnutí uvádí ve všeobecnou známost, nemohla již podle svého pojmu měniti obsah jeho, zejména počátek opční lhůty.

Ministerstvo vnitra neporučilo dle toho nikterak rozhodnutí konference velvyslanců, když v souhlasu s polskou vládou, s níž se opětně dohodlo o prodloužení opční lhůty, posledně až do 28. dubna 1922, je v praxi toho názoru, že opční lhůta začala běžeti dnem 28. července 1920.

Ministerstvo vnitra neporušilo dle toho nikterak rozhodnutí konference velvyslanců, když v souhlasu s polskou vládou, s níž se opětně dohodlo o prodloužení opční lhůty, posledně až do 28. dubna 1922, je v praxi toho názoru, že opční lhůta začla běžeti dnem 28. července 1920.

Správnost tohoto stanoviska ministerstva vnitra je potvrzena také obsahem části I smlouvy československo-polské o otázkách právních a finančních, uveřejněné dne 29. dubna 1926, pod. č. 56 Sb. z. a n., jež odkazujíc v otázce státního občanství k usnesení československo-polské delegace v Opavě ze dne 16. června 1922, nedává žádného zvláštního opčního práva občanům obou smluvních států.

Pokud se interpelace dovolávají nálezů nejvyššího správního soudu č. 1298/26 pokud se týče č. 4232/24, podotýká se, že v nálezu č. 8413 z 1923 nejvyšší správní soud zaujal stanovisko opačné, srovnávající se úplně se stanoviskem ministerstva vnitra. Od té doby měl tento soud opětně dne 7. února 1927 příležitost, otázkou spornou se zabývati a vzhledem k rozporům, jež se v dosavadní jeho judikatuře vyskytly, vyhradil publikaci nálezu pozdější době. K tomu nehledě, odkazuje se k ustanovení § 7. zákona ze dne 22. října 1875, č. 36 ř. z., dle něhož správní úřady jsou vázány právním názorem správního soudu jen v konkrétním případě, jehož se nález týká.

V Praze dne 3. června 1927.

Dne 5. září 1926 rozpustilo četnictvo z příkazu okresního úřadu v Dunajské Středě veřejnou komunistickou schůzi, která se tam toho dne přes zákaz jmenovaného úřadu konala.

Četnictvo vyzvalo nejprve poslance Štěpána Majora, který na uvedené schůzi mluvil, aby schůzi rozpustil. Současně byli účastníci jménem zákona vyzváni, aby se rozešli. Výzvy četnictva nebylo však uposlechnuto, dav čítající asi 500 osob, doléhal naopak stále více na četnictvo a snažil se provedení rozkazu násilně zameziti. Následkem tohoto bylo četnictvo nuceno náměstí v Dunajské Středě, na němž se schůze odbývala, bodákovým útokem vykliditi.

Při tom byl František Ležatka udeřen nad pravé oko. Kdo mu toto poranění způsobil, nebylo zjištěno a není vyloučeno, že to učinil také některý z účastníků schůze.

Gabriel Mondok, Josef Bedánský, Ladislav Meszáros a Julius Meszáros protivili se četnictvu a kladli mu násilný odpor. Byli proto po vyklizení náměstí zatčeni a dodáni okresnímu soudu.

Že by bylo poslanci Štěpánu Majorovi v daném případě četnictvem ublížilo, nebylo konaným šetřením prokázáno. Naprosto však nelze v postupu četnictva spatřovati porušení práva imunity tohoto člena Národního shromáždění.

Rozvaze četnictva při zakročení jest děkovati, že neskončil případ těžšími následky.

V Praze dne 2. června 1927.

Tábor lidu, který svolala jednota národní obce fašistické na den 18. září 1926 do zahrady hotelu Beseda v Jihlavě povolilo, ježto dle příslušných ustanovení zákona o právu shromažďovacím nebylo zákonných důvodů k zákazu. Posouzení otázky, zda místo, zvolené k uspořádání tábora vyhovuje po stránce bezpečnostní, příslušelo starostovi obce jakožto oránu, povolenému k výkonu místní policie.

Policejní komisařství učinilo opatření, aby při projevu nedošlo k porušení veřejného klidu a pořádku, a vyslalo za tím účelem na tábor lidu svého zástupce.

provedeným šetřením bylo zjištěno, že by byl některý z policejních orgánů na táboru lidu přítomných upozorněn na rozdávání nevyplněných legitimací, určených pro důvěrnou schůzi. Platné předpisy neobsahují ostatně žádného ustanovení, dle něhož by bylo již pouhé rozdávání takovýchto legitimací nepřípustno, a nebylo by tudíž pro případné zakročení úředních orgánů v tomto směru zákonného podkladu. Nebylo též zjištěno, že by byl býval bez zmíněné legitimace zamezován někomu vstup do restauračních místností.

Intervenující úředník ani ostatní přítomné orgány policejního komisařství nepozorovali, že by někteří jednotlivci okny výčepu vyplazovali jazyky na shromáždění v zahradě, ani na to nebyli žádným z účastníků na místě upozorněni.

Zástupce úřadu pořadatele k zahájení táboru nevyzýval. Když hned v zápětí po zahájení táboru povstala všeobecná, neutuchající vřava, kterou předsedající vůbec nemohl svládnouti, a hrozilo dokonce dojíti ke srážce mezi stoupence protivných směrů, zástupce úřadu vida, že shromáždění nabylo rázu nebezpečného veřejnému pořádku, tábor lidu dle své povinnosti rozpustil a učinil opatření, aby účastníci se co nejrychleji rozešli.

zástupce úřadu ani ostatní přítomní policejní orgánové nepozorovali a provedeným šetřením nebylo také zjištěno, že by státní zaměstnance v interpelaci jmenovaní chovali se na táboru lidu, resp. při jeho rozpuštění způsobem v interpelaci vylíčeným. Bylo také zjištěno, že ředitel poštovního úřadu a ředitel tabákové továrny byli v době, kdy se konal tábor lidu, přítomni v besedním domě pouze jako denní hosté; rovněž ředitel reálného gymnasia fašistického táboru se vůbec nesúčastnil a žáka reálného gymnasia, kterého zastihl v hloučku zvědavců před besední budovou, vyzval, aby okamžitě odešel.

Nebylo také zjištěno, že by byl ředitel měšťanských škol Kliment pronesl v důvěrné schůzi fašistů, uspořádané po rozpuštění táboru, nějaký závadný výrok.

Účast ozbrojených osob na veřejných shromážděních je dle §u 9 zákona o právu shromažďovacím zakázána a příslušné úřady v žádném případě přítomnost ozbrojených osob na veřejných schůzích bez ohledu na politickou příslušnost netrpí. Při táboru lidu v besední zahradě v Jihlavě dne 18. září 1926 zástupce úřadu ani jiní bezpečnostní orgánové přítomnost ozbrojených osob, dokonce pak ozbrojených čet, nepozorovali, ani je nikdo z účastníků na to neupozornil.

Není proto - jak z uvedeného vyplývá - odůvodněna výtka, že zástupce úřadu, resp. jiní orgánové policejního komisařství v Jihlavě, nepočínali si při táboru lidu dle povinnosti svého úřadu objektivně, straníce příslušníkům určitého směru, a že někteří státní zaměstnanci svým chováním na táboru lidu prohřešili se na svých úředních povinnostech a své stavovské cti.

Příslušné úřady také ve smyslu platných služebních předpisů v žádném případě netrpí a nebudou trpěti, aby státní zaměstnanci vystupovali ve veřejnosti, byť i mimo svůj úřad způsobem neslučitelným s jich úředními povinnostmi a jich úředním postavením.

V Praze dne 25. května 1927.

Škody, které utrpěli čsl. příslušníci na Těšínsku následkem československo-polského sporu byly zjištěny již na základě pokynů daných na počátku roku 1921 a byl již také ministerstvem vnitra připraven soupis těchto škod pro jednání s polskou vládou.

Poněvadž k jednání tomuto z důvodů mezinárodních dosud nedošlo, bylo nutno omeziti se na povolování záloh, které na základě usnesení meziministerské rady ze dne 27. února 1920 ministerstvo vnitra dosud poskytuje.

Pokud jde o konečnou likvidaci plebiscitních škod podotýká se, že k otázce této zaujme vláda stanovisko při projednávání návrhů senátorů J. Lukeše, Fr. hybše a společníků na vydání zákona o odškodnění čsl. státních občanů, kteří utrpěli nezaviněně značné škody následkem připravovaného plebiscitu na Těšínsku a následkem války vypuknuvší r. 1914 (tisk 117).

V Praze dne 17. května 1927.

Podle § 50., odstavce 3. a § 51., odstavce 6. zákona ze dne 25. ledna 1924, č. 15 ř. z. (služební pragmatiky) může ústřední úřad při novém nebo opětném ustanovení úředníka ve služebním poměru podléhajícím služební pragmatice za zvláštních okolností povoliti započtení určitého období pro zařadění nebo postup do vyššího stupně služného, pokud se týče pro postup časový.

Těmito normami, které byly modifikovány ustanoveními § 7. zákona ze dne 22. prosince 1924, č. 286 Sb. z. a n. a §§ 142. a 207. platového zákona ze dne 24. června 1926, č. 103 Sb. z. a n., zmocnil zákonodárce příslušné nejvyšší orgány státní správy, aby v určitých případech ze zvláštních okolností pouhým administrativním opatřením zkracovaly státním úředníkům podléhajícím služební pragmatice zákonné lhůty platového, případně i časového postupu.

Ústřední úřady, používajíce tohoto zákonného zmocnění, musí tudíž vždy zkoumati, zdali jsou v konkrétním případě dány všechny zákonem požadované předpoklady pro opatření ve smyslu výše citovaných předpisů, zejména tedy zdali nějaká zvláštní okolnost opatření takové v konkrétním případě náležitě odůvodňuje.

Ta okolnost, že poštovní úředníci určitých kategorií jsou před svým připuštěním ku přípravné pragmatikální službě zaměstnáváni poštovní správou namnoze jako volné úřednické síly, nemůže však po názoru ministerstva vnitra sama o sobě bez dalšího býti považována za zvláštní okolnost ve smyslu § 50., odst. 3. a § 51., odst. 6. služební pragmatiky, neboť již z toho, že tato ustanovení mluví výslovně o "zvláštních okolnostech", jest zřejmo, že jest tu pamatováno jen na výjimečné případy nového neb opětného vstupu do pragmatikální státní služby v poměru úřednickém, resp. na přestup úředníka v určitém odvětví státní správy již ustanoveného do jiného služebního odvětví, tedy zejména na případy, které vybočují z mezí pravidelného doplňování státního úřednictva z řad dorostu ve službě přípravné a které právě pro tuto svoji výjimečnost musí býti posuzovány jako případy zvláštní.

Ovšem i v případech, které mají páni interpelanti na mysli, mohou se vyskytnouti zvláštní okolnosti, jimiž lze opatření ve smyslu § 50., odst. 3. a § 51., odst. 6. služební pragmatiky odůvodniti. Okolnosti takové, jak z podstaty věci vyplývá, mohou však býti velice rozmanité a musí proto býti v každém individuelním případě vždycky zvláště uváženy a posouzeny.

Pokud jsou takové zvláštní okolnosti, bude postupovati ministerstvo vnitra při posuzování žádosti o započtení služební doby ztrávené ve vlastnosti poštovní volné síly úřednické pro postup do vyšších platů ve smyslu resoluce, na které se usneslo Národní shromáždění, úplně blahovolně.

V Praze dne 29. března 1927.

Sporná věc mezi obcí Polkovickou a církevním úřadem katolickým, týkající se otázky, zdali tamní hřbitov je podle své právní povahy konfesním, - při čemž okolnost, komu náleží jako vlastnictví knihovní, není ve sporu -, nebyla posud právoplatně rozhodnuta. Proti výměru okresní politické správy v Přerově, v interpelaci citovanému, bylo totiž podáno obcí odvolání k zemské politické správě v Brně, která je však zamítla rozhodnutím ze dne 7. dubna 1927, čís. 41682, připojivši poučení, že se lze z tohoto odvolati k ministerstvu školství a národní osvěty. Dokud odvolací lhůta neprošla, aniž bylo podáno odvolání, nebo pokud odvolání, jež snad v ní bude podáno, nebude ministerstvem rozhodnuto, nelze považovati spor za právoplatně skončený.

Zemská správa politická v Brně však citovaným svým vynesením také již rozhodla, že jest na okresní správě politické v Přerově, aby projednala žádost za určení zvláštního oddělení pro pohřbívání nekatolíků, aniž vyčkávala konečného rozhodnutí o právní povaze hřbitova.

V Praze dne 20. května 1927.

Berní správa v Sedlčanech vyšetřila, že mnoho tesařských a zednických předních dělníků přijímá tesařské a zednické práce přímo od stavebníků a na vlastní účet je provádí. Oprávněným tesařským mistrům nebo stavitelům oznamují tito přední dělníci pouze počet osob, na stavbě zaměstnaných, a mistr nebo stavitel tyto osoby přihlašuje toliko k nemocenskému a úrazovému pojištění. Úplaty za provedené práce přijímají přední dělníci sami a mistrům nebo stavitelům odvedou pouze 15-20% těchto úplat ku krytí výloh sociálního pojištění a jako odměnu. Také v případech, kdy stavebník provádí stavbu ve vlastní režii, provádějí zednické a tesařské práce přední dělníci samostatně a stavebník vyplatí staviteli nebo mistru, který dělníky k nemocenskému pojištění přihlásil, rovněž jen určité procento úplaty na úhradu nákladů tohoto pojištění.

Berní správa v Sedlčanech právem takové přední dělníky pokládá za podnikatele ve smyslu ustanovení §u 6 zákona o dani z obratu, neboť tito dělníci, přijímajíce práce, aniž by k tomu od svých zaměstnavatelů byli dostali příkaz, a provádějíce je na svůj vrub, provozují samostatnou trvalou nebo občasnou výdělečnou činnost.

Poněvadž také ohledně zedníků a tesařů, v interpelaci uvedených, t. j. Františka Žaluda v Plachově Lhotě, Karla Kocourka, Františka Boušky, Josefa Somra, Karla Vacka, Václava Hrubanta, Františka Kocoury, Ant. Jirovského a Antonína Lhotáka, bylo zjištěno, že pracovali samostatně, byla i jim daň z obratu předepsána.

Pokud tito dělníci podali proti vyměření daně z obratu stížnosti přezkoušeno. Rovněž bude přezkoumána záležitost v interpelaci uvedeného Antonína Volšanského, který podal stížnost proti dani z obratu, vyměřené za rok 1925 Josefu Volšanskému. V interpelaci uvedenému Václavu Bouškovi daň z obratu berní správou v Sedlčanech vyměřena nebyla, protože poplatník toho jména berní správě není vůbec znám.

Nelze tudíž postup berní správy v Sedlčanech považovati za nezákonný, neboť i dělníci jsou povinni platiti daň z obratu, pracují-li samostatně a na svůj vrub.

V Praze dne 3. června 1927.

Zemedelska rada pre Slovensko je verejnou zemedelskou záujmovou organizáciou, ktorá napriek začiatočným ťažkostiam sa zdarne vyvíja, pracujúc úspešne k cieľu povznesenia slovenského zemedelstva. Napriek tomu, že jej koncepcia bola prenesená z právného prostredia historických zemí do sféry práva platného na Slovensku, možno o nej povedať, že dnes už úplne zapadá do tamojšej organizácie verejnej správy. Ministerstvo zemedelstva, ktorému náleží v rámci platných predpisov dohľad na túto inštitúciu, venuje jej svoju zvlášnu pozornosť ako v ohľadu riadneho vybudovania tak aj jej činnosti, dotujúc ju potrebnými prostriedkami. Mojou snahou je tiež udržať nakoľko možno slovenský ráz tejto autonémnej korporácie najmä aj v ohlade personálnom, v ktoromžto smere dáva sa pri žiaducej kvalifikácii prednosť slovenskému živlu pred inými uchádzačmi. Na doklad toho uvádzam, že z celkového počtu 44 zamestnancov je 33 Slovákov a 11 Čechov.

Na sťažnosti v interpellácii zvlášte uvedené odpovedám takto:

ad 1) Není správnym, že všetky orgány zemedelskej rady (predsedníctvo, výbor a valné shromaždenie delegátov) sú složené výhradně z príslušníkov "agrárnej" (republikánskej) strany, ale treba je toto tvrdenie v tom smere poopraviť, že vo výbore a vo valnom shromaždění delegátov zasedajú aj príslušníci iných politických stran (ludovej až do nedávna vo výbore, dosiaľ v shromáždení delegátov, sociálne-demokratickej a komunistickej dosiaľ v oboch týchto orgánoch).

K bližšiemu vysvetleniu treba je ešte dodať, že výbor pozôstává dosiaľ len z členov volených župnými zastupiteľstvami, má ich byť 12 (§§ 4. a 7. vlád. nariadenia ze dňa 26. apríla 1920 Sb. z. a n. č. 305) a z členov (11) vysielaných hlavnými spolkovými a družstevnými organizáciami dla § 8. cet. vlád. nar. Okresný delegáti sú ale ustanovovaný dla §u 12 vl. nar. výborom. Z toho vyplývá, že složenie výboru a shromaždenie delegátov je neodvislým od vlivu verejnej správy. Opravnenie k vysielanu zástupcov do výboru udeľuje sice hlavným odborovým organizáciam dla §u 8 ministerstvo zemdelstva, zástupcov však menujúsi autonomne korporácie samy. Okolnosť ta, že minister zemedelstva dosiaľ nemenoval podľa §u 6. do výboru odborníkov, svedčí práve o úmyslu nezasahovať nemože byť politická příslušnosť jednotlivých činovníkov sama osebe, nakoľko ich ustanovenie bolo riadne provedené, dôvodom sťažnosti, aby sa mohlo odôvodňovať bez konkrétných dokladov všeobecného tvrdenia o spolitisování činnosti jednou stranou.

Prevedeným vyšetrením nemohlo byť zistené tvrdenie interpelácie, ako by žiadosti o podporu vybavované boly po predcházejúcom dobrom zdaní sekretaritu "agrárnej" (republikánskej) strany. Konečne nezodpovedá skutočnosti tvrdenie, že by Zemedelská rada vysielala do daňových komisií len zástupcov agrárnej strany, poneváč vôbec takéhoto oprávnenia nemá a ani žiadnej činnosti v tomto smere nevyvíjala.

ad 2) Čo sa týče legálneho složenia predsedníctva, treba si uvedomiť, že dľa platného znenia §u 5. cit. vlád. nar. predsedníctvo Zemedelskej rady skládá sa z predsedu a troch miestopredsedov, z kterych predsedu a 1 miestopredsedu menuje minisster zemedelstva, ďalších 2 miestopredsedov "volí výbor na 3 ročné obdobie z hospodárských odborníkov, ktorý dľa §u 7. sú voliteľní do výboru. 1 miestopredsedu môže minister zemedelstva menovať úradújúcím". Z toho vyplývá,že minister zemedelstva pri menovaní dľa tohoto ustanovenia není obmedzený podmienkami §u 7. vlád. nar.

Co sa týče miestopredsedu voleného výborom treba zdôrazniť, že ten (Pavel Macek) v době svojej voľby do predsedníctva úplne vyhovoval podmienkam §u 7. vlád. nar. a že len pozdejšie jeho voľbou za člena Národného shromaždenia vznikla inkompatibilita dľa zmieného §u, po prípade dľa analógie §u 6. zákona o volbách župných zastuitelstiev a okresných výborov zo dňa 14. apríla 1920 Sb. z. a n. č. 330, v ktoromžto smere podniknuté už boly kroky k odstraneniu tohoto stavu.

Dľa §u 16. vlád. nar. je funkcia činovníkov Zemedelskej rady čestnou, náleží však medzi inými aj členom predstavenstva náhrada hotových výloh, ktorá im bola cieľom zjednodušenia ana základe preukázanej výške výloh paušalizovaná.

ad 3) Na menovanie župných zemedelských decernentov odborníkmi dľa §u 6. vlád. nar. do výboru sa nepomýsľa a niet tedy dôvodu k sťažnosti.

ad 4) Dľa §u 17. hradí sa náklad spojený s činnosťou Zemedelskej rady z prostriedkov štátnych. Za tým účelom predkládá Zemedelská rada každoročně návrh svojich potrieb subvenčných i režíjnych ministerstvu zemedelstva k schvaleniu. Je prirodzenym , že požiadavky Zemedelskej rady treba uviesť v súlad s výškou přislušných prostriedkov štátneho rozpočtu a že k návrhom tým nemô6e byt podobne, ako sa prihodí aj Zemedelskym radám v historických zemiach, vzhľadom na stále snižovanie štátnych výdajov v plnej miere vyhovované. Narážka na nepravidelnosť výplat môže sa vzťahovať len preplácanie režíjnych nákladov, v kteromžto smere často bol zavinený prieťah opozdeným predložením vyúčtovanie za predošlé obdobie. Ale i v tomto ohľade stala sa už náprava v tom smysle, že sa teraz vyplácajú režijne náklady vopred proti dodatočnému ich súčtovanie.

ad 5) Služobny pomer úradnictva Zemedelskej rady pre Slovensko upraveny je d'la obdobia služobného pomeru štátnych zamestnancov zásadne ako definitivny (pragmatikálny), prechodne ako provizórny na smluvnom základe. Posledne uvedený provisorný pomer je odôvodnený s hľadiska riadneho výberu odborne kvalifikaovaných síl pred ich definitivnym ustanovením. Pomer medzi oboma skupinami je dnes ten, že z 24 úradníkov konceptných, odborných a účtárenských je 12 definitivne ustanovené, 12 zase na smluvu, úradníci a sriadenci ostatných skupin sú zase dosiaľ smluvnými. Je vecou Zemedelkej rady, aby táto zistivši žiadúcu kvalifikáciu smluvných úradníkov, navrhla ich definitívne menovanie. Obavy interpelácie, že následkom tohoto postupu uchádzačia o definitivu dnes ztratia nárok na započítanie služobných rokov, zvlášte tiež ztrávených v iných službách, niesú odôvodnené, kedže dľa §u 142 zákona zo dňa 24. juna 1926 čís. 103 Sb. z. a n., je prepočítanie takovýchot služobnych rokov za zákonnych kautel i naďalej možné. Iné je ovšem to, keď ide o tak zvanú "slovenskú výhodu", ponevač všetky predpisy, ktorými sa priznává nárok na započítanie určitej doby pre postup do vyšších pôžitkov sa dľa §u 142. odst. 1. cit. zákona zrušujú z výnimkou predpisov o započítání služby v československých legiách, dľa §u 207 možné je zase započítanie tejto výhody previesť len v tedy žiadal-li to uchádzač písomne ešte pred počiatkom účinnosti tohoto zákona. V tomto smere treba eště uviesť, že z 12 definiitívne menovaných úradníkov všetcia sú účastni slovenskej výhody, z toho 6 slovenskych a 6 českych úradníkov.

Agenda Zemedelskej rady je s hľadiska racionálnej koncentrácie práce ako všade inde rozvrstvena na niekoľko úsekov, vedených zapracovanými staršími úradníkmi, pri čom nezapracované síly sú podriaďované vedeniu oných; opatrenie toto prevedené je však čiste z vecných ohľadov není tu dôvodu podkládať akékoľvek iné ciele, stejne ako není nijako doloženým tvrdenie, že by slovenskí úradníci ako takí boli nejakým spôsobem šikanovaní alebo im dokonca v práci bolo prekážané.

Penzíjne pomery úradníctva sú dosiaľ upravené tým spôsobom, že smluvné úradnictvo je poistené u Všeobecného penzíjného ústavu, srážky penzíjne zase z platov pragmatikálnych úradníkov boly dosiaľ ukladané k cielu sriadenia zvláštneho penzijneho fondu. Ministerstvo zemedelstva pomýšla však v záújme zamestnancov postaviť poistenie definitívnych úradníkov na ten istý základ ako penzíjne poištenie štátných zamestnancov, v ktoromžto smere docielené už zásadnej dohody medzi zúčastnenými rezortami.

So zreteľom na hore uvedené nenašiel som až na opatrenie sub. 2) príčiny k urobaniu nápravy z titulu interpelácie.

V Prahe dňa 22. februára 1927.