Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Jedním z nejtěžších problémů, jejž naše republika řešiti musila, byla bezesporně unifikace vnitřní správy. Čím rozdílnější byly dvě skupiny zemí, spojených v nový stát, tím nutnější byla v nich jednotnost správy pro jeho vnitřní jednotu. A rozdíly byly větší, než se v prvních chvílích nadšení z nové svobody zdálo. Proti historickým zemím, které došly značně vysokého stupně intenzity kultury i hospodářství, politického života i samosprávy, ale také vysokých daňových břemen, bylo Slovensko a ještě více Podkarpatská Rus zemí Maďary úmyslně drženou na pokud možno nízkém stupni kulturním i hospodářském, s průmyslem uměle státními subvencemi vypěstovaném, s tou specielní maďarskou samosprávou, která slovenský lid úplně dávala do rukou zmaďarisované gentry, ale poměrně nízce daňově zatíženou, což umožněno bylo nízkou uherskou kvotou na společné výdaje mocnářství, a nezvyklou přísným rakouským válečným rekvisicím, od nichž Uhry dovedly své obyvatelstva ve válce ušetřiti. K tomu ke všemu nutno si ještě přimysliti psychologicky přímo nezměrný obrat v položení Slováků: z lidu do opravdy porobeného a proto politicky nevyspělého stal se naráz panující národ se všemi důsledky do krajnosti provedeného demokratického systému veškerého státního zřízení.

Těžko si představiti těžší problém vnitřní politiky, a proto není známkou nestálosti nebo vrtkavosti, ani nedostatkem státotvorných schopností, jestli se mění; co v prvních chvílích nové republiky zdálo se většině Nár. shromáždění řešením nejlepším. Byly zde přirozeně dvě cesty: bud' zůstati při historických útvarech hlavní části nového státu a utvořiti Slovensko, tedy to, co Maďaři nikdy nechtěli a nemohli dopustiti a k čemu sáhli teprv, jak sdělil s výborem posl. dr. Dérer, v r. 1919 článkem 31.; kdy ponejprv mluvil o "slovenské krajině", aby Slováky pro sebe zlákali. Anebo možno bylo přijati pro celou republiku moderním názorům a demokratickému ústrojí státnímu přizpůsobené zřízení komitátní, přeměnou komitátů ve větší župní celky.

V porevoluční době zdálo se přirozeně velmi mnohým, že jen nejostřejší centralisace ústřední moci dovede překlenouti různosti historického rozvoje a nejrychleji utvořiti homogenní vnitřní správu a posíliti tím jednotnou státní myšlenku. Sami Slováci byli ještě naplněni duchem martinské deklarace, a utvoření nového, samým Slovákům nezvyklého zemského celku, slovenské krajiny, zdálo se přímo umělou překážkou pro vytvoření československé jednoty, která se zdála v prvních chvílích tak blízkou a všem Slovákům tak žádoucí. A tak se rozhodla většina revolučního Nár. shromáždění pro zavedení župního zřízení v celé republice. Přinesla myšlence jednoty státu největší oběť: staré země, které po celou dobu českého boje s Rakouskem byly národu českému pevným základem jeho volání po právu a spravedlnosti a ku kterým tudíž přilnul celou láskou svého vlastenectví. Zastáncům historických útvarů zemských podařilo se jen dostati do zákona ustanovení o zemských župních svazech, ovšem zrušených a neutvořených ještě zemí, které se proto vlastně do logické stavby zákona nehodily, a tím přece jen zachráněny tradiční, předrevoluční základy nového státu. V myslích lidu arcit' nemizely, revolučním zákonem nedalo se vyrvati z duší lidu, k čemu tradiční vírou a láskou přilnul, a proto nebylo nijakého hnutí lidového, které by žádalo provedení župního zákona a zavedení žup v historických zemích. O župách věděla nanejvýš města, určená pro župní úřady a přirozeně vláda, která měla zákonnou povinnost, župní zákon provésti. Ale ona sama viděla jeho těžkosti a také, jak dobou, klidnějšími úvahami rostl odpor proti řešení administrativního problému republiky způsobem přijatým v župním zákoně, zejména pokud se týkalo naprosto neorganického geografického řešení jednotlivých žup.

Župy, jak vytvořil je župní zákon, neměly vnitřní spojitosti, ani společnosti zájmů, ani většinou komunikační koncentrace, a byly zejména v historických zemích umělým výkrojkem z celistvého, živého organismu, vyrostlého tisíciletým vývojem. Nemohly býti schopny zdravého života, organického rozvoje, a všechny pokusy přeměniti je ve větší celky ukazovaly jen vnitřní slabost konstrukce každého utvoření žup, které nechtělo počítati se zachováním zemských celků. I při pokusu o malé župy s podržením zemských úřadů se tyto obtíže, třeba v menší míře, objevovaly. Jednou z hlavních vad župního zřízení však byl jejich antisociální ráz. Sociální spravedlivosti zasluhují nejen jednotlivci, nýbrž i celé kraje. Politika rakouská snažila se všemi způsoby podporovati vzrůst Vídně, a tomu obětovala jižní Čechy a Moravu, bránila se všemu, co mohlo by znamenati zprůmyslovění těchto krajů, nebo zintensifikování jejich hospodářství, poněvadž by se z nich více nestěhovali lidé do Vídně, aby tam vykonávali nejnižší služby a. propadávali germanisaci. Transversálku povolila vláda jen jako veliký politický ústupek a vystavěla ji tak, aby Vídni neškodila. Zdá se tudíž, že bylo přední povinností samostatného státu, obrátiti všechnu pozornost na jihočeský a moravský problém a alespoň všemu zabrániti, co by znamenalo i v novém státě favorisování krajů bohatých na škodu chudých. Župní zřízení tohoto příkazu státní politiky československé nedbalo. Utvořilo bohaté župy a župy naprosto chudé, jakými byly budějovická, jihlavská a uh. hradištská, které ponechány samy sobě, nebyly by s to, aby plnily všechny úkoly, které jim zákon ukládal způsobem, jenž by znamenal pro ně nový, lepší život, osvobozený od umělého podporování Vídně. Jenom zemská samospráva může jim vydatným způsobem pomáhati, aby zahojeny byly následky nepřátelské politiky vídeňské, a bohatší kraje Čech i Moravy, vyrostlé v tradici zemské jednoty a společenství zemských zájmů, dojista ochotně přinesou nutné oběti; aby staré křivdy byly napraveny. I na Slovensku je této zemské solidarity potřebí, hledě k rozdílu bohatství a chudoby jednotlivých částí Slovenska, a i tu možno předpokládati, že se tato solidarita slovenská daleko spíše a snadněji vytvoří než solidarita nějaké podtatranské nebo košické nebo jiné župy.

Zavedení žup v zemích historických by také vyžadovalo veliké náklady finanční, jak osobní tak věcné. Nehledě ani na zákonnou povinnost šetřiti na státních výdajích, bylo by těžko nové tyto náklady omluviti, poněvadž prospěchy; které by státu přinesly, nelze nikterak srovnati s výší obětí; které by provedení župního zákona vyžadovalo. V prvních dobách porevolučních otázky finanční nebyly brzdou při zavádění nových institucí, dnes však pociťuje obyvatelstvo příliš těžce tíži daňových břemen, aby možno bylo bez nevyhnutelné potřeby uvalovati na stát milionové roční náklady.

Také otázky personální ukázaly se daleko těžšími, než se to zdálo při jednání o župním zákoně. Nemluvě ani o těžkých sociálních a mravních důsledcích přestěhovávání úředníků a zřízenců z center do župních měst s jejich nedostatkem místností a bytů, s nutností vésti dvojí domácnosti, zejména k vůli dětem a školám, které navštěvují, všecko, co jiné tak bolestně prodělali na Slovensku, byla by otázka vedoucích osob ve 14 župách historických zemí právě tak těžko řešitelnou jako na Slovensku. Rakouská vláda nedávala našemu úřednictvu možnost samostatného vedení velikých správních celků a bylo by těžkým najíti mezi úřednictvem tolik županů a jejich náměstků, kteří by odpovídali požadavkům, jež by nutno bylo na tyto úředníky klásti, poněvadž jejich administrativní povinnosti nebyly by o mnoho menší, než okruh působnosti bývalých místodržitelů. A jmenovati na místa takové politiky, jak a tom vážně bylo mluveno, možno by bylo považovati za konec spořádané, jednotné správy státní. Nehledě ani na kvalifikaci a způsobilost politiků k vedení státní správy v její detailní působnosti byly by v této příčině možny jen dvě cesty provedení takové myšlenky. Bud' by to byli politikové jedné strany, což nehledě ani k faktické neproveditelnosti znamenalo by vládu jedné strany nebo třídy nad státem, anebo by poděleni byli těmito úřady příslušníci různých vládních stran, a to by znamenalo takovou různorodou, nemožnou pestrost správy v jednotlivých župách, že by snaha po unifikaci vedla přímo ke groteskní nejednotnosti nehledě ani na těžké důsledky stranické administrace v otázkách personálních i jiných. Takové experimenty si těžko může dovoliti stát, jehož hrdostí je, že přivedl už svou správu do normálních, řádných kolejí.

Je tudíž přirozeno, že všecky tyto zkušenosti a úvahy vedly zase ke starým administrativním celkům; které se po staletí organicky vyvíjely a které zejména v posledních desítiletích minulého století, v době budování komunikační sítě železniční, poštovní a telegrafní, jež se dělo až na jisté výminky koncentricky k hlavním městům zemí; stávaly se také opravdovým středem země, což platí zejména o Praze a Čechách, jejichž velikost byla vždy obvyklou zbraní všech nepřátel jednoty země. Tato výhoda přirozeného centra se také ukázala po převratu, kdy přemístění ústředí průmyslových závodů, bank atd. z Vídně do Prahy provedeno bylo bez nejmenších obtíží nebo otřesů. Proto je také neodůvodněno všecko tvrzení, že veliké administrativní území české vylučuje řádnou a výkonnou správu. Komunikační prostředky české jsou takové, že úřadování v Praze je pro všechny části země rychlejší a pohodlnější než v nějakých župách s jejich nemožnými komunikačními poměry. Všecko směřovalo k Praze a jen velmi zřídka bylo pomýšleno na spojení k nějakému župnímu městu jako takovému. Není sice ani správné tvrditi, že jsou Čechy největším administrativním celkem, poněvadž je rýnská provincie v Prusku ještě větší, ale pro možnost expeditivní a dobré administrace jsou vůbec daleko důležitější přímé komunikační prostředky a koncentrická poloha, než počet obyvatel. Uvádí-li se stále za příklad Francie se svými departementy nesmí se zapomínati, že francouzská revoluce chtěla všecko odstranit, co by upomínalo na staré království a jeho instituce, a že tato nivelisace Francie byla ke konci osmnáctého století dost lehká, poněvadž vůbec bylo komunikačních prostředků kromě kromě Vaubanových silnic velmi málo. A přece ani ve Francii nevymizelo do dneška vědomí příslušnosti ke starým, historickým celkům a posuzování francouzské centralisace není ve vážných kruzích Francie jednotné. Příroda sama vytvořila Čechy jako základ pro jedinečný administrativní celek a Prahu jako jeho přirozené centrum. Tak se také všecky poměry vyvíjely a Praha přirozeně se stala nejen hospodářským, nýbrž i kulturním střediskem pro oba národy zemi obývající. Tato koncentrovanost usnadňuje administraci, a když zmizí nemožné, opravdu copaté metody rakouského úřadování, když konečně zavedeme moderní, praktické a rychlé vyřizování věcí s využitím všech moderních kancelářských vymožeností i s kolegiálním vyřizováním složitých záležitostí a místní koncentraci úřadů v jediné budově; pak není potřebí obávati se přílišné rozsáhlosti správního území českého.

Jestli po vydání župního zákona činnost zemské politické správy české byla předmětem nepříznivé kritiky, nesmí se zapomínati, že visela vlastně ve vzduchu, nevěděla, kdy provedením župního zákona přestane vůbec její trvání a že následkem toho nemohla míti už oné vůle k uplatnění se, bez níž úřadování tak velikého tělesa vůbec není myslitelno. Kromě toho bylo od zemské politické správy 196 úředníků přesazeno k ministerstvům, čímž organismus celého úřednického aparátu byl přirozeně porušen, a kdežto dříve i odpůrci musili přiznati, že je činnost velikého tohoto právního tělesa bezvadná, nyní namnoze neuspokojovala.

Budoucně bude jinak. Zavedením dvouinstančního postupu bude zemský úřad ve veliké většině případů poslední instancí, což bude míti jak pro ministerstva. samá, tak pro zemské úřady velmi příznivé důsledky. Z ministerstev vrátí se k zemským úřadům opět vynikající síly, které tam budou rozhodovati v poslední instanci, jak to činily nyní v ministerstvu. Jednak kvalita těchto úředníků a pak vědomí zodpovědnosti, poněvadž nad jejich rozhodnutími bdí správní soud, jsou zárukou, že zemské úřady brzy budou na výši, kterou zákon vyžaduje a předpokládá.

Je však zajímavo, že všichni, kteří mají takovou starost o budoucí možnosti státní správy v Čechách, nevzpomněli nemožné posice ministerstev za župního řízení, kde by ministerstvo bylo ve většině případů poslední instancí, poněvadž by se konečné rozhodování županům přece jen těžko mohlo svěřiti. Již nyní, kdy ještě úřadují v historických zemích zemské politické správy, stávají se ministerstva administrativní nemožností. Ministerstva nejsou povolána, aby administrovala, aby byla administrativní instancí, kromě případů nejvážnějších a zásadních. Ministerstva mají vládnouti, udávati veškeré správě směr, vyvíjeti iniciativní činnost v zákonodárství a vésti nejvyšší dozor na správu; aby za ni mohli ministři parlamentu odpovídati. Velikou předností předlohy je, že tyto kompetence utvořením dvouinstalačního rozhodování rozděluje. Ministerstva budou vrácena svým vlastním úkolům, a zemské úřady, jako konečné instance, budou zárukou rychlejšího, ale stejně dobrého rozhodování správních záležitostí.

Ani spojení se samosprávou v jednu kolej, spojení zemské politické správy se zemským výborem v jeden zemský úřad netřeba se obávati, neboť jednak zmenšuje tato spojení agendu zemského úřadu o všecky věci, které byly vyřizovány dvakrát, jednou v zemském výboru a zároveň v zemské politické správě, a pak veškeré úřednictvo zemského výboru, tak zapracované a osvědčené v autonomních záležitostech přejde k zemskému úřadu a bude tím zároveň zárukou, že vyřizování agendy neutrpí ani rozsahem úřadu ani jeho spojením v t. zv. jednu kolej.

Vládní předloha navrhuje utvoření čtyř zemských celků: Čech, Moravy a Slezska, Slovenska a Podkarpatské Rusi. Spojení Moravy se Slezskem vyvolala značné znepokojení v obyvatelstvu slezském bez rozdílu národnosti. Je nutno zde zdůrazniti, že spojení to nemá naprosto žádných vedlejších, skrytých úmyslů, namířených proti kterékoliv národnosti nebo sociální třídě. Úmysly takové naprosto by se nehodily do demokratické soustavy Čsl. republiky. Jestli se tvrdí z německo-nacionální strany, že má se to státi proto, poněvadž ve Slezsku je většina obyvatelstva německá, pak netřeba připomínati, že vláda republiky má dost moci a prostředků, aby každé zneužití této většiny mohla zameziti a že by tudíž nepotřebovala utkati se k prostředku spojení Moravy se Slezskem. Důvody jsou čistě administrativní. Jde o zjednání rovnováhy mezi jednotlivými zeměmi. Když v této příčině nepřihlížíme k Podkarpatské Rusi, která má mírovou smlouvou zaručené zvláštní postaveni, nebylo by dobře pro budoucí celkovou politiku státní, pro poměr státu k zemím v ohledu správním a zejména v ohledu finančním, kdyby mezi zeměmi nebyla jistá kvantitativní rovnováha. Slezsko by bylo příliš malé kdežto spojením s Moravu obdržíme vedle země české; dvě téměř stejně početné země, moravsko-slezskou a slovenskou, jež dohromady se rovnají asi Čechám, což vážně ulehčí budoucí řešení problému autonomních financí.

Netřeba však připomínati, že je toto spojení čistě administrativní, a že se v ničem nedotýká a nechce dotýkati historické individuality Slezska, jejíž důležitost stát příliš dobře poznal v době zápasu o Těšín než aby chtěl jakýmkoliv způsobem zlehčiti nebo zmenšiti historický význam slezské individuality pro republiku. Tomu také předloha výboru dává výraz tím, že země se nazývá Morava a Slezsko (§ 1), že zemská pečeť moravskoslezská má obsahovati historické znaky obou zemí a že pro všechny instituce, které si Slezsko vybudovalo, mají býti zřízeny podle navrženého znění §u 28 zvláštní komise, složené ze členů zemského zastupitelstva, volených nebo jmenovaných ze Slezska, takže kontinuita vlastní správy bude v tomto ohledu zachována. A je přirozeno, že i v zařízeních budoucích možnost takovýchto slezských komisí není vyloučena. Zrovna naopak. Možno očekávati, že v zájmu věci i klidného soužití zástupci obou zemí ustanovení toho zpravidla budou užívati. Nebylo by však správné, udělati z toho zákonnou povinnost, poněvadž se můře jednati v budoucnu o zařízení, v nichž správu děliti nelze, na př. bude-li se jednati o veliké automobilové silnice apod. Tím bude míti i obyvatelstvo slezské vědomí, že se nikdo nechtěl dotknouti individuality Slezska. A aby odstraněny byly obavy, že by mělo býti také zrušeno na př. poštovní nebo finanční ředitelství slezské, navrhuje výbor s výslovným souhlasem vlády; aby se v § 9, odst. 4., za slova "Které jiné úřady a orgány" vložilo "správy vnitřní a školské", takže je jasno, že se o zrušení zmíněných ředitelstev v zákoně nejedná.

Pokud se týče Slovenska, bylo by zbytečno si zakrývati; že zavedení žup, třeba administrativně se provedlo, nepřispělo k uklidnění Slovenska, naopak, že volání po administrativním vyhovění požadavku slovenské osobitosti bylo stále silnější, ba bouřlivější. Předloha opouští župní zřízení; vzdává se myšlenky, tuhým ministerskýma župním centralismem zabezpečiti jednotu republiky a volí druhou možnou cestu vnitřní úpravy státu, ponechává staré historické země, a ze slovenských komitátů nebo nyní žup tvoří slovenskou zem, krajinu, a takovým způsobem provádí unifikaci státní vnitřní správy: Cesta první, všeobecné zavedení žup, ukázala se administrativně, finančně i politicky neschůdnou, na Slovensku župy nepřinesly žádoucí klid, a tak vláda i výbor ústavněprávní navrhují, aby Slovensko nebylo víc jen imaginárním, spíš heslovitým pojmem, jakým bylo za Maďarska i za správy župní, nýbrž aby byl utvořen v naší republice nový, jednotný správní obvod, země, krajina slovenská a v ní zemské zastupitelstvo. Byly ve výboru pronášený obavy, že velká pravomoc zemského presidenta v otázce obsazování nižších stupňů státně zaměstnaneckých i působnost zemského zastupitelstva povede k separatismu, ke snaze, stále víc se oddělovati od historických zemí: Výbor těchto obav nezdílí. Je naopak přesvědčen, že slovenský patriotism, který se dojista v nových těchto poměrech prohloubí, nebude víc odpíráním jistých přirozených požadavků slovenských jednostranně veden k tomu, aby akcentováním slovenské osobitosti namířen byl proti jednotě obou větví národa, nýbrž že povede nutně k vědomí společných zájmů a k utvrzení přesvědčení, že Slovákům může jedině naše republika umožniti a zaručiti svobodný národní rozvoj, na co se nyní pro samé hledání všeho, co nás dělí, příliš lehko zapomínalo. Není potřebí báti se výstřelků, jež nelze a není potřebí skrývati. Jsou psychologicky vysvětlitelny zmíněným už ohromným převratem v životě Slováků, kteří se z helotů stali státním národem, a přirozeně chtějí jím býti výhradně, víc, než na to stačí jejich síly, po staletí poutané maďarským násilím. Slováci přirozeně postupem času budou míti dosti sil, aby si obsadili své úřady, slovenčina stane se téměř výhradní řečí slovenských úřadů, ale to bude zároveň, aspoň tak nutno doufati, provázeno hospodářským sílením, zlepšením zejména zemědělské produkce, a tím stále užším hospodářským a sociálním spojením se zeměmi historickými. Vystavění nutných příčních drah a uspořádání železničních tarifů, výstavba silniční sítě, dojista budou silně tomu napomáhati. A porostou tak společné hospodářské zájmy i v slovenském průmyslu a úzké společenství s historickými zeměmi, jejichž dodavatelem by se mělo státi slovenské zemědělství, bude pro Slováky podmínkou jejich vzrůstu a sílení: A tak přirozeně vyroste ze slovenského patriotismu patriotism československý, zejména když i slovenští lidé budou toužiti po možnosti, aby se uplatnili na širším poli působnosti, než je to možno v úzkých rámcích Slovenska.

To je přirozený vývoj nebude-li mu překáženo tím, v čem Slováci, ač velmi neprávem, vidí zámysly historických, zemí, vykořisťovati hospodářskou nevyspělost Slovenska. Tím, co zavádíme, tvoříme možnost nejintensivnější práce k hospodářskému povznesení Slovenska a ukazujeme, že zrovna naopak než se historickým zemím vytýká, chceme, aby Slovensko bylo silné, poněvadž toho nezbytně potřebuje naše republika, aby byla soběstačná za všech poměrů. Jen tak může býti vytvořena atmosféra důvěry, v které nejlépe by mizela nedůvěra Slováků k ostatním a vytvořila se půda pro společnou práci.

Župní zřízení mělo však kromě župní centralisace ještě druhou stěžejní myšlenku, totiž sjednocení správy státní s autonomní, t. zv. jednu kolej. V této příčině nebylo oposice, myšlenka ta přijata byla většinou se souhlasem, což konečně je přirozené, poněvadž je to důsledek demokratického zřízení republiky. Rozštěpení autonomie a státní správy i jejich nesporný antagonism byl pochopitelný a téměř nutný všude, kde byla t. zv. vrchnostenská vláda (Obrikeitsregierung). Tu měli v Rakousku v plné míře do zavedení všeobecného hlasovacího práva i po něm. Ale dnes, kdy máme poměrné zastoupení, naprosto parlamentární vládu, kdy každou chvíli možno vládu svrhnouti neschválením odpovědi na jakoukoliv interpelaci, kdy tedy státní správa nemůže býti správou nad parlamentem, nýbrž jen vládou s parlamentem, třeba by musila být státní, tedy nadstranickou, nelze více autonomii považovati za obranu proti státu, nýbrž jen za integrující část demokratické veřejné správy, která má být rovnocennou účastí autonomních elementů přivedena na výši opravdového demokratismu. Ten zásadně, pojmově žádá spolupráci státní i autonomní správy, bez každého antagonismu, naopak, jedna i druhá má býti nutnou součástí veřejné zprávy.

Bylo namítáno, že všecko to je možno jen v jednonárodním státu, jinak že je autonomie ochranou menšin. Tato analogie z Rakouska, z naší autonomie a její postavení proti státní správě neplatí pro Čsl. republiku, poněvadž zde té ochrany není, kterou měl v autonomii český národ v Čechách. My měli ve svých rukou druhou, odvolací autonomní instanci, zemský výbor, a proto nám mohla býti samospráva. baštou proti Vídni. V Čsl. republice jsou však druhé instance autonomní v rukou čsl. většiny, a proto je ochrana menšin pomocí autonomie jen velmi relativní. A mohlo by se snad spíše říci, že je zrovna pro menšiny, nechtějí-li býti otevřeně protistátní, jedna kolej, společná správa státní a autonomní nejlepší možností na místě, kde je vlastní život, sblížiti se se státní správou a vyrovnávati touto spoluprací mnohé ostré protivy. Společná správa mohla by tak býti nejúčinnějším prostředkem k uklidnění poměrů, kde se menšina staví na půdu státní. Ostatně "jedna kolej" byla vždy důsledně žádána německými politiky v Rakousku a není snad povinností německé politiky, za všech okolností, zásadně dělati v Čsl. republice pravý opak toho, co se dělalo v Rakousku.

V předloze je "jedna kolej" převzata ze župního zákona a provedena do všech důsledků. Župy i svazy žup se odstraňují a restituují, se zase země, jejichž zemské úřady představují "jednu kolej" v rámci starých Čech, Moravy i Slezska, Slovenska a Podkarpatské Rusi. Autonomní elementy docházejí svého uplatnění v zemských i okresních zastupitelstvích.

Základní podmínkou možnosti trvání této formy veřejné správy je ovšem, že zemská zastupitelstva nebudou sbory zákonodárnými a že nebudou ani moci ani chtíti soutěžiti s parlamentem v provádění politiky. Z Rakouska jsou známy obtíže zákonodárné pravomoci říšské rady vedle celé řady zemských sněmů, a máme-li se vyvarovati rakouského chaosu, musíme se postaviti na stanovisko, že zákonodárná, moc a rozhodování o politice státu náleží výhradně parlamentu a že zemská zastupitelstva mohou a mají se starati jen o zájmy kulturní a hospodářské. Svým právem interpelačním mohou býti ovšem jakýmsi živým svědomím ohledné života kulturního, hospodářského i sociálního s možností, ve vlastních ústavech a institucích se o tyto potřeby starati.

Je přirozeno, že nelze ani z jednání o věcech hospodářských vyloučiti politiku. Ale je přece jen základní rozdíl mezi politikou, která je vlastně nezodpovědnou, poněvadž nemůže vésti ke konkrétním důsledkům, jako je svržení vládního systému a která přímo nemůže ani vésti ke svržení zemského presidenta, a mezi politikou, která v parlamentě všecky ty možnosti má. Politika v zemském zastupitelstvu nebude moci míti bezprostřední politické cíle, nebude sama sobě účelem a nebude tudíž překážeti, aby se mohlo o otázkách kulturních a hospodářských jednati v zemských zastupitelstvech objektivněji a tedy správněji a účinněji, než kdekoliv jinde, pokud to je ve veřejném našem životě, politikou tak prosáklém, vůbec možno.

Nelze přece pochybovati, že potřebujeme sbory, vážné svým složením, v kterých by možno byla jednati o životních problémech státu, a těmi jistě jsou také otázky, jež tvoř i obor působnosti zemských zastupitelstev, bez určitých, čistě politických cílů, tedy především se stanoviska státu a co je stejně důležité, se stanoviska hospodářských potřeb jednotlivých zemí. Není pochyby, že rozsah a bohatost těchto otázek podává zemskému zastupitelstvu možnost, aby svůj vážný hlas uplatnilo téměř ve všech otázkách veřejné správy. Jen od něho samého, od kvality jeho jednání a práce bude záviseti jeho vliv na veřejné záležitosti, bude-li veliký, někdy snad dokonce rozhodující; nebo malý nebo žádný.

Předloha velmi jasně chce, aby zemské zastupitelstvo vážný vliv mělo, a proto odvažuje se tak závažného kroku, jako je jmenování jedné třetiny jeho členů. Vidí se v tam útok na demokracii, na všeobecné hlasovací právo, nazvalo se to dokonce "loupeží" na volebním právu, charakterisuje se to jako důkaz reakčnosti vlády a vládní většiny atd. Síla útoku je tu v přímém poměru s vědomým nebo nevědomým přehlížením základní různosti mezi parlamentem a zemským zastupitelstvem. Toto není sborem zákonodárným, ani nerozhoduje o osudech státu, o míru a válce, o vojsku, o vládě, o vládním systému, o clech, o zahraničních smlouvách, o sociálním zákonodárství atd. Je sborem poradním a normotvorným jen tam, kde je k tomu výslovně zmocněno státním zákonem. Hlavním důvodem pro všeobecné a rovné právo hlasovací bylo nám vždy, že ti, kteří jsou nuceni, aby svůj život dali státu, je-li to o potřebí pro jeho ochranu, a kteří nesou velikou část státních břemen ve formě daní nepřímých, spotřebních, monopolů atd., musejí, míti právo, aby se volbou poslanců zúčastnili na tvoření státní vůle a že mají také právo, míti vliv na složení zákonodárného sboru, který rozhoduje o životních jejich zájmech hospodářských a sociálních.

Všeho toho není v zemském zastupitelstvu, které kromě obstarávání specielních potřeb kulturních; humanitních, komunikačních a pod. má býti sborem poradním ve vážných otázkách hospodářských a sociálních, jakousi vyšší stráží hospodářského a sociálního života, povýšenější nad vášně denního politického života, a vyžaduje už pojmově, aby ti, kteří jsou v něm k činnosti povoláni, měli jistou míru životních zkušeností, a praktických nebo odborných a vědeckých znalostí. Proto předloha zvyšuje věkovou hranici aktivního volebního práva na 24 let a zavádí jmenování jedné třetiny členů i odborníků, kteří by, budou-li vládě opravdu jako odborníci povolanými korporacemi navrhováni, zaručovali onu úroveň porad, která je nutná, má-li působiti zemské zastupitelstvo váhou svých věcných argumentů, svého rozhledu a znalosti poměrů, když praktického, přímého vlivu politického míti nemá.

Nelze si přece zakrývati, že formy volebního i ostatního politického boje u nás nejsou takové; aby nepůsobily odpuzujícím způsobem na lidi vážné práce, necítí-li v sobě zvláštní povolání k politickému životu. Umožniti takovýmto odborníkům, aby bohaté své znalosti nebo zkušenosti věnovali veřejnosti, zemi a státu, není dojista. ničím protidemokratickým, nýbrž naopak, nezbytným korrektivem; aby demokracie nemohla býti obviňována., že těm, kteří by dobře mohli posloužiti státu, uzavírá stinnými stránkami boje o moc a vládu v demokracii cestu k uplatnění se. Dojdeme-li jednou k. vyšším, ušlechtilejším formám politického života, odpadne sama sebou nutnost takové korrektury. A není pochybnosti, osvědčí-li se jmenovaní, budou-li totiž vysíláni do zemských i okresních zastupitelstev skuteční odborníci a dovedou se v jednání tom uplatniti, budou politické strany už touto velmi zdravou konkurencí nuceny, aby při výběru svých kandidátů do sborů zákonodárných hledaly takové síly, které by se vyrovnaly svými znalostmi a zkušenostmi odborníkům v zemských zastupitelstvech.

Tedy nic protidemokratického není zamýšleno zavedením jmenování jedné třetiny členů zemského nebo okresního zastupitelstva, ale také ne korrektura volebních výsledků. Ty konečně nejsou zrovna tak vážné v ponejvíce poradních sborech jakýmy zemská zastupitelstva mají byt, aby k vůli možnosti korrigovati vůli lidu, volbami projevenou, dovolen byl tak hluboký zásah do dosavadních poměrů, jakým je jmenovací právo vlády. Tomu nasvědčuje také dodatek k § 12tému, přijatý výborem, že totiž při jmenování má vláda přihlížeti k poměrům kulturním, národnostním, hospodářským a sociálním. Z toho je jasno, zejména když už v důvodové zprávě k návrhu zákona vláda říká, že návrhy na jmenování budou předkládati odborné korporace, že vládě i výboru jsou daleky úmysly, pomáhati vládě k většině, a že vláda nemá, zrovna tak jako ústavně-právní výbor jiného úmyslu s jmenováním, než zabezpečiti opravdovým odborníkům možnost, uplatniti se v jednání o vážných otázkách kulturních a hospodářských v tak vážném sboru, jakým bude zemské zastupitelstva. Ani národnostně nemá býti využitkováno jmenovací právo proti zájmům národnostních menšin, ani nemají při tom býti pomíjeny zájmy dělnictva, čemuž nasvědčuje výslovné rozlišování hospodářských od sociálních poměrů. V tom ovšem je základní rozdíl mezi jmenovacím právem podle župního zákona na Slovensku, které tam vládě na 20 let dáno. To nebylo omezeno žádným poukazem;.jakých zájmů nutno šetřiti při jmenování, nýbrž dávalo vládě naprosto neobmezenou moc jmenovati, jak to za dobré uznala.

Návrh výboru je obmezením, čí vlastně spíš označením účelu a způsobu tohoto jmenování, aby bylo jasno, že nepomýšlí se na žádnou korekturu volebních výsledků. Vázati, jak bylo žádáno, jmenování na povinnost, říditi se výsledky voleb, bylo by jen paralysováním účelu tohoto jmenovacího práva, poněvadž těžko lze upírati právo vládě, aby při takovém jmenování přihlížela k těm, kteří ani politicky nejsou otevřeně proti státu ani hospodářsky a sociálně nechtějí revoluční převrat všeho, co tvoří základy klidného, organického rozvoje státu. To ovšem nemá znamenati, že by vláda ze jmenování měla vylučovati příslušníky oposice, když toho svými kvalitami i nutností zastoupení určitých hospodářských nebo sociálních zájmů zasluhují. Ostatně už dnes podle župního zákona vláda jmenovací právo měla, zejména do komisí finančních i do jiných odborných komisí. Je to tudíž jen logický krok dál, když se těmto odborným silám dá možnost, aby své znalosti uplatňovaly na širším foru a zejména na foru, které je veřejným a podléhá široké kontrole veřejnosti.

Vážnou otázkou ovšem je; a výbor se jí přirozeně zabýval, zda zemská zastupitelstva nestanou se politickou institucí. Župní zákon nedovoloval župnímu zastupitelstvu jednati o věcech politických, což znamenalo, že nechtěl nebo nemohl sice zabrániti, aby se při projednávání nejrůznějších záležitostí nemluvilo o politice, ale že zakazoval jakékoliv návrhy politické podávati a o nich jednati. Vládní předloha a s ní návrh výboru praví to nyní docela jasně, a je tudíž každý politický návrh, tedy návrh jakékoliv resoluce, politického projevu důvěry nebo nedůvěry vládě a pod. výslovně vyloučen. Rozumí se samo sebou, že ani nynější návrh nemůže a nechce zakazovati, aby se při projednávání věcí, jež do kompetence zemského zastupitelstva patří, nemluvilo také o politice, ale vylučuje návrhy politického obsahu a účele. Není pochyby, že jen tak mohou býti zajištěny velmi vážné úkoly zemského zastupitelstva. Kdyby např., mohla. politická diskuse končiti určitými politickými návrhy, ať vládě příznivými nebo nepříznivými, stala by se dojista zemská zastupitelstva něčím docela jiným, a dojista ne lepším, než zákon to zamýšlí. Neboť nelze říci, že by zpolitisování zemských zastupitelstev prospělo tomu, co od nich veřejnost má právo žádati. Dojista byl by zanedbáván hlavní jejich úkol, a samo jednání o hospodářských a kulturních záležitostech zemí ztratilo by možnost jisté objektivity, kterou právě od jmenování jedné třetiny možno očekávati, a na druhé straně nastala by nepochybně politická konkurence mezi Národním shromážděním a zemským zastupitelstvem, konkurence velmi nerovná; neboť diskuse v zemských zastupitelstvech byla by úplně nezodpovědná, poněvadž by nemohla míti, přímých důsledků pro státní politiku a postavení vlády, a mohla by tudíž velmi lehko svou bezohledností státi se vážnou překážkou zodpovědné politice stran v parlamentě, ať vládních nebo oposičních. Také jmenovací právo vlády do takových zpolitisovaných sborů by ztratilo své odůvodnění, dostalo by opravdu ráz korektury vůle lidu, projevené volbami a námitkám proti němu pronášeným nebylo by možno odepříti jisté oprávněnosti. Bude tudíž povinností zemských presidentů, jako předsedů těchto shromáždění, aby se striktním šetřením předpisu zákona zpolitisování jejich vší silou bránili a je znemožnili.

Jinak není pochyby, že se předloha stará, aby zemská i okresní autonomie už složením svých sborů mohla se ukázati na výši svých úkolů. Tím a určením zemských úřadů za druhé a poslední instance, jakož i vrácením zemským presidentům jmenovacího práva pro všecka místa úřednická i zaměstnanecká, uprázdněná v oboru jejich pravomoci, pokud ono nepřináleží vládě nebo presidentu republiky, stává se zemský president jedním z nejdůležitějších, ale také nejzodpovědnějších funkcionářů státní správy. Není však pochybnosti, že zrovna jmenovací právo bývalých. místodržitelů odpovídalo potřebám a žádostem jednotlivých zemí, poněvadž zrovna při obsazování nižších míst státní administrace je nezbytno, hledě k rozšíření školního vzdělání i k všeobecnému nedostatku zaměstnání, přihlížeti k místním zájmům, nemá-li zrovna z těchto příčin povstati často živelná nespokojenost širokých vrstev lidových se státní správou, a nemá-li se zrovna v těchto vrstvách takto uměle připravovati půda pro agitaci protistátní. Viděli jsme to zejména na Slovensku, kde se stalo předmětem největších stížností a nejnebezpečnější agitace to, co přece bylo hned po převratě nevyhnutelné, měl-li se zachovati pravidelný chod veřejné správy, železnic, pošt, že se totiž musili z historických zemí povolávati lidé i k nejnižším funkcím státní správy.

Není pochyby, že přihlížení k místním požadavkům při přijímání zejména do nejnižších služeb státních je prostě nezbytné v sociálních našich poměrech, a že nutno jim vyhověti, jsou-li žadatelé dostatečně kvalifikováni pro služby, ku kterým se hlásí, zrovna tak, jako je docela přirozeno, že při přijímání čekatelů na vyšší místa státní služby nutno přihlížeti k místní inteligenci, zejména na Slovensku, ovšem pod podmínkou řádné kvalifikace a schopnosti k žádané službě. Vrácení starého jmenovacího práva zemským presidentům, a zachovávání stejných zásad, ovšem v těchže mezích práv vlády a presidenta republiky i v jiných oborech státní správy, které zemskému presidentu nepodléhají, přispěje dojista k uklidnění poměrů, ovšem jen v tom případě, nepovede-li k tomu, aby do státní správy byli přijímáni lidé méně způsobilí anebo aby zbytečně a nespravedlivě byly poškozovány nároky a práva těch, kteří posud svou službu dobře a poctivě vykonávali. Otázka obsazování státně zaměstnaneckých míst bude ovšem ještě dlouho zejména na Slovensku velmi ožehavou otázkou politickou, a není pochyby že zemský president v této příčině bude míti postavení velmi obtížné, a sice nejen v oboru své vlastní působnosti, neboť těžko bude možno zabrániti dotazům v této věci v zemském zastupitelstvu i ohledně resortů, které jeho pravomoci nepodléhají, a bude věcí vlády, aby mu i tuto třeba formální zodpovědnost usnadnila a umožnila.

Na stejných základech, jako úřady zemské jsou také vybudovány úřady okresní, a zde přirozeně "jedna kolej" ještě více zasahá do života, než v zemi. Postavení přednosty okresního úřadu, okresního hejtmana, stává se bezesporně daleko vážnějším a odpovědnějším, než bylo posud. Přestává jeho odloučenost od občanského života, jeho působení více kancelářské, které vzdalovalo jej od občanstva a tvořilo mezi nimi často nepřestupnou přehradu, což často působilo i na psychologii mnohých z těchto jinak většinou výborných úředníků. Právě v tomto sblížení náčelníka státní exekutivy s autonomií je jedna z nejvážnějších stránek demokratičnosti "jedné koleje", kterou zákon zavádí. Platí to ovšem. také obráceně, i občanstvo uvidí nyní v okresním hejtmanovi něco víc, než "majitelé četníků a je-li potřebí vojáků", uvidí v něm člověka zodpovědného také za to, co je jejich, za jejich autonomii, nejen za to, co je státu a co jim tak dlouho bylo symbolem křivdy a nelásky. A toto sblížení může, a doufejme, musí vyvolati změnu názorů na správu na obou stranách a nemůže zůstat bez příznivých účinků na poměr obyvatelstva k státní správě.

Okresy přírozeně musily býti nyní větší, jak odpovídá to novým úkolům samosprávy. To dotklo se přirozeně nejbolestněji Čech, kde měli jsme beze sporu jak na straně české tak německé samosprávu, které děkujeme za velkou část onoho hospodářského i kulturního rozvoje, jímž se země česká právem honosí. Základem české samosprávy byl soudní okres a je přímo obdivuhodné, jak velké věci na této často velmi úzké basi byly vykonány. Již župní zákon rozšířil základnu první autonomní stolice na politický okres, a neurčitý slib, který učiněn byl v důvodové zprávě, že bude každé okresní město sídlem politické správy, přirozeně nemohl býti ani z personálních ani z finančních důvodů splněn. Naopak, zákonný příkaz šetření nutí k tomu, aby base samosprávy byla rozšířena. Ostatně i vně je to naprosto odůvodněno, poněvadž v Čechách po většině všecky úkoly, které měla samospráva, už splnila a nové, větší vyžadují širší finanční základny. Všecko to ovšem vzbudilo v dosavadních okresních městech veliké znepokojení, stupňované ještě falešnými zprávami, že budou zrušovány také okresní soudy a pokračováno v rušení berních úřadů. Vláda prohlásila docela kategoricky, že na nic podobného nepomýšlí a že také nemá úmyslu přemísťovati dosavadní okresní hejtmanství nebo nová zřizovati v důsledku tohoto zákona. Nutné změny přirozeně budou vykonány, ale ustanovení, že k nim je potřebí slyšení zemského zastupitelstva je zárukou, že nic nebude podnikáno překotně a že bude přirozeně bráno zření k přáním obyvatelstva. Aby však obyvatelstvo dosavadních okresů bylo zbaveno pocitu křivdy, je v zákoně v §u 71 stanoveno, že zvláštní komise, volená ze členů okresního zastupitelstva, kteří mají své bydliště ve zrušeném okresu, bude spravovati všechna zařízení, která si vybudoval starý okres a předsedati této komisi bude stálý předseda, jmenovaný ze členů okresního zastupitelství z tohoto okresu. A aby obyvatelstvo starých okresů také příliš nepociťovalo větší vzdálenost od sídel nových, větších okresů, budou dojista zavedeny úřední dny úředníka okresního úřadu v sídlech bývalých okresních zastupitelstev, sloučených v nový okres, a tyto budou moci také býti spojeny úředními dny předsedy zmíněné okresní komise.

Tím vším doufá výbor, že nové správní řízení ztratí osten, jejž zejména pociťovali staří samosprávní pracovníci v Čechách, ať čeští nebo němečtí, kteří ve zrušování starých okresů viděli křivdu zrovna proti. těm, kteří vzorně spravovali své okresy.

Pokud se pak týče úředníků a zaměstnanců zemských výborů a okresních zastupitelstev, řeší § 10 otázku osob do státní správy převzatých i samosprávných pensistů způsobem, který plně může úřednictvo samosprávné uspokojiti. Není nejmenší pochybnosti, že dosavadní úředníci samosprávní budou míti i nadále velmi vážné místo ve společné správě, třeba byla státní, a že bude jejich zkušeností a znalostí užito v týchž oborech, v kterých dosud pracovali.

Největší odpor ve výboru vzbudila se strany oposice hlava prvá, obsahující nová ustanovení o pravomoci správních úřadů a o správním řízení. Bylo vytýkáno, že demokratická republika přejímá z absolutistického Rakouska patent z r. 1854, t. zv. Prügelpatent, že jednotlivá ustanovení jsou příliš pružná, ba že jdou dál, než šel rakouský absolutism: Zapomíná se, že patent z r. 184 měl dáti policejním úřadům diskrecionární moc, potlačovati především všecky politické projevy, nepříjemné absolutistické vládě a hájiti tresty její autoritu. Reakce proti této absolutistické politice byla arciť stejně jednostranná, neboť dívala se zase na stát jen jako na ochranu veřejné bezpečnosti, čili, jak se říkalo, že má dělati jen "služby ponocného". Ale v posledních desítiletích minulého století zvítězil docela nový názor na stát a jeho úkoly. Veškeré zákonodárství je od té doby proniknuto sociálním duchem, čili jinak státní správa nemá už jen úkol strážce bezpečnosti, nýbrž je povolána zasahovati do hospodářského a sociálního života a sice především také ve smyslu ochrany slabých. Tím se otevřely docela nové horizonty pro politickou správu státní. Nelze více viděti v ní jen četníka staré školy, a na orgány moderní veřejné správy nutno se dívati také novýma očima.

Moderní správa, má tak rozmanité úkoly, že je zde kasuistika trestního práva neobyčejně obtížná, zejména proto, že složitost a bohatost moderního života sama vyvolává stále nové poměry, v nichž je nutna možnost zásahu veřejné správy. Proto nutno dáti správním úřadům jistou volnost jednání, možnost volného uvážení, ovšem v mezích platných zákonů, nařízení a předpisů, což je základním ustanovením článku prvního, které platí pro všecka ustanovení první části hlavy prvé zákona. Také vládá podle výslovného prohlášení na tomto stanovisku stojí.

Není pochyby, že je moc, kterou zákon politické správě dává, velmi široká a jak řečeno pružná, čili jak se to ve výboru nazvalo kaučuková, a obavy z této nové pravomoci politických a policejních úřadů jsou proto docela pochopitelné ale nutno se přece jen konečně dívati na správní úředníky jinak, než na policejní úředníky starého stylu, totiž jako na vykonavatele široké moderní správní politiky státní. Proti vědomému nebo často nevědomému zneužívání této nové moci politických úřadů, které se pro tyto obavy vzdáti nemůžeme; chceme-li býti moderním státem, je přirozeně možná obrana ve správním soudu a v opravdu demokratickém zřízení státu, kterým je zaručen takový duch veřejné správy, který odpovídá názorům většiny obyvatelstva. Je tedy nutno, dáti veřejné správě právo vydávati nejenom zákazy, jako to bylo podle dosavadní praxe, nýbrž také positivní příkazy, poněvadž různotvárnost nynějšího života i vývoj pojmu o veřejné mravnosti žádá někdy positivní zásah veřejné správy. Ovšem, není vyloučeno, že policejní nebo politické úřady mohou v této příčině zajíti dále, než snese to veřejné mínění, avšak to jest konečně dost silné, aby si svým. odporem vynutilo respektování svého názoru na veřejnou morálku.

Nové úkoly správy nemohou se zastaviti také před policejním právem obcí, jestli, by jejich liknavostí nebo úmyslným odporem mohly býti ohroženy veřejné zájmy. Není pochyby, že zájem státu a toho veškerenstva, jež stát musí zastupovati a chrániti, stojí výš, než lokální zájmy obcí a že je státní správa přímo povinna nahrazovati v zájmu všeobecných zájmů veřejných nedostatečnou o ně péči obcí, nebo zjednati odpomoc, nedovedou-li se jednotlivé obce shodnouti. Je jenom potřebí zajistiti v zákoně, aby se to nemohlo díti, aniž by o tom obec věděla, nebo aby byla vyzvána, by sama učinila nutné opatření, což se také v novém znění článku 5. stalo.

Zvláště silným byl odpor proti čl. 10. vládního návrhu. Konečně bylo usneseno, že budou ustanovení civilního správního řízení, jež potřebují zákonné soudce pojata do zákona, ale jinak celé řízení že bude vydáno nařízením, jež nutno předložiti oběma sněmovnám Národního shromáždění, a že pozbudou platnosti, jestli jedna z nich nařízení zamítne nebo pozmění. Není pochyby, že i ta ustanovení, která byla dána do zákona, budí na mnohých stranách dojem přílišné moci politických úřadů, a námitky tyto byly činěny z kruhů velmi vážných právnických korporací ale nelze při tam zapomínati, že jsou ta jen nejkrajnější případy, které tvoří jaksi nejzazší hranice pravomoci politických úřadů, a že nařízení v této příčině dojista podrobnými ustanoveními tento dojem odstraní. Aby však všecky obavy staly se bezpředmětnými, učinila vláda závazné prohlášení, že nařízení před vydáním předloží nejvyššímu, právnímu soudu a také povolaným praktickým právníkům: Výbor se také usnesl, že všecka ustanovení předlohy ohledně trestního řízení správního se škrtnou a že vláda má předložiti v té příčině návrh zákona.

Je přirozeno, že také otázka oprávněnosti zavedení nové správy v Podkarpatské Rusi, hledě k ústavě i k mírovým smlouvám, byla předmětem jednání. Výbor nemohl přistoupiti na stanovisko, že předloha zamýšlí něco protiústavního. To, co se má v Podkarpatské Rusi zavésti; není nic než provisorium, ovšem takové, které zavádí jednotnou správu s ostatními zeměmi republiky i tam, a které dojista zemi i obyvatelstvu bude na prospěch, ale výslovně bylo i se strany výboru konstatováno, že se ani v nejmenším nezamýšlí jakýmkoliv způsobem prejudikovati konečnému zavedení autonomie, jaké zaručuje Podkarpatské Rusi ústava. A je dojista přáním všech, aby poměry tam vytvářely se tak, aby bylo možno zavésti to, co ústavou i mírovými smlouvami Podkarpatské Rusi bylo zaručeno.

Výbor ústavněprávní navrhuje slavné sněmovně schválení vládního návrhu s plným vědomím, že otvírá tím novou éru vnitřní správy v republice, éru důsledného provedení demokratismu ve veřejné správě. Státní správa i autonomie mají budoucně svorně a společně starati se o potřeby obyvatelstva a prospěch zemí i státu. Stará rivalita byla dojista věcnou vzpruhou k činnosti naší samosprávy, snad možno však doufati, že i společná jejich práce bude stejně intensivní, stejně blahodárná. Autonomie ztratí sice pocit své samostatnosti a tím ovšem také výhradní zodpovědnosti. Tato společná práce státu i autonomie stane se nyní vážnou součástí veřejné správy a ukáže-li se na výši svých povinností, není pochybnosti, že bude přirozeně přejímati stále větší část úkolů veřejné správy. Postavení státu k autonomii a jejím úkolům se přirozeně změní, poněvadž se mění celý základ budoucí autonomní činnosti. Nebude dobře možno zachovati finanční hospodářství autonomních korporací na dosavadních základech přirážkových a přídělových, odpovídajících starému oddělení státní správy od autonomie, či spíše jejich antagonismu. Nový život veřejné správy bude vyžadovati i nové formy jejích finančních základů a řešení tohoto nelehkého problému je veliká úloha budoucnosti.

Zatím znamená navržený zákon vážný pokus unifikace veřejné správy v celé republice, provedení demokratických zásad ústavy spojením správy státní s autonomní, vrácení se k historickým základům českých zemí a možnost, aby Slováci ve své nové slovenské krajině uplatnili všecku svou lásku ku své domovině, aby ukázali, že jsou ochotni ke každé práci a každé oběti, aby jejich Slovensko kulturně a hospodářsky mohlo vzkvétat a dostihnout výše intensivního hospodářství i kultury historických zemí a tak aby našli pravý poměr ke svému československému státu, jenž je jedinou jejich záštitou a ochranou. Není pochyby, že jim stát v této snaze vyjde ochotně vstříc, neboť nemá příčiny báti se slovenského patriotismu, pokud chce, aby Slovensko bylo silné a bohaté, neboť zrovna on nutně musí býti stejně vroucím patriotismem československým, poněvadž jen republika může Slovensku umožniti tento rozvoj a zabezpečiti mu jeho trvalost. Všech nás přední snahou musí býti, jak už řečeno, aby Slovensko co nejdříve vyšlo ze své zaostalosti a dosáhlo onoho stupně intensity svého hospodářství, které odpovídá jeho přírodnímu bohatství. Bohaté, hospodářsky zdravé Slovensko bude dojista nejznamenitějším posílením Čsl. republiky a nejlepší zárukou její pevné budoucnosti!

Ze všech těchto důvodů ústavně-právní výbor navrhuje, aby slavná sněmovna vzala návrh jí dodaný za základ rozpravy a schválila jej tak, jak je navržen.